Peter Brook Peter Brook (21. 3. 1925) Peter Brook vl. jm. Peter Stephen Paul Brook, 21. března 1925, Londýn • -divadelní, operní a filmový režisér + často také autor scénografie a hudby k vlastním inscenacím -absolvent Magdalen College v Oxfordu -pracoval v divadlech v Londýně, Paříži a New Yorku • •1949-50: umělecký šéf opery Covent Garden •1962-71: režisér v Royal Shakespeare Company •1964: založil LAMDA (London Academy of Music and Dramatic Art) – studiové divadlo •od 1971: vede v Paříži Mezinárodní středisko divadelní činnosti (CICT, od 1975 s názvem Mezinárodní středisko divadelních výzkumů – CIRT/CITR) → sídlem je od 1974 divadlo Bouffes du Nord • •zachytit aktuální témata novým způsobem → základem divadla = kontakty lidí, činí z něj významný okamžik •→ zkoumá nikoli hraní, ale prožitek herce • • Tvorba • •1943: debutoval v Oxfordu během studií – Tragická historie o doktoru Faustovi (Christopher Marlowe) •1945: uvádí první inscenaci Shakespeara: Král Jan = světový ohlas - -následují četné shakespearovské inscenace = chlouba divadelnosti a oslava herectví -Shakespeare: zvláštní fenomén = každé slovo, replika nebo postava mají nekonečně mnoho interpretací -práce s veršem → pokud herec verše příliš prožívá – prázdná bombastičnost, a naopak -uvnitř veršů → spočívají témata a problémy, rituály a konflikty, které neztratily svou platnost •1946: Romeo a Julie -pozdvižení a kontroverzní reakce -vystoupil z inscenační shakespearovské tradice → radost, hravost, jevištní efekty, scénické triky, nový výklad postav •1947: Marná lásky snaha (Love's Labour's Lost) – stylizované do Watteauových obrazů • • •postupně opouští romantickou tradici básnického pojetí dramatu ve prospěch jeho intelektuální interpretace a současné filozofické a umělecké výpovědi • Nejvýraznější inscenace: •1950: Půjčka za oplátku – inspirované Brueghelovými obrazy •1955: Titus Andronicus •1962: Král Lear (King Lear) → existencialistická a skeptická groteska o absurditě světa a mechanismu moci -předkřesťanské období → zdůrazňuje barbarství, pudovost a živočišnost jednání postav -myšlení v divadelních obrazech → konkrétní metafory neilustrujících, ale jdoucí po smyslu textu -péče o výtvarnou podobu, cit a stylovou důslednost -vědomé podřizování hereckých individualit → vyžaduje perfektní herectví (umělecká kázeň) -nepracuje s hudbou, ale scénickými zvuky → vznikají přímo před diváky pomocí dvou obrovských plechů -Lear – Paul Scoffield •1969: Bouře – experimentální, oslava herectví, odmítá divadelní konvence -připravená pod záštitou Divadla národů -vycházelo z fyzického jednání a volného přeorganizování textu, studie vztahu diváci – herci -hl. role Prospera – John Gielgud -proměnlivý divadelní prostor → na plošinách mezi diváky (zkoumá ideu zaplňování prázdného prostoru) •1970: Sen noci svatojánské -inspiroval se čínskými akrobaty (schopnost překonat fyzické omezení → obrazy čisté energie) -různé podoby lásky, střet světa mýtů s reálným světem a světem prostých řemeslníků -vybudováno na protikladech lehkosti a tíhy, vzdušnosti a přízemnosti (prázdná scéna s akrobatickými hrazdami, houpačkami a levitujícím hnízdem pro Titanii) -milostné i mocenské konflikty • 1955: Titus Andronicus Laurence Oliviere a Vivien Leigh 1962: Král Lear - Paul Scofield 1962: Král Lear 1962: Král Lear 1962: Král Lear 1962: Král Lear 1970: Sen noci svatojánské 1970: Sen noci svatojánské 1970: Sen noci svatojánské 1970: Sen noci svatojánské 1970: Sen noci svatojánské 1970: Sen noci svatojánské 1970: Sen noci svatojánské 1970: Sen noci svatojánské Sen noci svatojánské •https://www.youtube.com/watch?v=1CkN9k6S3Js • • Brookova divadelní tvorba rozličné žánry: -muzikály – Sladká Irma (1958) -bulvární hry – Pozvání na zámek (1950) - Jean Anouilh -opera – Salome (1949) Richard Strauss + scénografie Salvador Dalí, Boris Godunov (Musorgský), Faust a Markétka (Gounod), Evžen Oněgin (Čajkovskij) -současná světová dramatika •Jean-Paul Sartre: Za zavřenými dveřmi; Mrtví bez pohřbu; Počestná děvka •Jean Genet •Tennessee Williams •Dürrenmatt: Návštěva staré dámy (1960); Fyzikové (1963) → poprvé v Anglii • •experimenty s hledáním nového divadelního jazyka •1964: založil LAMDA (London Academy of Music and Dramatic Art) – studiové divadlo -1964: Paravány (Jean Genet) -1964: Marat/Sade (Peter Weiss) -1966: US (Říkej mi lži) -1968: Oidipus (Seneca) •1964: Marat/Sade -Peter Weiss Pronásledování a zavraždění Jeana-Paula Marata předvedené divadelním souborem blázince v Charentonu pod vedením markýze de Sade - -vrcholné dílo: odklon od konvenčního divadla → příklon k experimentu -1. divadelní jazyk → hledání mimoliterárního, srozumitelného jazyka divadelní výpovědi -2. vztah divák – herec, herec – inscenace → vytváření vazeb vlastních účastníků rituálu • -inspirace Artaudovými myšlenkami divadlam krutosti -autentické de Sadovy i Maratovy texty + forma divadelní koláže, ilustrující filozofickou diskusi obou protagonistů • •1966: US (Říkej mi lži) -kolektivní kreace, tvorba s diváckou účastí -protest proti vietnamské válce → namířeno pacifisticky -„bezprostřední divadlo“ – volné zacházení s textem, improvizace (působení na diváka – identifikace diváka s hercem) → britská státní divadelní cenzura tomu brání • •1968: Oidipus (Seneca) -pokus o využití rituálních prvků, dále i netypických způsobů prezentace textu - 1964: Marat/Sade 1964: Marat/Sade 1964: Marat/Sade 1964: Marat/Sade •https://www.youtube.com/watch?v=RJc4I6pivqg 1968: Mezinárodní centrum divadelního výzkumu (ICTR - International Centrum for Theatre Research) •odklon od vazby na konkrétní jazyk → experimentální obdob vyvrcholilo založením ICTR •1968: Mezinárodní centrum divadelního výzkumu (International Centrum for Theatre Creation) • •z iniciativy Jeana-Louise Barraulta •od 1972: sídlem divadlo Bouffes du Nord - -zkoumá vztah herce a diváka, podmínky pro divadlo a jeho diváky, navázání organických kontaktů -hledá univerzální jazyk → v souboru byli i Asiaté a cizinci → nutnost dorozumět se gesty, situací, hudbou a vztahem -tréninkové kurzy v CIRT → rozvíjení poznatků o mimoslovním výrazu herce -příklon k různým národním divadelním tradicím -někdy vyčítáno elitářství X chce vybudovat prostředky pro obecně srozumitelné divadlo Inscenace v rámci ICTR •1971: Orghast -text ve speciálně zkomponovaném jazyce → kombinace latiny, starořečtiny a avestánštiny (staroíránština) → vytvořil básník Ted Hughes •1971: Kašpar (autor Peter Handke) •1972: několikaměsíční cesta Brooka a 30 herců a techniků po Africe (rituálnost) •1975: