Slezská univerzita v Opavě Filozofícko-přírodovědecká fakulta v Opa LITERÁRNÍ KOMUNIKACE (distanční text) Kateřina Homolová Opava 2010 2 OBSAH MODULU LITERÁRNÍ KOMUNIKACE 1 POJEM LITERATURA....................................................................................................................................6 1.1 Co je literatura..............................................................................................................................6 1.1.1 Krásná literatura - beletrie......................................................................................................................9 2 UMĚLECKÉ LITERÁRNÍ DÍLO..................................................................................................................11 2.1 Co je umělecké literární dílo......................................................................................................11 2.2 Struktura literárního díla...........................................................................................................14 2.2.1 Plán j azykový.......................................................................................................................................15 2.2.2 Plán tematický......................................................................................................................................15 2.2.3 Plán kompoziční...................................................................................................................................16 3 VNÍMÁNÍ UMĚLECKÉHO LITERÁRNÍHO DÍLA..................................................................................18 3.1 Proces recepce umělecké literatury...........................................................................................18 3.2 Dějiny přijímání literárních děl.................................................................................................20 3.2.1 Protikladná pojetí u Platona a Aristotela..............................................................................................20 3.2.2 Estopsychologie....................................................................................................................................22 3.2.3 Kostnická škola recepční estetiky.........................................................................................................23 3.2.4 Teorie bibliopsychologie......................................................................................................................23 4 TEORIE ESTETICKÝCH INFORMACÍ.....................................................................................................26 4.1 Estetika a vývoj estetického myšlení.........................................................................................26 4.2 Základní estetické kategorie......................................................................................................30 5 LITERÁRNÍ KOMUNIKACE........................................................................................................................35 5.1 Literatura a komunikace............................................................................................................35 5.1.1 Literární komunikace............................................................................................................................37 5.2 Vhled do problematiky znakového dorozumívání...................................................................39 6 AUTOR..............................................................................................................................................................43 6.1 Autor............................................................................................................................................43 6.1.1 Psaní.....................................................................................................................................................45 6.2 Tvořivost a tvořivá osobnost......................................................................................................46 7 ČTENÍ A ČETBA.............................................................................................................................................48 7.1 Výchozí definiční vymezení........................................................................................................48 7.2 Čtení.............................................................................................................................................49 7.3 Četba............................................................................................................................................50 8 ČTENÁŘ...........................................................................................................................................................51 8.1 Pojem čtenář................................................................................................................................51 8.1.1 Typologie čtenáře.................................................................................................................................52 8.2 Čtenářství jako projev osobnosti...............................................................................................53 8.2.1 Čtenářský zájem...................................................................................................................................54 8.2.2 Čtenářský postoj...................................................................................................................................55 8.2.3 Čtenářský návyk...................................................................................................................................56 8.2.4 Psychologické aspekty procesu četby...................................................................................................57 8.2.5 Sociální a socializační účinky četby.....................................................................................................58 Kateřina Homolová, Literární komunikace 3 RYCHLÝ NÁHLED DO PROBLEMATIKY MODULU LITERÁRNÍ KOMUNIKACE Modul Literární komunikace je uspořádán jako systematický (deduktivní) výklad sledované Rychlý problematiky vedený ve dvou částech, z nichž každá obsahuje čtyři dílčí kapitoly. První část tohoto textu je věnována obecnému vhledu do problematiky literatury a literárních uměleckých děl. Druhá část pak pojmenovává samotný fakt literární komunikace a podrobněji se zaměřuje na jeho klíčové účastníky. V první kapitole odpovídáme na otázku Co je literatura? a vyvozujeme dle platných kritérií charakteristické rysy literatury věcné i literatury krásné - beletrie. V druhé kapitole přibližujeme, co je literární umělecké dílo, opět se věnujeme představení platných literárněvědných kritérií a ukazujeme jeho základní strukturní roviny a její složky. Třetí kapitola podává exkurz do vnímání uměleckých literárních děl. Přijímání literatury je chápáno jako proces a klíčovým bodem úvodu této kapitoly je poznání souboru pravidel, která pro něj platí. Dále sledujeme i proměny recepce literárních děl v čase. Čtvrtá kapitola vstupní (obecnou) část modulu uzavírá vhledem do teorie estetických informací. Představujeme i na příkladech, jak tyto kategorie fungují, jak se promítají do přijímání literárních děl a rovněž jak jsou spjaty s praktickým životem člověka. Druhá část tohoto textuje koncipována jako bližší pohled na samotný proces literární komunikace, na její charakter, složky a zákonitosti, které se při ní uplatňují. Do této kapitoly zařazujeme rovněž vhled do problematiky znakového dorozumívání, jelikož literární dílo coby předmět literární komunikace je také možno chápat jako znak. Šestá kapitola se věnuje autorovi jako produktorovi textu. Blíže nabízíme soudobé pohledy na fakt psaní, na možné způsoby přístupu k psanému textu. Rozlišujeme mezi spisovatelem a autorem a vymezujeme autora jako tvořivou osobnost. Kapitola sedmá věnující se čtení a četbě si klade za cíl uvést do problematiky přijímání literatury na straně čtenáře. V kapitole jsou pojmenovány potřebné výchozí kategorie, s nimiž dále pracujeme. Poslední kapitola uzavírá systém literární komunikace představením příjemce literárních děl -čtenáře. Nabízíme základní definiční vymezení a nejčastěji užívané typologie čtenářů, věnujeme se pak čtenářství jako projevu osobnostního zaměření jedince - seznamujeme s pojmy čtenářský zájem, postoj, návyk. Završujeme funkčně využitelnými poznatky z psychologie a sociologie čtenářství. Kateřina Homolová, Literární komunikace 4 ÚVODEM MODULU LITERÁRNI KOMUNIKACE Vážení studenti, Co Psát do úvodu máte před sebou distanční text k disciplíně Literární komunikace, která si již v prvním ročníku studia oboru knihovnictví klade za cíl uvést Vás do problematiky literatury, literárních děl, psaní literárních textů, jejich přijímání na straně čtenáře a rovněž také s efekty, které může mít krásná literatura na osobnost jejího konzumenta - čtenáře - uživatele knihovny. Literární komunikace stojí v základu všech Vašich (knihovnických) snah vzdělávacích i výchovných, které budete uplatňovat na svého klienta - uživatele knihovny v rámci plánovaných akcí. Literární komunikace bude představena jako záležitost spjatá se živote, jako přirozená součást života čtenáře, která o něm může mnohé napovědět. Také proto je dobré, abyste byli s touto disciplínou seznámeni již v začátcích vašeho studia. Vaše autorka Kateřina Homolová, Literární komunikace 5 CIL MODULU LITERÁRNÍ KOMUNIKACE Po úspěšném a aktivním absolvování tohoto MODULU Budete umět: • zacházet s pojmy literatura, literární dílo, literární komunikace, autor, čtenář;. • pojmenovat zákonitosti působení literatury na osobnost čtenáře; • vyložit proměnlivost přístupů k literárním dílům v čase. Získáte: • povědomí o estetických kategoriích a jejich existenci v okolním světě; • poznatky funkčně využitelné v knihovnické praxi; • správný dojem literatury jako živého organismu. Budete schopni: • analyzovat umělecké literární dílo; • vybrat taková literární díla, která budou vyhovovat konkrétním potřebám čtenářů; • korigovat poučeným způsobem čtenářské zájmy, návyky a postoje čtenářů. ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU 14,5 hodiny + 4,5 hodiny (studium + řešení úkolů) Kateřina Homolová, Literární komunikace 6 1 POJEM LITERATURA PRŮVODCE STUDIEM KAPITOL Y V této úvodní kapitole se seznámíte s pojmem literatura a budete jej umět vymezit. Poznáte její základní (i další možné) funkce a budete schopni je pojmenovat a identifikovat v různých typech textů. Zjistíte a budete umět popsat, jakými kritérii se vymezuje literatura krásná (beletrie) a jak tato funguje coby svébytný druh komunikace. Součástí kapitoly je i výklad pojmu literárnost a popsání specifických rolí literatury ve vztahu k jazyku, okolní realitě a estetice. Zájemci budou umět definovat a užívat tyto kategorie při práci s literárními texty. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Literatura, funkce literatury, krásná literatura, beletrie, komunikace, literárnost, aktualizace, fikce, estetický objekt. ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU KAPITOLY 1 hodina + 0,5 hodiny (studium + řešení úkolů) 1.1 Co je literatura Když nám otázku „Co je literatura?" položí pětileté dítě, odpověď je jednoduchá. „Literatura," odpovíme, „to jsou příběhy, básně a hry." Pokud se však takto zeptá dospělý člověk, předpokládáme, že chce znát více, např. zda existují nějaké podstatné charakteristické znaky společné všem literárním dílům... Otázka relevantněji položená by pak měla znít takto: „Co nás vede k tomu, že v rámci naší kultury považujeme něco za literaturu?" Člověk by pak vše nejraději vzdal a celou věc uzavřel tak, že literatura je vše, co daná společnost jako literaturu vnímá - tedy soubor textů, které kulturní arbitři uznávají za součást literatury (Culler 2002). Význam pojmu literatura (z lat. littera = písmeno) je možno nejobecněji určit na základě synté- i z zy slovníkových definic, v nichž je literatura chápána jako „soubor textů", písmem fixovaná tfjj množina informací. V češtině je někdy nahrazován pojmy písemnictví, slovesnost, slovesné umě- I _ ní. Zařazujeme sem tedy nejen psané texty, ale všechny projevy vyjádřené slovy, tj. také ústní pojem slovesnost. literatura Před rokem 1800 se slovem literatura a obdobnými termíny označovalo „písemnictví" nebo „knižní vědění". Počátky moderního západního pojetí literatury jako imaginativního psaní sahají k německých romantickým teoretikům druhé poloviny 18. století. Kateřina Homolová, Literární komunikace 7 Z komunikačního hlediska lze říci, že literatura je mluvní akt či textová událost, která vzbuzuje určitý druh pozornosti. Kontrastuje s jinými druhy mluvních aktů, jako je poskytování informací, kladení otázek nebo slibování. Ve většině případů čtenáři vnímají něco jako literaturu proto, že to nacházejí v kontextu, který příslušný tvar jako literaturu identifikuje: ve sbírce básní nebo v určitém oddíle časopisu, v knihovně nebo knihkupectví (Culler 2002). Je nutné si uvědomit, že každý slovesný projev má v podstatě tři funkce (Petrů 2000), a to funkci informativní, estetickou a formativní. Záleží jen na tom, jaká je hierarchie těchto funkcí, tj. která funkce má v daném konkrétním díle nebo skupině děl dominantní postavení. Funkcí informativní rozumíme schopnost literárního díla poskytnout určitý okruh sémantických informací o skutečnosti, která j e předmětem literární reflexe. Funkce formativní vyjadřuje vliv literárního díla na formování postojů vnímatele a následně na jeho jednání. Funkce estetická pak spočívá ve vytvoření podmínek pro estetický prožitek literatury. Estetická funkce je podstatou umělecké tvorby obecně. Projevuje se (Chvatík 2001): n schopností upoutat pozornost na předmět, j enž se stal jej ím nositelem; n schopností vytrhnout předmět ze všedních souvislostí, izolovat jej od každodenních praktických vztahů a funkcí; n schopností zesilovat jiné funkce radostí, kterou v nás předmět vyvolává; n schopností zintenzivňovat naše vnímání předmětu; U popřením funkčnosti (je protiváhou praktických funkcí). funkce literatury Příklad: V*' Použijeme-li těchto diferenčních znaků, dojdeme k závěru, že pro naukovou literaturu je do- ^ ^ minantní funkcí funkce informativní, tj. poskytnutí určité množiny vědeckých informací. Cílem autora je v tomto případě i přesvědčit vnímatele o správnosti předkládaných informací tak, aby je přijal jako pravdivé (takže v druhém plánu plní dílo i formativní funkci, a tato formativní funkce se může plněji rozvinout tehdy, má-li dílo také schopnost estetického působení na vnímatele). Štěpení jádra Impulsem pro štěpní jádra atomu je interakce jádra s neutronem. Neutron nenese elektrický náboj a nemusí tedy překonávat bariéru elektrických sil. Štěpící se jádro se deformuje, protahuje, až odpudivé elektrické síly převáží a kladná dceřiná jádra se od sebe rozletí (rychlostí asi 10 000 km/s). Tato jádra o obrovské kinetické energii se srážejí s dalšími atomy, odebírají jim elektrony a tvoří si z nich nové elektronové obaly. Postupně se uklidňují a jejich kinetická energie přechází až na energii kmitů atomů a molekul. Tedy do formy tepelné energie, kterou lze využít v jaderné elektrárně. Při štěpení jádra uranu, které se stalo základem jaderné energetiky, se vždy uvolní i dva až tři neutrony; ty pak mohou narazit do dalších jader uranu a vyvolat další štěpení. Vzniká řetězová štěpná reakce jádra, kterou může obsluha elektrárny řídit zachycením přebytečných neutronů. (převzato z http://www.jaderna-energie. cz/stepeni-jadra-atomu. htm) Pro publicistiku musíme naopak počítat s dominantní funkcí formativní (zde nejčastěji ve vý- Kateřina Homolová, Literární komunikace 8 známu přesvědčovací). Mladí nezaměstnaní: Vláda na nás šetří a důchodci nám berou práci Plánovaná úsporná opatření vlády opět rozpoutala ostrou diskusi mezi mladými nezaměstnanými a pracujícími důchodci. "Jak se o sebe máme postarat bez pomoci státu, když nám důchodci berou práci?"ptají se mladí lidé bez práce. "Za mlada jsme si našetřit nemohli, musíme pracovat i teď," brání se důchodci. (převzato z http://www.blesk.cz/kategorie/7/zpravy?page=5) Poskytování univerzálnosti a zároveň oslovování všech, kdo jsou schopni číst v daném jazyce, má také významnou národní funkci. Ve skutečnosti platí, že čím větší důraz se klade na univerzálnost literárního díla, tím větší může být jeho národní funkce. Literatura nás vede k úvahám o komplexitách, aniž bychom byli tlačeni k rychlému úsudku, další funk-zaměstnává naši mysl etickými otázkami, podněcuje čtenáře, aby se jimi pozorně zabýval. Hod- celiteratu-notil nabízené vzorce a normy se svými vlastními, srovnával je a vyvozoval závěry. ry Literatuře bývají připisovány i diametrálně odlišné funkce. Může být viděna jako ideologický nástroj, tedy soubor příběhů, které čtenáře svádějí k tomu, aby přijal hierarchické uspořádání společnosti. Literatura může být nositelkou ideologie a zároveň nástrojem její likvidace. V závislosti na skupině příjemců (jejich věku, společenské příslušnosti, pohlaví apod.) nebo literárním žánru lze dále uvažovat o funkci magické a fyziologické (dominantní v literatuře pro děti), zábavné atp. Část pro zájemce: Co činí slovní sdělení uměleckým dílem? Tuto otázku si položil Roman Jakobson (1896 - 1982) a odpověď na ni formuloval jako hledání dijferentia specifica mezi poezií a literaturou na jedné straně a texty mluveného jazyka na straně druhé. Zkoumání těchto zvláštních vlastností textuje doménou literární vědy, resp. poetiky ve smyslu literární teorie. Literárnosť je pak to, co činí z předkládaného díla dílo literární. Podle Jakobsona obsahuje jazykové vyjádření literárnost, resp. poetičnost tehdy, pakliže je v něm přítomná poetická/estetická nterárnost funkce. Poetická funkce je definována svým zaměřením na samotný jazyk, tj. na formální vlastnosti j a-zykového materiálu, které vytvářejí paralelismy na fonologické, syntaktické a sémantické rovině. Literární text se vyznačuje tím, že z jazykových funkcí v něm obsažených je dominantní funkce poetická. Literárnost se pak podle různých literárněvědných přístupů 20. století hledala ve fantazii a tvořivé schopnosti autora (důraz na estetiku produkce), v textové výstavbě, zvláště ve slovníku a ve speciálních jazykových prostředcích a postupech (estetika díla) nebo ve zvláštním způsobu recepce (estetika recepce/čtenáře). Empirická literární věda přesouvá otázku literárnosti z roviny textu do roviny jednání. V systému literatury jakožto autonomizováném sociálním systému rozhodují jeho účastníci na základě svého jednání zásadním způsobem o tom, zda danému textu přiřadí predikát „literární" nebo „ne-literární". Literární texty nejsou z pragmatického hlediska obvykle chápány ve smyslu návodu k jednání, nýbrž jako texty , které slouží esteticko-zábavným účelům a narušují přímé Kateřina Homolová, Literární komunikace 9 hodnotící vztahy. O tom, zda se v textu vyskytuje literárnost, v žádném případě nerozhoduje naše libovůle. Toto rozhodnutí je založeno na literárních konvencích, které se vytvářejí v rámci literární socializace na (předchozích) literárních znalostech, cílech a zájmech a v neposlední řadě na dané situaci (Nünning 2006). 