ČESKÁ LITERATURA VE FILMU II. (PO ROCE 1960)
1. SLIBNÁ ŠEDESÁTÁ LÉTA (1959-1968)
Ačkoli konference v Bánské Bystrici zbrzdila slibný vývoj československého filmu po roce 1956,
nepodařilo se jí ho zastavit úplně. Zhruba od roku 1961 se navíc začaly projevovat liberalizační
tendence, které vedly k intenzivnímu rozvoji nejen v oblasti kinematografie. Postupná stabilizace
poměrů umožnila nástup jedné z nejvýraznějších etap českého filmu – tzv. československé nové vlny,
která se zformovala převážně z absolventů FAMU a jim generačně blízkých přátel. Zároveň měla
pozitivní vliv také na tvorbu starších tvůrců (např. Otakar Vávra, Zbyněk Brynych, Elmar Klos a Ján
Kadár, František Vláčil, Vojtěch Jasný), kteří v této dekádě vytvářejí svá nejlepší díla.
1.1 Úzké propojení filmové a literární sféry
Pro období 60. let je typické výrazné propojení literární a filmové sféry, které se vzájemně
ovlivňovaly. Film se inspiroval literárními náměty a literatura zpětně přebírala prvky filmové řeči.
U řady autorů došlo k úzkému sepětí literárních a filmových aktivit, celá řada spisovatelů a dramatiků
spolupracovala na scénářích, jiní přijali profesi dramaturgů (Pavel Kohout, Ivan Kříž, Ladislav
Fikar, Ladislav Grosman, Oldřich Daněk, Jan Procházka, Ludvík Aškenazy, Arnošt Lustig,
Hana Bělohradská, Bohumil Hrabal, Milan Kundera, Josef Škvorecký, Vladimír Körner,
František Pavlíček, Vladimír Páral, Ladislav Fuks, Eva Kantůrková). Tvůrci jako např. Vladimír
Körner či Jan Procházka pro film adaptovali své prózy, a naopak původní scénáře rozpracovávali do
podoby literárních děl. Výrazně se také projevil obrat filmu od literární klasiky 19. století k české
literatuře 20. století – a to buď k titulům právě vydávaným, případně dosud nepublikovaným.
Na přelomu 50. a 60. let – pod vlivem rezoluce konference o československé kinematografii
v Banské Bystrici v roce 1959 – se pozornost adaptátorů ještě obracela převážně k tvorbě oficiálně
vyzdvihovaných autorů, jejichž díla zdůrazňovala antagonismus socialismu a kapitalismu a často
mapovala události spojené s vývojem dělnického hnutí. Podle románu Marie Majerové Nejkrásnější
svět tak vznikl snímek Kde řeky mají slunce (1961, r. Václav Krška) a novela Vladimíra Neffa Zelené
pochodně posloužila jako inspirace pro titul Pochodně (1960, r. Vladimír Čech). Režisér Otakar Vávra
zfilmoval román Gézy Včeličky Policejní hodina (1960) a První partu (1959) Karla Čapka.
Nesmíme opomenout ani přepis historického románu Alfréda Technika Mlýn na ponorné řece, který
pod názvem Ďáblova past (1961) zfilmoval František Vláčil.
Současnou tematiku, jejíž zobrazování se v počátcích tohoto období nejednou utápělo ve
schematičnosti a bezradnosti, zastupovala adaptace románu Jana Otčenáška Občan Brych, kterou pod
názvem Jarní povětří (1961) natočil Ladislav Helge, dále filmová verze dramatu Františka Pavlíčka
Labyrint srdce (1961, r. Jiří Krejčík) či Noční host (1961, r. Otakar Vávra) podle hry Ludvíka
Aškenazyho. Značnému úspěchu se těšil dobrodružný film podle románu Rudolfa Kalčíka Král
Šumavy (1959, r. Karel Kachyňa), pojednávající o zásazích pohraničníků proti lidem překračujícím po
Únoru 1948 státní hranici.
V kinematografii 60. let rovněž zaznamenáváme výrazný příklon k tematice 2. světové války. Tuto
tendenci můžeme vysledovat jednak na přelomu 50. a 60. let v souvislosti s adaptacemi děl generačně
starších tvůrců – např. Reportáž, psaná na oprátce (1961, r. Jaroslav Balík) Julia Fučíka či Práče
(1960, r. Karel Kachyňa) Jana Mareše. Stejnojmenná povídka Jana Drdy Němá barikáda posloužila
k realizaci vynikajícího, psychologicky propracovaného filmu Vyšší princip (1960, r. Jiří Krejčík).
Postupně se do filmu dostávají také díla tzv. druhé vlny válečné prózy, která usilovala
o psychologicky věrnější postižení individuálních osudů i budování sugestivní atmosféry strachu
a ohrožení. Často tvůrci také zobrazovali tragické osudy Židů v době okupace, jak tomu bylo v případě
adaptace novely Jana Otčenáška Romeo, Julie a tma (1959, r. Jiří Weiss), která nabídla velmi citlivý
pohled na dospívání v době války. Nejčastěji se ale tvůrci obraceli k dílu Arnošta Lustiga. Nejprve
vznikl na základě povídek ze sbírky Noc a naděje film Transport z ráje (1962, r. Zbyněk Brynych),
následovaly Démanty noci (1964, r. Jan Němec, podle povídky Tma nemá stín), v nichž se režisér
snažil postihnout niternou situaci hrdinů za pomoci obrazových vizí, a komorně pojatá Dita Saxová
(1967, r. Antonín Moskalyk). Židovské problematice se rovněž věnuje film Zbyňka Brynycha ...a pátý
jezdec je Strach (1964), vycházející z novely Hany Bělohradské Bez krásy, bez límce, a Oscarem
oceněný Obchod na korze (1965, r. Ján Kadár a Elmar Klos), jehož základem je povídka Past
Ladislava Grosmana. Autor ji paralelně s prací na scénáři upravil do podoby rozsáhlejší novely, která
vyšla pod názvem Obchod na korze (1965).
