1 Syntaktické vztahy Rychlý náhled kapitoly Kapitola popisuje typy syntaktických vztahů – koordinace, adordinace a dominace. Jsou zde vysvětleny způsoby a prostředky jejich vyjádření. Cíle kapitoly · Objasnit pojem syntaktické vztahy. Klíčová slova kapitoly Syntaktické vztahy, koordinace, adordinace, zmnožení, dominace, kongruence, rekce, přimykání. Syntax se zabývá vyššími celky větné povahy, které vznikly spojením a usouvztažněním slov a víceslovných pojmenování (sousloví, frází). Dílčí složky těchto vyšších celků jsou navzájem spjaty vztahy, říkáme jim vztahy syntaktické. Syntaktické vztahy mohou být realizovány: • mezi větnými členy (v rámci věty); • mezi větnými celky navzájem (v rámci souvětí). Rozlišujeme dva základní syntaktické vztahy, a to vztah mezi členy nebo celky: • na téže syntaktické úrovni, tj. ZMNOŽENÍ (dříve koordinace); • na různých syntaktických úrovních, tj. DOMINACE (dříve determinace, subordinace). Termín zmnožení (z MČ 3) signalizuje, že jde o zmnožené (vícečetné) obsazení téže syntaktické pozice. Díky syntaktickému vztahu zmnožení vznikají ve větě členy obsazující více složek, a to buď skupiny koordinační, anebo adordinační: a) tzv. koordinační skupina pojmenovává různé dílčí jevy (entity), vznikají vícenásobné (několikanásobné) větné členy, srov. např. dědeček, babička, vnučka a vnuk; příjemná a ochotná (prodavačka); (koupil) víno i chlebíčky; (psal) zajímavě, ale pomalu aj. b) pomocí tzv. adordinační skupiny se pojmenovává tentýž jev (tatáž entita), ale různými výrazy, srov. např. označení téže osoby dvěma složkami tvořícími skupinu (vlastní jméno osoby + připojené další označení, zařazení) Jan Amos Komenský, učitel národů; větný člen představovaný adordinační skupinou není několikanásobný, ale komplexní. Podle MČ 3 je pravým syntaktickým vztahem až dominace, tedy vztah mezi nestejnorodými členy nebo celky, z nichž jeden je nadřazen druhému (dominuje nad ním). Realizací syntaktického vztahu dominace: • v rámci věty vznikají skladební dvojice (neboli v pl. syntagmata, v sg. (to) syntagma, bez syntagmatu): čerstvé ovoce, mladá herečka, otcovo auto; test inteligence, toužit po penězích, poslouchat rodiče; stěna u okna, mluvit zřetelně aj.; (blíž viz v 1.4.3); • v souvětí se setkáváme s tzv. hypotaktickým souvětím, v němž jsou věty na různých syntaktických úrovních. Hlavní věty, které jsou na úrovni nejvyšší, jsou vždy mluvnicky nezávislé, věty vedlejší jsou závislé: Jiří nám nikdy neprozradil, že se chce stát spisovatelem. Dlouho tajil, jaké má ambice. 1.1 Zmnožení Zmnožení je v souvětí zastoupeno řetězci dvou nebo více vedlejších vět stejného typu, které jsou obdobou několikanásobných větných členů, např.: Lenka mě požádala, abych k ní odpoledne přišla na návštěvu a donesla jí nějaká jablka z naší zahrady. Honzík věděl, že tentokrát se jeho známky tatínkovi líbit nebudou a že si je bude muset opravit. Dál bývá tvořeno parataktickým (souřadným) souvětím s více hlavními větami: Chlapci pobíhali po hřišti, děvčata si hrála na slepou bábu, některé děti poslouchaly zajímavé vychovatelčino vyprávění a kuchařky se snažily dovařit oběd co nejrychleji. Spojení stejnorodých složek (nevětných nebo větných) se nazývá parataktické (viz u 3.1). Kromě tradičních několikanásobných větných členů (koordinačních skupin) se nověji řadí do rámce