Obhajoba kritiky
Co to je kritika? Často se o ní mluví a často se kritizuje, ale málokdo se zeptá, čo kritika je, co může a co nesmí. A tak se na ni vznášejí požadavky, jimž nemůže vyhovět, a zapomíná se od ní chtít to, co dělat má.
Hlavní omyl bývá v tom, že se od kritiky čeká, že bude ukazovat umění nějakým způsobem cesty, že bude dávat rady umělcům, co mají dělat; má být přece rozhodčím, má být soudcem, a nekoná-li tento svůj úkol, trpí tím celý vývoj umění. Anebo se alespoň myslí, žc nemůže-li kritika působit přímo na vývoj umění, má mu sloužit tím, že bude orientovat uměleckou veřejnost, že ji bude vychovávat, že ji povede k dobrému a bude odvracet od zlého, že bude lidem doporučovat, co se jim má líbit a co se jim líbit nemá.
Pořád sc přitom mlčky předpokládá, že kritik je schopen vědět více než ostatní — více než umělci sami nebo alespoň více než ti, ke kterým se toto umění obrací; že kritika je vědou, která cosi ví o krásnu nebo
0 zákonech vývoje umění a podle výsledků, jichž ve svém bádání došla, může soudit, co je krásné a co není nebo co vývoji umění odpovídá a co mu brání. To je pak to, čemu se říká „kritéria".
Domněnka, že krásno nebo vývoj umění mohou být předmětem samostatné vědecké disciplíny, je odrazem mínění, že umění samo je jakousi odbornou Činností, dostatečně oddělenou od činností ostatních; umělec je pravděpodobně odborník na krásno, umění je to, co vnáši krásno do všedního života, a kritika tedy má posoudit, kolik v kterém díle krásna je. Dnes už víme ie vše plyne a stále se mění. a tak připouštíme, že
1 krásno je hodnotou historickou; a kritik tedy má mít příslušné odborné vzdělání, aby věděl, jak se toto krásno, jeho společenská funkce a jeho konkretizace v dílech mohou a musí projevovat v současných dějinách
47
Došlo to tik daleko, žc se v běžném hovorovém úzu u nit zaměňuje výraz kritik a výraz historik umíní Končin* naučil-li se kdo rozumět tak nekonečně rozmanitým projevům umění v minulosti, není samozřejmé, le bude rozumět i jeho projevům v prítomnom' Ale neni to samozřejmé. Vývoj uměni vypadá logicky teprve ex post; po románském uměni jaksi musela přijít gotika, po gotice musela přijít renesanci... Jenže románský umělec nikdy nemohl tušit, že přijde gotika, a gotik ani nevěděl, žc tu už je, že je gotikem. Proto historiografické metody se nedají uplatňovat na přítomnost a kronikář, který bude poučen o historických zákonech a bude psát velice rychle, přece nepredbehne svůj čas a nenapíše o dnešku to, CO ottatni o tomto svém dnešku a o sobě samých ještě Mvidi.
Každá normativní kritika Je proto komická — a někdy tragická. Jako ani nejlepší estetik nezná přesný výmir uměni, stejně ani nejlepši historik nepředpovl, co tt s uměním stane zítra. Bude jím překvapen jako vilchnl ostatní, a kolik bude schopen reagovat na toto nové. co přijde, nezálež! na jeho vědecké výzbroji, ale ■ něčem docela jiném.
Na ničem docela jiném; na něčem, co vlastně je opakem všeho vzděláni, vši učenosti, všech znalosti. Neboť to. co především potřebuje, je schopnost před-itouplt před umělecké dílo jako člověk nic nevědoucí a nic nepředpokládající, jako člověk, který vůbec neví. jak mi umělecké dílo vypadat a co to vlastně umělecké dilo |t. ani kudy vývoj umění má jít. Nazval bych tuto schopnost disponibilitou.
Mi-li vůbec ně|ak nčlt, musí sc kritik dát k dispozic, tomu. co tu je teď před ním. Nesmí to být on. kóo ,ačn« první m|UVlt. nýbrž samo toto umělecké d.io Mut, dokázat, aby vyčkal na jeho hlas. který bude mozna »cl.ee t.chý a dokonce zastřený, na jeho mluvu. moiniv,|,« nezvyklou. Nesmi se ho ani na nic ptát. H '*? f»°,,ouch" - musl jen umět poslouchat, a Iľ Ĺ? . ní nebo leho zku*enostl jsou v této "v" k ničemu užitečné, tedy jen proto, že když se
již setkal s tolikerými a tak nekonečně rozmanitými díly umění, naučil se už více poslouchat než se ptát.
