11. ZÁVĚR: ČEMU NÁS MŮŽE NAUČIT MULTIKULTURNÍ FILOSOFIE SOCIÁLNÍCH VĚD?
11.1 Ohlédnutí za škodlivými dualismy
Dualistický způsob myšlení ve filosofii sociálních věd převládá. K otázkám se přistupuje z hlediska buď a nebo, načež se zvolená odpověď obhajuje jako jediná správná. Tak tomu vskutku je i v různých stanoviscích rozebíraných v této knize. Otázky uvedené v názvech kapitol si říkají o odpověď typu ano/ne a hlavní směry v dané oblasti se přiklánějí ten k jedné, ten k druhé z těchto možností.
Jedním z hlavních úkolů našich analýz bylo tento dualistický způsob uvažování zpochybnit. Opakovaně jsme viděli, že předložené alternativy působící jako vzájemné konkurentky ve skutečnosti nejsou v nutném protikladu; že stanoviska vydávající se za vyčerpávající odpovědi jsou jednostranná, představují pouze dílčí odpověď a je třeba je doplnit jejich údajným protikladem a že na otázky, které vybízejí k volbě mezi dvěma možnostmi, bude lepší neodpovídat z jejich vlastního hlediska, ale řešit je zpochybněním jejich předpokladů a jejich vyvrácením. Neustále se navracejícím motivem této knihy byla naléhavá žádost, abychom se vyhýbali zavádějícím dualismům.
Zastavme se u dichotomií, s nimiž jsme se v předešlých kapitolách setkali:
Některé (škodlivé) dualismy
Já	v.	Jiný
Atomismus	v.	Holismus
Naše kultura	v.	Jejich kultura
Stejnost	v.	Jinakost
Aktivní činnost	v.	Sociální systém
Autonomnost	v.	Tradice
Příslušník vlastní skupiny	v.	Příslušník cizí skupiny
Sebepoznání	v.	Znalost jiných
Pozorovatel	v.	Pozorovaný
264
265
Chápání jiných
z našeho hlediska Chápání jiných Přítomnost Význam Relativismus Subjektivita Vyprávěné příběhy
v.
v.
Chápání jiných
z jejich hlediska Kritizování jiných Minulost Příčina
Objektivismus Objektivita Žité příběhy
Tyto dichotomie nejsou všechny stejného druhu a nezapadají ani do úhledných kategorií. Pronikly-li ale naše úvahy k jádru věci, pak jsou tyto dichotomie a dualistický způsob myšlení, který je jejich základem, zjednodušující. Dualismus ustavuje konfrontaci mezi dvěma entitami a nutí člověka volit na základě této proti-kladnosti: buď jedna strana, nebo druhá. Nepřipouští možnost, že každý z těchto „protikladných" pojmů ve skutečnosti svůj údajný protiklad potřebuje a využívá. Ve shodě s tím vylučuje i možnost přijmout obě strany, vidět je nikoli jako „buď/nebo", nýbrž ve vztahu „jak/tak".
Naše analýzy se opíraly o dialektický způsob myšlení. V dialektickém přístupu se rozdíly nepojímají jako absolutní, a proto ani vztah mezi nimi není vztahem naprostého antagonismu. V dialektickém pohledu se alternativy, přestože si skutečně konkurují, pouze jeví jako navzájem „jiné". Ve skutečnosti jsou spolu hluboce propojeny a jejich konfrontace odhaluje, jak je možno rozdíly mezi nimi chápat a překonat (překonat nikoli ve smyslu zahladit, nýbrž ve smyslu udržet v napětí uvnitř širšího rámce). Původní představu soupeřících alternativ, které vyčerpávají všechny možnosti, lze tedy nahradit širším pohledem, který umí rozeznat hodnotu v původních pozicích, přitom je ale překračuje a vychází za ně.
Například v 2. a 3. kapitole vypadaly atomismus a holismus jako dva protichůdné přístupy ke studiu společnosti, z nichž jeden za základní prvky analýzy společnosti prohlašuje jednotlivce a druhý mu oponuje tím, že těmito základními prvky jsou společnost a kultura. Oba tyto přístupy jsou ale nejenom jednostranné; mají-li vést k adekvátnímu pochopení věci, potřebují si navzájem vypůjčit některé své pohledy. Atomismus správně zdůrazňuje, že společnosti se skládají z jednotlivců a že jednotlivci jsou specific-
kými činiteli, pomíjí ale fakt (který naopak zdůrazňuje holismus), že jednotlivci k tomu, aby byli tím, čím jsou, potřebují jiné. Holismus správně vyzvedává, jak nás kultura a společnost uschopňují i omezují, zachází v tom ale příliš daleko, nevěnuje pozornost aktivní činnosti a z kultury a společnosti dělá věci, které se svým členům přímo vtiskují, místo aby v nich viděl procesy aktivního přivlastňování, procesy enkulturace a socializace. Náležitou odpovědí na otázku, zda z nás to, co jsme, dělají naše kultura a společnost, je tedy rozvrácení jejího předpokladu, totiž že buď my děláme kulturu a společnost, nebo ony dělají nás. Platí obojí: děláme naši kulturu a společnost a ony zase dělají nás.
Také v 6. kapitole prozrazuje protiklad mezi interpretativismem (podle něhož je třeba jiné chápat z jejich vlastního hlediska) a an-tiinterpretativismem (který tvrdí, že jiné je nutno chápat z hlediska sociální vědy) falešný dualismus. Ten v tomto případě vychází ze scestné dichotomie mezi významem a příčinou. Filosofové často tvrdí, že pochopení jevů, které mají nějaký smysl, spočívá v pochopení tohoto jejich smyslu, nikoli ve vysvětlení jejich příčin, a že sociální veda by měla v souladu s tím usilovat o interpretace, ne o kauzální teorie. Tato argumentace je však jednostranná: interpretace je pro vysvětlení intencionálni ch jevů nezbytná, ale sama o sobě nestačí. Ke zjištění identity intencionálních jevů (jež jsou takto charakterizovány) je třeba odkrýt, jaký význam mají pro ty, kdo v nich vystupují, prožívají je a vytvářejí. Sociální věda však potřebuje také zjistit, jaké podmínky tyto významem obdařené procesy a jejich výsledky způsobily, a k tomu musí rozvíjet kauzální teorie, které překračují pojmosloví zkoumaných. Vedle toho musí dále odhalit, díky jakým kompetencím si mohou jednající utvářet záměry a konat intencionálne. Také kompetenční teorie přesahuje slovník těch, které analyzuje. Z toho plyne, že sociální věda má jiné chápat jak z jejich, tak ze svého hlediska.
Z 5. a 6. kapitoly dále víme, že zavádějící je často i protiklad mezi chápáním jiných a kritickým pohledem na ně. Chápat je zpravidla jedna věc, hodnotit druhá. Jelikož v sociální vědě jde o pochopení jiných, ne o jejich hodnocení, filosofové často prohlašují, že posuzování předností myšlenek, jednání nebo vztahů jiných nemá ve vědecké analýze co dělat. To je ale zjednodušující. Za prvé, vysvětlení intencionálního jednání a jeho výsledků bude mít různou podobu v závislosti na tom, zda jde o jednání raci-
266
267
onální, či nikoli. Intencionálni jednání označené za iracionálni musí být vysvětleno pomocí jiných principů než těch, které se uplatňují v běžné racionální souvislosti, a jeho vysvětlení musí obsahovat také zprávu o tom, jak tyto nestandardní principy fungují. (Příkladem je Freudova teorie podvědomí a zvláštních principů, jimiž se řídí jeho „primární procesy", například vytěsnění a kondenzace, které spojují myšlení s jednáním.) Jelikož vysvětlení racionálního jednání a jeho výsledků je jiné než vysvětlení jednání iracionálního, sociální vědci nemohou nehodnotit, zda je jednání racionální nebo ne.
Za druhé, určité formy myšlení jsou systematicky matoucí, přestože opodstatňují neustále se reprodukující praktiky a vztahy. Tyto praktiky a vztahy jsou vlastně možné pouze díky iluzornosti myšlení, jehož jsou výplodem, a jestliže jim chtějí sociální vědci porozumět, musí přijít na to, jakým způsobem se jednající systematicky klamou. (Jak bylo uvedeno v 6. kapitole, příklad zde nabízí Marx, když hovoří o náboženských praktikách spojených s křesťanským Bohem a o tzv. odcizení, které je inherentní součástí víry v takového Boha.) Ve vysvětlení sociálních jevů hrají v tomto ohledu zásadní roli pojmy, které jsou běžné v kritické sociální teorii, například manifestní a latentní obsah, falešné vědomí, ideologie, potlačení, sublimace a hegemonie. Všechny tyto pojmy, jakož i řada dalších, implikují kritiku, protože jejich užití vychází z kritického přístupu k sociálním praktikám a intencio-nálním stavům určitých skupin. Hodnocení je tedy i zde klíčovým, nevyhnutelným prvkem sociálněvědného vysvětlení.
Falešná je i dichotomie mezi nomologickým a genetickým vysvětlením. Zastánci historismu (podle kterých musí mít vysvětlení intencionálních jevů genetickou povahu) na základě těchto údajně se vylučujících alternativ tvrdí, že sociální vědy jsou ve své podstatě historické. Zastánci nomologismu (podle kterých se vysvětlení sociálních jevů v ničem neliší od vysvětlení jevů přírodních, a je tudíž nomologické povahy) jsou oproti tomu toho názoru, že sociální vědy nejsou o nic historičtější než fyzika nebo chemie. Jak jsme ale viděli v 8. kapitole, samo o sobě je jak nomologické, tak genetické vysvětlení neúplné a k plnému vysvětlení sociálních jevů se navzájem potřebují. Sociální vědy tedy vyžadují jak nomologické, tak genetické vysvětlení, ne jedno nebo druhé. A tak jsou v jednom důležitém smyslu historické a v jiném ne.
Devátá kapitola ukázala, že zdánlivě soběstačné a navzájem antagonistické alternativy narativního realismu a narativního konstrukcionismu stojí na jistých předpokladech, které - když se je podaří překročit - vedou k jinému pohledu, k narativismu, jenž zachovává prvky obou, avšak v syntéze vyšší úrovně. Otázkou není, zda příběhy žijeme nebo pouze vyprávíme. Takové pojímání věci zavádí falešnou volbu, takže nám brání vidět, že příběhy žijeme z vyprávíme, a znemožňuje pochopit, jak to přesně děláme.
Další z dichotomií, které otravují sociální myšlení, je dichotomie mezi minulostí a přítomností. Jak ale víme ze 7. a 9. kapitoly kde jsme se věnovali významu intencionálních jevů, minulost a přítomnost se navzájem prostupují. Dobře to řekl Faulkner: „Minulost nikdy nebyla — je." Přítomnost je pokračováním minulosti a minulost žije v přítomnosti dál. To, v čem vidíme povahu minulosti, navíc závisí mimo jiné i na tom, jak vidíme přítomnost. Minulost a přítomnost zdaleka nejsou oddělené úseky času; navzájem se proplétají a definují se jedna druhou.
Nebo se vraťme k 10. kapitole a k objektivismu a relativismu, které, jak bylo doloženo, navzdory své zdánlivé neslučitelnosti předpokládají obecně pozitivistickou epistemologii a realistickou ontológii, v nichž jsou poznávající pojímáni jako zrcadla nezávisle strukturované Reality. Ve zmíněné kapitole jsme na tyto pozitivistické a realistické předpoklady zaútočili, což nám otevřelo možnost jiného pojetí poznání - falibilismu. Falibilismus nám pak umožnil nově chápat objektivitu jako kritickou inter-subjektivitu a pokusit se plně využít toho, v čem se objektivismu a relativismu daří pronikat k jádru věci.
Ve všech těchto případech jsme dualistický pohled nahradili pohledem dialektickým. Něco takového je mnohem snazší, je--li místo substantivistické koncepce identity přijata koncepce procesuálni. Ve 2. kapitole jsme zpochybnili představu Já pouze navenek se vztahujícího k jiným a stojícího proti nim, když jsme je začali místo jako substanciálně sjednocenou věc pojímat jako relačně sjednocený tok v čase. Když jsme v téže kapitole nahlédli na etnografii nikoli jako na zobrazení nezávisle existujících sociálních interakcí, nýbrž jako na výsledek interaktivního procesu mezi etnografem a sociálními aktéry samými, ukázala se zbytečnost dichotomie mezi pozorovatelem a pozorovaným. Ve 3. kapitole ztratila svou přesvědčivost dichotomie mezi kulturou
268
269
a jednotlivcem, protože jsme v kultuře přestali vidět entitu utvářející své příslušníky, nějaký vzor či text, a přistoupili jsme k ní jako k nepřetržitému procesu interakce, jako ke změti vášnivých diskusí a rozhovorů, jakmile jsme v 7. kapitole uviděli v interpretaci okamžik v nepřetržitě se odvíjejícím procesu, v němž se pro konkrétní publikum v konkrétním uspořádání aktualizují stále nové významové potenciály, a přestali ji chápat jako hotový produkt, který postihuje jednou provždy daný význam, začala se hroutit i protikladnost „interpretace z jejich hlediska" a „interpretace z našeho hlediska". A když jsme v 10. kapitole jako proces - tentokrát jako proces intersubjektivního dialogu držícího se fa-libilistických principů - nazřeli objektivitu a opustili její chápání jako sledování Reality, jaká je o sobě, rozpadl se také základ, na němž stála opozice relativismu a objektivismu.
Já, kultura, interpretace, objektivita — přestože jde o entity zcela odlišného druhu, máme sklon o nich uvažovat spíše jako o věcech než procesech, a tedy je vidět v konfrontaci s jinými věcmi, které jsou údajně jejich protikladem. Budeme-li však o nich uvažovat nejako o podstatných jménech, ale jako o slovesech, nejako o neměnných entitách, ale jako o nepřetržitých aktivitách, přinejmenším jeden z hlavních zdrojů tendence pojímat je protikladne jako dualistické soupeře přijde o svou přesvědčivost.
11.2 Interakcionfsmus
Nikde ve filosofii sociální vědy nemá dualismus tak kritickou roli jako v diskusích o vztahu mezi Já a Jiným a o souvisejícím tématu vztahu mezi stejností a rozdílností. Z 2. kapitoly víme, že atomismus, opírající se o Solipsismus z kapitoly 1, zobrazuje vztah mezi Já a Jiným jako vztah zásadní rozdílnosti (obr. 11.1):
Obrázek 11.1
Tento obraz lze doplnit holismem kapitoly 3 a relativismem kapitoly 4, které k atomismu přidají vysvětlení, proč je Já a Jiného třeba chápat odděleně: jelikož jak Já, tak svět, v němž toto Já žije, jsou funkcí kulturního paradigmatu a společnosti, která je utváří,
svět každého Já musí být odlišný. Výsledkem je podrobněji rozvedený obraz protikladnosti mezi Já a Jiným (obr. 11.2):
kulturní j Já, svět č. 1
paradigma č. 1
Jiný, svět č. 2
kulturní paradigma č. 2
Obrázek 11.2
Solipsismus, atomismus, holismus a relativismus jsou ale hluboce problematické. Přeceňují rozdíly a nedoceňují to, co je sdílené a podobné, nebo nadměrně zdůrazňují moc skupiny a bagatelizují individuální schopnost aktivní činnosti a přehlížejí možnosti interakce. Všichni žijeme v temže světě (i když každý z nás jinak); identita Já je svázána se vztahy k jiným a jednotlivá Já nutně sdílejí určité základní schopnosti a dispozice, mezi nimiž nikoli nedůležité místo zaujímá schopnost jednat. Zahrneme-li mezi faktory i tyto věci, začne se rýsovat méně separatistické zobrazení vztahu mezi Já a jinými (obr. 11.3):
Já <r
-> Jiný
Svět
Obrázek 11.3
Avšak i obrázek 11.3 je zavádějící. Chápání jiných (zejména pomocí kriticky intersubjektivních metod sociální vědy) je hluboce propojeno s tím, jak chápeme sama sebe. Změny v našem chápání jiných vedou ke změnám v našem sebechápání a naopak. Jelikož podoby sociálního života jsou utvářeny také naším sebechápáním, změny v tomto sebechápání navíc v konečném důsledku znamenají i změny ve způsobu života. Obrázek 11.3 je příliš statický; nepostihuje dynamiku vztahu mezi tím, jak chápeme sebe, a tím, jak chápeme jiné, tedy vztahu mezi Já a jinými, takže se z něho vytrácí procesuálni, proměnlivá povaha osobní identity.
