ABSURDNÍ DIVADLO A DRAMA ABSURDNÍ DIVADLO A DRAMA -z lat. absurdus = nesmyslný, sluchu nepříjemný -směr avantgardního divadla projevující se zejména od 50. let 20. století -lokálně a historicky omezený na Evropu a Severní Ameriku 2. poloviny 20. stol. -tvorba poválečných dramatiků → nazírali život a svět v kategoriích absurdity – groteskního zpracování metafyzické úzkosti pramenící z existenciální nejistoty, z absence hodnot • •jak vzniklo? -květen 1950: pařížské divadélko Théâtre des Noctambules → premiéra hry Plešatá zpěvačka (Eugène Ionesco) → -poměrně rychle se přidaly další inscenace a přibyli další autoři: •Samuel Beckett – Ir usazený v Paříži •Arthur Adamov – francouzský dramatik s ruskými kořeny •Fernando Arrabal – Francouz španělského původu •Harold Pinter – britský dramatik -23. ledna 1953: premiéra Čekání na Godota (Théâtre de Babylone Paříž) – autor Samuel Beckett (režie: Roger Blin) -navzdory všem pesimistickým předpokladům → nadchlo publikum i kritiky • •absurdní drama (divadlo) -hry a texty, které unikají našemu běžnému chápání a vnímání -x -absurdní → neznamená smyslu zbavený • ZÁKLADNÍ RYSY ABSURDNÍHO DIVADLA - -zobrazuje skutečnost jako nesmyslnou -zachycuje pocity bezmoci osamoceného člověka -ztrátu schopnosti/nemožnost se dorozumět -ukazuje člověka jako ohroženého mechanismy moderní civilizace, kterou sám stvořil • •charakteristické rysy → se odráží v proměnách dramatické struktury a techniky: -autoři psali své texty s vědomím toho, že budou inscenovány -v textech porušují zavedené divadelní zvyklosti: -odstranění souvislého děje -opomíjení charakteristik postav (antipsychologismus) -deformace a devalvace jazyka → ztrácí svou dorozumívací funkci (prázdné tlachání → nemožnost poznat pravou podstatu světa) → znesnadnění smysluplného dialogu → krize jazyka -tradiční dramatickou zápletku suplují → nové způsoby kompozice dramatu -dialog na scéně často zakrývá absenci jakékoli akce → likvidace dramat. příběhu v tradičním smyslu -smazávání hranic mezi tragičnem a komičnem (synkretismus), groteskní prvky a černý humor - - MARTIN ESSLIN: Podstata, tradice a smysl absurdního divadla (1961) (The Theatre of the Absurd) – česky 1966 -anglický kritik a teoretik → zpopularizoval absurdní drama -ztráta metafyzických a etických jistot („absurdno je hřích bez Boha") -pocit vyhnanství („ve vesmíru náhle zbaveném iluzí a světla se člověk cítí jako cizinec") -roztržka mezi člověkem a světem („absurdno se rodí z rozporu mezi lidským voláním a nerozumným mlčením světa") • -různí autoři – zpracovávají pomocí různých výrazových prostředků: -osobitě modifikovaný naturalismus (Harold Pinter: Správce) -fantaskní a snově vizionářské prvky (Samuel Beckett + Eugene Ionesco → scénické metafory) -Beckett: Šťastné dny – hrdinka se propadá do země + Hra – postavy jsou umístěny v urnách, vyčnívají hlavy -Ionesco: Židle – davy hostů nahrazují prázdné židle + Amédéa aneb Jak se ho zbavit – dvojice manželů má v ložnici obrovskou mrtvolu, jež roste - •Esslin → zahrnul do absurdního dramatu zejména díla následujících tvůrců: -předchůdci: Georg Büchner (Vojcek, 1836), Christian Dietrich Grabbe (Žert, satira, ironie a hlubší význam, 1822), Alfred Jarry (Ubu králem, 1896), Franz Kafka i dadaisté -anglická tradice → nonsensové verše a říkanky zvané nursery rhymes (Edward Lear, Lewis Carroll) -hlavní představitelé: Samuel Beckett + Eugen