Vyprávění v literatuře a ve filmu analogie více než jasná ® film a literatura se vzájemně ovlivňují, spousta souvislostí vyprávění = zprostředkované zobrazování nějakého děje (fiktivního nebo skutečného) - sled příčinně a časově uspořádaných dějových prvků (motivů, dílčích témat…) - mezi motivy navázán kauzální vztah (příčinná souvislost) → mají význam, až když se spoj do vyššího celku filmové vyprávění → vývoj - počátky: objektivní vyprávění → filmový obraz = kopie skutečnosti - 30. léta 20. stol.: subjektivní vyprávění ® zachycuje duševní stavy hrdiny → filmy s komentářem, vyprávěné neviditelným autorem, retrospektivy, filmy vyprávěné od konce (obohatilo to psychologický film) - přelomové dílo: Občan Kane (Orson Welles, 1941) → netradiční techniky vyprávění - konec 50. let: změny ve vyprávění → díla s abstraktním myšlenkovým obsahem, formálně jedinečné - současnost: potřeba vynalézat různé formy filmového vyprávění techniky vyprávění = narativní techniky - má svou kompozici a kontextové postupy (pásmo vypravěče, pásmo postav, smíšená řeč…) - vypravuje se slovy, dialogy, zvuky, respektive obrazy - literatura: popis (líčení) = vystižení prostředí, prostoru + vlastností postav, rysů jejich charakteru… X - film: využívá jiné prostředky než slovo (to, co je v knize řečeno → nemusí být vyjádřeno slovem, ale obrazem + někdy je zbytečné používat slovo, když je využit obraz) - př. Daleká cesta (Alfréd Radok, 1949) - https://www.youtube.com/watch?v=zAVr9ere2FQ lineární vyprávění (přímé) – základní typ vyprávění, klasická struktura narace - např. filmy konce 50. let – Vyšší princip (Jiří Krejčík, 1960), Romeo, Julie a tma (Jiří Weiss, 1959) - klasická narace → realistické líčení, psychologické prokreslení postav, co nejvěrohodnější čas: chronologické uspořádání děj: dějové motivy „ukázněně“ za sebou → plynulost + ne překrývání a prolínání více dějů najednou - divák tomu má rozumět (před expozicí nového dějového motivu má být předešlý uzavřen) - občas vybočí z chronologické posloupnosti vršení událostí postavy: jedna postava v popředí - přímá charakteristika (dozvídáme se, co si jedna postava myslí o druhé) - charakteristika nepřímá (zprostředkovaná promluvami, mimikou, gesty a jednáním postavy) - divák → prostor vytvořit si vztah k postavám prostředí: klasické, realistické zobrazení prostředí styl: výsledkem originální koncepce režiséra kamera (obraz) – neexperimentuje se (rozeznat obsah záběru, porozumět smyslu) střih – neviditelný průvodce příběhu (nevnímáme ho) + postupně i nelineární vypravěčské postupy zvuk – snaha o věrohodnost promluv, prosazují se ruchy prostředí, redukuje se hudební doprovod nelineární vypravování – složitější struktura (retrospektivy…) - inspirace jinými narativními uměními – literaturou (nový román, absurdní drama) ® mizí lineární líčení - vyprávění → rozdrobeno na volněji (významově i časově) pospojovaný řetězec epizod - oddramatizování → široce plynoucí tok dění s bohatou texturou spíše nevýznamných detailů - nedefinovatelný antihrdina - hroutí se klasická gradace líčení = omezena možnost směřovat k jedinému vyvrcholení – „otevřený konec“ ® diváci mohou více dotvářet čas: tematicky traumata 20. století + dílo formuje jako strukturně rozvolněné, oplývající nahodilostmi ® dojem přirozeného plynutí, letmo zachycuje i drobné události postavy a čas - vnitřní svět postav blízce propojen s dějinami - prolínání přítomnosti a minulosti: vzpomínky, přemítání, práce s časem: nelineární a zvrstvená - návraty do minulosti postavy ® verbálně, obrazovo-zvukové retrospektivy, flashbacky… - subjektivní prožívání času - dění často probíhá simultánně, zásada ukončení jedné časové linie a navázání jiné neplatí x víc rovin - filmy nemají rámec - vyvolání pocitu autenticity - čas se vytratil nebo změnil v šifru (volně do toho zasahuje kreativita filmařů) děj ® vyprávění se zásadně proměnilo – rekonstruovat fabuli (děj) je jako skládat skládačku - filmaři začali rozvolňovat pevné kauzální spoje - vyprávění = volný řetězec epizod s otevřeným koncem - úvaha nahrazuje příběh postavy ® plastické vykreslení hned celé řady postav najednou - typičtí jsou antihrdinové a postavy s kontroverzním charakterem - variace na téma existenciální krize prostředí - okolní svět jako autonomní prvek výpovědi - dojem autenticity prostředí, věrohodnost a