FRANCOUZSKÉ DIVADLO
PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE


2. světová válka → v Paříži relativní rozkvět divadla
§především zábavný charakter
§výjimky: náročné Dullinovy a Batyho inscenace +  tvorba Comédie-Française
po válce → kroky na podporu divadla ze strany vlády
§1946: Ministerstvo kultury – subvence inscenací i nových souborů
§reorganizována státní divadla:
Opéra a Opéra-Comique – pod společnou správu
Comédie-Française a Odéon – sloučily se
§decentralizace divadla – subvencovaná regionální divadelní střediska:
1947: Východní divadelní středisko ve Strasbourgu (Centre dramatique de l’Est)
1947: Comédie de Saint-Etienne
1948: Divadelní středisko Toulouse
1949: Divadelní středisko v Rennes
1952: Centre dramatique du Sud-Est Marseille
koncem 60. let: 15 divadelních středisek
§organizují se i divadelní festivaly:
od roku 1947: Avignon (zakladatel Jean Vilar) http://www.festival-avignon.com/en/
od roku 1948: Aix-en-Provence  (zakladatel Gabriel Dussurget) http://www.festival-aix.com/en/

divadelní centrum – Paříž a působily v ní následující vůdčí režisérské osobnosti poválečného
divadla:

Jean-Louis Barrault
(1910 – 1994)v
•herec, režisér a mim
•1931: Škola při divadle Ateliér (Ecole de l‘ Atelier) u Charlese Dullina
•1933-1935: hrál v divadle Atelier → debut: sluha – Lišák Valpone (Ben Jonson)
•spolupracoval s Antoninem Artaudem
•1935: setkání s mimem Étiennem Decrouxem, studium pantomimy
•vlastní pantomimické představení Kolem matky (podle románu Williama Faulknera Když jsem umírala)
•i filmové nabídky (mim Deburau – film Děti ráje, r. Marcel Carné, 1945)
•nezávislý tvůrce → v pronajatém podkroví si otevřel studio a s podporou přátel (např. Jacques
Prévért) → poetická mimicko-hudební představení + sblížil se se surrealisty

Tvorba
•počátky: spolupráce s alternativními soubory
•1937: Numancie (Miguel de Cervantes) – Divadlo Antoine
•1939: Hlad (Knut Hamsun) – divadlo Atelier
•
•1940-1946: člen Comédie-Française (angažoval ho Jacques Copeau) – hraje + režie:
•1942: Phaidra (Jean Racine)
•1943: Saténový střevíček (Paul Claudel)
•považováno za nehratelné → Barrault zformoval velký divadelní zážitek:
•„Text hry je jako ledovec, viditelný jen z jedné osminy, a že je úkolem režiséra dramatikův text
doplnit vynalézavým použitím všech divadelních zdrojů, a tak odhalit jeho neviditelné části.“
•
•zpopularizoval pojem „totální divadlo“ → „úplné využití všech výrazových prostředků, které je s to
poskytnout lidská bytost“
•- mísení divadelních druhů (činohra, hudební, taneční, loutkové d., pantomima, kabaret ap.)
•- maximální zmnožení jevištních výrazových prostředků a apel na divákovo vnímání
•- odmítá naturalismus
•- chce poetickou zkratku ve scénografii

•Barrault jako Hamlet
•1946: odchod z Comédie-Française
•→ s Madelaine Renaud zakládá Compagnie Renaud – Barrault
•do 1956: působí v Théâtre Marigny, v Théâtre Sarah Bernhardt + zahraničních turné
•1946: Hamlet → zahajovací představení
•hudba: Arthur Honegger, Barrault v hlavní roli
•
•často uvádí hry Paula Claudela → vrchol režijního umění
•1948: Poslední úděl
•1953: Kniha o Kryštofovi Kolumbovi
•1959: Zlatohlav
•1943, 1958, 1963, 1979: Saténový střevíček
•→ poetické divadlo, bohaté výrazové prostředky a lyrické nálady
•
•neobyčejně široký repertoár:
•klasika: Shakespeare, Moliere, Jean Racine
•nové současné francouzské autory: Albert Camus (1948: Stav obležení), Jean Anouilh (1950:
Zkouška), André Gide (1951: Oidipus), Eugéne Ionesco (1960: Nosorožec), Samuel Beckett (1963:
Šťastné dny)
•