Ionesco + Arthur Adamov + Jean Genet -četní blíženci: Boris Vian, Fernando Arrabal, Harold Pinter, Edward Albee aj. • EUGÈNE IONESCO (1909–1994) [eužén jonesku] -francouzský dramatik, básník, esejista, literární kritik -rumunský původ: narodil se ve Slatině → otec právník, matka Francouzka - -odchod do Paříže, otec ale návrat do Rumunska -Eugene → také vazba na Rumunsko -1928-1935: příspěvky do rumunských časopisů Vremea, Azi atd. -1929-1933: univerzitní studia v Bukurešti -1934: pobouřil vydáním svých kritických esejů, napadl klasiky literatury -1938: násilné řádění fašistických Železných gard → odešel do Francie • •1945-1964: žije s rodinou v Paříži -tíživá finanční situace po konci války: •→ překládá rumunské autory do francouzštiny •→ dostal se do prostředí avantgardního divadla a kabaretu •→ s divadlem se poprvé setkal v roce 1914 (loutková představení) - EUGÈNE IONESCO – dramatická tvorba •1948: první náčrtky k Plešaté zpěvačce (La Cantatrice chauve) v rumunštině -pracovní název: Angličtina bez profesora (Englezeste fără profesor) → inspirace učebnice angličtiny -přípravy k uvedení → Anglicky snadno a rychle (L'Anglais sans peine) -během zkoušek jeden herec řekl místo blonďatá zpěvačka → plešatá zpěvačka • •11. 5. 1950: světová premiéra – Théâtre des Noctambules -režie: Nicolas Bataille -první antihra (absurdní drama) → nejprve bez úspěchu u kritiky i diváků x jen např. surrealisté André Breton a Luis Buňuel -zvláštní smysl pro absurditu: cykličnost → princip zadrhnuté gramofonové desky §nesmyslné texty, absurdní rozhovory a nesouvisející věty → nevede se zde žádná smysluplná konverzace – vznikla tzv. tragédie řeči §jazyk je „hlavním hrdinou" alegorického zobrazení odcizení moderního člověka §navazuje na jarryovské parodie a dadaistické a surrealistické drama -převzato do repertoáru Théâtre de la Huchette - -Ionesco se pokoušel uplatnit také jako herec → neúspěšně Théâtre des Noctambules – Plešatá zpěvačka •dramatická tvorba: • •1950: Plešatá zpěvačka •1950: Lekce •1950: Pozdravy •1951: Židle (Les Chaises) •1953: Mistr •1953: Budoucnost je ve vejcích •1954: Amédée aneb Jak se ho zbavit •1954: Jakub aneb Podrobení •1955: Nový nájemník •1958: Improvizace Almy neboli Pastýřův chameleon •1958: Nosorožec (Rhinoceros) •1959: Nenajatý vrah •1962: Král umírá (Le Roi se meurt) • •1966: ze souboru Théâtre de la Huchette → Spectacle Ionesco hry) • •1968: po okupaci Československa – série protestních článků pro Figaro → později publikace Protijedy (Antidotes, 1977) → na seznamu 4500 autorů v ČSSR zakázaných • •28. března 1994: zemřel za ne zcela vyjasněných okolností • • • SAMUEL BECKETT (1906–1989) - -irský dramatik a prozaik, nositel Nobelovy ceny za literaturu (1969) -původ v zámožné, protestantské rodině od Dublinu -vzdělání: prestižní střední školy v Dublinu + dále Trinity College (práva a filologie) -1928: odjel do Paříže – přednášel na Sorbonně angličtinu (přítel Jamese Joyce) -1930: návrat do Irska na Trinity College → těžké depresivní stavy → vzdává se akademické kariéry -1938: natrvalo se přestěhoval do Francie -během 2. světové války: činný ve francouzském hnutí odporu -po roce 1945: návrat do Paříže • - •prozaická a básnická tvorba: -psal anglicky, po roce 1945 francouzsky → dvojjazyčnost mu pomáhala vyjádřit dvojí nemožnost: nemožnost mlčet a nemožnost mluvit -nejprve povídky a básně + posléze romány → nakladateli