Divadlo po roce 1945 francouzské divadlo po 2. světové válce 2. světová válka → znamenala pro divadlo (zejména v Paříži) – relativní rozkvět: § hraje se často, vysoká návštěvnost § divadlo ale není příliš hodnotné (zejména zábavný charakter) x výjimkou jsou Dullinovy a Batyho inscenace + inscenace v Comedie-Francaise + po válce → kroky na podporu divadla ze strany vlády 1946: Ministerstvo kultury se rozhodlo subvencovat inscenace vybraných dramatických novinek a několika nových souborů § reorganizována státní divadla: Opéra a Opéra-Comique – pod společnou správu Comedie-Francaise a Odéon – také se sloučily § podpora decentralizace divadla – od roku 1947 začala zřizovat také subvencovaná regionální divadelní střediska: 1947: Východní divadelní středisko ve Strasbourgu (Centre dramatique de l’Est) – dnes Národní divadlo Strasbourg 1947: Comédie de Saint-Etienne 1948: Divadelní středisko Toulouse 1949: Divadelní středisko v Rennes 1952: Centre dramatique du Sud-Est Marseille koncem 60. let – 15 divadelních středisek § organizují se i divadelní festivaly: od roku 1947 Avignon http://www.festival-avignon.com/en/ od roku 1948 – Aix-en-Provence http://www.festival-aix.com/en/ divadelní centrum – Paříž a působily v ní následující vůdčí režisérské osobnosti poválečného divadla: Jean-Louis Barrault (1910–1994) - francouzský herec, režisér a mim (mj. ztvárnil mima Jeana-Gasparda Deburaua ve filmu Marcela Carého Děti ráje – Les Enfants du Paradis, 1945) - také divadelní režisér - od roku 1931 → studoval u Charlese Dullina – škola při divadle Ateliér (Ecole de l‘ Atelier) - 1933-1935: hrál v jeho divadle Atelier → debutoval epizodní rolí sluhy ve hře Bena Jonsona Lišák Valpone - spolupracoval s Antoninem Artaudem - ve věku 25 let se setkal s mimem Étiennem Decrouxem, u kterého začal studovat pantomimu - 1935: nastudoval vlastní pantomimické představení Kolem matky (na motivy románu Williama Faulknera s názvem Když jsem umírala) → úspěch mu přinesl filmové nabídky - chtěl být nezávislým tvůrcem → v pronajatém podkroví si otevřel studio a s podporou přátel (např. Jacques Prévért) vytvářel poetická mimicko-hudební představení + sblížil se se surrealisty tvorba: 1937: Numancie (Miguel de Cervantes) – Divadlo Antoine 1939: Hlad (Knut Hamsun) – divadlo Atelier 1940-1946: se stal členem Comédie-Française (angažoval ho sem Jacques Copeau) – hraje zde + režie inscenací: 1942: Phaidra (Phèdre, Jean Racine) 1943: Saténový střevíček (Le Soulier de satin, Paul Claudel) - hra do té doby vlastně považována za nehratelnou, nicméně Barrault k ní přistoupil jinak – zformoval z ní velký divadelní zážitek: „text hry je jako ledovec, viditelný jen z jedné osminy, a že je úkolem režiséra dramatikův text doplnit vynalézavým použitím všech divadelních zdrojů, a tak odhalit jeho neviditelné části“ - zpopularizoval pojem „totální divadlo“ → znamená „úplné využití všech výrazových prostředků, které je s to poskytnout lidská bytost“ → úsilí o využití všech prostorových, optických a zvukových možností divadla, o záměrné překračování hranic jednotlivých divadelních druhů (divadla činoherního, hudebního, tanečního, loutkového, pantomimy, kabaretu ap.) a jejich vzájemné prolínání nebo syntézu → smyslem je maximální zmnožení jevištních výrazových prostředků (zejména v herecké složce úplné uvolnění aktivity herce – totální herectví) a apelativní nápor těchto prostředků na divákovo vnímání → odmítá naturalismus → chce poetickou zkratku ve scénografii 1946: odchází z Comédie-Française → s manželkou Madelaine Renaudovou