syntaktického vztahu zmnožení také poněkud odlišný typ vícečetného obsazení syntaktické pozice, který je představován tzv. adordinační skupinou neboli skupinou s přístavkem. Dosavadní školská praxe řadila přístavky mezi shodné přívlastky, i když ve skutečnosti má přístavková skupina rovněž rysy vícečetnosti, tzn. vícekrát se v ní pojmenovává táž realita (zatímco ve skupině koordinační je pod každým dílčím výrazem skryta další odlišná realita). Příklad adordinační skupiny: Přijela Jana, moje výborná kamarádka, povoláním středoškolská učitelka, výchovná poradkyně zdejšího gymnázia, matka dvou dcer. Zde platí, že Jana je jak moje výborná kamarádka, tak také středoškolská učitelka a výchovná poradkyně zdejšího gymnázia a zároveň matka dvou dcer. V této souvislosti upozorňujeme na pravopisný rozdíl mezi koordinační a adordinační skupinou ve větě: • u koordinační skupiny (několikanásobného větného členu) klademe čárku – pokud k tomu nastal důvod – pouze mezi její součásti (složky), nikoli za celou skupinu: Babička, dědeček a jejich vnuk jezdí často na hory. Filip, Jakub, Matěj a Vojtěch mají společné zájmy. V obchodě jsme koupili minerálky, pečivo, ovoce a zeleninu. Vzdělaný oděvář potřebuje znát kapsu lištovou, nakládanou nebo patkovou. • u adordinační skupiny vždy oddělíme čárkami její součásti a čárku umístíme pokaždé i za skupinu: Jana, moje výborná kamarádka, povoláním středoškolská učitelka, výchovná poradkyně zdejšího gymnázia, matka dvou dcer, se s rodinou loni přestěhovala na vesnici. Na výběru kamenů by bylo ovšem radno domluvit se předem, aby pak nedošlo k rozmíškám třeba mezi Věrou Chytilovou, režisérkou, a Václavem Marhoulem, tehdejším barrandovským šéfem. Na jaře 1995 mi zavolala Soňa Čechová, šéfredaktorka týdeníku Mosty, a tázala se mě, zda bych byl ochoten přijet. 1.2 Koordinační skupina Uvnitř koordinační skupiny se rozlišují různé významové poměry mezi složkami skupiny, která syntakticky funguje jako jeden (několikanásobný) větný člen: a) slučovací – paratakticky spjaté členy plní stejnou měrou společnou syntaktickou funkci; základní spojovacím prostředkem je spojka a (děvčata a chlapci), dalšími pak i, ani, zdvojené ani – ani, jednak – jednak, dílem – dílem, hned – hned, zčásti – zčásti, tu – tu a dvojitá slučovací spojka jak – tak. Při zdvojení spojovacích výrazů je nutno psát čárku mezi součásti koordinační skupiny (mezi složky členu nebo větné celky). Při použití slučovacích spojek a, i, ani, nebo, či se čárka mezi složky neklade. Za koordinační skupinou se čárka nepíše. Např.: Přijedou děvčata i chlapci. Nepřijedou děvčata ani chlapci. Přijedou jednak děvčata, jednak chlapci. Jak děvčata, tak chlapci si výlet do skanzenu pochvalovali. b) stupňovací – vyskytuje se mezi součástmi koordinační skupiny, které mají nestejnou míru závažnosti (obvykle je jeden významnější). Pokud významnější člen koordinační skupiny stojí na druhém místě, jde o spojení vzestupné, např. Odpovídal mi stručně, ba (až) jednoslovně. Méně se setkáváme se spojením sestupným: Odpovídal mi ne-li jednoslovně, pak alespoň (dost) stručně. Jednoduchá stupňovací spojka je ba (bývá provázena výrazy dokonce, i, ještě, navíc, až), v běžném užití však mizí. Častější je dvojitá stupňovací spojka nejen – ale (i) a také nejen – nýbrž (i). Např.: Koupili si nejen noviny, ale