Na počátku 60. let se začala mezi filmovými adaptacemi výrazněji prosazovat současná tematika.
Tvůrci se snažili např. o kritický pohled na pracovní prostředí. Výraznější umělecký úspěch v této
oblasti ale zaznamenal jen přepis novel Jana Procházky Zelené obzory (1962, r. Ivo Novák) nebo
Lenky Haškové Obžalovaný (1964, r. Ján Kadár a Elmar Klos), reflektující otázku odpovědnosti
člověka ve vysoké pracovní funkci. O zachycení deziluze tehdejší každodennosti se pokoušely
adaptace nových titulů, vycházejících z tzv. poetiky všedního dne, např. snímky Marie (1964,
r. Václav Vorlíček, podle novely Alexandra Klimenta), Pršelo jim štěstí (1963, r. Antonín Kachlík,
podle prózy Jana Trefulky) nebo Souhvězdí Panny (1965, r. Zbyněk Brynych, podle novely Milana
Uhdeho Ošetřovna).
Do filmu se v 60. letech výrazně přenesla žánrová pestrost literatury. Vedle divácky oblíbených
přepisů detektivních próz (Hana Bělohradská, Václav Erben, Eduard Fiker, Pavel Hejcman,
Anna Sedlmayerová, Josef Škvorecký aj.) se objevily filmy s fantastickými zápletkami vycházející
především z povídek Josefa Nesvadby (Blbec z Xeenemünde, Tarzanova smrt, 1962, r. Jaroslav
Balík). Jednou z nejslavnějších českých filmových parodií na western, kde správní muži pijí pouze
kolalokovu lihuprostou limonádu, se stal snímek podle předlohy Jiřího Brdečky Limonádový Joe
(1964, r. Oldřich Lipský).
1.2 Nástup československé nové vlny
Úzká vazba filmu na současnou literaturu se promítla také do tvorby mladých režisérů, příslušníků
tzv. československé nové vlny, kteří se začali v kinematografii prosazovat zhruba od roku 1964. Už
svým symbolickým programovým manifestem – povídkovým filmem Perličky na dně (1965, r. Jiří
Menzel, Jan Němec, Evald Schorm, Věra Chytilová, Jaromil Jireš), vycházející z Hrabalových
povídek otištěných v souborech Perlička na dně a Pábitelé – vzdali hold významnému českému
spisovateli Bohumilu Hrabalovi. Součástí „Perliček“ měly být původně i filmy Fádní odpoledne
(1964, r. Ivan Passer) a Sběrné surovosti (1965, r. Juraj Herz), ale ty se již do časového rámce
povídkového celovečerního filmu nevešly. Hrabalovy prózy mladé filmaře přitahovaly zejména díky
autentickému a originálnímu zobrazení obyčejného života i přirozeně působícím dialogům. Dvorním
adaptátorem Hrabalových próz se stal Jiří Menzel, který se značným úspěchem zfilmoval válečnou
novelu Ostře sledované vlaky (1966). Filmový příběh mladičkého eléva Miloše Hrmy, který na malé
železniční stanici přes své milostné problémy dospívá na práh mužství, získal v roce 1967 Oscara za
nejlepší cizojazyčný film. Další Menzelův film Skřivánci na niti (1969), ve kterém zpracoval povídky
z Hrabalovy knihy Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet, se do kin dostal až v roce 1990. Jiří
Menzel zaujal mj. i adaptací novely Vladislava Vančury Rozmarné léto (1967). Podařilo se mu
zachovat košatě barokní jazyk předlohy a přesně vystihnout atmosféru dávno zapomenutých časů.
Filmaři nové vlny se hlásili i k dalším reprezentativním dílům literatury 60. let. Měli potřebu utkat
se s nově vzniklými texty a skrze specifické filmové prostředky umělecky vytvořit hodnotné adaptace,
často s důrazem na netradiční a experimentální postupy. Velkou pozornost vzbudilo pro své
tragikomické a ironické ladění i aktuální politické akcenty prozaické dílo Milana Kundery. Vznikly
tak filmy Nikdo se nebude smát (1965, r. Hynek Bočan) a Já, truchlivý bůh (1969, r. Antonín Kachlík)
podle povídek ze sbírky Směšné lásky, v roce 1968 byl podle stejnojmenného románu natočen film
Žert (r. Jaromil Jireš), jehož hlavní hrdina Ludvík Jahn představuje oběť, která se ani po letech
nedokáže vyrovnat s utrpěnou křivdou, a tak se za ni chce pomstít, ale vše se nakonec obrátí proti
němu. Předmětem těch nejvýraznějších adaptací tohoto období se staly prózy Vladimíra Párala
Soukromá vichřice (1967, r. Hynek Bočan), Ladislava Fukse Spalovač mrtvol (1968, r. Juraj Herz)
nebo Karla Michala Čest a sláva (1968, r. Hynek Bočan).
