FILMOVÁ ADAPTACE PODLE LITERÁRNÍCH DRUHŮ: DRAMA (DIVADELNÍ HRA) drama (divadelní hra) - jeden z druhů literatury X vzniká většinou za účelem uvedení (inscenování) v divadle + počítá se zpětnou vazbou diváků (chybí-li, není to divadlo) - počítá s prostředky, se kterými pracuje divadlo → některé věci nemusejí být řečeny - základ: dramatický konflikt + dialog (slovo, vedou ho postavy na jevišti) → tvořen přímými jazykovými promluvami a jednáním dramatických postav (dialogy, monology) + scénickými poznámkami (popis prostředí, postav, vysvětlivky, neslouží k reprodukci herci) - Aristoteles: Poetika - dramata → adaptována do filmu často → snaha zopakovat úspěch jevištního díla na plátně x nemusí to platit (co funguje na divadle, filmové plátno nemusí unést) a) jazyk - dialogičnost → vytváří dramatičnost, jednotlivé repliky budují napětí + konflikt - psáno prózou – činohra, veršem – veršované drama, někdy deklamace za hudebního doprovodu – melodram, jindy je zpíváno – opera, opereta b) stavba dramatu - Aristoteles – antické drama - postupně v rámci francouzského klasicismu – expozice, kolize, krize, peripetie, katastrofa - i různé jiné výstavby – středověké drama, epické drama, absurdní drama c) specificky pracuje s časem a prostorem - děj se odehrává v určitém čase (hraje se např. 2 hodiny x ale období několika let, často může dramatický čas trvat opravdu jen 2 hodiny) - reálný čas příběhu = v přítomnosti, je mnohem sevřenější VZTAH FILMU A DRAMATU (DIVADLA) - drama → zpočátku velkou inspirací pro film (G. B. Shaw → film = zfilmované divadlo) - celá řada filmařů → vztahy mezi divadlem a filmem - úspěch díla na jevišti využít k zisku → vlastní adaptace - vývoj filmové techniky → zpočátku + v období zavedení zvuku (poč. 30. let) → nahrával adaptování dramatu (např. první hrané scénky v jedné kulise = podobně, jako když se díváme na jeviště + nástup zvuku = těžké přístroje → herci se nemohou pohybovat po scéně, ale stojí a vedou dlouhé monology) - inspirace v dramatu = spousta zajímavých témat divadlo X film → rozdíly a společné body - obě: dramatická umění – základem je konflikt - divadlo = odehrává se teď a nyní s živými herci X film = záznam, který byl kdysi pořízen - divadlo = divák může reagovat na hercovu akci a zpětně ho ovlivňovat X ve filmu ne (materiál natočen, výsledek se nezmění) - herec na divadle = pracuje kontinuálně (postupuje od začátku do konce) X ve filmu takto pracovat nemusí (postup práce závisí např. na produkčních podmínkách – nejprve se točí konec a nakonec začátek; herec – vede-li dialog – vůbec nemusí hovořit se svým kolegou...) - prostor divadla = specifický, vždy „stylizovaná“ scéna (reálná a zároveň náznaková – symbolická kulisa) X film = většinou zachovává realistické ztvárnění + prostor vytváří pomocí střihové skladby MOŽNOSTI FILMOVÝCH ADAPTACÍ DRAMATU - jak se s tím má vyrovnat film!!! → dost často se to nedaří X ale časté adaptování - důvod: úspěch na jevišti předpokládá i úspěch na plátně → co unese divadlo, nemusí unést film 1) film je buď jen a pouze „záznamem“ divadelní hry → zfilmované divadlo 1960: Srpnová neděle (r. Otakar Vávra) – předloha František Hrubín - nevydařená adaptace → co fungovalo na divadle, nevyšlo ve filmu - zásadní dílo dramatiky konce 50. let 20. století (Hrubín psal přímo pro Národní divadlo v Praze = programová hra, o stavu tehdejší společnosti) → režie: Otomar Krejča (vyjadřovalo zásadní