odmítány (román Murphy 42x), případně propadly u čtenářů -po roce 1945: se Beckettovo existenciální téma dočká zasloužené pozornosti (experimentální románová trilogie → již psána francouzsky): -1951: Molloy -1951: Malone umírá (Malone meurt) -1953: Nepojmenovatelný (L΄ Innomable) - -při práci na těchto prózách se Beckett zkouší „zabavit“ psaním divadelní hry → vzniká Čekání na Godota (En attendant Godot, rukopis 1948/1949, knižně 1952, hráno 1953) → linie absurdního dramatu - • •dramatická tvorba: •1949: Čekání na Godota (En attendant Godot) - francouzsky -poprvé uvedeno 1953 – avantgardní režisér Théâtre de Babylone – režie: Roger Blin -premiéra: publikum zpočátku zmateno X postupně začalo odhalovat skryté roviny → bouřlivý potlesk -další reprízy beznadějně vyprodány → zjevení -děj: tuláci Estragon a Vladimír čekají na jakéhosi Godota, který by měl změnit jejich životy → on ale nepřichází • •mnohovýznamová hra: -tragické podobenství absurdity lidského údělu -nenabízí jednoznačnou odpověď → ale série otázek, na něž se divák může pokoušet hledat odpověď -o čekání na nějakou autoritu/princip (Godot = Bůh?), která nepřichází -hra o lidských bytostech odsouzených k bludné pouti ke konci, již lze vyplňovat pouze čekáním a toto čekání slovy 1952: Čekání na Godota (En attendant Godot) – r. Roger Blin další tvorba Samuella Becketta •1956: Akt beze slov I (Act Without Words I) •1956: Akt beze slov II (Act Without Words II) •1956: Konec hry (Fin de partie / Endgame) •1958: Poslední páska (Krapp‘s Last Tape) •1960: Šťastné dny (Happy Days) •1963: Hra (Play) •1966: Jde a přijde (Come and Go) •1969: Dech (Breath) •1973: Ne já (Not I) •1975: Tenkrát (That Time) •1982: Katastrofa (Catastrophe) •1982: Nyní (What Where) • •typické: -hrdinové se dostávají do bezvýchodných situací a tápavě a marně hledají své místo ve světě -existencionální skepse je provázena černým humorem -divák je konfrontován s komickým účinkem jakékoli snahy ovlivňovat okolní dění • •1956: Konec hry (Fin de partie / Endgame) – r. Roger Blin Absurdní drama ve Francii •JEAN GENET (1910–1986) – [žán žene] -po narození odložen do nalezince, vyrostl v pěstounské péči na venkově → vyděděnec, pocit viny a vyloučení ze společnosti + odlišná sexuální orientace -1925: poprvé odsouzen za krádež, zážitky z polepšovny v Mettray = román Zázrak růže -vstoupil do cizinecké legie, ale dezertoval -po 1930: pestrý potulný život – zloděj, prostitut, příslušník cizinecké legie, dezertér, štvanec → napříč Evropou, 1938: navštívil Brno -1942: ve vězení ve Fresnes – první básnická skladba Na smrt odsouzený •1947: za recidivu byl odsouzen na doživotní práce ve francouzských koloniích → díky přímluvě Cocteaua a Sartra byl Genet v roce 1948 na prezidentovu milost propuštěn -všestranný autor: dramata, próza i básně •dramata: •1946: Služky (Les Bonnes) •1949: Přísný dozor (Haute surveillance) •1956: Balkón (Le Balcon) •1958: Černoši (Les Nègres) •1966: Paravány (Les Paravents) •obecně: -postavy se bouří proti společnosti → odchylovat se od „normálu“ je důležité, má-li člověk dosáhnout integrity -dramatik, básník, překladatel arménského původu -1917: rodina přišla o majetek, odchod do Švýcarska, od 1924 žije v Paříži -přitahován surrealisty → časopis Nesouvislost (Discontinuité) •dramata až po 2. světové válce: •raná tvůrčí fáze absurdní dramatiky: •1947: Parodie •1949: Invaze •1952: Všichni