i časopisy. Jiří si přál napsat nejen povídku, nýbrž i moderní román. c) odporovací – složky koordinační skupiny plní sice stejnou syntaktickou funkci, jsou ale významově v rozporu: • pokud platí jen jeden ze členů, jde o význam opakový (ne povídka, ale román; v knihovně, a ne/nikoli ve studovně); základní odporovací opakovou spojkou je ale; používáme také nýbrž, případně a se záporkou ne/nikoli; • pokud není ani jeden ze členů zcela popřen a je pouze omezen, jde o význam omezovací (nový, avšak nemoderní; muž se choval slušně, a přece podezřele); u tohoto významu se používají spojky ale, avšak a další prostředky jako zato, zato však, a přece aj. d) vylučovací – součásti koordinační skupiny nemohou platit souběžně, tzn. platí pouze první, druhá nebo jiná uvedená varianta; v rámci vylučovacího poměru rozlišujeme: • nezvýrazněná (eventualitní) spojení: nejčastěji spojená spojkou nebo, anebo a či, která se blíží slučovacímu významu a v písmu se čárkou neoddělují: Ráda si přečtu nový román nebo soubor povídek. Vybírám si je podle rad přátel anebo podle doporučení kritiky. • zvýrazněná a striktně se vylučující spojení, jejichž složky je nutné čárkou oddělit; nejčastěji se užívá jak spojka nebo/anebo, tak dvojitá spojka buď – (a)nebo, ta neslučitelnost variant ještě zdůrazňuje: Kritik je buď objektivní, nebo předpojatý. Knihu budu číst buď ještě před spaním, anebo zítra cestou ve vlaku. Méně se zde uplatňují spojky ať – ať, ať – nebo, ať – či, také při jejich použití se mezi součásti koordinační skupiny píše čárka. e) důsledkový – vyskytuje se v takové koordinační skupině, kde druhý výraz v pořadí uvádí něco, co plyne z významu výrazu předchozího (je jeho následkem); užívá se víc mezi větami v souvětí (Šárka onemocněla, a proto se nemohla zúčastnit zájezdu.) než v rámci několikanásobného větného členu (Byla mladá, a tedy i naivní. Kupovala si značkové, a proto i drahé oblečení.) – také zde se klade čárka pouze mezi součásti koordinační skupiny; nejfrekventovanějšími spojovacími prostředky jsou: (a) proto, (a) tedy (i). Mezi větami v souvětí se u parataktických spojení vyskytuje navíc ještě významový poměr příčinný (srov. i v části 3.1). K interpunkci je třeba si pamatovat, že mezi součástmi koordinační skupiny je téměř vždy čárka, jen při použití slučovacích spojek a, i, nebo, či, ani se čárka neklade. Znovu připomínáme, že za koordinační skupinu se běžně čárka nepíše. Samostatný úkol Rozhodněte, zda je interpunkce použita správně. Při odůvodnění používejte termíny koordinační a adordinační skupina. Zdeněk Miler, známý český výtvarník, je autorem postavičky krtka, oblíbeného hrdiny dětských knížek i filmů. Koordinační skupinou může být představován v podstatě každý větný člen, uvnitř dílčí věty má pak podobu členu několikanásobného. U přísudku se setkáme s některými typy, které je lépe hodnotit ne jako několikanásobný přísudek, ale jako další větu v souvětí. Tomuto souvětnému pojetí dávala naše syntaktická tradice přednost (vymezoval se jedině několikanásobný přísudek s jednou sponou a několikanásobnou jmennou částí: Byl mladý a vzdělaný; Psi jsou věrní a přítulní.). Za větu s několikanásobným přísudkem se nyní kromě uvedeného případu považují tyto typy: a) vyjádření jednoho děje několika VF (obvykle nevyžadujícími pravovalenční doplnění), která označují