4) KOMPOZIČNÍ VÝSTAVBA DRAMATICKÉHO TEXTU - kompozice (kompoziční výstavba) dramatu = princip výstavby dramatického díla → záměrné uspořádání jednotlivých složek v celek - v kompozici dramatu je důraz kladen na: * požadavek koncentrace děje * rovnoměrné rozvržení událostí * stupňování napětí - máme-li postihnout kompozici dramatického textu, musíme: * určit hledisko, které zaujal dramatik, když organizoval děj a rozděloval text mezi postavy * odhalit techniku, kterou dosahuje napětí a svého cíle 2 linie → odvozené od vývoje dramatu 1) jednání jednolité, rozvíjí se organicky → klasická dramatika kompozice podřízena pravidlům → vyžadují pravděpodobnost jednání a postav a narativní organizaci příběhu 2) montáž epických sekvencí → dnes celkem běžné vytvářejí se podle různorodých pravidel ad 1) KLASICKÁ DRAMATIKA (jednolité jednání) - základ pro tuto linii vytvořilo → antické řecké divadlo a drama (viz Aristotelova Poetika) - Aristoteles → epizodičnost děje a roztříštěnost času považoval za jednou z největších chyb dramatu - řecká tragédie měla stabilní strukturu: * prolog = nástup jednajících osob, seznámení s časem a místem děje * parodos = příchod sboru s úvodní písní o událostech předcházejících děj hry * epeisodia = střídající se výstupy postav → série 3–6 epizod * stasima = písně sboru, které vyplňují mezery mezi epizodami * exodus = závěrečné rozuzlení a odchod osob - tragédie zachovávala princip tří jednot: času, místa a děje (často ale také docházelo k jejich porušování) - v tragédii také nechyběly některé dějotvorné prvky: * peripetie = obrat události * anagnorise = rozpoznání totožnosti některé z postav * patos = čin směřující k tragickému konci - celek má obsahovat zápletku a rozuzlení + - následovníci - nejprve se antikou inspirovalo renesanční italské drama (15.-16. stol.) - následně francouzské klasicistní drama (17.-18. stol.) → dogmatické přijímání Aristotelských principů Poetiky → v obou případech vyžadováno, aby drama bylo psáno podle daných pravidel a zachovávalo tři jednoty → pětiaktové/tříaktové drama → dělené na výstupy (dle příchodu nové postavy či odchodu přítomných) - pozdní měšťanské klasicistní drama - v 19. stol. Gustav Freytag – Technika dramatu (1863) → charakterizoval tzv. „dobře udělané drama“ - vytvořil pyramidální model stavby (rozdělení děje do pěti částí): * expozice (úvod do situace) * kolize (stupňování napětí) * krize (konflikt, vrchol) * peripetie (obrat události) * katastrofa (rozuzlení – závěr) - POZOR!!! → často je chybně uváděno, že jeho terminologii zpracoval už Aristoteles = to je ale chyba! ad 2) EPICKÁ FORMA DRAMATU - základ pro tuto linii vytvořilo → středověké náboženské drama - texty dramat (zejména cyklická mystéria) → čerpaly náměty z epických předloh (Nový i Starý zákona → evangelia, apokryfy, kázání a životy svatých, či z legend o světcích, příběh o Kristově smrti a vzkříšení (vykoupení člověka z jeho hříšnosti = spása člověka) + další výjevy: stvoření světa, Adam a Eva, Kain a Ábel, Proroci, Kristův život, velikonoční a vánoční témata) - velký rozsah látky → znamenal uvolnění kompozice § drama většinou zobrazovalo mnoho událostí → ty byly předváděny ve volném chronologickém sledu § objevuje se tu více odboček a paralelních příběhů či paralelních větví hlavní zápletky § sice tu nechybí expozice → ale ostatní části dramatu už nefungují § neplatí pravidlo tří jednot, děj se rozbíhá do značné šíře v čase i prostoru - následovníci - alžbětinské drama → tragédie, komedie a historické drama → zásadním autorem, který se v části své tvorby přibližoval epické linii → William Shakespeare (většina jeho dramat nevyhovuje klasické výstavbě, nedodržuje jednoty místa, času a děje) - drama tzv. zlatého věku španělského divadla → např. Fernando de Rojas – 1499: Celestina - uvolněná stavba → využívají vedlejší děje a střídají dějová pásma (i dějiště) - historické hry i tragédie → zřetelně inklinují k otevřené formě - 20. století → epické divadlo → navazuje na tradice epické otevřené dramatické formy - děj složen z epizod různého druhu a obsahu = volný tok