proti všem •1953: Profesor Taranne – inspirováno snem → titulní postava obviněna z celé řady činů (nahota na veřejnosti, odhazování odpadků, plagiátorství), vše popírá → jeho popírání se ale obrací proti němu •epické divadlo brechtovského typu (společensko-kritické): 1953: Ping-pong, 1957: Paolo Paoli, 1963: Jaro ’71 (1963) •adaptace prozaických děl: Kleistův Rozbitý džbán, Gogolovy Mrtvé duše • •obecně: -ovlivněn Brechtem -tragikomický krutý svět morální destrukce a úzkostí -postavy nejsou schopny vzájemné komunikace -čas a místo – neurčité jako ve snu -základní téma: nesmyslnost lidského snažení (pesimistické vidění světa, totální osamocení, metafyzická tíseň, absurdita…) -náměty = masochismus, označoval ho jako „navykání smrti“ • •1970: spáchal sebevraždu (předávkování barbituráty) ARTHUR ADAMOV (1908–1970) •FERNANDO ARRABAL (1932) -španělský režisér, dramatik, literát - ovlivněn surrealismem, dadaismem, absurdním divadlem i španělskými tradicemi -od 1954: pobyt v Paříži → mezi nejznámější umělce doby •divadelní tvorba: -od roku 1947 píše divadelní hry – více než 100 textů -formy ceremoniálu → „ritualizovaný“ rámec (totální komunikace s publikem) •1953: Trojkolka (Le Tricycle) •1957: Hřbitov aut (Le Cimetére des Voitures ) -1962–1973: vůdčí osobnost skupiny Panika (Panique) – Roland Topor + Alejandr Jodorowský -tvorba: bujný svátek oslavující boha Pana - panické hry a opery: •1963: Velký obřad (Le Grand Cérémonial) •1964: Korunovace (Le Couronnement ) •1967: Zahrada rozkoše (Le Jardin des délices) -60. až 80. léta: hry uvádějí přední režiséři: Jean-Marie Serreau, Alejandro Jodorowsky, Jérôme Savary, Peter Brook → skutečné obřady (inspirace Artaudem) -1967: návrat do Španělska → zatčen pro rouhačské hry → na obranu řada umělců (Beckett, Miller, Ionesco…) → propuštěn, ale ve frankistickém Španělsku zakázán -1971: zlomový rok → na festivalu v Cannes je uveden jeho film Ať žije smrt! → zván po celém světě -po Frankově smrti může konečně působit ve Španělsku Anglosaská absurdní dramatika • •HAROLD PINTER (1930-2008) -neúspěšné studium herectví (Royal Academy of Dramatic Art, pak Central School of Speech and Drama) -paralelně publikuje verše – pseudonym Harold Pinta -herecká kariéra → od roku 1949: pseudonym David Baron -1951-53: člen irské Společnosti Anewa McMastera (mj. Hamlet, Jago) -1953-56: Společnost Donalda Wolfita Londýn -po roce 1956: se věnuje psaní (verše, prózy, monology, skeče) -2005: Nobelova cena za literaturu •tvorba: -40 her, 20 scénářů, poezie a próza → mistr současného dramatu -ovlivněn: Artaudovým divadlem krutosti a absurdním divadlem, i Franzem Kafkou) → rozvíjí a obohacuje o originální prvky -autor tzv. komedie hrozby (comedy of menace) -modelové situace: uzavřený prostor násilně narušen vetřelcem zvenčí -nevinná situace → proměněna v děs -hlavní motivy: strach, vina, výčitky a touha + symbolika slepoty či němoty -jazyk: není nositelem významu, chybí verbální komunikace → nahrazena řečí zámlk, gest a násilí - HAROLD PINTER •divadelní hry: •1957: Pokoj (The Room) •1957: Mechanický/Němý číšník (The Dumb Waiter) •1958: Narozeniny (The Birthday Party) •1958: Pařeniště (The Hothouse) 1960: Správce (The Caretaker) – mezinárodní úspěch •1961: Sbírka (The Collection) – o relativnosti pravdy •1964: Návrat domů (The Homecoming) •od konce 60. let: nový směr → poetičtější hry, ale stále stejně pesimistické → témata mezilidských a milostných vztahů •1968: Krajina (Landscape) •1968: Ticho (Silence) •1969: Noc (Night) •1971: Staré časy (Old Times) 1974: Země nikoho (No Man's Land) •1978: Zrada (Betrayal) •1980: Pařeniště (The Hothouse) – odehrává se v blázinci •později: politicky angažované hry (proti diktatuře a tyranii → není o ně velký zájem) → více levicový •1989: Horáčtina (Mountain Language) •1995: Krajina (Landscape) •1997: ...a v prach se obrátíš (Ashes to Ashes) •2000: Oslava (Celebration) •EDWARD ALBEE (1928) • -přední americký dramatik -v tvorbě prolíná pocit ztráty i motiv odmítnutého, adoptovaného dítěte -s divadlem se seznámil již v dětství (adoptivní dítě producenta vaudevillů) X -bouřící se adolescent -„našel se“ až v 50. letech mezi uměleckou bohémou v Greenwich Village -prošel řadou zaměstnání -do 50. let psal poezii a prózu → ovlivněn absurdním divadlem, psychoanalýzou a existenciální filosofií • •drama: -k divadelní tvorbě → ho přivedl Thornton Wilder -první pokus → fraška, kterou napsal ve 12 letech •vlastní definice absurdního divadla: -vychází z Ionesca → absurdní vše, co postrádá smysl (člověk je ztracený, jelikož se odtrhl od svých kořenů → veškeré jeho činnosti jsou absurdní) •zajímají ho iluze (odtrhují člověka od reality) •evropské techniky pouze nekopíruje X mísí je s americkou zkušeností a tradicí •nezastaví se před žádným americkým mýtem → napadá kult jednotlivce, i vlastenecky zbožňované „rodinné hodnoty“ •dramatická tvorba: •1958: Stalo se v ZOO (The ZOO Story) → dostal nálepku absurdního dramatika -hra prozkoumává témata izolovanosti, samoty, sociální nerovnost a odlidštění komerčního světa •1959: Smrt Bessie Smithové (The Death of Bessie Smith) •1959: Pískoviště (The Sandbox) •1960: Americký sen (The American Dream) – o měšťácké rodině, v níž rodiče utýrají adoptovaného syna, protože nevyhovuje jejich představám o dokonalém americkém chlapci •1961: Kdo se bojí Virginie Woolfové? (Who´s Afraid of Virginia Woolf?) / rovněž Kdopak by se Kafky bál? •1966: filmové zpracování - režie Mike Nichols – Elizabeth Taylorová + Richard Burton •1961: Bartleby •1963: Balada o smutné kavárně (The Ballad of the Sad Cafe) •1964: Drobná Alice (Tiny Alice) •1965: Malcolm 1967: Všechno v zahradě (Everything In The Garden) •1967: Křehká rovnováha (A Delicate Balance) •1975: Pobřeží (Seascape) •1983: Muž se třemi pažemi (The Man Who Had Three Arms) 1986: Hra o manželství (Marriage Play) •1991: Tři velké ženy (Three Tall Woman) •2000: Koza aneb Kdo je Sylvie? (The Goat, or Who is Sylvia?) Socialistická absurdní dramatika – Polsko •SŁAWOMIR MROŻEK (1930-2013) -spisovatel, satirik, novinář, grafik → nejvýraznější polský dramatik 2. pol. 20. stol. (úspěch i v zahraničí) -studium architektury v Krakově + poč. 50. let: publikuje v novinách (zprvu koketoval s režimem X brzy uznávaný jako satirik a karikaturista) -1959: časopis Nowa Kultura (Varšava) -próza v 50. letech: Slon (1957), Svatba v Atomicích (1959), Malé léto (1956) •spolupráce s polskými divadly: -1958: Policajti (Policja) – debut -začátek 60. let → tlak systému, přizpůsobuje hry -1963: z politických důvodů opustil Polsko – žil v Itálii, Francii a Mexiku •dramata: -tvorba vyrůstá z kabaretů a studentských divadélek (Bim-Bom) -desítky her → svěží, svižné, s ostrou a nečekanou pointou -precizní forma, aktuální témata, nezvykle trefné parodie -děj zasazuje