Přednáška Prosím jen pro potřeby studentů FSV, seminář Kultura mluveného projevu, dále nešířit. Nebyly provedeny korektury, není uvedena výchozí literatura. 10.1 Neverbální prostředky doprovázející mluvený komunikát 10.1.1 MIMIKA Mimika obličeje je nejbližší slovnímu vyjadřování (Mistrík 1985: 244). Existuje mimika spontánní, např. při artikulaci, a mimika umělá, záměrná. Jako prostředky mimiky se vyu-žívají všechny části obličeje, nejméně však podléhá mimice nos. Mimika odráží emoce – štěstí, překvapení, strach, hněv, smutek, odpor, opovržení, zájem (někdy + úžas, rozhod-nost). Pomocí nácviku lze skrýt (poker face), nebo naopak zdůraznit mimické pohyby ob-ličeje, tedy i emoce. Odlišné jsou kulturní zvyklosti, platí také obecně formulované tvrzení, že čím je obličej z hlediska mimiky výraznější, tím je projev považován za intimnější, a naopak. Při oficiálních projevech by měla být mimika umírněnější, nevýrazná, např. to kdysi platilo pro moderátory zpravodajství v televizi. Záleží však na funkci projevu a způ-sobech přesvědčování. I při veřejných projevech, které mají zaujmout, je výrazná mimika i gestikulace. Nejdůležitější je zrakový kontakt prostřednictvím očí (záleží ale opět na kulturních zvyklostech). Důležitou roli hrají také ústa. Jsou schopny vyjadřovat zarputilost, vzdor, vztek, ale také skrze jejich pohyby smích radost atd. (Smích ovšem může být projevem maskování, např. při nejistotě). Čelo pomocí vrásek zdůrazňuje smutek, starost, zlost. 10.1.2 GESTA Gesta se podílejí na interpretaci mluveného projevu. Někteří tvrdí, že pomocí ruky a paže je možné utvořit až 700 tisíc komunikačních znaků (tamtéž: 246). Gesto může před-stavovat samostatnou výpověď, jindy verbální výpověď doprovází, doplňuje významy slov, nebo dubluje výpověď. Gesta dělíme na: 1) rytmická – podporují rytmus řeči. Poměrně pravidelně souzní se segmenty výpovědi. Můžeme si toho všimnout například při telefonování, při přednáškách u přednášejí-cího atd.; 2) ikonická – ikonické gesto zobrazuje, imituje, „kreslí“ určitou věc nebo vlastnost. Někdy se používá současně se slovem, jindy je toto gesto samostatné. Například nakreslíme-li oběma rukama kruh, abychom naznačili kouli, nebo naznačíme-li po-hyby rukou tvar nějakého předmětu atd.; 3) symbolická – oproti předcházejícímu je symbolické gesto abstraktní. Vyjadřuje se jím určitý obsah. Jsou to gesta, která vystupují často samostatně. Například gesto vyjadřující „ano“ způsobem kývnutí hlavou. Na arbitrárnost symbolů, symbolických gest ukazuje mimo jiné známý rozdíl právě u tohoto gesta: Češi „ano“ vyjadřují kývnutím hlavou na vertikální ose, Bulhaři na ose horizontální (vypadá to jako české „ne“). Symbolická gesta nemají všeobecnou platnost, platí v určitých podmínkách, Neverbální prostředky komunikátu a kutura písemného projevu 80 kontextech, mohou se kulturně lišit, na druhé straně jsou to gesta v rámci určitého společenství konvenční a záměrná. Po vzoru prací D. Morrise vznikají pro různá kulturní prostředí atlasy/slovníky sémantických gest (Kaderka 2017). Pro české prostředí je to slovník Zdeňka Kleina. Za symbolická gesta, nebo také sémantická gesta, platná v českém kulturním prostředí, jsou považo-vána ta, u kterých se více než polovina českých respondentů shodne na téže interpretaci. Mezi nimi Klein uvádí např. mávání na pozdrav, ťukání na čelo, dělání dlouhého nosu atd. (srov. Kaderka 2017). Gesta také dělíme na:  ilustrátor – podporuje/zintenzivňuje verbální sdělení; např. ukázání vlevo, vpravo;  adaptér – uspokojuje vlastní potřebu – škrabání, odhrnování vlasů atd.;  regulátor – monitoruje a kontroluje komunikaci, např. výzva ke komunikaci pro-střednictvím vybídnutí rukou atd. 10.1.3 PLASTIKA A POSTURA TĚLA Plastika neboli pohyb těla je jedním z výrazných projevů při komunikaci. Jde o to, jak mluvčí stojí, jaký má postoj, držení těla, jak chodí, jakým způsobem a s jakými projevy se přemísťuje z místa na místo. Zahrnujeme zde i posturu těla při příchodu a odchodu z míst-nosti nebo místa. 