1.1.1 Krásná literatura - beletrie Krásnou literaturu můžeme chápat jako literaturu v užším smyslu, jako imaginatívni slovesnou tvorbu - fikci, jako komplexní ztvárnění životní reality formou specifického řádu jazykových znaků. To znamená, že beletrie si vytváří svůj vlastní svět a stává se slovesným uměleckým dílem. Toto vymezení se jeví jako dobré východisko pro literárněvědné (i literárněkomunikační) bádání, poněvadž postihuje to, co chápeme jako obecně umělecké i specifické znaky slovesného umění. Umělecké dílo reflektuje objektivní i subjektivní realitu, podává její přímé a syntetické vidění, tj. každý jev je zachycen v mnohosti svých vztahů (objektivních vztahů mezi jevy a vztahů subjektivních v poměru k autorovi a čtenáři). Krásná literatura (beletrie) má jak informativní, tak formativní funkci, ale její základní funkcí je funkce estetická, kterou předchozí dvě funkce mohou doplňovat o další dimenze. Krásná literatura funguje jako specifický druh komunikace - literární komunikace. Na tomto místě uvedeme jen stručně, čí se budeme zabývat v dalších kapitolách: Literární komunikace znamená proces kódování a dekódování textu. Autor vkládá svůj záměr, emoce, poznání, jazykové a stylistické schopnosti (i určitou představu čtenáře) do díla. To se dostává k vnímateli (čtenáři), který informace přijímá, dekóduje a interpretuje. Část pro zájemce: Pokud je jazyk vyčleněn z jiných kontextů, zbaven jiných účelů, je možné jej interpretovat jako literaturu (pokud však disponuje určitými vlastnostmi, které jej činí takové interpretaci přístup- texty po-ným). Takové texty pak vzbuzují zvláštní druhy pozornosti. Čtenáři se pak zaměřují například na važova-né potenciální komplexity a hledají implicitní významy, aniž by předpokládali, že daná výpověď zaliteratu-bude řekněme instruovat k provedení nějaké konkrétní činnosti. Popsat „literaturu" by znamenalo analyzovat soubor předpokladů a interpretačních operací, které čtenáři v souvislosti s takovými texty uplatňují. „Literatura" je institucionální nálepka, která udává důvody, na jejichž základě očekáváme, že výsledky našeho čtenářského úsilí „budou stát za to". Mnohé rysy literatury také plynou z toho, že čtenáři jsou ochotni být pozorní, zabývat se neurčitostmi a neklást okamžitě otázky typu: „Co tím myslíte?" Literatura představuje jazyk, který jazyk jako takový „aktualizuje": ozvláštňuje ho, podstrkuje jjkorttua-nám ho se slovy: „Podívej! Jáj sem jazyk!", takže nemůžeme zapomenout, že máme co do činění lizace s jazykem, který na sebe bere neobvyklé podoby. Zejména v poezii je jazykový plán organizo- jazyka ván tak, aby bylo zřejmé, že je s ním nutno počítat. Výpovědi literatury mají ke světu zvláštní vztah - vztah který označujeme jako „fikční". Literár- jakcľmce Kateřina Homolová, Literární komunikace 10 ní dílo je jazyková událost vytvářející představu fikčního světa, jenž zahrnuje mluvčího, aktéry, události a implikované publikum (publikum formující se prostřednictvím rozhodnutí, která se v rámci daného díla činí v souvislosti s tím, co je nutno vysvětlit a o čem se předpokládá, že je publiku známo). Fikčnost se neomezuje jen na literární postavy a události, ale souvisí i se specifickým fungováním deiktických slov - orientačních znaků jazyka, které se vztahují k situaci výpovědi. Těmi jsou zájmena (já, ty), nebo příslovečná určení místa a času (zde, tam, dnes, potom, včera, zítra), která nabývají aktualizovaných významů v procesu interpretace. Estetické objekty jako obrazy či literární díla svým kombinováním smyslové formy a duchovního obsahu ilustrují spojení materiálního a duchovního. Literární dílo je estetickým objektem, literatura j c- j j j j ■> jako este- protože od čtenáře vyžaduje, aby se zamýšlel nad vztahem formy a obsahu. Když určitý text tickýob-považujeme za literaturu, ptáme se, jak se jeho jednotlivé části podílejí na celkovém účinku tex- iekt tu, přičemž nepředpokládáme, že je primárně určen, aby plnil nějaký účel (Culler 2002, s. 31-42). SHRNUTI KAPITOLY Literatura je soubor textů, písmem fixovaná množina informací. Jejími základními funkcemi jsou funkce informativní (sdělovací), formativní (výchovná) a estetická. Dále může mít literatura i četné mimoestetické funkce. Jako druh umění funguje krásná literatura - beletrie, která má schopnost vytvářet svůj vlastní svět. Krásná literatura má rovněž výše uvedené funkce, specifický vztah k jazyku (jako k zobrazovacímu materiálu) a okolní realitě (jako k předmětu literárního zobrazení). Beletrie je předmětem studia literární vědy a funguje rovněž jako specifický druh komunikace - literární komunikace. Shrnutí kapitoly POUŽITÉ A DALŠÍ ZDROJE CULLER, Jonathan. Krátký úvod do literární teorie. Brno: Host, 2002. ISBN 80-7294-070-8. kniha CUVATÍK, Květoslav. Strukturální estetika. Brno: Host, 2001. ISBN 80-7294-027-9. NŮNNING, Ansgar (ed.). Lexikon teorie literatury a kultury. Brno: Host, 2006. ISBN 80-7294-170-4. PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy. Olomouc: Rubico, 2000. ISBN 80-85839-44-X. Kateřina Homolová, Literární komunikace 11 2 UMĚLECKÉ LITERÁRNÍ DÍLO PRŮVODCE STUDIEM KAPITOL Y V této kapitole se v její první části dozvíte a budete schopni popsat, jak je vymezováno umělecké literární dílo, jaká kritéria jsou pro něj určující a jak vypadá (schematicky) proces jeho vzniku. V druhé části kapitoly se seznámíte se strukturou literárního díla, budete umět pojmenovat jednotlivé plány vnitřní výstavby literárního díla. Po prostudování této části kapitoly budete schopni aplikovat znalost dílčích složek díla při literárně interpretačních sondách. Do kapitoly je rovněž zařazen výklad literárního díla jako artefaktu a zájemci získají přehled o možných pohledech na literární dílo ve společenských vědách. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Umělecké dílo, literární umělecké dílo, aktualizace/ozvláštnění, interpretace, konkretizace, artefakt, struktura literárního díla, tematický plán, kompoziční plán, jazykový plán. ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU KAPITOLY 2 hodiny + 0,5 hodiny (studium + řešení úkolů) 2.1 Co je umělecké literární dílo Každé umělecké dílo je (podle Štochla 2005) tvořeno na základě záměrné tvůrčí aktivity se zvláštními ohledy na estetickou funkci. Proces vzniku (a působení) literatury - literárního uměleckého díla - lze vyjádřit např. takto (Petrů 2000): B autor A množina mimojazykových jevů reflektovaná životní realita C množina jazykových jevů tvar díla = znaky D vnímatel díla Tvorba díla spočívá ve vědomém výběru prvků ozvláštnení (nebo aktualizace) a jejich kreativním uspořádání, bez ohledu na optimální výstižnost zobrazení vzhledem k zobrazované skutečnosti, tj. užívá se estetického ozvláštnení proti stereotypům. Kateřina Homolová, Literární komunikace 12 To, co dělá z každého díla (i z jazyka každého literárního díla) rozlišitelný autonomní celek, je právě ono ozvláštnení. Ozvláštnení či aktualizace může být vlastností všech složek (tj. složky tematické, kompoziční, jazykové) díla, tedy celé jeho struktury. Estetické ozvláštnení, realizované v estetickém postoji vytržením věcí z jejich praktických funkčních vztahů, mění věci ve znaky (více dále v kapitole Literární komunikace) a staví je do nového významového kontextu, tj. do záměrně integrovaného systému a jím tvořených významů. Úlohu ozvláštnení plní literární (specifické zobrazovací) prostředky jako metafora, básnický obraz, eufónie, rým, rytmus, metrum či zvukové prvky eufónie. Mají přitom v literatuře podobné postavení: deformují, modifikují a zmnožují význam, působí proti procesu přivykání, který je podporován pravidelnými, zautomatizovanými způsoby vnímání. Funkce literárního jazyka není praktická, poznávací, vzdělávací nebo uvedomovací, není zaměřena jen na prosté formulování a předávání informací či obsahů běžných sdělení. Poetický jazyk vždy zviditelňuje sám sebe jako sdělení i jako řeč sdělení, jako sdělení pro sebe a o sobě. Coby zmnožené sdělené strhává pozornost na sám způsob utváření zprávy i na sám proces jejího předávání. Pomocí aktualizace, mnohoznačnosti a ozvláštňujících prostředků se výrazy literárního jazyka stávají specifickými objekty, autonomními a vyvázanými entitami. Umělecké dílo se potom stává objektem pro sebe, objektem sebezrcadlení. aktualizace a estetické ozvláštnení prostředky ozvláštnení funkce jazyka Umělecké dílo je dynamický proces znovuustavování smyslu. Coby celistvá struktura dílčích znaků se stává smysluplným a relativně komplexním znakem v průběhu recepce a konkretizace. (O recepci literárního díla blíže v následující kapitole Vnímání uměleckého literárního díla, vhled do teorie jazykových znaků nabízíme v kapitole Literární komunikace.) Literární dílo není tedy ani empirickým faktem, ani ideálním neměnným předmětem, mění se v průběhu dějin, v průběhu různých konkretizací. Každé dílo je tvořeno sledem individuálních realizací - struktura uměleckého díla j e vždy víceznačná a umožňuje proto bezpočet realizací. Odtud je literární umělecké dílo součástí historického procesu: vzniká z reakce na určitý stav umělecké a společenské struktury a je také podle realizace a toho určitým způsobem přijímáno, interpretováno/konkretizováno. Každé dílo tak rovněž prodě- konkretiza-lává vývoj, který je řadou konkretizací v průběhu dějin. ce Literární umělecké dílo je vždy budováno v závislosti na dobové hierarchii uměleckých a estetických norem (blíže viz kapitola Teorie estetických informací) a na základě naplňování nebo narušování těchto norem pak vytváří samostatný umělecký významový systém. Existující umělecká díla vytvářejí jakýsi ideální řád (normu), který je narušen a aktualizován, jakmile vznikne další, nové umělecké dílo. I když je umělecké literární dílo historickou kategorií (proměnlivou v čase), vedle přihlížení k dobovým hodnocením je funkční a náležité zjišťovat zejména to, zda má literární umělecké dílo ještě co říci dnes, zdaje stále aktuální, živé. Příklad: _ Iv y Například zařazení Cervantesova Dona Quijota do dobového kontextu nám ukazuje, že je to • zdařila parodie dobových rytířských románů se spoustou narážek uvnitř textu. Vedle toho ale ^ \ s každou další generací postupuje „zatěžkávací zkoušku" četby: Když pak nějaký zkušený čtenář v případě Dona Quijota uzná, že přečetl opravdu skvělý, formálně důmyslný román, je aktuálnost díla potvrzena. A děje se tak i tehdy, když někdo zcela neobeznámený s dobou a okolnostmi Kateřina Homolová, Literární komunikace 13 vzniku tohoto díla čte Quijota coby zábavnou literaturu a přesně tak jako kritický čtenář (jen za základě jiných kritérií) si tento text pochvaluje. Může ovšem nastat i situace, kdy umělecké literární dílo takzvaně „zapadne za obzor", tj. nedostává se mu dlouhodobě nových čtenářských (obecně významových) aktualizací. Jde nejčastěji o tituly úzce vázané na dobovou situaci, tematizující konkrétní úzkoprofilová témata. Z tohoto pohledu pak aktualizaci postrádají např. sentimentální penzionátní romány 20. a 30. let 20. století (Sextánka Viléma Neubauera, Irčin románek Josefa Rodena apod.). Jejich opakované čtení přinášelo stále více rozporů s aktuálním dobovým naladěním pro zobrazovanou výseč životní reality (která pro každou další generaci čtenářů/čtenářek byla více odtažitou a nebyla kompenzována ani estetickým či zábavným rozměrem). Obdobně si toho můžeme všimnout u českého socialistického realismu, resp. budovatelského románu 50. let 20. století (Botostroj T. Svatopluka, Plným krokem Jana Otčenáška apod.). Významové aktualizace dnes již prakticky nej sou možné, jelikož jiný než ideologický plán tato díla postrádají. Čtenář přestává mít schopnost konkretizovat a interpretovat sdělení v takovém textu obsažené. De facto tato díla přestávají být předměty literární komunikace (kritéria viz dále v kapitole Literární komunikace). Část pro zájemce: Literární díla odlišuje od jiných „narativně předváděných textů" to, že prošla procesem určitého výběru: byla publikována, recenzována, případně opakovaně vydávána, takže čtenáři k nim přistupují s jistotou, že podle jiných lidí jsou dobře zkonstruovaná a „stojí zato". U literárních děl je tedy kooperativní princip „hyperchráněn". Jsme schopni přijmout mnohé nejasnosti a zdánlivé nepodstatnosti, aniž bychom měli za to, že se jedná o nějaké nesmyslnosti. Čtenáři předpokládají, že v literatuře jazykové komplikace v konečném důsledku plní komunikativní účel a usilovně se snaží interpretovat i prvky, které nesplňují zásady účinné komunikace v zájmu určitého vyššího komunikačního cíle (Culler 2002). Pro doplnění Štochl (2005) uvádí i charakteristiku uměleckého literárního díla Z. Mathausera, podle nějž umělecký text spočívá v sobě samém, nehodlá sloužit žádným dalším potřebám člověka (svými alogismy se umění vysmívá požadavkům logického rozumu, idealizací antivolunta-ristických postav jde proti recipientovým volním sklonům, ironizuje i jeho hlubinné instinkty a pudy), umění chce mít svůj cíl jen v sobě samém a jeho nej základnější funkcí je svá vlastní prezentace. Literární dílo může fungovat nejen jako estetický objekt, ale také jako artefakt. Artefakt je označení pro smysly vnímatelné (materiální, hmotné) složky díla. Je to výsledek produktivní dftojako činnosti umělce a předmětné východisko vnímání díla. Jeden a týž artefakt se stává podkladem artefakt realizace celé řady estetických objektů, řady odlišných konkretizací a interpretací. Artefakt je konkretizován na pozadí společensky a historicky formovaných estetických norem. Vazby na celkový kontext jazyka a ostatních kulturních a ideologických kódů určité společnosti propůj čuj i uměleckému dílu j eho konkrétní význam i j eho nezastupitelný smysl. možné pohledy na literární dílo Kateřina Homolová, Literární komunikace 14 Literární dílo může být proto zkoumáno a posuzováno v několika ohledech: U ontologické hledisko = dílo je zvláštním způsobem bytí, funguje jako specifický model světa, kdy je zkoumáno jako věc; n noetické hledisko = zkoumá vztah literárního díla ke skutečnostem mimo dílo či umění obecně jako specifický způsob poznání a vyjádření skutečnosti; I sémiotické hledisko = literární dílo je zkoumáno jako soubor znaků a jimi nesených významů, jako zvláštní forma lidské komunikace; U axiologické hledisko = umožňuje přístup k dílu z hlediska funkcí, norem a hodnot, z hlediska jednoty poznání a hodnocení skutečnosti v díle, které se pak jeví jako strukturní soubor potenciálních hodnot; U psychologické hledisko = umožňuje studovat genezi díla, psychologickou stránku produkce umění a dále jeho recepci, tj. přechod potenciálních hodnot v hodnoty aktuální vzhledem k prožitku uměleckého díla; U sociologické hledisko = sleduje genezi a recepci díla jako sociálního faktu, akcentuje stejně tak i jeho funkce, normy a hodnoty, dílo samo je vnímáno jako součást společenské struktury; n historické hledisko = nachází těžiště svého zájmu v odkrývání toho, jak se významy a hodnoty literárního uměleckého díla konstituují v jednotě trvání a proměn v čase. Úkol k zamyšlení: Uvažujte jedno literární umělecké dílo... Pokuste se na něj aplikovat všechna výše uvedená hlediska. Uvědomte si, jak může Vámi vybrané literární dílo fungovat jako zvláštní způsob bytí, jako specifický způsob poznání okolního světa, jako soubor hodnot, jako psychologický artefakt, jako společenský fenomén a soubor norem, jako v čase proměnlivá kategorie... 2.2 Struktura literárního díla Literární dílo vnímáme jako složitý celek vzájemně se podmiňujících složek (Vodička 1967). Mluvíme o něm jako o struktuře, kterou vytvářejí hierarchicky uspořádané prvky. Proto je důležité každou ze složek tvořících dílo chápat v souvztažnosti s jeho celkem. Každé literární dílo má svou obsahovou a formální stránku. Podle toho můžeme v díle uvažovat: U jazykovou výstavbu (jazykový plán); U tematickou výstavbu (tematický plán); n kompoziční výstavbu (kompoziční plán). Kateřina Homolová, Literární komunikace 15 2.2.1 Plán jazykový Jazyk je stavebním materiálem literárního díla. Tvoří jej hlásky, slabiky, slova, věty, promluvy stejně jako jejich zvuková a významová stránka. Jazykové prostředky splňují různé funkce v celku díla. Jednotící je funkce estetická. Výběr jazykových prostředků odpovídá uměleckému záměru autora. Lze jej nahlížet z mnoha hledisek: Styl (sloh) znamená promyšlený výběr a způsob organizace jazykových prostředků s cílem vytvořit funkční jazykový projev. V umělecké literatuře se setkáváme především s uměleckým stylem (v jiné funkci zde mohou fungovat i styly odborný, publicistický, prostě sdělovací, administrativní). Ve výběru a kombinaci hlásek a hláskových skupin se projevuje zvuková organizace díla. Autor usiluje o eufónii (libozvučnost), tj. takové uspořádání hlásek, které působí esteticky (opakem je nelibozvučné spojení hlásek, kakofonie). Na úrovni významové stránky textu může eufónie podpořit schopnost jazyka napodobovat konkrétní zvuky a akustické jevy; účinkem je pak onomato-poie (zvukomalebnost slov) Ve výběru lexika (slovní zásoby) umělecký text čerpá ze všech vrstev národního jazyka: ze spisovného jazyka (písemných projevů), z hovorových projevů, z nespisovného jazyka. Může čerpat i z jinonárodního jazyka (úplně, nebo částečně). Spisovný jazyk se dále diferencuje, vedle neutrálních slov obsahuje vrstvy slov s určitým příznakem (slova zabarvená - časově, sociálně teritoriálně, expresívne); právě tato část slovní zásoby se výrazně podílí na jazykovém ozvláštnení uměleckého textu. V uměleckém textu sehrává svou roli nejen význam jednotlivých slov a kvalita hlásek, ale také jejich kombinování; takovému estetickému prostředku říkáme figury (jsou založeny na opakování, hromadění slov, popř. na jejich zvláštním pořádku, jejich užití neznamená posun či změnu významu slov, které je tvoří). Ve snaze podpořit specifičnost uměleckého pojmenování se autor nesnaží svou výpověď ozvláštnit pouze výběrem jednotlivých slov a slovních spojení, ale jde mu o docílení širších záměrů koncepce díla. Ztvárnění skutečnosti se děje používáním přímých a zejména nepřímých, tj. obrazných pojmenování. Obrazné vidění skutečnosti reflektují tropy (jsou založeny na přenášení významu slov; původní a přenesený význam slova se vzájemně konfrontují). hledisko stylotvorné hledisko zvukové hledisko lexikální hledisko syntaktické hledisko významové organizace textu 2.2.2 Plán tematický Tematický plán literárního díla je dán selekcí určitých výseků skutečnosti. Rovina zobrazení skutečnosti je tvořena z postav, vypravěče, prostředí a času děje, ze samotné dějové složky. Výběr témat je cele v závislosti na postoji autora. Autorský postoj představuje vztah autora ke skutečnosti. Determinuje výběr prvků a jejich kombinace v díle. Je projevem autorského záměru. K tradičním postojům patří realistický, humoristický, satirický, idylický. Autorovo hodnocení zobrazované skutečnosti představuje hlavní idea díla (popř. vedlejší ideje díla). Autor usiluje o to, aby dílem prezentovaná idea byla přijata i jeho vnímatelem. Z hlediska vztahu uspořádání dějových složek v díle k zobrazované situaci uvažujeme pojmy: fabule (námět; řada událostí či jediná událost) a syžet (ztvárnění, uspořádání události v díle, odráží se v kompozici díla). Podle šíře zobrazení můžeme v literárním díle rozlišovat téma hlavní a vedlejší (popř. epizódni). Hlavní téma stojí v základu celého díla, zatímco vedlejší témata jej doplňují a s hlavním tématem tvoří jeden