pravdivost lokalit styl ® komplikovaně vrstvený děj, jenž dává vícero možných výkladů kamera a barva – zmnožení informací v záběru díky hloubce ostrosti a dějové víceplánovosti + autenticita, expresivita a metaforičnost, mnohoznačná funkce barvy střih – z hlediska narace jeden z nejvýznamnějších komponentů, které se zásadně proměňují - tendence k zrychlení rytmu filmového střihu - asociativní řazení záběrů jako výraz subjektivního vnímání skutečnosti - střih v roli autorského komentáře - mnohost využití střihu - lineární střih ale zůstává zvuk – ruchy prostředí a dramaturgie ticha - využití promluvy, hovorové podoby řeči - kontrapunkty obrazu a hudby důležitá role!!! mluvčím, subjektem vypravovaného příběhu je vypravěč – nositel dějových konfliktů subjekt mluvčího ® umí vyprávět (zprostředkovává události mezi vnímatelem a obsahem sdělení) vypravěčské postoje – vypravěč ve filmu 1) autorův komentář - komentátor mimo obraz, v 1. nebo ve 3. osobě j. č. hovoří k událostem, užívá čas minulý, přítomný či budoucí - komentář veden odtrženě od času událostí, neosobně, objektivně, snaha upoutat k událostem - informační význam x i ironický nádech – většinou je udržován v oznamovacím tónu, obsahuje hodnotící soudy 2) hrdinův komentář (např. Až přijde kocour: https://www.youtube.com/watch?v=ejjOSm5_p4Y) - veden jednou z hlavních postav v 1. osobě j. čísla – subjektivní postoj hrdiny (ich-forma) - je to hloupé, protože je zbytečné, aby někdo říkal to, co vidíme 3) subjektivnost retrospektivního vyprávění - ekvivalent vzpomínky 4) komentář postranního svědka - veden očitým pozorovatelem, který není ani jednou z hlavních postav (1 os. j. č.) – kompromis mezi autorským a hrdinovým komentářem 5) obrazově-zvuková subjektivizace vyprávění - kamera je jakoby v oku svého hrdiny (nikdy ho nevidíme) – experiment 6) hrdinův vnitřní monolog - podmiňovací způsob – ukazuje subjektivní domněnky hrdiny o budoucnu - duševní stavy – zobrazení duševních stavů (sny, návrat k vědomí, halucinace, pocity závratě…) vyprávění přímé polopřímé vyprávění proplétá objektivní vyprávění s podáním jednotlivých hrdinů Člověk na kolejích, Občan Kane – filmové vyprávění kombinované s výpověďmi hrdinů Filmová naratologie Oproti literatuře, tedy otevřenému systému jazyka, který umožňuje různočtení, je filmový obraz daleko přesnější, nese jasnější význam. Film je nepoměrně mladší uměleckou disciplínou, a proto pochopitelně čerpá ze sobě blízkého odvětví staršího – z literatury, podobně jako ve svých počátcích používal zkušeností z divadla. Výrazové prostředky filmu jsou mnohem bohatší a složitější než ty literární, stále rozvíjí. Vyprávění: 1. Klasické vyprávění obrazem, bez přítomnosti autorského hlasu = filmový a nejčastěji používaný způsob vypravování. 2. Narativní hlas zvenčí; vypravěčský hlas může náležet autorovi, některé z postav, anebo jeho původce může dokonce zůstat neurčený. 3. Narativní hlas patřící autorovi či hrdinovi přítomnému na plátně, který vypravuje příběh publiku. 4. Vypravovat lze i písemným textem na plátně (dědictví němého filmu). Dnes např. označení prostoru a času filmového děje… 5. Vyprávět lze střihem → může se stát nebezpečnou ideologickou manipulací i zajímavým postupem k uvedení autorských pohledů. 6. Dalším nástrojem může být i kamera; například subjektivní občas doprovází vpravování v ich-formě. 7. I nové kategorie autorského postoje. Filmový vypravěč Co se týká koncepce filmového vypravěče, Fleishman ve své knize Story Telling situation in cinematic history zdůrazňuje fakt, že filmový vypravěč není totožný s hlasem vypravěče. Filmovým vypravěčem nazývá všudypřítomného činitele, který předvádí film, a je složen z jednotlivých komponent, jako je zvukový kanál a obrazový kanál. Hlas vypravěče tedy může být jednou složkou celkového díla. Při snaze o určení zdroje vyprávění přišli filmoví teoretici na řadu možností. Identifikovat opravdového tvůrce filmu s vypravěčem, kterého vidíme či slyšíme, je základní chybou. Nejen proto, že sám vypravěč, který informuje o událostech ve snímku, nemusí být nutně jeho součástí. Také ve filmové vědě se setkáváme s pojmem „implicitní autor“, což je lidský konstrukt. Někdo, koho si představujeme za samotným textem, ale s původním autorem nemá nic společného. Dá se říct, že se zrodil až z textu, až potom co jsme něco přečetli.