zakládá společnost Compagnie Renaud – Barrault – režíruje tu až do roku 1956 v Théâtre Marigny (např. Oresteia, nové kusy), poté v Théâtre Sarah Bernhardt + podnikali řadu zahraničních turné 1946: Hamlet → zahajovací představení (hudba – Arthur Honegger, Barrault v hlavní roli) + často uvádí hry svého oblíbeného autora Paula Claudela → vrchol jeho režijního umění (daří se mu nejvíc) 1948: Poslední úděl 1953: Kniha o Kryštofovi Kolumbovi 1959: Zlatohlav 1943, 1958, 1963, 1979: Saténový střevíček → poetické divadlo bohatých výrazových prostředků a lyrické nálady + neobyčejně široký repertoár také uvádí hry Shakespeara, Moliera, Jeana Racina + nové současné francouzské autory: Albert Camus (1948: Stav obležení), Jean Anouilh (1950: Zkouška), André Gide (1951: Oidipus), Eugéne Ionesco (1960: Nosorožec), Samuel Beckett (1963: Šťastné dny) 1959-1968: Barrault řídí divadlo Odéon (druhá hlavní francouzská státní scéna) po roce 1968 (květnové bouře, zničení Odeonu) → nucený odchod z funkce ředitele Odeonu - společně s manželkou obnovil společnost Compagnie Renaud – Barrault (působí na různých místech až do roku 1988) cyklus Rabelais – série divadelních podívaných ze života významných osobností 1970: Jarry na kopečku 1974: Tak pravil Zarathustra 1975: Pařížské noci - založili řadu divadel na celém světě (např. i v jižní Americe) - inscenuje biografické hry → Rabelais, večer o Antoinu Saint-Exupérym - během své kariéry hrál ve více jak 50 filmech Barrault → jeden z posledních dědiců meziválečné tradice 20. století - úzké vztahy k surrealistickému hnutí - tvorba blízko k uměleckému profilu Kartelu → viz princip „totálního divadla“ - odmítal naturalismus, usiloval o poetickou zkratku ve scénografii, o výraznost slova, dokonalost řemesla a všestrannost herecké tvorby - snaha o rychlé probuzení divákovy fantazie a citový kontakt Barrault jako herec a ředitel - často v činohře využíval své pantomimické schopnosti - jeho názory na herectví ovlivnily Petera Brooka, Jerzyho Grotowského, Juliana Becka… - kladl důraz na dramaturgii (vysoký počet původních novinek) Jean Vilar (1912-1971) - herec, režisér, divadelní ředitel, organizátor a pedagog - 1932: zanechal studia literatury, začal navštěvovat kurzy filozofie + divadelní kurzy u Charlese Dullina v Paříži (Barraultův spolužák) → Škola při divadle Ateliér (Ecole de l‘ Atelier) - spoluzakladatel cestovního divadla La Roulotte / Kára - od roku 1943 založil vlastní divadelní společnost Compagnie des Sept 1943: Tanec smrti (August Strindberg) 1944: Don Juan (Moliere) - 1945: zaujal veřejnost → nejen výborný herec, ale i scénograf → Vražda v katedrále (Murder in the Cathedral) T. S. Eliota → uvedl v Divadle Starý holubník (Vieux Colombier Theatre) – hrál roli Becketa - 1947: spoluzakládal festival v Avignonu, pověřen vedením + současně pracoval v řadě divadel jako herec a režisér → velmi úspěšný - 1951: jmenován ředitelem Théâtre national populaire (TNP) – Národní lidové divadlo v budově Palais de Chaillot (založeno v roce 1920 Firminem Gémierem s cílem přivést do hlediště široké masy diváků) → v roce 1951 bylo v úpadku - 1951-1963: Vilar zde během svého působení vybudoval vynikající soubor shromáždil kolem sebe skvělé herce – hlavně Gérard Philipe (po krátké kariéře zde se stal velkou filmovou hvězdou), dále Maria Casarèsová - TNP – v roce 1954 patřilo mezi nejoblíbenější francouzská divadla styl: - vyšel ze stejné školy jako J.