složitý umělecký celek. Téma představuje informaci stojící v hierarchii na nejvyšším místě daného textu a vyjadřuje autorský postoj idea díla dějové složky Kateřina Homolová, Literární komunikace 16 smysl, informací nižšího řádu je v celku díla motiv. Motiv představuje nejmenší tematickou stavební složku, celek, který podává věcnou informaci o situaci. Rozlišujeme motivy statické (popisné) a dynamické (dějové, přinášejí změnu stavu). Titul literárního díla podává první informaci o textu. Z formálního hlediska může být jednoslovný, víceslovný, nebo větný. Z hlediska svého obsahu vytváří různé vazby k textu, označuje hlavní postavu, místo děje, hlavní motiv apod., neboje se samotným textem spojen volněji, jeho obsah je symbolický. Z hlediska autorského postoje může jít o titul informující, či hodnotící. Cas a prostor jsou základními kategoriemi, které mají také základní význam v uměleckém reflektování skutečnosti (Petrů 2000). Kategorie uměleckého času funguje v literárním díle v několika rovinách: z hlediska jazykového plánu je čas prvkem jazykového projevu, z hlediska kompozice jde o čas vypravování (způsob autorova podání), z hlediska tematiky jde o čas vyprávěného (události, která je vyprávěna). Prostředí děje představuje veškerý vnější svět, v němž se postavy pohybují. Z hlediska vztahu ke skutečnosti můžeme uvažovat prostředí: reálné a smyšlené. Děj příběhu může být zasazen do prostředí, které lze označit jako: geografické (roli v příběhu sehrává prostor konkrétní krajiny, přírody apod.), sociální (příběh je určován vazbami mezi postavami, sociální skupinou, jejíž je postava součástí), intelektuální (projevuje se zejména v dialozích postav). K dílčím tématům patří v textu také postavy. Téma postavy bývá hlavním nositelem děje, ale také myšlenky, ideje díla. Podle role, jakou sehrávají v příběhu, tradičně rozlišujeme postavy hlavní, vedlejší a epizódni. Jejich rozlišování spočívá v míře zainteresovanosti v ději. témata a motivy titul cas a prostor prostředí postavy 2.2.3 Plán kompoziční Kompozicí literárního díla rozumíme pořadí, v jakém jsou jednotlivé informace seřazeny a způsob, jakým jsou navzájem spojeny (Hrabák 1973). Kompozice představuje organizaci jazykových prostředků a obsahových prvků díla do vyšších celků podle požadavku přehlednosti, návaznosti a vývojové logiky textu. (Kostečka, 1995) Vztah jednotlivých složek (témat, motivů) díla může být určován principy kauzálními (příčinnými), časovými, místními. Z hlediska kompoziční uzavřenosti či neuzavřenosti rozlišujeme kompozici tektonickou (představuje symetrické, logické uspořádání prvků v díle, které má svůj začátek, obsahové jádro, konec) a kompozici atektonickou (dílo nemá pevnou stavbu, vztah složek díla je uvolněný, nezřetelný, nebo není vůbec). Pro jednotlivé fáze děje (rozvoj syžetu) v tektonické kompozici se ustálila označení: expozice (uvedení do děje, seznámení s postavami, prostředím), kolize (zápletka; první dějové zauzlení, určující rozvoj konfliktu), krize (vyvrcholení konfliktu), peripetie (zvrat; obrat ve vývoji děje), katastrofa (rozuzlení; ukončení, řešení konfliktu). Takové schéma dějového vývoje nemusí být vždy v díle naplněno beze změny, autoři se je naopak snaží inovovat a pokoušejí se o umělecké ozvláštnení (např. retardací, oddalováním řešení). Kompozice nabývá jiné podoby také podle toho, zda se jedná o útvar syžetový (dějový, založený na sledu motivů), nebo nesyžetový (nedějový). V kompozici syžetových žánrů (tj. epických a dramatických útvarů) mohou být témata a motivy řazeny např. chronologicky, kauzálně (tj. na základě vzájemné podmíněnosti vazeb mezi tématy), retrospektivně, paralelně. Zvláštním typem je rámcová kompozice, v níž je do jednoho příběhu vřazeno několik jiných samostatných příběhů (např. Dekameron). V kompozici nesyžetových žánrů (tj. lyrických útvarů) se v řazení motivů uplatňuje např. opakování, kontrast, konfrontace, gradace, paralelnost. (Zmíněné postupy se objevují i v syžetových žánrech, jsou zde však přizpůsobovány charakteru vyprávění.) fáze děje Kateřina Homolová, Literární komunikace 17 V syžetových žánrech hraje svou úlohu také vypravěč, který čtenáři příběh prostředkuje. Studi- vyprávěcí em způsobů, jakými je vyprávění zprostředkováno vnímateli, se zabývá teorie vyprávění (narato- situace logie). Podle hlediska, z kterého je příběh vyprávěn, rozlišujeme tři tradiční vyprávěcí situace: (1) ich-formu (vypravěčské já, vyprávění v 1. osobě, vypravěč je jednou z postav), (2) er-formu autorskou (vypravěč stojí mimo svět postav, zprostředkovává vyprávěné z vnější i vnitřní perspektivy, v rámci této podoby prostředkování můžeme ještě uvažovat er-formu „oko kamery", kdy vypravěč nezaujatě sleduje pouze vnější dění a projevy postav), (3) er-formu personální (vypravěč-reflektor, tj. postava, která myslí, prožívá, vnímá, ale nemluví ke čtenáři jako vypravěč, z čehož vzniká dojem bezprostřednosti zobrazení; na rozdíl od „vševědoucího" autorského vypravěče může personální vypravěč prostředkovat pouze to, čeho se sám účastní). SHRNUTI KAPITOLY Literární umělecké dílo je výsledkem záměrné tvůrčí aktivity autora, v němž je důraz kladen na estetickou funkci sdělení. Literární umělecké dílo je kategorií historickou, tzn. proměňující se v čase, je vždy budováno v závislosti na dobové hierarchii uměleckých a estetických norem. Struktura literárního díla představuje složitý systém vztahů jazykových, tematických a kompozičních prvků. Tři plány díla vytvářejí organický celek, který lze poodhalit jen důkladnou analýzou jednotlivých prvků, ale při stálém vědomí jejich souvztažnosti. Jazykové prostředky ztvárňují téma, jehož složky jsou organizovány kompozičními postupy. Shrnutí kapitoly POUŽITÉ A DALŠÍ ZDROJE DOLEŽEL, L. Narativní způsoby v české literatuře. Praha: Čs. spisovatel, 1993. HRABÁK, Josef. Poetika. Praha: Cs. spisovatel, 1977. KOSTEČKA, J. Do světa literatury jinak. Praha: SPN, 1995. ISBN 80-85937-01-8. LEDERBUCHOVÁ, Ladislava. Průvodce literárním dílem. Jinočany: H&H, 2002. ISBN 80-7319-020-6. NÜNNING, Ansgar (ed.). Lexikon teorie literatury a kultury. Brno: Host, 2006. ISBN 80-7294-170-4. PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy. Olomouc: Rubico, 2000. 80-85839-44-X. STANZEL, F. K. Teorie vyprávění. Praha: Odeon, 1988. VODIČKA, František. Svět literatury I. Praha: SPN, 1967. Kateřina Homolová, Literární komunikace 18 3 VNÍMÁNÍ UMĚLECKÉHO LITERÁRNÍHO DÍLA PRŮVODCE STUDIEM KAPITOL Y V této kapitole se dozvíte a budete umět popsat, jak funguje proces vnímání umělecké literatury, jaké jsou jeho fáze a jaké místo zaujímá recepce literárního díla v procesu literární komunikace. Budete umět definovat recepční událost a recepční soustavu. V druhé části kapitoly poznáte a budete schopni vyložit vývoj uvažování o přijímání uměleckých děl v klíčových historických etapách od antiky po 20. století. Do kapitoly je zařazen i přepis podobenství o jeskyni, po jehož pročtení budou zájemci schopni analyzovat kritický rozměr Platónova přístupu k umění jako nápodobě. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Recepce, fáze recepce, recepční událost, recepční soustava, dějiny vnímání uměleckých děl, Platón, nápodoba, Aristoteles, estetika, estopsychologie, recepční estetika, kostnická škola, bib-liopsychologie. ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU KAPITOLY 2,5 hodiny + 0,5 hodiny (studium + řešení úkolů). 3.1 Proces recepce umělecké literatury Recepce literatury (literárních uměleckých děl) v širším smyslu znamená (srov. Liba 1987) jejich příjem, vnímání či konzumaci. Je to uspořádaná, dynamicky otevřená soustava hodnotových kontaktů a vztahů literárního díla (literatury) s příjemcem (čtenářem). Je usměrňována jednotou protikladů literární kultury, společenského prostředí a společenské funkce literatury s individualitou čtenáře. V tomto širším pojetí recepce zajišťuje uměleckému literárnímu dílu společenskou působnost, estetickou účinnosti, umožňuje zprostředkovat aktivní spojení mezi autorem a čtenářem. Takto zahrnuje i jiné aktivity, které naplňují obsah pojmu recepce - zejména jde o aktivity estetického vnímání, prožívání a osvojování apod. obecně k recepci literárních děl V užším pojetí lze literární recepci vnímat jako proces sestávající ze čtyř postupných kroků, fáze re_ které pojmenovávají přípravné a realizační fáze příjmu literárního díla. Jsou jimi: čepce n zpřístupnění (četba textu jako literárního uměleckého díla, ale také produkce děl, vznik nových kanálů, masmédia, formy distribuce aj.), U intenzifikace (sociálně-kulturní činitelé: čtenářské zaujetí, identifikace a kontemplace, ale také specifický způsob podání díla např. v literární výchově ve škole, v knihovně, Kateřina Homolová, Literární komunikace 19 v literárním muzeu apod.), U optimalizace vnímání (optimalizace estetického zážitku, individuální i socializovaný kritický přístup čtenáře, vnitřní psychické dispozice, ale též formativní vliv knihovny), n responze (odpověď vnímatele ve smyslu estetického zážitku, zvnitřnění, či odmítnutí díla, přiřazení k „typu čtení" apod.). Ukol k zamyšlení: Zamyslete se nad libovolným literárním dílem. (Možná bude lépe volit pro začátek spíše Vám ~-\_)' dobře známý titul, klidně i z oblasti literatury pro děti a mládež.) Pokuste se konkrétně pojmeno- I—— vat, jak se v souvislosti s Vámi vybraným titulem realizují jednotlivé fáze jeho recepce. Své postřehy si pro lepší orientaci zapisujte. Vždy je nutno zohledňovat všechny složky/faktory recepce a současně dodržovat pravidla literární komunikace (viz dále v kapitole Literární komunikace). Každá recepce literatury má časové, prostorové (geografické, etnografické) a psychosociální dimenze. Literární recepce je takový sociální a kulturní jev, který se na jedné straně vymezuje sociálními a komunikačními funkcemi díla a literatury, a na druhé straně fenoménem osobnosti příjemce. Literární komunikace je nadřazeným a zároveň implicitním pojmem a není možné ji ztotožňovat nebo zaměňovat s celým recepčním procesem. Literární recepce má z hlediska sociální komunikace i z hlediska logiky důsledkový charakter, determinovaný prioritou díla jako nástroje (prostředku) významové působení na příjemce. Recepce nemá cíl sama v sobě, protože realizuje základní funkce literárního díla a následně podněcuje, přetváří, rozvíjí, regeneruje rozvoj čtenářských osobnostních aktivit (zájmů, potřeb, očekávání, přání, ideálů). Recepci umělecké literatury chápeme jako nepřetržitý proces, objektivně fungující jako každý styl člověka s věcí. Všechny recepční aktivity mají komunikační povahu, směřují ke komunikaci a jsou výrazem tendence organizovat se v zájmu plnění podstaty literatury, v zájmu komunikační i společenské praxe recipienta (příjemce). literární recepce a literární komunikace Část pro zájemce: Při konkrétním vnímání uměleckého literárního díla je třeba odlišit několik věcí: Především je nutné rozlišit dílo jako text a dílo jako artefakt (viz předchozí kapitola Literární umělecké dílo). Text není ještě literárním dílem, tím se stává až v komunikaci. Pak je třeba rozlišit rozličné komunikační situace příjmu jednoho určitého díla jedním určitým recipientem od příjmu jednoho určitého díla více příjemci, a to vše navíc buď v relativně stejném čase, nebo pak v situaci velkých časových intervalů mezi recepcemi (dále viz Liba 1987, s. 45-46). Kateřina Homolová, Literární komunikace 20 Již víme, že se v každém literárním díle opakují stylotvorné postupy (viz předchozí kapitola Literární umělecké dílo, podkapitola Struktura uměleckého díla) a na nich je vybudována umělecká zpráva. Rovněž specifikum recepce jako osvojování světa zobrazovaného v literárním díle je u čtenáře vybudováno na opakovaných myšlenkových pochodech, vzorcích chování a na jejich pamatování si. Vnímat (identifikovat a adekvátně přijímat) literaturu (literární umělecká díla) se tedy učíme. Příjem literárního díla jako usměrněný vztah se vždy projeví v nějakém cíli. Působení díla je cíl recepce spojené se směrem a účelem změn, které do něj vložil autor (ve fázi geneze); příjem díla ve fázi recepce je taktéž spojený s úsilím jedince dílu porozumět, pochopit, osvojit a recipované hodnotově ukotvit ve svém individuálním vědomí (případně v kolektivní paměti), uzpůsobit svoje myšlení a chování v intencích osvojeného. Příjem literárního díla se v podstatě odehrává v interakčním poli psychické intervenci čtenáře (porozumění, vcítění a prožívání) a nabídky literárního díla za ustavičné podpory intenzifikačních činitelů recepce. Recepce literatury se tak jeví jako jednota předmětných, osobnostních a organizačně-kulturních aktivit, které se sbíhají do komunikačního aktu estetického vnímání a do uvědomělého estetického zážitku. recepční Recepční událost pojmenovává fakt, kdy je literární dílo (čtenářovým vnímáním) zařazeno zá- událost roveň do vyššího celku příbuzných textů, tzv. typů čtení (myšlené skupiny děl roztříděné podle individuální normy čtenáře). Situace recepční soustavy celkově (tj. literární a společenský kontext doby, literární módnost a recepční trendy) je zvyková, situace recepční soustavy „tady a teď" (momentální stav recipienta - fyzický, soustava psychický, sociální) je subjektivní, aktuální. 3.2 Dějiny přijímání literárních děl Postupem času se zákonitě projevují změny v „technice" vnímání - změny v myšlení, poznávání a vyjadřování. Mezníky těchto změn tvoří novátorská díla. Příčiny i důsledky tohoto procesu pak pojmenovávají a vykládáme podle filozofie, psychologie, sociologie, etiky, estetiky apod.. 3.2.1 Protikladná pojetí u Platona a Aristotela Hodnocením podstaty a potřeby umění se zabývali aktivně již antičtí filosofové. I Platon (427-347 př.n.l.) nejprve pod vlivem Sokrata vyjadřuje kritičnost, skepsi vůči zdánlivým | ' jistotám a přistupuje tak i k etické problematice zkoumané Sokratovými dialektickými metoda- piaton mi. Dá se říci, že v tomto svém „prvním období" Platón hájí Sokratovu památku a představuje jeho učení. Později vzniká jeho filosofie idejí. Platón převzal názory o nesmrtelnosti duše a jejím převtělování, o těle jako o hrobu duše a hledá ve svých pracích pozitivní řešení problémů a nale- Kctteřinct Homolová, Literární komunikace 21 zení konečných jistot. Ve své Ústavě, v Knize III se vyjadřuje ostře kriticky právě k umění, které je pouhou nápodobou světa smyslů (a tento svět pouze napodobuje ideje). Umělecké dílo jako takové funguje jako napodobenina smyslových věcí (stín stínu) a může proto být jen předmětem „srovnávacího domnívání" (mínění). Tento jeho postoj vychází z učení o idejích, v němž přibližuje nemožnost pravdivého poznání světa známý mýtus o jeskyni (Platonův text v části pro zájemce). Platon tvrdí, že napodobovány mohou být pouze vzory (tzn. rozumný a pokojný pracující žijící v dokonalé harmonii) - nikdy lidé nečestní. Obává se totiž, aby občané nezískali jejich nečestné vlastnosti. Říká, že člověk je tím horší, čím více napodobuje. Také odtud odvozuje svůj odpor vůči napodobování. Podle toho pak i psané slovo není nej vhodnější pro sdělování pravdy, nahrazuje autora a čtenář, jinak otevřený vnímání pravdy, nedostává pravdivé informace. Platon vystupuje zejména proti příliš košatému básnictví. Říká, že text písní má být shodný s mluveným jazykem. Uznává jen hymnus, který lidem vnukli bohové, a proto jako vysoký žánr slouží náboženství. Obhajuje také písně: výchova hudbou je podle něj nejúčinnější - do těla díky němu totiž vniká harmonie a rytmus. Umění je v podání Platona záležitostí elit, má sloužit jen omezenému počtu lidí, kteří jsou schopni vysoké umění vnímat a jím se kultivovat. Lidové umění Platon neuznává. Platonova kritika nápodoby ideje literatura Část pro zájemce: Vynikajícím úvodem do celé Platónovy idealistické filosofie a do jeho učení o idejích a funkci duše v idejích je následující část podobenství o jeskyni z Platónovy Ústavy (Kniha VIL): „Pomysli si lidi jako v podzemním obydlí podobném jeskyni, jež má ke světlu otevřen dlouhý vchod v šíři celé jeskyně; v tomto obydlí již od dětství žijí spoutáni na nohou i na šíji, takže zůstávají stále na temže místě a vidí jedině dopředu, ale nemohou otáčet hlavy, protože jim pouta brání; vysoko a daleko vzadu za nimi hoří oheň a uprostřed mezi ohněm a spoutanými vězni je nahoře příčná cesta, podél níž si mysli vystavěnou zídku. Podél této zídky chodí lidé a nosí všelijaké nářadí přečnívající nad zídku, také podoby lidí a zvířat z kamene i ze dřeva i všelijak vyrobené, přičemž jedni z nosičů, jak se podobá, mluví, druzí pak mlčí. Divný jest ten tvůj obraz a divní vězňové. Podobní nám, odpověděl jsem; neboť takoví lidé jistě by neviděli ze sebe samých ani ze svých druhů něco více než stíny vrhané ohněm na protější stěnu jeskyně. A co předměty nošené podél zídky? Neviděli by z nich právě tolik? A kdyby mohli vespolek rozmlouvat, jistě by myslili, že těmi jmény, která dávají tomu, co před sebou vidí, označují skutečné předměty. A což kdyby to vězení odráželo od protější strany i ozvěnu? Kdykoli by promluvil někdo z přecházejících nosičů, nemyslíš, že by pokládali za původ toho hlasu jedině právě ten přecházející stín? Nuže pozoruj, jeden z nich je vyproštěn z pout a přinucen náhle vstát a otočit šíji a jít a hledět vzhůru ke světlu. Z toho všeho by cítil bolest a pro mžitky v očích nebyl by schopen dívat se na ony předměty, jejichž stíny tenkrát viděl: Co by asi řekl, kdyby mu někdo tvrdil, že tenkrát viděl jen přeludy, nyní všakže zří správněji, že je mnohem blíže skutečnosti a obrácen k předmětům skutečnějším? A kdyby ho docela nutil hledět do světla samého, že by ho bolely oči a že by se obracel a utíkal k tomu, nač se dovede dívat, a měl za to, že toto jest vskutku zřetelnější, než co se mu ukazuje? " Kateřina Homolová, Literární komunikace 22 Toto je ve zkráceném podání obraz lidského života a lidského poznání, který Platón podává v Ústavě. Vězením je zde náš obvyklý způsob života. Pouhý stín je naše okolí, jak nám je ukazují smysly. Výstup a pohled na věci nahoře znázorňuje vzlet duše do světa idejí. Aristotelův (384-322 př.n.l.) přínos pro vědy i filosofii je obrovský a dodnes velmi dobře patrný. Za jeho patrně největší skutek je považováno vytvoření formální logiky, kterou pokládal za předpoklad vědecké a filosofické činnosti. Díky Aristotelovi přišly na svět také první zákony logiky a popis logických kategorií. Vypracoval též učení o dělení pojmů, soudu, úsudku, definici a generalizaci. Jeho spisy věnující se literatuře jsou jednak Rétorika (3 knihy zkoumající pojem, účel a různé druhy řečnictví) a pak zejména Poetika (2 knihy o podstatě poezie a jejich základních formách). Právě v Poetice, na příkladu tragédie, pojmenovává Aristoteles umění, které je pro něj ztotožněno s tvořením, a tvoření je akt/proces vstupování do bytí. Literární dílo má podle Aristotela dané charakteristiky, jimiž jsou: původ, funkce, účinky a výsledky. Poznávání literárního díla (jeho vnímání, recepce) je pro něj tvořivou vědou. Recepce odkrývá to, o čem dílo pojednává, a tato činnosti umožňuje poznat esenciální (obecné, základní) vlastnosti (předmětu literárního zobrazení). Obdobně jako Platon, i Aristoteles se vyjadřuje k napodobování, které jako vlastnost umění neodmítá. Na příkladu poezie (která podle něj napodobuje okolní svět úplně) dokládá, že právě napodobování a stylizace přinášejí uspokojení a příjemci radost z poznávání