Úvod do filozofie 2/Filozofie 2
Mgr. Marek Timko, Ph.D.
Filosofové
 12
Postmodernismus

Co je to postmoderna?
Warhol_Marylin Post


Pojem postmoderny
l- poprvé tento pojem použil malíř John Watkins Chapman
l  kolem r. 1870 – chtěl být postmoderní → modernější než
l  tehdejší nejmodernější umění (impresionismus);
l- k současném pojetí se blíží až od r. 1975 u architekta
l  Charlese Jenckse, ve své knize Jazyk postmoderní
l  architektury píše: „Chybou moderní architektury bylo, že
l  se zaměřila na elitu. Postmoderna se pokouší překonat
l  elitářský nárok ne jeho opuštěním, ale rozšířením jazyka
l  architektury do různých směrů – k zakořeněnému a
l  domácímu, k tradici a ke komerčnímu žargonu ulice.
l  Proto dvojí kódování, architektura, která oslovuje elitu
l  i lidi z ulice.“

Conflict



Příklad z literatury…
l- typickým příkladem postmoderního románu
l  je kniha Jméno růže (1980) od italského
l  spisovatele, estetika a sémiotika Umberta
l  Eca (1932 – 2016);
l- je významově mnohoznačný – dá se číst
l  jako krimi, histor. román, filosof. pojednání,
l  nábožen. disputace, exkurz do středověké estetiky atd. → je
l  otevřeným dílem → významově a interpretačně neukončeným
l  textem.
Eco, U Růže_03 Růže_02 Růže_01 Růže_04 Růže_00

Jean-François Lyotard (1924 –1998)
l- franc. filosof, jeden z prvních teoretiků
l  postmoderny!
l
lHlavní dílo:
lFenomenologie (1954)
lPostmoderní situace (1979)
lRozepře (1984)
lPostmoderno vysvětlované dětem (1986)
lNelidské. Úvahy o čase (1988)
lHeidegger a Židé (1988)
lyotard

l- postmoderní situaci definuje jako „nedůvěru vůči všem
l  metanaracím moderny“!
l- metanarace jsou velkými vyprávěními moderny o možnosti
l  dosažení „univerzálních pravd“ (např. dialektika absolutního
l  Ducha, vědecká racionalita osvícenství, marxismus,
l  fašismus apod.) a jejich aplikací v praxi, které ospravedlňují
l  západní kulturu a legitimizují ji;
l- podle L. tyto legitimizace ale nemají empirický základ a
l  metanarace si vyprávíme jenom proto, abychom sami sebe
l  přesvědčili o jejich pravdivosti;
l- velká vyprávění by měla ustoupit malým vyprávěním jejich
l  pravdivost je v čase a prostoru omezená → důraz na
l  názorovou pluralitu, dynamičnost, iracionalitu, jinakost.

Michel Foucault (1926 – 1984)
l- franc. historik idejí, psycholog, politický
l  aktivista, představitel poststrukturalismu.
l
lHlavní dílo:
lHistorie šílenství v době klasicismu (1961)
lZrození kliniky (1963)
lSlova a věci (1966)
lArcheologie vědění (1969)
lDohlížet a trestat. Zrod vězení (1975)
lDějiny sexuality I., II., III. (1976-84)
foucault Michel-Foucault-with-Jean-Paul-Sartre

l- dějiny vědění se nevyvíjejí kontinuálně, ale ve skocích,
l  jednotlivá histor. období (epistémé) jsou ohraničena svým
l  specifickým způsobem kladení otázek, jako formulací a
l  řešením problémů → různé typy diskurzů (to, jak se o
l  věcech přemýšlí a mluví), diskurzy jsou nesouměřitelné;
l
l - rozlišuje 3 epistémy: 1.) renesanční – poznání na principu
l   podobnosti; 2.) klasickou – poznání na základě totožnosti
l   a rozdílu; 3.) moderní – poznání na základě serializace (a
l   příklonu k individuálnímu);
l
l- diskurz se ukazuje jako prostředek k prosazení moci
l   (pojem bio-moc), která utváří vědění, společenský řád i
l   individuální pochopení. Moc je nadlidským faktorem!

Problém bio-moci
l- předmětem zájmu státu je nejenom tělo, ale i obecná
l  biolog. kategorie života; jedná se o moc nad životem;
l
l2 podoby bio-moci:
l1.) "tělo – stroj„ - nutné co nejlépe vycvičit, aby podávalo ty
l   nejlepší výkony. Výcvik vychovává tělo poslušné, ovladatel-
l   né a lehce začlenitelné do účinných a ekonom. Systémů
l   produkce, ovládání a kontroly;
l2.) "tělo – druh„ - báze biolog. procesů: rozmnožování,
l   narození a úmrtí, zdravotní úroveň, pravděpodobná délka
l   života a dlouhověkosti, a to se všemi podmínkami, které je
l   mohou změnit. Pro stát (bio-moc) jsou nejdůležitější těla s
l  dobrými parametry výkonnosti a dlouhověkosti.

