545
Šedesátá léta jako období
symbiózy literatury a filmu
Období šedesátých let charakterizovalo výrazné propojení literární a filmové
sféry. Jako zvláště významné se pro vztahy literatury a filmu ukázalo zejména
tím, že se zřetelně prosazovala snaha o dosažení ekvivalence a kongeniality
mezi literárními a filmovými díly a že u řady autorů došlo k úzkému sepětí literární
a filmové aktivity. Někteří slovesní tvůrci (Oldřich Daněk, Pavel Kohout)
se začali věnovat rovněž filmové režii. Spisovatelé často sami psali scénáře
vycházející z jejich literárních textů (respektive se na těchto scénářích podíleli)
a na druhé straně se scénáře stávaly zdrojem těchto textů. V díle několika
autorů (zvláště Vladimíra Körnera a Jana Procházky) se literární práce a práce
pro film prostupovaly, takže jejich prózy v sobě již zahrnovaly předpoklad
pozdější filmové realizace, nebo naopak vznikaly úpravou dříve připraveného
scénáře. Ve své výstavbě pak byly inspirovány scenáristickými vyjadřovacími
zvyklostmi a „filmovým viděním“. Instruktivní je v tomto ohledu například
novela Vladimíra Körnera Adelheid,
jíž předcházel (neschválený) filmový
scénář a po níž následovala filmová
verze režiséra Františka Vláčila
(f. 1969). Jiný příklad sepětí slovesné
a filmové oblasti v šedesátých letech
představuje rozšíření edic filmových
scénářů – mimo jiné byly vydány
scénáře několika filmů tzv. nové
vlny (3 ½, 1965), scénáře hudebních
filmů Starci na chmelu a Kdyby tisíc
klarinetů (Starci a klarinety, 1965)
nebo scénář Josefa Škvoreckého Farářův
konec (1969). „Filmový“ charakter
narace – důraz na vizuální
a zvukové charakteristiky a na dialog,
hledisko vypravěče, které jakoby
odpovídá filmovým záběrům, ostré
přechody mezi scénami a podobně –
se přitom podepsal nejen na „velké“ Obálka předlohy k Vláčilovu filmu
Literatura III_2.indd 545Literatura III_2.indd 545 19.3.2008 11:08:1519.3.2008 11:08:15
546
LITERATURA V MASOVÝCH MÉDIÍCH: FILM, ROZHLAS A TELEVIZE
próze šedesátých let, určené dospělým čtenářům, ale i na tzv. nové vlně novel
a románů pro mládež, jejichž autoři v sobě také spojovali profese scenáristy
a spisovatele (např. Ota Hofman).
Obrat filmu k české literatuře 20. století
Zatímco v padesátých letech byla podstatným zdrojem filmových adaptací
literatura 19. století vyzdvihovaná do pozice vzorové národní klasiky, s počátkem
následující dekády se akcent zcela zřetelně přenesl na literaturu novější.
Předmětem adaptací se mnohdy stávala díla právě vydávaná, případně dosud
nepublikované rukopisy. Jako východisko pro filmy přitom postupem času
vystupovaly zejména kratší literární útvary.
V atmosféře zásahů proti pokusům o svobodnější uměleckou tvorbu, která
poznamenala přelom padesátých a šedesátých let (v oblasti filmu měla tento
účinek zejména konference o československé kinematografii v Banské Bystrici
na počátku roku 1959), se pozornost adaptátorů často obracela k dílům
oficiálně vyzdvihovaných autorů a k dílům, která byla ideologicky využitelná
tím, že zdůrazňovala antagonismus dvou světů (socialismu a kapitalismu),
případně tematicky zpracovávala příběhy z dělnického hnutí, události února
1948 a podobně.
Vznikl tak například přepis románu Marie Majerové Nejkrásnější svět
(f. s tit. Kde řeky mají slunce, 1961, rež. Václav Krška) s tématem osobní a společenské
emancipace. O formování dělnického hnutí v druhé polovině 19. století
pojednávala adaptace novely Vladimíra Neffa Zelené pochodně (f. s tit. Pochodně,
1960, rež. Vladimír Čech). Vyhrocenost třídního protikladu zdůrazňovaly
adaptace románu K. M. Čapka Choda Kašpar Lén mstitel (f. s tit. Mstitel, 1959,
rež. Karel Steklý) a románu Gézy Včeličky Policejní hodina (f. 1960, rež. Otakar
Vávra). Z díla Karla Čapka byl zfilmován román První parta (f. 1959, rež.