do „země nikoho", lidé – figurky z filmových grotesek -vědomá návaznost na polskou literární tradici (romantismus) -filozofické metafory + absurdní komika → demaskování života v socialismu -v jeho dílech výrazné protiklady (opozice lid -- inteligence, jedinec -- masa, forma -- tělesnost, civilizace -- barbarství, řád -- bezvládí aj.) -v polštině se vžilo rčení komentující něco absurdního: „Něco takového by nevymyslel ani sám Mrożek“ • SŁAWOMIR MROŻEK •1. období tvorby: 1958–1963: od Policie k Tangu -řada jednoaktovek i několik rozsáhlejších her -vyjadřovací prostředek: parodie a groteska -namířeny proti falešnosti politického a kulturního života soudobého komunistického Polska X paraboly, přesněji neurčené místo a doba •1958: Policajti (Policja ) •1960: Karel (Karol) •1961: Striptýz (Strip-tease) •1961: Krocan (Indyk) •1961: Na širém moři (Na pełnym morzu) •1963: Tancovačka (Zabawa) •1963: Tango – parafráze románu Ferdydurke Witolda Gombrowicze • •2. období tvorby: hry napsané již v zahraničí (ne tolik úspěšné a méně významné jednoaktovky) -posun od grotesknosti k realističtější formě vyjádření -dotýkal se všech společenských témat → odvolával se však také k etice, literárním tradicím •1964: Krejčí (Krawiec) – podobnost s Gombrowiczovou Operetkou •1967: Dům na hranici (Dom na granicy) •1973: Jatka (Rzeźnia) •1974: Emigranti (Emigranti) – největší úspěch po Tangu •1992: Vdovy (Wdowy) - TADEUSZ RÓŻEWICZ (1921-2014) - -básník, prozaik a dramatik → mluvčí generace poznamenané válkou (Zemská armáda) – básník morálního neklidu → nová estetická koncepce: sleduje morální problémy lidstva + oprostil je od patosu a metafor • •typické: -každá hra specifická obsahem i formou → snaha o básnické drama, nezávislé na tradiční podobě -ruší konvence divadelního jazyka: vědomě užívá básnické slovo = poetické drama - -i jiné dělení dramatu: drama vnitřní (díla odehrávající se v myšlenkách, vzpomínkách či snech hrdiny, bez souvislého děje, anonymní hrdina, symbolizuje lidstvo) X drama vnější (odehrává se v realitě) - -termín otevřené divadlo → dílo nezakončené, rozpolcené, nemající souvislý začátek, střed a konec (v opozici ke všem konvencím) → plné paradoxů, nedějové, nezakončené, avšak plné tvůrčího zanícení -inspirován Ionescem a Beckettem -také groteskní a komické prvky • • •tematicky → hry se dělí do několika okruhů 1.reflexe dějin 20. století – zvláště válka (kritika vlasteneckých stereotypů romantického dramatu – např. Kartotéka) 2.hry ideovým obsahem i formou provokují polské diváky (apokalyptické vize v podobě frašky – Svědkové, Stará žena vysedává) 3.hry pracující s intertextuálními aluzemi na (nejen) polský literární kontext (např. Bílé manželství) • •dramatická tvorba: •1936: první pokusy již v době dospívání → tři miniatury: Byl jednou jeden dům (Był sobie jeden dom), Křivda (Krzywda), Nędznicy •1961: Kartotéka (Kartoteka) - subjektivní drama •1962: Sousoší Laokoon (Grupa Laokoona) •1964: Svědkové aneb naše malá stabilizace (Świadkowie albo nasza mała stabilizacja) •1965: Směšný stařeček (Śmieszny starušek / Wyszedł z domu) •1969: Stará žena vysedává (Stara kobieta wysiaduje) •1973: Bílé manželství (Białe małżeństwo) •1979: Smrt ve starých dekoracích (Śmierć w starych dekoracích) •1979: Do písku (Do piachu) •1982: Past (Pułapka) •1994: Rozházená karotéka (Kartoteka rozrucona) – experiment symbolicky navazující na Kartotéku •