FILMOVÁ ADAPTACE PODLE LITERÁRNÍCH DRUHŮ
Umělecká literatura se dělí na tři základní literární druhy: epiku, lyriku a drama, paralelně se
používá pojmenování próza, poezie a drama. Toto dělení nevylučuje různé průniky jednotlivých druhů
– např. lyrickoepické dílo (K. H. Mácha: Máj), lyrizovaná prozaická epika (Vojtěch Dyk: Krysař)
nebo lyrické drama (Fráňa Šrámek: Měsíc nad řekou). Každý z literárních druhů nabízí jiné
podmínky pro možnosti literární adaptace.
1. FILMOVÉ ADAPTACE PROZAICKÝCH DĚL
Pokud jde o četnost adaptování, próza zaujímá mezi všemi literárními druhy prvenství. Filmaři se
k ní obracejí nejčastěji, protože film má s literaturou společné vyprávění. Navíc, vyrovnat se s formou
dramatu či poezie bývá podle režisérů údajně těžší.
Próza, respektive umělecká próza, se začala emancipovat poměrně pozdě, a to až v průběhu 18.
století v době preromantismu a osvícenství, kdy poezie začala postupně ustupovat do pozadí a význam
prózy narůstal. Počátkem 19. století v období romantismu už próza dosahovala rovnocenného
postavení s ostatními literárními druhy a ve 20. století literatura psaná řečí nevázanou, neutrálním,
„přirozeným“ jazykovým stylem zaujala přední místo zájmu čtenářů. Prózu dělíme na základní
prozaické žánry:
1.1 Povídka
Povídka disponuje kondenzovanou narativní linií, která jako by byla připravena pro filmové
ztvárnění. Postavy zde ale nejsou tak rozvinuté, jako je tomu u delších prozaických útvarů. Proces
eliminace je tak velmi jednoduchý. Adaptace povídky ale často vyžaduje pravý opak – většinou bývá
rozšiřována a doplňována. Je samozřejmě logické, že při adaptaci povídky zaujímá svou roli
interpretace jako taková. Na „prostoru“ povídky lze také snadněji určit volbu hlediska či úhlu pohledu,
z nějž bude filmové vyprávění vedeno.
Ideálním příkladem filmové adaptace povídky je snímek Vyšší princip (Jiří Krejčík, 1960), který
vznikl podle stejnojmenné předlohy Jana Drdy. Režisér společně s autorem kratičký text upravili
a výrazně dotvořili. Původní předlohu rozšířili o další časové i prostorové roviny a řadu postav, takže
ve filmové verzi není veškerá pozornost upřena pouze na neokázale statečné gesto staromládeneckého
latináře, ale významnými se stávají i postoje studentů, pedagogů gymnázia i celého maloměsta, všech
těch, kteří jsou v čase heydrichiády, během níž se děj odehrává, vystaveni nemilosrdnému teroru.
Vedle tlumeného holdu lidské odvaze zde Krejčík poprvé od konce války ukázal, co zmůže
všudypřítomný strach, a také zrušil falešnou iluzi o jednotě národa semknutého v boji s nepřítelem.
Svůj film přitom postavil nejen na emotivně působivých hereckých výkonech, ale rovněž na
výsostném režijním umění. Jeho střízlivě vedené líčení se každou chvíli nepozorovaně překlání do
polohy jitřivé citovosti, vyvolávající již v několika diváckých generacích spontánní pohnutí. Dalším
příkladem filmu, který vznikl jako adaptace literární povídky, je Němá barikáda (1949, r. Otakar
Vávra). Tato nepříliš vydařená adaptace povídek ze stejnojmenné knihy Jana Drdy byla v době
svého vzniku výrazně zatížena ideologickým nábojem. Film Démanty noci (1964) – surrealisticky
laděný celovečerní debut Jana Němce o útěku dvou mladých židovských uprchlíků z transportu smrti
– zase vznikl podle povídky Arnošta Lustiga Tma nemá stín, ale pojmenován byl podle povídky
Démanty noci, která pojednává zcela jiný dějový motiv. Film je osobitou interpretací předlohy,
protože v něm – na rozdíl od povídky – často splývá reálné a imaginární. V některých případech je
povídka jako východisko pro celovečerní film svým rozsahem krátká a tvůrci ji zároveň nechtějí
obohacovat o nové linie, a tak využijí několik literárních povídek (pravidelně 3-4), které samostatně
zadaptují a uvedou ve formě tzv. povídkového filmu (např. Perličky na dně – r. Jiří Menzel: Smrt
pana Baltazara; r. Jan Němec: Podvodníci; r. Evald Schorm: Dům radosti; r. Věra Chytilová:
Automat Svět; r. Jaromil Jireš: Romance). Režisérem povídkového filmu může být jeden tvůrce,
případně každou povídku režíruje jiný režisér.
