Cvičebnice k Základním pojmům
poetiky
Martin Tichý
studijní pomůcka pro kombinované studium
2
Obsah
I. Příklady sylabotónických meter----------------------------------------------------------------------- 3
A. Trochej ----------------------------------------------------------------------------------------------- 3
B. Daktyl------------------------------------------------------------------------------------------------- 7
C. Jamb--------------------------------------------------------------------------------------------------13
D. Daktylotrochej--------------------------------------------------------------------------------------17
E. Polymetrie-------------------------------------------------------------------------------------------22
II. Nenumerické verše------------------------------------------------------------------------------------24
A. Bezrozměrný verš----------------------------------------------------------------------------------24
B. Volný verš-------------------------------------------------------------------------------------------24
3
I. Příklady sylabotónických meter
A. Trochej
1. Vojtěch Nejedlý: Běla
Dnem i nocí Mílon toužil,
dnem i nocí bědoval;
vlasy trhal a se soužil,
nešťastně že miloval,
chodě semtam mezi lesy,
volal: „Bělo milá, kde si?“
Volal k břehům, volal k hoře,
ruce lomě jedině,
„kde jsi? kde jsi?“ až skrz hoře
zašel z světa nevinně.
V tažení, ach! když již zíval,
milé dívky jméno vzýval.
Nyní lítost Bělu jala;
láska v ní se vtělila.
Tváři, prsy sobě drala,
omámená chodila;
strachy trnouc jak zed bledla,
ruce lomíc nářek vedla.
Balada Vojtěcha Nejedlého z druhého almanachu Puchmajerova (Sebrání básní a zpěvů 2¸
1797) je typickou ukázkou puchmajerovského sylabotónismu a jeho nejběžnějšího rozměru:
čtyřstopého trocheje, který je střídavě akatalektický a katalektický (8slabičný a 7slabičný),
aby se zabránilo jednotvárnosti. Všimněte si důsledného dodržování sudoslabičnosti taktů a
neakcentování lehkých dob, jak je pro klasicistickou poetiku typické.
Rozložení přízvuků:
Dnem i nocí Mílon toužil,
dnem i nocí bědoval;
vlasy trhal a se soužil,
nešťastně že miloval,
4
chodě semtam mezi lesy,
volal: „Bělo milá, kde si?“
Xx Xx Xx Xx
Xx Xx Xxx
Xx Xxxx Xx
Xxxx Xxx
Xx Xx Xx Xx
Xx Xx Xx Xx
Metrum:
SW SW SW SW
SW SW SW S
2. Karel H. Mácha: Máj
V hlubokém ouvalu klínu,
ve stověkých dubů stínu,
sbor u velkém kole sedí.
Zahalení v pláště bílé,
jsou to druzi noční chvíle.
Každý před se v zemi hledí
beze slova, bez pohnutí,
jak by kvapnou hrůzou jmutí
v sochy byli proměnění.
Večerní co krajin pění,
tichý šepot – tiché lkání –
nepohnutým kolem plynul,
tichý šepot bez přestání:
„Vůdce zhynul! – Vůdce zhynul!“ –
II. intermezzo Máchovy polymetrické básně Máj je psáno čtyřstopým trochejem
(osmislabičným). Na rozdíl od předchozího textu zde můžeme pozorovat narušování
pravidelnosti (tři trochejské stopy bývají nahrazeny dvěma daktylskými) – v ukázce to vidíme
na prvním verši, stejně tak naplnění slabé pozice přízvučnou slabikou.
Rozložení přízvuků:
5
V hlubokém ouvalu klínu,
ve stověkých dubů stínu,
sbor u velkém kole sedí.
Zahalení v pláště bílé,
jsou to druzi noční chvíle.
(…)
Xxx Xxx Xx
Xxxx Xx Xx
X Xxx Xx Xx
Xxxx Xx Xx
Xx Xx Xx Xx
Metrum:
SW SW SW SW
3. Jaroslav Vrchlický: Ticho
Vlny v řece spaly, stromy v lese spaly.
elfy spaly pod hub stříškou u kapradí;
ticho tak, že kdyby andělé se dali
v let, že chůzi duchů toto ticho zradí.
Všecko spalo, ani nehnula se tráva,
spali vrabci, spali drozdi, spali kosi.
Srdce! Jen tvá hudba dojímavá,
nevím, zda to pláče, nevím, zdali prosí.
Nevím, zda se směje nebo zda to zpívá,
zda to křídlo vážky nebo peruť ptačí,
Psýché éterická pod níž hlavu skrývá,
nevím – jsem jen šťastný, šťastný tak až k pláči!