poezií pojmenovaných věcí. V případě poezie uspokojuje umělecký obraz natolik, že i nepřitažlivé věci a jevy mohou budit libé pocity. Umění jako napodobení není jen pouhou reprodukcí. Umělec zobrazuje i to, co „by se mohlo stát", tedy „pravděpodobné". Základní pravidlo umělecké tvorby tedy je vyhnout se všemu, co je v rozporu s pravděpodobností. Umění lze zkoumat z hlediska materiálu (řeč), předmětu (co zobrazuje, o čem je) a způsobu (objektivně prózou, nebo subjektivně poezií). Aristoteles je také pokládán za zakladatele normativní estetiky. Zdůrazňoval sociální funkci umění a to, že umělecké dílo vzbuzuje etické prožitky. Estetické dojmy fungují na bázi objektivních vztahů. Stanovil pravidla a podmínky stanovení hodnoty uměleckého díla, které odvodil z konkrétních děl současných a minulých. Pro umělecké dílo tak platí strukturální normy stanovující estetický ideál (pro všechna díla) a funkční normy, které jsou odvozeny od cíle žánru. Aristoteles literární dílo nápodoba Aristotelovy estetické normy 3.2.2 Estopsychologie Estopsychologií se nazývá snaha francouzského kritika a žurnalisty Emile Hennequina (1859— 1888) o propojení estetiky a psychologie, která by se coby vědecká kritika zabývala psychologickými výklady uměleckého díla jako výrazu duše, umělce, národa a doby. Akcentována je v tomto přístupu estetická emoce a tzv. impresionistický přístup k literárnímu dílu (u nás měl vliv na F. X. Saldu). Vliv na pozdější teorii bibliopsychologie (viz níže) měl tzv. Hennequinnův zákon: Literární dílo má největší vliv na čtenáře, jehož psychika je více podobna psychice autorově. Kateřina Homolová, Literární komunikace 23 3.2.3 Kostnická škola recepční estetiky Recepční estetika je směr literární vědy, který vznikl v 60. letech 20. století v Západním Německu a který byl systematicky rozvíjen kostnickým romanistou Hansem Robertem Jaussem. Jejím cílem je obnovení literární historie zavedením čtenáře jako výchozího bodu literárněhisto-rického vývoje. Estetický účinek díla spočívá v rozdílu mezi ním a horizontem očekávání čtenáře. Obnovuje tedy čtenáře jako produktivního estetického faktoru. Kostnickou školu recepční estetiky reprezentují Hans Robert Jauss (1921-1997) a Wolfgang Iser (1926-2007). Proces recepce zahrnuje různé formy osvojování literatury při otevřeném významovém horizontu literatury a jejího recipienta. V rámci tohoto procesu na počátku stojí očekávání čtenáře/vnímatele, odkud se pohybujeme prostřednictvím otázek a odpovědí k odhalování smyslového potenciálu díla. Recepce zahrnuje každou činnost, kterou v recipientově subjektu vyvolá nějaký text. Jde o činnosti od prostého rozumění po mnohotvárné reakce (zaklapnutí knihy, naučení se textu zpaměti, chování se podle textu, darování stejné knihy příteli apod.). Kostnická škola rozlišuje recepci naivní, která se uplatňuje při vnímání zejména pragmatických textů, ale je společná všem textům, jelikož odhaluje jejich elementární významy. Naivní recepce je v podstatě nacvičená v každodenních kontextech. Složitější je pak recepce fikcionální, která je sledem několika úkonů v hierarchii - týká se konstituování fikcionálních textů a jejich dalšího zpracování z hlediska psychologie, sociologie, ideologie. Při fikcionální recepci, která na rozdíl od recepce naivní vyžaduje pozornost, vybíráme z množiny možných významů v rámci konstituování recepční situace, jejího perspektivizo-vání a modalizování. naivní recepce fikcionální recepce Literární dílo nelze nikdy konečně recipovat, hranice procesu recepce jsou v koncepci Kostnické školy dány hranicemi každého konkrétního recipienta a jeho schopností zachytit text jako nekonečné množství vztahů dávajících smysl. Recepce je tak záležitostí do značné míry subjektivní. Horizont čtenářova očekávání je dán situací, v níž je dílo vnímáno. O tzv. primární recepci hovoříme, když určité literární dílo vnímá jeho současný čtenář. O tzv. sekundární recepci pak hovoříme v situaci vnímání stejného díla čtenářem pozdějším. horizont čtenářova očekávání 3.2.4 Teorie bibliopsychologie Bibliopsychologie je aplikovaná psychologická nauka zkoumající vliv četby (během čtení i následně) na duševní život a osobnost člověka v jednotlivých stadiích jeho vývoje. Teoretickou bibliopschologii bychom ve specifické podobě nalezli již u Aristotela a lze ji sledovat přes středověk až do současnosti. Ve vývoji základních bibliopsychologických idejí nacházíme např. jméno Wilhelma Humboldta (filosofie, lingvistika, působnost slov na čtenáře), Herberta Specera (pozitivismus, duševní život založený na počitcích a na nich závislém porozumění čtenému) a jiná. Založení a rozvoj bibli- teorie bibliopsychologie Kateřina Homolová, Literární komunikace 24 opsychologie jako syntetické vědy je spojen zejména s N. A. Rubakinem. Nikolaj Alexandrovič Rubakin (1862-1946) koncipoval bibliopsychologii jako speciální odvětví psychologie, v níž přesunul těžiště zájmu od uzavřeného textu literárního díla k tomu, jak dílo funguje ve čtenářských konkretizacích. Jako tři základní složky své bibliopsychologie deklaroval Rubakin: n psychologii autora a jeho knihy - zabývá se charakteristikou autora a jeho literární činnosti (kvantitativně i kvalitativně), důraz klade zejména na city, představy, poznatky, které působí na čtenářovy vlastnosti; n otázky distribuce knih a jejich cirkulace - zde se úzce dotýká sociologie (působení knihy v různých společenských vrstvách), klade důraz na kompetenci knihovníka (jeho znalost literatury a lidí); n psychologu čtenáře - rozpracovává metody introspekce (sebepozorování) a také psychologii čtenáře ve vztahu k prostředí. V praktické realizaci své metody se však zaměřil pouze na složku druhou a třetí (blíže viz Vášová 1995). Rubakinova explorativní metoda kladla do popředí jednak obsáhlý výzkum čtenáře, jeho zájmů, výběru četby a jeho subjektivních reakcí na knihu, jednak aspekty sociologické, jako např. rozšiřování literatury, její působení v různých společenských sférách apod. Zároveň usiloval o vyjádření psychologických typologií čtenáře. Bibliopsychologie podle Rubakina nalezla ve své době poměrně značný ohlas mezi knihovníky, daleko kritičtěji byla reflektována pedagogy a v didaktice literární výchovy se neprojevila vůbec. Dnes je jako vědní disciplína částečně rehabilitována využitelností některých svých postulátů v bibliopedagogických koncepcích čtenářství. Termín „škola" většinou umožňuje shrnout příbuzné názory na určitou oblast poznání či vědění, biblio-obdobná pojetí disciplíny a jejích metod v různých zemích. gfckéškoly Škola Rubakinova se pokouší o zevrubné (teoretické i empirické) postižení vztahu autor - kniha - čtenář. Dnes jde o historický pohled, jelikož nelze beze zbytku přijímat Rubakinovy názory. Americká škola vychází z experimentální psychologie. Vypracovali další metody zkoumání -pomocí tachyskopu (zjišťuje, kolik písmen nebo vyřazuje možno zafixovat při jednorázové expozici), snímání pohybu očního bulbu na filmový pás, zkoumání pomocí oftalmografu (měří rychlost čtení), zkoumání porozumění textu pomocí testů apod. Škola německá představuje pedagogicko-sociologický směr ve zkoumání čtenářů. Zabývali se dělením čtenářů do skupin podle sociálního statusu, pro něž pak sestavovali odpovídající seznam knih a katalogů. Tento postup zdůvodňovali z hledisek pedagogických, psychologických a didaktických. Varšavská škola staví do středu svého zájmu knihu, čtenáře a četbu, ale vždy v souvislosti s dalšími otázkami knihovnictví (dějiny, organizace) a osvěty. Témata výzkumů varšavské školy byla rozličná od psychofyziologického procesu čtení, vlivu četby a vývoje čtenářských zájmů až po vliv grafické úpravy knihy na rychlost čtení apod. Také zde se uplatňuje přístup pedagogický, psychologický a sociologický. Kateřina Homolová, Literární komunikace 25 SHRNUTI KAPITOLY Vnímání uměleckého literárního díla, tedy jejich příjem, vnímání či konzumace je uspořádanou, dynamicky otevřenou soustavou hodnotových kontaktů a vztahů literárního díla (literatury) s příjemcem (čtenářem). V historii se setkáváme s mnoha proměnami přístupů k literárním dílům - od odmítání jeho snahy napodobovat, až po otevřenost literárních děl a volnou hru s hodnotami. Pro knihovnickou praxi je možno velmi dobře využít základních postulátů recepční estetiky, estopsychologie a bibliopsychologie. Shrnutí kapitoly POUŽITÉ A DALŠÍ ZDROJE ČERVENKA, Miroslav a kol. Čtenář jako výzva. Výbor prací kostnické školy recepční estetiky. Brno: Host, 2001. ISBN 80-86055-92-2. LIBA, Peter. Čitateľa literárny proces. Bratislava: Tatran, 1987. NUNNING, Ansgar (ed.). Lexikon teorie literatury a kultury. Brno: Host, 2006. ISBN 80-7294-170-4. PETRŮ, Eduard. Úvod do studia literární vědy. Olomouc : Rubico, 2000. ISBN 80-85839-44-X. VÁŠOVÁ, Lidmila. Úvod do bibliopedagogiky. Praha : ISV, 1995. ISBN 80-85866-07-2. Kateřina Homolová, Literární komunikace 26 4 TEORIE ESTETICKÝCH INFORMACÍ PRŮVODCE STUDIEM KAPITOLY V této kapitole se seznámíte s podstatou estetiky jako vědy o krásnu a s vývojem estetického myšlení. Podstatu kapitoly tvoří přehled základních estetických kategorií, po jehož prostudování budete schopni je definovat a aktivně používat. Do kapitoly je pro zájemce zařazen i bližší náhled dějin uvažování o krásnu, díky němuž budete schopni vyložit historickou motivaci proměn estetických kategorií. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Estetika, krásno, dějiny, estetické kategorie, estetické hodnocení, estetická hodnota, estetická norma, estetický postoj, estetický zážitek, estetická zkušenost, estetický účinek. ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU KAPITOLY 2 hodiny + 1 hodin a (studium + řešení úkolů) 4.1 Estetika a vývoj estetického myšlení Estetika (z řec. aisthetikos - vnímavost, cit (pro krásu)) je filosofická disciplína zabývající se krásnem, jeho působením na člověka, lidským vnímáním pocitů a dojmů z uměleckých i přírodních výtvorů. Jednoduše řečeno: Estetika je naukou o krásnu. Jako samostatnou disciplínu estetiku vymezil roce 1750 (ve spise Aesthetica) Alexander Gott-lieb Baumgarten (1714-1762). Ten vyhlásil estetiku za speciální oblast filosofie. Tvrdil, že vedle logiky rozumu je nutno prozkoumat ještě logiku obrazotvornosti. Estetika má studovat především výtvory krásných umění, které patří k nižšímu poznání, k nejasnému chápání, k zmatené obrazotvornosti estetika Esteticky lze hodnotit jevy buď pozitivně, nebo negativně, nebo v různých kombinačních stupních pozitivního a negativního posouzení. Pozitivní hodnocení určuje věci jako krásné (hezké, estetické nádherné, půvabné atd.), negativní jako nehezké (škaredé, odpudivé, šeredné, atd.). Hovoříme-li tedy o kráse, předpokládáme, že tato kvalita nebude chápána odtrženě od jejího protikladu, který ostatně vůbec umožňuje její pozitivní ráz. Naopak o ošklivosti nelze hovořit bez neustálé přítomnosti pozitivního pozadí. Samo slovo estetično a zejména přívlastek „estetický" posouvá jevy do sféry pozitivního určení, svědčí o tom nesporná existence protikladu estetický - neestetický. V zásadě existují tři oblasti krásna: U příroda, tj. je realita , která není přímo produktem lidské činnosti, vydělení opravdu čisté Kateřina Homolová, Literární komunikace 27 prírodní krásy je někdy velmi obtížné; U mimoumělecké výtvory lidské činnosti, např. výrobky řemesel, průmyslu, stavebnictví, vědecké práce; n umění. Všechny tři oblasti jsou stejně důležité a nelze preferovat jednu před druhou, i když každá oblast má jistě plus vůči druhým v různých aspektech. První oblast (příroda) je geneticky základní pro vznik estetického cítění lidské společnosti. Druhá oblast (výtvory člověka mimo umění) kvantitativně převládá co do počtu realizovaných estetických reakcí (uvážíme-li například, že při každém nákupu, výběru věcí, oblékání a při každé práci vůbec se účastní u každého člověka i jeho vkus). Třetí oblast (umění) je odedávna nejvíce zkoumaným polem, nejvíce soustřeďuje pozornost estetiků a podle některých názorů je i oblastí, v níž se nejvíce koncentrují a zvýrazňují samy estetické kvality a problémy věci.V každém případě toho v estetice nejvíce bylo napsáno právě o umění. Pythagorejci spatřovali krásu v dokonalosti matematického řádu světa tvořeném nezávisle exis- uvažování tujícími přirozenými čísly (= počty, četnostmi) a jejich poměry (racionálními čísly), v místech, o krásnu kde se v reálném světě počty a poměry projevovaly s největší mírou dokonalosti, byla dle jejich názoru soustředěna nejvyšší krása Platón vidí krásno v sepětí dobra, pravdy a krásy. Platónův pohled na umění je „mimetický" podle slova mimesis = nápodoba (tuto nápodobu ovšem kritizuje). Aristoteles zastává názor, že „působením umění vzniká všechno, čeho tvar jev duši". Oproti Platonovi tvrdí, že záliba v napodobeninách je člověku přirozená stejně jako poznávání; umění je prostředkem k uvolnění citu. Středověké křesťanství zanechává estetiku zcela v područí teologie, Bůh je nejvyšší krása, veškerá krása ve světě pochází od Boha nikoli od člověka. Immanuel Kant se estetikou zabýval v knize Kritika soudnosti, v níž definuje vkusový soud jako samostatnou duševní potenci, nikoliv součást rozumu, výrazně subjektivní, jedinečný, nelze zobecňovat. Krása není v obsahu, ale ve formě, z čehož vyplývá jeho averze vůči služebnosti umění. Kant dělí umění na mechanická (řemesla) a estetická (smyslem je pocit libosti). V moderní době (od konce 19. století) se pojetí estetiky různí: je vnímána a vykládána pod vlivem fenomenologie, existencionalismu, intuitivismu a mnoha dalších směrů. Velký význam hraje estetika v postmoderní filosofii a umění. Část pro zájemce: Až donedávna byla ve všech oblastech kulturní a umělecké historiografie přijímána jako samozřejmá teze, že kolébkou evropské kultury a civilizace je starověká Hellas. Co se estetiky týče, lze vznik a počátky evropské estetiky na řecké půdě stále považovat za směrodatné. Rekové -jako první národ v oblast Středomoří vůbec - byli kulturním centrem tehdejšího světa. Velmi rychle překonali všechno do té doby nashromážděné kulturní dědictví (ze kterého se také vydatně učili) zejména proto, že byli převážně národem kupců a mořeplavců. Zbohatli činností jež sama ve své podstatě velmi rozšiřuje obzor člověka. U jiných starověkých národů, které se převážně věnovaly zemědělské činnosti (Sumerové, Chetité, Egypťané), nebyly tak vhodné podmínky pro rozvoj nauk, umění a filosofie. V samotné ekonomicko-politické situaci Řecka tehdy byly vytvořeny určité základní předpoklady pro relativně svobodný rozkvět řeckého myšlení. Rekové se velmi brzy vymanili z bigotních náboženských představ, když svérázným způsobem rozšiřovali svou mytologii. Svá božstva značně zlidšťují a mají k nim poměr, který už není napl- bližší pohled na vývoj myšlení o krásnu Kateřina Homolová, Literární komunikace 28 něn děsem z neznámých, nadpřirozených sil, nýbrž je spíše poměrem, jaký máme k pohádkám a fantaziím. Tuto myšlenkovou svobodu pozorujeme již od 6. století před naším letopočtem a ta také příznivě ovlivnila nejen vývoj řeckého umění samotného, ale taktéž vývoj estetických názorů. Mezi první rysy tehdejší řecké estetiky je tedy její vznik a zakotvení v příznivých podmínkách obecné řecké vzdělanosti. Dalším rysem antické estetiky je její tendence k řádu, harmonii a vyrovnanosti. Je pochopitelné, že pokud Rekové chtěli mít harmonického člověka, pak tuto har-moničnost také žádali od umění, které bylo jedním z hlavních prostředků řecké výchovy. Nej starší řecké estetické názory najdeme u Homéra a Hesioda. Jsou silně ovlivněny mytologickými představami. Rekové měli bohyni lásky a současně i lásky, Afroditu. V Homérových výtvorech je výlučné zaměření na krásu ženy překonáno a dostává všelidský charakter. Podle Homéra, i když je bojující jinoch raněn nebo dokonce mrtev, je krásný. Zdůrazněna j e zde estetická funkce tělesné zdatnosti. Jiný názor měl Sokrates (469-399 př.n.l.), který si příliš umění necenil a otázky krásna a estetiky podřizoval zejména etice a mravnosti. Pro Sokrata byla ctnost totéž co vědění a krása, totéž co účelnost a dobro. Poukazoval na to, že krásné je to, co je účelné (např. že košík na smetí je krásnější než zlaté kopí, které není vlastně k ničemu - zlato je měkký kov a takové kopí v boji nelze používat). Platón (4. stol. př.n.l.), Sokratův žák, je jednou z největších postav antické estetiky, ne-li přímo jejím zakladatelem. Ačkoliv nepoužíval ještě termínu „estetika" a měl již své předchůdce, Platón se ve svých dialozích dotýkal estetických problémů velmi výrazně a hojně. Platón vysoko hodnotil krásu po všech stránkách. Umění a zejména výtvarné umění bylo oproti tomu jednou znejnižších hodnot. Krása a umění jsou tak postaveny na dva protichůdné konce Platónovy stupnice hodnot. Platón také odlišoval krásu od příjemnosti. Zásadně uznával a podporoval pouze některé druhy poezie, a to modlitby, hymny a ódy a oslavné písně opěvující buď bohy nebo mužské ctnosti. Další významnou postavou v dějinách estetiky byl Aristoteles (4. století př.n.l.). V mládí byl žákem Platónovým, později se však v názorech začal lišit. Není oboru v tehdejší historii, o kterém by nenapsal nějaké základní dílo. Podstatu krásy hledal Aristoteles v tzv. jednotě rozmanitosti. Krásný je celek, který má co nejlépe sladěné jednotlivé, co nej rozmanitější části. Tato myšlenka souvisí s principem harmonie. Aristoteles tvrdil, že lidem je vrozen napodobivý pud, že musí napodobovat přírodu, ať chtějí nebo nechtějí, ale nejen to, lidé v tom nacházejí zalíbení, tato činnost je jim milá, a to už i dětem či primitivům. Aristoteles taktéž položil základy k dělení tragédie (a dramatu vůbec), a to na expozici, kolizi, krizi, peripetii a katastrofu. Zároveň se pokoušel klasifikovat umění: užitná - sloužící k různým účelům (jako např. architektura) a mime-tická - sloužící k naší zálibě. Aristotelem řecká estetika vrcholí. Osobností antického Říma v dějinách estetiky byl zejména Cicero (1. století př.n.l.), který prosazoval názor, že krása je dvojího druhu: mužská (důstojnost) a ženská (půvab). Ve 3. století n.l. pak mystik Plotin hlásá, že všechno hmotné je pouze balastem a estetickou brzdou. Vnímaná krása je pouze zjevením nadsmyslné krásy. Estetika středověku je názorově značně nesourodá. Teprve až v asi 7. století n.l. se podařilo utvořit jednotný názorový celek z řeckých, hebrejských a východních prvků. Začalo se klást silný důraz na víru a dogmata. Jeden z největších představitelů počátků křesťanské estetiky byl Aurelius Augustinus (354-430 n.l.), jehož otec byl pohan a matka křesťankou. V mládí studoval rétoriku a filosofii a později se stal učitelem řečnictví, a pak vysvěcením na kněze se stal biskupem katolické církve. Nezastával absolutní stanovisko, že jediným pramenem poznání je víra a poznání. Krásu popisoval ve figurách (tvarech), ve tvarech jsou míry (proporce) a v mírách čísla. Zkoumal geometrické útvary jako je čtverec a trojúhelník - Augustinus dával přednost čtverci před trojúhelníkem, ovšem za nej dokonalejší útvar považoval kruh. Augustinus však stále zůstává ve střehu i vůči tomu nej světlej Šímu umění, aby nevzbudil soucit s hříchem, jež podle něj zasluhuje nemilosrdné potrestání. Důsledky augustinského chápání se pak projevovaly v umělecké tvorbě středověku. Tělo je smrtelná, dočasná schránka nesmrtelné duše. Centrum obrazu se Homér Sokrates Platon Aristoteles Cicero