-L. Barrault (nenavazoval ale tak na tradice Kartelu, jako spíš na radikální koncepce Jacquese Copeaua) → tvůrce „holé scény“ + ideolog lidového divadla - snažil se prosadit divadlo a festival → jako instituce společenského poslání (chce je ochránit před trhem masové zábavy i intelektuální výlučnosti) - sám byl dobrý herec intelektuálně jasného přístupu k roli, dokonalé dikce a střídmého gesta - inscenátorem velkorysé a detailně promyšlené divadelní koncepce: v jeho režijní koncepci hlavní místo patřilo herci a jeho slovu, scénografii omezoval na autorství pozadí (černé závěsy, praktikábly a několik dekoračních kusů), světla modelující prostor (mluvilo se o Vilarově jansenismu) → barevné kostýmy se výrazně odrážely na pozadí scény v Chaillot - herce přibližuje jevišti, zajímá ho více šířka než hloubka jeviště + využívá rád předscénu, herce přibližoval hledišti (herci mluvili jakoby před sebe, nikoli k sobě a k partnerovi) - nejpřednější herci Francie: Gérard Philipe, Maria Casaresová, Daniel Sorano, Georges Wilson, Jeanne Moreauová… - požadavek inscenační kázně: vychází z toho, že je nutné nejširšímu publiku přesně předat text - divadlo – místo, kde se divákům podává „chléb světa“ inscenace: - uváděl zde umělecky vyzrálé inscenace → soustředí se zejména na téma války, násilí, práva a spravedlnosti, vztahu vynikajícího jedince a společnosti - největší ohlas – inscenování velkých klasických, především francouzských textů 1951: Cid (Pierre Corneille) 1952: Lakomec + 1953: Don Juan (Moliere) 1954: Ruy Blas (Victor Hugo) 1956: Figarova svatba (Pierre Beaumarchaise) 1958: Marianniny rozmary (Alfred de Musset) 1952: Lorenzaccio (Alfred de Musset) – hlavní role Gerard Philipe + inscenoval hry Bertolda Brechta 1951: Matka Kuráž a její děti 1960: Zadržitelný vzestup Artura Uie 1960: Dobrý člověk ze Sečuánu + řada statí o divadle 1966: Tajemství divadla 1975: Divadlo, služba veřejnosti 1968: odmítavý postoj vůči buřičům v roce 1969 od 1964: ředitelem Avignonského festivalu (festival pod širým nebem, pořádané každoročně v červenci na nádvoří papežského paláce v Avignonu) od 1966: se snaží festival otevřít tanečnímu umění a novým tvůrcům francouzské scény - organizuje avignonská „divadelní setkání“ - diskuze s mládeží na téma kultury a politiky - rozsáhlé pedagogické plány FRANCOUZSKÁ DRAMATIKA 40. A 50. LET většinou tvůrci, kteří se realizovali před 2. světovou válkou Jean AnouilH (1910-1987) [žán anuj] - jeden z nejplodnějších francouzských dramatiků 20. století → za 50 let více než 30 her - narodil se v malé vesnici nedaleko Bordeaux (otec krejčí, matka hudebnice v malém orchestru) - brzy jej přitáhl svět divadla (divák a příležitostný herec) → pak studia práv na pařížské Sorboně + současně se živí psaním textů pro reklamu (zdokonaluje talent tvořit pointy a gagy) → práva šla brzy stranou = divadlo ho definitivně pohltilo - 1932 – tajemníkem Louise Jouveta → začíná psát divadelní hry - setkání s Jeanem Giraudouxem → jeho hry se stanou velkou inspirací pro jeho rodící se literární styl - orientován spíše doleva → „skeptik 20. století“ dramatická tvorba: - do pol. 30. let: hned několik her → první úspěch = 1935: Byl jednou jeden vězeň (Y avait un prisonnier) - 1937: Cestující bez zavazadel (Le voyageur sans bagage, r. Georges Pitoëf) – zlomový okamžik v kariéře - 1942-1946: pracoval zejména na svých dramatech na půdorysu antických tragédií: Medea, Orestes, Antigona (forma protestu proti německé okupaci Francie) - po skončení války → všeobecně uznávaným dramatickým autorem a možná nejúspěšnějším evropským dramatikem - 1946-1962: ve Francii neproběhla sezóna, kdy by nebylo ve svět. premiéře uvedeno některé