V druhé polovině 19. století trochej ustupuje jambu, jenž se stává dominantním veršem. To
je i případ díla Jaroslava Vrchlického; ukázka ze sbírky Čarovná zahrada (1888) nicméně
ukazuje, že pro vyjádření prodlévavé nálady je rozměrný, 6stopý, trochej vhodný.
Rozložení přízvuků:
6
Vlny v řece spaly, stromy v lese spaly.
elfy spaly pod hub stříškou u kapradí;
ticho tak, že kdyby andělé se dali
v let, že chůzi duchů toto ticho zradí.
Xx Xx Xx Xx Xx Xx
Xx Xx Xx Xx Xxxx
Xxx xXx Xxxx Xx
X xXx Xx Xx Xx Xx
Metrum:
SW SW SW SW SW SW
4. Jiří Orten: Ranění
Dokořán se země rozevřela,
déšť jak lékař kapal jí svůj lék.
Po celou noc horká láva vřela
ze sopek.
Ty, můj kraji, horečkou jsi země,
fantas drží tě a ptáš se naposled,
ještě velmi mírně, velmi jemně:
Kde je vřed?
Ukázka z básně Jiřího Ortena (1940), jedna z mála trochejských, ukazuje poněkud složitější
konfiguraci veršů než ukázky předešlé, což je ovšem v moderní poezii běžné: obvyklé
střídání mužských a ženských veršů je doplněno výrazně zkráceným posledním veršem
strofy (tedy pětistopý verš prvních tří řádků, ženský – mužský – ženský, a dvoustopý
katalektický verš poslední, mužský). Všimněte, že stejně jako v ukázce 2 je slabá pozice
realizována přízvučnou slabikou, což je možné, je-li následující silná pozice rovněž
přízvučná (verš 3).
Rozložení přízvuků:
Dokořán se země rozevřela,
déšť jak lékař kapal jí svůj lék.
Po celou noc horká láva vřela
7
ze sopek.
Ty, můj kraji, horečkou jsi země,
fantas drží tě a ptáš se naposled,
ještě velmi mírně, velmi jemně:
Kde je vřed?
Xxxx Xx Xxxx
Xx Xx Xxxx X
Xxx X Xx Xx Xx
Xxx
X xXx Xxxx Xx
Xx Xxxx Xx Xxx
Xx Xx Xx Xx Xx
Xx X
Metrum:
SW SW SW SW SW
SW SW SW SW S
SW SW SW SW SW
SW S
B. Daktyl
1. Šebestián Hněvkovský: Vnislav a Běla
Když se již přiblížil popravní den,
Vyvedli za bránu kati ho ven;
K popravě smutně si kráčel.
Zblízka i zdaleka přiběh sem lid,
Každý svůj opustil daleký byt,
Kdo jen moh, každý se vláčel.
Viděla z okna, jak bolestně šel,
Oči jak sklopené do země měl,
Za ním si pospíšit dbala.
Dveřmi jí bránili, krátký byl čas:
Oknem ven skočila – srazila vaz, –
Konec tak truchlivý vzala.
8
S krku mu hedbávný svlíkal již šat,
Zavázav oči a vytáh meč kat,
Oddělil od hlavy tělo.
Slzel a povzdychl pro něj si lid,
Kopal se pro oba – studený byt,
Vše i s ní outrpnost mělo.
Známá balada Šebestiána Hněvkovského je jednou z prvních básní psaných daktylem
v novočeské poezii (prvně v druhém almanachu Puchmajerově, 1797). Jde o kombinaci
katalektických daktylů: čtyřstopého s mužskou klauzulí a třístopého s ženskou klauzulí).
Všimněte si možnosti realizovat daktylskou stopu kombinací dvojslabičného a
jednoslabičného taktu („kdo jen moh“, „vytáh meč“).
Rozložení přízvuků:
Když se již přiblížil popravní den,
Vyvedli za bránu kati ho ven;
K popravě smutně si kráčel.
Zblízka i zdaleka přiběh sem lid,
Každý svůj opustil daleký byt,
Kdo jen moh, každý se vláčel.
Viděla z okna, jak bolestně šel,
Oči jak sklopené do země měl,
Za ním si pospíšit dbala.
Dveřmi jí bránili, krátký byl čas:
Oknem ven skočila – srazila vaz, –
Konec tak truchlivý vzala.
