Úvod do filozofie 2/Filozofie 2
Mgr. Marek Timko, Ph.D.
Filosofové
 7
Iracionalismus, voluntarismus a nihilismus

Arthur Schopenhauer (1788 – 1860)
l
l- německý filosof, představitel
l  iracionalismu a voluntarismu;
l- kritik německého racionalismu
l  (Fichte, Hegel), navazuje ale na
  Kanta!
l- své hlavní dílo (Svět jako vůle
l  a představa, 1819) napsal jako
l  30letý, jeho myšlenky ale začaly
l  působit až po r. 1850.
l
lDalší díla:
O vůli v přírodě (1836)
Dva základní problémy etiky (1841)
Parerga a paralipomena (Drobné spisy a dodatky, 1851)
l
07_Schopenhauer_artysta

l2 základní tvrzení: Svět je
l1.) představa (indická mája, fenomenalismus), navazuje na Kanta,
lzákladní formou nazírání je kauzalita, od světa představy ale
lnevede žádná cesta k věci o sobě!
l
l2.) je projevem slepé vůle k životu (voluntarismus), pudu přežití,
lk světu se nemůžeme přiblížit zvnějšku, ale jen skrze individuum.
l
l– tělesné jednání je objektivovaný akt vůle v čase a prostoru.
l– podstata člověka nezáleží v myšlení, rozumu či vědomí,
l   člověka, jako i ostatní živé bytosti či svět (gravitační přitažlivost,
l   odpudivost látek atd.), vede slepá vůle k životu!
l– svět není ani logický, ani nelogický – je alogický; rozum je
l  nástrojem nerozumné vůle → filosofie pesimismu!
l „Láska je iluze, jejíž pomocí se příroda stará o zachování rodu.“

Život jako utrpení
l- zmítání pudy a žádostmi nikdy nenalezneme štěstí (vliv
l  Buddhova učení), bolest je pravou realitou života, štěstí je
l  pouze něco negativního → nepřítomnost bolesti.
l- strasti života: bolest, nouze, nuda, osamění → život nestojí
l  za to, aby byl žit!
l- čím vyšší forma existence, tím vyšší forma utrpení (nejvíce
l
l Možná řešení: - sebevražda? Ne. (Zahlazuje individuální vůli,
l                           ale nikoli vůli samu, vůle si vytváří nové tělo!)
l                         - umění? Ano, ale jenom dočasně. Hudba.
l                         - popření vůle k životu? Ano, trvale. Noluntas
l                          (nechtění). Soucit s utrpením jiných. Nirvána.
l
07_Buddha1

l"Optimismus je v zásadě neoprávněna sebechvála vlastního původce
l světa, vůle k životu, která se samolibě odráží ve svém díle: a úměrně
l tomu je nejen falešným, nýbrž i zhoubným učením. Neboť nám
l předkládá život jako žádoucí stav a jako jeho účel štěstí člověka. (...)
l ... zatímco mnohem správnější je za účel našeho života považovat
lpráci, odříkání, nouzi a utrpení, korunované smrtí (jak to činí
lbrahmanismus, buddhismus a pravé křesťanství), protože vedou k popření vůle k životu."
Smrtka_Douša

Søren Kierkegaard (1813 – 1855)
l- „dánský Sókrates“ (dialog a ironie);
l- myšlenkový předchůdce (křesťanského) existencialismu;
Hlavní dílo:
Buď – anebo (1843);
Pojem úzkosti (1844);
Bázeň a chvění (1844);
Stadia na cestě životem (1845);
Nemoc k smrti (1849);
„Bytostné poznání je právě
to, které se bytostně vztahuje
k existenci.“
l
07_Kierkegaard_Stamp

l- existence je nejniternější vztah k sobě samému, člověk je
l  hluboce dějinná bytost, jejíž zakládajícím prvkem je čas →
l  „rozepjatost já“ až k vlastní smrti. Existenci je možné
l  uskutečnit pouze skokem.
l
l- úzkost existence: Jak působí nic? Rodí úzkost!
l  Úzkost není strach, strach je vždycky strachem z něčeho
l  (má svůj předmět), úzkost se ukazuje jako propastně
l  bezdůvodná, jde v ní o naše bytí. Co nás naplňuje úzkostí, je
l  propastnost svobody!
l
l„Úzkost je možné srovnávat se závratí. Závrať se zmocňuje
l          toho, jehož zrak se upřel do zející hlubiny.“
l
l

l- „skok do víry“→ jak má jednotlivec věřit v Boha a jednat v
llásce. Víra není rozhodnutí na základě důkazů, mít víru
lznamená zároveň mít pochybnosti.
l
lTři stadia existence
l1.) estetické – pohanství a rané Řecko, lidské existování je nereflektované, vládne mu fantazie a
básnictví, odehrává se v dětské nevinnosti – „mimo dobro a zlo“; Člověk v téhle fázi nedisponuje
kategorií svobody. l2.) etické – začíná Sókratem, uvědomění si osobní svobody a zodpovědnosti, zlo
je chápáno jako nedostatek (ne jako „klad“). l3.) náboženské – ztělesněno křesťanstvím, já je třeba
myslet jak já, které zná Bůh, a jako bytí sebou. Není-li tohoto bytí sebou dosaženo, je to zlo,
vina a tedy se chápe jako klad: jako vědomé protivení se Bohu (hřích). Křesťanství ale nabízí i
pokání, odpuštění a vykoupení, jehož bylo dosaženo Kristovou smrtí.

