FILMOVÉ ADAPTACE PODLE LITERÁRNÍCH DRUHŮ: PRÓZA Filmové adaptace literárního díla podle literárních druhů umělecká literatura - 3 základní literární druhy: epika, lyrika a drama (próza, poezie a drama) - nevylučují se průniky jednotlivých druhů – např. lyrickoepické dílo (K. H. Mácha: Máj), lyrizovaná epika (Vojtěch Dyk: Krysař) nebo lyrické drama (Fráňa Šrámek: Měsíc nad řekou) - každý literární druh → jiné podmínky pro možnosti literární adaptace otázka: k jakému literárnímu druhu nejvíce inklinuje film v případě filmových adaptací literárních předloh? Filmová adaptace prozaického díla - pokud jde o četnost adaptování, próza zaujímá mezi všemi literárními druhy prvenství → proč se tvůrci obracejí nejčastěji k próze? → je to snad nejvhodnější materiál? - film a literaturu spojuje vyprávění x vyrovnat se s dramatem či poezií → těžší (nemusí to být pravda) próza (umělecká próza) → neveršovaná a nedramatická díla → emancipovala se až poměrně pozdě - až 18. stol. – preromantismu a osvícenství → narůstá význam prózy = prosazení románu - poč. 19. stol. – romantismus → próza = rovnocenné postavení s ostatními druhy (román dominuje) - 20. stol. – próza převažuje → literatura psaná neutrálním, „přirozeným“ jazykovým stylem Dělení na základní prozaické žánry – podle rozsahu 1) povídka = kratší prozaický útvar s jednoduchou fabulí - vychází z vypravěčské tradice → lidová vyprávění – do 18. stol. nazývané historie - moderní povídka → vznik v romantismu = kratší prózy s jednoduchým syžetem a volnou kompozicí (obraz, historie, vyprávění…) - kondenzovaná narativní linie → jako stvořená pro filmové ztvárnění X postavy ne tak rozvinuté, jako je tomu u delších prozaických útvarů → většinou pro celovečerní film rozsahem krátká!!! - nevyžaduje eliminaci, ale opak = bývá rozšiřována a doplňována možnosti filmových adaptací povídky: a) filmová povídka → např. studentské etudy (20-30 min.) + animovaný film 1965: Sběrné surovosti (r. Juraj Herz) – Bohumil Hrabal: Perličky na dně (nevešlo se do filmu) b) celovečerní filmy natočené na základě jedné povídky 1949: Divá Bára (r. Vladimír Čech) – Božena Němcová 1964: Démanty noci (r. Jan Němec) – Arnošt Lustig: povídka Tma nemá stín (Démanty noci = jiná povídka) → surrealisticky laděný debut o útěku dvou židovských chlapců z transportu smrti → osobitá interpretace předlohy → reálné a imaginární zde často splývá c) povídkový film - několik samostatných příběhů → spojeny tématem, postavou, prostředím 1965: Perličky na dně – 5 povídek Boh. Hrabala → Jiří Menzel: Smrt pana Baltazara + Jan Němec: Podvodníci + Evald Schorm: Dům radosti + Věra Chytilová: Automat Svět + Jaromil Jireš: Romance d) více povídek spojeno v jeden celek – jednolitý film (nezasvěcený divák to nepozná) 1949: Němá barikáda (r. Otakar Vávra) – Jan Drda → ale nevydařená adaptace, zatížena ideologií 1962: Transport z ráje (r. Zbyněk Brynych) – volně na motivy povídek Arnošta Lustiga Noc a naděje Lustig napsal scénář s Brynychem (i odborný poradce) → čerpá děj ze 3 povídek: Růžová ulice – motiv s Alžbětou Feinerovou a panem Spieglem (dva staříci se vzájemně podporují) Štěpán a Anna – rozhovor milenců před deportací Modravé plameny – situace s podepisováním transportů (rada starších) + postavy mladíků a dívky Lízy doplněny situace s natáčením dokumentárních filmů 1970: Krajina po bitvě (r. Andrzej Wajda) – podle předlohy Tadeusze Borowského Bitva u Grunwaldu (v souboru povídek Rozloučení s Marií, využity také motivy z dalších povídek této knihy) e) nutnost rozšířit povídku o další motivy 1960: Vyšší princip (r. Jiří Krejčík) – podle povídky Jana Drdy, ale krátká → na rozšíření se podílel sám autor → s režisérem text výrazně dotvořili → předlohu rozšířili o další dějové roviny i postavy → ve filmu není pozornost upřena jen na statečné gesto profesora latiny, ale významné i postoje studentů, pedagogů i maloměsta, všech těch, kteří jsou v čase heydrichiády vystaveni nemilosrdnému teroru 2) novela = žánr převážně středního rozsahu - jeden poutavý příběh s výrazným