Xxx Xxx Xxx X
Xxx Xxx Xxx X
Xxx Xxx Xx
Xxx Xxx Xxx X
Xxx Xxx Xxx X
Xx X Xxx Xx
Xxx Xx xXxx X
Xxx Xxx Xxx X
9
Xxx Xxx Xx
Xxx Xxx Xxx X
Xx X Xxx Xxx X
Xxx Xxx Xx
Metrum:
SWV SWV SWV S
SWV SWV SW
2. Jan Neruda: Hej uvidíš, přírodo…
Hej uvidíš, přírodo, uvidíš,
my ještě cos vyvedem spolu –
Tys od kořen do vršku změněna,
já od hlavy po patu dolů!
Můj krok je tak lehký a v nohou mám
teď jakousi žílečku hravou:
kde mohu jít pořádně pěšinkou,
já brouzdám se vedle ní travou;
kde potkám se s bublavým potůčkem,
hned chvilku s ním v hovoru chodím;
kde zahlídnu lučinu, na pozdrav
již klobouk svůj do výše hodím.
Daktyl je jedním z častějších meter pozdní Nerudovy poezie. Ukázka z Prostých motivů
(1883) je příkladem daktylského verše s předrážkou, který bývá někdy hodnocen jako
amfibrach (amfibrachická stopa je WSW) – níže ukážeme, proč tato interpretace není
vhodná. Zde jde o třístopý předrážkový daktyl v sudých verších katalektický s ženskou
klauzulí.
Rozložení přízvuků:
Hej uvidíš, přírodo, uvidíš,
my ještě cos vyvedem spolu –
Ty’s od kořen do vršku změněna,
já od hlavy po patu dolů!
Můj krok je tak lehký a v nohou mám
teď jakousi žílečku hravou:
10
kde mohu jít pořádně pěšinkou,
já brouzdám se vedle ní travou;
xXxx Xxx Xxx
xXxx Xxx Xx
xXxx Xxx Xxx
xXxx Xxx Xx
xXxx Xxx Xx X
xXxx Xxx Xx
xXx X Xxx Xxx
xXxx Xxx Xx
Metrum:
W SWV SWV SWV
W SWV SWV SW
3. Jan Neruda: Motiv dívčí
Jaro se ozvalo ve prsou,
srdce tak buší a tepe,
že dívčice naslouchá, zdáť se jí,
někdo že na dvéře klepe.
Skočila, za kliku chytila –
zavanul větříček chladný –
již klika zas cvakla a dívčice
zavzdychla: „Ba ještě žádný!“
Báseň z téže Nerudovy sbírky nebudeme blíže analyzovat, protože je podobná předchozí
ukázce, ale – a to je pro nás důležité – ukazuje, že předrážka může být „fakultativní“:
vyskytuje se pouze ve třetím verši každé strofy. I proto je vhodnější hovořit o daktylu
s předrážkou. Jen na okraj upozorňujeme, že nelze zaměňovat předrážkový daktyl (tj.
takový, kde incipit je tvořen předrážkou a daktylskou stopou: rytmicky xXxx) s daktylem
začínajícím předrážkovým taktem (incipit je xXx) – takovéto „jambické“ incipity se vyskytují
četně např. v lumírovském daktylu (viz i níže).
11
4. Petr Bezruč: Hučín
Viď, moje země, my měli se rádi?!
Na rtech a v očích mi smálo se mládí,
daleko, daleko za hory přešlo.
Zvadlých co květů a listů se vešlo
v podjeseň žití! Ticho a teskno je ve mně
jak večer pod Beskydem. Viď, moje země?
Na Modré straně je Hučín.
Tam nad Těšínem, kde Lucina šumí,
děvucha rostla, co rozbila v rumy
kterýsi život, jej sklíčila tísní:
Já měl jen srdce a trochu těch písní,
on dům ve Frydku a prsteny zlaté…
Koho si vzala? A co se mne ptáte!?
Na Modré straně je Hučín.
Kam to šlo všecko, kam se to dělo?
V cizině žiju. V dál uletělo
do nevrátima mé mládí, má láska,
v popelu sivém juž poslední praská
jiskra vzpomínky. Daleko jsou Střebovice,
v dáli Děhylovo, Dobroslavice,
na Modré straně je Hučín.
Největším mistrem českého daktylu je bezesporu Petr Bezruč. Daktyl je nevýznamnější verš
Slezských písní (1909), vyskytuje se zde v různých podobách – od zcela pravidelného
(Ostrava) po uvolněný, až na hranici volného verše (Den Palackého). Ukázka z básně Hučín
demonstruje charakteristické rysy Bezručova daktylu: občasné synkopické stopy („trochej“ na
místě daktylu uprostřed verše – zde v 5. verši: žití), volné zacházení s mezislovními předěly,
jež by leckde pro „správné“ čtení vyžadovalo transakcentaci (pátý verš druhé strofy: on dům
ve Ɩ Frydku a Ɩ prsteny Ɩ zlaté), fakultativní předrážka, časté předrážkové takty (xXx),
oslabený izosylabismus.
