Úvod do filozofie 2/Filozofie 2
Mgr. Marek Timko, Ph.D.
Filosofové
 5
Transcendentální idealismus a kriticismus

Immanuel Kant (1724–1804)… aneb Hledání syntetického apriori!
l  - představitel německého osvícenství,
l    nejslavnější obyvatel pruského Královce (Kaliningradu).
l
l   3 etapy:
l - dílo předkritické: Všeobecné dějiny přírody a teorie nebes,
l
l - dílo kritické: Kritika čistého rozumu; Kritika praktického
l  rozumu; Kritika soudnosti,
l
l - dílo pokritické: Náboženství v mezích čistého rozumu;
l  O věčném míru; Metafysika mravů.
l

Všeobecné dějiny přírody a teorie nebes (1755)
lKant-Laplaceova nebulární hypotéza o vzniku
lSluneční soustavy (Mléčné dráhy).
l
l- 1734 první formulace E. Swedenborgem
l- 1755 rozvinutí I. Kantem (vliv Newtona)
l- 1796 rozvinutí P. de Laplace

05_Kant_Empir



Kritika čistého rozumu (1781)
lÚkoly filosofie:
l1. Co mohu vědět? – teorie poznání,
l2. Co mám dělat? – etika,
l3. V co mohu věřit? – filosofie náboženství.
l(4. Co je člověk?)
l
lJaké jsou podmínky a hranice našeho poznání?
la priori vs. a posteriori / analytické vs. syntetické
l
l„Myšlenky bez obsahu jsou prázdné, smyslový
lnázor bez pojmů je slepý.“

lOd racionalismu a empirismu k transcendentálnímu
lkriticismu → jak je možné, že se nám věci ukazují
la jak se to děje?
l
l fenomén (věc pro nás) vs. noumenon (věc o sobě)
l
l Věci o sobě jsou mimo možnosti našeho poznání!
l
lTranscendentální estetika – prostor a čas jako
lapriorní formy nazírání (kopernikánský obrat!).
l
l
l
l

lTranscendentální analytika – apriorní kategorie rozvažování
l
kants-thinking-cap 12 kategorií Kanta

lTranscendentální dialektika – antinomie čistého
l(spekulativního) rozumu!
Antinomie rozumu

Kritika praktického rozumu (1788)
05_Kant_Kategor


l
l
- reakce na utilitaristickou etiku (etiku důsledků).
- deontologická etika → etika povinnosti - zásady absolutního nároku „vyšších mravních principů“.
Důvody, které určují naši vůli k jednání:
 - empirické (hypotetické) důvody – tedy smyslové sklony (pudy, city, afekty);
 - neempirické, z čistého rozumu (kategorické), které jsou zcela prosty hlediska libosti či
nelibosti a které si uvědomujeme jako nepodmíněné, jako čirý příkaz rozumu.

lKant zásadně rozlišuje maximy a imperativy.
l
lMaximy - subjektivní, praktické všeobecné zásady
l(„Pomáhej bližnímu!“, „Buď zdvořilý!“, „Jez, co chceš, když
lti  to chutná!“), mají empirický charakter.
l
lImperativy - neempirické (apriorní) zásady kategorické
lrozumové motivace, platí objektivně.
l
lKategorický imperativ: „Jednej tak, aby maxima tvé
lvůle mohla kdykoliv platit za princip všeobecného
lzákonodárství.“

lKategorický imperativ obsahuje nezbytně dva aspekty:
l
l1.) čistý rozumový motiv nabývá charakteru ničím nepodmíněné povinnosti (spočívá v tzv. ideji
obecného zákona);
l
l2.) zároveň musí mít možnost být vztažen ke konkrétním životním situacím (tj. je v něm obsažen i
empirický moment, který spočívá v maximách našeho jednání).
l
lVzniká legitimní otázka: existuje nějaký absolutní účel, ke kterému by bylo možné princip
všeobecného zákonodárství vztáhnout? Kant odpovídá: ano, a tím je člověk! Člověk je účel sám osobě,
nikoli pouze jako prostředek.
l
l

Kritika soudnosti (1790)
lSoudnost – schopnost myslet zvláštní jako obsažené pod
lobecným. Existuje pro naše city všeobecné a nutné
l(apriorní) měřítko?
l
lCity libosti – něco odpovídá nějaké potřebě v nás.
lCity nelibosti – nějaká potřeba není uspokojena.
l
lPotřeby – cíle/účely → teleologie.
l
lPříjemné pocity z jídla – subjektivní pocit libosti.
lPříjemný pocit z krásy – „objektivní“ pocit libosti.

lDruhá oblast účelnosti → říše organického života.
l
lUspokojení, které pociťuji, když pozoruji účelnou stavbu
lživého organismu, není uspokojení citu, ale uspokojení
lrozvažování (forma předmětu je v harmonii se sebou
lsamým, se svou podstatou) → objektivní účelnost.