Aurelius Augustinus Kateřina Homolová, Literární komunikace 29 posunulo do výrazu obličeje. Tělesné proporce a další detaily byly vedlejší. Představitel středověkých názorů u nás byl Tomáš ze Štítného, který považoval krásu za obdobnou kvalitu věci jako je barva (např. bělost, červeň apod.). Estetika renesance není jen návratem k antice, ale vyšším stupněm ve vývoji celé lidské společnosti. Prudký rozvoj řemesel, obchodu a měst zlepšil materiální podmínky a životní úroveň středních vrstev. Svět je opět místem radostným a kypícím životem. Rozvoj výroby a obchodu umožnil rozkvět měst jako Florencie, Benátky, Janov či Milán, což přineslo snahu zkrášlit život a zpříjemnit si jej. Tato estetizace taktéž odpovídala duchu nové doby a byla zaměřena na světskou krásu. Odpověď na základní otázku, co je to krása, není v renesanci jednoznačně vyřešena. Renesance se snaží chápat přírodu materialisticky ale současně je pod silným náboženským tlakem. Největší postavou renesance je Leonardo da Vinci (1452-1519), který v sobě obsahuje všechno vědění a zájmy a znalosti té doby. Podle jeho názoru je věda napodobitelná, kdežto umění jedinečné a nepřenosné. Estetika klasicismu 16. a 17. století byla hlavně v potřebě vzdělanosti. Zkoumá se příroda, provádějí se první pitvy, byť proti zákazu církve. Vynálezem Guttenbergerova knihtisku začíná horlivé studování starých knih. Církev se staví proti vzdělanosti ať už přírodovědné, humanitní či vědecké. Je to období nových myšlenek, období vlády Ludvíka XIV. Estetika v této době sledovala spíše vývoj vědění než vývoj umění. Estetika na přelomu 17. a 18. století vzniká v Německu jako samostatná nauka, za pomoci již zmíněného A. G. Baumgartena. V té době bylo Německo, zničené třicetiletou válkou a roztříštěno do malých knížectví a státečků, pravým opakem silných národních států (jako např. Anglie, Francie, Holandsko a Španělsko). V 18. století se rozhodlo o osudu estetiky jako oboru. Estetika se stala jasně ohraničenou naukou, která soustředila množství autorů a vynikajících prací. Estetické problémy nabyly významné společenské funkce. V tomto období se objevovaly díla autorů jako I. Kant či J. W Goethe. Právě Immanuel Kant (1724-1804) určil základní pojem své estetiky, a to soudnost. Je považován za zakladatele kriticismu. Dle Kanta je estetický soud je něčím daným, nezvratitelným a absolutním. Estetická soudnost však nezávisí na logickém rozumu, ale na duševnu. Roku 1790 Kant skutečně vydává dílo pojmenované Kritika soudnosti. První polovina knihy je věnována estetickým problémům jako takovým, druhá polovina otázkám účelnosti v živé přírodě. Přestože autor našel ve své době dost odpůrců, Kantův vliv na celé nadcházející 19. století je nesmírný a jeho dílo je i dnes aktuální. Johann Wolfgang Goethe (1749-1832), největší německý básník, zasáhl do nej rozmanitějších oborů lidské činnosti, od přírodních věd, teorie umění, básnictví, dramatu, prózy až k organizaci státu. Je popisován jako člověk skutečně košatý, který dovedl uplatnit nejrůznější vlohy své osobnosti v plné míře, často označován jako jeden z největších géniů lidstva. Goethova estetika byla protknuta objektivností. Goethe chápal člověka právě jako část objektivního světa. Goethe byl jeden z nej pokrokovějších estetiků v minulosti. Bohatství jeho podnětů ještě dnes nutí k zamyšlení. Estetika vrcholného romantismu je prezentována slavnou generací romantických skladatelů jako např. F. Chopin, F. Liszt či H. Berlioz či spisovatelů jako V. Hugo ve Francii, G.G. Byron a P.B. Shelley v Anglii, EA. Poe v Americe, A. Mickiewicz v Polsku, A.S. Puškin a M.J. Ler-montov v Rusku, či u nás K.H. Mácha. Náš první novodobý estetik, František Palacký, vydal roku 1823 druhé dějiny estetiky na světě vůbec, pod názvem „Přehled dějin krasovědy a její literatury". Ve své estetické činnosti pak pokračoval díly „O krasovědě" a „O krasocitu". Přírodovědecké směry estetiky 19. století měly velké úspěchy a mocně působily i na sféru věd společenských. První desetiletí vlády buržoazie přinesla velký rozmach průmyslu, techniky a dopravy. Ve všech vyspělých zemích Evropy i zámoří se hledají v estetice nové způsoby a nové metody práce. Na estetiku samotnou začínají mít vliv příbuzné obory, jako např. psychologie, sociologie, etnografie či jazykověda. Cistě přírodovědecký ráz má biologická koncepce krásy a umění dle Charlese Darwina (1809-1882). Darwin odmítal teorii pro výklad krásy v přírodě. Např. krásné květy nebyly stvořeny proto, aby svět byl krásný (čili aby poskytovaly lidem estetický zážitek), nýbrž proto, aby se renesance klasicismus I. Kant J. W. Goethe romantismus pozitivis-mus Ch. Darwin Kateřina Homolová, Literární komunikace 30 přirozeným výběrem uchovaly odrůdy a druhy, které byly v květu pestré (a kterých si oplodňující hmyz snáze všiml). Estetiku psychoanalýzy zosobňuje především vídeňský lékař a univerzitní profesor Sigmund Freud (1856-1939), který však našel řadu horlivých pokračovatelů. Psychologická linie přinesla dějinám estetiky mnoho cenného, vždyť psychologický vliv při tvorbě nebo konzumu umění, je nedílnou a důležitou součástí celkového pohledu na estetiku samotnou. Ve 20. století pokračuje úzká spolupráce psychologie a estetiky umění, proto se i další psychologové věnují problematice přístupy estetiky a většina estetiků se naopak psychologicky školí. Některé výsledky práce psychologů vlastně představují dnešní stav vědění v dané otázce a patří do systému, nikoli do dějin estetiky. To vše již však není považováno za pokračování psychologické linie uvnitř estetiky, ale za normální a zdravé prolínání dvou samostatných vědních oborů: psychologie a estetiky. 4.2 Základní estetické kategorie Estetická hodnota je významový útvar/významový proces, na jehož vzniku nebo dění participuje estetické osvojování si světa člověkem. Estetická hodnota integruje hodnoty mimoestetické: noetické, politické, erotické, etické atd. Vzniká a vytváří se v estetickém zážitku z hlediska estetického postoje. Existuje jako potenciál příslušného objektu. K časovým objektům přistupuje jako dočasné, finální určení. Estetická hodnota stojí na hiearchicky budovaných estetických kvalitách. Estetický objekt je spojený s dvěma typy estetických hodnot: U hodnota vztahová, relační - vzniká v příběhu nebo po estetické recepci; n konceptuálni (odvozená) hodnota - vzniká jako vzpomínka na recepci, jazyková podoba estetického zážitku. V procesu estetické recepce je vnímatel dvakrát dočasně vytržený z časového plynutí, poprvé na počátku tvorby estetického objektu (nástup estetické distance) a v závěru tvorby (vytvoření estetické hodnoty). Cílem je vybudovat hodnotový celek s konečnou estetickou hodnotou. Estetická norma je společenská norma, která určuje naše estetické hodnocení skutečnosti a umění. Stabilizuje, reguluje a zevšeobecňuje estetický postoj. Není závazná, estetickou normu lze libovolně, ale i záměrně porušovat - zvláště v oblasti umění (estetické ozvláštnení). V oblasti umění se netýká dobrého vkusu, ale pravdivé výpovědi o problémech doby. Může vést k destrukci mimouměleckých norem, například etické či společenské. Estetické normy jsou jen orientační instrukcí. Estetické normy literárního uměleckého díla j sou ovlivněny tradicí (tím, co je uzuální, obvyklé, například pro literaturu) jako pozadím vnímání díla (podle toho tedy hodnotíme určitý žánr, styl, individuální styl autora apod.). Existuje celá třída artefaktů, které jsou vytvořeny k tomu, aby se staly estetickými objekty, a to jsou umělecká díla. Ontologický statut reálného objektu a estetického objektu vychází z rozdílu ve způsobu jejich existence. Oproti reálnému objektu je estetický objekt nereálný. Reálný předmět: hmotný, ontologický autonomní (nepotřebuje ke své existenci nic, než sebe). Kateřina Homolová, Literární komunikace 31 Estetický předmět: heteronomní, což znamená, že potřebuje divácké vědomí. Takový předmět neexistuje reálně, ale pouze ve vědomí diváka, který se na základě pozorování reálného objektu zaměřuje postupně na objekt estetický. Příklad: PŠTZ Umělecké dílo, například obraz, reálně existuje, je reálným objektem (stejně může být reálným ^ \ objektem třeba tramvaj atd., vlastně všechno, co existuje), ale jakmile se na něj někdo dívá s estetickým postojem, pak jej esteticky posuzuje, a v té chvíli se obraz (v našem vnímání pak vystupující jako „obraz obrazu") stává estetickým objektem. Na hranici reálného a estetického objektu se pohybuje také francouzský malíř Marcel Duchamp (1887-1968), jehož dílo se řadí k dadaismu a surrealismu. Proslavil se jako předchůdce koncep-tuálního umění s instalacemi tzv. ready made (hotových objektů). Mezi ready made patří jeho slavná a rozporuplná Fontána, převrácený a podepsaný pisoár (viz obrázek níže). Tato intelektuální provokace měla překvapivě silný ohlas mezi umělci, a především mezi uměleckými kritiky, kteří se začali vážně zabývat estetikou antiumění. Jednou z jeho nejznámějších prací byla Mona Lisa s knírkem, který její úsměv učinil ještě záhadnějším. (převzato z http://cs.wikipedia.org/wiki/Marcel_Duchamp) Úkol k zamyšlení: Vyzkoušejte si uvědomění přechodu mezi reálným a estetickým objektem sami na sobě. Zkuste se soustředit na jakýkoli předmět ve Vašem okolí a pokuste se zaujmout k němu estetický postoj. Můžete stejně tak zhodnotit i předměty na tomto obrázku (nebo i obrázek jako celek): Kateřina Homolová, Literární komunikace 32 jeho záměrem je mít estetickou zkušenost určitého objektu či události. Takovým objektem či událostí může být cokoli. Vstupem subjektu do estetického postoje se jakýkoli objekt mění na estetický objekt (tzn. estetický postoj proměňuje reálný objekt na estetický, na základě jakéhokoli reálného objektu může vyvstat objekt estetický). Vstup do estetického postoje je subjektem kontrolován, je to vědomý a záměrný akt. V estetickém postoji se předměty stávají znaky, které odkazují samy k sobě (neodkazují k ničemu mimo ně samotné). Umělecké dílo je předmět uzpůsobený k tomu, aby působil jako estetický znak - vystupuje v konkrétnosti svých vlastností a zároveň ukazuje i na svět jako celek. Estetický zážitek je ovlivňován předmětem a jeho vlastnostmi, ale kvalita tohoto zážitku je dána aktivitou našeho vnímání a myšlení, naší schopností promítat do vnímaného předmětu celé své já, celou svou znalost, zkušenost a touhu. Předmět, k němuž jsme zaujali estetický vztah, byl takto pro potřeby našeho subjektu osobitým způsobem osvojen, stal se nositelem estetických významů. Estetický účinek byl chápán v různých dobách různě. Klasicismus krásu považuje za něco nezávislého na lidském postoji, vzešlého z vyšších sil. Romantismus za nositele estetického účinku označuje přírodní síly, zejména živly a člověku málo dostupné krajiny. Pro /. Kanta je povstání estetického účinku závislé na oproštění se od zájmu či prospěchu. Směry stavějící na sociologii spatřují původ a diferenciaci estetického účinku v poměru k sociálnímu postavení. Dnes se estetický účinek vztahuje přímo k subjektu (k historii jeho osobních i sociálních interakcí). Uplatňování estetického účinku jako společenské normy je považováno za příznak totality. V dynamickém pojetí vzniká estetický účinek jako výsledek vědomého či nevědomého porovnání dosavadní zkušenosti se zkušeností aktuální interakce. Estetického účinkuje možné dosáhnout tím, že se nová zkušenost zařadí k dosavadnímu řádu (konzervativní pojetí). Zkušenosti, které se nekryjí se zavedenými, jsou pak odmítány. V modernistickém pojetí pokud se obě zkušenosti nekryjí, je možné posuzovat novou zkušenost také jako přesah - osvobození od dosavadních konvencí (které je dočasné, protože každý přesah se v tomto historickém postupu posléze může stát základem opakování, nových konvencí). V postmodernistickém, pluralistickém přístupu uspokojení z řádu světa může být stejně silné jako uspokojení z přesahu vlastní zkušenosti, tole- Kateřina Homolová, Literární komunikace 33 ruje se libovolné uplatňování toho kterého přístupu v dané situaci. Zdrojem, jehož hlavním účelem je vytváření estetického účinku (nezaměňovat s krásou, neboť estetický účinek může mít i záporné rysy), je umění. SHRNUTI KAPITOLY Estetika je filosofická disciplína zabývající se krásnem, jeho působením na člověka, lidským vnímáním pocitů a dojmů z uměleckých i přírodních výtvorů.Estetika je tedy naukou o krásnu. Uvažování o literatuře disponuje četnými estetickými kategoriemi, z nichž nej důležitější jsou estetická norma - společenská norma, která určuje naše hodnocení skutečnosti a umění jako krásných, estetická hodnota - integruje hodnoty mimoestetické, dojímá, a estetický zážitek -dojem z estetického vztahu k předmětu (literárnímu dílu). Shrnutí kapitoly POUŽITÉ A DALŠÍ ZDROJE HERDER, Johann Gottfried. Uměním k lidskosti: úvahy o jazyce a literatuře. Praha : OIKOY-MENH, 2006. ISBN 80-7298-147-1. NÜNNING, Ansgar (ed.). Lexikon teorie literatury a kultury. Brno: Host, 2006. ISBN 80-7294-170-4. PTÁČKOVA, Brigita; STIBRAL, Karel. Estetika na dlani. Olomouc : Rubico, 2002. ISBN 80-85839-79-2. Kateřina Homolová, Literární komunikace 34 Nezapomeňte na odměnu a odpočinek: Také pohovka a šálek kávy nebo čaje mohou fungovat jako estetické objekty, pozorujeme-li je v například v těchto „ studijních " situacích, kdy v nás téměř okamžitě evokují představy klidu, uvolnění a zasloužené odměny. Nyní, po prostudování jednoho souboru kapitol a před započetím studia dalšího, si vychutnejte odpočinek podle svých představ... Kateřina Homolová, Literární komunikace 35 5 LITERÁRNÍ KOMUNIKACE PRŮVODCE STUDIEM KAPITOL Y V této kapitole se seznámíte se vztahem literatury a komunikace. Odtud pak vyvodíte podstatu komunikace literární,která se realizuje v základním komunikačním řetězci autor - dílo - čtenář. V druhé části kapitoly budete moci nahlédnout do základů znakového dorozumívání. Pro zájemce je zařazen bližší pohled na literárně komunikační kódování informací a také metaforické přístupy ke vztahu autora a čtenáře. KLÍČOVÁ SLOVA KAPITOLY Komunikace, komunikátor, zpráva, kanál, komunikant, persvaze, literární komunikace, autor, dílo, čtenář, geneze (díla), transfer (literárních hodnot), recepce, sdělování, sdílení, sdělitelnost, interpretovatelnost, sémiotika, znak, označující, označované. ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU KAPITOLY 2,5 hodiny + 0,5 hodiny. 5.1 Literatura a komunikace Úvahy o literární komunikaci povedeme (podle Štochla 2005) od ozřejmování obecných podmínek tohoto procesu cirkulace literárních hodnot. Literární komunikace znamená - stručně vyjádřeno - sdělování a sdílení (primárně estetických) hodnot za pomoci konvenčních znaků přirozeného jazyka. Komunikace je základem všech vztahů mezi lidmi - je vždy spojena s reakcí, transakcí nebo obecně interakcí, dialogem, prakticky jakýmkoli vztahem mezi minimálně dvěma subjekty. komurri Komunikace představuje společenský fakt konání a komunikační schopnost je odtud dána kace schopností přizpůsobit vyjadřování zjištěným okolnostem dané situace tak, aby se vyjadřování maximálně sbližovalo (v ideálním případě korespondovalo) s expektacemi předpokládaného příjemce sdělení Komunikaci přitom zakládá verbální i neverbální (tedy jakýkoli znakový), formální i neformální, přímý i zprostředkovaný styk jednotlivců i skupin. Proces komunikace (komunikační řetězec) je nutné určit následující složky: , slozkY v 'j j j komuni- n kdo = komunikátor, který má komunikační záměr, podnět ke komunikaci ve formě smyslu- kace Kateřina Homolová, Literární komunikace 36 plného sdělení; U co = sdělení/zpráva jako produkt kódování na základě volby systematického souboru znaků/symbolů; n kanál = prostřednictvím čeho/koho je zpráva mediována, eventuálně reprodukována; n komu = komunikant, recipient, dekódující příjemce zprávy; n efekt = zpětná vazba, reakce příjemce na sdělení producenta, komunikátora. Pozornost je třeba věnovat i faktorům měnícím běh a obsah zprávy, tzv. informačním šumům. Komunikace je vždy aktivitou persvazivní - ve snaze komunikovat se snažíme ostatní přimět persvaze k účasti, k participaci na dialogu, reagujeme na komunikační stimuly, abychom přesvědčili dialogického partnera o své komunikační kompetenci, případně o tom, že mu adekvátně rozumíme. Především však komunikujeme, abychom řečovým jednáním dialogického partnera ovlivnili, přiměli přehodnotit jeho stávající hodnotový systém, jeho životní zkušenosti, postoje či orientaci Úspěšnost komunikace se vždy měří podle míry přesvědčení dialogického partnera. Část pro zájemce: Lingvista Roman Jakobson (1896-1982) rozlišil šest složek komunikace, které jsou přítomny v %J každém j azykovém proj evu: I * 1. kontext (díky němuž můžeme něco sdělovat) 2. vlastní sdělení (text) 3. mluvčí 4. adresát 5. kanál 6. kód Receiver Na každou z těchto složek je navázána jedna z jazykových funkcí: referenční (pro kontext), poetická (pro vlastní sdělení), expresivní (pro mluvčího), konativní (pro adresáta), fatická (týkající se komunikačního kanálu) a metalingvistická (pro daný užitý kód). V textech různého druhu některé funkce převládají, například v poezii je důraz kladen na vlastní sdělení, v odborném jazyce kontext. Kateřina Homolová, Literární komunikace 37 5.1.1 Literární komunikace Literární komunikace je (podle Štochla 2005) v širším pojetí druhem dorozumívacího procesu, který zohledňuje, a to hned na několika osách, interakční vztahy uvnitř literatury a zvláště pak mediační, zprostředkující charakter literárního díla. Je primárně komunikací grafickou, okrajově ale zahrnuje i specifické způsoby podání literárního díla (recitace, přednes, autorské čtení, audio-knihy apod.). Literární komunikací se pak nejčastěji rozumí přenos estetické literární informace mezi autorem a příjemcem (adresátem) prostřednictvím literárního díla (textu). Literární komunikace je komplexní proces, který zahrnuje vznik díla i jeho transfer a následné působení na příjemce. Působení pak spočívá v detekci estetických hodnot recipientem, tedy v prostředkování estetického zážitku. Příjemce na základě psychických i sociálních dispozic na dílo v důsledku tohoto zážitku reaguje. Obvyklé dílčí relace literární komunikace se tedy odehrávají v základním řetězci: autor —► dílo —► čtenář, kde je autor vysílací pól, dílo jsou přenášené informace (sémantické i estetické) a čtenář je přijímací pól. Jde zejména o vztahy autor - čtenář, autor - dílo, dílo - čtenář. Efekt komunikace vždy závisí na pochopení dialogického partnera, na rozpoznání jeho kompetencí, komunikačních záměrů, postojů a očekávání, tedy úhrnně na vstřícnosti. Reálný efekt nakonec vyplývá z ne/poměru mezi modelovanou (ideální) a empirickou variantou autora a čtenáře. Zatímco empirický autor se liší od ideálního autora ochotou i schopností poskytnout srozumitelní sdělení, empirický recipient se liší od modelového recipienta jednak kompetencí, způsobilostí vnímat, dekódovat sdělení (na základě znalosti příslušných pravidel jazyka nebo znakového systému, v němž je transfer uskutečněn), jednak vůlí rozumět. Komunikováno může být jen to, co může být interpretováno. Právě interpretovatelnost sdělení Pmerámí (prototextu, resp. literárního uměleckého díla) je předpokladem k jeho komunikovatelnosti (sro- komuni-zumitelnosti). kace Parametry komunikovatelného sdělení jsou tedy dány jeho schopností být sdíleno, která zahrnuje: 1. sdělitelnost, tj. schopnost přenášet informace