postoje) → úspěch divadelní inscenace nebyl zopakován ve filmu - tvůrci adaptace → téměř doslovně respektovali podstatu textu = dodržování textu a struktury - snaha najít filmové prostředí pro jednotlivé výjevy → zmizela specifická divadelní dekorace X i zde zachovány motivy výtvarné stylizace dané inscenace - vyznívá jen jako pouhý „záznam“ a zfilmované divadlo - nevznikla tak filmová adaptace, ale titul inscenovaný prostřednictvím kinematografie 1985: Oldřich a Božena (r. Otakar Vávra) - historická hra z r. 1967, uvedena v Divadle na Vinohradech (27. 9. 1968) + i řada dalších divadel - už tehdy ji chtěl Vávra zfilmovat, spolupracoval s Hrubínem na scénáři → zapracovali výrazné odlišnosti od literární předlohy + rozbíjejí jednotu místa, času a děje - průběh jednoho podzimního dne (o všem, co se odehrávalo dříve, se pouze mluví) - v čem spočívá neúspěch adaptace? - doba vzniku textu, inscenace X film - inscenace (září 1968) → vnímána v rámci situace po vpádu vojsk do Československa, akcentován otevřený závěr X doba vzniku filmu (1985) → jiná situace, ve stylu Vávrových historických velkofilmů z 50. let (i úvodní a závěrečné titulky) - řeč jeviště, Hrubínův text x řeč ve filmu - poetika: určitá básnivost, umělecká licence Hrubína, stylizace (např. motiv ženského zpěvu charakterizuje Boženu, která nikdy nevystoupí) = moderní romantické divadlo (život x smrt, tvorba mýtů...) → snese určitou stylizovanost, symboliku + divák chce odhalovat významy X to ve filmu chybí, ztratilo se, působilo křečovitě - vyprávění, narace - divadlo = není vyprávění, ale dodržována téměř jasná jednota místa, času a děje - film = obohaceno o retrospektivy, děj zpřeházený, naturalismus, pokus zapojit staré pohanské rituály 2) drama je přizpůsobeno požadavkům filmového umění - jak ale dílo adaptovat? → zříct se původního díla a nahradit ho jiným a respektovat 1957: Sen noci svatojánské (r. Jiří Trnka, animovaný loutkový film) - vychází z komedie Williama Shakespeara – je i není to věrná adaptace - Trnka zvolil osobitý klíč k adaptování: ač je Shakespearova dramatika postavena na slovu x od slov se dokázal oprostit → potlačil je, soustředil je jen na promluvy vypravěče, který děj s jemnou ironií komentuje a citlivě pomáhá v orientaci v ději - slova zastupují scény loutkového filmu – divákova fantazie se soustředí na vizuální stránku - scénosled je víceméně věrný předloze, zásadnější scény nevynechány - komedie s pohádkovými motivy (nadpřirozený svět víl) → loutkový film velmi vyhovuje (x hrané filmy většinou moc neměly úspěch) 1948: Hamlet (r. Laurence Olivier, Velká Británie) → zfilmované divadlo - dominantní postava britského filmu ve vztahu k shakespearovským adaptacím 1996: Hamlet (r. Kenneth Branagh) → navázal na Olivierovo postavení, uctivé adaptace - Hamleta nechal šílet v době nástupu parních lokomotiv 1984: Amadeus (r. Miloš Forman, USA) → příklad zdařilé adaptace - podle hry Petera Schaffera Amadeus (1979) – fascinující příběh setkání geniálního Mozarta s průměrným hudebníkem Salierim 3) volná adaptace 1974: Hvězda padá vzhůru (r. Ladislav Rychman) - film na motivy: Ladislav Stroupežnický: Strakonický dudák → vznikl úplný blábol - přeneseno do současnosti, ale motiv člověka, který podlehne svodům, zůstává - posunuto do polohy muzikálu - akceptována politická linie – hrdina se vrací z kapitalistické ciziny do socialistického Československa to ho přijímá → v podstatě jde o agitku