Malá úvaha nám pomůže naznačit, jak by se dal tento obrázek vylepšit. Vyjděme ze základní kategorie multikulturní analýzy, z kategorie totožnosti a rozdílnosti. Všimněte si onoho „a": totožnost a rozdílnost nejsou protikladné kategorie. Jsou jedna pro
270
271
druhou nezbytné a dialekticky jak po epistemologické, tak po ontologické stránce navzájem provázané.
Po epistemologické stránce je veškeré chápání komparativní: nemůžeme chápat sebe, nechápeme-li jiné. To, co je na nás výlučné a charakteristické, poznáváme pouze prostřednictvím interakce s jinými. Právě proto se toho člověk o sobé tolik dozvídá, když cestuje po cizině nebo čte životopisy jiných. Můžete si o sobě například myslet, že jste svým způsobem „podivíni", protože se vám zdá, že tak jako vy nikdo jiný necítí a nejedná. (I tento počáteční soud je v podstatě komparativní; sociální jsme od samého počátku.) Pak ale zjistíte, že i jiní cítí a dělají to, co vy. Toto zjištění vás může zbavit pocitu podivnosti či nenormálnosti, a přeměnit tak vaši zkušenost. Totéž platí obráceně. Všichni jsme si někdy mysleli, že to, co děláme, ctíme nebo odsuzujeme, je normou, a pak námi otřáslo, když jsme zjistili, že tomu tak není: chcete snad říci, že staří Rekové praktikovali sodomii!? Takové odhalení mění naše vnímání sebe, protože nám bere pocit morální jistoty.
Totožnost a rozdílnost jsou propojeny také ontologický. Být x znamená nebýt y nebo z. Muslima, bílého muže nebo řekněme heterosexuála z nás dělá to, že nejsme něčím jiným (katolíkem, černou ženou, homosexuálem). Tímto způsobem utvářejí naši identitu vztahy k entitám, od nichž se lišíme. Klasickým příkladem toho je identita příslušníků postkoloniálních společností. Ti mají tendenci zdůrazňovat to, co nemá původ u kolonizátorů - co je domorodé, místní, tradiční. Kolonizátor pak ale samozřejmě zůstává neustále přítomným negativním pozadím. Dokonce i označení „postkoloniální" vyjadřuje neodmyslitelně vztahovou povahu identity nově se rozvíjejících společností.
V důsledku vzájemného vztahu mezi totožností a rozdílností je každé sociální zkoumání, které je vnímavé ke kulturním a sociálním rozdílům, nutně prostoupeno nevykořenitelným napětím mezi Já sociálního vědce a jinými, které zkoumá. To se v multikulturní sociální analýze projevuje několika způsoby:
1. Jak jsme viděli v 6. kapitole, chtějí-li sociální vědci porozumět jiným, musí se snažit rozumět jim z jejich vlastního hlediska, ale musí také pracovat s kategoriemi, které přesahují kategorie užívané zkoumanými lidmi.
2. Z 2. kapitoly víme, že rozhovory, zúčastněná pozorování a jiné etnografické metody, jimiž sociální vědci zkoumají jiné, jsou sociální interakce, které napomáhají určitým formám chování. Sociální vědci tedy nejsou pouhými pozorovateli naprosto nezávislých objektů, ale ty, které studují, aktivně ovlivňují.
3. Sedmá kapitola doložila, že totéž platí i tam, kde mezi interpretem a interpretovaným nedochází k fyzické interakci. Význam sám je dyadický: bud' proto, že význam intencionálriího jednání, textu, vztahu nebo výtvoru se částečně aktualizuje až v procesu interpretace (zde „význam" znamená „důležitost pro"), nebo proto, že vyjádření záměrů jiných vyžaduje přeložit je do pojmů vykladače (zde „význam" znamená „záměry, s nimiž"). Ti, kdo se věnují sociálněvědné interpretaci, tak mají na předmětu svého zkoumání aktivní podíl, i když se zkoumaný jev stal už velmi dávno.
4. Když jsme v 7. kapitole hovořili o hermeneutickém kruhu, zjistili jsme také, že vztah sociálních vědců a íidí, které analyzují, je dynamický a nepřetržitý. Nové chápání jiných mění sociálněvědné koncepce, a na druhé straně každá změna v těchto koncepcích přináší změny v interpretaci jiných a aktivuje nové formy chápání. Tento interaktivní proces neustále pokračuje, je to věčný koloběh větvících se změn v porozumění.
Sociální věda musí být proto „reflexivní". Sociální vědci si musí být vědomi toho, kdo a co jsou, co vnášejí do sociální analýzy, jak se na ně dívají zkoumaní lidé, jakému chování jejich přítomnost přispívá (včetně probouzení sebeuvědomění) a jak mění, posiluje nebo utlumuje jisté formy emocí, vztahů a aktivit. Sociální vědci si musí být vědomi rezonance, již vytvářejí v jiných (i v sobě), a to způsobem, který byl v 10. kapitole popsán jako „odpovědný".
Vztah mezi sociálními vědci a zkoumanými lidmi je tedy dialektický. Ze 3. kapitoly víme, že totéž platí i pro kultury jako takové. Lidská historie je neustálým procesem interakce a výměny, v němž se izolované skupiny dostávají navzájem do styku, zápasí, vypůjčují si, upravují, mění a nechávají se měnit. Jádrem lidských společností a jejich historie není izolace před jinými, nýbrž otevřenost jejich vlivu v obchodu, přenosu technologií, kulturní výměně, sporech, a dokonce i válkách. Lidská historie je také příběhem neustále se vyvíjejících podob míšení se s cizinci, kteří se, často v důsledku vynuceného připojení, stávají partnery,
272
273
nepřáteli - nebo zcela nově něčím mezi tím. I tradiční nepřátelé v dlouhodobých konfliktech provázených nenávistí a ohrožením se stávají, přinejmenším jako negativ, součástí svých identit. Dramaticky o tom vypovídají prastaré konflikty mezi Židy a muslimy na Středním východě.
Kultury vůbec nejsou statické, uzavřené, koherentní entity, ale křižovatky, na nichž se směňují, zcizují, vylepšují a dál jiným předávají důležité dovednosti a prostředky. Lidská historie je jako hlučný bazar, na kterém se střetávají lidé s různými způsoby života, hádají se, okrádají, napodobují, podřizují a zotročují, vždy ale na sebe navzájem působí a mění jeden druhého. Právě proto se toho můžeme tolik naučit, zaměříme-li pozornost na prahy a hranice, na nichž dochází ke srážkám skupin a ideologií, které jsou nuceny se mísit a srovnávat.
Představa „čisté kultury", v níž se nějaký integrální, samostatný celek tvoří sám ze sebe, nepoznamenán vlivy ze strany jiných, je naprostý mýtus. Všechny kultury jsou výsledkem střetů s jinými kulturami, od nichž přebírají přitažlivé i nebezpečné novoty, které pak rozmělňují a činí svou součástí, i když v poněkud jiné podobě, nebo jim vzdorují tím, že upevňují jisté aktivity a praktiky, jež byly původně „přirozené" a spontánní, k nimž se však nyní uchylují záměrně. Kultury je lépe chápat jako zóny interaktivity než jako samostatné věci.
To neznamená, že bychom v historii kulturní interakce měli vidět zkrátka proces kulturního prolínání, v němž si skupiny navzájem předávají nové myšlenky. Síření myšlenek, technologií a forem organizace vždy souvisí s rozdílnou mocí různě situovaných skupin. Kulturní interakce není jako ideální studentský kroužek; vedle racionální analýzy a reflexe k ní patří také hrozby, manipulace a nátlak. Kulturní interakce ale není ani pouhým procesem ovládání, v němž si silnější podřizují slabší (buď přímo vnějším donucením, nebo nepřímo tím, že ovlivňují jejich myšlení kontrolou proudu idejí, jež jsou jim dostupné /tzv. „hegemonie"/). Snahy něco vnutit zákonitě vyvolávají odpor. Jak bylo vysvětleno ve 3. kapitole, dodržování pravidel není nikdy automatické; vyžaduje adaptaci a interpretaci, které otevírají prostor sporům a vzdoru. Součástí kulturní a sociální interakce jsou složité vzorce přivlastňování a vyjednávání mezi skupinami, které se liší silou, a ke studiu této interakce je nezbytná vnímavost
vůči vzájemnému působení spletitých procesů vnucování, odporu, konfliktu a přizpůsobení se v čase.
K čemu dochází mezi kulturami a společnostmi, najdeme také uvnitř jednotlivých kultur a společností. V kapitole 3 jsme hovořili o tom, že kultury nikdy nejsou jednoduché, konzistentní entity. Schémata významů uspořádávající sociální život nejsou jako pevně dané texty, ale spíše jako zapálené diskuse, v nichž se utká-vají konkurenční interpretace a koncepce v nepřetržitém procesu formování kultury. Také společnosti jsou tvořeny soupeřícími procesy strukturace, v nichž se jednotlivci a skupiny s různými prostředky a dovednostmi snaží prosadit způsob života, který by jim vyhovoval. Z toho plyne, že rozdíly uvnitř určité společnosti nebo skupiny jsou často stejně velké jako rozdíly mezi společnostmi a skupinami, a pro vztahy uvnitř společnosti jsou příznačné komplikované vzorce vyvažování a přivlastňování.
Do sebe uzavřenými, od jiných oddělenými monádami nejsou ani jednotliví lidé. Já není, jak víme z 2. kapitoly, věc, ale proces, avšak ne vnitřní proces samostatného sebevytváření a sebe-směrování, nýbrž interaktivní proces, v němž hrají zásadní roli vztahy s jinými lidmi. Já je Já jedině v interakci s jinými a díky ní. A stejně jako jsou často konfliktní, nejasné a závislé na daném okamžiku tyto interakce, je také Já proměnlivé, mnohohlasé, plné nejednoznačností a vnitřních konfliktů, cizí samo sobě.
Vzhledem k tomu všemu potřebujeme dynamičtější a interaktívnejší zpodobení vztahu mezi Já a Jiným, než jaké nám nabídl obrázek 11.3:
Obrázek 11.4
274
275
Obrázek 11.4 se pokouší zachytit zásadně dialogickou a dynamickou povahu vztahu mezi Já a Jiným v čase, v němž interakce mezi nimi utváří neustále se odvíjející procesy, které jsou jejich identitou.
Koncepce sociální a individuální identity nejsou důležité jen v akademických sporech. Hrají také klíčovou roli v multikulturní politice naší doby. Příslušníci menšinových skupin často berou svůj život jako volbu mezi asimilací a separací (zde máme co dělat s dalším případem dualismu). Tento způsob uvažování ovládal například diskuse, které se v devatenáctém století vedly o tom, jak by se Židé měli chovat k dominantním křesťanským kulturám v Evropě, a i dnes poskytuje slovník pro debaty o tom, jak by měli přistupovat k bílé společnosti Afroameričané. Podle této jednoduché představy si mají menšinové skupiny vybrat buď stejnost (a snažit se dosáhnout nerozlišitelnosti od většiny), nebo jinakost (a snažit se udržet a zachovat to, co je odlišuje jako menšiny). V Evropě se tak židovští zastánci asimilace chtěli zbavit své židovské svéráz-nosti a smazat rozdíly v řeči, oblékání, zaměstnání, společenských způsobech, stravování atd.; separatističtí Židé oproti tomu hlásali, že si musí ponechat své příznačné zvyklosti, neboť pouze s nimi si budou moci zachovat identitu odvozující se od jedinečného historického odkazu. Podle dichotomie, která se jim předložila, byio východiskem bud' to, že se Já a Jiný ztotožní a rozdíly zmizí („taviči tyglík"), nebo zůstanou odděleni a rozdíly se potvrdí a upevní („míchaný salát"). Všimněme si, že obě alternativy předpokládají statické, čistě opoziční pojetí vztahu mezi Já a Jiným.
Existuje ale ještě třetí možnost: interakcionismus. Interak-cionismus je jak pohled na lidskou historii a kulturu, tak etika doporučující jistý postoj k multikulturní výměně a reakci na ni. Jako pohled na lidskou historii a kulturu pojímá interakcionismus vztah Já -- Jiný dialekticky; popírá že Já a Jiný jsou „v jádru" nutně odlišní a neměnní a že určitá identita znamená naprostou odlišnost od toho, co není. Místo toho tvrdí, že identita Já je těsně spjata s identitou Jiného (a naopak), že Já a Jiný jsou v neustálém proudu změn a že jsou si podobní a rozdílní zároveň. (Interakci-onistické pojetí vztahu mezi Já a Jiným zachycuje obrázek 11.4.) Interakcionismus se proto zaměřuje na styčné body mezi různými skupinami, zejména na ta předmostí, jež slouží jako základny výměny. („Výměnu" bychom neměli chápat jako bez výjimky
příjemné a ochotné sdílení; provokace, hrozby, odpor - i to jsou formy výměny, které nutí hodnotit a někdy i opustit a změnit staré zvyklosti.)
Jako etický přístup nás interakcionismus nabádá hledat nové formy identity nikoli za kulturními a sociálními rozdíly, nýbrž v jejich rámci. Interakcionisté jsou toho názoru, že výsledkem kulturní a sociální výměny nutně není - a nemělo by být - ani smazání rozdílů (jako v případě asimilace), ani jejich přetrvávání (jako v případě separace), ale sebezpochybnění, učení se a následný růst. (Máme-li použít další kulinářskou metaforu, představu interakcionismu dobře symbolizuje guláš, v němž různé ingredience mění při vaření svou individuální příchuť a strukturu, přitom ale nepřestávají být evidentně odlišnými entitami.)
Interakcionismus nepočítá ani s překonáním rozdílnosti (které tak jako tak pokládá za nemožné), ani se zachováním „podstatného" nebo „čistého". Místo toho předjímá a doporučuje dynamické míšení neustále se měnících prvků. Při tomto míšení nejsou rozdíly ani překonány, ani zachovány; spíše jsou rozpoznány, zkoumány, situovány, zpochybněny a možná i přeměněny. Ve střetech Já s jinými, podobnosti s rozdílností, nejde o to vybrat si jedno nebo druhé, ale udržet obojí v dynamickém napětí.
Zde musíme být opatrní. Mezikulturní styk není vždy prospěšný; někdy může být ve skutečnosti devastující. Připomeňme si domorodé Američany v Severní Americe a jejich „vzájemnou výměnu" s bílými osadníky z Evropy. Zde ke kulturnímu kontaktu došlo v kontextu krutého boje o půdu a zdroje, v němž měli bílí obrovskou vojenskou převahu; domorodce navíc kosily nové choroby a způsoby života obou stran byly neslučitelné. Výsledkem nebyl „guláš", ale masakr miliónů lidí a kulturní, ekonomické a politické ožebračení těch, kteří zbyli. (V historii samozřejmě najdeme řadu „výměn" tohoto druhu.)
Ale i zde se hodnota interakcionismu paradoxně potvrzuje. Hlavním příkazem etiky interakcionismu je: utkej se, pouč se, přizpůsob se - nebo zahyň. K mezikulturnímu kontaktu - obvykle v kontextu hlubokých mocenských rozdílů - bude docházet bez ohledu na přání jednotlivých stran. (Jak již víme, „nepřítele" venku neudrží ani uzavření hranic „železnou oponou" a podobná opatření.) Otázkou je, jak tento kontakt pojímat a jak nejlépe naň reagovat.
276
277
Jako pohled na lidskou historii se interakcionismus zaměřuje na styk mezi různými skupinami a jedinci a na změny, které z něho vyplývají. Ústředním úkolem sociální vědy podle něho je odkrývat, jak dřívější pavučiny idejí a praktik internalizovaly, uzpůsobovaly, využívaly a přehodnocovaly to, co bylo kdysi cizí a snad i mocnější. Jako etika vybízí ke vstřícnosti vůči rozdílům a ke zkoumání možností, jak z nich získat produktivní a pozitivní poučení. Lidé se mohou učit o jiných a od jiných, tedy ne pouze něco se o nich a o sobě dozvídat, ale v procesu vzájemného střetávání také otvírat sobě i jiným nové možnosti.
11.3 Rekrutovatelnost a osobní nasazení
Jak sociální věda chápaná ve smyslu, s nímž zde pracujeme, přispívá k představě a ideálu interakcionismu?