často kronikářského typu, s odbočkami, variacemi, fragmenty, opakováním a návraty → vše spojeno tématem, které se vyjeví až na závěr hry - roztříštěný děj → může obsáhnout velký rozsah času i prostoru (časový rozsah = až několik let, děj = na velkém množství míst, vzájemně velmi vzdálených) - to umožňuje → užití prostředků jiných umění (píseň jako rovnocenný prostředek sdělní, slovní označení prostoru místo jeho charakteristiky scénografií = např. tabule s nápisem označujícím místo děje…) - epické divadlo → ponechává prostor divákově obrazotvornosti svou mnohostranností významů - např. Paul Claudel – divadlo středověké a barokní - Bertold Brecht – dramatický děj epizován motivem putování hrdiny → volné řazení příhod + odehrává se ve velkém prostoru a dlouhém časovém toku (jako v dobrodružném románu nebo kronice) + důležitá role vypravěče → personifikovaný do jedné či více postav (vnáší do dění jednotící perspektivu) + pracuje se zcizovacím efektem = herec vystupuje z role, aby komentoval děj a vtáhl diváky do hry (má to u něho často ideologické poslání) východisko dvou tendencí pojetí dramatického děje - ty pojmenoval německý teatrolog Volker Klotz – 1960: kniha Geschlossene und offene Form im Drama → teorie koncepce otevřeného a uzavřeného dramatu = dvě základní, protichůdné tendence dramatické tvorby - antická tragédie = výchozí podoba uzavřené dramatické formy - středověká mystéria = východisko pro otevřenou dramatickou tvorbu 1) uzavřená (klasická) forma dramatu (jinak také tektonická, aristotelská, dostředivá) - děj = výsek z většího celku → jednotný a do sebe uzavřený - kompozice = souvislý celek, funkční, lineární řazení scén do aktů a aktů do celku dramatu (scény kauzálně propojené, zřetězené = logický a psychologicky motivovaný vývoj) - platí tzv. dramatické jednoty (místa, času a děje) → žádné časové skoky, čas pouze rámuje dění - okruh a počet postav omezený - jazykový projev stylizovaný 2) otevřená forma dramatu (atektonická, nearistotelská, odstředivá) - předvádí se celek ve výsecích → více dějových rovin, roztříštěný děj, autonomie jednotlivých epizod - kompozice je nepravidelná a asymetrická → dominuje střih - rozmanitost místa, času a děje - čas → vrstevnatý, zasahuje do jednání, časové skoky mezi scénami - místo → četnost prostorů (charakterizují a determinují jednání) - široký okruh dramatických postav → žádné přesné sociální vymezení - jazykové projevy → rozmanité a diferencované, často hovorová řeč dělení → se může jevit schematické X jde o stylové tendence → protichůdný charakter dvou divadelních kultur, z nichž vyrostlo moderní divadlo KLOTZOVA KONCEPCE UZAVŘENÉHO A OTEVŘENÉHO DRAMATU 20. století → řada nových modelů, které systematizaci boří → není to fakt, že by Klotzova koncepce byla špatná, jen to dokazuje pestrost dramatických forem A. P. Čechov - nepracuje s uzavřenou zápletkou, ani souvislým příběhem → dramatický děj fragmentarizuje - řada potenciálních zápletkových motivů → vinou okolností či neschopností postav se nerealizují a setrvávají v náznaku, nenaplněné touze - nad linií děje se rozvíjí příznačné motivy → vyjadřují vnitřek lidských představ – symbolické Samuel Beckett → Čekání na Godota - vnější děj omezen na proces čekání → prázdnota naplňována různými hrami - složitá kompozice pozitivních (spása) a negativních (pomíjivost, úpadek, umírání…) motivů → nekauzálně spojité Luigi Pirandello - metodicky a záměrně rozkládá fabuli → 1921: Šest postav hledá autora (podtitul: Hra, kterou nutno udělat) → forma hry ve zrodu: postavy žádají herce, aby z jejich rodinných událostí udělal inscenaci - odvíjí se nesouvisle a přerušovaně → děj se realizuje střídavě vyprávěním a předváděním, prokládáno komentáři a vysvětlivkami → dramatická stavba se rozkládá Sergej Ejzenštejn - montáž = další možný postup → může nahradit konvenční pojetí děje jako zápletky - převzato z filmu → nejen mechanické spojování obrazů, ale princip dramatický = části sjednocují novou kvalitu (střídají se ostrými střihy, řazeny dle principu paralely a kontrastu, souladu i protikladu, detailu i celku)