•1959-1968: řídí divadlo Odéon (druhá hlavní státní scéna)
•1968: květnové bouře, zničení Odeonu → nucený odchod
•
•1968: obnovil společnost Compagnie Renaud – Barrault
§působí na různých místech až do roku 1988
•cyklus Rabelais – série ze života významných osobností
•1970: Jarry na kopečku
•1974: Tak pravil Zarathustra
•1975: Pařížské noci
•
•založili řadu divadel na celém světě (např. i v jižní Americe)
•inscenuje biografické hry → Rabelais, večer o Antoinu Saint-Exupérym
•během kariéry hrál ve více jak 50 filmech
•
•
•
•Barrault během květnových bouří

Barrault zkouší Oresteu
•
•Barrault →  poslední dědic meziválečné tradice 20. století
•
•úzké vztahy k surrealistickému hnutí
•tvorba blízko ke Kartelu → princip „totálního divadla“
•odmítá naturalismus → chce poetickou zkratku ve scénografii, výraz slova, dokonalost řemesla a
všestrannost herecké tvorby
•
•rychlé probuzení divákovy fantazie a citový kontakt
•
•
•Barrault jako herec a ředitel
•často využíval pantomimické schopnosti
•názory na herectví ovlivnil Petera Brooka, Jerzyho Grotowského, Juliana Becka…
•důraz na dramaturgii: vysoký počet původních novinek

•Madelaine Renaud: Paravány
•Madelaine Renaud a Jean-Louis Barrault


Jean Vilar (1912-1971)
•herec, režisér, divadelní ředitel, organizátor a pedagog
•1932: divadelní kurz u Charlese Dullina (Barraultův spolužák) → Škola při divadle Ateliér (Ecole
de l‘ Atelier)
•spoluzakladatel cestovního divadla La Roulotte
•1943: divadelní společnost Compagnie des Sept
•1943: Tanec smrti (August Strindberg)
•1944: Don Juan (Moliere)
•1945: Vražda v katedrále (T. S. Eliot) → Divadlo Starý holubník (Vieux Colombier Theatre) – hrál
roli Becketa, zaujal i jako scénograf
•1947: spoluzakládal festival v Avignonu, pověřen vedením
•pracoval v řadě divadel jako herec a režisér → úspěchy
•1951: ředitelem Théâtre national populaire (TNP) – bylo v úpadku
•1951-1963: vybudoval vynikající soubor se skvělými herci: Gérard Philipe (záhy filmovou hvězdou),
Maria Casarèsová
•1954: TNP – patřilo mezi nejoblíbenější francouzská divadla

Ruy Blas (Gerard Philipe)
•
•inscenace:
•
•umělecky vyzrálé → témata války, násilí, práva a spravedlnosti, vztahu vynikajícího jedince a
společnosti
•
•největší ohlas – inscenování klasických, především francouzských textů
•1951: Cid (Pierre Corneille)
•1952: Lakomec + 1953: Don Juan (Moliere)
•1954: Ruy Blas (Victor Hugo)
•1956: Figarova svatba (Pierre Beaumarchaise)
•1958: Marianniny rozmary (Alfred de Musset)
•1952: Lorenzaccio (Alfred de Musset) – Gerard Philipe
•
•inscenoval i hry Bertolda Brechta
•1951: Matka Kuráž a její děti
•1960: Zadržitelný vzestup Artura Uie
•1960: Dobrý člověk ze Sečuánu
•

Shakespeare: Richard II.
•
•styl:
•navazoval na radikální koncepce Jacquese Copeaua
•tvůrce „holé scény“ + ideolog lidového divadla
•divadlo = instituce společenského poslání (ne masová zábava, ani intelektuální výlučnost)
•sám dobrý herec: intelektuálně jasný přístup k roli, dokonalá dikce a střídmé gesto
•inscenátor velkorysé a detailně promyšlené divadelní koncepce:
-hlavní místo herec a slovo → požadavek inscenační kázně
-herce přibližuje jevišti + využívá rád předscénu (herci mluvili jakoby před sebe)
-nejpřednější herci: Gérard Philipe, Maria Casaresová, Daniel Sorano, Georges Wilson, Jeanne
Moreauová…
-scénografie omezena na autorství pozadí (černé závěsy, praktikábly a několik dekoračních kusů)
-světla modelující prostor → barevné kostýmy se odrážejí na pozadí scény
-
•divadlo: místo, kde se divákům podává „chléb světa“