Historicky se o užitečnosti sociální vědy uvažovalo z hlediska sociální kontroly. Pregnantně toto pojetí vystihuje slavný Comtův výrok: „Vědění umožňuje předvídat a předvídat umožňuje jednat." Základ tohoto pojetí jsme prozkoumali již v 8. kapitole. Veda byla paradigmatický vnímána jako nomologická v tom smyslu, že se snaží objevovat obecné zákony typu „Jestliže X, pak Y" nebo „Jestliže ne X, pak ne Y". Víme-li, že události typu X se k událostem typu y vztahují tímto způsobem, otevírá nám to možnost události typu Y vytvářet nebo jim předcházet: vyvolejme x (například zvýšení základní úrokové míry) a nastane y (pokles úrovně agregátní poptávky); nebo zabraňme x (nezvyšujme peněžní nabídku a držme její rychlost a transakce na konstantní úrovni) a k y (nárůstu cen) nedojde.
Je-li však pravda, co jsme řekli v 8. kapitole, možnost před-. povídat je v sociálních vědách natolik omezená, že pro sociální kontrolu poskytuje jenom chabý základ. Intencionálne postavená sociálněvědná zobecnění - a ta tvoří v sociálních vědách většinu - platí pouze v úzkém kulturním horizontu. Zobecnění, která jsou vyjádřena neintencionálně (například generalizace v sociobiologii), jsou snad obecnými zákony, ale jsou buď vysoce abstraktní, nebo se týkají prvků, které nejsou ovlivnitelné sociálními inženýry, takže pro účely řízení společnosti je lze využít také jen v nepatrné míře.
Historicky se úspěšné intervence opírající se o poznatky sociálních věd omezovaly na ostře ohraničená časová období. To platí
i pro ekonomii, která je mezi sociálními vědami v rozvíjení kauzálních generalizací nejproduktivnější. Ekonomické předpovědi a opatření doporučená na základě ekonometrických modelů celé ekonomiky či jejích sektorů jsou účinné pouze ve velmi specifickém smyslu: fungují jen po jisté krátké období. Čím delší období, tím více se mění přesvědčení a kalkulace lidí - mimo jiné i v důsledku toho, co se ekonomickým plánovačům podařilo — a spolu s nimi i jejich chování. Ekonomické předpovědi a opatření proto svou účinnost postupně ztrácejí. Zde i jinde se ukazuje, že Comtův sen nelze uskutečnit.
Tím nechceme popírat užitečnost předpovědí, i když jsou pouze hrubé, jednorázové a krátkodobé. Omezená hodnota takového poznání však přináší otázku, jak jinak lze sociální vědu využít. Multikulturní filosofie sociální vědy naštěstí pojímá užitečnost jinak než jako znalost způsobů kontroly a manipulace. Nabízejí se zejména tři okruhy využití.
Prvním a nejzjevnějším je zlepšování možností komunikace. Jestliže sociální věda odkrývá, co jiní lidé dělají a cítí, tj. jestliže odkrývá pravidla a předpoklady, na jejichž základě myslí a jednají, umožňuje lidem zapojit se do dialogu. Taková věda pomáhá projasňovat slovník a gramatiku sociálního a psychického života, který byl dříve tajemný a nepochopený, v podstatě tedy němý. Vysvětlí-li sociální věda smysl na první pohled podivných praktik, přeloží-li jazyk takzvaných deviantů, zjistí-li, jaké obavy, naděje a strachy mají příslušníci různých tříd, náboženských vyznání, pohlaví a rasových skupin, může odhalit důvody zdánlivě zvláštního chování, učinit je srozumitelným, tedy něčím, o čem lze hovořit.
Důležitá zde navíc není pouze schopnost komunikovat s jinými, kteří dosud mlčeli. Učí-li se člověk novým pojmům, které mu umožňují pochopit smysl chování a duševního života jiných, získává nové prostředky sebechápání. Když se lidé učí o jiných, nutně se učí také o sobě - přinejmenším zjistí, co je na jejich vlastním životě výlučného, a někdy také proniknou k tomu, jak se vlastně vztahují ke skupinám lidí, které pokládají za zásadně odlišné; to je může vést k novému vymezení sebe sama. Druhý přínos sociální vědy tedy spočívá ve zdokonalování sebepoznání. (Tím jsme se posunuli o sto osmdesát stupňů od solipsistického předpokladu zvažovaného v první kapitole, že má-li člověk něko-
278
279
ho znát, musí jím být, protože známe pouze sebe. Teď vidíme, že tato teze je naprosto jalová a nesmyslná.)
Za třetí je sociální věda užitečná tím, že rozšiřuje morální představivost. Sociální věda může prodloužit dosah důvodových vysvětlení na takové oblasti lidského chování a cítění, kde se dříve zdálo zbytečné hledat nějaký smysl. (Příkladem je zde samozřejmě Freud, ale i v antropologii najdeme spoustu takových případů.) To, co konstituuje racionální či inteligibilní chování, tímto způsobem překračuje hranice známého. Jiní navíc mohou přijít na otázky, které jsme si nikdy nekladli, a ve snaze najít na ně odpověď rozvinout takové úvahy, které nás nikdy nenapadly; nebo mohou v určitých praktikách a vztazích vidět smysl, který nám dosud unikal, a vytvářet schémata významů, jež odhalí stránky světa i nás samotných, které nám byly uzavřeny. Takto a ještě mnoha jinými způsoby mohou setkání s jinými obohatit možnosti našeho vlastního života.
Tento trojí přínos sociálněvědného poznání, zdůrazněný multikulturní filosofií sociální vědy, lze shrnout pomocí pojmu, který rozvinul Robert Kegan v souvislosti s otázkou lidského vývoje — pojmu rekrutovatelnost. Rekrutovatelnost se týká jak schopnosti vyvolat v jiných zájem o nás, tak schopnosti investovat se do jejich života. Rekrutovatelnost je u lidí velmi různá. Nemluvňata mají vrozenou schopnost vzbuzovat zájem, jak ale tělesně vyzrávají a přestávají být „roztomilá", tuto přirozenou schopnost ztrácejí;
0 život lidí kolem sebe se navíc v podstatě nezajímají (dílem
1 proto, že mezi tím, co jsou a nejsou, zatím nerozlišují). Některým dospělým se nedaří vyvolat zájem jiných a jiní (zejména soci-opaté a narcisté) se zase nezajímají o ostatní jinak než jako o případný prostředek k ukojení svých tužeb. Kegan tvrdí, že rozvinutí obou stránek rekrutovatelnosti - schopnosti vzbudit zájem jiných i schopností mít zájem o ně - hraje ve vývoji člověka zásadní roli a je nezbytné k navázání zralých vztahů k okolnímu světu.
Podle Kegana se dá rekrutovatelnost rozvíjet vzděláním, v němž se zvyšuje naše schopnost vidět svou odlišnost a zároveň spřízněnost s jinými. A právě tuto schopnost vidět jiné jako odlišné, a přitom spřízněné, pěstuje sociální věda. Tím, že se učíme, v čem jsme si s jinými podobní a nepodobní, a že se seznamujeme s povahou života uspořádaného jiným způsobem než život náš, a přece pro nás relevantního, zvyšujeme pravděpodobnost, že nás jiní zaujmou.
Když poznáváme jejich zranitelnost a sílu tváří v tvář nevyhnutelným danostem zrození, smrti, práce, sexu, hledání absolutna atd.
- když poznáváme, jak jinak vlastně zranitelnost a sílu chápou -, otevíráme se jim. Zároveň se učíme, jak na ně zapůsobit, jak vyvolat jejich zájem o svou osobu.
Rekrutovatelnost aktualizuje všechny tři přínosy zdůrazněné multikulturní filosofií sociální vědy: zvýšenou schopnost naslouchat jiným a reagovat na ně, prohloubený smysl pro to, jak jiní přispívají k našemu sebechápání, i rozšířenou morální představivost. Povzbuzením touhy a schopnosti poznávat stavy a činy jiných i ochoty nechat se do nich vtáhnout — jakož i schopnosti podněcovat podobnou touhu a ochotu jiných ve vztahu k nám
— může sociální věda přispět k našemu vývoji ve zralé lidi, kteří uznávají jak svou odlišnost, tak spřízněnost s jinými lidmi, a touží společně s nimi sdílet zápasy i radosti života.
Multikulturní filosofie sociální vědy vyzdvihuje také hodnoty, které se s vědou často nespojují. Filosofie sociální vědy tradičně zdůrazňovala hodnoty implicitně obsažené v nomologickém teoretizovaní: jasnost, řád, kontrolu, podobnost a obecnost. To sice jsou hodnoty, ale nejsou to hodnoty jediné. Multikulturní filosofie sociální vědy by nás měla naladit i na jiné hodnoty, které se v rozpravách o sociální vědě často ignorují: na nejednoznačnost, napětí, změnu, rozdílnost a konkrétnost.
Tyto někdy opomíjené hodnoty multikulturalismu pěkně zachycuje pojem mestické vědomí, s nímž přišla Gloria Anzaldua. Mesticke vědomí'je charakteristické pro bytí lidí, kteří žijí, jak říká Anzaldua, na hranicích - tam, kde se chtě nechtě navzájem obru-šují, mísí a kříží lidé různých kultur:
Nová mesticka (míšenka) zvládá situaci tím, že se učí snášenlivosti k rozporům a nejednoznačnostem. V mexické kultuře se učí být Indiánkou, z angloamerického pohledu Mexičankou. Učí se žonglovat s kulturami. Má mnohočetnou osobnost, funguje pluralitně - nic neodstrkuje, dobré, špatné nebo ošklivé, nic neodmítá, nic neopouští. Rozpory nejenom snáší, umí je proměnit v něco jiného. (Anzaldua, 1987, str. 79.)
Mestické vědomí není pouhý kulturní slepenec, ozdoba osobnosti poskládaná z laciných střípků různých kultur. Jeho součástí je neustálé kulturní vyjednávání, v němž se nabízejí, oceňují
280
281
a přivlastňují rozmanité, často protikladné myšlenky a způsoby bytí, přičemž se mění jak ony, tak ti, kdo si je přivlastňují. Sociální věda nejenom poskytuje prostředky umožňující se do tohoto vyjednávání zapojit; měla by také vštěpovat smysl pro radosti a výhody života v mnohojazyčném světě bohatém na příležitosti k růstu a vzájemnému poučení.
Samozřejmě se nesmíme dát strhnout k naivnímu optimismu. Zisky sociální vědy nejsou zadarmo. Sociálněvědná vysvětlení jsou v prvé řadě často znepokojující, zvláště tam, kde vysvětlit znamená demaskovat. Lidé odkrývají podstatu a meze toho, co dělali nevědomky, takže často začnou být příliš nesví, příliš si vědomí alternativ, příliš si nejistí svou činností a vztahy, aby v nich mohli pokračovat s dřívější lehkostí a sebejistotou. Sociálněvědné poznání nutí lidi žít s pocitem naprosté nahodilosti životních okolností, možností, které je nutno zvážit, způsobu života, který je třeba obhájit a racionalizovat, nejenom zkrátka žít. To všechno mate a dezorientuje.
Poznání sebe a jiných může přinést stejně tak otevřenost a ochotu zkoumat alternativy, které napomáhají růstu, jako napětí a obavy. Všichni jsme ohroženi tím, co je jiné a cizí, a všechny nás vyvádí z míry, je-li zpochybněno to, eo pokládáme za podstatu toho, kdo a co jsme. Sociální věda může přinést i úzkost a defen-zivnost, které lidi někdy vedou spíše k větší než menší rigidnosti. Růstu, jehož předpokladem je lepší sebepoznání a poznání jiných, se dosahuje pouze za cenu těchto pocitů. (Jednou z nejdůleži-tějších oblastí zájmu sociální vědy v multikulturním světě je samozřejmě zkoumání možností pozitivní reakce na poznání těch, kteří jsou odlišní, a na interakci s nimi.)
Než uzavřu diskusi o užitku a hodnotě sociální vědy chápané z multikulturní - a jestliže se nemýlím, také interakcionistické - perspektivy, měl bych upozornit, že důraz na vzájemné učení, který beru jako ústřední bod multikulturalismu, ani v pracích multikulturalistů samotných vždy nezaznívá. Multikulturní perspektivu místo toho často pojímají jako „úctu k rozdílnosti", již definují jako „přijímání různých praktik všech kultur". Takto vymezená úcta k rozdílnosti neponechává prostor pro vzájemnou výměnu a výchovu a ani je neumí ocenit.
Úcta jako bezpodmínečné vzájemné přijetí není dobrým řešením. Studenta si nevážím tím, že přijmu všechno, co říká, a bu-
dou-li mne studenti napodobovat, nijak mi tím úctu neprojeví. Úcta vyžaduje, abychom jiné vnímali na pozadí intelektuálních a mravních kritérií, jež uplatňujeme u sebe a svých přátel. Promíjet jiným požadavky intelektuální přísnosti a poctivosti, mravní citlivosti a moudrosti na základě toho, že každý má právo na svůj názor bez ohledu na to, jak je tento názor nepodložený a nepoučený - či ještě hůř, na základě toho, že jiní se nemusí nebo nemohou těmito požadavky řídit -, znamená jimi pohrdat. Jiné ctíme tím, že je upozorníme, když si myslíme, že se mýlí a že dáme na kritiku z jejich strany. Takto se k nim chovat znamená brát je vážně; cokoli menšího znamená je pomíjet jako nehodné vážné úvahy, tj. přistupovat k nim s neúctou.
Úcta znamená ochotu naslouchat, otevřenost možnosti se poučit, schopnost reagovat a v případě nutnosti též kritizovat. Úcta znamená inteligentně, citlivě a nepředpojatě se účastnit. Má-li tedy být úcta hlavní hodnotou multikulturalismu, nemůže jít o pouhé přijímání; musí znamenat odmítnutí dogmaticky soudit, unáhleně třídit do předem daných kategorií, vykazovat do škatulky Jinakosti, která má jiné držet od těla, a tím je potlačovat a pomíjet. Úcta, to není myslet si, že všechno, co jiní dělají, „je pro ně dobré" nebo že to vybočuje z mezí kritického hodnocení.
Důraz na přijetí rozdílnosti má vyjadřovat a povzbuzovat toleranci. Někdy se to daří. Někdy to však může mít účinek opačný. Nadhodnocené rozdíly mohou přerůst v Rozdílnost a z člověka, který se od nás určitým způsobem liší, se najednou stává někdo „Jiný", nám naprosto nepodobný. To je počátek cesty dolů, která vede od „oni nemyslí tak jako my", pokračuje k „oni necítí bolest a lásku tak jako my", nabírá spád u „oni se chovají spíš jako zvířata" a končí závěrem „oni jsou opice, prasata, škodlivý hmyz". Prvním krokem k nenávisti je odlidštění těch, kdo jsou cizí, zvláštní, nám nepodobní; prvním krokem k odlidštění je trvání na absolutní, nesmiřitelné rozdílnosti. Zdůrazňování rozdílnosti tak může vést k netoleranci. Nezanedbatelným nebezpečím multikulturalismu je balkanizace.
Úcta jako pouhé přijímání rozdílnosti brání interakci, dialogu a vzájemnému učení. Přikazuje nám, abychom si jiných vážili, ale už ne abychom se s nimi utkávali ve vzájemné kritické reflexi. Konečným výsledkem multikulturalismu nesprávně chápaného
282
283
jako pouhé přijímání tak může být izolace („my jsme my a oni jsou oni").To není úcta, ale přehlížení.
Dvojnásob paradoxní je, že někdy je důraz na rozdílnost výsledkem snahy najít nějakého obětního beránka, na kterého můžeme přenést to, čeho se na sobě děsíme - černochy (když jsme běloši), cizince (když jsme Američané), ženy (když jsme muži), hříšníky (když jsme bezúhonní). V tomto případě ve skutečnosti nereagujeme na jejich rozdílnost, ale na rozpory v sobě, které neumíme urovnat a řešíme je tím, že popíráme jejich zdroj v sobě a do nenáviděné kategorie, jíž pohrdáme, tlačíme jiné. Důraz na rozdílnost je zde proto tak vehementní, že vyvěrá z nás. Trvání na rozdílnosti v tomto případě není způsobem pohledu na jiné, ale způsobem jejich přehlížení (ve skutečnosti je to případ aktivního nevidění a setrvávání v sebeklamu). Trvání na rozdílnosti zde není známkou úcty k jiným, nýbrž neúcty k sobě (k určitým svým stránkám).
