Svobodová, Jana: Základy syntaxe. Opava, 2009, s. 65–69.

Souvětí


Věty v souvětí bývají navzájem spojeny různými spojovacími prostředky, k nimž patří:

• spojky (jak podřadicí, tak souřadicí);

• vztažná slova (tj. hlavně příslovce a zájmena, souhrnně se jim říká relativa);

• jiné výrazy, např. další příslovce s oslabeným lexikálním významem.


Pozor! Mějte na paměti, že čárka je nejběžnější členicí (interpunkční) znaménko, nejedná se o
spojovací prostředek. Čárka nic nespojuje, pouze v písmu slouží k oddělení složek textu v místech,
která jsou vymezena interpunkčními pravidly (obdobou čárky v písmu je v mluvené řeči pauza). Čárka
se tedy píše mezi složky, které je třeba od sebe oddělit.

Spojovací prostředek může mezi větami v souvětí scházet; takovému spojení se říká bezespoječné
(asyndetické; (to) asyndeton). V souvětném útvaru se mezi větami mohou použít dva odlišné typy
spojení: parataktické spojení (parataxe) a hypotaktické spojení (hypotaxe).

1 Parataxe a parataktické (souřadné) souvětí


Parataxí se míní takový typ spojení, při němž spojované členy nebo celky jsou na téže syntaktické
úrovni, tvoří tedy koordinační skupinu. Souvětí, kde jsou složky této koordinační skupiny
představovány výhradně tzv. hlavními větami, tzn. větami, které jsou mluvnicky nezávislé, se
označuje jako parataktické (souřadné). Je důležité, aby parataktické souvětí obsahovalo alespoň
jednu takovou dvojici hlavních vět spjatých parataxí; na počtu případných vedlejších vět (=
mluvnicky závislých) už nezáleží. Srov.: Děti si hrály u domu a rodiče se posadili na terasu. Když
se udělalo hezky, děti si hrály u domu a rodiče se posadili na terasu, aby si vypili kávu.

Pozn.: Je třeba si uvědomit, že parataktický typ spojení může být realizován rovněž mezi vedlejšími
větami navzájem, pokud ovšem jsou stejného druhu a stojí na téže syntaktické úrovni. Takové souvětí
už však neoznačujeme jako parataktické, pokud současně není splněna výše zmíněná podmínka, že
paratakticky jsou v něm spojeny alespoň ještě dvě mluvnicky nezávislé (= hlavní) věty. Srov.:
Vadilo mi, že přišel pozdě a že zapomněl na mé narozeniny. Hypotaktický spojovací prostředek se už
nemusí v druhé větě opakovat: Vadilo mi, že přišel pozdě a zapomněl na mé narozeniny. Tato dvě
modelová souvětí nepatří mezi parataktická (jsou hypotaktická, srov. u 3.2).

65

K typickým spojovacím prostředkům, které se používají při parataktickém spojení vět v souvětí,
patří:

1. souřadicí (parataktické) spojky, např. a, i, ale, ba, neboť..., popř. asyndetické připojení
(bezespoječné);

2. lexikální prostředky, např. zdůrazňovací příslovce typu dokonce, naopak, zatím, přesto aj.;

3. složené prostředky, které vznikají kombinací souřadicí spojky a příslovce: a přece, ale naopak,
ba dokonce aj.;

4. vícečlenné spojovací výrazy, a to jak opakované (i – i, ani – ani, jednak – jednak, hned –
hned), tak dvojité (nejen – ale, sice – ale, jak – tak, buď – nebo aj.);

5. relativa což, přičemž, načež, pročež, která jsou sice od původu prostředkem podřadicím
(hypotaktickým), ale fungují nyní stejně jako prostředky parataktické a daly by se jimi nahradit:
Neomluvil se, což mě mrzelo = Neomluvil se a mě to mrzelo; Neomluvil se, čímž mě zklamal =
Neomluvil se a tím mě zklamal atd.