Výboji příslušníků nové vlny se dokázali inspirovat také generačně starší a zkušenější režiséři.
Např. Otakar Vávra, který v této době coby pedagog na FAMU formoval řadu jejích budoucích,
čelních představitelů a současně byl svými studenty sám ovlivněn, se dvakrát obrátil k lyrizovaným
dílům Františka Hrubína. Jak v adaptaci Zlaté renety (1965), tak zejména ve zpracování básnické
skladby Romance pro křídlovku (1966) našel adekvátní filmová vyjádření svébytných předloh. Oba
filmy vynikají propracovanou lyrickou optikou, smyslem pro civilní všednodennost i pochopením pro
postavy, nostalgicky hledající ztracený čas. Reprezentativním dílem konce 60. let se stala Vávrova
adaptace románu Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice (1969), která se v dobovém kontextu
stala historickým podobenstvím o mechanismech moci. Vedle Otakara Vávry je třeba zmínit také
režiséra Františka Vláčila, který vytvořil stěžejní dílo české kinematografie – kongeniální adaptaci
románu Vladislava Vančury Marketa Lazarová (1967), ve které proti nevšednímu jazyku staví
složitou souhru obrazu, zvuku a hudby. Vláčil ve filmu také dokázal brilantně prolnout lyrickou
a epickou složku.
Období slibného rozvoje kinematografie 60. let nicméně bylo velmi rázně ukončeno kvůli
politickým událostem spojeným s okupací v roce 1968. Značné administrativní zásahy i nástup
normalizace v následujících letech znamenal výraznou regresi ve vývoji českého filmu.
2. OD NORMALIZACE K PERESTROJCE (1968-1989)
Nástup normalizace zasáhl do filmové tvorby neúprosně a znamenal prudký zlom v započatém
nadějném vývoji předcházejícího období. Velká pozornost byla věnována zejména kontrole
kinematografie. Zastavila se výroba řady připravovaných filmů, ty aktuálně dokončené byly uloženy
tzv. do trezorů a promítány až po roce 1989. To byl například osud snímku Skřivánci na niti (1969)
Jiřího Menzela, znemožněno bylo také uvedení adaptace románu Evy Kantůrkové Smuteční slavnost
(1969, Zdenek Sirový). Došlo rovněž k zásadním výměnám tvůrčích pracovníků, kteří nesouhlasili se
sovětskou okupací nebo jejich tvorba ideologicky nevyhovovala novým požadavkům režimu. Na
Barrandově vznikly nové tvůrčí skupiny, do nichž pronikli druhořadí filmaři.
Proměna oficiální kulturní politiky silně ovlivnila i úroveň filmových adaptací literárních děl. Řadě
autorů spojených s obrodným procesem 60. let byl postupně znemožněn přístup do filmových studií
a v kinematografii se začala uplatňovat nově prosazovaná oficiální literatura podřizující se idejím
socialismu. Námětově vyhovovaly zejména látky z pracovního prostředí či historie dělnického hnutí,
oslavovali se příkladní socialističtí hrdinové. Propojení literární a filmové sféry za normalizace zesílilo
i proto, že bylo snazší prosadit film opírající se o již knižně vydaný text.
Od roku 1971 vznikala celá řada filmů, které se snažily vyjít vstříc „požadavkům nové doby“
a naplno sloužit zájmům komunistické strany jako nástroj propagandy a výchovy. Důraz se kladl na
tzv. angažovanou problematiku. Do popředí tak znovu vystupovaly náměty z dějin dělnického hnutí
nebo zpracování historických událostí, které stvrzovaly význam komunismu a socialismu (vznik KSČ,
dělnické hnutí, kolektivizace vesnice). Vznikala pak většinou prvoplánová díla nevalné úrovně, jako
např. filmy Dvacátý devátý (1974, r. Antonín Kachlík, podle předlohy Jaroslava Matějky), Svět
otevřený náhodám (1971, r. Karel Steklý, adaptace románu Josefa Kadlece), Černý vlk (1971, r.
Stanislav Černý, přepis novely Karla Fabiána), Zločin v Modré hvězdě (1973, r. Antonín Kachlík,
podle epizody románu Ivana Olbrachta Anna proletářka), Kronika žhavého léta (1973, r. Jiří
Sequens, přepis románu Václava Řezáče Bitva), Čas lásky a naděje (1976, r. Stanislav Strnad, přepis
románu Antonína Zápotockého Rozbřesk), Pavlínka (1974, r. Karel Kachyňa, podle románu Alfréda
Technika Svárov), Tobě hrana zvonit nebude (1975, r. Vojtěch Trapl podle vlastní divadelní hry),
Tam, kde hnízdí čápi (1975, r. Karel Steklý, přepis románu Bohumila Nohejla Velká voda), Bouřlivé
víno (1976, r. Václav Vorlíček, volná adaptace románu Jana Kozáka Svatý Michal) nebo Náš dědek
Josef (1976, r. Antonín Kachlík, podle prózy Jaroslava Matějky).