fáze nebo složky tohoto děje: Hrušky zrály a voněly; Štěňata kňučí, štěkají a perou se; Nebe se zatahovalo a tmavlo; b) použití více VF, přičemž jednotlivá slovesa jsou společně rozvíjena stejným větným členem na nižší syntaktické úrovni, zvl. předmětem nebo příslovečným určením: Milada chápala a tolerovala Jakubovy koníčky; Svatebčané jedli, pili a radovali se až do rána; Jiří tvořil a publikoval od mládí; c) použití více infinitivů, které významově doplňují VF představované slovesem modálním nebo fázovým: Měli byste/Musíte/Začněte častěji větrat a uklízet; Chtěla bych dostudovat češtinu a věnovat se svému oboru; Nesmíš se zbytečně trápit ani rozčilovat. 1.3 Adordinační skupina Školsky bývá tato skupina hodnocena jako syntagma (skladební dvojice), kde na vyšší syntaktické úrovni stojí první výraz představovaný nadřazeným substantivem. To je rozvíjeno tzv. přístavkem neboli shodným substantivním přívlastkem, který je postponován a volně připojen na druhé místo. Takové řešení vyplývá z charakteru skupiny s přístavkem, který se zčásti skutečně chová skutečně jako závislý člen, neboť významově zpřesňuje první substantivum (první substantivum bývá významově širší, to druhé jeho význam konkretizuje). Stojí tedy na pomezí mezi skladební skupinou (ta vzniká díky dominaci) a zmnožením coby vícečetným větným členem. (1) Vysokopecní struska, (tedy) vedlejší produkt při výrobě surového železa, se díky svému složení hodí i k využití ve stavebnictví. (2) Z první naší rodinné finanční investice, totiž koupě rodinného domu, jsme měli zprvu velké obavy. • Skupina s přístavkem se podobá také několikanásobnému členu, a to tím, že pořadí jejích součástí je zaměnitelné, což u syntagmatu nepřichází v úvahu (v syntagmatu se nemůže řídící člen proměnit v závislý a naopak): Vedlejší produkt při výrobě surového železa, tedy vysokopecní struska, se díky svému složení hodí i k využití ve stavebnictví. Z koupě rodinného domu, první naší rodinné finanční investice, jsme měli zprvu velké obavy. • Lze také použít jen jedinou (libovolnou) část původní skupiny s přístavkem, aniž se poruší základní smysl sdělení: Z koupě rodinného domu jsme měli zprvu velké obavy. Jak vyplývá z předchozího výkladu, výrazy ve skupině s přístavkem lze rovněž chápat jako jediný (vícečetný) člen obsazující ve větném celku tutéž syntaktickou pozici; celou skupinu tedy považujeme za tzv. komplexní větný člen (nikoli několikanásobný jako u skupiny koordinační). Toto pojetí se pokládá za modernější. Současná syntax vnímá podobnost skupin adordinační a koordinační při obsazování téže syntaktické pozice, a proto obě skupiny řadí vedle sebe jako dva poněkud odlišné případy zmnožení coby syntaktického vztahu. Významová odlišnost mezi oběma skupinami spočívá v tom, že: • složky koordinační skupiny tvoří člen několikanásobný, pojmenovávají více rozdílných entit (= osob, vlastností, objektů reality apod.); • zatímco složky skupiny adordinační (přístavkové) pojmenovávají stále tutéž entitu, a to více výrazy. V příkladové větě (1) tvoří výraz Vysokopecní struska, (tedy) vedlejší produkt při výrobě surového železa komplexní podmět, ve větě (2) je adordinační skupina komplexním předmětem (Z první naší rodinné finanční investice, totiž koupě rodinného domu). Zmnoženy, a tedy představovány jak skupinou koordinační, tak