MODELY FILMOVÉ ADAPTACE Z počátku vycházely modely adaptace především ze srovnávací analýzy, kdy se komparoval film a kniha. Film byl posuzován především ve vztahu ke své předloze a jeho kvalitu výrazně určovalo věrnostní paradigma. Tento přístup se samozřejmě nevyhnul jistému zkreslenému pohledu a přehlížení uměleckých kvalit filmu. V případě hodnocení filmové adaptace se totiž nelze opírat pouze o věrnost literární předloze, ale je potřeba akceptovat rozdílné možnosti filmového a literárního média, a také to, že filmovou adaptací vzniká nové umělecké dílo. Důraznější debaty o teorii adaptace ovlivněné těmito podněty se rozvíjejí od 50. let 20. století, a to zejména v angloamerickém prostředí amerických a britských universit, kde na nově ustavených filmovědných oborech vznikaly stěžejní koncepty adaptačních teorií. V nich se autoři snaží postihnout povahu adaptace, míru věrnosti a zdařilosti či lépe způsob uchopení literárního díla. Adaptační studia ve světě 1) George Bluestone – Novels to film (1957) - „otec“ adaptačních studií → zabýval se jako jeden z prvních teorií filmové adaptace - poukazuje na rozdílnost filmu a literatury → pracují s odlišnými způsoby a prostředky uměleckého vyjádření - literatura – jazykové vyjádření X film – prezentuje se vizuálně → vztahy mezi oběma médii v praxi neslučitelné = příčina, že filmová adaptace se nikdy nemůže podobat literární předloze → slouží jen jako inspirační zdroj pro vlastní tvorbu filmaře, který nevytváří adaptaci, ale nové dílo - na Bluestona později navázala řada dalších autorů 2) Geoffrey Wagner – The Novel and the Cinema (1975) - popisuje 3 možné druhy adaptace: § transpozice = prosté přenesení románu na plátno → vzniká snímek velmi věrný předloze § komentář = volnější parafráze předlohy, adaptátor vědomě změní určité části původního díla § analogie = výrazné vzdálení se předloze ve snaze vytvořit odlišné a zcela nové umělecké dílo 3) Michael Klein a Gillian Parkerová – The English Novel and the Movies (1981) - obdobný trojčlenný model: § věrnost vůči příběhu § interpretace příběhu = zachována základní struktura příběhu, text podléhá interpretaci nebo dekonstrukci § pojetí originálu jako syrové matérie = původní dílo slouží jen námět nebo východisko pro vytvoření nového originálního díla 4) Dudley Andrew – Concepts in Film Theory (1984) - zásadní pokus o vytvoření adaptačního modelu → zavedl tzv. triadický model = popisuje tři adaptační situace: § výpůjčka = nejčastější a nejvolnější adaptační způsob → pouhá inspirace určitým prvkem, motivem, zápletkou, scénou či myšlenkou (adaptace čerpá hlavně z příběhů, které jsou dobře zavedené – např. Bible, mýtické příběhy = jsme s nimi obeznámeni) v adaptaci → zachovány hlavně strukturní roviny díla (rozvržení postav, charakteristiky a vzájemné vztahy), základní prvky narace či kulturní a geografický kontext díla § transformace = adaptace se s větším úsilím snaží zachovat podstatné rysy originálu – věrnost „liteře“ textu (postavy a jejich vztahy, prvky určující sociální, kulturní a geografický kontext, základní prvky narace), nebo jeho „duchu“ (zachování klimatu, hodnot, rytmu a stylu originálu) → ve snaze přiblížení se „duchu“ původního díla je velmi složité tuto entitu naplnit → odlišnosti mezi předlohou a adaptací vycházejí především z rozdílné podstaty obou médií § křížení = adaptace se snahou zachovat text originálu v co nejvyšší míře věrnosti → adaptátor si je vědom specifičnosti a jedinečnosti tohoto textu → ani v tomto případě nelze přenést všechny mody a aspekty literární narace 90. léta → další vlna zájmu o filmové adaptace → přehodnocení některých starších východisek a komplexnější chápání adaptace jako interdisciplinárního kulturního dialogu 5) Brian McFarlane – Novel to Film: An Introduction to the Theory of Adaptation (1996) - odkazuje na teorie Georgese Bluestona - odsuzoval do té doby převládající studie, které klady důraz na „věrnost“ vůči knize X