Od ideologie zůstaly naštěstí oproštěné kultivované přepisy klasických literárních děl. To je případ
hodnotné adaptace Babičky Boženy Němcové (1971, r. Antonín Moskalyk), jejíž scénář anonymně
napsal zakázaný František Pavlíček. Tři povídky Vladislava Vančury se staly východiskem pro film
režiséra Jana Schmidta Luk královny Dorotky (1970) a velmi působivá byla i adaptace románu
Jaroslava Havlíčka Petrolejové lampy (1971, r. Juraj Herz), která kladla důraz na psychologii postav
a pečlivé vykreslení dobové atmosféry. V této linii později Juraj Herz pokračoval přepisem
Hrubínova pohádkového dramatu Panna a netvor (1978). Na postupy nové vlny navázal přepis
„černého“ románu Vítězslava Nezvala Valerie a týden divů (1970, r. Jaromil Jireš). Zájem diváků
vzbudily i četné adaptace próz s detektivními a kriminálními motivy, např. Partie krásného dragouna,
Pěnička a Paraplíčko (1970), Smrt černého krále a Vražda v hotelu Excelsior (1971) Jiřího Marka.
V první polovině 70. let se pak v případě adaptací klasických děl využívalo možnosti předlohu
transformovat, a to s důrazem na dobově politické aktualizace a ideologické úpravy. Příkladem jsou
nepříliš vydařené filmy Rytmus 1934 (1980, r. Jaroslav Balík, podle románu Václava Řezáče Černé
světlo) nebo Temné slunce (1980), v němž se režisér Otakar Vávra podruhé vrátil k románu Karla
Čapka Krakatit a pokusil se výstražně varovat před válečnými choutkami současných imperialistů.
Na straně druhé se objevovaly i tendence využívat apolitického rozměru předloh a vyzdvihovat
například půvab atmosféry starých dobrých časů. To je případ filmové balady Stín kapradiny (1985),
kterou František Vláčil natočil podle předlohy Josefa Čapka se scenáristickým přispěním Vladimíra
Körnera. V 80. letech filmaři využívali klasické tituly hlavně jako volné východisko pro nadčasové
vyprávění – např. Poklad hraběte Chamaré (1984, r. Zdeněk Troška, podle novely Aloise Jiráska
Poklad) nebo Prokletí domu Hajnů (1988, r. Jiří Svoboda, podle románu Jaroslava Havlíčka
Neviditelný).
Jen pozvolna se kinematografie navracela k autorským osobnostem poválečného období, zejména
60. let. Jednou z výjimek byl klasik socialistického realismu Jan Otčenášek. Dílčí motivy z jeho
románu Kulhavý Orfeus posloužily jako námět k filmu Svatba bez prstýnku (1972. r. Vladimír Čech),
snímek Milenci v roce jedna (1973, r. Jaroslav Balík) zase vycházel z jeho nedopsaného románu
Pokušení Katarina.
Určitá proměna nastala v letech 1978–1979, kdy byli vzati na vědomí někteří spisovatelé 60. let,
jejichž adaptace často patřily k tomu nejlepšímu, co během normalizace vzniklo. Prostor ve filmu
dostaly adaptace próz Vladimíra Párala Radost až do rána (1979, r. Antonín Kachlík), Mladý muž
a bílá velryba (1979) a Katapult (1984, oba r. Jaromil Jireš), Muka obraznosti (1990, r. Vladimír
Drha). Na plátna kin se také vrátila tvorba Bohumila Hrabala, jehož dvorní režisér Jiří Menzel
dokázal ve filmech Postřižiny (1981) a Slavnosti sněženek (1984) najít adekvátní filmové výrazové
prostředky pro vyjádření jeho specifické literární řeči. Baladické ladění pak provázelo filmy podle
próz Vladimíra Körnera Adelheid (1969, r. František Vláčil) a Cukrová bouda (1980, r. Karel
Kachyňa, podle novely Zrození horského pramene). Körnerův původní scénář k filmu Zánik samoty
Berhof (1985, r. Jiří Svoboda) se zase stal východiskem pro autorovu pozdější stejnojmennou prózu.
Divácky vděčná byly adaptace předlohy Adolfa Branalda Vizita, podle které vznikly filmy Karla
Kachyni Pozor, vizita! (1981) a Sestřičky (1983), nebo zpracování povídek Oty Pavla, jež se staly
inspirací filmu Smrt krásných srnců (1986, r. Karel Kachyňa). Prvky sci-fi a komedie v sobě zase
spojovaly adaptace předloh Josefa Nesvadby Slečna Golem (1972, r. Jaroslav Balík) a Zítra vstanu
a opařím se čajem (1977, r. Jindřich Polák).
Hlavním úkolem normalizační produkce ale bylo prosadit příběhy ze současnosti, které zachycovaly
nejistoty, citové zmatky i revolty mladých hrdinů a vyzdvihovaly jejich závěrečné zapojení se do
společnosti. Předním autorem ideologicky přijatelných námětů byl Karel Štorkán, podle jehož předloh
byly natočeny filmy My ztracený holky (1972, r. Antonín Kachlík), Půlnoční kolona (1972, r. Ivo
Novák), Rodeo (1972, r. Antonín Máša) a Kvočny a Král (1974, r. Jaromír Borek). Vesnickou tematiku
nabídla zpracování próz Jana Kostrhuna Plavení hříbat (1976, podle novely Prázdniny), Tvář za sklem
(1979, podle románu Černé ovce), Pytláci (1981) a Vinobraní (1982), které režíroval Hynek Bočan.