Georg Büchner: Dantonova smrt (1948)
•
•
•řada statí o divadle
•1966: Tajemství divadla
•1975: Divadlo, služba veřejnosti
•1968: odmítavý postoj vůči buřičům v roce 1969
•
•
•od 1946: ředitel Avignonského festivalu
•festival pod širým nebem
•červenec, nádvoří papežského paláce v Avignonu
•od 1966: snaha otevřít se tanečnímu umění a novým tvůrcům francouzské scény
•avignonská „divadelní setkání“
•diskuze s mládeží na téma kultury a politiky
•rozsáhlé pedagogické plány
•

Francouzská dramatika 40. a 50. let
•Jean Anouilh (1910-1987)
•nejplodnější dramatik 20. století (za 50 let přes 30 her)
•opustil studia práv → pohltilo ho divadlo
•1932: tajemník Louise Jouveta → píše divadelní hry + setkání s Jeanem Giraudouxem (inspirace)
•orientován spíše doleva → „skeptik 20. století“
•
•dramatická tvorba:
•do pol. 30. let: první úspěch Byl jednou jeden vězeň
•1937: Cestující bez zavazadel (r. Georges Pitoëf) – zlomový okamžik v kariéře
•1942-1946: dramata na půdorysu antických tragédií: Medea, Orestes, Antigona (protest proti německé
okupaci Francie)
•po skončení války → uznávaný dramatický autor
•1946-1962: ve Francii není sezóna, kdy by nebylo uvedeno některé z jeho děl
•od 1950: uplatnil se i v USA jako autor "kostýmovaných her"

•nejvýraznější tituly:
•1946: Romeo a Jana – premiéra v Divadle Ateliér (Théâtre de l‘Atelier ) – 140 repríz
•1947: Pozvání na zámek (L'Invitation au château)
•1953: Skřivánek (L'Alouette)
•1955: Miláček Ornifle (Ornifle ou le Courant d´air)
•1959: Becket / Tomáš Becket aneb Čest boží ( Becket ou l´honneur de Dieu)
•1970: Červené rybičky (Les Poissons rouges )
•1978: Kalhotky
•
•Anouilhův rukopis:
•divadelní hry musí být solidní jako dobrá řemeslná práce
•děj lokalizuje do historických kulis
•konflikty staví na protikladech (chudoba a bohatství, mládí a stáří, věrnost a pomíjivost, iluze a
realita)
•dramatický potenciál: rozpor mezi čistotou, láskou, ideály X banalitou, rutinou, všednodenností,
sobectvím → to ztělesňují kontrastní postavy
•komické výstupy plné ironických šlehů a glos
•elegantní rétorika → mísí s bravurou poetické pasáže s realistickými efekty
•vzpoura proti dobové společnosti (často ale končí kompromisem, nebo je romantickým pokusem o
revoltu)
•považován za překonaného a povrchního bulvárního autora, i za mistrného dramatika
•

•Marcel Achard (1899-1974) - vl. jménem Marcel Augustin Ferréol
•muž mnoha profesí → učitel, novinář
•po skončení války do Paříže k divadlu → začínal jako nápověda, poté herec + od  20. let i autor
úspěšných divadelních her
•
•tvorba
•1922: debutoval jako dramatik
•1923: Zahrajete si se mnou? (Voulez-vous jouer avec moâ?) – premiéra v Théâtre de l'Atelier
•1929: Život je krásný (La vie est belle)
•1929: Marcelina (Jean de la Lune)
•nejznámější hry poválečného období:
•1951: Malá Lili (La p’tite Lili)
•1961: Idiotka (L’Idiote)

Další proměny francouzského divadla
•1959: k moci generál Charles de Gaulle + nastupuje i nový minstr André Malraux
•dál finanční podpora nové dramatiky a souborů
•úsilí o zdůraznění decentralizace + mnoho reforem (podpora divadelních středisek, financována
státem z 50%) → střediska sloužila tak jako centra pro projekce filmů, koncerty apod.
•reorganizace státních divadel
•
•→ experimenty v dramatické tvorbě – hlavně existencialistické + absurdní drama (viz další
kapitola)
•