z jeho děl - uplatnil se i v USA jako autor "kostýmovaných her", jež začal psát kolem r. 1950 nejvýraznější tituly: 1946: Romeo a Jana – premiéra v Divadle Ateliér (Théâtre de l‘Atelier ) - 140 repríz 1947: Pozvání na zámek (L'Invitation au château) - hořká komedie odehrávající se během jednoho dne a jedné noci na zámku → hlavní postava, identické dvojče, necitelný Horác se rozhodne překazit zasnoubení svého citlivého bratra Frederika a Diany, dcery bohatého finančníka a úskokem pozve Isabelu, tanečnici, která se má vydávat za neteř jednoho z hostů a předstírat lásku k Frederikovi → problém nastane, když se do Horáce Isabela zakouká - výsledek se nakonec podobá divoké estrádě, kde nikdo neví/nebo nechce vědět ke komu patří - variace na téma bezohledné hry plné pokrytectví, přetvářky a marnivosti 1953: Skřivánek (L'Alouette) - hra inspirována příběhem Johanky z Arku → zachycuje její tribunál, odsouzení a popravu, zároveň má neobvyklý konec i ladění: namísto patetického příběhu o velké mučednici užívá Anouilh hravý, až pohádkový styl - hru rámuje soud s Janou, během něhož se obžalovaná rozvzpomíná na důležité okamžiky svého života → Jana se zde neobjevuje jako nadpozemská bytost, ale inteligentní člověk se smyslem pro humor a nezdolnou výdrží → právě pro svou dokonalost a logické argumenty, které se jako symbol skřivánka vznášejí vysoko nad ostatním lidským průměrem, musí být zničena - otevřený konec: po obraze plápolající hranice s odsouzenou nechává Janu triumfovat… 1955: Miláček Ornifle (Ornifle ou le Courant d´air) - zdařilá variace na jeden z nejstarších evropských mýtů – mýtus Dona Juana - Anouilhův Juan je hvězdou moderního showbyznysu, jeho Sganarelle je obchodníkem s kýči, Elvíra hysterickou sekretářkou, potulný mnich, připomínající konečnost lidské existence, na sebe bere podobu moderního, neortodoxního duchovního - Anouilh akcentoval → bezbřehý cynismus, módní ironizování všech hodnot, absolutní pohrdání morálkou, ale zároveň i prvek sebedestrukce 1959: Becket / Tomáš Becket aneb Čest boží ( Becket ou l´honneur de Dieu) - známý díky filmovému zpracování s Peterem O'Toolem v hlavní roli - atraktivní příběh o osudovém setkání dvou velkých postav anglické historie: krále Jindřicha II. a budoucího světce Tomáše Becketa (Becket stojí na začátku po králově boku jako jeho kancléř, ale také jako věrný přítel v pitkách a milostných dobrodružstvích, ale poté, co jej král dosadí na post arcibiskupa, stávají se někdejší druhové zarytými nepřáteli) - komplikovaný a v podstatě intimní vztah dvou mužů, kteří se snaží - každý po svém - v životě realizovat → vypovídá také o tom, jak složitá je někdy cesta za poznáním sebe sama i za odhalením svého místa v životě, o rozporu individuálního osudu s politickými cíli - odkrývají se i další nadčasová témata: téma politikaření, úplatkářství a ziskuchtivého taktizování 1970: Červené rybičky (Les Poissons rouges ) - hra poprvé uvedena v Paříži v divadle Théâtre de l´Oeuvre 21. 1. 1970 (známý francouzský herec Pierre Richard ji označil za jednu z nejzajímavějších francouzských her) - hru tvoří čtyři jednání, prolínají se v ní časové roviny a realita s fikcí - žánrově by se snad dala označit jako ”konverzační tragikomedie” - jazykově jsou odlišeny postavy ”vyššího” a ”nižšího” společenského postavení - hra o hledání pravdy v životě, kterou každý z hrdinů hledá víceméně neobratně, nehledě na svůj společenský původ a schopnosti → je to hra o rozdílech a střetech, ale i podobnostech šlechticů, měšťáků a proletářů, o přístupu k menšinám a také