Rozložení přízvuků:
1 Viď, moje země, my měli se rádi?!
2 Na rtech a v očích mi smálo se mládí,
3 daleko, daleko za hory přešlo.
4 Zvadlých co květů a listů se vešlo
12
5 v podjeseň žití! Ticho a teskno je ve mně
6 jak večer pod Beskydem. Viď, moje země?
7 Na Modré straně je Hučín.
8 Tam nad Těšínem, kde Lucina šumí,
9 děvucha rostla, co rozbila v rumy
10 kterýsi život, jej sklíčila tísní:
11 Já měl jen srdce a trochu těch písní,
12 on dům ve Frydku a prsteny zlaté…
13 Koho si vzala? A co se mne ptáte!?
14 Na Modré straně je Hučín.
X Xx Xx xXxx Xx (11)
Xxx Xxx Xxx Xx (11)
Xxx Xxx Xxx Xx (11)
Xxx Xxx Xxx Xx (11)
Xxx Xx Xxx Xxx Xx (13)
xXx Xxxx X Xx Xx (12)
Xxx Xxx Xx (8)
xXxxxx Xxx Xx (11)
Xxx Xx xXxx Xx (11)
Xxx Xx xXxx Xx (11)
xXx Xxx Xxx Xx (11)
xX Xxxx Xxx Xx (11)
Xxx Xx xXxx Xx (11)
Xxx Xxx Xx (8)
Dominantní, jak vidíme, je jedenáctislabičný verš, jejž můžeme metricky zaznačit takto:
SWV SWV SWV SW,
tedy čtyřstopý katalektický ženský daktyl.
Každá strofa je ukončena refrénovým veršem (7, 14), jenž je o jednu stopu kratší:
SWV SWV SW,
tedy třístopý daktyl s ženskou klauzulí.
Zbývají nám 2 verše, které bychom mohli charakterizovat jako více či méně nemetrické
(odchylky od metra), ale lze vidět, že metrické schéma jen poněkud variují: 5 je „základní“
verš básně jen prodloužený o jednu stopu (onu synkopickou), přičemž tato metrická odchylka
13
je funkční: soustředí pozornost na toto narušení (podjeseň žití). A 6 se jeví jako zcela
nemetrický jen do té chvíle, než si uvědomíme, že je to tentýž „základní“ verš, toliko
s předrážkou! (K „fakultativní“ předrážce srov. předcházející ukázku.)
C. Jamb
1. Pavel J. Šafařík: Jarmila
Jak darmo srdce hoří,
mé srdce plamenné!
co v světě tužbu zmoří?
níž darmo srdce hoří;
co v světě lásku zkoří?
krom lásky odměnné.
Jak darmo srdce hoří,
mé srdce plamenné!
Kde růže trní nesla,
tam slušně nářek zní,
kde žádost v žalost klesla,
tam růže trní nesla:
mně žádost v žalost klesla,
mé srdce lkáti smí.
Kde růže trní nesla,
tam slušně nářek zní.
Šafaříkova báseň vydaná v Hankově Dvanácteru písní 2 (1816) ukazuje příkladně
obrozenský jamb ovlivněný lidovou písní. V tvorbě puchmajerovců je jamb výjimečný, jelikož
jsou preferována sestupná metra, údajně lépe odpovídající přizvukovacím pravidlům češtiny.
Proto se s jambem častěji setkáme až v poezii preromantické generace. Všimněte si typické
tendence realizovat incipit pouze předrážkou. Taktéž si všimněte, že mužské klauzule se
běžně realizují takto: Xxx – zde v první strofě, v druhé je „náležité“ Xx X.
Jde zde o 3stopý jamb v pravidelné konfiguraci akatalektický (6slabičný, mužský) a
hyperkatalektický (7slabičný, ženský).
Rozložení přízvuků:
Jak darmo srdce hoří,
mé srdce plamenné!
co v světě tužbu zmoří?
níž darmo srdce hoří;
14
co v světě lásku zkoří?
krom lásky odměnné.