Vzhledem k těmto problémům s pojetím úcty a přijímáním rozdílnosti je vhodnější multikulturalismus definovat pomocí pojmu osobní nasazení. Slovo nasazení naznačuje, že pouhé přijetí rozdílů je nedostatečné. Sociální věda, vnímavá k požadavkům života v multikulturním světě, se snaží porozumět povaze těchto rozdílů; chce zjistit,proč se lidé liší, jak se tyto odlišnosti vyvíjejí v čase a jakým způsobem se nás týkají. Snaha vysvětlit rozdíly je jedním ze způsobů, jak si začít kulturní rozdíly kriticky přivlastňovat: jaký je význam této zvyklosti? proč to dělají zrovna tak? jak se to srovává s tím, jak to děláme my (děláme-li něco podobného jako oni)? proč to oni dělají a my ne? co kdyby to dělali jinak (a my také)? Otázky tohoto typu nám (a snad i jim) otevírají možnost uznat určitou svou omezenost a nedostatečnost a uvědomit si svou sílu. Tyto otázky jsou začátkem snahy porozumět jiným, tedy procesu rozšiřování obzoru, učení a růstu.
Maxima „vnímej, uznávej a oslavuj rozdílnost" je příliš statická a příliš svazující. Dynamickou povahu sociální vědy a synergický charakter skutečné multikulturní interakce lépe vystihuje heslo „angažuj se, ptej se, uč se".
284
11.4 Shrnutí
Dvanáct zásad multikulturní filosofie sociální vědy:
1. Dejte si pozor na dichotomie. Vyhýbejte se škodlivým dualismům. Myslete dialekticky.
Sociální myšlení vychází většinou z protistojných kategorií - Já v. Jiný, jednotlivé v. univerzální, subjektivita v. objektivita, vlastní skupina v. cizí skupina, civilizovaný v. primitivní, muž v. žena, homosexuál v. heterosexuál, běloch v. černoch. Stejné dualistické myšlení znehodnocuje metateorie ve filosofii sociální vědy: atomismus v. holismus, příčina v. význam, interpretativní sociální věda v. kauzální sociální věda, historismus v. nomologis-mus, narativní konstrukcionismus v. narativní realismus. Takové myšlení přeje mentalitě typu „buď a nebo", kde jedna kategorie vylučuje svůj údajný protiklad. Rada kategorií je ale proměnlivá a otevřená. Jedna strana dichotomie často závisí na straně druhé a odvolává se na ni - v takovém případě se dichotomie ruší. Nezřídka je tomu tak, že nějaká entita spadá do obou kategorií, že jedna kategorie postupně přechází ve svůj údajný protiklad nebo že binární alternativy vycházejí z mylných předpokladů, které omezují sféru možných voleb.
2. Neuvažujte o jiném člověku jako o Jiném. Podobnost a rozdílnost chápejte jako spřízněné pojmy, které se navzájem předpokládají.
Je velmi snadné zveličovat rozdíly mezi Já a jinými, mezi námi a jimi, mezi členy a nečleny. Stejnost a jinakost se však potřebují. Tím, čím jsme, jsme díky vztahům s jinými; veškerá osobní identita má ve skutečnosti zásadně dialogickou povahu. Nerozumí-me-li jiným, nemůžeme rozumět sobě, a rozsah sebe-vědomí je dán rozsahem našeho poznání jiných. Máme-li jiné označit za odlišné, je třeba abychom uvedli také to, v čem jsou podobní.
3. Překročte falešnou volbu mezi univerzalismem a partikularismem, asimilací a separací. Nesnažte se překonávat ani upevňovat rozdíly a místo toho pomocí těchto rozdílů rozvíjejte interakci s těmi, kdo se odlišují, abyste se neustále vzájemně učili a rostli.
Dichotomie jednotlivé (ve významu toho, v čem se lidé liší) a univerzální (ve významu toho, co je všem lidem společné -„prostě lidské") je zavádějící. V tomto pojetí se zdají být jedinými alternativami asimilace (v níž se rozdíly stírají a ke slovu přichází
285
jen to, co je obecně lidské) a separace (v níž se rozdíly zvýrazňují a zachovávají a vyzvedává se jednotlivé). To je ale falešná volba. Univerzální existuje pouze v jednotlivostech a skrze ně, „lidské" pouze v jednotlivých lidech. Na druhé straně jednotlivost nikdy není pouhou jednotlivostí od jiných jednotlivostí naprosto odlišnou; jednotlivosti vyjadřují, co je lidské individuálním způsobem, i když žádná jednotlivost sama o sobě nevyčerpáva význam „lidského".
Představa univerzálního zvečňuje, co je nestálé a proměnlivé. Univerzální existuje v otevřené a měnící se množině konkrétních ztělesnění, z nichž každé rozšiřuje svůj obsah a rozsah. Mluvit
0 univerzálním jako o nějaké věci je tedy zavádějící. Jinak řečeno „prostě lidské" není jen to, co je všem lidem společné; také rozdíly mezi lidmi vyjadřují jejich lidství a „lidské" nově rozšiřují. V každém jednání a vztahu se lidé podílejí zároveň na univerzálním
1 jednotlivém.
4. Myslete procesuálne, nikoli substančně (tj. z hlediska dějovosti, kterou lze vyjádřit slovesy, spíše než z hlediska statického trvání, které postihují podstatná jména). Jako neodmyslitelný prvek zahrňte do všech sociálních entit čas. Vnímejte všude pohyb — transformaci, vývoj, změnu.
Sociální myšlení často reifikuje činnosti a procesy, dělá z nich věci s pevně danou identitou: „toto" Já, „tato" společnost či kultura jsou chápány jako objekty s jasně určenými hranicemi a pevnými strukturami. To povzbuzuje spíše k synchronnímu než diachron-nímu chápání sociálních interakcí a praktik. Sociální a psychické entity jsou ale aktivity, ne věci. Proto se lépe než podstatnými jmény popisují slovesy. Mluvíme o lidských bytostech, jako by to byly kameny, a ne nepřetržité procesy činnosti, a zapomínáme, že podstatné jméno bytost se odvozuje od slovesa být.
5. Trvejte na aktivním přístupu těch, které zkoumáte.
Výiazy kulturního a sociálního života jsou výsledkem působení jednajících lidí, nikoli pasivních objektů nebo koleček mechanického systému. Členové sociálních skupin nepředstavují navzájem zaměnitelné jednotky, jejichž chování pouze plní jisté sociální funkce či role v „systému". Kultura netvaruje ty, kteří ji ztělesňují, jako forma těsto a společnost nedeterminuje své členy tak jako kotel teplotní výkon. Lidé si svou kulturu přivlastňují, nereprodu-kují ji. Stará pravidla uplatňují v nových situacích a při tom tato
pravidla mění; dávají nový smysl starému, vytvářejí nové. Učí se, přizpůsobují, mění, tvoří.
6. Nezapomínejte, že aktéři mohou být aktéry jenom díky své situ-ovanosti v systémech, které je zároveň zmocňují i omezují.
Jednající lidé se nevznášejí ve vzduchoprázdnu. Bez své kultury by ani neexistovali, ani by neměli žádnou schopnost. Jsou také svázáni všemožnými omezeními ze strany jiných a ze strany systému významů a moci, v němž myslí a žijí. Kultura a společnost omezují a umožňují zároveň — a někdy umožňují tím, že omezují.
7. Ať už se snažíte pochopit jakékoli jednání nebo jeho výsledek, vždy počítejte s tím, že se za ním skrývá více poznání.
Vykladači by rádi dospěli k definitivnímu výkladu. Význam jednání a jeho výsledků (textů, budov, institucí atd.), o které se zajímají, by chtěli stanovit jednou provždy. Někteří se snaží toto přání uskutečnit tím, že odkrývají, jaký význam mělo jednání se svými výsledky pro svého původce. Ale i když odhalíme záměry jiných, vždy je třeba tyto záměry převést do jazyka, který je smysluplný pro vykladače, a jak se mění vykladači, mění se i tento jazyk. Interpretace navíc nemůže končit u záměrů původce. Význam intencionálni ch entit souvisí také s jejich důležitostí, která vyvstává z interakce mezi nimi a jejich vykladači. Význam sám se tedy v čase mění,
8. Nepojímejte společnosti jako integrální, navzájem oddělené mo-nády a jiné lidi j en jako příslušníky určité kultury či skupiny. Všímejte si hranic, na nichž se různí lidé navzájem obrušujía mění. Soustřeďte se na míšence všeho druhu. Věnujte pozornost vnitřnímu napětí, odporu, boji, neschopnosti centra ustálit a kontrolovat lidi na periferii Ve všem hledejte nejednoznačnost, rozpolcenost, rozpornost.
Kouzlo jasnosti, danosti, řádu je v sociální vědě velkým pokušením. Sociální vědci se někdy snaží odkrýt podstatu toho, co zkoumají, a doufají, že je to dovede k pravému pochopení. Zejména se stávají obětí rovnice jedna kultura = jedna společnost = jeden soubor konstitutivních významů, tedy představy společnosti jako „organické jednoty". Tato představa je však mylná. I pro ty navenek nejvíce homogenní společnosti jsou příznačné důležité vnitřní rozdíly (náboženské, pohlavní, třídní, kastovní, etnické atd.). I na ty nejizolovanější společnosti působí cizí vlivy (zejména dnes, v podmínkách globální ekonomiky a kulturní ekumeny).
9. Buďte si vědomi role, již ve vašich možnostech hraje minulost.
286
287
Nezapomínejte ale, že také vy děláte z minulosti to, co je.
Minulost není minulostí: žije v přítomnosti, ve zdrojích, které svým nositelům skýtá tradice, v následcích, které doznívají ještě dlouho po původní události, v mysli sebe-vědomých bytostí, které chtějí poznat, kdo jsou, prostřednictvím pochopení toho, odkud přicházejí, a v genetických vysvětleních sociálních vědců a historiků. Minulost se tak mění spolu s přítomností. Ani přítomnost není pouhou přítomností: každé jednání, má-Ii být vůbec jednáním, předjímá očekávaný výsledek a ohlíží se zpět k tomu, co mu předcházelo, aby v tom našlo motivaci. Přítomnost tedy v sobě obsahuje minulost a budoucnost.
10. Všímejte si historické a kulturní zakotvenosti sociálnšvědného poznání. Počítejte s tím, že naše dnešní znalosti zastarají v důsledku konceptuálních i jiných změn v našem životě i v životě těch, které studujeme.
Jiným velkým pokušením sociální vědy je aspirace na univerzálnost, stejnost a opakování. Za úspěšné vysvětlení se v tomto ohledu pokládá odhalení neustále se opakujících kauzálních vzorců, obecných zákonů, základních pro lidstvo jako celek (tak trochu na způsob zákonů nebeské mechaniky). Jenomže generalizace o intencionálne popsaných intencionálních jevech mají nutně historickou povahu a obecné zákony lidského chování, které lze objevit, budou nevyhnutelně tak abstraktní, že na většinu z toho, co chce sociální věda vědět, se jimi nebude dát odpovědět.
11. Neskrývejte se za iluzorní fasádu neutrality, abyste sebe nebo jiné přesvědčili o své objektivitě. Hlaste se k intelektuální výbavě, již si do studia jiných přinášíte; dávejte si pozor na to, jak měníte ty, s nimiž jste v interakci, a své hodnocení toho, co dělají jiní, uvádějte explicitně. Vždy to ale dělejte v souladu s co nejpečlivěji zjištěnými fakty a s odpovědností vůči těm, pro které a o nichž píšete. Vyhledávejte kritiku.
Objektivita vědy se zpravidla definovala jako odstup vědců od studovaného jevu — odstup fyzický, který má zamezit rušivému zasahování do jeho průběhu; citový a hodnotový, který má zajistit neutrálnost, a intelektuální, který má odstranit předsudky. Tato koncepce objektivity je už však zastaralá. Nemůže proběhnout žádné sociálněvědné zkoumání, které by nevyužívalo předchozích pojmových prostředků; každý etnografický výzkum znamená interakci pozorovatelů a pozorovaných a jejich vzájemné ovlivnění;
neutralita může často vyloučit kritické soudy, které jsou pro pochopení jiných nezbytné. Objektivita vyžaduje poctivost a odpovědnost, nikoli neutralitu; je to způsob vedení zkoumání, nikoli zrcadlení Reality, jaká je.
12. Přijímat a oslavovat rozdílnost nestačí. Aktivně se s jinými střetávejte.
Zastánci multikulturalismu často tvrdí, že vědecké zkoumání jiných povede k úctě k těm, kdo jsou odlišní - k uznání integrity cizího způsobu života a oslavě jeho rozdílnosti. To je ale příliš statický a odtažitý postoj. Za prvé, odlišnosti mezi „my" a „oni" jsou zaměnitelné, relativní a dynamické. Za druhé, nelze přijmout všechno, co jiní dělají (stejně jako nelze akceptovat všechno, co děláme „my"). Porozumění někdy vyžaduje, abychom je či sebe hodnotili kriticky. A to, co od nich získáváme, by se' nemělo omezovat na pouhé „uznání": když jiným začínáme rozumět, otevíráme si možnost něco se o nich a o sobě dozvědět, ptát se a půjčovat si, spojovat se s nimi a nakonec měnit a rozšiřovat obzory sobě i jim.
Uznání, souhlas, shoda — nic z toho není cílem. Cílem sociální vědy chápané z multikulturní perspektivy je interakce a růst.
Další četba
Tuto kapitolu v důležitém ohledu inspiroval Kegan (1982).
Antidualistická, dialektická pozice doporučená v této kapitole vychází z Deweyho (viz Dewey, 1938 a Bernstein, 1966) a také z Hegela (viz Hegel, 1977 aTaylor, 1975). Viz též Bernstein (1971), Putnám (1978,1981 a 1992, část II) aRorty (1991). Psychické dimenze a požadavky nezbytné pro dialektické myšlení uvádí Basseches (1984). Na ekonomické plánování to zajímavě aplikuje Senge (1990). Rich (1979) nabízí provokativní feministickou rekonstrukci výchovy a racionality v interakcionistickém, dialektickém duchu.
Dalším zdrojem nedualistického myšlení je poststrukturalismus věnující se dekonstrukci binárních protikladů, které nahrazuje otevřenými poli „kontroverze". Viz Lyotard (1984), Derrida (1973a, 1973b, 1981), Rosenau (1992) a Seidman (1994).
K diskusi o multikulturalismu viz eseje sebrané v Lemert (1993, zvláště část V) a Goldberg (1994). Viz též Said (1978 a 1993), Appiah (1992), Anzaldua (1987), West (1993), Weeks (1991) a eseje sebrané v Fuss (1991)
288
289
a Ferguson, Gever, Minh-ha a West (1990).
O nebezpečích multikulturalismu pojednává Schlesinger (1992) a skvělým způsobem pak Finkielkraut (1995).
Politickým významem rozdílnosti se zabývají Taylor (1992), Young (1990), Benhabib (1992) a Walzer (1992 a 1994).
Maclntyre (1982} rozebírá hraniční status lidí ve dvou soupeřících lingvistických komunitách, problémy překladu a možné způsoby řešení těchto problémů.
S interakcionistickým přístupem se lze setkat v různých sociálních vědách. Klasickým pokusem popsat genderové rozdíly v morálním myšlení tak, aby byly plně doceněny, a přitom překročeny, je Gilligan (1982). (Za zmínku stojí, že tato práce se vždy nechápe tímto způsobem a že někteří v ní vidí návrh alternativy, která je úplně jiná než dominantní maskulinní způsob morálního myšlení. Myslím, že jde o dualistický výklad nedualis-tického díla.) K interakcionistickému přístupu velmi inklinují práce antropologa Marshalla Sahlinse (1985 a 1995). Sablins studuje, jak se konceptuálni schémata a sociální praktiky jednoho lidu mění s novými setkáními, zejména s příchodem koloniální moci. Goehr (1999) interakcionistický způsob myšlení zajímavě aplikuje na zkušenost s exilem, zejména skladatelů nucených emigrovat za druhé světové války. K dekonstrukci kategorie „žena" viz Butler (1990). Strategii, již uplatňuje Butlerová - otevírání, zpochybňování a vyvracení tradičních kategorií ve snaze najít nové možnosti forem aktivity, vztahů a identity -, pokládám za sociální analýzu provedenou v rámci interakcionistické perspektivy.
BIBLIOGRAFIE
Aboulafia, Mitchell, 1986, The Mediating Self. Mead, Sartre and Self-Determination, Yale University Press, New Haven, Connect! tut.
Alexander, J. a Seidman, S. (ed.), 1990, Culture and Society. Contemporary Debates, Cambridge University Press, Cambridge.
Althusser, Louis, 1970, For Marx, pfel. Ben Brewster, Vintage Books, Random House, New York. Franc, orig. Pour Marx, 1965.