Otakar Vávra), přičemž v příběhu zasazeném do hornického prostředí byl
opět vyzdvižen třídní aspekt. Do jisté míry lze k těmto filmům přiřadit i přepis
historického románu Alfréda Technika Mlýn na ponorné řece (f. s tit. Ďáblova
past, 1961, rež. František Vláčil) s motivy církevního fanatismu a odporu proti
feudální vrchnosti.
Pokud šlo o současnou tematiku, znovu byl pro film využit román Jana
Otčenáška Občan Brych, jehož některé vedlejší motivy se ve filmu Jarní povětří
(f. 1961, rež. Ladislav Helge) staly východiskem pro kresbu protikladu mezi
opravdovostí komunistického přesvědčení mladých lidí a kariérismem starší
generace. Schematicky pojatá problematika emigrace a agentů Západu vystupuje
do popředí ve filmové verzi dramatu Františka Pavlíčka Labyrint srdce
(f. 1961, rež. Jiří Krejčík). Film Noční host (1961, rež. Otakar Vávra) podle hry
Ludvíka Aškenazyho zase ukazuje střet mezi postavou německého turisty
■
Literatura III_2.indd 546Literatura III_2.indd 546 19.3.2008 11:08:1619.3.2008 11:08:16
ŠEDESÁTÁ LÉTA JAKO OBDOBÍ SYMBIÓZY LITERATURY A FILMU
547
snacistickouminulostíabývalýmvězněm
koncentračního tábora. Neobyčejně
úspěšný film Král Šumavy
(f. 1959, rež. Karel Kachyňa, románová
verze scenáristy Rudolfa Kalčíka
vyšla v roce 1960) pojednával
v konvenci dobrodružného vyprávění
o zásazích pohraničníků proti
lidem překračujícím krátce po únorových
událostech státní hranici.
Přelom padesátých a šedesátých
let dále charakterizuje příklon k válečným
látkám, k adaptacím děl
o druhé světové válce a boji proti
nacismu. Zfilmována byla Fučíkova
Reportáž psaná na oprátce (f. 1961,
rež. Jaroslav Balík), objevily se však
i přepisy dětské knížky Jana Mareše
Práče (f. 1960, rež. Karel Kachyňa)
a povídek Jana Drdy ze sbírky Němá
barikáda. Nejzajímavější z nich je
psychologicky pojatý Vyšší princip
(f. 1960, rež. Jiří Krejčík), Drdovy
povídky ale inspirovaly i školní film Hlídač dynamitu (f. 1963) začínajících
režisérů Jaromila Jireše, Zdenka Sirového a Hynka Bočana a scenáristy Pavla
Juráčka. Jako projev snahy o odlišný pohled na válečnou problematiku,
založený na lyrizujícím zobrazení osudů obyčejných lidí, působí adaptace
povídek Ludvíka Aškenazyho Květnové hvězdy (f. s tit. Májové hvězdy, 1959,
rež. Stanislav Rostockij).
Film a tzv. druhá vlna válečné prózy
Film velmi rychle zareagoval také na vlnu válečných próz, které od sklonku
padesátých let usilovaly o psychologické postižení individuálních osudů, často
exponující motiv tragického údělu Židů v době okupace a budující sugestivní
atmosféru strachu a ohrožení. Už v roce 1959 byla Jiřím Weissem zfilmována
novela Jana Otčenáška Romeo, Julie a tma. Dílo nejreprezentativnějšího představitele
tohoto proudu Arnošta Lustiga bylo poprvé filmově využito v roce
1962, kdy na základě povídek ze sbírky Noc a naděje vznikl film Transport
z ráje (rež. Zbyněk Brynych). Další filmy následovaly v průběhu šedesátých
let: film Démanty noci (f. 1964, rež. Jan Němec) byl natočen podle povídky
■
Obálka 2. vydání od Oty Karlase s použitím
fotografie z filmu Karly Kachyni, 1961
Literatura III_2.indd 547Literatura III_2.indd 547 19.3.2008 11:08:1619.3.2008 11:08:16
548
LITERATURA V MASOVÝCH MÉDIÍCH: FILM, ROZHLAS A TELEVIZE
Tma nemá stín ze stejnojmenné sbírky, film Dita Saxová (f. 1967, rež. Antonín
Moskalyk) podle novely téhož názvu.