Pozor! Myslete na to, že souřadicí spojky nejsou součástí žádné z vět, nejsou tedy ani jejich
větným členem. Jiný charakter mají příslovce, která si aspoň zčásti podržela svůj lexikální význam.
Zůstávají nadále součástí věty a ponechávají si větněčlenskou platnost příslovečných určení:
Nejprve se děti umyly, potom se převlékly do pyžama a nakonec jim maminka přečetla pohádku.

V rámci parataxe se vymezuje obvykle těchto šest významových poměrů (v koordinační skupině tvořené
nevětnými výrazy jich bylo vyčleněno o jeden méně, blíže u 1.4.1).

• Slučovací poměr se používá u vět, kde stačí vyjádřit prostou sounáležitost jejich obsahů; věty se
řadí vedle sebe za použití slučovacích spojek a, i, ani, (a)nebo, či, popř. stejné spojky s
připojenými příslovci typu také, pak, potom aj.;

Pro výše uvedené základní slučovací spojky platí, že nevyžadují kladení čárky mezi věty takto
spojené, jsou-li dané věty v těsném sousedství. Pokud se však stane, že mezi věty spojené některou
z výše uvedených spojek vstoupí věta na nižší syntaktické úrovni, případně jiný syntaktický jev,
který vyžaduje kladení čárky (oslovení, vsuvka), pak se ocitne čárka i před slučovací spojkou a
(nebo dalšími základními slučovacími spojkami z řady). Srov.: Děti si hrály na zahradě, která byla
čerstvě posečená, a rodiče pili na terase kávu.

Jako slučovací se mohou uplatnit i opakované spojovací výrazy typu i – i, jednak – jednak, tu – tu,
hned – hned, dílem – dílem, zčásti – zčásti aj. nebo dvojité (používané u několikanásobných větných
členů) jak – tak. Možné je rovněž připojení relativy což, načež, čímž, přičemž a spojení
asyndetické. Všechny tyto případy uplatnění dalších slučovacích prostředků už vyžadují kladení
čárky.

• Stupňovací poměr nastává mezi větami v případě, že obsah druhé věty má jinou míru závažnosti než
obsah věty první. Druhá věta tedy stupňuje, zesiluje nebo jinak zdůrazňuje výchozí obsah první
věty. Jako spojovací prostředek se používá jednoduché ba, dokonce, popř. zesílené ba i, dokonce i,
ba dokonce aj. Např.: Děti si pokojík neuklidily, ba dokonce udělaly ještě větší nepořádek. Časté
je dvojité nejen – ale (i), nejen(že) – nýbrž (i). Jako stupňovací prostředek může fungovat také
samostatné i.

• Odporovací poměr vyjadřuje, že mezi větnými obsahy nastal nesoulad. Typická všeobecně užívaná
odporovací spojka je ale, s ní jsou synonymní (stylisticky už odstíněné) však, avšak, nýbrž, jenže,
jenomže, popř. dvojitý spojovací prostředek sice – ale nebo složené spojovací prostředky ale zato,
ale přesto, přesto však aj. Např.: Honzík mi (sice) slíbil pomoc při úklidu zahrady,
ale/avšak/jenže/jenomže přišel pozdě ze školy. Odporovací význam může mít i spojka a, popř. může
být uplatněno asyndeton. Nově se prosazují v roli odporovacích spojek původní částice ovšem a také
nicméně, pro konfrontaci obsahů zatímco, kdežto.

• Vylučovací poměr je charakterizován tím, že obsahy vět se navzájem vylučují: obvykle platí jen
jedna z alternativ, druhá z nich platit buď vůbec nemůže, anebo platit nemusí. Spojovací prostředky
jsou nejčastěji dvojité či opakované: buď – (a)nebo, ať – či, ať – ať. Uplatnit se může také
vylučovací nebo (odlišné od slučovacího), případně jinak umístěné ve druhé větě. Např.: Buď si Ivo
koupí nové auto, anebo peníze investuje do bydlení. Čárka mezi věty se klade u tohoto poměru vždy!