Humorná nadsázka se stala základem jedné z nejúspěšnějších komedií Jak svět přichází o básníky (1982,
r. Dušan Klein) podle novely Ladislava Pecháčka Amatéři. Naopak konfliktní hrdiny, kteří se
dostávají do střetu s okolím, i důraz na sociálněkritický aspekt přinášejí filmová zpracování próz
Jiřího Švejdy, podle kterých vznikly filmy Požáry a spáleniště (1980, r. Antonín Kachlík), Kariéra
(1984, r. Július Matula, předloha Dva tisíce světelných let) a Havárie (1985, r. Antonín Kopřiva), dále
Václava Duška Křehké vztahy (1979, r. Juraj Herz, podle prózy Druhý dech) nebo Petra Novotného
Zámek „Nekonečno“ (1983, r. Antonín Kopřiva, podle prózy z výchovného ústavu pro mládež Vezmu
sekeru). Osobité zpracování tematiky nelehkého dospívání a generačních konfliktů pak najdeme ve
filmech Karla Smyczka Jen si tak trochu písknout (1980) a Sněženky a machři (1982; oba na motivy
románové prvotiny Radka Johna Džínový svět) či Krajina s nábytkem (1986, podle povídkové knihy
Zdeňka Rosenbauma).
V důsledku politického uvolňování v druhé polovině 80. let se začal objevovat i prostor pro sociální
kritiku a satiru. Téma pokrytectví a protekcionismu se objevilo ve filmu Hauři (1987, r. Július Matula,
podle románu Stanislava Váchy), alkoholismus zase pranýřoval přepis románu Ladislava Pecháčka
Dobří holubi se vracejí (1988, r. Dušan Klein).
Zajímavý byl v tomto období vztah filmu a divadla. Vznikaly především přepisy nekonvenčních
divadelních inscenací, jejichž smyslem bylo vyrovnat se s poetikou a atmosférou divadelního titulu
a případně je významově povýšit posunem do nového filmového kontextu. Na plátna kin se tak dostaly
– v režiích Vladimíra Síse – dvě osobité verze inscenací brněnského Divadla na provázku Balada pro
banditu (1978, podle hry Milana Uhdeho) a Poslední leč (1981). Vladimír Sís zprostředkoval
divákům také tvorbu Jiřího Suchého v divadle Semafor ve filmu Jonáš a Melicharová (1986).
Stejnojmenná inscenace Boleslava Polívky se stala inspirací filmu Věry Chytilové Šašek a královna
(1987). Do českého filmu 80. let výrazně zasáhli také autoři Divadla Járy Cimrmana Zdeněk Svěrák
a Ladislav Smoljak, kteří sem přenesli svůj osobitý humor skrze snímky navazující na jejich
inscenace s ústřední postavou Járy Cimrmana Jára Cimrman ležící, spící (1983) a Rozpuštěný
a vypuštěný (1984, podle hry Vražda v salonním coupé).
3. ADAPTACE ČESKÉ LITERATURY V ČESKÉM FILMU PO ROCE 1989
Bezprostředně po proměnách v roce 1989 se česká kinematografie vydala cestou, která byla
opakem situace v letech 1945–1989. Filmaři se museli vyrovnat zejména s novými ekonomickými
a organizačními podmínkami. V roce 1993 byl zrušen státní monopol, což proměnilo celkový
charakter filmového průmyslu. Došlo k rozpadu do té doby monopolního výrobce filmů Filmového
studia Barrandov, které prošlo složitou privatizací. Finanční podpora za strany státu byla minimální
a tvůrci tak byli odkázáni zejména na aktivity soukromých producentů. Již od počátku 90. let tak
vzniká celá řada filmových společností (např. Bonton, Space Films, Bioscop, Ateliéry Zlín…).
Výraznou producentskou činnost později rozvinula i veřejnoprávní Česká televize, která se stala
největším koproducentem filmů. Česká kinematografie se sice konečně stala svobodnou, ale byla to
především svoboda bez peněz, s níž si mnozí tvůrci nevěděli rady. Chyběli zkušení producenti,
rozpadalo se výrobní zázemí, nastala nemilosrdná konfrontace se zahraniční konkurencí. Z těchto
podmínek se odvíjejí nové dramaturgické tendence filmové tvorby po roce 1989, která se z počátku
snaží sázet zejména na jistotu. A tu mj. poskytovala právě úspěšná literární díla, jež se stávala
předlohami mnohých adaptací.
3.1 Bezprostřední reakce na minulý režim
Na počátku 90. let se tvůrci pokoušeli vyrovnávat s komunistickou minulostí. Často velmi
neúspěšně ventilovali své osobní křivdy z období normalizace nebo se v adaptacích úspěšných
literárních předloh vraceli k nelehkému období 50. let 20. století. Již v roce 1991 natočil režisér Vít
Olmer první český soukromý film – adaptaci stejnojmenné předlohy Josefa Škvoreckého Tankový
prapor. „Vzpomínka“ na vojenskou službu v 50. letech velmi lákala diváky, kteří se skrze adaptaci v
minulosti zakázaného díla mohli podívat na socialismus tak, jak to dosud nebylo možné. Snímek
ovšem místo závažnější reflexe nabídl hlavně zábavně laděné historky z vojenského prostředí.