Tato zvláštnost umělecké kritiky souvisí asi pnmo s podstatou umění. Je-li na umění, aby stále obnovovalo můj vztah k světu a tím celý můj život, tu samozřejmě záleží nejvíc na tom jeho novém, na tom právě, nač mé dosavadní zkušenosti a vědomosti nestačí; a jsme-li dnes v čase, kdy se celý náš svět, celá naše civilizace, celá naše společnost mění tak hluboko, že život každého z nás převrací, opět musíme očekávat od umění něco, co by odpovídalo této změně, této novosti našich časů. Ale to nové není „v oblasti krásna" nebo „ve vývoji umění", to nové je novým v mém Životě; říká mi něco docela nečekaného, obrací mou pozornost někam, kam jsem dosud nepohleděl, zaujímá mne něčím, co jsem si ještě nikdy neuvědomil.
Disponibilita je podmínkou a počátkem kritiky, ale nikoli ještě kritikou samou. Není-ll kritika vědou, není ani vyjadřováním, sdělováním subjektivní imprese. Kritika je ve skutečnosti poznávací proces, dlouhý a obtížný; proces, při kterém kritik musí mobilizovat všechny své schopnosti — své odborné vzdělání jako své životní zkušenosti, svůj vztah k umění jako svůj vztah k společnosti a světu. A tu se mezi dílem a kritikem rozpřádá dialog, kde střídavě jeden z nich je tázající se a druhý hledající odpověď: není to jenom kritik, který se táže tohoto díla, ale zrovna tak se toto dílo táže jeho a on se musí snažit nějak na ně odpovídat, sám ze sebe. Během tohoto dialogu kritik je chvíli pro a chvíli proti, mění názor, sám se sebou polemizuje, a nikdy není na konci. Proto ani to, co naposled říká, nejsou konečné soudy, nýbrž otevřené problémy.
A to zase asi souvisí s podstatou umění. Jako umění nepřináší žádné soudy, nemůže je přinést ani kritika. Moralizující kritika je vždy neadekvátní. Platón kdysi vyčítal umění, že „neukazuje cestu životem". Umění vskutku neukazuje cestu životem. Nutí člověka, aby si |i hledal sám.
Neukončenost, neukončitelnost souzení provází proto všecky estetické soudy. Carracciové, Reni byli před
4*
sto padesáti lety vrcholnými zjevy, pak dlouho akademickými rutinéry, dnes opět začínají zajímat jako skuteční umělci; není tomu dávno, co etnologické materiály se staly pro evropské vědomí uměleckými předměty; teď dokonce začíná být vnímán jako specifická výtvarná řeč současný „městský folklór" reklamních tabuli, neónú, inzerátů, novinových kreseb, který dosud platil za pouhý kýčový odpadek. Jiná díla zase ustupuji, znehodnocují se; ztratili jsme do veliké míry vztah k tzv. klasickému umění antickému i renesančnímu a musíme si znovu problematizovat Raffaela, dívat se na něj odněkud z hlediska manýrismu, abychom jej znovu začali chápat.
Zásluhou kritiky není, že má pravdu, ale že otevírá obzor, klade nové otázky. Nečinl-li to, dogmatízuje — ' realisticky, surrealisticky, abstraktlvisticky: je propagací, a nikoli kritikou. Svá kritéria si musí kritik vytvářet státe znovu v přímém kontaktu s uměleckým dílem, ale tato kritéria platí vždy jen pro tento případ. Příště musí kritik začít zase znovu, ledaže se ocitá před věcí, která je jen epigónska, která se na něj už s ničím novým neobrací, kterou stačí jen vsunout do přísluí-ného registru.
V otevírání obzoru, v kladení otázek, v novém a v novém hledání kritérií je vlastní funkce kritiky. Kritika může připadat vedle vlastní umělecké činnosti jako činnost povýtce intelektuální, a proto tedy snad vědecká. Ale uměni samo není nějakým instinktivním sebevyjadřováním; každá umělecká tvůrčí činnost obsahuje složku intelektuální, teoretickou; proto také často i umělci sami jsou významnými teoretiky. Jestli se pak kritik specializuje na tuto intelektuální složku umělecké tvorby, rozšiřuje tím, obohacuje, vytváří onen intelektuální obzor, který pro moderní umění je naprosto nezbytný. Je-li pak kritika málo citlivá, málo zaujatá I málo vzdělaná, je to nedostatek, který se projeví na celém uměleckém dění.
Ale nesmí se od kritiky žádat, aby byla soudcem nad výtvarným děním nebo aby byla nějakou jeho agenturou u publika. Kritika nevykračuje před umělci ani
50
neposkakuje za nimi. Je uvnitř výtvarného dění. Je jeho součástí, součinitelem, jednou z tvůrčích jeho složek, je také něčemu blíže a něčemu dále, je někde pro a někde proti, ale právě jako účastník, nikoli jako pozorovatel, soudce či vykladač.
Historik a popularizátor mohou přicházet teprve, když už je o vývoji alespoň zásadně rozhodnuto, když už se ví, co platí. Jsou to disciplíny potřebné, dokonce nepostradatelné. Ale kritiku suplovat nemohou. Proto je asi potřeba tato její obhajoba. Kritika (nebo teorie současného umění, což je asi totéž) tu musí být právě tehdy, když věci teprve začínají, když se ještě neví, co bude. Musí tu být ještě dřív, než už tu zase jsou dějiny.
1964
51