adaptaci se rozhodl zkoumat v návaznosti na strukturální analýzu narativu Rolanda Barthese - vyšel z jeho rozlišení funkcí a indicií → oddělil prvky literárního díla, které lze snadno převést na filmové plátno X ty, jež vyžadují adaptaci („transfer“ a „vypovídání“) - např. zápletka příběhu nepřináší filmařům větší obtíže X převod atmosféry fikčního světa, charakterizace postav → složité - dvojčlenný model adaptace § situace transferu (to, co patří k vyprávěnému příběhu, co není spjato s jedním sémiologickým systémem a může být přímo přeneseno do filmu) § situace vlastní adaptace (to, co patří k vypovídání, které je vázáno na jeden sémiologický systém, vyžaduje vlastní adaptaci) - zdůrazňuje, že výsledný film nikdy není zcela nezávislý, neboť je vytvořen dle daného textu, ať už se s ním vyrovnává jakkoliv 6) Kamilla Elliottová – Rethinking the Novel/Film Debate (2003) tvrdí v ní, že slova a obrazy lze převádět z jednoho média do druhého a že forma se dá oddělit od obsahu. Představuje šest neoficiálních modelů adaptace: pojetí spiritistické (nejdůležitější je zachytit ducha textu čili autorský záměr, představivost a styl, ale často se tomu do cesty staví „mrtvá litera“ původního textu), adaptace jako břichomluvectví (text, z něhož adaptace vychází, představuje neživé tělo, jež není potřeba opustit, ale vzkřísit ho pomocí nové, filmové duše), jako záležitost genetickou (mezi knihou a filmem se přenáší jakási „hloubková narativní struktura, podobná struktuře genetické“), jako rozklad/sklad (de/rekompozici) (adaptace mísí znaky textové a filmové a pro její interpretaci je nutné postupovat nejen od románu k filmu, ale i opačným směrem), jako inkarnaci (využívá náboženský koncept „slova učiněného tělem“, kdy text je ve filmu zhmotněn a jeho nově vytvořená fyzická podoba zpětně ovlivňuje čtení knihy, neboť filmové obrazy mohou při návratu k románu překrýt vizualizace dřívější) a jako trumf (preferuje filmové médium oproti literatuře, filmová adaptace usiluje o „zušlechtění a racionalizaci románu“ a o to, aby se stala lepší reprezentací příběhu, než byla kniha). 7) Linda Hutcheonová – A Theory of Adaptation (2006) → jedna z nejzásadnějších teoretických publikací Filmovou adaptaci autorka vnímá jako tvořivý a svébytný tvůrčí akt, který vykazuje určitý druh nezávislosti na své předloze, vyplývající také z vlastní jedinečné vyjadřovací schopnosti každého média. Pojem adaptace tak neomezuje jen na variantu film-literární předloha, ale zahrnuje sem i přepisy divadelních her, oper, počítačových her, videoklipů aj. Hutcheonová adaptaci nahlíží ze tří rozdílných nesouvisejících perspektiv jako transpozici díla (pouhá změna média, žánru nebo rámce způsobená odlišnou interpretací), tvořivý a interpretační proces (nové pojetí díla a jeho přivlastnění a zužitkování) a rozšířené intertextuální zapojení (sleduje intertextuálnost díla). Adaptací neoznačuje jen výsledný produkt, ale i samotný proces jeho vzniku. Během něho musí adaptátor literární dílo kreativně zpracovat, přičemž vede souboj s estetickými hodnotami a vlastnostmi díla a zároveň mu vzdává hold. Výsledné dílo je tak autonomní a nezávislé na předloze. V důsledku toho nabízí tři modely adaptace: telling to showing (převod vyprávění v předvádění), showing to showing (přechod textu z jednoho performativního média do druhého) a interakci telling nebo showing (recipient stává přímo aktérem nebo strůjcem příběhu, např. v případě počítačových her). 8) Mimo angloamerické badatelské prostředí se v oblasti adaptačních studií prosadila zejména polská teoretička Alicja Helmanová, která své úsilí shrnula do studie Tvořivá zrada: Filmové adaptace literárních děl (Twórcza zdrada. Filmowe adaptacje literatury, 1998). V ní předkládá základní a výstižnou definici pojmu filmová adaptace: „Adaptovat znamená přepracovat, přizpůsobovat novým potřebám, novému použití. Tento základní smysl pojmu je zavedený i ve filmologickém myšlení, které jej sice rozvinulo, teoreticky zakotvilo, ale také omezilo na jednu oblast – na vztah literatury a filmu.