Jak darmo srdce hoří,
mé srdce plamenné!
xXx Xx Xx
xXx Xxx
xXx XX Xx
xXx Xx Xx
xXX Xx Xx
xXx Xxx
xXx Xx Xx
xXx Xxx
Metrum:
WS WS WSW
WS WS WS
2. Julius Zeyer: Román o čtyřech synech Ajmonových
A posel vrazil zděšen do síně,
kde byla vůně zář a veselí
a bez dechu se zrakem strhaným
na Karla zvolal: „Vrací se tvůj syn –
však mrtvý, pane! Posílá jej Bóv…
trup bez hlavy, a hlavu bez trupu!“
Tu padl Karel vprostřed manů svých
na dlažbu jako pokácený dub,
byl bez smyslů a mluvit nemohl
i pak, když oči opět otevřel,
až posléz řekl, jako dítě sláb:
„Při bohu, králi lásky, raďte mi,
co činit teď, jsem zlomen bolestí…“
15
Úryvek ze Zeyerovy epické básně z Karolinské epopeje (1896) je ukázkou typického verše
Zeyerovy básnické epiky: nerýmovaného desetislabičného jambu (5stopého). Tento typ
verše, převzatý z anglické tradice, nazýváme blankvers.
Rozložení přízvuků:
A posel vrazil zděšen do síně,
kde byla vůně zář a veselí
a bez dechu se zrakem strhaným
na Karla zvolal: „Vrací se tvůj syn –
však mrtvý, pane! Posílá jej Bóv…
trup bez hlavy, a hlavu bez trupu!“
xXx Xx Xx Xxx
xXx Xx Xx Xxx
xXxxx Xx Xxx
Xxx Xx Xxxx X
xXx Xx Xxxx X
X Xxx xXx Xxx
Metrum:
WS WS WS WS WS
3. Jiří Karásek ze Lvovic: Kalný západ
Jak trosky zčernalé ze spáleného vraku
V klín moře vmetené, jež krví ostrou víří,
V hořící karmíny, v jichž tónech západ hýří,
Kles smutek bizarních a roztříštěných mraků.
A v jeden akvarel skvrn rozteklých teď splývá
Krev s černí spálenou a karmín s línou šedí,
A slunce vyrudlé jak plátek staré mědi
Se kalné, znavené, v kraj jednotvárný dívá.
Zvuk zvonů kovový a tvrdý táhle, dlouze
V pláň mrtvou, v sítinách kde žabí checht zní pouze,
Jak vzduchem utuhlým a zhuštěným se vleče.
16
Šeď těžké únavy se slévá v tempu líném
V mou duši chorobnou a otrávenou spleenem,
Proud barev morosních tak zvolna do ní teče.
Sonet z Karáskovy sbírky Sodoma (1905) ukazuje na charakteristické metrum rané fáze
českého básnického symbolismu: alexandrin. Český alexandrin je nápodobou klasického
francouzského alexandrinu, což je 12slabičný (popř. 13slabičný ženský) sylabický verš
s pevnou střední césurou (mezislovním předělem po šesté slabice); v českém sylabotónismu
se realizuje jako šestistopý verš jambický (v mužské variantě 12slabičný, v ženské variantě
13slabičný – je možné jejich střídání); úsilí o náročnost vede někdy k tendenci realizovat
střední cézuru jako syntaktický předěl (nejen mezislovní), jindy naopak se toto pravidlo
rozvolňuje.
Rozložení přízvuků:
Jak trosky zčernalé ze spáleného vraku
V klín moře vmetené, jež krví ostrou víří,
V hořící karmíny, v jichž tónech západ hýří,
Kles smutek bizarních a roztříštěných mraků.
A v jeden akvarel skvrn rozteklých teď splývá
Krev s černí spálenou a karmín s línou šedí,
A slunce vyrudlé jak plátek staré mědi
Se kalné, znavené, v kraj jednotvárný dívá.
xXx Xxx Xxxxx Xx
X Xx Xxx xXx Xx Xx
Xxx Xxx xXx Xx Xx
XXx Xxxx Xxxx Xx
xXx Xxx X Xxxx Xx
X Xx Xxxx Xx Xx Xx
xXx Xxxx Xx Xx Xx
xXx Xxx X Xxxx Xx
WS WS WS | WS WS WS W
4. Karel Toman: Ty prosté věci…
17
Ty prosté věci všedních tichých dní
už srostly se mnou: křivá pěšina
a živý plot a potok, nebe proměnlivé
a stromy podle vody.
Mé kroky často měsíc provázel
v zrcadle vody, často v spleti křů
pták uštěpačný smál se smutkům samotáře
i těch, kdož nešli sami.
Nerýmovaná Tomanova báseň z Hlasu ticha (1923) ukazuje jednu z výrazných tendencí
moderního jambu: oslabení izosylabismu (verše mají různou délku): první dva verše jsou
pětistopé mužské jamby, třetí verš je šestistopý ženský a čtvrtý třístopý ženský.