Bulvární ladění bylo předzvěstí Olmerova uměleckého pádu, který se bohužel naplnil realizací
dvoudílného filmové zpracování románu Vladimíra Párala Playgirls 1 a Playgirls 2 (1995) o třech
přítelkyních, které se rozhodnou podnikat v erotickém byznysu. Podobně jako Tankový prapor
vyzněla i adaptace jedné z nejčtenějších knih bezprostředně porevolučního období Černí baroni (1992,
r. Zdenek Sirový) Miroslava Švandrlíka. Realizační záměr opět nedošel naplnění, neboť námět
neodpovídal naturelu zádumčivého režiséra, kterému se nepodařilo povznést se nad nenáročnost
předlohy. Přes nenaplněné umělecké ambice však Tankový prapor i Černí baroni zaznamenaly značný
komerční úspěch. Tematikou komunistického režimu se ve svých knihách zabývá také někdejší
politický vězeň Jiří Stránský, z jehož předloh vyšel Hynek Bočan ve filmu Bumerang (1996). Jednalo
se o první český film z prostředí bolševických lágrů, který byl zároveň lidsky pochopitelným
zúčtováním s minulostí.
3.2 Odkaz české klasiky
Na počátku 90. let nutil filmaře nedostatek soudobých literárních předloh sahat jak po
osvědčených, tak i pozapomenutých autorech české literární klasiky. Nejčastěji se tvůrci obraceli
k dílu Bohumila Hrabala, ale bohužel žádná z adaptací nedosáhla kvalit slavných Ostře sledovaných
vlaků nebo Postřižin. Dušan Klein zfilmoval pod názvem Andělské oči (1993) povídku Bambini di
Praga 1947 a zachytil osudy partičky podezřelých pojišťováků, kteří jsou nakonec sami obelstěni.
Výsledek nicméně nepřesáhl úroveň barvotiskového retra. Ještě hůře dopadla Příliš hlučná samota
(1994, r. Věra Caisová). Tvůrci sice do hlavní role získali slavného francouzského herce Philippa
Noireta, ale nepochopení předlohy dalo vzniknout jednomu z nejslabších filmů 90. let. Práva na
zfilmování knihy Obsluhoval jsem anglického krále se zase stala předmětem deset let trvajících
tahanic. Když film, jenž zrcadlí v osudech číšníka dramata a prohry, kterými prošly naše dějiny v
minulém století, v roce 2007 vznikl, zaujal sice svými dokonalými dobovými stylizacemi, ale
tragikomičnost předlohy, ani metaforu českého osudu 20. století vystihnout nedokázal.
Tvůrci starší a střední generace se pak obraceli k literatuře období mezi světovými válkami, a to
proto, že nedokázali najít výraznější kontakt s realitou ve zpracování současných témat. Klasikem, jehož
skeptický pohled na temné stránky lidské psychiky filmaře v minulosti nejednou inspiroval, byl
spisovatel Jaroslav Havlíček. V případě filmu Helimadoe (1992) ale režisér Jaromil Jireš natočil jen
nostalgické retro, které z původně dominantní postavy románu – domácího tyrana dr. Hanzelína –
udělalo sympatického podivína a na úkor dilematu mezi rodinnou soudržností a osobní svobodou
vyzdvihlo motiv prvního citového okouzlení i hlubokého rozčarování vnímavého dospívajícího chlapce
Emila. Humoristický román Zdeňka Jirotky Saturnin – pojednávající o mladém muži dobrého
společenského postavení a jeho svérázném sluhovi Saturninovi, který způsobí v poklidném životě svého
pána řadu překvapivých zvratů – patří díky svému až barokně košatému jazyku mezi čtenářsky
nejoblíbenější české knihy. V roce 1993 se ho zhostil režisér Jiří Věrčák, jehož retrosnímek sice zaujme
hvězdným obsazením i nostalgickou atmosférou dokonalého koloritu 30. let 20. století, ale specifický
duch předlohy v něm bohužel chybí. Také tvorba dalšího výrazného meziválečného autora Vladislava
Vančury vynikala zejména bohatým jazykem. Filmaři při přepisu jeho předloh uspěli jen tehdy,
dokázali-li vytvořit svébytnou atmosféru, do níž by se vančurovská stylizace hodila. To ovšem není
případ adaptace Útěku do Budína (2003, r. Miloslav Luther), která je především kostýmní podívanou
toporně ilustrující příběh generační vzpoury ve swingujících 20. letech. Spisovatel Ivan Olbracht v této
době přitahoval filmaře zejména díky svým titulům zachycujícím osudy podkarpatských Židů. Podle
jeho předloh vznikl nejprve komediálně laděný Golet v údolí (1995, r. Zeno Dostál), který se s využitím
laskavého komentáře soustřeďuje na nostalgicky smířlivý popis již zmizelého světa svérázné židovské
vesnice. Tragicky laděný snímek Hanele (1999, r. Karel Kachyňa, podle povídky O smutných očích
Hany Karadžičové) pak vypráví příběh mladé ženy, která je kvůli milostnému vzplanutí k muži, jenž se
odklonil od tradiční víry, zavrhnuta nejen židovskou komunitou, ale i vlastní rodinou. Legionářský
spisovatel Josef Kopta je známý díky svému psychologickému románu Hlídač č. 47, který v roce 2008
nově zpracoval režisér Filip Renč. Syrový příběh válečného vysloužilce, který předstíráním hluchoty
odhalí manželčinu nevěru, patří k nejlepším českým filmům té doby. Román pozapomenutého
spisovatele a dekadenta Josefa Karla Šlejhara Kuře melancholik převedl na plátno v roce 1999 jako
svůj třetí režijní počin kameraman Jaroslav Brabec. Snímek obdařil výrazným obrazovým řešením,
korespondujícím s dějovými zvraty, nicméně značně posunul jeho vyznění, když z původního příběhu
malého čtyřletého chlapce, který po smrti matky marně hledá jistoty ve světě dospělých, vypustil motivy
týrání. Svůj smysl pro originální vizualitu Brabec projevil už v roce 1993 v přepisu knihy Josefa
Váchala z roku 1924 Krvavý román. Obrazově vysoce stylizovaný film, který si pohrával se stereotypy
brakové literatury, formálně stavěl na žánrových schématech kinematografie od jejích počátků až do
zvukové éry. Většina zmíněných adaptací je převážně jen ilustracemi původních literárních předloh.