skupinou adordinační mohou být i další větné členy. Výrazy v adordinační skupině nebývají na rozdíl od skupiny koordinační spjaty běžnými spojkami, ale zvláštními tzv. adordinačními (přístavkovými) výrazy. Univerzální výraz je tj., původně větné vyjádření „to je; to jest“, dále pak totiž; a to nebo tedy. Adordinační spojovací výraz může i scházet. Přístavky coby součást adordinační skupiny znamenají nejčastěji prosté vysvětlení, pak jsou připojeny výše uvedenými adordinačními výrazy; výraz často chybí: Praha, hlavní město České republiky, se pyšní řadou známých památek. V našem jídelníčku by neměly chybět hrách a sója, (tj.; tedy; totiž) luštěniny s vysokým podílem rostlinných bílkovin. Na Lence se mi nelíbí jedna její nepěkná vlastnost, a to prostořekost. Další příklady a bližší specifikaci adordinačních výrazů najdete v publikaci Čeština pro učitele. K interpunkci v rámci adordinační skupiny dodáváme: • v případě, že první součást (obvykle dvojdílné) adordinační skupiny je představována vlastním jménem, pojímá se druhá složka jako původní „klasický“ volně připojený přístavek a odděluje se vždy čárkami; • je-li však pořadí opačné, není zvykem vlastní jméno čárkami oddělovat; celá skupina se chová jako těsná, pokud ovšem není vlastní jméno připojeno nějakým speciálním adordinačním výrazem; Karel Slavíček, otcův nejlepší kamarád z dětství, k nám jezdívá o prázdninách s rodinou X ale: Otcův nejlepší kamarád z dětství Karel Slavíček k nám jezdívá o prázdninách s rodinou. Na rozdíl od varianty se speciálním adordinačním výrazem u vlastního jména na 2. místě: Otcův nejlepší kamarád z dětství, tedy/jmenovitě Karel Slavíček, k nám jezdívá o prázdninách s rodinou. Samostatný úkol V následujících různorodých celcích rozlišujte skupiny koordinační a adordinační. V obou skupinách se zamyslete nad interpunkcí. (1) Jak bratr, tak sestra přijede o víkendu na návštěvu. (2) Oba souhlasili s mým návrhem, totiž s uspořádáním rodinné oslavy u příležitosti bratrových zásnub. (3) Koupíme mu společný dar, a to horkovzdušnou troubu. (4) Podpoříme tím bratrova koníčka, tj. vaření. (5) Na troubu nám přispěje i jeho dlouholetý spolupracovník a kamarád Emil Rybář. (6) Emil nejí maso, ryby ani houby. (7) Kvůli němu připravíme co nejvíce moučných jídel, hlavně palačinky a lívance. 1.4 Syntaktický vztah dominace Tento syntaktický vztah je podstatný pro vnitřní výstavbu každé výpovědi, jak bylo už připomenuto, pokládá se tedy za základní syntaktický vztah. Dominace spočívá v tom, že jeden z výrazů je užit v daném spojení jako člen nadřazený (dominující), další výraz (výrazy) jsou na něm závislé (jsou to členy dominované). Přitom platí, že bez užití členu dominujícího by nemohly existovat ani závislé (dominované) členy. Realizací syntaktického vztahu dominace mezi dvěma výrazy nevětné povahy vzniká syntagma čili skladební dvojice. Závislost dominovaného členu v rámci syntagmatu se projevuje formálně, a to trojím způsobem: shodou, řízeností nebo přimykáním. 