Anscombe, G. E. M., 1957, Intention, Blackwell, Oxford. Anzaldua, Gloria, 1987, Borderlands/La Frontera. The New Mes-
tiza, Spinsters/Aunt Lute, San Francisco. Appiah, Kwame Anthony, 1992, In My Father's House. Africa in
the Philosophy of Culture, Oxford University Press, Oxford. Ashmore, Malcolm, 1989, The Reflexive Thesis, University of Chicago Press, Chicago. Aune, Bruce, 1977, Reason and Action, D. Reidel Publishing
Company, Dordrecht. Bailey, F. G., 1969, Stratagems and Spoils, Blackwell, Oxford. Barnes, Annette, 1989, On Interpretation, Blackwell, Oxford. Barta, Roger, 1994, Wild Men in the Looking Glass, University of
Michigan Press, Ann Arbor, Michigan. Barth, Frederik, 1959, Political Leadership among the Swat Pathans,
Athlone Press, London. Basseches, Michael, 1984, Dialectical Thinking, Ablex Publishing
Corporation, Norwood, New Jersey. Bauman, Zygmunt, 1976, Towards a Critical Sociology, Routledge
and Kegan Paul, London. Beattie, John, 1964, Other Cultures,The Free Press, New York. Becker, Ernest, 1973, The Denial of Death, Hit Free Press, New York.
Becker, Gary, 1976, The Economic Approach to Human Behavoir,
University of Chicago Press, Chicago. Beer, Samuel, 1965, Modern British Politics, Faber and Faber,
London.
290
291
Benhabib, Seyla, 1992, Situating the Self. Gender, Community, and Postmodernism in Contemporary Ethics, Routledge, London.
Bernstein, Richard, 1966, John Dewey, Washington Square Press, New York.
-, 1971, Praxis and Action. Contemporary Philosophies of Human Activity, University of Pennsylvania Press, Philadelphia.
-, 1976, The Restructuring of Social and Political Theory, Har-
court Brace Jovanovich, New York a London.
-, 1983, Beyond Objectivism and Relativism, University of
Pennsylvania Press, Philadelphia.
Best, Stephen a Kelner, Douglas, 1991, Postmodern Theory, The Guilford Press, New York.
Bevir, Mark, 1994, „Objectivity in History", History and Theory, roc. 33, č. 3, str. 328-344.
Bhabha, Homi K., 1994, The Location of Culture, Routledge, London.
Bhaskar, Roy, 1978, A Realist Theory of Science, druhé vyd. Harvester Press, Hassocks, Sussex.
Blau, Peter, 1964, Exchange and Power in Social Life, Wiley and Sons, New York.
Bloom, Alan, 1987, The Closing of the American Mind, Simon and Schuster, New York.
Bohmanjames, 1991,-Ate'UJ Philosophy of Social Science,MlT Press, Cambridge, Mass.
Borger, Robert a CiofH, Frank, 1970, Explanation in the Behavioural Sciences, Cambridge University Press, Cambridge.
Brown, Norman O., 1959, Life Against Death, Wesleyan University Press, Middletown, Connecticut.
Bryant, C. G. A. aJarry.D., 1991, Giddens Theory of Structuration. A Critical Appraisal, Routledge, London.
Bürge, Tyler, 1979, „Individualism and the Mental". V P. French, T. Euhling a H. Wettstein, 1979, Studies in Epistemology, Midwest Studies in Philosophy, sv. 4., University of Minnesota Press, Minneapolis.
-, 1986, „Individualism and Psychology", Philosophical Review, roč. 95, č. 1, str. 3-45.
Burke, Kenneth, 1957, The Philosophy of Literary Form, Vintage Press, New York.
Butler, Judith, 1990, Gender Trouble. Feminism and the Subversion of Identity, Routledge, New York.
Carr, David, 1986, Time, Narrative, and History, Indiana University Press, Bloomington, Indiana.
Clifford, James, 1988, Predicament of Culture, Harvard University Press, Cambridge, Mass.
Clifford, James a Marcus, George (ed.), 1986, Writing Cultures. The Poetics and Politics of Ethnography, University of California Press, Berkeley.
Colingwood, R. G., 1961 (1946), The Idea of History,The. Clarendon Press, Oxford.
Cowel, F. R., 1962, Cicero and the Roman Republic, Penguin Press, Baltimore, Maryland.
Danto, Arthur C, 1973, Analytical Philosophy of Action, Cambridge University Press, Cambridge.
-, 1985, Narration and Knowledge, Columbia University
Press, New York.
Davidson, Donald, 1963,„Actions, Reasons, and Causes",Journal of Philosophy, roč. 60. Přetištěno v Donald Davidson, 1986, Actions and Events, Oxford University Press, Oxford.
-, 1967, Causal Relations, journal of Philosophy, roč. 64.
Přetištěno v Donald Davidson, 1986, Actions and Events, Oxford University Press, Oxford.
-, 1970, „Mental Events". V L. Foster a J. Swanson (ed.),
Experience and Theory, University of Massachusetts Press, Amherst, str. 79-101. Přetištěno v Donald Davidson, 1926, Actions and Events, Oxford University Press, Oxford.
-,  1973, „Radical Interpretation", Dialectica,  roč. 27.
Přetištěno v Donald Davidson, 1986, Inquiries Into Truth and Interpretation, Oxford University Press, Oxford.
—-—, 1974, On the Very Idea of a Conceptual Scheme, The Proceedings and Addresses of the American Philosophical Association, roč. 47. Přetištěno v Donald Davidson, 1986, Inquiries Into Truth and Interpretation, Oxford University Press, Oxford.
-, 1982, Paradoxes of Irrationality. V James Hopkins (ed.),
Philosophical Essays on Freud, Cambridge University Press, Cambridge.
-, 1986a, Inquiries Into Truth and Interpretation, Oxford University Press, Oxford.
292
293
--, 1986b, Actions and Events, Oxford University Press, Oxford.
Dennett, Daniel, 1971, „Intentional Systems":, Journal of Philosophy, roč. 68.
-, 1991, Consciousness Explained, Little, Brown and Company, Boston.
Derrida, Jacques, 1973a, „Structure, Sign, and Play in the Discourse of the Human Sciences". Přetištěno v Jacques Derrida, 1973, Writing and Difference, University of Chicago Press, Chicago. Franc, orig. „La structure, le signe et le jeu dans le discours des sciences humaines", v L'Ecriture et la Difference, 1967. (Český překlad: „Struktura, znak a hra v diskursu věd o člověku", v Texty k dekonstrukci, přel. Miroslav Petříček, Archa, Bratislava 1993, s. 177-195.)
-, 1973b, Speech and Phenomena, Northwestern University
Press, Evanston, 111. Franc. orig. La voix et lephénomene, 1967.
-, 1981, Positions, University of Chicago Press, Chicago.
Franc. orig. Positions, 1972.
Devitt, Michael, 1991, Realism and Truth; druhé vyd. Oxford University Press, Oxford.
Devor, Holly, 1989, Gender Bending. Confronting the Limits of Duality, Indiana University Press, Bloomington, Indiana.
Dewey, John, 1925, Experience and Nature, Open Court, Lasalle, 111.
-, 1929, The Quest for Certainty, G. P. Putnam's Sons (Capricorn Books), New York.
-, 1938, Logic: The Theory of Inquiry, Henry Holt and Company, New York.
Doi,Takeo, 1980, The Anatomy of Dependence, Kodansha International Ltd., Tokyo, New York a San Francisco.
Douglas, Jack, 1967, The Social Meaning of Suicide, Princeton University Press, Princeton.
Downs, Anthony, 1957,^72 Economic Theory of Democracy, Harper and Row, New York.
Dray, Wiliam, 1957, Laws and Explanation in History, Oxford University Press, Oxford.
--, 1993, Philosophy of History, Prentice Hall, Englewood
Cliffs, NJ.
Dreyfus, Hubert L. a Rabinow, Paul, 1982, Michel Foucault. Beyond Structuralism and Hermeneutics, University of Chicago Press, Chicago.
Dumont, Jean-Paul, 1978, The Headman and I: Ambiguity and Ambivalence in the Fieldworking Experience, University of Texas Press, Austin.
Dürkheim, Emile, 1938, The Rules of the Sociological Method, přel. Sarah Solovayová a John Mueler, The Free Press, New York. Franc, orig. Les Regies de la méthode sociologique, 1893. (Český překlad: Pravidla sociologické methody, přel. Ferdinand Kratina, Orbis, Praha 1926.)
-, 1951, Suicide, přel. J. A. Spaulding a G. Simpson, The Free
Press, Glencoe, 111. Franc. orig. Le Suicide, 1897.
Eagleton, Terry, 1983, Literary Theory, University of Minnesota Press, Minneapolis.
Easton, David, 196S,A System Theory of Political Life, John Wiley and Sons, New York.
Elster, Jon (ed.), 1986, Rational Choice, Blackwell Publishers.
-, 1989, Nuts and Bolts, Cambridge University Press, Cambridge.
Evans-Pritchard, E. E., 1940, The Nuer, Oxford University Press, Oxford.
Fabian, Johannes, 1971, „Language, History, and Anthropology", Philosophy of the Social Sciences, roč. 1, str. 19-47.
Fay, Brian, 1975, Social Theory and Political Practice, Allen and Unwin, London.
-, 1983, „General Laws and Explaining Human Behavior".
VD. Sabia a J. Wallulis (ed.), 1983, Changing Social Science, State University of New York Press, New York. Přetištěno v Michael Martin a Lee Mclntyre (ed.), 1994, Readings in the Philosophy of Social Science, MIT Press, Cambridge, Mass.
-, 1987, Critical Social Science, Polity Press, Oxford a Cornell
University Press, New York.
Fay, Brian a Moon, J. Donald, 1977, What Would an Adequate Philosophy of Social Science Look Like?, Philosophy of Social Science, roč. 7, str. 209-227. Přetištěno v Michael Martin a Lee Mclntyre (ed.), 1994, Readings in the Philosophy of Social Science, MIT Press, Cambridge, Mass.
294
295
Ferguson, R., Gever, M., Minh-ha, T a West, C. (ed.), 1990, Out There: Marginalization and Contemporary Cultures, MIT Press, Cambridge, Mass.
Fingarette, Herbert, 1969, Self-Deception, Routledge and Kegan Paul, London.
Finkielkraut, Alain, 1995, The Defeat of the Mind, přel. Judith Friedlanderová, Columbia University^Press, New York. Franc, orig. La défaite de la pensée, 1987. (Český překlad: Destrukce myšlení, přel. V. Jochmann, Atlantis, Brno 1993.)
Fish, Stanley, 1980, Is There a Text in This Class?, Harvard University Press, Cambridge, Mass.
Foucault, Michel, 1977, Discipline and Punish, přel. Ann Sheri-danová, Random House, New York. Franc, orig. Surveiller et punir, 1975. (Český překlad: Dohlížet a trestat, přel. Čestmír Pelikán, Dauphin, Praha 2000.)
-, 1978, The History of Sexuality, sv. 1, přel. Robert Hurley,
Random House, New York. Franc, orig. Histoire de la sexualitě ~ La volonte de savoir, 1976. (Český překlad: Dějiny sexuality I, Vůle k vědění, přel. Čestmír Pelikán, Herrmann & synové, Praha 1999.)
-, 1981, Power/Knowledge: selected interviews and other writings, 1972-1977, ed. Clin Gordon, Pantheon, New York.
Frankfurt, Henri, 1971, Freedom of the Will and the Concept of a Personjournal of Philosophy, roc. 67, č. 1, str. 5-20.
Freire, Paulo, 1972, Pedagogy of the Oppressed, Herder and Herder, New York.
Friedman, James, 1986, Game Theory with Applications to Economics, Oxford University Press, Oxford.
Fuss, Diana (ed.), 1991, Inside/Out: Lesbian Theories, Gay Theories, Routledge, New York.
Gadamer, Hans-Georg, 1992, Truth and Method, Crossroad, New York. Něm. orig. Wahrheit und Methode, 1960.
Gasking, D., 1955, „Causation and Recipes", Mind, roč. 54.
Geertz, Clifford, 1972, „Deep Play. Notes on the Balinese Cockfight", Daedalus, roč. 101, str. 1-37. Přetištěno v Clifford Geertz, 1973, The Interpretation of Cultures, Basic Books, New York.
-, 1973a, „Tnick Description". V Clifford Geertz, 1973, The
Interpretation of Cultures, Basic Books, New York.
, 1973b, The Interpretation of Cultures, Basic Books, New York. (Český překlad: Interpretace kultur, přel. H. Červinková, V. Hubinger a H. Humlíčková, Sociologické nakladatelství, Praha 2000.)
-, 1983, Local Knowledge, Basic Books, New York.
Gellner, Ernest, 1973, Cause and Meaning in the Social Sciences,
Routledge and Kegan Paul. George, R. de a George, F. de (ed.), 1972, The Structuralists. From
Marx to Le'vi-Strauss, Anchor Publishing Company, Landover
Hills, Maryland. Geuss, Raymond, 1981, The Idea of a Critical Theory, Cambridge
University Press, Cambridge. Giddens, Anthony, 1976, New Rules of Sociological Method, Basic
Books, New York. -, 1979, Central Problems in Social Analysis. Action, Structure,
and Contradiction in Social Analysis, University of California
Press, Berkeley.
-, 1991, „Structuration Theory. Past, Present, and Future".
V C. G. A. Bryant a D. Jary, 1991, Giddens' Theory of Structuration. A Critical Appraisal, Routledge, London.
-, 1992, The Transformation of Intimacy, Stanford University
Press, Palo Alto, Calif.
Gilligan, Carol, 1982, In A Different Voice, Harvard University Press, Cambridge, Mass. (Český překlad: finým hlasem, přel. Eva Klimentová, Portál, Praha 2001.)
Ginet, Carl, 1990, On Action, Cambridge University Press, Cambridge.
Goehr, Lydia, 1999, „The Double Life of Music and Musicians in Exile". V R. Brinkmann a C. Wolff (ed.), Driven into paradise: the musical migration from Nazi Germany to the United States, University of California Press, Berkeley, Calif.
Goldberg, David Theo (ed.), 1994, Multiculturalism. A Critical Reader, Blackwell, Oxford.
Goldman, Alvin, 1970, A Theory of Human Action, Prentice Hall, Englewood Cliffs, NJ.
Gramsci, Antonio, 1971, Selections from the Prison Notebooks. Vybrali, přeložili a redakčně zpracovali Qyinton Hoare a Geoffrey Nowell Smith, International Publishers, New York, Lawrence & Wishart, London. Italský orig. Quaderni del carcere, Giulo
296
297
Einaudi editore, Torino 1975. (Český výbor: Sešity zvezení,
Československý spisovatel, Praha 1959.) Grandy, Richard, 1973, „Reference, Meaning, and Beliefl, Journal
of Philosophy, roč. 70. Grice, Paul, 1957, „Meaning", Philosophical Review, roč. 66, str.
377-388.
Griffin, John Howard, 1961, Black Like Me, Houghton Mifflin, Boston.
Grossberg, Lawrence (ed.), 1992, Cultural Studies, Routledge, London.
Habermas, Jürgen, 1971, Knowledge and Human Interests, Beacon Press, Boston. Něm. orig. Erkenntnis und Interesse, 1968.
-, 19"/75, Legitimation Crisis, Beacon Press, Boston. Něm. orig.
Legitimationsprobleme im Spätkapitalismus, 1973.
-, 1979, Communication and the Evolution of Society, Beacon
Press, Boston.
-, 1988, On the Logic of the Social Sciences, MIT Press, Cambridge, Mass. Něm. orig. Zwr Logik der Sozialwissenschaften, 1970.
Hall, Stuart (ed.), 1980, Culture, Media, Language, Hutchinson-
CCCS, London. Hampshire, Stuart, 1970, Thought and Action, Chatto and Win-
dus, London.
Haraway, Donna, 1991, Simians, Cyborgs, and Women, Routledge, New York.
Hardin, Russell, 1995, Once For All, The Logic of Group Conflict, Princeton University Press, Princeton.
Harding, Sandra, 1986, The Science Question in Feminism, Cornell University Press, Ithaca, New York.
-, 1991, Whose Science? Whose Knowledge?, Cornell University Press, Ithaca, New York.
Hark, Michael Ter, 1994, Beyond the Inner and the Outer: Wittgensteins Philosophy of Psychology, Synthese Library 214, Kluwer, Dordrecht.
