FRANCOUZSKÉ DIVADLO PO 2. SVĚTOVÉ VÁLCE 2. světová válka → v Paříži relativní rozkvět divadla §především zábavný charakter §výjimky: náročné Dullinovy a Batyho inscenace + tvorba Comédie-Française po válce → kroky na podporu divadla ze strany vlády §1946: Ministerstvo kultury – subvence inscenací i nových souborů §reorganizována státní divadla: Opéra a Opéra-Comique – pod společnou správu Comédie-Française a Odéon – sloučily se §decentralizace divadla – subvencovaná regionální divadelní střediska: 1947: Východní divadelní středisko ve Strasbourgu (Centre dramatique de l’Est) 1947: Comédie de Saint-Etienne 1948: Divadelní středisko Toulouse 1949: Divadelní středisko v Rennes 1952: Centre dramatique du Sud-Est Marseille koncem 60. let: 15 divadelních středisek §organizují se i divadelní festivaly: od roku 1947: Avignon (zakladatel Jean Vilar) http://www.festival-avignon.com/en/ od roku 1948: Aix-en-Provence (zakladatel Gabriel Dussurget) http://www.festival-aix.com/en/ divadelní centrum – Paříž a působily v ní následující vůdčí režisérské osobnosti poválečného divadla: Jean-Louis Barrault (1910 – 1994)v •herec, režisér a mim •1931: Škola při divadle Ateliér (Ecole de l‘ Atelier) u Charlese Dullina •1933-1935: hrál v divadle Atelier → debut: sluha – Lišák Valpone (Ben Jonson) •spolupracoval s Antoninem Artaudem •1935: setkání s mimem Étiennem Decrouxem, studium pantomimy •vlastní pantomimické představení Kolem matky (podle románu Williama Faulknera Když jsem umírala) •i filmové nabídky (mim Deburau – film Děti ráje, r. Marcel Carné, 1945) •nezávislý tvůrce → v pronajatém podkroví si otevřel studio a s podporou přátel (např. Jacques Prévért) → poetická mimicko-hudební představení + sblížil se se surrealisty Tvorba •počátky: spolupráce s alternativními soubory •1937: Numancie (Miguel de Cervantes) – Divadlo Antoine •1939: Hlad (Knut Hamsun) – divadlo Atelier • •1940-1946: člen Comédie-Française (angažoval ho Jacques Copeau) – hraje + režie: •1942: Phaidra (Jean Racine) •1943: Saténový střevíček (Paul Claudel) •považováno za nehratelné → Barrault zformoval velký divadelní zážitek: •„Text hry je jako ledovec, viditelný jen z jedné osminy, a že je úkolem režiséra dramatikův text doplnit vynalézavým použitím všech divadelních zdrojů, a tak odhalit jeho neviditelné části.“ • •zpopularizoval pojem „totální divadlo“ → „úplné využití všech výrazových prostředků, které je s to poskytnout lidská bytost“ •- mísení divadelních druhů (činohra, hudební, taneční, loutkové d., pantomima, kabaret ap.) •- maximální zmnožení jevištních výrazových prostředků a apel na divákovo vnímání •- odmítá naturalismus •- chce poetickou zkratku ve scénografii •Barrault jako Hamlet •1946: odchod z Comédie-Française •→ s Madelaine Renaud zakládá Compagnie Renaud – Barrault •do 1956: působí v Théâtre Marigny, v Théâtre Sarah Bernhardt + zahraničních turné •1946: Hamlet → zahajovací představení •hudba: Arthur Honegger, Barrault v hlavní roli • •často uvádí hry Paula Claudela → vrchol režijního umění •1948: Poslední úděl •1953: Kniha o Kryštofovi Kolumbovi •1959: Zlatohlav •1943, 1958, 1963, 1979: Saténový střevíček •→ poetické divadlo, bohaté výrazové prostředky a lyrické nálady • •neobyčejně široký repertoár: •klasika: Shakespeare, Moliere, Jean Racine •nové současné francouzské autory: Albert Camus (1948: Stav obležení), Jean Anouilh (1950: Zkouška), André Gide (1951: Oidipus), Eugéne Ionesco (1960: Nosorožec), Samuel Beckett (1963: Šťastné dny) • •1959-1968: řídí divadlo Odéon (druhá hlavní státní scéna) •1968: květnové bouře, zničení Odeonu → nucený odchod • •1968: obnovil společnost Compagnie Renaud – Barrault §působí na různých místech až do roku 1988 •cyklus Rabelais – série ze života významných osobností •1970: Jarry na kopečku •1974: Tak pravil Zarathustra •1975: Pařížské noci • •založili řadu divadel na celém světě (např. i v jižní Americe) •inscenuje biografické hry → Rabelais, večer o Antoinu Saint-Exupérym •během kariéry hrál ve více jak 50 filmech • • • •Barrault během květnových bouří Barrault zkouší Oresteu • •Barrault → poslední dědic meziválečné tradice 20. století • •úzké vztahy k surrealistickému hnutí •tvorba blízko ke Kartelu → princip „totálního divadla“ •odmítá naturalismus → chce poetickou zkratku ve scénografii, výraz slova, dokonalost řemesla a všestrannost herecké tvorby • •rychlé probuzení divákovy fantazie a citový kontakt • • •Barrault jako herec a ředitel •často využíval pantomimické schopnosti •názory na herectví ovlivnil Petera Brooka, Jerzyho Grotowského, Juliana Becka… •důraz na dramaturgii: vysoký počet původních novinek •Madelaine Renaud: Paravány •Madelaine Renaud a Jean-Louis Barrault Jean Vilar (1912-1971) •herec, režisér, divadelní ředitel, organizátor a pedagog •1932: divadelní kurz u Charlese Dullina (Barraultův spolužák) → Škola při divadle Ateliér (Ecole de l‘ Atelier) •spoluzakladatel cestovního divadla La Roulotte •1943: divadelní společnost Compagnie des Sept •1943: Tanec smrti (August Strindberg) •1944: Don Juan (Moliere) •1945: Vražda v katedrále (T. S. Eliot) → Divadlo Starý holubník (Vieux Colombier Theatre) – hrál roli Becketa, zaujal i jako scénograf •1947: spoluzakládal festival v Avignonu, pověřen vedením •pracoval v řadě divadel jako herec a režisér → úspěchy •1951: ředitelem Théâtre national populaire (TNP) – bylo v úpadku •1951-1963: vybudoval vynikající soubor se skvělými herci: Gérard Philipe (záhy filmovou hvězdou), Maria Casarèsová •1954: TNP – patřilo mezi nejoblíbenější francouzská divadla Ruy Blas (Gerard Philipe) • •inscenace: • •umělecky vyzrálé → témata války, násilí, práva a spravedlnosti, vztahu vynikajícího jedince a společnosti • •největší ohlas – inscenování klasických, především francouzských textů •1951: Cid (Pierre Corneille) •1952: Lakomec + 1953: Don Juan (Moliere) •1954: Ruy Blas (Victor Hugo) •1956: Figarova svatba (Pierre Beaumarchaise) •1958: Marianniny rozmary (Alfred de Musset) •1952: Lorenzaccio (Alfred de Musset) – Gerard Philipe • •inscenoval i hry Bertolda Brechta •1951: Matka Kuráž a její děti •1960: Zadržitelný vzestup Artura Uie •1960: Dobrý člověk ze Sečuánu • Shakespeare: Richard II. • •styl: •navazoval na radikální koncepce Jacquese Copeaua •tvůrce „holé scény“ + ideolog lidového divadla •divadlo = instituce společenského poslání (ne masová zábava, ani intelektuální výlučnost) •sám dobrý herec: intelektuálně jasný přístup k roli, dokonalá dikce a střídmé gesto •inscenátor velkorysé a detailně promyšlené divadelní koncepce: -hlavní místo herec a slovo → požadavek inscenační kázně -herce přibližuje jevišti + využívá rád předscénu (herci mluvili jakoby před sebe) -nejpřednější herci: Gérard Philipe, Maria Casaresová, Daniel Sorano, Georges Wilson, Jeanne Moreauová… -scénografie omezena na autorství pozadí (černé závěsy, praktikábly a několik dekoračních kusů) -světla