v čase a prostoru, a 2. interpretovatelnost, tzn. vysvětlitelnost, pochopitelnost. Veškeré komunikační aktivity příslušníků lidského společenství pak shodně tíhnou k této sděli-telnosti a sdílitenosti smyslu, ke shodě, třebaže k ní vede pouze cesta kompromisu. Při dalších úvahách o funkci a určení literární komunikace budeme spolu se Štochlem (2006, s. 55-57) vycházet především z toho, že komunikovatelnost je prvotní podmínkou chápání jistého sdělení jako literárního díla a sama literární komunikace jako jeho oběh či cirkulace je pak předpokladem jeho životnosti. Pro literární texty je jejich neustálá cirkulace nezbytná: literární texty existují jako estetické objekty pouze tak dlouho, pokud jsou aktivně zpracovávány/transformovány v oběhu literární literární transdukce. transdukce Literární transdukce je dvoufázový proces, resp. rozkládá proces literární komunikace na dvě 3 Kateřina Homolová, Literární komunikace 38 fáze: 1. fáze - je vztažena k aktivitě autora = proces geneze literárního díla 2. fáze - vztahuje se k aktivitě čtenáře = proces jeho recepce literárního díla fáze literární ko-muni-kace Sled odesílatel - sdělení -příjemce se podle toho dělí na fázi odesílatel - sdělení a fázi sdělení -příjemce. Právě tato rozluka tvoří podmínky pro neomezenou časovou (historickou), prostorovou nebo kulturní distanci mezi autorem a jeho reálnými či potenciálními příjemci, resp. jimi tvořenými konkretizacemi a zásadně ovlivňuje interpretovatelnost sdělení, tzn. přiřazení náležitého smyslu, porozumění, přijatelnost, akceptanci. Časoprostor autora (jako producenta textu) a čtenáře (jako producenta literárního díla vzniklého na základě autorského textu) je tedy v procesech literárního dorozumívání diskontinuitní, oddělený textem, který sám, je však vůči historickému času imunní. Literární dorozumívání se stává okamžikem vzniku textu otevřenou záležitostí. Díky textu, který je sám o sobě otevřený, může čtenář podle své vůle a svých možností dávat slovům nové významy v neustále nových procesech literárního dorozumívání. Jeden a týž text se může realizovat (a také se realizuje) v odlišných „světech ze slov" (Stochl 2005). distance mezi autorem a čtenářem Část pro zájemce: Ve vztahu autor (—► dílo) —► čtenář je míra partnerství (neboli komunikovatelnosti) dána tolerancí i solidaritou, ochotou hledat společnou řeč, využít dílo jako komunikační prostor a dorozumět se. Podstata svazku autor —>■ dílo —>■ čtenář je cele založena na důvěře: čtenář očekává od autora, že mu poskytne hodnotné, srozumitelné sdělení, autor očekává od čtenáře vůli porozumět. Každý autor si vytváří osobní projekt čtenáře, tj. toho, koho vepisuje způsobem svého psaní do díla a na koho se spoléhá jako na svého „spojence"; čtenář zase vykonává akt víry tím, že přistupuj e na intenci díla, tj. čte j e j ako literární dílo (a ne například j ako administrativní dokument). Jiným platným principem literární komunikace je kolegialita mezi autorem a čtenářem. Autor respektuje čtenáře tím, že mu nabízí originální, ale i srozumitelná díla, čtenář pak kolegiálne respektuje text, očekává od něj projevy literárního uměleckého díla, a tím tak částečně respektuje i autora (jako původce textu). komunikace jako kolegialita Proces literární komunikace může být ve svém konfrontačním charakteru rovněž chápán jako hra (ve smyslu souhry i zápasu), utkání, klání, aktéři komunikace pak jako hráči, spolu-/protihráči, text sám jako kolbiště, hřiště, akty komunikace pak jako tahy. Literární komunikace není hra kdo s koho, naopak - namísto zákeřností jsme někdy svědky zvláštní čtenářské shovívavosti plynoucí nepochybně z jeho očekávání, determinovaných jednak subjektivními charakteristikami a jeho čtenářskou socializací, jednak aktuálním literárním kontextem (Štochl 2005). literární komunikace jako hra Kateřina Homolová, Literární komunikace 39 Úkol k zamyšlení: i ... -ŕŕ- Uvažujte o metaforách literární komunikace mezi autorem a čtenářem. ^ y U kterých titulů jste měli pocit, že jste spoluhráči, a kdy jste se cítili jako protihráči nebo dokon- ce soupeři? 5.2 Vhled do problematiky znakového dorozumíváni Znak je smyslově vnímaná entita, která v procesu komunikace zastupuje jinou věc, kterou zobrazuje či reprezentuje. Sémiotika (z řec. sémeion = znak, označení) je nauka o znakových systémech. Oblastí jejího zájmu nejsou jen jazykové znaky, ale obecně i všechny ostatní znakové systémy (piktogramy, dopravní značky apod.). Vlastní znakové systémy s pravidly gramatickými i sémantickými mají mj. umělecké obory, náboženství, hry nebo rituály. Za zakladatele moderní sémiotiky je považován americký filosof Charles Sanders Peirce (1839-1914). Sémiotika se podle obecně uznávaného rozdělení Charlese Morrise (1901-1979) dělí na: n sémantiku, která se zabývá významem znaků; U syntaktiku, syntax, jenž zkoumá vzájemné vztahy mezi znaky; U pragmatiku, jejíž náplní je užívání znaků, vztahy mezi znaky a jejich uživateli. znak a sémiotika Jazykový znak můžeme hodnotit dvojím způsobem: U jako systémový znak, □ jako komunikační znak. podstata jazykového znaku Komunikační znak je jednou z konkrétních manifestací systémového znaku. Systémový znak lze pak vymezit jako množinu všech možných komunikačních znaků s relativně totožným zvukovým nebo grafickým obrazem. Z toho plyne, že manifestace jazykového znaku je podmíněna existencí smysly vnímatelného signifikantu (výrazu), který se v komunikaci asociuje s konkrétním denotátem a přenáší se od expedienta k recipientovi. Zvuková nebo grafická podoba signifikantu se v každém jednotlivém případě proměňuje, ale je zřejmé, že posloupnost jednotlivých segmentů není a nemůže být libovolná (pokud neběží o záměrnou deformaci); ve vědomí uživatelů příslušného jazyka musí být totiž každá taková posloupnost relativně ustálená jako řetězec, který je v bezprostředním vztahu s fonematickou strukturou daného jazykového znaku. De Saussurův model (bilaterálního, dvousložkového) jazykového znaku: modely (a) představa / zvukový obraz, tedy jazykového znaku (b) označující / označované, tedy (c) konkrétní reprezentace /její slovní vyjádření (zde v univerzálním jazyce latině). Kateřina Homolová, Literární komunikace 40 Dnes běžný (trilaterální, troj složkový) model znaku (Nünning 2006 podle Trabant 1996): MYŠLENKA či REFERENCE („idea") SYMBOL („znak") „pes"/ „dog"/ „Hund"/ „chien" REFERENT („označovaná věc") Základními vlastnostmi jazykového znaku jsou (dle F. de Saussura): U arbitrárnost (libovolný charakter) - jazykový znak je především arbitrárni, to znamená, že neexistuje žádný vnitřní vztah mezi pojmem „kůň" (signifité) a spojením hlásek k + ů + ň (signifikant), přiřazení je věcí společenské konvence/úmluvy. Různé jazyky pak mají pro pojem kůň různá označení: horše, Pferd, cheval atd.; U lineárnost (přímočarost) - jazyková výpověď probíhá v čase a z toho důvodu nemohou stát dva znaky vedle sebe, naopak je nutné řadit jazykové znaky za sebou, postupně jeden za druhým, do řady; U diskontinuita (ohraničenost) - jazykový znak je ohraničený, což vymezuje jeho postavení vůči ostatním znakům. Jednotlivé znaky získávají svůj význam teprve tím, že stojí ve vztahu k jiným znakům (poznatek štrukturalistické sémiotiky), takže jsou svázány do jednoho systému. znakové Prostřednictvím jazyka a s ním i literatury lze však také mnohé další oblasti každodenního života systémy definovat v tomto smyslu jako znakové systémy. Nejsou to systémy určené primárně pouze pro komunikaci, jako Morseova abeceda nebo piktogramy na letištích či nádražích, ale také například móda či hudba. Proto jsme také mohli v předchozích kapitolách uvažovat o literárním uměleckém díle jako o znaku. Kateřina Homolová, Literární komunikace 41 Část pro zájemce: Je známo, že již řečtí stoikové (3. stol. před n.l.) vykládali slovo jako znak (semeion), který má dvě stránky, a to výrazovou, formální (semainon) a obsahovou, významovou (semainomenon). Výrazovou stránkou znaku rozuměli to, co je vnímatelné smysly (aistheton) a stránkou obsahovou to, co je ve vztahu ke skutečnosti, tj. z hlediska věcné reference (tynkhanori), srozumitelné (noeton). Tuto dichotomii (zjevně přejatou od stoiků) nalézáme i u středověkých scholastiků (9.- 12. stol.). Svatý Augustin užívá pro znak termín signum (jako protiklad k res - věc), který má své signans (signifikant, "označující") a signatum (signifikát, "označované"). Znak je pro něj věc, která se - mimo svůj zjev vnímatelný smysly - ze své přirozené podstaty váže ještě k jiné myšlence (tak jako stopa svědčí o zvířeti nebo kouř o ohni). V tomto smyslu Signum est aliquid quod statpro aliquo (znak je něco, co něco zastupuje). O bilaterálnosti (dvojstrannosti) jazykového znaku mluví také Ferdinand de Saussure, i když se o tom přesněji dovídáme až z jeho posmrtně vydaného Cours de linguistique generale (1916; čes. Kurs obecné lingvistiky. Praha,1989), kde znak (signe) interpretuje v duchu své terminologie jako nerozlučnou jednotu označujícího (signifiant) a označovaného {signifie), tj. jako vztah, který je podle jeho názoru arbitrárni, nemotivovaný, nahodilý. De Saussurova teze by mohla platit pouze za toho předpokladu, že by mezi složkami jazykového znaku, tj. mezi označujícím (signifikantem) a označovaným (signifikátem) neexistoval žádný přirozený vztah. Tento vztah ovšem existuje: uskutečňuje se skrze uživatele jazyka. Teze o arbitrárnosti jazykového znaku mohla být totiž vyslovena j en proto, že de Saussure vztah mezi jeho složkami, jež nazval signifiant (označující) a signifie (označované), zkoumal vně sé-miotického procesu. Z pohledu vnějšího (cizího) pozorovatele je vztah mezi signifiant a signifie pouhou nahodilostí, kdežto pro toho, komu je daný jazyk vlastní (mateřský), se tento vztah mění v "nutný". V tomto smyslu můžeme nahlížet i například na české pojmenování sněženka, angl. snowdrop, něm. Schneeglöckchen a franc. perce-neige. Každý z těchto názvů, pojmenovávající tutéž jarní květinu, nese v sobě zřejmou "domovskou příchuť", která mu byla vtisknuta uživateli příslušného jazyka. Vztah mezi výrazovou stránkou (signifikantem) a obsahovou stránkou (signifikátem) jazykového znaku není náhodný, nemotivovaný a že spojení mezi signifikantem a signifikátem představuje ve své podstatě "třetí složku" (preskripční pravidlo) znaku a je ve skutečnosti výsledkem tvořivé lidské činnosti při budování jazyka jako systému prvků a pravidel vhodného na tvoření textů. Podle Charlese S. Peirce, který vyšel zcela nepochybně z téhož duchovního zdroje jako Ferdinand de Saussure, ale díky jemnému smyslu pro rozmanitost vnitřních vztahů mezi signifikantem a signifikátem znaků dokázal tyto jednotky rozlišit. Zastává proto názor, že ve vztahu znaku a jeho předmětu nutně vystupuje i interpretace, jež je do tohoto vztahu uvádí. Znak a jeho interpretace vydělují předmět ze souvislosti světa a umožňují tak jeho poznání. V této souvislosti zavádí Peirce rozlišení podle toho, zda znak a předmět spolu souvisí: U přirozeně, pak jde o index (vztah věcné souvislosti, například oheň a kouř), U na základě analogie, pak jde o ikon (vztah vnější podobnosti, například obraz, piktogram), n anebo pouze konvencí, pak jde o symbol (například dopravní značky, ale především slovo). Toto rozlišení je založeno na dvou dichotomiích: jednak na vztahu faktické vs. připsané podobnosti a jednak na vztahu faktické vs. připsané totožnosti. k historii uvažování o jazykových znacích Kateřina Homolová, Literární komunikace 42 Ikon jako znak předpokládá jistou podobnost s objektem (srov. například onomatopoická, tj. zvukomalebná slova). Index není obraz objektu, ale spíše odkaz k objektu (typickými indexy jsou ukazovací zájmena a ostenze, například prst ukazující na určitý předmět). SHRNUTI KAPITOLY Literární komunikace jev širším pojetí druhem dorozumívacího procesu, který zohledňuje, a to Shrnutí hned na několika osách, interakční vztahy uvnitř literatury a zvláště pak mediační, zprostředkují- kapitoly cí charakter literárního díla. Je primárně komunikací grafickou, okrajově ale zahrnuje i specifické způsoby podání literárního díla (recitace, přednes, autorské čtení, audio-knihy apod.). Znak je smyslově vnímaná entita, která v procesu komunikace zastupuje jinou věc, kterou zobrazuje či reprezentuje. Prostřednictvím jazyka a s ním i literatury lze však také mnohé další oblasti každodenního života definovat v tomto smyslu jako znakové systémy. DALŠÍ ZDROJE [QJ| ČERNÝ, Jiří. Dějiny lingvistiky. Olomouc : Votobia, 1996. ISBN 80-85885-96-4. NÜNNING, Ansgar (ed.). Lexikon teorie literatury a kultury. Brno: Host, 2006. ISBN 80-7294-170-4. ŠTOCHL, Miroslav. Teorie literární komunikace .Vraha : Akropolis, 2005. ISBN 80-86903-09-5. Kateřina Homolová, Literární komunikace 43 6 AUTOR PRŮVODCE STUDIEM KAPITOL Y V této kapitole se seznámíte s pojmem autor a s jeho možnými obsahy, kterých může nabývat. Budete umět definovat a vymezit rukopis a psaní jako proces i výsledek. Poznáte rozdíl mezi autorem a spisovatelem. V závěru kapitoly je zařazen vhled do problematiky tvořivosti a tvořivé osobnosti. KLICOVA SLOVA KAPITOLY autor, spisovatel, autor reálný, autor implicitní, rukopis, psaní, tvořivost, tvůrčí osobnost Klíčová slova CAS POTREBNÝ KE STUDIU KAPITOLY 1,5 hodiny + 0,5 hodiny (studium + řešení úkolů) 6.1 Autor Autor (z lat. autor, auctor = původce, tvůrce) je označením osoby, která je původcem literárního (uměleckého) díla. Štochl (2005) úvahu o autorovi uvádí aplikací Foucaultova zákona disparity a tvrdí, že to, co je v jedinci považováno za autora nebo to, co z nějakého jedince autora činí je jen projekcí subjektu do obecných pravidel a postupů psaní, jimiž jsou v určité době texty generovány. (Všechna tato pravidla se obměňují v závislosti na epoše, na typu dobového stylu apod.). Za všech okolností je třeba rozlišovat autora a spisovatele (Štochl 2005, s. 60): Reálný autor je kategorií historickou, biografickou, empirickou - je to spisovatel coby fyzická spisovatel osoba. Reálný autor má vlastní život, svět a příběh, který nelze prostě ztotožnit s životem, světem a příběhem literárních postav. Kategoriemi autora recepčního, intencionálního, implicitního se pojmenovává autorská projek- autorská ce coby estetická kategorie. Implicitní autor jako kategorie vytvořená čtenářem v procesu četby projekce neodkazuje na proces vzniku díla, ale spíše na narativní techniky zajišťující sdělitelnost díla, tedy techniky, jež jsou obsaženy v díle samém. Implicitní autor nemůže nikdy splynout s autorem reálným právě tak, jak od něj nemůže být nikdy zcela oddělen. Obdobně tyto kategorie vymezuje Núnning (2006, s. 49-51): Termín autor historický označuje duchovního původce textů všeho druhu. Historický autor se jako reálné individuum a původce díla, jenž se nachází na extratextové rovině komunikačního modelu. Odlišuje se od fiktivních mluvčích uvnitř literárního díla (vypravěče, postav). Kateřina Homolová, Literární komunikace 44 Autor implicitní zahrnuje strukturu a význam textu i systém jeho hodnot a norem. Pojmu se užívá v heuristickém smyslu při interpretaci zejména narativních textů. Jeho užívání umožňuje hovořit o autorovi a jeho intencích. Nachází se mezi komunikační rovinou reálného historického autora a komunikačními rovinami vypravěče, resp. postav. Kategorie implicitního autora není vyjádřena explicitně, musí být čtenářem odhalována. Kritizována byla pak přílišná antropomorfizace (a blízkost biografickým postupům, tj. výkladům smyslu díla životem autora) této koncepce a navrhováno bylo nahradit ji pojmy autor nebo intence textu a strategie vyprávění. autor implicitní Pátrání po okolnostech vzniku díla a osobnosti autora je dnes považováno za manýru také u Štochla (2005, s. 59-64): Autor a jeho biografie by neměly být tím, k čemu se snažení literárních vědců má ubírat. Zvláště nesmyslné jsou pokusy „vytahovat" autora z díla. Autor (osoba) v díle prostě není. Četba literárního díla nemá být v žádném případě úpornou snahou o identifikaci recepčního autora jako konkrétní historické osobnosti. Připouští se však, že ve vypravěči i v postavách literárního díla je vždy přítomno něco z autora, a to proto, že autor užívá těchto figur vždy více či méně explicitně jako prostředku sebeprezentace, sebevyjádření. Dílo vždy na určité úrovni vyjadřuje myšlení, postoje, touhy, vědomí nebo podvědomí reálného autora. I tyto elementy se do jisté míry podílejí na stabilizaci či vývoji autorského rukopisu a pomáhají vyjasnit souvislost určitých děl v řadě. Právě rukopis je výsledkem záměrných i nezáměrných voleb a činí z textu dílo připsatelné určitému reálnému autorovi. Jakkoli je však autor kategorií konkrétní, není účelné omezit přístup k literárnímu dílu na pátrání po pikatnostech z jeho osobního, intimního života, nebo vysvětlovat dění v románu na základě biografických dat z autorova curricula vitae. kritika biografického přístupu Část pro zájemce: Není třeba snažit se porozumět autorovi tím, že budeme rekonstruovat jeho záměr. Je třeba se snažit porozumět textu (mechanismům jazyka apod.). Pro čtenáře může tedy jednou pro vždy zůstat autor mrtev, jedinou pietou má být právě respektování textu. Funkce autora je vždy v širším společenském kontextu vázána na systém společenských (politických, kulturních...) institucí, který následně určuje svět diskurzu. diskurz Diskurz (z lat. discursus = rozbíhání, pobíhání sem a tam) lze v mnohosti jeho významů, kterých nabývá v jednotlivých teoriích,, vymezit jako „výpovědní souvislosti". Velmi zjednodušeně (pro naše potřeby zde) je možno diskurz pracovně ztotožnit s komunikací (blíže viz Núnning 2006, s. 153-155). Podle moderních přístupů, autor vlastně není producentem ani vlastníkem svých textů, dokonce za ně nenese žádnou zodpovědnost. Autor je dnes považován daleko více za nahodilou součást dobových způsobů myšlení, vědění, narace a diskurzu, tj. dynamického projektování autority a vytváření reality za pomoci jazyka. Je tak prostředkem modifikace, transformace či deformace popisu reálných událostí a také prostředkem výběru stylistických prvků, které utvářejí dané dílo. To jsme zvyklí nazývat rukopisem. Kateřina Homolová, Literární komunikace 45 Rukopis je věcí spisovatele, je vyjádřením jeho subjektivního stylu - rukopisem se autor indivi- rukopis dualizuje. Tvoří osobitou, svobodnou, přirozenou, intimní promluvu. Jako takový pak rukopis mizí v procesu čtení a recepce. Během čtení rukopis (autorův styl) nahrazuje text a posléze čtenářova interpretace. Rukopis je útvarem na pomezí jazyka a stylu - je sice subjektivním vyjádřením, není přitom ale zcela nezávislý na objektivních faktorech. Styl pak můžeme prohlásit za kategorii popisující esteticky ztvárněné objekty, tedy kategorii styj nadřazenou rukopisu. Na základě kategorie stylu se některé soudobé přístupy k literárnímu dílu snaží vybudovat ucelenou, komplexní literární teorii včetně teorie interpretace. Tyto přístupy chápou styl jako základní funkcionální, konštituční element vzniku a specifikace textu v procesu komunikace. Za estetický impulz je pokládán kontrast, který vzniká jako určitá interference momentu očekávání a momentu překvapení v důsledku aktualizace, ozvláštnení, porušení konvencí určitého lingvistického modelu. Styl je tak kompromisem mezi literárními/estetickými ambicemi, jež jsou uvědomělou aktivitou autora, a reálnými možnostmi jazyka. Výsledkem tohoto kompromisu je pak autorův specifický výraz (srov. Stochl 2005). 