10.1.4 PROXEMIKA Pojmem proxemika se rozumí vzdálenost mluvčího a adresáta, jde o mimoslovní sdělo-vání způsobem přibližování se a oddalování se druhé osobě. Autorem tohoto pojmu je Ed-ward T. Hall (1959). Hall ji nazval „mlčící řečí“ (silent language) (viz Mistrík 1985: 249–250). Čtyři základní zóny vzdálenosti mezi komunikujícími jsou (viz také obr. níže):  intimní zóna - vzdálenost komunikujících je do 60 cm;  osobní zóna - vzdálenost komunikujících je od 60 cm do 1,2 m;  společenská zóna - vzdálenost komunikujících je od 1,2 m do 2 m (až 3,6 m);  veřejná zóna - vzdálenost komunikujících je od 3,6 m do 7,6 m (i více). Soňa Schneiderová - Kultura řeči 81 Obrázek 1: Obr. Diagram proxemických zón od Edwarda T. Halla z r. 1966. Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Proxemika (staženo 9. 4. 2018). https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/thumb/3/35/Personal_Space.svg/250px-Personal_Space.s vg.png Vzdálenost mezi lidmi je určována mnoha faktory subjektivní i objektivní povahy. Je to osobní založení člověka, zejména jeho temperament, je to druh komunikace, veřejná nebo soukromá atd. Čím je vzdálenost mezi komunikujícími menší, projev je důvěrnější, intimnější, a naopak čím je vzdálenost větší, tím je více signalizována veřejnost, oficiálnost projevu. Může však dojít z různých důvodů k rozporu mezi vzdáleností komunikujících a obsahem komunikátu. Proxemika hraje roli v řečnictví, ve škole atd. Důležitá je nejen vzdálenost mezi komunikujícími na horizontální ose, ale i ose vertikální (mluvíme o vertikální proxemice). Na některých školách vidíme ještě dnes stupínek pro katedru vyučujícího a důležitým elementem při veřejných projevech je pódium. Někdy můžeme pozorovat tzv. proxemický tanec (Křivohlavý 1988: 50). Jde o snahu komunikujících vyrovnat vzdálenost mezi sebou. Je to jev, který se projevuje oddalováním a přibližováním se zúčastněných osob (může tak připomínat pohyb boxerů v ringu). K tomuto jevu dochází zejména tehdy, když se setkají osoby s rozdílnými představami o svých osobních zónách. „Obvykle bývá tento proxemický konflikt řešen určitým kompromisem (…)“ (tamtéž), tzn. vyrovnáním vzdálenosti tak, aby vyhovovala oběma komunikujícím. 10.1.5 HAPTIKA Haptika je kontakt hmatem, dotekem. Jedná se o podání ruky, nabídnutí rámě nebo po-plácání po ramenou aj. Je to jeden z důležitých kanálů neverbální komunikace. Komunikace doteky neboli taktilní komunikace se velkou měrou podílí na sociální interakci. Prostřednictvím doteků projevujeme přátelství (např. pohlazení, objetí), nebo naopak nepřátelství (např. pohlavek, facka), můžeme jimi vytvářet pouze kontakt atd. Neverbální prostředky komunikátu a kutura písemného projevu Zájem se soustřeďuje především na způsob(y) podání ruky. Je to prostředek kontaktu a v určitých společenstvích pozdravu. Je to rovněž prostředek, jímž dáváme najevo uza-vření smlouvy nebo jímž provádíme akt gratulace. Obecně se soudí, že akt podání ruky je výrazem projevu přátelství, resp. našich přátelských úmyslů, tzn. dáváme jím najevo, že „souhlasíme“, „stvrzujeme“ aj. V této souvislosti se připomíná, že jde o zkrácený rituál, jimž „říkáme“, že v ruce nemáme zbraň. Důležitou roli při tomto způsobu komunikace hrají kulturní zvyklosti. Platí to i o způsobech podání ruky. V evropském prostředí rovněž existují pravidla podávání ruky, je „předepsaná“ vzdálenost, na jakou by mělo být podání ruky uskutečňováno (je to na „délku předloktí“, přibližně 60 cm). Existuje i etiketa podání ruky, která popisuje, kdo podává ruku nejdříve: nadřízený pod-řízenému, starší mladšímu, žena muži atd. Sdělení vytvářené bezprostředním tělesným kontaktem lze také rozdělit do následujících pěti skupin (Jones & Yarbrough: 1985):  rituální (sociální/kulturní) – podání ruky, nabídnutí rámě, úklony atd.;  funkční – např. smetení smítka;  přátelské – např. vyjádření vřelosti, srdečnosti;  intimní – projev emocí;  sexuální. 10.1.6 DVOJITÁ VAZBA Nesoulad verbální a neverbální složky je reprezentován pojmem „dvojitá vazba“ (double-bind). Je to termín, se kterým se původně setkáváme při diagnostikování psychicky nemocných (např. u schizofreniků). Dnes je běžně součástí výkladů o komunikaci a zna-mená takový jev v komunikaci, kdy např. matka na úřadě napomíná dítě, aby bylo zticha. Přitom mluví tiše, ale v obličeji je brunátná a gesta jsou rovněž dynamická a negativní (např. hrozí).