modelující prostor → barevné kostýmy se odrážejí na pozadí scény - •divadlo: místo, kde se divákům podává „chléb světa“ Georg Büchner: Dantonova smrt (1948) • • •řada statí o divadle •1966: Tajemství divadla •1975: Divadlo, služba veřejnosti •1968: odmítavý postoj vůči buřičům v roce 1969 • • •od 1946: ředitel Avignonského festivalu •festival pod širým nebem •červenec, nádvoří papežského paláce v Avignonu •od 1966: snaha otevřít se tanečnímu umění a novým tvůrcům francouzské scény •avignonská „divadelní setkání“ •diskuze s mládeží na téma kultury a politiky •rozsáhlé pedagogické plány • Francouzská dramatika 40. a 50. let •Jean Anouilh (1910-1987) •nejplodnější dramatik 20. století (za 50 let přes 30 her) •opustil studia práv → pohltilo ho divadlo •1932: tajemník Louise Jouveta → píše divadelní hry + setkání s Jeanem Giraudouxem (inspirace) •orientován spíše doleva → „skeptik 20. století“ • •dramatická tvorba: •do pol. 30. let: první úspěch Byl jednou jeden vězeň •1937: Cestující bez zavazadel (r. Georges Pitoëf) – zlomový okamžik v kariéře •1942-1946: dramata na půdorysu antických tragédií: Medea, Orestes, Antigona (protest proti německé okupaci Francie) •po skončení války → uznávaný dramatický autor •1946-1962: ve Francii není sezóna, kdy by nebylo uvedeno některé z jeho děl •od 1950: uplatnil se i v USA jako autor "kostýmovaných her" •nejvýraznější tituly: •1946: Romeo a Jana – premiéra v Divadle Ateliér (Théâtre de l‘Atelier ) – 140 repríz •1947: Pozvání na zámek (L'Invitation au château) •1953: Skřivánek (L'Alouette) •1955: Miláček Ornifle (Ornifle ou le Courant d´air) •1959: Becket / Tomáš Becket aneb Čest boží ( Becket ou l´honneur de Dieu) •1970: Červené rybičky (Les Poissons rouges ) •1978: Kalhotky • •Anouilhův rukopis: •divadelní hry musí být solidní jako dobrá řemeslná práce •děj lokalizuje do historických kulis •konflikty staví na protikladech (chudoba a bohatství, mládí a stáří, věrnost a pomíjivost, iluze a realita) •dramatický potenciál: rozpor mezi čistotou, láskou, ideály X banalitou, rutinou, všednodenností, sobectvím → to ztělesňují kontrastní postavy •komické výstupy plné ironických šlehů a glos •elegantní rétorika → mísí s bravurou poetické pasáže s realistickými efekty •vzpoura proti dobové společnosti (často ale končí kompromisem, nebo je romantickým pokusem o revoltu) •považován za překonaného a povrchního bulvárního autora, i za mistrného dramatika • •Marcel Achard (1899-1974) - vl. jménem Marcel Augustin Ferréol •muž mnoha profesí → učitel, novinář •po skončení války do Paříže k divadlu → začínal jako nápověda, poté herec + od 20. let i autor úspěšných divadelních her • •tvorba •1922: debutoval jako dramatik •1923: Zahrajete si se mnou? (Voulez-vous jouer avec moâ?) – premiéra v Théâtre de l'Atelier •1929: Život je krásný (La vie est belle) •1929: Marcelina (Jean de la Lune) •nejznámější hry poválečného období: •1951: Malá Lili (La p’tite Lili) •1961: Idiotka (L’Idiote) Další proměny francouzského divadla •1959: k moci generál Charles de Gaulle + nastupuje i nový minstr André Malraux •dál finanční podpora nové dramatiky a souborů •úsilí o zdůraznění decentralizace + mnoho reforem (podpora divadelních středisek, financována státem z 50%) → střediska sloužila tak jako centra pro projekce filmů, koncerty apod. •reorganizace státních divadel • •→ experimenty v dramatické tvorbě – hlavně existencialistické + absurdní drama (viz další kapitola) •