Foucault_Dohlížet
(Ukázka z knihy Dohlížet a trestat)


Gilles Deleuze (1925 – 1995)
l- franc. filosof, esejista, film. teoretik,
l  představitel poststrukturalismu.
lHlavní dílo:
lDiference a opakování (1968)
lLogika smyslu (1969)
lFilm 1: Pohyb-obraz (1983)
lFilm 2: Čas-obraz (1985)
lS psychoanalytikem Felixem Guattarim společně napsali:
lKapitalismus a schizofrenie I. Anti-Oidipus (1972)
lKapitalismus a schizofrenie II. Tisíc plošin (1980)
lCo je filosofie? (1991)
deleuze02

Jde nějak charakterizovat jeho filosofii?
l- podstatou filozofie je tvorba pojmů, která reprezentuje
l  události otevírající nová teritoria („filozof je tvořivý, a ne
l  reflexivní“); „Filosofie, která nikoho nečiní smutným a
l  nikomu neodporuje, není žádná filosofie. Slouží k tomu,
l  aby škodila hlouposti, činí z hlouposti něco zahanbujícího.“
l
lZákladní pojmy:
l1. rhizom – rhizomatická spojení jsou náhodná, proměnlivá a
ldecentralizovaná; vše, co existuje, jsou jen rozmanité druhy
lpromluvy;

l2. schizoanalýza – je protipólem psychoanalýzy, nehledá za
lobrazy, vjemy, texty a prožitky nějaký skrytý základ, z něhož
lvše vychází, ale hledá způsoby spojování a rozpojování, jež
lumožnily něčemu vzniknout nebo zmizet;
l3. nomadické – je myšlení, jehož cílem je osvobodit se od
lpevného vztažného bodu, od předem daného úhlu pohledu;
lpro život nomáda jsou typické pohyb a změna, který se neřídí
lsystémem organizace a vytyčením pevných hranic;
l4. tělo bez orgánů - virtuální tělo (vzhledem k aktuálnímu tělu),
lje souhrnem rysů, spojení, afektů či pohybů, které může tělo
leventuálně vykonávat (většinou spojením s jinými aktuálními
ltěly)… a další pojmy na: https://cs.wikipedia.org/wiki/Gilles_Deleuze
l

Jacques Derrida (1930 – 2004)
l- franc. filosof, představitel poststrukturalismu a tvůrce
l  interpretační metody → dekonstrukce.
l
lHlavní dílo:
lNásilí a metafyzika (1964)
lPísmo a diference (1967)
lGramatologie (1967)
lHlas a fenomén (1967)
lKdo se bojí filosofie? (1990)
lStrašidla Marxe (1993)
lDar smrti (1993)
l

Jen několik motivů Derridova myšlení…
l- lingvista F. de Saussure (1857–1913) ukázal, že význam znaku
lani slova není obsažen v nich samých, nýbrž v rozdílu (différence)
lvůči ostatním znakům v rámci určitého systému. Rozdíly vznikají v
lprocesu či „hře“ jakéhosi časového odkládání, pro něž D. zavedl
l  neologismus: différance (od différer, odkládat) – česky: diferänce.
l
l- pojem dekonstrukce - rozkládání tradičních významových opozic
l(racionální/iracionální, mužské/ženské, pravda/lež, dobro/zlo,
lživot/smrt apod.), aby se jejich významy uvolnily a daly se znovu
loživit v nových souvislostech. Podle D. západní tradice preferuje
lmluvené slovo před psaným, protože v něm vidí „život“, „přítomnost“;
lve skutečnosti dává přítomnost smysl jen v protikladu k nepřítomnosti
la každé bytí se odehrává právě mezi nimi.

l- primát mluveného otáčí a tvrdí, že nejdříve je text/písmo
l(grafein), až pak řeč/hlas (foné); vně textu není nic, všechno
lje textem (jako proměnlivá struktura znaků a jejich „tekutých“
lvýznamů!); žádná interpretace textů (znaků, života či dějin)
ltak nemůže být nikdy definitivní, absolutně správná či
lkonečná!
l- ve vztahu k budoucnosti kritizuje představu předvídání a
ločekávání, protože ji jako očekávanou neutralizují. Skutečná
lBudoucnost je jen zcela neočekávaná „událost“, čiré
lpřekvapení, protože jen to je opravdu „nové“.
l- „smrt není vně života, za jeho hranicí, nýbrž se do něho
lvepisuje zevnitř“ → působí tedy už dávno před smrtí!

Postmodernisté



Richard Rorty (1931 – 2007)
l- amer. filosof, představitel neopragma-
l  tismu, postanalytické filosofie, ale řazen je
l  i mezi postmoderní myslitele.
l
lHlavní dílo:
lFilosofie a zrcadlo přírody (1979)
lNahodilost, ironie a solidarita (1989)
lÚvahy o Heideggerovi a dalších: filozofické studie (1991)
lPravda a pokrok: filozofické studie (1998)
Rorty02

Základní přístupy (v) Rortyho myšlení
l- tradiční metafyzice vytýká to, že klade přílišný důraz na
l  esenci. Své pojetí skutečnosti nazývá antiesencialismem →
l  jsoucna nejsou určena nějakou hotovou povahou, podstatou
l  či souhrnem substanciálních vlastností, ale nepřeberným
l  množstvím vztahů a funkcí!
l
l- v rámci pojetí pravdy zastává (neo)pragmatické stanovisko:
l  propozice (věty) jsou užitečné (smysluplné), pokud nám
l  umožňují řešit nějaký konkrétní problém!

A na závěr jeden Rortyho citát:
l„Pravda není tam někde venku – neexistuje
l  nezávisle na lidské mysli – protože věty
ltakto, tam někde venku, nemohou existovat.
lTam někde venku je svět, ale popisy světa
l    ne. Ale jenom popisy světa mohou být
l    pravdivé nebo nepravdivé. Svět sám
l     o sobě – bez popisu lidmi – nikoliv.”