Rozložení přízvuků:
xXx Xx Xx Xx X
xXx Xx Xx Xxx
xXx Xx Xx Xx Xxxx
xXx Xx Xx
Metrum:
WS WS WS WS WS
WS WS WS WS WS
WS WS WS WS WS WS W
WS WS WS W
D. Daktylotrochej
1. Petr Bezruč: Cigánské děvče
Chtěl bych Vás najít, slečno má drahá,
chtěl bych Vás najít na silnici:
cigánské děvče (čí máš to barvu?)
v mrazivé noci pod rudým šípkem,
ve hvizdu vichru, pod chladnou hvězdou,
zapomenutou na silnici.
Vzal bych Vás v náruč (jedenkrát v žití),
18
přes pole nes bych Sněhurku chladnou,
cigánské děvče do teplé jizby,
nalil bych vína za vonný ret –
až by dvě hvězdy pod temným vlasem
hleděly na mne (jedenkrát v žití) –
jedenkrát v žití padl by na mne
sladký Váš úsměv –
Bezručovu báseň Cigánské děvče (ve Slezských písních neobsaženou) uvádíme jako
typický příklad daktylotrochejského verše. Většina veršů je založena na schématu daktyl –
trochej – daktyl – trochej (tedy desetislabičný, čtyřstopý daktylotrochej s ženskou klauzulí),
v první strofě se z tohoto schématu vymykají verš druhý a šestý (spojené tautologickým
rýmem), jež jsou tvořeny schématem daktyl – tři trocheje (v druhé strofě je totožný 7. verš).
Rozložení přízvuků:
Chtěl bych Vás najít, slečno má drahá,
chtěl bych Vás najít na silnici:
cigánské děvče (čí to máš barvu?)
v mrazivé noci pod rudým šípkem,
ve hvizdu vichru, pod chladnou hvězdou,
zapomenutou na silnici.
Xxx Xx Xxx Xx
Xxx Xx Xxxx
Xxx Xx Xx X Xx
Xxx Xx Xxx Xx
Xxx Xx Xxx Xx
Xxxxx Xxxx
Metrum:
SWV SW SWV SW
SWV SW SW SW
2. Otakar Theer: Odpolední píseň
19
Teskno Osamělému stát na břehu, k jaru když! Slunce
prsty zlatými, smavé, v svou osnovu zapřádá lidi,
město, řeku i dálky. Tak podivně divné je všechno!
Tolik života v živých, že neživé jako by žiložilo.
Půda k nohám ti přilne jak v objetí. Ale i v dýmu,
z vlaků táhle jenž kypí, co boků tam, náručí, ramen!
Čar však největší: přístav. Ten měnivý obličej vody,
v mžiku zjizvený větrem, ráz!, hladký jak tvářička dětská!
Vlajek příslibné vání! A popěvek veselý kladiv!
Řetěz hřídele piští, prám z vody ven tažený plavci,
želva ohromná, těžce se po kladkách, nestvůrný, valí.
Stranou tělnaté yoly, kýl do výše vyzdvižen, svítí;
z temna loděnic přišly, z míst, zima kde jíní své tkala,
vstříc teď jarnímu vodstvu, hle, čerstvou svou fermeží svítí!
Srdce, srdce mé zkřehlé, zda my také vyplujem k jaru?
Je-li ještě i pro nás tep vesel a nepokoj plachet,
člunů na vlnách poskok, dlaň drsná a laskavá větru,
poutě v neznámo, cíle, kde čeká nás lůžko i láska?
Ptám se úzkostným hlasem... Nic... Nikdo mi neodpovídá...
Hlucho, mrtvo je ve mně, a zdá se, že ze všech mých smyslů
zrak mi jediný zůstal, však chladný a břitký jak ocel.
Ukázka z Theerovy veršově experimentátorské sbírky Úzkosti a naděje (1911) ukazuje zcela
jiný daktylotrochejský verš: velmi rozměrný, šestistopý – složený z trochejské, čtyř
daktylských a závěrečné trochejské stopy.
Rozložení přízvuků:
Teskno Osamělému stát na břehu, k jaru když! Slunce
prsty zlatými, smavé, v svou osnovu zapřádá lidi,
město, řeku i dálky. Tak podivně divné je všechno!
Tolik života v živých, že neživé jako by žilo.
Půda k nohám ti přilne jak v objetí. Ale i v dýmu,
z vlaků táhle jenž kypí, co boků tam, náručí, ramen!
Čar však největší: přístav. Ten měnivý obličej vody,
v mžiku zjizvený větrem, ráz!, hladký jak tvářička dětská!