Harré, Rom, 1970, The Principles of Scientific Thinking, MacMillan, London.
Harré, Rom a Secor, Paul, 1972, The Explanation of Social Behaviour, Blackwell, Oxford.
Haskell, Thomas, 1990, „Objectivíty Is Not Neutrality", History
and Theory, roč. 29, č. 2 (květen), str. 129-157. Hayek, Frederich von, 1949, Individualismus and Economic Order,
Routledge and Kegan Paul, London. Hegel, G. W. F., 1956, The Philosophy of History, přel. J. Sibree,
Dover, New York. Něm. orig. Vorlesungen über die Philosophie
der Geschichte, 1822-1831. -, 1977, The Phenomenology of Spirit, přel. A. V. Miller, Oxford University Press, Oxford. Něm. orig. Phänomenologie des
Geistes, 1807. (Český překlad: Fenomenologie ducha, přel. Jan
Patočka, Nakladatelství ČSAV, Praha 1960.) Heidegger, Martin, 1962 (1927), Being and Time, přel. John
Macquerrie a Edward Robinson, Harper and Row, New York.
Něm. orig. Sein und Zeit, 1941. (Český překlad: Bytí a čas, přel.
Ivan Chvatík, Pavel Kouba, Miroslav Petříček jr. a Jiří Němec,
OIKOYMENH, Praha 1996.) Held, David, 1980, Introduction to Critical Theory, University of
California Press, Berkeley. Held, David a Thompson, J. B., 1989, Social Theory of Modern Societies. Anthony Giddens and his Critics, Cambridge University
Press, Cambridge. Hempel, Carl, 1965, Aspects of Scientific Explanation, The Free
Press, New York. Henderson, David K., 1993, Interpretation and Explanation in the
Human Sciences, State University of New York Press, Albany,
New York.
Hiley, David R., Bohman, James F. a Shusterman, Richard (ed.), 1991, The Interpretive Turn, Cornell University Press, Ithaca, New York.
Hirsch, E. D., 1967. Validity in Interpretation, Yale University Press, New Haven, Connectitut.
Hobbes, Thomas, 1839, The English Works of Thomas Hobbes, ed. Thomas Molesworth, J. Bohn, London. (Český výbor z Hobbesových prací: Výbor z díla, přel. Vojtěch Balík, Svoboda, Praha 1988.)
Hodges, H. A., 1969, Wilhelm Dilthey. An Introduction, Routledge, Kegan Paul, London.
Hollis, M. a Lukes, S. (ed.), 1986, Rationality and Relativism, MIT Press, Cambridge, Mass.
298
299
Homans, George, 1967, The Nature of Social Science, Harcourt, Brace, and World, New York.
Hookway, Christopher a Pettit, Paul (ed.), 1978, Action and Interpretation, Cambridge University Press, Cambridge.
Horkheimer, Max, 1937, Traditional and Critical Theory. Něm. orig. „Traditionelle und kritische Theorie" 1937. Přetištěno v Max Horkheimer, 1972, Critical Theory, Herder and Herder, New York.
Howard, Roy J., 1982, Three Faces of Hermeneutics, University of California Press, Berkeley, Calif.
Hoy, David, 1982, The Critical Circle, University of California Press, Berkeley, Calif.
-, 1991, „Is Hermeneutics Ethnocentric?" V David R. Hiley,
James F. Bohman a Richard Shusterman (ed.), 1991, The Interpretive Turn, Cornell University Press, Ithaca, New York.
Hume, David, 1969 (1739), A Treatise on Human Nature. Přetištěno z původního vydání. Redakce L. A. Selby-Bigge, Oxford University Press, Oxford.
Cherniak, Christopher, 1986, Minimal Rationality, MIT Press, Cambridge, Mass.
Chomsky, Noam, 1965, Aspects of a Theory of Syntax, MIT Press, Cambridge, Mass.
Ingils, Fred, 1994, Cultural Studies, Blackwell, Oxford.
James, Susan, 1984, The Content of Social Explanation, Cambridge University Press, Cambridge.
Jarvie, I. C, 1972, Concepts and Society, Routledge and Kegan Paul, London.
Jenks, Chris, 1993, Culture, Routledge, London.
Johnston, Paul, 1993, Wittgenstein. Re-thinking the Inner, Routledge, London.
Keat, Russell a Urrey, John, 1975. Social Theory as Science, Routledge and Kegan Paul, London.
Kegan, Robert, 1982, The Evolving Self, Harvard University Press, Cambridge, Mass.
Keiser, Lincoln, 1991, Friend By Day, Enemy By Night. Organized Vengence in a Khistani Community, Holt, Rinehart, and Winston, Fort Worth, Texas.
Kenny, Anthony, 1963, Action, Emotion and Will, Routledge and Kegan Paul, London.
Kermode, Frank, 1968, The Sense of an Ending, Oxford University Press, Oxford.
Korner, Stephan, 1970, Categorial Frameworks, Blackwell, Oxford.
Koselleck, Reinhardt, 1985, Futures Past, MIT Press, Cambridge, Mass.
-, 1988, Critique and Crisis, MIT Press, Cambridge, Mass.
Krausz, Michael (ed.), 1989, Relativism. Inerpretation and Confrontation, Notre Dame University Press, South Bend, Indiana.
Krausz, M. a Meiland, J. (ed.), 1982, Relativism: Cognitive and Moral, Notre Dame University Press, South Bend, Indiana.
Kripke, Saul, 1971, „Naming and Necessity". V D. Davidson a G. Harman (ed.), 1971, Semantics of Natural Language, Re-idel, Dordrecht.
--—, 1982, Wittgenstein on Rules and Private Language, Harvard
University Press, Cambridge, Mass.
Kuhn, Thomas, 1970, The Structure of Scientific Revolutions, druhé vyd., Chicago University Press, Chicago. (Český překlad: Struktura vědeckých revolucí, přel. Tomáš Jeníček, OIKOY-MENH, Praha 1997.)
-, 1977, „Second Thoughts on Paradigms". V Thomas Kuhn,
1977, The Essential Tension, Chicago University Press, Chicago.
Lacan, Jacques, 1977, Jacques Lacan, Ecrits: A Selection, přel. Alan Sheridan, W. W. Norton and Company, New York. Franc. orig. Écrits, 1966.
Laing, R. D., 1960, The Divided &?^Tavistock Press, London.
Lakatos, Imre, 1970, Falsification and the Methodology of Scientific Research Programmes. V I. Lakatos a A. Musgrave (ed.), 1970, Criticism and the Growth of Knowledge, Cambridge University Press, Cambridge.
Lakatos, I. a Musgrave, A. (ed.), 1970, Criticism and the Growth of Knowledge, Cambridge University Press, Cambridge.
Laudan, Larry, 1990, Science and Relativism, University of Chicago Press, Chicago.
Lee, D. John (ed.), 1994, Life Before Story. Autobiography from a Narrative Perspective, Praeger, New York.
300
301
Lemert, Charles (ed.), 1993, Social Theory. The Multicultural and
Classic Readings, Westview Press, Boulder, Colorado. Lepore, Ernest (ed.), 1987, Truth and Interpretation: Perspectives
on the Philosophy of Donald Davidson, Blackwell, Oxford. Lévi-Strauss, Claude, 1967, Structural Anthropology, Anchor
Books, Garden City, New York. Franc, orig. Anthropologie
structurale, 1958 a 1974. -, 1970, The Savage Mind, University of Chicago Press,
Chicago. Franc, orig. La Pense'e sauvage, 1962. (Český překlad:
Myšlení přírodních národů, přel. Jiří Pechar, Dauphin, Praha
1996.)
Lévy-Bruhl, Lucien, 1931, La mentalitě primitive (Herbert
Spencer Lecture), Oxford University Press, Oxford. Franc.
orig. 1922. (Český překlad: Myšlení člověka primitivního, přel.
Jindřich Vacek, Argo, Praha 1999.) Linbloom, Charles, 1990, Inquiry and Change, Yale University
Press, New Haven, Connectitut. Little, Dan, 1991, Varieties of Social Explanation; Westview Press,
Boulder, Colorado. Lloyd, Genevieve, 1993, Being in Time. Selves and Narrators in
Philosophy and Literature, Routledge, New York a London. Longino, Helen, 1990, Science as Social Knowledge. Values and
Objectivity in Scientific Inquiry, Princeton University Press,
Princeton.
Louch, A. R., 1966, Explanation and Human Action, Blackwell, Oxford.
Luce, R. Duncan a Raiffa, Howard, 1957, Games and Decisions,
Wiley, New York. Lukes, Steven, 1970, „Some Problems About Rationality".
V Bryan Nilson (ed.), 1979, Rationality; Blackwell, Oxford. -, 1982, „Relativism in Its Place". V M. Hollis a S. Lukes
(ed.), 1986, Rationality and Relativism, MIT Press, Cambridge,
Mass.
Lyotard, Jean-Francois, 1984, The Posmodern Condition. A Report on Knowledge, přel. G. Bennington a B. Massumi, University of Minnesota Press, Minneapolis. Franc, orig. La condition postmoderně, 1979. (Český překlad: Postmoderní situace, v O postmodernismu, přel. Jiří Pechar, Filosofia, Praha 1993.)
Maclntyre, Alasdair, 1971, Against the Self-images of the Age, Duckworth.
-, 1972, Predictability and Explanation in Social Science,
Philosophic Exchange, roč. 1 (léto). -, 1981, After Virtue, Notre Dame University Press, South
Bend, Indiana.
-, 1989, „Relativism, Power, and Philosophy". V Michael
Krausz (ed.), 1989, Relativism. Inerpretation and Confrontation, Notre Dame University Press, Notre Dame, Indiana.
Mclntyre, Lee, 1993, „,Complexity' and Social Scientific Laws", Synthese, roč. 97.
-, 1996, Laws and Explanation in the Social Sciences, West-view Press, Boulder, Colorado.
McNeill, Wiliam H., 1995, „The Changing Shape of World History", History and Theory, roč. 34, č. 2.
Mahajan, Gurpreet, 1992, Explanation and Understanding in the Human Sciences, Oxford University Press, Oxford.
Malinowski, Bronislaw, 1944, A Scientific Theory of Culture, University of North Carolina Press, Chapel Hill.
Mandelbaum, Maurice, 1938, The Problem of Historical Knowledge, Liveright Publishing Company, New York.
Mannheim, Karl, 1956, „Historismus", přel. P. Kecskemeti. Přetištěno v Essays on the Sociology of Knowledge, Routledge and Kegan Paul, London.
Marcus, George a Fischer, Michael (ed.), 1986, Anthropology as Cultural Critique. An Experimental Moment in the Human Sciences, University of Chicago Press, Chicago.
Marcuse, Herbert, 1964, One Dimensional Man, Beacon Press, Boston. (Český překlad: jednorozměrný člověk, přel. Miroslav Rýdl, Naše vojsko, Praha 1991.)
Marx, Karl, 1845, „A Contribution to the Critique of Hegel's .Philosophy of Right', An Introduction". V Joseph O'Malley, 1970, Karl Marx's Critique of Hegel's „Philosophy of Right", Cambridge University Press, Cambridge. Něm. orig. „Aus der Kritik der Hegelschen Rechtsphilosophie", 1844. (Český překlad: „Uvod ke kritice Hegelovy filosofie práva" v K. Marx, B. Engels, Spisy, sv. 1, přel. Bohumil Franěk a Jaroslav Bílý, SNPL, Praha 1956.)
302
303
-, 1977 (1851), The Eighteenth Brumaire. V Karl Marx.
Selected Writings, ed. David McClellan, Oxford University Press, Oxford. Něm. orig. Der Achtzehnte Brumaire des Louis Bonaparte, 2. vyd. 1869. (Český překlad: Osmnáctý brumaire Ludvíka Bonaparta, přel. L. Stolí, v K. Marx, B. Engels, Vybrané spisy, sv. 1, Svoboda, Praha 1950.)
Masterman, Margaret,   1970, Tne  Nature  of a Paradigm. V I. Lakatos a A. Musgrave (ed.), 1970, Criticism and the Growth of Knowledge, Cambridge University Press, Cambridge.
Meinecke, Friedrich, 1972, Historism: The Rise of a New Historical Outlook, přel. J. E. Anderson, Routledge and Kegan Paul, London. Něm. orig. Die Entstehung des Historismus, 1936.
Melden, A. I., 1961, Free Action; Routledge and Kegan Paul, London.
Mele, Alfred R., 1992, Springs of Action, Oxford University Press, Oxford.
Merton, Robert K., 1957, Social Theory and Social Structure, The Free Press, Glencoe, Illinois. (Český výbor zMertonových prací: Robert K. Merton, Studie ze sociologické teorie, přel. Jana Ogrocká, Sociologické nakladatelství, Praha 2000.)
Mill, John Stuart, 1843, A System of Logic, Longmans, London.
Miller, David, 1972, „Back to Aristotle?", British Journal of the Philosophy of Science, roc. 23, str. 69—78.
Millikan, Ruth Garrett, 1984, Language, Thought, and Other Biological Categories, MIT Press, Cambridge, Mass.
Mink, Louis, 1987, Historical Understanding, ed. E. Golob, B. Fay a R. Vann, Cornell University Press, Ithaca, New York.
Mischel, Theodore (ed.), 1974, Understanding Other Persons, Blackwell, Oxford.
-(ed.), 1977, The Self, Blackwell, Oxford.
Mitchell, W. J. T. (ed.), 1981, On Narrative, University of Chicago Press, Chicago.
Monmonier, Mark, 1995, Drawing the Line, Henry Holt and
Company, New York. Moon, J. Donald, 1975, „Tne Logic of Political Inquiry". V Fred I.
Greenstein a Nelson W. Polsby (ed.), The Handbook of Political
Science, sv. 1, Addison-Wesley, Reading, Mass.
Nagel, Thomas, 1979, Mortal Questions, Cambridge University Press, Cambridge.
-, 1986, The View from Nowhere, Oxford University Press,
Oxford.
Neumann, John von a Morgenstern, Oskar, 1944, Theory of Games
and Economic Behavior, Princeton University Press, Princeton. Novick, Peter, 1988, That Noble Dream. The „Objectivity Question"
and the American Historical Profession, Cambridge University
Press, Cambridge. Nozick, Robert, 1981, Philosophical Explanations, The Belknap
Press of Harvard University, Cambridge, Mass. Obeyesekere, Gananath, 1992, The Apotheosis of Captain Cook.
European Mythmaking in the Pacific, Princeton University Press,
Princeton.
Olafson, Frederic, 1979, The Dialectic of Action, University of Chicago Press, Chicago.
Olson, Mancur, 1965, The Logic of Collective Action, Harvard University Press, Cambridge, Mass.
Outhwaite, W., 1975, Understanding Social Life. The Method Caled „Verstehen", Allen and Unwin, London.
Parfit, Dereck, 1984, Reason and Persons, Oxford University Press, Oxford.
Parsons, Talcott, 1951, The Social System, Tne Free Press, Glencoe, 111.
Pears, David, 1984, Motivated Irrationaly, The Clarendon Press, Oxford.
Petit, Phillip, 1977, The Concept of Structuralism, University of
California Press, Berkeley, Calif. Piagetjean, 1970, GeneticEpistemology,W. W. Norton Company,
New York. Franc, orig. Introduction a Vépistémologie génétique,
1950.
Pitkin, Hannah Fenichel, 1972, Wittgenstein and Justice, University of California Press, Berkeley, Calif.
Pocock, J. G. A., 1971, Politics, Language, and Time. Essays on Political Thought and History, Atheneum, New York.
Popper, Karl, 1948, The Open Society and Its Enemies, čtvrté vyd., Routledge and Kegan Paul, London. (Český překlad: Otevřená společnost a její nepřátelé, 1. díl přel. Miloš Calda,2. díl přel. Jana Odehnalová, ISE, Praha 1994.)
304
305
-, 1957, The Poverty of Historicism, Routledge and Kegan
Paul, London. (Český překlad: Bída historicismu, přel. Jana
Odehnalová, ISE, Praha 1994.) -, 1959, The Logic of Scientific Discovery, Harper and Row,
New York. (Český překlad: Logika vědeckého bádání, přel. Jiří
Fiala, OIKOYMENH, Praha 1997.) -, 1968, Conjectures and Refutations, Harper and Row, New
York.
Putnam, Hilary, 1975, „Tne Meaning of 'Meaning'". V Keith Gunderson, 1975, Language, Mind and Knowledge. Minnesota Studies in the Philosophy of Science, sv. 7, University of Minnesota Press, Minneapolis. Přetištěno v Hilary Putnam, 1975, Mind, Language, and Reality. Philosophical Papers Volume 2, Cambridge University Press, Cambridge.