Světlou výjimkou mezi tvůrci, kteří se snažili literární předlohy uchopit nově, byl Vladimír Michálek.
Jeho netradiční přepis Ameriky (1994) Franze Kafky byl výtvarně stylizovanou podívanou, shrnující
představy Středoevropana o Americe. Zajímavě se vyrovnal s přepisem meziválečné autobiografie
Jakuba Demla ve filmu Zapomenuté světlo (1996). Příběh přesadil do období normalizace a do role
vesnického kněze, bojujícího koncem 80. let za zachování místního kostela, obsadil netradičně komika
Bolka Polívku. Stranou zájmu filmařů nezůstala ani poezie. Klasiku 19. století, jako je Erbenova
Kytice a Máj Karla Hynka Máchy, převedl do podoby celovečerních kalendářových ilustrací,
postrádajících jakoukoli básnivost režisér F. A. Brabec.
3.3 Současné látky
S jistou stabilizací české literatury se v polovině 90. let začínají objevovat také noví autoři, kteří
přicházejí se svými osobitými současnými pohledy na svět, v nichž výrazně převažují tendence
k autobiografičnosti či (psuedo)autentičnosti. Zájem čtenářů o jejich díla také zákonitě vzbudil
pozornost filmařů.
Vděčné látky poskytoval humorista Petr Šabach. Vzhledem k epizodickému charakteru jeho knih
vznikaly na jejich základě většinou volné adaptace, kterým dodával dějovou linku scenárista Petr
Jarchovský. V roce 1993 to byla Šakalí léta (r. Jan Hřebejk) – retromuzikál z období 50. let pojednávající
o začátcích rock‘n‘rollu ve čtvrti režimních prominentů Dejvicích. Na pozadí událostí roku 1968 se zase
odehrávala úspěšná komedie Pelíšky (1999, r. Jan Hřebejk), jejíž děj se soustředí kolem hašteření dvou
ideologicky znesvářených rodin, žijících v jednom domě a bezděčně sdílejících vše dobré i zlé. Na Pelíšky
volně navázala hořká komedie Pupendo (2003), která opět zachycuje dvě rodiny spojené těsnými pouty
citů, tentokrát ovšem v morálně komplikované době normalizace. Nepříliš zdařilou komedií situovanou
tentokrát do 90. let pak byl film U mě dobrý (2008). Občanský průkaz (2010) generačně spřízněného
režiséra Ondřeje Trojana se pak v příběhu čtveřice mladíků, jejich přátel, lásek i rodičů opět vrací do doby
normalizace.
Filmaři se zákonitě obraceli i k literárním předlohám domácích bestsellerů. Nejčastěji adaptovaným
autorem se stal Michal Viewegh, který ve své tvorbě umí propojit na jedné straně komerčně atraktivní
témata, kdy často vychází z pokleslých žánrů, na straně druhé ale velmi dobře vystihuje psychologii
hrdinů, atmosféru i prostředí. Od roku 1997 se jeho příznivci dočkali celkem deseti adaptací. Jako první
zfilmoval jeho autobiograficky laděnou knihu Báječná léta pod psa v roce 1997 Petr Nikolaev. Film ve
své době zaznamenal velký úspěch, protože s humornou nadsázkou zachycoval osudy jedné obyčejné
rodiny za komunistického bezčasí, v době, kdy bylo Československo okupováno sovětskými vojsky.
Nikolaev (který je mj. také autorem drsného filmu z prostředí deklasované mládeže 70. let …a bude hůř
podle románu Jana Pelce) adaptoval i další Vieweghovu předlohu Vybíjená (2015). Režisér Petr Koliha
v roce 1997 zfilmoval Výchovu dívek v Čechách – milostný příběh učitele a začínajícího spisovatele,
který se kvůli penězům ujme nelehkého úkolu vzdělat dceru bohatého podnikatele. Filip Renč zase
v roce 2005 vytvořil z Románu pro ženy – Vieweghova nejprodávanějšího titulu – mondénní
pseudofeministickou podívanou, v níž matka a dcera hledají pravého muže pro cestu životem. Na
komerční úspěch snímku navázal režisér Jiří Vejdělek filmem Účastníci zájezdu (2006), v němž ale
vytvořil jen oddechovou prázdninovou komedii, těžící z konfrontace typově odlišných rekreantů během
dovolené na Jadranu. Následující komedie Nestyda (2008, r. Jan Hřebejk) vychází z Povídek
o manželství a sexu, jež Viewegh vydal v roce 1999 a uplatnil v nich své zkušenosti s rozvodem. Film
pojednává o čtyřicátníkovi pokoušejícím se neustálými zálety zahnat neodbytně se hlásící krizi středního
věku i narůstající nespokojenost s vlastním manželstvím. Poměrně malému diváckému úspěchu se těšily
snímky Případy nevěrné Kláry (2009, r. Roberto Faenza) nebo Román pro muže (2010, r. Tomáš
Bařina), v němž samolibého soudce, který vezme své dva sourozence – umírajícího mladšího bratra
a osamělou sestru – na dovolenou do Tater, ztvárnil Miroslav Donutil. Vieweghově typickému rukopisu
se poněkud vymyká fantasticky laděný příběh čtyř andělů s názvem Andělé všedního dne, který v roce
2014 zfilmovala Alice Nellis.