Vlajek příslibné vání! A popěvek veselý kladiv!
Řetěz hřídele piští, prám z vody ven tažený plavci,
želva ohromná, těžce se po kladkách, nestvůrný, valí.
(…)
20
Xx Xxxxx X Xxx Xxx Xx
Xx Xxx Xx xXxx Xxx Xx
Xx Xxx Xx xXxx Xxx Xx
Xx Xxx Xx xXxx Xxx Xx
Xx Xxx Xxx Xxx Xxx Xx
Xx Xxx Xx xXxx Xxx Xx
Xx Xxx Xx xXxx Xxx Xx
Xx Xxx Xx X Xxx Xxx Xx
Xx Xxx Xx xXxx Xxx Xx
Xx Xxx Xx X Xxx Xxx Xx
Xx Xxx Xxx Xxx Xxx Xx
Metrum:
SW SWV SWV SWV SWV SW
3. Jan Neruda: Že skály již země plameny…
Děvčátko když si mlaďounké
ku prsoum mocně vinu,
cítím, že vinu ohně sloup
žhavý, až žárem hynu.
A když si lidstvu nahlédnu
do zníceného oka,
do oka, jež jak hvězdná tůň
bájně jde do hluboka;
do oka, ježto v mžiknutí
rekovným ohněm zjásá,
voláli voj svůj do boje
svoboda, pravda, krása;
v něž při slově lidsky šlechetném
vpryskne hned slzná něha:
cítím, jak vlastní plamen můj
vzhůru až k nebi šlehá.
Ukázka z Nerudových Písní kosmických (1878) ukazuje opět jinou konfiguraci než ukázky
předchozí. Všimněme si ojedinělé předrážky v prvním verši poslední strofy – ta nám
připomíná, že – jakkoliv zřídka – můžeme se setkat i s předrážkovým daktylotrochejem.
21
Rozložení přízvuků:
Děvčátko když si mlaďounké
ku prsoum mocně vinu,
cítím, že vinu ohně sloup
žhavý, až žárem hynu.
A když si lidstvu nahlédnu
do zníceného oka,
do oka, jež jak hvězdná tůň
bájně jde do hluboka;
Xxxxx Xxx
Xxx Xx Xx
Xx xXx Xx X
Xx xXx Xx
Xxx Xx Xxx
Xxxxx Xx
Xxx Xx Xx X
Xx X Xxxx
Metrum:
SWV SW SWV
SWV SW SW
Důležitá poznámka k multimetrii: stejně jako může být jedno a totéž metrum realizováno
různým rytmem, platí i opačně, že jeden a tentýž rytmus může být interpretován různě
metricky – a proto je vždy důležité znát širší kontext. Např. verš A když si lidstvu nahlédnu
(Xxx Xx Xxx) může být interpretován nejen jako daktylotrochej (SWV SW SWV), ale také
jako jamb (WS WS WS WS), srov. v této básni Sládkově:
Hrdličko bílá, vrať se k nám,
a jestli smích jsi zapomněla,
22
přijď k nám jak jsi, tak smutna celá,
s tou zkrvavenou perutí.
Xxx Xx Xxx
xXx Xx Xxxx
Xxxx xXx Xx
xXxxx Xxx
WS WS WS WS
WS WS WS WS W
E. Polymetrie
Polymetrie je situace, kdy se v jedné básni střídají různá metra. Typickým příkladem je
Máchův Máj, kde se střídají pasáže psané v různých jambických rozměrech a trochejích.
Podobně jsou známé příklady střídání pravidelného metra a volného verše (Neumann,
Wolker). Nelze si ovšem polymetrii představit tak, že každý verš může být napsán jiným
metrem: např. 1. verš trochejem, 2. verš jambem, 3. daktylem a 4. verš opět třeba trochejem
(bohužel k takovému závěru občas docházejí studentské analýzy metra) – takovýto text, ve
kterém by byla očekávání vyvolaná rytmickým impulsem stále jen zklamávána, bychom totiž
nepovažovali za metrický a četli bychom jej jako verš volný. Polymetrické texty se tedy vždy
skládají z určitých více či méně ucelených úseků psaných jedním metrem.
Extrémním případem, velice řídkým, může být pravidelné střídání různých meter.
1. Václav Hanka: Píseň ke cti Jeho Milosti Františka I.
Svrhše ukrutníka z trůnu,
hned svatý mír se vznes;
všecko těží k vlasti lůnu,
a vznikne zpěv a ples;
svrhše ukrutníka z trůnu,
všecko těží k Vlasti lůnu.