1.4.1 Shoda (kongruence) Shoda je realizována uvnitř skladební dvojice tak, že dominující člen určuje základní gramatické kategorie i členu dominovanému, kategorie jsou tedy totožné, shodné. Dominovaný člen je od dominujícího kopíruje, srov. např.: • shodný adjektivní přívlastek se shoduje s dominujícím substantivem v pádě, čísle a jmenném rodě, u maskulin v plurálu ještě v životnosti: malý chlapec, od malého chlapce… s malým chlapcem; malí chlapci atd. Shoda je realizována také mezi přísudkem a podmětem, který slovesnému tvaru zadává shodové kategorie, tj. osobu, číslo, popř. (v minulosti) jmenný rod a (u maskulin v plurálu) životnost: Středověký hrad chátral. Středověké hrady chátraly. X Všichni Jakubovi kamarádi toužili po vlastní motorce. Složitější případy kongruence nastávají jak u shody přísudku s podmětem několikanásobným, tak u podmětů jinak atypických (genitivních, větně vyjádřených; viz u 2.1.1). Shodná je i většina doplňků. 1.4.2 Řízenost (rekce) Řízenost spočívá v tom, že dominující člen nasměruje člen, který na něm závisí, do příslušné pevné pádové formy. Týká se to především předmětových sloves, která vyžadují předmět v pevném pádě (prostém či předložkovém). Vazba s příslušným pádem se objevuje také u některých adjektiv:Zaplatil účet; Snil o motorce; Byl spokojený s výkonem. Řízeností lze vyjádřit rovněž závislost jednoho substantiva na druhém, nejčastěji se jedná o neshodné genitivní přívlastky: volba povolání; koloběh života; srov. genitiv adnominální. Řízené neshodné přívlastky v jiném pádě než v genitivu se vyskytují u dějových substantiv, která vznikla ze sloves a převzala i původní slovesnou vazbu: blahopřání novomanželům; běh přes překážky; víra v budoucnost; snaha o kompromis. 1.4.3 Přimykání (adjunkce) Při přimykání není závislost členu dominovaného na členu dominujícím nijak formálně vyjádřena. Oba členy stojí prostě vedle sebe, aniž se člen závislý (dominovaný) formálně podřizuje členu na vyšší syntaktické úrovni. Nejzřetelněji lze adjunkci pozorovat u příslovečných určení, která jsou primárně vyjádřena příslovci, ta totiž jako neohebný slovní druh svůj tvar ani změnit nemohou: Oznámili to přesně/jasně/hned/brzy. Přišla domů/nahoru/rychle. O přimykání hovoříme i tehdy, má-li příslovečné určení jinou podobu, tj. podobu substantivního tvaru nebo předložkového pádu. Pád takového závislého substantiva není v tomto případě dán vazbou (může se měnit pád i předložka): Oznámili to v rozhlase/prostřednictvím rozhlasu. Přicházela schodištěm/po schodech/rychlým krokem. Přimykání se vyskytuje také u všech tvarově neřízených neshodných přívlastků: skříňka na knihy/s knihami/nad stolem/u okna/vedle postele; obrázek od syna/ pro maminku/k narozeninám/z lásky/v albu; pád z kola/na zem/pod stůl/do vody… Samostatný úkol V následujících celcích určete, kde a jakými formálními prostředky je realizován syntaktický vztah dominace: (1) Maminka často vzpomínala na dětství. (2) Hodiny v ložnici potichu tikaly. (3) V noci se občas ozvalo neklidné kňučení psa. (4) Jakub se upřímně radoval z Miladiných úspěchů. (5) Pověz mi o svých pocitech. (6) Přípravy na dovolenou proběhly v klidu. (7) Návrat domů jsme očekávali s napětím. Shrnutí kapitoly Kapitola je zaměřena na pochopení syntaktických vztahů, jako je koordinace, adordinace, dominace a způsoby jejich vyjádření, jako je kongruence, rekce, adjunkce a juxtapozice a asyndeton (tedy spojení bezespojkové). Zároveň je potřeba věnovat pozornosti i prostředkům vyjádření syntaktického vztahu. Těmito prostředky jsou: ohýbací přípony, podřadicí spojky, vztažné výrazy, slovosled a větosled (u přimykání a juxtapozice), souřadicí spojky.