Ve výčtu divácky úspěšných titulů pak nesmíme opomenout adaptaci románu Jaroslava Rudiše
Grandhotel (2006). Příběh o lásce, samotě, nejistotě, frustracích a touze splnit si své sny zasadil
režisér David Ondříček do prostředí hotelu Ještěd, ale bezradný film se bohužel rozpustil ve
figurkaření a vnějškové líbivosti.
Experimentálnější linii v adaptacích české literatury tvoří snímky, které vznikly podle předloh
autora Jáchyma Topola, jehož tvorbu charakterizuje specifické nakládání s jazykem, které rozbíjí
výrazové konvence a provokuje užíváním drsných výrazů. To vše akcentuje i syrový přepis novely
Anděl z prostředí drogových dealerů, kterou pod názvem Anděl Exit (2000) realizoval Vladimír
Michálek. Na motivy Topolovy kultovní knihy Sestra (1994) vznikl v roce 2008 stejnojmenný film
Víta Pancíře. Zatímco Michálek se rozhodl rekonstruovat příběh, Pancíř vsadil na abstrakci a vystižení
ducha vyprávění. V jeho filmu se doplňuje svébytný koncept obrazu s Topolovými hutnými, někdy až
barokně naditými větami a původní hudbou kapely Psí vojáci.
Po roce 1989 se tvůrci také často věnují adaptacím divadelních her či přepisům divadelních
inscenací do filmové podoby. Hlavní motivací – ne vždy ale naplněnou – je většinou úspěch díla na
jevišti, který se filmaři pokoušejí zopakovat. Tak tomu bylo v případě filmové verze úspěšné divadelní
hry Jiřího Hubače Dům na nebesích (1980), kterou pod názvem Jedna kočka za druhou (1993)
nepříliš úspěšně zfilmoval František Filip. V roce 2005 se do kin dostala černá komedie Petra
Zelenky Příběhy obyčejného šílenství – a to v režii samotného autora, který hru o vztazích a absurditě
každodenního života už předtím sám režíroval v pražském Dejvickém divadle a ve filmovém přepisu
se mu podařilo nápaditě odpoutat od divadelní podoby. Vznikla inteligentní komedie o lidech, jejichž
chování je podřízeno snaze zbavit se jakýmkoli způsobem osamělosti. Nepříliš kvalitní přepisy
divadelních her nabídly tituly Ještě žiju s věšákem, plácačkou a čepicí (2006, r. Pavel Göbl) – absurdní
tragikomedie na motivy divadelní hry René Levínského, v níž se hlavní postavy snaží řešit své
vztahové propletence na pozadí mizejícího genia loci opuštěného nádraží, a také Zakázané uvolnění
(2014, r. Jan Hřebejk) – výbušná konverzační komedie, jež vznikla podle komorní hry Petra Kolečka
o únosu nevěsty ze svatby. Oba snímky dokazují, že film vždy nemusí najít adekvátní zpodobnění
filmové předlohy. Neopomenutelným počinem je naopak titul Odcházení (2011) – adaptace poslední
hry Václava Havla. Snímek, jenž byl také Havlovým režijním debutem a který se zcela výhradně
odehrává v zahradě jisté vládní vily, sice dramatickou strukturu původní divadelní hry nepopře, přesto
se režisérovi podařilo vytvořit osobitou atmosféru, v níž se sebeironickým nadhledem i nepopíranou
kritikou poměrů soudobé politické kultury zachycuje groteskní proměny moci. Na plátna kin se
kupodivu dostávaly také více či méně zdařilé přepisy divadelních inscenací, které většinou nepříliš
invenčně kopírovaly jejich jevištní podobu. Patří sem např. adaptace stejnojmenné divadelní hry
Václava Havla – nadčasové ironické komedie o totalitních mechanismech Žebrácká opera (1991),
kterou režisér Jiří Menzel již dříve uvedl na jevišti pražského Činoherního klubu. Dále lze zmínit např.
Dobře placenou procházku (2009, r. Miloš Forman) – obnovené nastudování titulu divadla Semafor,
které v roce 2007 uvedlo pražské Národní divadlo, nebo film Čtyři dohody (2013, r. Olga Špátová
a Miroslav Janek) podle úspěšné divadelní inscenace Jaroslava Duška.
V poslední době počet filmů, které vznikají na základě literárních děl, oproti situaci na počátku 90.
let výrazně poklesl. Z důvodu nedůsledného systému dotací filmů ze strany státu se totiž snížil počet
nově vznikajících snímků, a tak se zájem tvůrců soustředí hlavně na původní náměty, případně
mezinárodní koprodukce upřednostňují témata nadnárodní. Filmaři se tak i k osvědčeným literárním
dílům – bestsellerům – obracejí s menší frekvencí.