Plesej Vlasti, plesej směle,
tys v spolku jediné
zbila hrdé nepřátele,
tys šťastná nad jiné!
porazivši nepřátele
23
jak jen vpadli na mez směle.
Xx Xxxx Xx
xXx Xx X
Xx Xx Xx Xx
xXx Xx X
Xx Xxxx Xx
Xx Xx Xx Xx
Vidíme, že se zde v jistém vzorci střídají osmislabičné trocheje a šestislabičné jamby.
24
II. Nenumerické verše
A. Bezrozměrný verš
Ve starší české poezii verš bez zřetelné tendence organizovat kvantitu, přízvuk či délku
veršů, vyznačující se rýmováním dvojverší. Vyskytuje se mezi 14. a 17. stol. Jde o verš
určený pro přednes.
1. Kronika tř. Dalimila
Skóro po tom král Václav snide,
po něm syn jeho Václav, král uherský, vznide.
České i polské královstvie držieše,
Ottu, vévodu bavorského, sebe-miesto do Uher poslal bieše.
Do toho dietěte Vaňka čáka k dobru bieše;
jeho ujec, král říšský, péčiu velikú jmieše.
Ten tři Durinky v službu krále českého připravi,
tiem vrah český sestřěncě ztravi.
Král Vaněk, jda na vojnu, do Olomúcě přijede,
tu sě liudí k němu mnoho snide.
U vigilji svatého Dominika král o poledni spat jide;
když všickni vynidú, Durink přěd komniatu přijide.
Přěd králem nebieše strážě jiného
kromě komorníka jediného.
Durink přěd komniatú stáše
a svého tu času ždáše.
B. Volný verš
1. Otokar Březina: Víno silných
Unaveni světem, ruku podáme Přítelkyni, aby nás odvedla odsud
a smrt naše bude jak smrt očištěných lidí. Podobná chůzi
z pokojů přesycených vůněmi do chrámu na neděli květnou.
Podobná vstoupení na loď za vlání praporů a v orchestrech hudeb.
Podobná odchodu vojska do dobytých zemí, jemuž házejí kytice z oken.
Podobná radostné odpovědi chóru po slovech kněze, zamlžených tajemstvím.
Podobná políbení, které potrvá déle než systémy světů,
podobná výkřiku všech písní, skrytých ve všech minulých i budoucích duších a světech,
a smíšení všech minulých i budoucích dní a nocí v jediný den, v němž nebude noci.
25
Bratří, z ruky do ruky podávejme víno silných v své číši:
hvězdy, které naň pršely v květu, ať nahází do našich zraků.
Trest slabých bude, že zapomenou své jméno při procitnutí
a odměna silných, že v zářící tmě vzpomenou na ostrovy zajetí svého.
Báseň Víno silných z Březinova Svítání na západě (1896) ukazuje typický volný verš
českého symbolismu: rozlehlý s poměrně malým kolísáním délky (v ukázce je nejkratší verš
18slabičný a nejdelší 26slabičný). Symbolistický volný verš bývá nerýmovaný, s významně
vyšší frekvencí tříslabičných taktů (daktylských) než odpovídá statistice slovní zásoby.
V některých případech stojí na rozhraní mezi pravidelností a „volností“ – takový verš
nazýváme uvolněný – ostatně volný verš vzniká právě uvolňování pravidelných meter,
snahou otevřít verš širokým vizím.
2. S. K. Neumann: Jiný okamžik
Mám nejasnou představu:
mohlo by býti vše jiné, než jest,
mohl by mne poutati datel, jenž bije zde do dubu,
pozdní mandelinka, jež ztéká můj rukáv,
zeleň, voda, slunce.
Civím však na věci a nevidím jich,
hyne mi zrak, sluch, paměť a čich,
ohlušuje mne vír čehosi suchého, klubkovitého,
cítím to ve svém mozku,
roste to,
lebku mi to rozhazuje na všecky strany,
roste to stále,
zabírá to celé údolí,
roste to ještě více,
pohlcuje to celý svět
v jediný vír.
To asi zešílel času mlýn,
myslí si nahý kus mozku, který mi zůstal.
A to je poslední jeho celá myšlenka,
se kterou mizím v nějakém suchém, jednolitém těstě.
Neumannova báseň ze sbírky 1914-1918 je příkladem volného verše civilistického, verše již
ne jen uvolňujícího se z metrických pravidel, ale „skutečně volného“; charakteristické je
střídání rozsáhlých a minimálních veršů (zde v rozmezí 3 až 17) a částečný návrat rýmu,
většinou v podobě rýmu sporadického.
26