Do řady adaptací nových próz zpracovávajících židovskou problematiku
patří rovněž film Zbyňka Brynycha ...a pátý jezdec je Strach (f. 1964), vycházející
z novely Hany Bělohradské Bez krásy, bez límce, a Oscarem oceněný
Obchod na korze (f. 1965, rež. Ján Kadár a Elmar Klos), jehož základem je
povídka Past Ladislava Grosmana. Autor tuto povídku paralelně s prací na
scénáři upravil na rozsáhlejší novelu, jež vyšla pod názvem Obchod na korze
v roce 1965.
Adaptace literárních látek spjatých s druhou světovou válkou se ve značném
počtu objevovaly v průběhu celých šedesátých let; zájem o ně vedl například
i k „znovuobjevení“ pozapomenutého románu Miroslava Hanuše Já –
spravedlnost, spekulativní fikce rozvíjející předpoklad, že Adolf Hitler přežil
pád nacistického Německa (Já, spravedlnost, f. 1967, rež. Zbyněk Brynych).
Tematika práce a každodennosti, zábavné žánry
Na počátku šedesátých let se začaly – v návaznosti na tendenci podnícenou
jistým uvolněním v polovině let padesátých – mezi filmovými adaptacemi
výrazněji prosazovat přepisy nových děl snažících se o kritický pohled na pracovní
prostředí; většina těchto filmů ovšem svou úrovní i ohlasem u publika
za literárními předlohami značně zaostávala.
Do filmové podoby byla převedena například novela Jana Procházky Zelené
obzory (f. 1962, rež. Ivo Novák), satirická divadelní komedie Jaroslava Dietla
Nehoda (f. s tit. Hrdina má strach, 1965, rež. František Filip) nebo novela Ladislava
Bublíka Páteř (f. s tit. Úplně vyřízený chlap, 1965, rež. Vladimír Čech).
Jako jistý vrchol tohoto směřování vystupuje přepis novely Lenky Haškové
Obžalovaný, probírající otázku odpovědnosti člověka ve vysoké pracovní funkci
(f. 1964, rež. Ján Kadár a Elmar Klos).
Rychlou cestu na filmové plátno našly také nové prózy, které – v rámci tzv.
poetiky všedního dne – podávaly deziluzivní pohled na tehdejší každodennost.
Zfilmována byla novela Alexandra Klimenta Marie (f. 1964, rež. Václav
Vorlíček), prózy Jana Trefulky Pršelo jim štěstí (f. 1963, rež. Antonín Kachlík)
a Třiatřicet stříbrných křepelek (f. 1964, rež. Antonín Kachlík) nebo novela
Milana Uhdeho Ošetřovna ze sbírky Hrách na stěnu (f. s tit. Souhvězdí Panny,
1965, rež. Zbyněk Brynych).
Proces zřetelného rozšiřování žánrové škály, jímž během šedesátých let
procházela literatura, podstatně přispěl i k obdobné žánrové diferenciaci ve
filmu. Vedle četných přepisů detektivních próz (Hana Bělohradská, Václav
Erben, Eduard Fiker, Pavel Hejcman, Vilém Hejl, Anna Sedlmayerová, Josef
Škvorecký aj.) a prózy špionážní (Josef Picek) se objevily filmy s fantastickou
■
Literatura III_2.indd 548Literatura III_2.indd 548 19.3.2008 11:08:1819.3.2008 11:08:18
ŠEDESÁTÁ LÉTA JAKO OBDOBÍ SYMBIÓZY LITERATURY A FILMU
549
zápletkou čerpanou z povídek Josefa Nesvadby (Blbec z Xeenemünde, Tarzanova
smrt, obojí f. 1962, rež. Jaroslav Balík), ale také hudební film Kdyby tisíc
klarinetů (f. 1964, rež. Ján Roháč a Vladimír Svitáček), jehož východiskem
byla hra Divadla Na Zábradlí napsaná Jiřím Suchým a Ivanem Vyskočilem.
Divácky velmi úspěšný byl parodický western Limonádový Joe (f. 1964, rež.
Oldřich Lipský), založený na starším díle Jiřího Brdečky (scénář se nejvíce
opíral o dramatické libreto z roku 1944).
Filmaři tzv. nové vlny a současná literatura
Nové rysy do oblasti adaptací vnášela od roku 1964 tvorba mladých filmových
režisérů, příslušníků tzv. nové vlny; k nim se v přístupu k literárním látkám
připojili i někteří starší režiséři (Otakar Vávra, František Vláčil). Tuto skupinu
filmařů charakterizuje na jedné straně manifestační přihlášení se k dílům
reprezentujícím rozvoj české literatury v šedesátých letech, na druhé straně
snaha vyrovnat se filmově i s texty, které jsou výrazně zakotveny v jazyku
a hledají nové možnosti uměleckého vyjádření, a vytvořit tak specifickými
filmovými prostředky audiovizuální dílo ekvivalentní povahy. Tehdejší literaturu
a filmy „nové vlny“ tak spojuje zaměření na netradiční a experimentální
postupy (často ovšem film vzhledem k charakteru recepce volil jednodušší
strukturu, zvláště časovou linearizaci vyprávěného příběhu). Dále se též v obou
oblastech prosazoval sklon k modelovým příběhům a podobenstvím.