zakončením → sevřeně stupňovaný až do překvapivého dějového zvratu (tzv. bod obratu) a závěrečné pointy - typické: potlačení popisných složek, epizodických dějů ve prospěch složky dějové - rozvoj novely → od renesance (např. Dekameron) možnosti filmových adaptací novely: - měla by nejlépe vyhovovat – svým způsobem sevřený tvar 1971: Smrt v Benátkách (Luchino Visconti) – podle Thomase Manna 1967: Rozmarné léto (r. Jiří Menzel) – Vladislav Vančura adaptace novel Vladimíra Körnera → 1964: Střepiny v trávě; 1967: Adelheid; 1973: Zánik samoty Berhof; 1978: Údolí včel; 1979: Zrození horského pramene; 1984: Lékař umírajícího času; 1988: Anděl milosrdenství; 2005: Krev zmizelého 3) román = rozsáhlý prozaický epický žánr, volná až elastická struktura - zachycuje rozsáhlou oblast jevů, událostí, vztahů a psychologických situací - obsahová, látková a motivická různorodost - mnohotvárnost kompoziční výstavby a uměleckých prostředků - fabule → široce větvená, rozvíjí hlavní i vedlejší motivy, řadu epizod, rozmanité osudy hrdinů postupný a dlouhý vývoj → ovlivnilo proměnlivosti jeho struktury: - středověk: Tristan a Isolda (1155) – první označení román - 16. století: rytířský román - 17. století: pseudohistorický román; pastýřský román → z antických námětů + mísí realitu, prožitek a fiktivní prostředí kulis; pikareskní román španělský: Gargantua a Pantagruel, Don Quijote - 18. století – osvícenství: výchovný; filozofický (Diderot, Voltaire); sentimentální, černý román - 19. století – od romantismu: pozbývá bulvárnosti → umělecky náročnější literatura - realismus = dominantní (rovnováha mezi fikcí a autentičností) – naturalistický r., socialistický realismus - 20. století – po 2. sv. válce: antiromán (nový román) románové formy: - román ve verších: lyrickoepický žánr – vyprávění spojeno s lyrikou – např. Evžen Oněgin - román-řeka: rozsáhlá vícesvazková díla, chronologicky zachycují mnoho příběhů a epizod - román-kronika: symbolický koloběh nějakého dění (např. pentalogie Vladimíra Neffa) - román generační: téma zrání generace, určité skupiny + román cyklický možnosti filmových adaptací románových předloh: - adaptace románu = složitý proces → potřeba přetransformovat z psaného slova do vizuálního kódu - původní autorská vize → změna za účelem jejího tvarování do filmového formátu - nutno rozhodnout, které z postav a dějových peripetií eliminovat a které zachovat a) Jonathan Swift: Gulliverovy cesty 1902: Gulliverovy cesty (r. Georges Méliès, Francie) 1934: Nový Gulliver (r. Alexandr Ptuško, SSSR – animovaný) 1939: Gulliverovy cesty (r. Dave Fleischer, USA – animovaný) → Studio Walta Disneye, debakl 1969: Případ pro začínajícího kata (r. Pavel Juráček, Československo) - originální směs absurdity, černého humoru, symbolů, satiry, ironie a grotesknosti - Lemuel Gulliver se dostane do kraje Balnibarbi, kde se hlavní město Laputa vznáší ve vzduchu b) Choderlos de Laclos: Nebezpečné známosti = skandální román (1782) + hra Christ. Hamptona (1986) krutá a bohatá vdova markýza de Merteuil přiměje svůdníka Vicomte de Valmonta, aby svedl mladou snoubenku de Tourvel 1959: Nebezpečné známosti (r. Roger Vadim, Francie) 1988: Nebezpečné známosti (r. Stephen Frears, VB) – Glen Close, John Malkovich, Michelle Pfeiffer 1989: Valmont (r. Miloš Forman, USA) – hrají: Colin Firth, Anette Bening, Fairuza Balk c) Mark Twain: Dobrodružství Toma Sawyera 1975: Páni kluci (r. Věra Plívová-Šimková) → inspirace románem, zasazeno do českého prostředí d) Jerzy Andrzejewski: Popel a démant (1948) 1958: Popel a démant (r. Andrzej Wajda, Polsko) - Andrzejewski s Wajdou pracoval na scénáři → řada změn: z rozvláčné románové formy převedeno v sevřený tvar (řadu situací eliminovali či vyjádřili výstižněji s využitím moderní filmové řeči) - vymezeno 24 hodinami (8. května 1945) → příslušník Zemské armády Maciej Chełmicki má s kolegy zabít komunistu Sczuku, který přijíždí „posvětit“ mír X nedopatřením zabijí nevinné oběti → úvahy nad zbytečnou smrtí člověka (Maciej pochybuje o tom, jaký je smysl jeho konání)