Ikové (The Ik) •1974: Timon Athénský (Shakespeare) •1977: Ubu – téma anarchie a moci •1978: návrat do Stratfordu: Antonius a Kleopatra + Půjčka za oplátku (Shakespeare) •1979: Ptačí sněm (The Conference of the Birds) – improvizace na motivy perské básně •1981: Višňový sad (A. P. Čechov) •1981: Tragédie Carmen – komorní verze opery Georgese Bizeta s několika herci •1982: Mahábharátha (premiéra až 1985 na festivalu v Avignonu) -dramatizace francouzského scenáristy Jeana Claudea Carriéra -jedenáctihodinový spektákl pod širým nebem -22 herců z různých zemí světa a 5člený orchestr •1991: Bouře (Shakespeare) • • •1971: Orghast -původně pro festival v íránském městě Persepolis -plenérové představení s textem ve speciálně zkomponovaném jazyce → kombinace latiny, starořečtiny a avestánštiny (staroíránština) → vytvořil angl. básník Ted Hughes -předpokládal, že diváci jazyk přijmou a porozumí mu (hlasy herců = jen citová reakce → příběh srozumitelný: mýty společné různým kulturám → mýtus o Prometheovi + Život je sen) -tříměsíční turné po Africe → aby se přesvědčili, zda nonverbální divadlo komunikuje a je emocionální -Brook: „Divadlo musí obsahovat všechny aspekty své doby: filozofický, politický i společenský.“ •1971: Kašpar (autor Peter Handke) -téma: smrt jazyka, degenerace, nutnost najít jakási praslova, která jednoznačně určují vztah mezi lidmi •1972: několikaměsíční cesta Brooka a 30 herců po Africe → hrají před domorodci, kteří vůbec netuší, co je divadlo -touha proměnit divadlo ve spontánní svátek (rituálnost) •1972: divadlo nachází stálé místo v Paříži → Bouffes du Nord •další inscenace •1975: Ikové (The Ik) – epický příběh mizejícího afrického kmene kvůli hladomoru a rozpadu kultury •1974: Timon Athénský (Shakespeare) – s komentářem k někdejší ekonomické situaci •1977: Ubu – téma anarchie a moci •1978: se vrací do divadla ve Stratfordu: Antonius a Kleopatra + Půjčka za oplátku (Shakespeare) •1979: Ptačí sněm (The Conference of the Birds) – improvizace na motivy perské básně z 12. století •1981: Višňový sad (A. P. Čechov) – opírá se výlučně o herecké výkony, téměř bez scénografie, s maximálním využitím efektu oprýskaných zdí sálu a vnitřku jeviště neopraveného divadla •1981: Tragédie Carmen – komorní verze opery Georgese Bizeta s několika herci • 1971: Orghast 1982: Mahábharátha • •1982: Mahábharátha (premiéra až 1985 na festivalu v Avignonu) -slavná dramatizace – francouzský scenárista Jean Claude Carriére -11ti hodinový spektákl pod širým nebem (začínalo se se západem Slunce, skončilo se za úsvitu) -22 herců z různých zemí světa a 5člený orchestr -boj dvou rodů → otázka, zda má dobro šanci v tomto světě zvítězit -herecká koncentrace, úspornost výrazu, práce s přírodním prostorem, síla a hutnost dramatizace, propracovaný temporytmus, střídání intimních chvílí s masovými scénami bitev -pak se hrálo i v Indii • 1982: Mahábharátha 1982: Mahábharátha 1982: Mahábharátha 1982: Mahábharátha • •Brook – praktik a pragmatik, protivník dogmat → ověřování nových koncepcí v praxi -neobyčejná schopnost slaďovat nesmiřitelné -brechtovská epičnost a racionalismus -divadlo jako svébytná filozofie • pojem „prázdný prostor“ •Mrtvolné divadlo •Svaté divadlo •Drsné (lidové) divadlo •Bezprostřední divadlo •Francie •