• Příčinný poměr nastává mezi větami, kde obsah druhé věty v pořadí vyjadřuje vzhledem k první větě
příčinu, důvod, zkrátka vysvětlení, proč nastal obsah věty první. Parataktické spojovací prostředky
jsou neboť, totiž, vždyť (od původu jsou neboť a totiž příslovce, dnes už fungují jako spojky).
Vyskytnout se může i příčinné však, popř. přece. Např.: Lenka se rozplakala, Pavel totiž zapomněl
na její narozeniny. O významově totožných podřadicích (hypotaktických) spojkách protože, poněvadž,
jelikož viz už výš u 2.1.5.5 a také níž u hypotaxe.

• Důsledkový poměr je opakem poměru příčinného, druhá věta v pořadí tedy vyjadřuje vzhledem k první
větě důsledek platnosti obsahu první věty, to, co z obsahu první věty vyplývá, co jím bylo
způsobeno jako její následek či výsledek. Typické spojovací prostředky jsou proto, a proto, tedy, a
tedy, tak, a tak, popř. knižní tudíž, a tudíž. Např.: Zapomněl na její narozeniny, a proto/a tak se
rozplakala.


2 Hypotaxe a hypotaktické (podřadné) souvětí


Hypotaxe je takový typ spojení vět, při němž se věta stává součástí jiné věty, tzn. začleňuje se do
jejího rámce jako větně vyjádřený člen. Znamená to, že začleněná věta je syntakticky závislá na své
(dominující) řídící větě. Dominující (řídící) větou může být jak věta mluvnicky zcela nezávislá
(tj. hlavní), tak i věta, která je už sama závislá. Mezi závislou a řídící větou nastává tedy
syntaktický vztah dominace. Souvětí, v němž se neuplatňuje na úrovni hlavních vět koordinace, která
tedy nemají víc než jednu tzv. hlavní větu a v nichž obvykle převládá hypotaktický typ spojení, se
označují jako hypotaktická,  z nichž jedna je vedlejší, tzn. připojená hypotakticky.

K základním hypotaktickým spojovacím prostředkům v souvětí patří:

1. podřadicí (hypotaktické) spojky, např. že, aby, když, jakmile, protože, jelikož, poněvadž,
třebaže, ačkoli aj.;

2. vztažná zájmena (který, jaký, čí, jenž, kdo, co);

3. vztažná příslovce (kam, kde, kudy, kdy, odkdy aj.).


Tyto podřadicí (hypotaktické) prostředky patří do rámce vedlejší věty, která je jimi připojena.
Kladou se většinou na její počátek, a to i v případě, že je vedlejší věta postavena před větu
řídící: Zatím nikdo neví, kam půjdeme. Kam půjdeme, zatím nikdo neví. Šli ven, protože se
vyjasnilo. Protože se vyjasnilo, šli ven.

Výjimku z tohoto pravidla představují tzv. různovětné spojovací prostředky, které se ocitají
společně v jediné větě, i když je zřejmé, že každý z nich připojuje jinou z vět: Říká se, že kdo
pozdě chodí, sám sobě škodí = Říká se, že sám sobě škodí, kdo pozdě chodí. (Při přestylizování se
ukáže, ke které větě patří jednotlivé spojky či spojovací prostředky; všeobecně platí, že ze dvou
různovětných spojek nebo jiných spojovacích prostředků, které se setkají v téže větě, připojuje
právě tuto větu až druhá ze spojek, kdežto první spojovací výraz v pořadí náleží k následující
větě.) Podobně: Odborníci varovali, že pokud se nezbrzdí globální oteplování, klesne počet ledních
medvědů.