o totalitě → hra v mnohém aktuální pro naši nedávnou minulost i pro současnost 1978: Kalhotky - zkoumal problém, jak si uchovat integritu ve světě založeném na kompromisech - i to nejbanálnější počínání může navodit strhující účinek, neboť jako vypravěč a stavitel dialogů jen Anouilh nepřekonatelný Anouilhův rukopis: - divadelní hry musí být solidní a účinné jako dobrá řemeslná práce - hry s oblibou lokalizuje do historických kulis - konflikty → staví zejména na protikladech chudoby a bohatství, mládí a stáří, věrnosti a pomíjivosti, iluze a realistického pohledu - dramatický potenciál → poskytuje věčný rozpor mezi čistotou, láskou, ideály a banalitou, rutinou, všednodenností, sobectvím → tyto protiklady ztělesňují kontrastní postavy, které obratný autor lapá do pastí šálivých her a komických výstupů plných ironických šlehů a glos - elegantní rétorika → mísí s bravurou poetické pasáže s realistickými efekty - tón vzpoury proti dobové společnosti (často však tato vzpoura končí kompromisem, nebo nahlédnuta zpětně je spíše efektním romantickým pokusem o revoltu) - dnes je názor na jeho dílo sporný → bývá považován jak za překonaného a povrchního bulvárního autora, tak i za mistrného dramatika Jean Anouilh (1910-1987) [žán anůj] - rodina krejčího a sezónní houslistky (členka orchestru v kasinu) → brzy jej přitáhl svět divadla (školní besídky) - studium práv na Sorboně + píše texty, práce u zasílatelské společnosti, v reklamě (vymýšlí pointy a gagy) - nakonec na plný úvazek pro Comédie des Champs Elysées (Louis Jouvet) 1932: tajemník Louise Jouveta, divadelní prostředí jej pohltilo → kariéra dramatika - okouzlen tituly Jeanam Giraudouxe (inspirace) → několik her, pak značný úspěch hry: 1937: Cestujícího bez zavazadel - zlomová hra, od této doby každou sezónu nová Anouilhova hra (režie: Georges Pitoëf) - přezdívka „skeptik 20. století" → vzpoura proti dobové společnosti, často končí kompromisem 1942-1946: dramata podle antických tragédií – Medea, Orestes, Antigona – protest proti německé okupaci Francie - po válce → nejúspěšnější evropský dramatik = 1946-1962: každou sezónu uvedena jeho hra ve světové premiéře 1946: Romeo a Jana (Théâtre de l‘Atelier) → 140 repríz - uplatnil se i v USA jako autor "kostýmovaných her", jež začal psát kolem r. 1950 Skřivánek – zpracováním osudu Jany z Arku Becket – známá díky filmovému zpracování s Peterem O'Toolem v hlavní roli typické: - hry dělil na růžové a černé + uplatňuje rozmanité žánry: parafráze antické tragédie (Antigone, Eurydike), psychologické hry (Cestující bez zavazadel, Kruté štěstí?), historické drama (Skřivánek, Becket), brilantní komedie (Zlodějská komedie, Pozvání na zámek) i vaudeville (Valčík toreadorů) - vzpoura individuality proti zavedenému řádu, hledání štěstí končícího deziluzí - dramatický potenciál: rozpor mezi čistotou, láskou, ideály a banalitou, rutinou, všednodenností, sobectvím - elegantní rétorika: mísí poetické pasáže s realistickými efekty s nesmírnou bravurou - sám se poměrně neskromně hlásil k odkazu Moliérovu Marcel Achard (1899-1974) - vl. jménem Marcel Augustin Ferréol - muž mnoha profesí → narodil se nedaleko Lyonu, studoval univerzitu a v průběhu 1. světové války začal pracovat jako učitel, příležitostně se uplatnil také jako novinář - po skončení války → do Paříže k divadlu → začínal jako nápověda, poté stál na jevišti mezi herci a od 20. let se začal prosazovat jako autor úspěšných divadelních her - 1922: debutoval jako dramatik - 1923: sklidil značný úspěch s komedií z cirkusového prostředí Zahrajete