6.1.1 Psaní Psaní je tvůrčím procesem, jehož výsledkem je vznik textu - literatury. n V moderní literární vědě je psaný text chápán jako fakt modulovaný rytmem našeho těla, jako scéna, na níž vycházejí najevo (bez vědomí autora) nevědomé obsahy a na níž jsou rozehrávány asociační možnosti. Promluvy fungují jako prézentní „akty zjevení", písmo (psaný text) je systémem, který fixu- promluva je/konzervuje. vs. písmo Pisatel zanechává stopu, která se od něj odděluje a dále působí nezávisle na jeho záměrech, za hranicemi jeho fyzické existence, za hranicemi odpovědnosti a možnosti přivlastnění - buď proto, že je pisatel již mrtev, anebo prostě proto, že již svou existencí stojí „za textem". Příklad: Psát znamená vytvářet stopu, jež bude fungovat i po autorově zániku, stopu, která bude stále otevřena pro nová čtení/přepisování. Příměr můžeme nalézt ve stopě ve sněhu - může nám „být akorát", může nám „být velká" nebo může „být malá". Pokaždé, když do ní vstoupíme, zjistíme tyto její kvality vzhledem k nám - můžeme sebe nebo ji podle toho formovat... V Právě díky zastínění individuálního významu je text (jako znak) otevřen pro rozmanité individuální výklady a „přepisy" - každý čtenář (interpret) vyznačí smysl sdělení vždy nově. Aby interpret (čtenář) mohl dílo doplnit, tj. promítat svůj význam, konkretizovat, přepisovat, musí zapomenout na existenci (a záměr) autora. Autorova existence se nekryje se smyslem textu. Čtenář tak nemůže doufat v nějaký předem a provždy daný význam či smysl, naopak musí text vnímat jako nalezený odkaz. Kateřina Homolová, Literární komunikace 46 Část pro zájemce: ľ ^> Psaní zakládá sémantickou autonomii textu, neboť význam se tu osamostatňuje: to, co pak text f finálně znamená pro různé čtenáře, je v psaném diskurzu vždy důležitější než autorský záměr psaním do textu zdánlivě vložený. K osamostatnění smyslu dochází nutně, protože psaní vždy probíhá za nepřítomnosti adresáta (resp. při jeho idealizované přítomnosti). Psané sdělení však musí být vždy čitelně, a to i v případě absence jakéhokoli určitého adresáta. Psaní lze chápat a vykládat rovněž metaforicky, např. jako zásnuby života a smrti (viz názory Blanchota, Derridy in Stochl 2005, s. 70-71). Písmo, psaní (literatura, kniha) je živel naděje i záhuby, paměti i zapomnění. V knize při četbě vždy znovuožívá smysl, současně je ale kniha metafory místem zapomenutí, které se podobá smrti. PSa"' Nesmrtelný je ten, kdo se jakkoli „vepsal" do dějin, koho překonává jeho literární pozůstalost, literární odkaz, memoáry, anebo ten, o kom bylo psáno. Psaní zůstává jako hmatatelný důkaz někdejšího pobytu (autora). Psaní jako umělecká tvorba bytí zastupuje. Nebezpečí by spočívalo v tom, kdyby psaní plně suplovalo vlastní bytí, kdyby se chtěl pouhý obraz stavět na místo reálného předmětu. Jak již bylo uvedeno, k uskutečnění úspěšné a smysluplné komunikace mezi původcem sdělení a jeho příjemcem (v našem případě čtenářem uměleckého textu), je nutná orientace produktora na jím předpokládaného adresáta. Při sledování relace autora a čtenáře v literární komunikaci vycházíme ze dvou základním premis - ze společenské a dobové podmíněnosti a zakotvenosti literární komunikace a z autorovy anticipace čtenáře - adresáta realizované v uměleckém textu (Hrdlička 2003, s. 37). 6.2 Tvořivost a tvořivá osobnost Tvořivost (kreativitu) definujeme jako soubor schopností (komplexní schopnost), výsledkem tvůrčí činnosti je něco nového, originálního, popř. tvůrčí řešení problémů. Blíže jde o duševní schopnost vycházející z poznávacích i motivačních procesů, v níž ovšem hrají důležitou roli též inspirace, fantazie a intuice. Projevuje se nalézáním takových řešení, která jsou nejen správná, ale současně nová, nezvyklá, nečekaná. Proces tvořivosti mívá několik etap: přípravu, dozrávání nápadu, „osvícení", kontrolu, opracování. Tvořivost podporuje: vysoká inteligence, otevřenost novým zkušenostem, iniciativa ve vytváření řádu, pružnost v usuzování a potřeba seberealizace. Tvořivost tlumí: direktivní řízení, stereotypy a tendence ke konformitě (Průcha, Walterová, Mareš 2003, s. 253-254). tvořivost Tvůrčí/tvořivé myšlení je specifickým druhem myšlení, pro něž jsou typické: vysoká motivo-vanost, vytrvalost, odpovědnost; schopnost inspirovat se různými podněty, dovednost spojovat poznatky z rozdílných oborů; odmítání tradičních postupů, nezávislost na autoritách, hledání variantních řešení, smysl pro originalitu, snaha vyřešit problém, objevit podstatu, nalézt nový tvořivé myšlení Kateřina Homolová, Literární komunikace 47 postup či vytvořit nové umělecké dílo; tendence po úspornosti, elegantnosti a kráse nového řeše- ni. Tvořivé myšlení není jen záležitostí vloh, nadání, ale také schopností a jejich citlivého rozvíjení, zejména v dětství a dospívání (Průcha, Walterová, Mareš 2003, s. 254). Mezi základní charakteristiky tvořivé osobnosti proto patří: n zostřené vnímání a bohaté asociace; U stálý zájem o inovace, ne příliš velká přesnost a pečlivost; n intuitivnost a psychická náladovost; n otevřenost, vnímavost, nacházení zalíbení v nových přístupech; U estetická, emocionální a sociální senzitivita; U využívání vlastní představivosti a fantazie; n překračování hranic konvencí, malá konformita. tvořivá osobnost SHRNUTI KAPITOLY Autor je označením osoby, která je původcem literárního (uměleckého) díla. Reálný autor je Shrnutí kapitoly kategorií historickou, biografickou, empirickou - je to spisovatel coby fyzická osoba. Autor promlouvající z knihy je kategorií pouze estetickou. Psaní je tvůrčím procesem, jehož výsledkem je vznik textu - literatury. DALŠÍ ZDROJE |QJ| HRDLIČKA, Milan. Literární Překlad a komunikace. Praha: ISV nakladatelství, 2003. ISBN kniha 80-86642-13-5. KULKA, J. Psychologie umění. Praha : Grada, 2008. ISBN NŮNNING, Ansgar (ed.). Lexikon teorie literatury a kultury. Brno: Host, 2006. ISBN 80-7294-170-4. VIEWEGH, Josef. Psychologie umělecké literatury. Brno : P. Křepela, 2003. ISBN 80-902653-1-6. SCHOPENHAUER, A. Genese díla (Příspěvek k psychologii tvorby). Praha : F. Borový, 1921. ŠTOCHL, Miroslav. Teorie literární komunikace .Praha : Akropolis, 2005. ISBN 80-86903-09-5. Kateřina Homolová, Literární komunikace 48 7 ČTENÍ A ČETBA PRŮVODCE STUDIEM KAPITOL Y tato kapitola je zařazena jako vstupní vhled do definičních vymezení základních pojmů, které se vztahují ke čtenáři a četbě. Jejím cílem je připravit Vás na snadnější vstřebávání kapitoly následující. KLICOVA SLOVA KAPITOLY Čtení, literární čtení, racionální čtení, kurzorické čtení, orientační čtení, statarické čtení, četba. Klíčová slova ČAS POTŘEBNÝ KE STUDIU KAPITOLY 0,5 hodiny (studium) 7.1 Výchozí definiční vymezení Lexikon teorie literatury a kultury (Nünning 2006, s. 112-113) uvádí jedno heslo čtení/četba, tedy pro oba termíny nabízí syntetické vymezení: Jde o vědomě-intencionálni a primárně niternou, tj. duchovní činnost jedince. Komplexní procesy vizuálního vnímání a přijímání především jazyka, který má podobu písemných znaků, zde vzájemně působí s duchovním rozuměním, atak spoluvytvářejí význam. Čtení, jež se může týkat rovněž nejazykových znaků, se neomezuje na luštění a dekódování znaků. V kontextu pojmu rozumění a aktivního utváření smyslu se čtení chápe jako výsledek vzájemného působení textových a čtenářských strategií. Slovo četba může označovat jednak průběh čtení, jednak to, co je čteno. Ctení jev rámci výzkumu zaměřeného na čtenářskou kulturu společnosti považováno za stěžejní kulturní techniku a záhy se stalo předmětem teoretických úvah (pedagogických, psychologických aj.). Fenomenologie čtení rozlišuje z typologického hlediska především v literárněvědných pracích tyto druhy čtení: kritické čtení (zaujímající odstup), identifikující čtení (s opačnou tendencí přiblížit se, vžít se a ztotožnit se čteným), dále pak kurzorické čtení proti čtení důkladnému, čtení slov vs. čtení smyslu atd. Zvláštní pozornost se věnuje literárnímu čtení, zřetelně odlišenému od čtení pragmatického, protože chceme-li rozumět často víceznačným textům, je zapotřebí strategií odstraňujících tuto víceznačnost (ambiguitu). V češtině se však mezi jednotlivými pojmy, a to i mezi čtením a četbou, ustálilo pracovní rozlišení, které sice nebývá všemi autory teoretických prací vždy dodržováno, ale je velmi funkční pro uchopení dílčích charakteristik tohoto fenoménu. Kateřina Homolová, Literární komunikace 49 7.2 Ctení Čtením je při něm míněno vnímání soustavy tiskových znaků, uvědomování významu těchto znaků, tj. zjednodušeně řečeno „technika" verbální komunikace prostřednictvím psaného textu. Sem tedy spadá např. problematika výuky čtení, správného čtení, rychlého čtení, fyziologické únavy při čtení, chybného čtení atd. (Vášová 1995). Dnes stále častěji užívaný přístup ke čtení jako sociokulturní dovednosti, je tedy vymezováno jako mediální aktivita zaměřená na knihy a jejich duševní přisvojování. Do této koncepce pak spadá i uvažování o čase věnovaném knihám (Trávníček 2008). Část pro zájemce: Jestliže výrazem „čtení" označujeme proces vnímání a uvědomování si významu čteného textu složeného ze slov, pak je jeho podstatou dešifrování grafických znaků a chápání významů slov na základě spojování jejich obsahu a formy. Proces čtení je tak významnou součinností první a druhé signální soustavy. Čtení je převážně prací duševní, ale je neoddělitelně spjato s tělesnou motorikou. (Svaly, které pohybují očima, stejně jako svaly, zajišťující přizpůsobování zraku podle vzdálenosti pozorovaného předmětu, pracují nepřetržitě.) S rozvojem moderní psychologie, zejména psychologie experimentální od konce 19. století, se mnozí vědci zabývali možnostmi záznamu očních pohybů a podrobným studiem těchto pohybů. Při čtení jsou v činnosti především tři centra: oko jako receptor, centrum analýzy a centrum syntézy v mozku. Má-li se člověk naučit číst, je k tomu třeba souhry mnoha dalších činitelů - např. zrakového rozlišování tvarů, sluchového rozlišování hlásek a slabik zrakové a sluchové paměti, smyslu pro rytmus, orientace v čase a prostoru, schopnosti slučovat jednotlivé složky ve funkční celky apod. Na čtení je třeba dívat se jako na komplexní cvik, který je možno zdokonalovat co do rychlosti i co do přesnosti. Nelze ale uvádět za směrodatnou rychlost čtení jednotlivých slov, neboť čtení je souvislý proces a záleží tedy na kontextu slov předcházejících a následujících. Rychlost čtení (vedle správnosti druhá školou nejčastěji kontrolovaná kvalita) je zcela individuální. P čtení jako proces a cvik Racionálním čtením rozumíme upevnění návyků, které umožní uplatňovat dobré metody čtení a lepší duševní výkon při četbě. Racionální čtení nespočívá tedy v tom, že se každý materiál přečte maximální rychlostí, ale důležitý je moment pochopení smyslu textu. Pro získání základních informací o knize slouží tzv. orientační čtení, kdy si všímáme kromě jména autora a názvu díla ještě jeho uspořádání, rozčlenění do kapitol, subkapitol, marginálií, živých záhlaví, obsahu, ilustrací, grafů a dalších materiálů, čteme namátkově úryvky textu pro zjištění náročnosti a způsobu vyjadřování autora. Dalším způsobem čtení je tzv. čtení kurzorickě, tedy zběžné, při kterém velkou rychlostí pročítáme text. Zejména u odborné literatury se snažíme zachytit klíčová slova, označit důležité pasáže, ke kterým se budeme při dalším čtení či studiu vracet. Statarické čtení znamená důkladné, pečlivé pročítání a studium textu, rychlost čtení je dána mírou chápavosti čtenáře, protože musí postupovat podle toho, jak obsahu čteného porozuměl. Selektivní čtení znamená výběrové čtení, tedy takové, při němž se řídíme určitým programem, hledáme určitý údaj, jméno, datum, číselné údaje, pasáže věnované vymezenému tématu, období druhy a způsoby čtení Kateřina Homolová, Literární komunikace 50 apod. (Vášová 1995). Historický výzkum čtení (a čtenáře, o něm však v samostatné kapitole) se soustřeďuje např. i na proměny způsobu čtení, jako jsou hlasitévs. tiché čtení nebo společnépředčítánípřed skupinou vs. čtení o samotě (Nünning 2006). 7.3 Četba Četbou je označován proces, při němž čtenému je přikládán určitý specifický význam. Patří např. estetické prožívání textu, jeho hlubší sémantické přijetí, interpretace textu apod. Do této problematiky patří ovšem i otázky emoční prožitkovosti, kontemplace nad čteným textem, per-severace čteného a také složitější následné psychické procesy i projevy sociálního chování, k němuž u vnímatele čtený text vede, např. projevy čtenářské nápodoby, kontemplace a identifikace apod. (Vášová 1995). Doplnit lze rozměr četby o následující charakteristiky: Je to aktivita s vnitřními zákonitostmi, která se vyznačuje intencí (je záměrná), plánovitostí (pro četbu se rozhodujeme podle aktuálních podmínek, víme, jak a kdy chceme číst ten který typ literatury) a tím, že k vždy máme určitý hodnotový vztah. Jako taková pak musí být četba rozvíjena a udržována (Trávníček, 2008). V souvislosti s různými typologiemi čtenáře (viz kapitola Čtenář), v nichž se odráží funkce a vlivy četby, uvažujeme také o četbě pracovní, vzdělávací a o četbě ve volném čase (Nünning 2006). Část pro zájemce: Proces četby je podle psychologa M. Nakonečného (1965) „komplexní jev" založený na aktivní spolupráci lidského prožívání se čteným textem, nabývá v životě jedince různých významů. Může hrát i roli určující. Konstitutivní role četby je dána jejím hlubokým působením na čtenáře, na jeho hledání sebe sama a vlastního místa ve světě. Je určována i vnitřními podmínkami psychiky dítěte, jeho myšlením, city, vůlí, souhrnem jeho schopností a zájmů, přání, představ o sobě, snů a plánů. DALŠÍ ZDROJE NAKONEČNÝ, M. Psychologie čtenáře. Praha : ÚD A/Strom, 1965. kniha NÜNNING, Ansgar (ed.). Lexikon teorie literatury a kultury. Brno: Host, 2006. ISBN 80-7294-170-4. ŠTOCHL, Miroslav. Teorie literární komunikace .Vraha : Akropolis, 2005. ISBN 80-86903-09-5. VÁŠOVÁ, Lidmila. Úvod do bibliopedagogiky. Praha : ISV, 1995. ISBN 80-85866-07-2. Kateřina Homolová, Literární komunikace 51 8 CTENAR PRŮVODCE STUDIEM KAPITOL Y Tato kapitola se podrobně věnuje kategorii čtenáře. Seznamuje se základními vymezeními čtenáře podle tradičních i moderních koncepcí. Představuje známé typologie čtenáře a charakterizuje čtenářství jako výraz osobnostní zaměřenosti. Cílem kapitoly je dobře poznat jednoho z hlavních aktérů literární komunikace, na nějž se dnes soustřeďuje nejvíce pozornosti. KLICOVA SLOVA KAPITOLY CAS POTREBNÝ KE STUDIU KAPITOL Y 2,5 hodiny + 1 hodina (studium + řešení úloh) ffl čtenář, typologie čtenáře, čtenářský zájem, čtenářský návyk, čtenářský postoj, sociální a sociali- Klíčová začni účinky četby, psychologické aspekty četby 8.1 Pojem čtenář Označení čtenář nevyjadřuje jen skutečnost osoby aktuálně čtoucí, nýbrž z časového aspektu souborně ten, kdo čte a četl. Čtenář je člověk, který využívá četbu jako jednu z forem sociální ^ komunikace. - Podle nových přistupuje čtenářem ten, kdo čte (knihy) a deklaruje to. Tento postulát je klíčový pro další výroky o rozdílné podstatě čtenářství u dětí, dospívajících a dospělých. Slovo čtenář označuje na obecnější rovině každého duševního uživatele knih, nejobecněji pak takového jedince, který má dovednost čtení. hledisko Každému dialogu předchází očekávání komunikačního impulzu hypotetického, modelového literární (ideálního) komunikačního partnera, který se pak do značné míry odlišuje od partnera empirie- komuni-kého. V průběhu geneze textu si autor vytváří modelového čtenáře. kace Podle Pavelky se tak odlišuje čtenář: U reálný, historický = živý, hmatatelný člověk, který čte, vnímá text; n virtuální = autorův adresát, autor si jej vyprojektoval a pro něj píše, přizpůsobuje mu text; U ideální = dokonale informovaný a chápající (Stochl 2005, s. 57). Čtenář vnímá literární dílo (recipuje) a čte jej - interpretuje význam a smysl, tzn. dekóduje zna-ky. Kateřina Homolová, Literární komunikace 52 Připomeňme si ještě, že v 70. letech 20. století došlo v rámci estetiky působení k tomu, že čtenář byl jednak povýšen na kategorii vepsanou do textu, jednak jej výzkum čtení a recepční estetika prohlásily za historickou instanci, takže se do popředí dostala souhra mezi textem jakožto „partiturou" obsahující znaky, jež vedou četbu, a aktivně interpretujícím čtenářem (jak již bylo uvedeno dříve v kapitolách Vnímání uměleckého literárního díla a Teorie estetických informací). Historický výzkum čtení a čtenáře má co do otázek a postupů styčné body se sociologií literatury, zkoumá čtenářské akty v minulosti a historicky konkrétního čtenáře od antiky po modernu tak, že se soustřeďuje na proměnu způsobů čtení, na výzkum čtenářských skupin podle stavu nebo vrstvy, stáří a pohlaví, na rozvoj typologií čtenáře (podle volby látky, podle médií, podle četnosti četby apod.). V moderním sociologicko-empirickém výzkumu čtení a čtenáře je především sledován knižní trh, a proto dnes také pomalu upouštíme od pojmu čtení, jenž se od 19. století opíral o „krásnou literaturu", a nahrazujeme jej stále častěji pragmatickou kategorií „užívání knihy" (Nünning 2006, s. 112-113). 