5)         PĚT FÁZÍ DĚJE



GUSTAV FREYTAG: Technika dramatu (1863)

-       Freytagův pyramidální model stavby (rozdělení děje do pěti částí) → lze relativně snadno
uplatnit na uzavřené drama→ relativně snadné uplatnění (vyznačuje se jednotou času a prostoru) X
v případě otevřené formy dramatu uplatnit nelze (dějově a časově roztříštěné)


definitivně ustálil dělení děje dramatu → na tzv. pět fází:

a)       expozice = otevření

-       autor představuje jednotlivé protagonisty, měl by vymezit čas a místo děje

b)      kolize = zauzlení

-       přechod ke kolizi naznačuje → tzv. moment prvního napětí (protagonista se poprvé střetne s
antagonistou a vymezí se strany konfliktu, jeho důvod)

-       kolize se rozvíjí (přechází) v krizi prohlubováním a stupňováním sporu (vymezit jejich
předěl striktně není nutné, často na sebe tyto fáze plynule navazují)

c)       krize = vrchol děje

-       důležitý je zlom mezi krizí a peripetií (přichází ve chvíli, kdy už není možno konflikt
dále stupňovat a v ději nastává → obrat)

d)      peripetie = zvrat, obrat

-       obrat v ději – od špatného k lepšímu nebo případně naopak

e)       moment, kdy je tragický konec neodvratný → hovoříme o katastrofě = rozuzlení, uzavření

-       termín „katastrofa“ Aristoteles používá jako termín neutrální, který označuje jakékoliv – i
případně smírné – rozřešení konfliktu


                                                            Gustav Freytag: Technika dramatu (1863)


-     model může sloužit jako ideální schéma → vůči němu můžeme poměřovat různé varianty
rozvolněných struktur

-     schéma vychází z představy uzavřeného dramatu s jediným koncentrovaným dějem, jediným
konfliktem odehrávajícím se v relativně uzavřeném, koncentrovaném prostoru, resp. prostorech

-     model promyšleně vede divákovy emoce → počítá se s empatickým divákem, který je vtahován
vzrůstajícím a klesajícím napětím dramatického děje

-     jednotlivé části/fáze → nemá smysl stanovovat striktně → vnitřně provázaná struktura, jen
málokdy umožňuje zcela jednoznačné rozdělení

-     výjimky:
  * klasicistní drama → autorem přímo strukturované na pozadí aristotelského modelu
  * Schillerova dramata → strukturovaná tak, aby se jednání kryla s fázemi rozvoje dramatického
děje

-     velmi obtížné → např. Shakespearovy komedie (Sen noci svatojánské) → často vedeny v několika
paralelních dějových pásmech, sevřených rámcovou situací → každá dějová linie se řídí svou vlastní
logikou = freytagovský model nelze použít


Pro rozšíření znalostí si nastudujte následující text (naleznete ho v příloze):.

LUKEŠ, Milan. Umění dramatu. 1. vyd. Praha, 1987, s. 131-160 (pasáž Čas a prostor)