Na podobném principu jako různovětné spojky se chovají i dvojice tvořené spojkou souřadicí s
podřadicí, které se zdánlivě ocitají v jediné větě. Ve skutečnosti každý ze spojovacích výrazů
funguje jinak: souřadicí spojka stojí mezi spojovanými větami, nepatří však k žádné z nich, ale
podřadicí spojka je součástí připojované vedlejší věty: Čekali jsme napjatě na výsledek testu, a
jakmile jsme se ho dozvěděli, hned jsme telefonovali domů. (= Čekali jsme napjatě na výsledek testu
a hned jsme telefonovali domů, jakmile jsme se ho dozvěděli.) Srov. i 5. celek v K 4/1.

Při posuzování větněčlenské platnosti hypotaktických spojovacích prostředků nezapomínáme na to, že
spojky nejsou větnými členy příslušné vedlejší věty, avšak vztažná zájmena a příslovce jimi
zůstávají, i když jejich větněčlenská platnost je vždy poněkud oslabena, protože funkčně už se
začínají vyrovnávat spojkám.

V rámci dominující věty se mohou vyskytovat také odkazovací slova, zejména odkazovací zájmena a
příslovce. Dají se rozdělit na tři skupiny:

a) odkazovací výrazy, které naznačují pádovou formu té valenční pozice, která je obsazena
následující (zvl. spojkovou) vedlejší větou; tímto pádovým ukazatelem bývá významově prázdné to,
které samo neplní funkci větného členu (srov. tyto předmětné věty): Ivo uvažoval o tom, že si koupí
nový oblek /kudy pojede zítra do práce/jak stráví dnešní večer;

b) odkazovací výrazy, jimiž je upřesněna adverbiální povaha vedlejší věty připojené polyfunkční
spojkou že, popř. aby; tyto pomocné výrazy vznikly z předložkového spojení s významově prázdným to,
některé z nich se zatím píšou zvlášť, některé už splynuly a píšou se dohromady: na to, za to,
proto, přesto, kvůli tomu apod.: Neřekla mu celou pravdu proto, aby ho mohla překvapit/že ho chtěla
překvapit;

c) charakter odkazovacích výrazů si udržela i některá příslovce, která buď zesilují, anebo jinak
modifikují význam podřadicích spojek; bývají to hned, právě, ještě, jen aj. Tyto výrazy se mohou
ocitnout v sousedství spojky, čárka se obvykle dává před ně, ne až před spojku: Dávej si pozor, jen
abys nezaspal. (pův. odděleně: Jen si dávej pozor, abys nezaspal.). Podobně: Vstal, hned když mu
zazvonil budík. (pův. odděleně: Hned vstal, když mu zazvonil budík.)

Odkazovací výrazy typu a), b) ani c) nepokládáme za větný člen.

Jak už bylo řečeno výš u výkladů o předmětu, připomínáme i zde, že odlišný charakter než odkazovací
výrazy mají tzv. korelativní výrazy. Tato korelativa mohou mít podobu výrazů zájmenné povahy nebo
všeobecně pojatých substantiv, popř. zájmenných příslovcí a číslovek. Jsou zařazena do řídící věty,
na níž závisí vedlejší věta připojená relativem. Korelativa pokládáme za větný člen, resp. za
základ větného členu, který je dominující složkou pro připojenou vedlejší větu. Říkáme, že
korelativní výraz a relativní věta vedlejší představují komplexní pojmenovávací jednotku. Např.:
komplexní předmět: Oslov toho, kdo ti vyhoví. Znal toho, kdo si vzal jeho bývalou ženu. Vzala si
prvního, kdo se namanul; komplexní adverbiále: Jdi tam, kam se ti zlíbí.



Způsoby klasifikace vedlejších vět

Nejužívanější je větněčlenská klasifikace vedlejších vět, která vychází z toho, že vedlejší věty

mají platnost větných členů, tj. že zastupují člen své věty řídící (věty na vyšší syntaktické

úrovni). V našem pojetí jsme proto zachovali větněčlenský způsob třídění vedlejších vět, a to

v souladu s výše uváděnou detailní charakteristikou jednotlivých větných členů, kde byly

zmiňovány obě možnosti realizace každého větného členu – nevětná i větná.