“[1] Zároveň rekapituluje několik možných pohledů na adaptační proces a uvádí autory, kteří se adaptaci věnují. Sama pak nabízí vlastní třídění adaptací podle jejich historické proměnlivosti s ohledem na historickou poetiku filmu. Adaptační studia v českém kontextu V českém prostředí se neobjevují zásadnější studie, které by si kladly za cíl vytvořit specifický a původní adaptační model. Problematice adaptací se u nás nicméně průběžně od 80. let 20. století věnovalo několik výrazných osobností. Jiří Cieslar ve svém textu Zamyšlení nad Babičkou Boženy Němcové a její filmovou (televizní) interpretací (1988) rozlišuje dvojí pojetí adaptace – interpretaci a adaptaci. Adaptací rozumí doslovný (věrný) přepis do filmového média (Babička Jana Čápa) a interpretace podle něho zohledňuje autorský zásah do zdrojového textu a přináší osobitou meditaci nad dílem (Babička Antonína Moskalyka). Literární a filmová historička Marie Mravcová od 80. let publikuje srovnávací studie o filmových adaptacích a jejich předlohách (část z nich je zahrnuta v knihách Literatura ve filmu, 1990 a Od Oidipa k Francouzově milence, 2001). Vztah film – literatura nahlíží především z perspektivy jejich společné schopnosti vyprávět příběh, která vytváří základní platformu pro souběžné estetické vlastnosti. Proces adaptace pak nahlíží z pohledu sémiologie jako proces konkretizace, který automaticky postuluje významové posuny filmové adaptace od své předlohy. Mezi další české teoretiky zabývající se problematikou filmové adaptace patří jazykovědec, filmový a literární historik Petr Mareš, který vydal společně s Alenou Macurovou knihu Text a komunikace. Jazyk v literárním díle a ve filmu (1992) a společně s Petrem Szczepanikem připravil antologii Tvořivé zrady (2005), která zahrnuje nejvýznamnější příspěvky polských autorů k debatě o filmu a audiovizuální kultuře. Opomenout nesmíme také studie Petra Málka z počátku 90. let, publikované ve filmovém časopise Iluminace (např. Konkretizace v literatuře a ve filmu, 1991 a Teorie intertextu a literární kontexty filmu I-II, 1993). V posledních letech se vztahu literatury a filmu soustavně věnuje zejména literární historik Petr Bubeníček, který inicioval a připravil tematická čísla časopisů Iluminace (1/2010), Pandora (20/2010) a Česká literatura (2/2013) věnovaná adaptačním studiím a jejich vývoji. Shrnutí kapitoly V této kapitole jsme nejprve vyložili pojem filmová adaptace literárního díla a dozvěděli se, že je možné ji provádět mnoha způsoby – od téměř doslovného přepisu (tzv. klasické adaptace), až k volné adaptaci. Zároveň jsme se pokusili stručně načrtnout přehled důležitých adaptačních teorií, které lze aplikovat v rámci analýzy vybraných filmových adaptací. Zkoumání vztahu literatury a filmu se věnují zejména specialisté na filmovědných oborech amerických a britských universit, kde vznikaly zejména od 50. let minulého století postupně stěžejní koncepty adaptačních teorií. Mezi nejzásadnější představitele patří teoretikové George Bluestone, Geoffrey Wagner, Michael Klein a Gillian Parkerová, Dudley Andrew, Brian McFarlane, Kamilla Elliottová nebo Linda Hutcheonová. Mimo angloamerické badatelské prostředí se prosadila zejména polská filmová vědkyně Alicja Helmanová. V Česku se – oproti širokému spektru zahraničních názorů – bohužel doposud neobjevily žádné zásadnější přístupy, setkat se můžeme spíše jen s dílčími srovnávacími studiemi (např. Jiří Cieslar, Marie Mravcová, Petr Mareš, Petr Málek). Soustavněji se pak mapování vztahu literatury a filmu v posledních letech věnuje literární historik Petr Bubeníček. ________________________________ [1] HELMANOVÁ, Alicja. Tvořivá zrada. Filmové adaptace literárních děl. In: Tvořivé zrady: současné polské myšlení o filmu a audiovizuální kultuře: sborník filmové teorie 3. Praha: Národní filmový archiv, 2005, s. 133-144.