8.1.1 Typologie čtenáře Aleš Hamán ve své publikaci Literatura z pohledu čtenářů (1991) uvádí šest čtenářských typů, členění dle R. Lesňáka: U racionální, tzv. kritický typ, zdůrazňující při četbě hlediska poznávací; n estetický, zaměřující se na umělecké hodnoty textem ztvárněného tématu; U utilitární, jenž se omezuje na možnost praktického využití poznatků (obecně informací) z četby; □ sociativní, který se četbou dá ovlivnit ve svém společenském chování; U etický, hodnotící četbu primárně z hlediska mravního (výchovného) působení; n emocionální, realizující se v beletrii zejména citovým ztotožněním s některou ze zobrazovaných postav, s postojem lyrického hrdiny či s prostředím čteného díla. Část pro zájemce: Pro doplnění uvádíme i nástin dalších čtenářských kategorií (Nünning 2006, s. 111-112): Koncept čtenáře fiktivního (fiktivního adresáta) vychází z předpokladu, že vyprávění (text) má vždy adresáta. Takto konstruovaný typ čtenáře disponuje týmiž jazykovými vlastnostmi jako vypravěč, není však osobou a je odkázán na vyprávění a hodnotící soudy vypravěčovy, poněvadž není vzhledem k tomu, že se mu nedostává informací, schopen vnímat implicitní kauzality (skrytou pří činnost). Vně textu proti němu stojí koncept čtenáře ideálního (zamýšleného, pro kterého autor píše, jehož obraz má při psaní před očima) a čtenáře reálného (takového, který čte pod vlivem vnitřních individuálních i vnějších sociálních podmínek). Kategorie čtenáře implicitního je ústředním konceptem teorie působení Wolfganga Isera (1926-2007). Je chápána jako transcendentálni model, kterým lze popsat obecné struktury puso- P Kateřina Homolová, Literární komunikace 53 bení fikcionálních textů a který zajišťuje textovou strukturu proti interferencím se sociálně kódovanou realitou historického čtenáře. Tento model má na mysli roli čtenáře, která je v textu zřejmá a která se skládá z textové struktury a ze struktury aktů. Popisuje přenos, kdy se textové struktury prostřednictvím představovacích aktů transponují do světa zkušenosti čtenáře. Koncept implicitního čtenáře zbystřil teoretickou pozornost vůči aktivní roli čtenáře při vytváření struktury díla. 8.2 Čtenářství jako projev osobnosti Čtenářství je obvykle chápáno jako adekvátní aktivita jedince (dítěte, dospělého, seniora) v souladu s jeho aktivitami jinými. Specifikum této aktivity spočívá podle Chaloupky (1982) zejména vtom, že literatura, coby její nástroj, dovoluje komunikovat prvky z množiny lidských skutečností právě tím, že nepojmenovává pokusy o logické systémy, ale „pojmenovává nazíráním", vytváří bezprostřední vztahy mezi nimi a čtenářem. Podle některých koncepcí znamená čtenářství cílené rozvíjení četby, zejména v podmínkách intencionálni školní literární výchovy. Jako funkční je jeví přístup akcentující psychosociální aspekty čtenářství, kdy je toto chápáno ve smyslu „bytí čtenářem", tedy jako výraz osobnostního zaměření jedince. Část pro zájemce: Čtenářství má strukturní povahu a vstupuje v souhrnu rozvoje lidského jedince do řady vztahů. Děje se tak prostřednictvím sociální role čtenář. Proto by zájem o jedincovo bytí čtenářem neměl být podceňován a je předmětem aplikovaných psychologických disciplín. Psychologie (umělecké) literatury (v českém prostředí zpracována J. Vieweghem, 2003) se zabývá otázkami modelů psychických fenoménů v literárním díle, případně v určitém literárním kontextu, otázkami psychologické analýzy významů uložených do díla atp. psychologie literatury Předmětem psychologie čtení je problematika propojení vnímání psaného textu se specifickými psychofyziologickými procesy. Úzce se váže na psychologii čtenáře - nositele individuálních recepčních charakteristik. psychologie čtení V případě teoretického poznávání čtení a čtenářství se bohužel stále setkáváme s definiční neu-jasněností (neukázněností), nadměrnou synonymičností a sémantickou rozostřeností. Již jsme si toho mohli všimnout u vymezování pojmů čtení a četba, případně čtenářství. Na ně se pak nabaluje zdvojení i v oblasti psychologické, kdy chceme pojmenovat předmět psychologie čtenáře a psychologie čtenářství. Uvádíme záměrně oba možné přístupy: Psychologie čtenáře bývá definována jako disciplína zabývající se procesem četby, vztahem čtenáře ke knize a dále tím, co s procesem četby souvisí, i když jej přesahuje, např. výběrem četby, ovlivňováním čtenáře četbou, čtenářskými zájmy, typy čtenářů apod. Také sleduje, jaké typy knih a proč čtou určité skupiny čtenářů, jaký průběh má jejich četba a prožívání uměleckého nebo jiného literárního díla. Předpokládá proto i akceptování některých specifických rysů literatury samé. Předmět psychologie čtenáře reflektuje ze svého hlediska otázky, které jsou psychologie čtenáře a čtenářství Kateřina Homolová, Literární komunikace 54 předmětem i jiných disciplín, především sociologie, literární vědy, estetiky a teorie literární výchovy. Psychologické zkoumání čtenářství může procesuálne dobře rozlišit fáze osvojování knihy, vstupní vnímání textu (percepci), zamýšlení se nad textem a jeho citové prožívání (kontemplaci) i následné vybavování čtenářských dojmů, pocitů a zážitků (perseveraci) ve vztahu k osobnímu situování čtenáře a životní realitě a k jeho socializačním procesům, stejně jako v širším smyslu charakteristické rysy osvojování skutečnosti kolem dítěte v různých jeho věkových obdobích, nazírání dítěte na svět kolem sebe, způsob, jakým se dítě staví k novým podnětům všeobecně, jak se akceptuje a interpretuje. Body, do nichž se člení problematika, jíž se psychologie čtenářství zabývá: U čtenářský zájem, j eho motivace a vývoj; U čtenářské zvyky, návyky a postoje projevující se ve výběru četby, v zaměření zájmu i v samotném procesu četby; U intrapsychicképrocesy spojené s četbou: pochopení, interpretaci a prožívání děl; U účinky četby, projevující se na změnách ve struktuře čtenářovy osobnosti; n v rámci sociálně psychologického přístupu se psychologie čtenáře pokouší o kategorizaci čtenářských typů, o diferenciaci čtenářů zejména podle zájmů, ovlivnitelnosti, způsobu prožívání atd. Jednotlivé body zahrnují obsáhlé okruhy otázek často velmi speciálních - např. účinky četby, projevující se na změnách ve struktuře čtenářovy osobnosti, lze zkoumat jak v dimenzi osobnostního vývoje čtenáře, tak v dimenzi jeho sociální adaptace, jako soustavu interiorizačních procesů i v poloze mezilidsky vztahové, jako účinky na čtenářovu sebereflexi a sebepojetí i na čtenářovu kreativitu atp. 8.2.1 Čtenářský zájem Zájem spadá do okruhu motivace, je specifickým získaným motivem. Projevuje se kladným vztahem člověka k předmětům nebo činnostem, které ho upoutávají po stránce poznávací nebo citové. Jedinec se zaměří na vyhledávání takových předmětů, aby činnost s nimi spojená vedla k uspokojení dané potřeby. Zájmy mohou být vyjádřené (to, co člověk považuje za zajímavé) a manifestované (to, čemu dá člověk přednost), podle trvání pozitivního vztahu k předmětu zájmu mohou být krátkodobé, dlouhodobé i celoživotní. Vyhraněný zájem označujeme pojmem záliba. Čtenářský zájem lze charakterizovat jako kulturní nebo intelektuální zájem, neboť se začíná objevovat až na určitém stupni intelektuálního vývoje. Je obecně podmíněn schopností číst a jeho charakter, intenzita a trvalost jsou závislé na sociálním a kulturním prostředí, v němž jedinec žije. Za předmět zájmu čtenáře je obecně považována určitá publikace, která může být čtenářsky atraktivní pro svou vnější podobu i jako dílo zprostředkující poznání jiných předmětů, skutečností a vztahů. Čtenářské zájmy, jako všechny ostatní zájmy, úzce souvisejí s psychickými potřebami člověka. Poměr čtenáře ke knize je určován celou řadou činitelů, především pak individuálními zkuše- Kateřina Homolová, Literární komunikace 55 nostmi, jeho čtenářskou vyspělostí, kultivovaností, zralostí, celkovou inteligencí, zájmovým zaměřením apod. Čtenářský zájem tak může být usměrňován sekundárně přes primární usměrňování společenských postojů vůbec. Část pro zájemce: Psychologický slovník definuje zájem (interest) jako schopnost trvalejšího zaměření, soustředění na určitou činnost, s výrazným emočním doprovodem; stimuluje myšlení, paměť, vůli a jiné psychické procesy. Zájmy mají specifické charakteristiky, jimiž jsou trvalost, hloubka, šířka, intenzita a hodnota. Vypovídají o osobnosti člověka a o jeho životní dráze (Hartl, Hartlová 2000, s. 694). P Úkol k zamyšlení: Jakým vývojem prošly Vaše čtenářské zájmy? Kdy byly nejsilnější a kdy naopak nejslabší? Pokuste se uvažovat kriticky o tom, co při čtení jevíte zájem nejvíce a co je Vaší čtenářskou motivací. 8.2.2 Čtenářský postoj Postoj je obvykle obecně definován jako hodnotový vztah zaujímaný jednotlivcem vůči okolnímu světu, jiným subjektům i k sobě samému. Zahrnuje dispozici chovat se či reagovat určitým relativně stabilním způsobem. Postoj k čemukoli je získáván na základě spontánního učení v rodině a v jiných sociálních prostředích - ve škole, ve vrstevnické skupině, v pracovním kolektivu apod. (srov. např. Průcha, Walterová, Mareš 2003, s. 171). Čtenářský postoj je socializovaným vyjádřením hodnotových soudů o literatuře, čtení či bytí čtenářem. Vypovídá o čtenářském typu, kterých lze jedince označit, je vodítkem pro diagnostiku literárněkomunikačních strategií a efektů. Postoj ke čtenářství je komplexním vztahem jedince ke všem projevům fenoménu existence (umělecké) literatury a k procesu jejího přijímání. Struktura postoje ke čtenářství (soubor dílčích postojů) je však mnohem složitější a její poznání je podmíněno znalostí (výzkumem) čtenářských zájmů a návyků individua, jež s ním tvoří celek spojitých nádob. Může být velmi snadno identifikovatelný prostřednictvím subjektivních výroků jedince o knihách, jménech autorů či postav, o tématech apod. - na základě jejich kvantity i kvality. Část pro zájemce: Postoj (attitude) psychologie definuje jako sklon ustáleným způsobem reagovat na předměty, osoby, situace a na sebe sama. Postoje jsou součástí osobnosti, předurčují poznání a chápání, myšlení a cítění. Získávají se v průběhu života vzděláváním, sociálními kontakty (rodina, škola, Kateřina Homolová, Literární komunikace 56 vrstevníci) a širšími sociálními vlivy (např. veřejné mínění). Postoje jsou relativné stálé. Všechny v sobě zahrnují složku kognitivní (poznávací), afektivní (citovou) a behaviorální (kona-tivní). Tradičně dělíme postoje podle obecných kritérií na: citové a poznávací, kladné a záporné, verbální a neverbální, skryté a zjevné, silné a slabé, soudržné a nesoudržné, vědomé a nevědomé, individuální a skupinové, stálé a proměnlivé. Funkce postoje mohou být: U instrumentální - postoj slouží k dosáhnutí cíle, n kognitivní - postoj pomáhá vytvářet si názor na svět, n hodnotová - postoj vytváří jedincovo sebepojetí, U sociálně adjustační - postoj pomáhá pocitům sociální sounáležitosti (Hartl, Hartlová 2000, s. 173). Úkol k zamyšlení: "~(~)~ Jaké jsou Vaše osobní čtenářské postoje? A jaké jsou čtenářské postoje lidí ve Vašem okolí? I_UL- OV;; si myslíte, že byly a jsou formovány': ? 8.2.3 Čtenářský návyk Návyk je reflexní jednání, způsob myšlení nebo chování, opakováním získaný a upevněný sklon k něčemu. Některé návyky jsou kulturně historicky podmíněny a mají formu např. obyčejů, tradic nebo konvencí. Žádoucí návyky usnadňují život. Zvyk číst souvisí s potřebou číst. Čtenářský návyk je způsob, jakým čtenář zachází s knihou, jak ji získává, čte apod. Návyk je určitý druh chování, proto také při zkoumání vybraných aspektů čtenářství hovoříme o „specifických projevech čtenářského chování" jedince. Ve čtenářských návycích se odráží vždy celá osobnost čtenáře. Spektrum čtenářských návyků široké, např. rychlost čtení je do značné míry také návyk. Vztah čtenáře ke knize, který má charakter zvyku a potřeby, se navenek projevuje určitým zájmem o knihy, zálibou v četbě a určitou čtenářskou aktivitou. Část pro zájemce: Návyk má procesuálni charakter, který je vyjádřitelný pohybem na ose S (stimul) - R (reakce), u vyšších a sociálních návyků pak na ose S (stimul) - I (intervenující proměnná) - R (reakce). Podle některých přístupů (např. William James) je návyk nej výraznějším činitelem sociálního chování (Hartl, Hartlová 2000, s. 343). Kateřina Homolová, Literární komunikace 57 Úkol k zamyšlení: I "TD Zamyslete se nad vlastními čtenářskými návyky. V Uvědomujete si, kdo nebo co na ně mělo největší vliv? 8.2.4 Psychologické aspekty procesu četby Četba evokuje představy dle psychologických zákonů asociace - vybavování představ na základě podobnosti, kontrastu ap. Může působit i jako psychologická odměna. To, že kniha může být hodnocena různě různými lidmi, je projevem interindividuálních rozdílů působení četby. O působení četby hovoříme jak u četby utilitární (četby textů informativní, neumělecké povahy), tak u četby literární, na kterou především je zaměřen zájem psychologů, knihovníků a pedagogů. Základními psychologickými aspekty procesu četby jsou kontemplace a identifikace: Kontemplace představuje (zejména právě v souvislosti s literárními příběhy) soustředěné přemýšlení, ponoření se do sebe (až rozjímání, hloubání a přemítání). Prožívání čteného umocňuje jeho působení na čtenáře. Identifikace je na obecné rovině zjišťováním, zjištěním a určením totožnosti. Psychologicky jde o ztotožnění se s j inou osobou, které se projevuje jejím napodobováním, zaujímáním jejích postojů a názorů (např. dítěte s jedním z rodičů). V případě recepce uměleckých literárních děl jde nejčastěji o ztotožnění se s jednou z jednajících postav, případně s autorským postojem. kontemplace a identifi-ka-ce Část pro zájemce: Kontemplace (vžití) a identifikace (ztotožnění) je vlastní zejména dětem. Teprve kontemplace do děje a jeho prostředí je činí „uvěřitelnými" a „pravdivými", teprve identifikovaná literární postávaje skutečným literárním hrdinou. Jinak se dítě vciťuje jen do evokovaných psychických stavů. Tyto mechanismy se však při četbě uplatňují i v dalších vývojových etapách - velmi intenzivně v dospívání, v dospělosti (zesíleně například při řešení obtížných životních situací a zejména u ženských čtenářek), v seniorském věku pak obvykle převládá retrospektivní kontemplace jako znovuprožívání známých a osvědčené emoce vzbuzujících textů. Úkol k zamyšlení: Přemýšlejte nad různými literárními texty (např. ze své domácí knihovny) a nad vžitím se do I o 1 jejich příběhů a nad ztotožněním se s jejich hrdiny v různém věku... Kateřina Homolová, Literární komunikace 8.2.5 Sociální a socializační účinky četby Socializací rozumíme celoživotní proces, v jehož průběhu si jedinec osvojuje specificky lidské formy chování a jednání, jazyk, poznatky, hodnoty, kulturu a začleňuje se tak do společnosti. Realizuje se hlavně sociálním učením, sociální komunikací a interakcí, i nátlakem. Socializace se odehrává především v rodině, ve skupině vrstevníků a přátel, ve škole, prostřednictvím masmédií a práce (Průcha, Walterová, Mareš 2003, s. 216). V souvislosti s literární komunikací (čtenářem jako jejím aktérem a čtením jako aktem recepce umělecké literatury) hovoříme o čtenářské socializaci - procesu vrůstání do společnosti čtením. Účinky četby (její projevy navenek) jsou rozmanité jak podle povahy čtenáře, tak podle povahy literárního či neliterárního textu. L. Vášová ve svém Úvodu do bibliopedagogiky (1995) předkládá závěry sociálních psychologů, kteří vymezují pět základních kategorií účinků četby tisku a literatury následujícím způsobem: Jako instrumentální (účelové, návodné, informativní) účinky četby chápe ty momenty, kdy četba přináší informace, kterých jedinec využívá při řešení praktických životních problémů, konkrétních úkolů a situací. Spadá sem jak okruh literatury naučné, tak beletrie, která mnohdy ukáže na základě analogie způsob řešení určité čtenářovy situace. Prestižní účinky četby jsou takové účinky, kdy čtenář, patřící k určité sociální skupině, vyhledává literaturu, která chválí jeho skupinu, posiluje sebeúctu čtenáře, navozuje pocit prestiže. Taková četba zpětně posiluje pozitivní vztah jedince ke skupině, případně vede k identifikaci s těmi jedinci, kteří dosáhli cílů, o něž čtenář sám usiluje. O potvrzovacích účincích četby se hovoří tehdy, jestliže čtenář vyhledává literaturu, která potvrzuje jeho vlastní názory, stanoviska a postoje. Takovou literaturu hodnotí čtenář pozitivně, nachází v ní posílení svých pozic, upevnění názorů na život, na společnost i potvrzení správnosti vlastního jednání (např. v procesu identifikace s literární postavou). Estetické účinky četby jsou spatřovány vtom, že si jedinec četbou obohacuje uměleckou zkušenost. Jedná se jak o obsah literárního díla, tak o jeho formu. Estetické působení je velmi důležité právě u dětského a dospívajícího čtenáře, který si teprve vytváří pojem estetických hodnot. Rekreační účinky četby znamenají, že čtenář se pobaví, odreaguje, zapomene na starosti, příjemně tráví volný čas. Četba je tu formou odpočinku, dochází při ní k relaxaci. V souvislosti s rekreačními účinky četby se hovoří někdy též o únikové funkci četby, a to jestliže v ní čtenář nalézá únik ze svízelné životní situace, v níž se nachází. Nejčastěji se tak děje živou evokací imaginárního světa, v němž se identifikuje s literárními postavami (hrdiny) nebo s prostředím literárního příběhu. V neposlední řadě zaznamenává sociální psychologie u četby účinky psychoterapeutické, které vycházejí z poznatků o vlivu četby na duševní zdraví člověka. Na tomto působení je založena léčba knihou - biblioterapie. Kateřina Homolová, Literární komunikace 59 Úkol k zamyšlení: I "TD -JDI Zamyslete se nad tím, jaké tituly mohou výše zmíněné účinky vzbuzovat. V Své postřehy si zaznamenejte na papír. SHRNUTI KAPITOLY Označení čtenář nevyjadřuje jen skutečnost osoby aktuálně čtoucí, nýbrž z časového aspektu Shrnutí souborně ten, kdo čte a četl. Čtenář je člověk, který využívá četbu jako jednu z forem sociální komunikace. Čtenářství má strukturní povahu a vstupuje v souhrnu rozvoje lidského jedince do řady vztahů. Děje se tak prostřednictvím sociální role čtenář. Proto by zájem o jedincovo bytí čtenářem neměl být podceňován a je předmětem aplikovaných psychologických disciplín. Pro práci knihovníka je funkční zjišťovat čtenářské zájmy, postoje a návyky člověka. kapitoly POUŽITÉ A DALŠÍ ZDROJE HARTL, J., HARTLOVÁ, H. Psychologický slovník. Praha : Portál, 2000. ISBN 80-7178- 303- kniha X. NAKONEČNÝ, M. Psychologie čtenáře. Praha : ÚD A/Strom, 1965. NÚNNING, Ansgar (ed.). Lexikon teorie literatury a kultury. Brno: Host, 2006. ISBN 80-7294-170-4. PRŮCHA, J., WALTEROVÁ, E., MAREŠ, J. Pedagogický slovník. 4. aktual. vyd. Praha : Portál, 2003. ISBN 80-7178-772-8. ŠTOCHL, Miroslav. Teorie literární komunikace .Vraha : Akropolis, 2005. ISBN 80-86903-09-5. VÁŠOVÁ, Lidmila. Úvod do bibliopedagogiky. Praha : ISV, 1995. ISBN 80-85866-07-2. VIEWEGH, Josef. Psychologie umělecké literatury. Brno : P. Křepela, 1999. ISBN 80-902653-1-6. Kateřina Homolová, Literární komunikace 60 SHRNUTI MODULU LITERÁRNI KOMUNIKACE Po prostudování distančního textu k modulu Literární komunikace nyní víte, co, je literatura a Shrnutí umíte definovat literaturu krásnou - beletrii pomocí základních estetických kategorií. Jste schopni charakterizovat umělecké literární dílo a stručně - za základě klíčových milníků -popsat dějiny literární recepce. Umíte popsat mechanismus fungování literární komunikace, vyjmenovat jeho složky a jejich specifické funkce. Víte, kdo je autor, jaký je rozdíl mezi spisovatelem a autorem a v čem tento rozdíl spočívá. Umíte definovat čtenáře, znáte základní čtenářské typologie. Umíte se orientovat v kategoriích čtení, četba a čtenářství, víte, co je jejich podstatou a čím se odlišují. Zjistili jste, že literaturou je možné, stejně jako obecnou sociální komunikací, ovlivňovat zájmy, návyky a postoje člověka. Víte, že literatura je spojená se životem a může mu dodávat umělecké hodnoty a kvality. KLÍČOVÁ SLOVA MODULU LITERÁRNÍ KOMUNIKACE Literatura, funkce literatury, krásná literatura, beletrie, komunikace, literárnost, aktualizace, fikce, estetický objekt. Umělecké dílo, literární umělecké dílo, aktualizace/ozvláštnění, interpretace, konkretizace, artefakt, struktura literárního díla, tematický plán, kompoziční plán, jazykový plán. Recepce, fáze recepce, recepční událost, recepční soustava, dějiny vnímání uměleckých děl, Platón, nápodoba, Aristoteles, estetika, estopsychologie, recepční estetika, kostnická škola, bib-liopsychologie. Komunikace, komunikátor, zpráva, kanál, komunikant, persvaze, literární komunikace, autor, dílo, čtenář, geneze (díla), transfer (literárních hodnot), recepce, sdělování, sdílení, sdělitelnost, interpretovatelnost, sémiotika, znak, označující, označované. Autor, spisovatel, autor reálný, autor implicitní, rukopis, psaní, tvořivost, tvůrčí osobnost. Čtení, literární čtení, racionální čtení, kurzorické čtení, orientační čtení, statarické čtení, četba. Čtenář, typologie čtenáře, čtenářský zájem, čtenářský návyk, čtenářský postoj, sociální a socializační účinky četby, psychologické aspekty četby. Kateřina Homolová, Literární komunikace 61 SEZNAM POUŽITÝCH ZNAČEK, SYMBOLU A ZKRATEK informativní, navigační, orientační Průvodce studiem n ke splněni, kontrolní, pracovni Kontrolní otázka * ^ y i Průvodce textem, podnět, otázka, úkol Shrnutí Tutoriál Čas potřebný k prostudování Nezapomeň na odměnu a odpočinek f Samostatný úkol Test a otázka Řešení a odpovědi, návody Korespondenční úkoly výkladové Df K zapamatování Řešený příklad Definice námety k zamyšleni, myšlenkové, pro další studium P Úkol k zamyšlení Část pro zájemce Další zdroje V Věta Kateřina Homolová, Literární komunikace