3) STRUKTURA DRAMATICKÉHO TEXTU


dramatický text → je po formální stránce strukturován → jako zřetelně dvouvrstevný

-       nejedná se o hodnotící hledisko → oba typy textu se liší především svou funkcí i grafikou


1) hlavní text (primární/ Haupttext) → zahrnuje repliky dramatických osob = je určený pro přímé
herecké ztvárnění zobrazovaného světa

x

2) vedlejší text (sekundární/ Nebentext) → graficky odlišený text pomocného, technického charakteru

-       zahrnuje všechen zbývající textový materiál dramatu: jméno autora, titul, podtitul, seznam
dramatických osob, seznam hereckých postav a informace o první jevištní realizaci, předmluva –
někdy ve formě manifestu, doslov, speciální inscenační pokyny autora, kompoziční členění díla,
časoprostrová lokace děje, označení mluvčích před každou replikou, scénické poznámky, seznam
použitých zdrojů a pramenů, informace o genezi textu a jeho inscenační historii, ediční poznámka,
případný medailonek autora

-       není (většinou) určen ke zvukové realizaci na jevišti X to ale neplatí pro nadpisy a
titulky scén v brechtovském epickém divadle → autorem určeny k realizaci na scéně (promítány,
pronášeny vypravěčem atp.) = text hlavní (i když není přiřčen konkrétní postavě jako promluva)


členění dramatu na hlavní (Haupttext) a vedlejší (Nebentext) text → zavedl Roman Ingarden:
„Především je nápadné, že v 'psaném' dramatu jdou vedle sebe dva různé texty. Jednak pomocný text,
tj. údaje o tom, kde, ve které době atd. se dotyčná, líčená historie odehrává, kdo právě mluví a
eventuelně také, co momentálně dělá atd.; jednak hlavní text samotný. Tento se sestává výlučně z
vět, jež znázorněné osoby 'skutečně' pronášejí.“


vedlejší text

§  jméno autora → dnes uváděno běžně X do renesance zůstávalo v anonymitě → rozšířilo se díky
knihtisku (fixování v publikaci)

-      např. Shakespeare → poprvé uveden až v roce 1598 – hra Marná lásky snaha X do té doby uváděn
jen soubor, který hry provozoval (scénické provedení → byla podstatnější než fakt autorství)

-      dnes: chodíme na autory X neznámý autor → dle jména lze např. identifikovat národnost (i to
spoluurčuje divácká očekávání)


§  název hry a podtitul

-      žádný název není bez opodstatnění → už z něho čteme, oč autorovi jde (důležité pro
interpretaci)

-      mnoho podob → jednoslovný X název několika větný (shrnující obsah i žánr hry)

-      jméno hlavního hrdiny (nejběžněji) – Antigona (Sofokles), Ivanov (Čechov), Don Carlos
(Schiller), Kazimír a Karolína (von Horváth) → hrdinou milenecká dvojice

-      název hodnotící postavu → Lišák Pedro (Cervantes), Čarokrásná ševcová (F. G. Lorca)

-      název vymezující drama jako kolektivní → Trójanky (Euripides)

-      název ve větě (úsloví) → S láskou nejsou žádné žerty (Alfréd de Musset); I chytrák se spálí
(Ostrovskij)

-      v názvu téma či klíčový motiv → Racek, Višňový sad (Čechov), Divoká kachna (Ibsen), Zrada
(Harold Pinter), Osiřelý západ (Martin McDonagh)

-      dlouhé názvy → vycházelo z tzv. perioch (letáky – shrnovaly obsah hry, upoutávka či plakát)

§  zevrubný obsah hry: názvy Shakespearových her → dnes Hamlet X Tragická historie Hamleta, prince
dánského; Marná lásky snaha → Potěšlivá převtipná komedie zvaná Marná lásky snaha, jež byla sehrána
před její Výsostí o posledních Vánocích

§  často v baroku → Komedie o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista

§  v moderním dramatu → 60. léta: populární hra Petera Weisse: Pronásledování a zavraždění Jeana
Paula Marata předvedené chovanci bláznice v Charentonu za řízení markýze de Sade (prozrazuje téma
hry a situaci, naznačuje i její styl)