-, 1978, Meaning and the Moral Sciences, Routledge and Kegan Paul, London.
-, 1981, Reason, Truth, and History, Cambridge University
Press, Cambridge.
-, 1992, Realism with a Human Face, Harvard University
Press, Cambridge, Mass.
Quine, W. V. O., 1960, Word and Object, Harvard University Press, Cambridge, Mass.
-, 1973, The Roots of Reference, Open Court, Lasalle, 111.
Rabinow, Paul a Sullivan, William (ed.), 1979, Interpretive Social Science. A Reader, University of California Press, Berkeley.
Radciffe-Browne, A. R., 1952, Structure and Function in Primitive Societies, The Free Press, Glencoe, 111.
Rawls, John, 1955, „Two Concepts of Rules", Philosophical Review, roč. 64, str. 3-32.
Reill, Peter, 1975, The German Enlightenment and the Rise of Historicism, University of California Press, Berkeley.
Rich, Adrienne, 1979, On Lies, Secrets, and Silence, W. W. Norton, New York a London.
Rickman, H. P. (ed.), 1976, Dilthey, Selected Writings, Cambridge University Press, Cambridge.
Ricoeur, Paul, 1981, Hermeneutics and the Human Sciences, redakce a překlad John B. Thompson, Cambridge University Press, Cambridge. [Výbor z franc, originálů.]
-, 1984, Time and Narrative, sv. 1, přel. K McLaughlin
a D. Pellauer, University of Chicago Press, Chicago. Franc, orig. Temps et récit, 1983. (Český překlad: Čas a vyprávění I. /Zápletka a historické vyprávění/, přel. Miroslav Petříček jr. a Věra Dvořáková, OIKOYMENH, Praha 2000.)
-, 1992, Oneself 'as Another, přel. Kathleen Blarney, University
of Chicago Press, Chicago. Franc. orig. Soi-měme comme un autre, 1990.
Rorty, Richard, 1979, Philosophy and the Mirror of Nature, Princeton University Press, Princeton.
-, 1982, Consequences of Pragmatism, University of Minnesota Press, Minneapolis.
-, 1991, Objectivity, Relativism, and Truth, Cambridge University Press, Cambridge.
Rosaldo, Renato, 1989, Culture and Truth, Beacon Press, Boston.
Roscoe, Paul B., 1995, „The Perils of ,Positivism' in Cultural Anthropology", American Anthropologist, roč. 97, č. 3, str 492-504.
Rose, Phyllis, 1983, Parallel Lives, Knopf, New York.
Rosenau, Pauline Marie, 1992, Post-Modernism and the Social Sciences, Princeton University Press, Princeton.
Rosenberg, Alexander, 1980, Sociobiology and the Preemption of Social Science, The Johns Hopkins University Press, Baltimore, Maryland.
Roth, Paul, 1987, Meaning and Method in the Social Sciences, Cornell University Press, Ithaca, New York.
-, 1988, „Narrative Explanation: The Case of History", History and Theory, roc. 27, c. 1, str. 1-13.
-, 1989, „How Narratives Explain", Social Research, roc. 56,
str. 449-478.
-, 1991, interpretation as Explanation", v David R. Hiley,
James F. Bohman a Richard Shusterman (ed.), 1991, The Interpretive Turn, Cornell University Press, Ithaca, New York.
Rouse, Joseph, 1987, Knowledge and Power, Cornell University Press, Ithaca, New York.
-, 1994, „Power/Knowledge". V Gary Gutting (ed.), 1994,
The Cambridge Companion to Foucault, Cambridge University Press, Cambridge.
306
307
■-1996, Engaging Science. Science Studies after Realism, Rationality, and Social Constructivism, Cornell University Press, Ithaca, New York.
-, 1996, „Feminism and the Social Construction of Scientific
Knowledge". V Lynn Hankinson Nelson a Jack Nelson (ed.), A Dialogue between Feminism, Science, and the Philosophy of Science, Kluwer Academic Publishers, Dordrecht & Boston.
Rousseau, Jean-Jacques, 1986 (1748), The First and Second Discourses, redakce a překlad Victor Gourevitch, Harper and Row, New York. Franc, orig. Discours sur les sciences et les arts, 1750 a Discours sur l'origine et le fondements de Vinégalité parmi les homes, 1755. (Český překlad: Rozpravy, přel. Vojtěch Zama-rovský a Eva Blažková, Svoboda, Praha 1978.)
Rudner, Richard, 1966, Philosophy of Social Science, Prentice Hall, Englewood Cliffs, NJ.
Runciman, W. G., 1972, A Critique of Max Webers Philosophy of Social Science, Cambridge University Press, Cambridge.
Ruse, Michael, 1979, Sociobiology: Sense or Nonsense'?, D. Reidel Publishing Company, Dordrecht.
Ryle, Gilbert, 1949, The Concept of Mind, Hutchinson, London.
Sahlins, Marshall, 1985, Islands of 'History/University of Chicago Press, Chicago.
-, 1995, How „Natives" Think. About Captain Cook, For
Example, Chicago University Press, Chicago.
Said, Edward, 1978, Orientalism, Random House, New York.
-, 1993, Culture and Imperialism, Chatto and Windus, London.
Sarbin, Theodore (ed.), 1986, Narrative Psychology. The Storied Nature of Human Conduct, Praeger, New York.
Sartre, Jean-Paul, 1956, Being and'Nothingness,.The Philosophical Library, New York. Franc, orig. L'Etre et le Ne'ant, 1943.
Schafer, Roy, 1978, Language and Insight, Yale University Press, New Haven, Connectitut.
-, 1981, Narrative Action in Psychoanalysis, Clark University
Press, Worcester, Mass.
Scheffler, Israel, 1982, Science and Subjectivity, Hackett Publishing Co., Indianapolis.
Schelling, Thomas, 1960, The Strategy of Conflict, Harvard University Press, Cambridge, Mass.
Schlesinger, Arthur, 1992, The Disunity of America. Reflections on a Multicultural Society, W. W. Norton, New York.
Searle, John, 1983, Intentionality, Cambridge University Press, Cambridge.
Sedgwick, Eve, 1991, The Epistemology of the Closet, University of California Press, Berkeley.
Seidman, Steven, 1994, Contested Knowledge. Social Theory in the Postmodern Era, Blackwell, Oxford.
Sen, Amartya, 1992, „Objectivity and Position", The Lindley Lecture; University of Kansas.
Senge, Peter, 1990, The Fifth Discipline, Doubleday, New York.
Shapiro, Gary a Sica, Alan, 1984, Hermeneutics: Questions and Prospects, University of Massachusetts Press, Amherst, Mass.
Shoemaker, Sydney, 1963, Self-Knowledge and Self-Identity, Cornell University Press, Ithaca, New York.
Skinner, B. R, 1957, Verbal Behavior, Appleton, Century, Crofts, New York.
Skinner, Quentin, 1969, „Meaning and Understanding in the History of Ideas", History and Theory, roc. 8, c. 3, str. 3-53.
-, 1972, „Motives, Intentions, and the Interpretation of
Texts", New Literary History, roc. 3, str. 393-408.
Smith, Dorothy, 1987, The Everyday World as Problematic, Northeastern University Press, Boston.
-, 1990, Texts, Facts, and Feminism, Routledge, London.
Soper, Kate, 1986, Humanism and Anti-Humanism, Hutchison, London.
Spence, Donald, 1982, Narrative Truth and Historical Truth, Norton, New York.
Stich, Steven, 1990, The Fragmentation of Reason, MIT Press, Cambridge, Mass.
Suppe, Frederick, 1974, The Structure of Scientific Theories, University of Illinois Press, Urbana, 111,
Sutherland, Stuart, 1994, Irrationality, Rutgers University Press, New Brunswick, New Jersey.
Tannen, Deborah, 1990, You Just Don't Understand, William Morrow, New York.
Taylor, Charles, 1964, The Explanation of Behaviour, Routledge and Kegan Paul, London.
308
309
-, 1971, „Interpretation and the Sciences of Man", Review
of Metaphysics, roc. 5. Přetištěno v Charles Taylor, 1985b, Philosophy and the Human Sciences, Cambridge University Press, Cambridge.
-, 1975, Hegel, Cambridge University Press, Cambridge.
-, 1981, understanding and Ethnocentricity". Přetištěno
v Charles Taylor, 1985b, Philosophy and the Human Sciences, Phiosophical Papers 2, Cambridge University Press, Cambridge.
-, 1985a, Human Agency and Language. Philosophical Papers I,
Cambridge University Press, Cambridge.
-, 1985b, Philosophy and the Human Sciences, Phiosophical Papers 2, Cambridge University Press, Cambridge.
-, 1989, Sources of the Self Harvard University Press, Cambridge, Mass.
-, 1991, „The Dialogical Self. V David R. Hiley, James
F. Bohman a Richard Shusterman (ed.), 1991, The Interpretive Turn, Cornell University Press, Ithaca, New York.
-, 1992, Multiculturalism and „The Politics of Recognition"
Princeton University Press, Princeton.
Thompson, E. P., 1963, Making of the English Working Class, Victor Gollancz, London.
Thompson, Martyn P., 1993, ..Reception Theory and the Interpretation of Historical Meaning", History and Theory, roč. 32, Č. 3, str. 248-272.
Trevor-Roper, H. R., 1951, The Last Days of Hitler, Macmillan, London. (Český překlad: Poslední dny Adolfa Hitlera, přel. Marta Staňková, Mladá fronta, Praha 1968; Aurora, Praha 1995.)
-, 1969, The European Witch-Craze, Harper and Row, New
York.
Trigg, Roger, 1973, Reason and Commitment, Cambridge University Press, Cambridge.
Troeltsch, Ernest, 1957, Christian Thought, Its History and Application, přel. E. von Hugel, Meridian Books, New York. Něm. orig. Historismus und Seine Überwindung, 1924.
Truzzi, Marcello, 1974, Verstehen. Subjective Understanding in the Social Sciences, Addison-Wesley, Reading, Mass.
Tully, J. (ed.), 1988, Meaning and Context. Quentin Skinner and His Critics, Princeton University Press, Princeton.
Turner, Stephen, 1980, Sociological Explanation as Translation,
Cambridge University Press, Cambridge. Ulin, Robert C, 1984, Understanding Cultures, University of
Texas Press, Austin. Vesey, Godfrey, 1991, Inner and Outer. Essays on a Philosophical
Myth, St. Martin's, New York. Veyne, Paul, 1990, Writing History, přel. M. Moore-Rinvolucri,
Wesleyan University Press, Middletown, Connecticut. Franc.
orig. Comment on e'crit I'Histoire, 1971. Villiers, Alan, 1967, Captain James Cook, Charles Scribner's Sons,
New York.
Walsh W. H., 1960, The Philosophy of History. An Introduction,
Harper Collins, New York. Walzer, Michael, 1992, What It Means to Bean American,MmsiVio,
New York.
-, 1994, „Multiculturalism and Individualism", Dissent, jaro
1994.
Weber, Max, 1949, The Methodology of the Social Sciences, překlad a redakce Edward Shils a Henry Finch, Free Press, New York. (České vydání výboru z Weberových metodologických prací: Max Weber, Metodologie, sociologie a politika, přel. Miloš Havelka, OIKOYMENH, Praha 1998.)
Weeks, Jeffrey, 1991, Against Nature: Essays on History, Sexuality, and Identity, Rivers Oram Press, London.
Weinsheimer, Joel C, 1985, Gadamers Hermeneutics. A Reading of Truth and Method, Yale University Press, New Haven, Connect! tut.
Wellmer, Albrecht, 1971, Critical Theory of Society, Herder and Herder, New York.
West, Cornell, 1993, Keeping Faith. Philosophy and Race in America, Routledge, New York.
White, Hayden, 1973, Metahistory, The Johns Hopkins University Press, Baltimore, Maryland.
-, 1987, The Content of the Formffoit Johns Hopkins University Press, Baltimore, Maryland.
Whorf, Benjamin Lee, 1954, Language, Thought, and Reality, MIT Press, Cambridge, Mass.
Williams, Bernard, 1973, Problems of the Self, Cambridge University Press, Cambridge.
310
311
-, 1993, Shame and Necessity, University of California Press,
Berkeley.
Wilson, Bryan (ed.), 1979, Rationality, Blackwell, Oxford.
Wilson, Edward O., 1978, On Human Nature, Harvard University Press-, Cambridge, Mass. (Český překlad: O lidské přirozenosti, přel. Eduard Bakalář, Zdeněk Urban, Nakladatelství Lidové noviny, Praha 1993.)
Winch, Peter, 1958, The Idea of Social Science, Routledge and Ke-gan Paul, London.
-, 1964, „Understanding a Primitive Society", American
Philosophical Quarterly, roč. 1. Přetištěno v Peter Winch, 1972, Ethics and Action, Routledge and Kegan Paul, London.
-, 1970, Comment on I. C. Jarvie, „Understanding and Explanation in Sociology and Social Anthropology". V Robert Borger a Frank CiofH, Explanation in the Behavioural Sciences, Cambridge University Press, Cambridge.
Wittgenstein, Ludwig, 1963 (1921), Tractatus Logico-Philosophi-cus, přel. D. E Pears a B. F. McGuiness, Routledge and Kegan Paul, London. Něm. orig. Logisch-philosophische Abhandlung, 1921; angl.-něm. vyd. 1922. (Český překlad: Tractatus logico-philosophicus, přel. Jiří Fiala, ISE a Svoboda-Libertas, Praha 1993.)
-, 1968 (1953), Philosophical Investigations, přel. G. E. M.
Anscombe, Blackwell, Oxford. Něm. orig. Philosophische Un-tersuchungen, 1945—1949. (Český překlad: Filosofická zkoumání, přel. Jiří Pechar, Filosofický ústav AV CR, Praha 1993.)
-, 1980, Culture and Value, přel. Peter Winch, University of
Chicago Press, Chicago.
-, 1992, Last Writings on the Philosophy of Psychology. Volume
2: The Inner and the Outer, 1949-1951, ed. Georg Henrik von Wright a Heikki Nyman, přel. C. G. Luckhardt a M. A. E. Aue, Blackwell, Oxford. Něm. orig. Letzte Schriften uber die Philosophie der Psychologie (Vorstudien zum zweiten Teil der phi-losophischen Untersuchungen).
Wolin, Sheldon, 1968, Paradigms and Political Theories. V Preston King a B. C. Perekh (ed.), 1968, Politics and Experience, Cambridge University Press, Cambridge.
Woolgar, Steve, 1988a, Science, The Very Idea, Tavistock Press, London.
-(ed.), 1988b, Knowledge and Reflexivity. New frontiers in the
Sociology of Knowledge, Sage, Beverly Hills, Calif, a London.
Wright, Erik Olin, 1978, Class, Crisis, and the State, NLB, London.
Wright, Georg Henrikvon, 1971, Explanation and Understanding,
Cornell University Press, Ithaca, New York. Young, Iris, 1990, Justice and the Politics of Difference, Princeton
University Press, Princeton.
