Italská barokní opera v českých zemích


-             italská barokní opera, která se stala záhy celoevropským dědictvím
a oblíbeným módním artiklem, zaujímala na předních evropských dvorech
i venkovských rezidencích prvenství až do konce 18. století (provozovala se tedy
i v období klasicismu, tzn. plných 200 let!)

-             na českém území se prosadila poměrně pozdě

-             ojediněle v průběhu 17. století na našem území zazněla díla italských autorů v podání
vídeňského dvorního souboru

-             v prvních letech 18. století zde hrálo několik italských kočovných společností

-             velkým impulzem pro šlechtu a církev bylo provedení opery vídeňského dvorního
skladatele Johanna Josefa Fuxe Constanza e fortezza (Stálost
a statečnost) při korunovaci Karla VI. za českého krále v r. 1723 – na němž účinkovala řada českých
i vídeňských umělců

-             jedním z prvních šlechtických mecenášů, který v Čechách provozoval operu, byl hrabě
František Antonín Špork – najal si italskou kočovnou společnost impresária Denziho - ta prováděla
opery na jeho zámku Kuks (italské autory, hlavně Vivaldiho) stejně jako v jeho paláci v Praze; díla
českých autorů se neuplatnila

-             na dalších rezidencích v Čechách (Praha, Český Krumlov) a na Moravě se provozovala
opera až koncem 1. poloviny 18. století

-             na Moravě došlo k velkému rozmachu, klíčovými středisky se staly rezidence
v Holešově (Rottalové), ze šlechtických kapel vynikla zvláště kapela olomouckého biskupa Karla
Lichtensteina Castelkorna (1664–1695), později kapela biskupa Wolfganga Hanibala Schrattenbacha -
obě sídlily střídavě v Kroměříži (letní sídlo olomouckých biskupů a arcibiskupů) a v Olomouci
(v době rozkvětu 38 hudebníků). Biskupové prováděli často a s oblibou operu (tak světský druh!) a
stali se tak na Moravě vedle šlechty (pocházeli také z bohatých šlechtických rodů, nicméně byli
chápáni jako církevní hodnostáři, tedy jako protipól všeho světského) jejími hlavními konzumenty

-             dalším střediskem barokní opery na Moravě se stal zámek v Jaroměřicích nad Rokytnou –
hudbymilovný hrabě Johann Adam z Questenbergu si sestavil kapelu
a sólisty z řad svých služebníků (za jeden plat dvě funkce), výraznou hudební osobností tu byl
hraběcí komorník, kapelník a skladatel František Václav Míča (Mitscha), který vytvořil několik
oper, z nichž nejvýznamnější je česká opera z r. 1730 O původu Jaroměřic (provozovala se i italsky)
– je to 1. česká zachovaná opera

-             význačným slezským centrem, ve kterém se provozovaly opery, byly
ve 2. polovině 18. století Slezské Rudoltice - zásluhou hraběte Alberta Josefa z Hodic se zámku
říkalo „slezské Versailles“ (vlastní činnost kapely se datuje okolo roku 1770)

-             provoz zámeckého divadla ve Velkých Hošticích, které patřily hraběti Ignáci Dominiku
Chorynskému, spadá mezi léta 1768-1778, v naznačených letech se zde konala divadelní představení a
hudební akademie; kapelníkem byl po celou dobu trvání Josef Puschmann (později kapelník olomoucké
katedrály)

-             zámecká kapela a operní divadlo bylo také na Jánském Vrchu u Javorníka (majitel:
biskup Phillip Gotthard von Schafgotsch) a staly se vzorem pro všechna ostatní hudební centra
Slezska; zde vynikl zejména vídeňský rodák, skladatel Carl Ditters von Dittersdorf.

-             za další středisko je možné považovat sídlo hraběte Skrbenského v Hošťálkovech,
v němž je doložena činnost zámecká kapely v 70. a 80. letech 18. století; také zámek Sedlických
v Linhartovech žil bohatým hudebním životem okolo roku 1775, zejména v 80. letech 18. století,
nejvýznamnějším hudebníkem byl Bohumír Riegel, působil tu v letech 1777–1787

-             posledním zdokumentovaným střediskem operního provozu byl zámek v Bruntálu  (majitel:
Řád německých rytířů), opery se tu provozovaly v 90. letech 18. století