§  podtitul (nemusí být uveden)
  * nejběžněji → konkretizuje hru žánrově, informace o její struktuře („hra o třech dějstvích“,
„tragédie v pěti jednáních s proměnou“, „komedie ve dvou dílech“, „historická hra“, „Tragédie o
králi Richardovi III., jeho věrolomném spiknutí proti jeho bratru Clarencovi, politováníhodné
vraždě jeho nevinných synovců, jeho tyranské nadvládě s vylíčením celého jeho bezectného života a
smrti nejvýše zasloužené“)
  * někdy může podtitul mást → Čechov hry označoval jako komedie X byly jimi? (nemyslel to
ironicky?)
  * moderní drama → podtituly určují hru jako individuální žánrový tvar (autorská strategie)

Ar. Miller: Smrt obchodního cestujícího → podtitul „Jisté soukromé rozhovory ve dvou aktech a
rekviem“


§  předmluva/doslov nebo jiný typ autorského komentáře k realizaci na jevišti

-       diskutabilní položka dramatického textu → z mnoha důvodů:

-       autorský komentář → přiblížit dobové souvislosti vzniku hry, podat zprávu o inspiracích

-       někdy i výklady vlastního díla → např. G. B. Shaw – komentoval po straně svá dramata, aby
poskytl širší zázemí svým postavám, popsal dobový společenský kontext atp.

-       např. Victor Hugo – v předmluvách důležité dokumenty doby


§  prefixy promluv

-       vyznačení mluvčích jednotlivých replik → jediný zcela nezbytný vedlejší text (bez nich by
byl chaotický)

-       běžně vyznačeno jménem X někdy jméno není užito (složité pro čtenáře i tvůrce)


§  seznam postav a jméno postavy

-       jméno postavy: různá podoba a míra konkrétnosti

-       beze jména/jméno chybí → krajní případ (např. pomlčky, které oddělují jednotlivé promluvy)
→ určení, komu přesně patří která replika – zcela v rukou tvůrců

-       označena číslem → aspoň víme, kdo co říká

-       označení obecné → Muž 1, 2, 3; Žena, Mladík, První a Druhý stařec aj. (postava má konkrétní
rysy → pohlaví, sociální zařazení…)

-       označení vlastním jménem → tzv. mluvící jména → v komediálním žánru (musí fungovat jako
jména běžná + jako metaforické pojmenování)

-       v českém dramatu → velmi málo (komedie V. K. Klicpery – Kocourek z Kocourkova, Kočička,
Kuna (to je myslivec), Dlask i Datlík, úředník Lichotil, sedlák Vošoust, Hadrián z Římsů)


§  scénické poznámky

1) explicitní poznámky

-       poznámka v obecném slova smyslu – výslovná textová direktiva, zřetelně oddělená od hlavních
promluv

-       nejrozsáhlejší část vedlejšího textu dramatu → odlišná grafická úprava (závorky, kurzíva…)

-       dominují v dramatu s realistickou a iluzivní tendencí druhé poloviny 19. století

-       ovlivněny dobovou inscenační konvencí

-       důležité pro inscenátory → měly by se dodržovat

-       v antickém dramatu → „didaskalie“, středověké hry → termín „rubrika“

-       lze na nich dobře sledovat proměnu postavení autora v procesu inscenování

-       klasické Řecko – minimum poznámek (autor přítomen při zkoušení jako režisér)

-       středověké a alžbětinské drama – poznámky ano, ale velmi málo

2) implicitní scénické poznámky

-       zahrnuty přímo do dialogu samého (dialog vždy obsahuje informace o situaci, prostředí…)

-       např. Shakespeare – ne poznámky, ale popisy v textu → jsou zahrnuty přímo do dialogu
(shakespearovské jeviště – prázdné, text evokoval místo = "slovní dekorace“)


poznámky implicitní + explicitní → schopny vyjádřit nezbytné okolnosti dramatu, týkají se
kteréhokoliv aspektu inscenace

-       charakteristika času a místa děje

-       kostýmy

-       detaily herecké akce, mimiky a intonace


dělení na akty, jednání nebo dějství

-       v tištěné podobě → záležitost dobového úzu

-       při jevištní realizaci téměř zaniká (dramatik členěním může naznačit určitou představu jeho
rytmické struktury)


Pro rozšíření znalostí si nastudujte následující texty (naleznete je v příloze):

§  HOŘÍNEK, Milan. Mezi dvěma texty. In: Divadelní revue, roč. 2, č. 1, 1991, s. 17-28.

§  LUKEŠ, Milan. Umění dramatu. 1. vyd. Praha, 1987. – kapitoly Vedlejší text a Hlavní text