312
313
REJSTŘÍK
Adam a Eva 60 Agee, James 42 aktivní přístup (činnost) 75,
83-90,229,267,271,286 Anna Kareninová 175 antinterpretativismus 267 Anzaldua, Gloria 281 argumentace intencionalitou
192-199 argumentace překladem
104-111 Ariěs, Phillipe 42 asimilace 276-277,285 atomismus 45-47, 89-90,266,
271
Bacon, Francis 212 balkanizace 19,283 Becker, Ernest 156 Becket, Thomas 218 Beer, Samuel 144 Boyleův zákon 188,197,199 Brown, Norman O. 156 Bullock, Alan 37 Burke, Kenneth 79-82, 90
Caesar, Julius 165 a násl. Carlylovo manželství 219-220,
222-224,226 Carr, David 229 Carr, E. H. 204 Cicero, Marcus Tullius 171,
173-174
Collingwood, R. G. 167-168,
170,179 Comte, Auguste 278-279 Cook, kapitán 137-138,162 Cowell, F. R. 171, 173
Danto, Arthur 202,221 Davidson, Donald 106,130, 208
deduktivně-nomologický model vysvětlení 190-191
- viz také nomologické vysvět-
lení
dekonstrukce 157-161 Derrida 157
dialektický přístup 266,269, 285
Dickensovo manželství
227-228 différance 157 Dilthey, Wilhelm 175 DNA 214-215 dodržování pravidel 74-75,
150
-jako zákonitě normativní 150 Doi,Takeo 144 Dray, William 118 dualismus 265-270,285 Dürkheim Emile 68 důvodová vysvětlení 119-121
- a iracionální jednání 122-128
- a racionalita 128-129,135-
136
důvody 119-121
314
315
Eliot, T. S. 39-40	viz také gadamerovská herme-	hermeneutický kruh 175—177,	— viz také osobní identita
enkulturace	neutika	273	inteligibilita 132-136,225
- jako přivlastnění 74, 80-82,	gadamerovská hermeneutika	hermeneutika 171	intencionalismus 165-170
86,88-89	172-177	— viz také gadamerovská her-	— a časový odstup 175
- jako učení se textu 72	- a časový odstup 175	meneutika	- a hermeneutický kruh
etnocentrismus 14,104,113,	- a hermeneutický kruh	heteronomní vysvětlení 208,	175-176
115	175-177	210	- a převod pojmů 179—180,
etnografie 62,273	- a povaha interpretující komu-	historické zákony 202—203,	183-184
Evans-Pritchard, E. E. 141,	nity 176	210	- vztah ke gadamerovské her-
146,200	- a úloha záměrů 181-182	historismus 187-188,204-206,	meneutice 177-184
	- vztah k intencionalismu	209-211,268	intencionálni stavy nebo činy
Fabian, Johannes 262	177-184	- a intencionalita 205	— a heteronomní zákony 208
fakty 93-95	Gasking, D. 212	Hitler, Adolf 37-3 8,220	— a historismus 205
- nasycené teorií 95	Geertz, Clifford 116,166	Hobbes, Thomas 46	— jejich identifikace 120,
- nekonečný počet 224	genealogie 146—147	hodnocení	138-139,143-144,165-166,
falešné vědomí 155	genetická vysvětlení 204—206,	- a porozumění 159,243,	196-197,267
falibilismus 243, 247-252,	209-210,268	267-268	— iracionální 128
254-256,261-262,269	- jejich nedostatky 206-209	- viz také kritická teorie; kri-	-jejich narativní povaha 218,
- a objektivita 252-256,261-	- předpokládající zákony	tika	228-229,234-235
262	207-209	holismus 67-70,88-90,265-	- a narativní realismus 218-219
- a realismus 248-249	- viz také narativní vysvětlení	267,270	- a nomologický přístup 192
— a relativismus 255	Giddens, Anthony 84, 90	- a společnost 82	a násl.
falzifikacionismus 246	Gilligan(ová), Carol 290	- viz také metodologický ho-	-jejich normativní povaha 150
Faulkner, William 269	Goffman, Erving 42	lismus	- a racionalita 136,150-151,
feminismus 77,157	Gramsci, Antonio 13	homonomní vysvětlení 208	267-268
filosofie sociálních věd	Grandy, Roger 132		-jako řídící se pravidly 150
- multikulturní 11,15-18	Graves, Robert 217	Chomsky, Noam 151,153	- teleologické 228-229
- starší verze 11-12	Grice, Paul 167		-jejich vzájemná nezaměnitel-
Foucault, Michel 13, 68-69, 91,	Griffin, John Howard 26	identita	nost 139
146-147,156-157,237		- a kultura 72-74,287	interakcionismus 276-278
Freire, Paulo 87	Habermas, Júrgen 151,153,	- procesuálni pojetí 55-58,269,	interpretace významu 40,108,
Freud, Sigmund 39, 47,124-	156	286	140-145,273
125,127,157,268,280	Hayek, Friedrich von 46	- a rozdílnost 62-63,158,270-	- Gadamerova teorie 172 a ná-
Froude, James Anthony 219,	Hegel,G.W.F.59,171,173-	272,276-277	sl.
222-224	174,203	- a skupinová příslušnost	- a identita 177
	hegemonie 268,274	67-72	- intencionalistická teorie
Gadamer, Hans-Georg 172—	Hempel, Carl 190	- a společnost 86,287	167-170
174,176	Herder, Johann 188	- substantivistické pojetí 53-56,	- neukončenost 174,176-177,
		269,286	270,287
316
317
- odlišnost od rekonstrukce
170
- a podobnost 40-41
- a poznání sebe nebo jiných
38-43
- a převod pojmů 179-180,
183-184 interpretativismus 137-145, 154,160-161,267
- a ideální informátor 154 intersubjektivita viz kritická
intersubjektivita
Já 48-50,52-65,90,275
- jako inherentně sociální
56-65
-Já a Jiní 56-65,265,270-272, 275-278,283-285
- jednota Já 52-55
- odstup od sebe sama 48-49
- procesuální pojetí 54-55,269,
275,286
- a rozdílnost 63
-jako sebe-vědomí 50-51, 59-61
- substantivistické pojetí 53-54,
275,286 James, William 100 jednání 115-118,135-136,
138
- Collingwood o 167-168
- a kauzální důsledky 220-222,
235
- narativní povaha 217-218,
228-229,233-235
- a narativní realismus 217-218
- nehomogenní a otevřené 201
- neurotické 123-124,155
- a racionalita 128-130,135—
136,267-268
- teleologické 228-229
- jeho temporální charakter
229
-jeho vysvětlení 116 a násl., 129 a násl., 267-268
- viz také aktivní přístup; in-
tencionálni stavy nebo činy; pohyb; racionalita jednota
- relační pojetí 53-55
- substantivistické pojetí 53—55 Ježíš Kristus 217
Jiný (Jiní) 56-65,265,270-272,275-278,283-285
- viz také Já
jistota (a pravda) 245-247
kalifornizace 18
Kant, Immanuel 98,112,188,
203,248 kartografie (a věda) 249-251 kauzalita 145-149,206-209,
212
- kauzální teorie 148,161,267
- kauzální vysvětlení 145-148,
206-209,
- nehumovské pojetí 212
- viz také příčiny; nomologické
vysvětlení kauzální výsledky
- jejich role v příběhu 220-222,
235
Kegan, Robert 151,280 Keynes, Lord Maynard
193-194 kompetence 149-153, 267
kompetenční teorie 151-153, 161,267
- viz takévýkonová teorie konceptuálni inovace 193
a násl., 201 konceptuálni schémata 96-107 -jejich nesouměřitelnost 102
- rozdíly mezi nimi 98 kritická intersubjektivita 251-
255,261,269 kritická teorie 157,161,268 kritické uznání 256-257 kritika 154-160,268
- viz také hodnocení; kritická
teorie
kritika ideologie 157,159,161 Krysí muž 124-126 Kuhn, Thomas 102-105 kultura 72-82
- a aktivní přístup 75,80,
85-89
- jako interaktivní 274
- její konfliktní povaha 75—77,
274-275,287 —jako nutně otevřená 78-80, 274
-jako proces 80-82,269-270 -jako příběhy214
- jako text 72-73
-jako utvářející identitu 85-89
- viz také enkulturace kulturní studia 159 kvantitativní teorie 244-246
latentní obsah 156-157 Lévi-Strauss, Claude 68 Lévy-Bruhl, Lucien 100-101 Logik 241-242,248-251 Louch,A. R. 118
Maclntyre, Alasdair 195,215 manifestní obsah 156-157 Marcuse, Herbert 156 Marx, Karl 86,155-157,194,
203,268 mestické vědomí 281 metapříběh (metanarace) 202 metodologický holismus
67-68
metodologický individualismus 46 Meyerhoffová, Barbara 42 Milljohn Stuart 207-208
- manželství s Harriet Tayloro-
vou 232-233 Mink, Louis 227 minulost 229-230,269,288 morální představivost 280 multikulturalismus 11,14-19,
115,137,187,260-261,276,
282-284
- jako epistemologický pro-
blém 15-16
- a holismus 70
- interakcionistické pojetí
282-284
- a objektivita 260-261 -jako oslava rozdílnosti 14-18,
289
- a osobní nasazení 284,289
- a příběhy 213-214
- a vyzdvižení hodnot 281-282
- a význam 165-166
- viz také asimilace; interakcio-
nismus; separatismus
Nagel, Thomas 61 narativismus 231-234, 269
318
319
narativní konstruktivismus
227-231,269 narativní realismus 213-226,
232,269 narativní tvrzení 221 narativní vysvětlení 205 a násl.
- a kauzální výsledky 220-222,
235
- a narativní tvrzení 221
- významnost v 222, 224, 233
- viz také genetické vysvětlení;
příběhy nepředvídané důsledky 145 nesouměřitelnost 102,106 neurotické chování 123-124 Newton, Isaac 187 nomologické vysvětlení 188-
192,209-211,268
- nedostatky nomologických
vysvětlení 200-203
- a vhodné popisné pojmy
197-199 nomologismus 187-192,209-
211,268 -jeho nehistorická povaha 191 Nozick, Robert 54-54
obecné zákony viz zákony, vědecké
obětní beránek 155,284 Objektivismus 237-243, 256
- a relativismus 260-261,269 objektivita 238, 242-243,
251-261
- falibilistické pojetí (kritická
intersubjektivita) 251-256, 261
- a multikulturalismus 260-261
- a nezainteresovanost 240,243
- objektivistické pojetí 243, 256
- a odpovědnost 256-260, 289
- a poctivost 289
- jako pravda 239-240 -jako sociální proces 252-253,
269-270
- viz také kritická intersubjek-
tivita
obsah (manifestní a latentní)
156-157 odpor 75,274 odpovědnost 256-260, 273,
288
- viz také kritické uznání; situ-
ovanost omyl z platnosti konsekventu 245
ontologický atomismus 46 osobní identita 276-277
- a členství ve skupině 23-24
- substantivistické vs. procesu-
álni pojetí 53-55,269-270, 286
- a zkušenost 22-23,25-27
- viz také identita; Já
partikularismus 285 perspektivismus 12,93-98,
111,243 Piaget, Jean 151 Platón 216 poctivost 252,289 podobnost (stejnost)
- a nomologismus a historis-
mus 187,211
- a rozdílnost 111-113,211,
270,276,285 pohlaví 76—77
- viz také sociální rod (gender)
pohyb 116-117,138
- viz také jednání; Poper, Karl 45,204,246 popis 94-95,196-198
- a vědecký pokrok 96-97
- vztah k vysvětlení 196 a násl.
- zředěný a zhuštěný 116 pozitivismus 12, 93, 98,113,
240, 250,269 poznání
- a interpretace významu
38-42,140-145
- a zkušenost 30-38 pozorování v etnografii 62,273 praktické uvažování 120—123,
126,135-136
- a nelogičnost 125-127 pravda 237-240,244-247
- a falibilismus 247-251,253
- a jistota 245-247
- jako korespondence s realitou
242
- jako objektivita 239-240
- její odlišnost od objektivity
254
- a shoda 254
pravidla 83-84,138,140,150
- konstitutivní 83-84, 86,150
- regulativní 83-84, 86 princip humanity 132-133 princip shovívavosti 130 propaganda 237-238, 256,260 první světová válka
- její dějiny 234
- její fáze podle narativního
realismu 215,217-218 -jako příklad genetického vysvětlení 205 předpověď
- a vysvětlení (v nomologickém
modelu) 190-191 překlad (převod pojmů) 102-
106,179-180,183-184,225 příběhy 213-214,220-222
- a intencionální jednání
228-229
- nikdy neukončené 222,225,
235
- zápletka 226
- viz také narativní vysvětlení příčiny
- a důvody 119-121
- a význam 145,160-160,
266-267
- a zákony 206 a násl.
- viz také kauzalita; důvody přítomnost 229—230 psychoanalýza 230 Putnám, Hilary 262
racionalismus 115—119,122, 128
racionalita 118,128-129,134-136,150-152,267-268
- expresivní 133—135
- instrumentální 133,152
- viz také jednání realismus 241-242, 269
- a falibilismus 248-249
- kauzální 212
- narativní 213—226 Redfield, Robert 141 Reid, Thomas 212 rekonstrukce (Collingwoodovo
pojetí) 168-169
- odlišnost od interpretace 170 rekrutovatelnost 278-284
320
321
relativismus 12-19,98-104, 111,244,255,260-261, 270-271
- epistemologický 98-99,
101-102
- a Objektivismus 260-261,269
- ontologický 98-99,101-102 Robinson, John 174 Rosenberg, Alexander 198 Roseová, Phyllis 219 a násl. rozdílnost (odlišnost) 283-284
- a identita (totožnost) 62-63,
158,270-272,276-277
- a nomologismus a historis-
mus 187,211
- a podobnost (stejnost) 111-
113,211,270,276,285
- a skupinová příslušnost
71-72
rozumění (porozumění, chápání) 140,166-170,173 a násl., 271
- a hodnocení 159,243,267-
268
- a vysvětlení 160-162
viz také interpretace významu Ryle, Gilbert 116
Sahlins, Marshall 162,290 Sartre, Jean-Paul 59 sebepoznání
- a interpretace významu
38-43,271
- a narativní realismus 213
- a zkušenost 30-38 Sen, Amartya 262 Separatismus, separace 276-
277,286 Schafer, Roy 230
Schleiermacher, R 175 situovanost 258-260 skepticismus 18 Skinner, Quentin 169-170 sociální rod (gender) 76-77
- viz také pohlaví sociální vědy
- formy vyjadřování 258—259 -jako historické 8. kap. passim,
231,288
- a multikulturalismus 14—15 -jejich paradigmatická a hodnotící povaha 243
- a propaganda 237-238
- reflexivní 273
- retrospektivní 206
- a utváření předmětu studia
62,273
- jejich vědecký status 11
- jejich využití 279-280,289
- zájem o konkrétní 201-203
- zákony v sociálních vědách
192-200,208-209,278-279 sociobiologie 198-199 Solipsismus 21—24,270 Spence, Donald 230 Spinoza, Benedikt 32 splynutí horizontů 173-174 společnost 82-85,287
- a aktivní přístup 84-85 -jako proces strukturace 84-85,
275
-jako utvářející identitu 85-87, 287
struktura (společnosti) 84 strukturace 84-85, 89,275 Strukturalismus 68-69 strukturální funkcionalismus 146,149
stud 57, 60
Taylor, Charles 140 Taylorová, Harriet
- manželství s J. S. Millem
232-233 teorie 96-97
- vztah ke konceputálním sché-
matům 97 teorie her 152 teorie racionální volby 152 teorie rozhodování 152 teorie systémů 82 Thompson, E. P. 100 Tocqueville, Alexis de 34 Trevor-Roper H. R. 37,154 trpné reakce 32
úcta k rozdílnosti 282-284, 289
účastnická epistemologie 21, 30,41
univerzalismus 285-286 univerzální historie 203,215
věda
- falibilistické pojetí 249-251
- a kartografie 249-251
- nejistota ve vědě 245-247
- objektivistické pojetí 242—
243
- její postavení 12
- a Solipsismus 21-23
- vysvětlení ve vědě 70,188—
191
vědomí, výsadní přístup k němu 22-23
- viz také zkušenost výkonová teorie 151-152
- viz také kompetenční teorie vysvětlení
- důvodová 118 a násl. -jednání 117 a násl.
- a popis 196 a násl.
- a porozumění 160-162
- a předpověď (v nomologic-
kém modelu) 190-191
- a racionalita 118,267-268
- viz také kauzalita; genetické
vysvětlení; narativní vysvětlení; nomologické vysvětlení využití sociálních věd 279-280, 289
význam 138-144,165 a násl., 273,287
- a dekonstrukce 157-158
- dvě dimenze významu 177
a násl.
- gadamerovské pojetí 172
a násl.
- Griceovo pojetí 167-168
- intencionalistické pojetí
167-170,172
- konstitutivní význam 140-
142
- a kritika ideologie 157
- a multikulturalismus 165-166
- a příčiny 145,160-162,267 vzpomínka 28
Weber, Max 34-35,166,200, 206
White, Hayden 237 Whorf, Benjamin 99-100 Winch, Peter 133-135,143 Wittgenstein, Ludwig 40, 58 Wolfe, Thomas 27 Wordsworth, William 216
322
323
Wright, G. H.von 113,212
zákony, vědecké 188-192
- a heteronomní a homonomní
vysvětlení 208-209
- historické 202-203, 210
- v kauzálním vysvětlení
206-211
- v sociálních vědách 192-200,
208-209 záměr 116-117,169-170
- viz /nejednání; intencionál-
ni stavy nebo činy Zandové 133-135 zkušenost
- a členství ve skupině 23
- a interpretace 37, 39-40
- a osobní identita 23-28
- a paměť 27-28
- a sebepoznání 30-38, 41-42 „znát" 25-30,35-38
324