si se mnou? (Voulez-vous jouer avec moâ?) – premiéra v Théâtre de l'Atelier * mísí smích, fraškovité situace a nevázanou zábavu s melancholií a příběhem poetické lásky * klauni August, Rascasse a Crockson → tři drzí, ale v lásce poměrně naivní chlapíci → všichni se zamilují do krásné Isabelly a všichni si ji současně namlouvají, Isabella je ale plachá, trochu naivní a značně nestálá žena, takže námluvy nemohou neprobíhat bez řady potíží, vtipných až absurdních situací a velkých vášní mezi trojicí mužů - v meziválečném období → přední autor oblíbených jevištních veseloher (výrazný podíl hudby) 1929: Život je krásný (La vie est belle) 1929: Marcelina (Jean de la Lune) → úspěch v celoevropském měřítku, jeho hry byly také často zfilmovány - nejznámější hry poválečného období: 1951: Malá Lili (La p’tite Lili) - hořkosladká hudební komedie → měla mimořádně úspěšnou premiéru 3. 3. 1951 v pařížském divadle ABC → na jevišti zazářila Edith Piaf - autoři písní: Marcel Achard, Edith Piaf a Charles Aznavour - švadlenka Lili čeká statečně na toho pravého, pro kterého bude dýchat, zamiluje se do ní vrátný Mario, ale ona ho odmítá a dál čeká na svého neznámého → krásná paní Irena, kterou Lili obdivuje, protože si dokázala v náručí udržet svého muže celých 14 dní, aniž by opustil hotelový pokoj, dívce z ruky věští, že pravou lásku pozná až poté, co po ní někdo třikrát vystřelí a pokusí se sama sebe otrávit a malá Lili toužící po velké lásce se na střílení už těší… 1961: Idiotka (L’Idiote) - napsal ji pro herečku Annii Girardotovou - detektivní komedie, u nás oblíbená zvlášť u amatérských souborů - byla také nejhranějším titulem v historii Městských divadel pražských (uvedena 1963 za ředitelování Oty Ornesta - s Jiřinou Bohdalovou v titulní roli, hrála řadu sezón a dosáhla jen v Praze neuvěřitelných 376 repríz) → sám autor se na ni přijel podívat do Prahy - děj: zaprášená soudní kancelář na předměstí Paříže a vražda v sídle váženého bankéře... jasný případ, zvláště když potenciální vražedkyni našli nahou vedle oběti... Henry de Montherlant (1896-1972) - francouzský romanopisec, dramatik, esejista a básník - narodil se ve starobylé šlechtické rodině; za 1. světové války byl těžce raněn, v roce 1940 byl válečným zpravodajem; s oblibou rád cestoval a sportoval - snaha o psychologickou motivaci → poplatné klasické estetice - osobitá moudrost skeptika, který přijímá svůj úděl, ale odmítá se angažovat, protože se svět nedá změnit dramata → rozlišuje podle inspirace na „křesťanská“ (např. Velmistr řádu) a „světská“ 1942: Mrtvá královna (La Reine morte) - patetické historické drama, velký úspěch 1943: Syn nikoho (Fils de personne) 1945: Velmistr řádu ze Santiaga (Le Maitre de Santiago) 1946: Malatesta 1949: Zítra je také den (Demain il fera jour) 1951: Město, jehož knížetem je dítě (La Ville dont le prince est un enfant, hrána až 1968) – vyvolalo velký rozruch, protože do ní autor transponoval vlastní homosexuální orientaci 1954: Port – Royal 1958: Don Juan 1960: Španělský kardinál (Le Cardinal d´Espagne) DALŠÍ PROMĚNY FRANCOUZSKÉHO DIVADLA 1959: k moci se dostal generál de Gaulle + nastupuje i nový minstr André Malraux - dál finančně podporoval slibné nové dramatiky a soubory - usiloval o zdůraznění decentralizace + mnoho reforem (podpora divadelních středisek, která jsou financována státem z 50%) → střediska sloužila tak jako centra pro projekce filmů, koncerty apod. - reorganizace státních divadel → experimenty v dramatické tvorbě – hlavně existencialistické + absurdní drama (viz další kapitola)^