Friedrich Nietzsche (1844 – 1900)
l- německý filosof a filolog,
l  voluntarista a nihilista;
l- navazuje na Schopenhauera;
l
l
lHlavní dílo:
lZrození tragédie z ducha hudby;
lNečasové úvahy (1873-76);
lLidské, příliš lidské (1878-80); Ranní červánky (1881); Radostná
lvěda (1882); Tak pravil Zarathustra (1882); Mimo dobro a zlo
l(1886); Genealogie morálky (1887); Soumrak model (1889);
lAntikrist (1895); Ecce homo (1898).
l
l
07_Nietzsche_Drawing

Vůle k moci
l„Tento svět je vůle k moci – a jinak nic. Avšak právě tak i vy
ljste vůle k moci – a jinak nic.“
- svět je nekonečné vznikání a zanikání, tvoření a ničení (odkaz na Hérakleita);
- podstatou světa je vůle k moci (voluntarismus);
- odmítnutí veškeré metafyziky (filosofické i náboženské!), věčných pravd či absolutních morálních
hodnot (problém s nihilismem → není pravdy, morálky ani náboženství: „Bůh je mrtev“!)
 - všechny problémy bytí nazírá jako problémy hodnoty (axiologické hledisko), „přehodnocení všech
hodnot“.

„Filosofování kladivem!“
lNietzsche rozbíjí staré hodnoty, které demaskuje
ljako falešné aby vytýčil hodnoty nové. Jeho filosofie
lby se dala charakterizovat jako:
l
l1.) antimoralistická – existuje morálka pánů a morálka otroků. U pánů znamená „dobrý“: vznešenost
a hrdost, opakem “dobrého“ je „špatný“ (obyčejný, bezcenný, sprostý). U otroků znamená „dobrý“:
mírný, pokojný, dobrotivý, soucitný, protikladem pak je „zlý“ (neobvyklý, smělý, nevypočitatelný,
nebezpečný).
l     Otrockou morálkou je morálka židovská – kde hlásá soucit, tam slyšíme chraplavý hlas
méněcenných, kteří pohrdají sami sebou.
l
l2.) antidemokratická – veškerá evropská morálka je morálkou stádní zvěře. Jejím výrazem je
demokratické hnutí.
07_Nietzsche_Bietzsche

l3.) antisocialistická – socialistický ideál znamená naprosté zvrhnutí člověka ve stádní zvíře.
l
l4.) antifeministická – úměrně tomu, jak muži ztrácejí pravou mužnost, degeneruje i žena a vzdává
se svých ženských instinktů. Usilování ženy o emancipaci je příznakem úpadku.
l5.) antiintelektualistická – vědomí a rozum jsou jenom služebníkem vůle („vůle k moci“). Účelem
poznání je ovládání věcí ve službě životu. Více se toho děje bez našeho vědomí (důraz na
instinkt!).
l
l6.) antipesimistická – kdo říká, že život nestojí za nic, říká:
Já nestojím za nic.
l

l7.) antikřesťanská – křesťanství (jako nepřítel smyslovosti) je souhrn převrácení přirozených
hodnot.
„Křesťanský pojem boha – bůh jako bůh nemocných…, l         bůh jako duch – je nejperverznější
pojem boha.“
„Mrtvi jsou všichni bozi: Chtějme tedy, aby žil nadčlověk. Hleďte, hlásám vám nadčlověka. Nadčlověk
je smysl země…“
„Člověk jest provaz natažený mezi zvířetem
a nadčlověkem – provaz nad propastí.“
l
lNadčlověk – je člověk vědoucí o smrti boha.
lČlověk, který ví, že všechno idealistické zásvětí
lje pouhý přelud, člověk, který se vydává
ls radostným přitakáním zemi a životu.
l
07_Nietzsche_Superman

Myšlenka „věčného návratu“
l- etický požadavek – žít tak, abych byl schopen a ochoten
lprožít svůj život nekonečněkrát úplně stejně!
l- myslet a potvrdit, že se všechno vrací, že se všechno věčně
lOpakuje, to je nejvyšší přitakání, které lze vůbec myslet.
l
l                                             „Toto – to že byl život? chci říci
                                        smrti. Nuže dobrá. Ještě jednou!“
07_Eros, psyché a Nietzsche 07_uroboros_by_adoradora