1.2 Novela
Novela je žánr kratšího nebo středního rozsahu. Od povídky a románu se liší tím, že se soustředí
na jeden jednoduchý, ale poutavý a nápaditý příběh. Tomu se věnuje dramaticky, sevřeně, stupňuje ho
až do překvapivého dějového zvratu (tzv. bod obratu), který je základem kompozice novely, a do
závěrečné pointy. Tento literární žánr je svým rozsahem velmi vhodným pro filmovou adaptaci.
Příklady filmů, které vznikly jako adaptace novely, jsou tituly Smrt v Benátkách (1971, r. Luchino
Visconti – podle Thomase Manna), Rozmarné léto (1967, r. Jiří Menzel – podle Vladislava
Vančury) nebo adaptace novel Vladimíra Körnera Adelheid (1967, r. František Vláčil) či Zánik
samoty Berhof (1983, r. Jiří Svoboda).
1.3 Román
Román je rozsáhlý prozaický žánr, smyšlené vyprávění. Vývoj románu je dlouhý, což se výrazně
projevilo na proměnlivosti jeho struktury. Na rozdíl od povídky nebo novely je román co do rozsahu
delší (často se uvádí, že by měl obsahovat minimálně 40 000 slov, ale nejedná se o závazné pravidlo)
a co do fabule komplikovanější (často rozvíjí příběh několika směry, zachycuje více hlavních postav
a mnoho postav vedlejších, ale ani to není bezpodmínečný rys).
Adaptace románového díla je velmi složitý proces. Stejně jako u povídky musí dojít k transferu
úhlu pohledu tak, aby bylo možno jej přetransformovat z psaného slova do vizuálního kódu. Původní
autorská vize, zahrnující postavy, zápletku, rozvíjení děje, může být změněna za účelem jejího
tvarování do filmového formátu. Tvůrci filmu se většinou musí rozhodnout, které z postav a dílčích či
vedlejších dějových peripetií je nutno eliminovat a které naopak sehrají podpůrnou roli při kompletaci
scénáře jako dramatického celku. Příkladem filmové adaptace románu je snímek Žert (1968), který
režisér Jaromil Jireš natočil podle stejnojmenné předlohy Milana Kundery.
2. FILMOVÉ ADAPTACE DRAMATU
Drama, o němž jako o jednom z druhů literatury výrazně pojednává ve své Poetice Aristoteles,
vzniká většinou za účelem uvedení (inscenování) v divadle. Na rozdíl od lyriky a epiky je základem
dramatu dramatický konflikt a dialog. Ten je tvořen přímými jazykovými promluvami a realizován
jednáním dramatických postav. Text doplňují scénické poznámky (popis prostředí, postav,
vysvětlivky…), které neslouží k reprodukci herci. Drama je určené k převedení na divadle a počítá se
zpětnou vazbou diváků. Tvůrci adaptují dramata do filmové podoby celkem často, a to zejména proto,
že chtějí zopakovat úspěch jevištního díla na filmovém plátně. Tento zájem ale může být zavádějící.
To, co funguje na divadle, totiž filmové plátno unést nemusí.
Příkladem nevydařené adaptace dramatu je titul Srpnová neděle (1960, r. Otakar Vávra). Úspěch
divadelní inscenace dramatu Františka Hrubína rozhodně nebyl zopakován ve filmu, který vyznívá
jen jako pouhý popisný „záznam“ a zfilmované divadlo. Tvůrci filmové adaptace se totiž téměř
doslovně drželi textu a jeho struktury. Nevznikla tak filmová adaptace, ale titul inscenovaný
prostřednictvím kinematografie. Zcela jiná, opačná situace nastala v případě filmu Sen noci
svatojánské (1957, r. Jiří Trnka). Režisér vyšel ze známé komedie Williama Shakespeara a zvolil
zcela osobitý klíč k jejímu adaptování. Ač je Shakespearova dramatika postavena na slovu, Trnka se
od něj dokázal oprostit, potlačil ho a soustředil ho jen do promluv vypravěče, který děj s jemnou ironií
komentuje a citlivě napomáhá v orientaci v ději. Slovo zde nahrazují jednotlivé animované výjevy
a divákova fantazie se tak soustředí na vizuální stránku. Drama se zde ideálně přizpůsobilo
požadavkům filmového umění.
3. FILMOVÉ ADAPTACE LYRIKY
Lyrika je literární druh, který zprostředkovává subjektivní básníkovy pocity, jeho úvahy, myšlenky
a nálady, přičemž upřednostňuje monologické vyjádření v první osobě. Nezachycuje časovou
následnost událostí a od ostatních literárních druhů (a vlastně i filmu) se liší svým nedějovým
základem. Je tedy logické, že je nejméně adaptovaným literárním druhem.
Přesto čas od času vznikne filmové dílo, které z lyriky vychází. Většinou jde o adaptace některých
hraničních žánrů, které disponují vyprávěním či dějem: lyrickoepický žánr, básnická povídka (Máj
K. H. Máchy), balada (báseň s ponurým a spádným dějem, soustředěným k tragickému střetnutí
postavy s démonickou silou), lyrická (lyrizovaná) próza...