V rámci literatury šedesátých let zaujímaly čelné místo prózy Bohumila
Hrabala, k jejichž přitažlivosti pro filmové zpracování přispíval důraz na
autenticitu a originalitu obyčejného života, včetně života na okraji společnosti,
rozsáhlé, přirozeně působící dialogy, volné řazení scén a také hojné uplatnění
vizuálně působivé metaforické zkratky. Programovým filmem „nové vlny“
se staly Perličky na dně (f. 1965, rež. Jiří Menzel, Jan Němec, Evald Schorm,
Věra Chytilová, Jaromil Jireš), vycházející z Hrabalových povídek otištěných
v souborech Perlička na dně a Pábitelé; součástí Perliček měl být původně
i krátký film Fádní odpoledne (f. 1964, rež. Ivan Passer), volně se k nim připíná
středometrážní film Sběrné surovosti (f. 1965, rež. Juraj Herz). Krátce nato
Jiří Menzel s velkým úspěchem zfilmoval Hrabalovu válečnou novelu Ostře
sledované vlaky (f. 1966, film byl oceněn Oscarem za rok 1967). Další Menzlův
film Skřivánci na niti (f. 1969), založený na povídkách ze sbírky Inzerát na
dům, ve kterém už nechci bydlet, už nebyl uveden do kin a premiéru měl až
v roce 1990.
Pozornost mladých režisérů vzbudilo rovněž prozaické dílo Milana Kundery,
jednak pro tragikomické a ironické ladění, jednak pro své – v druhé
polovině šedesátých let aktuální – politické akcenty: vznikly tak filmy Nikdo
se nebude smát (f. 1965, rež. Hynek Bočan) a Já, truchlivý bůh (f. 1969, rež.
■
Literatura III_2.indd 549Literatura III_2.indd 549 19.3.2008 11:08:1819.3.2008 11:08:18
550
LITERATURA V MASOVÝCH MÉDIÍCH: FILM, ROZHLAS A TELEVIZE
Antonín Kachlík) podle povídek ze
sbírky Směšné lásky, v roce 1968
pak byl podle stejnojmenného románu
natočen film Žert (rež. Jaromil
Jireš). Podobně jako se například
Němcův film Démanty noci snažil
postihnout niternou situaci hrdinů –
v předloze zachycenou verbálně – za
pomoci obrazových vizí, Jirešův Žert
nahrazoval subjektivizované, monologické
podání Kunderova románu
důrazem na úzké sepětí minulosti
a přítomnosti.
Předmětem adaptací se rovněž staly prózy Vladimíra Párala (Soukromá
vichřice, f. 1967, rež. Hynek Bočan), Ladislava Fukse (Spalovač mrtvol, f. 1968,
rež. Juraj Herz) nebo Karla Michala (Čest a sláva, f. 1968, rež. Hynek Bočan).
K autorům, jejichž díla působila svou zakotveností ve slovesném výrazu
jako výzva pro filmové tvůrce, náleželi v prvé řadě Vladislav Vančura a František
Hrubín. Nejvýraznějším reprezentantem tohoto směřování byla adaptace
Vančurova románu Marketa Lazarová (f. 1967, rež. František Vláčil, sc. František
Pavlíček), jež proti autorovu nevšednímu jazyku staví složitou souhru
dynamického obrazu, zvuku a hudby. Filmovým experimentem byla adaptace
novely Rozmarné léto (f. 1967, rež. Jiří Menzel), která stojí na kontrastu mezi filmovou
vizuální konkretizací postav a děje a jejich silně stylizovanými promluvami,
zachovávajícími jazyk Vančurových dialogů. Lyrizovaná díla Františka
Hrubína – novela Zlatá reneta a básnická skladba Romance pro křídlovku – se
stala podnětem k hledání ekvivalentního, tj. poetického filmového vyjadřování
ve snímcích Otakara Vávry (Zlatá reneta, f. 1965; Romance pro křídlovku,
f. 1966), režiséra starší generace, který k „nové vlně“ vytvářené generací svých
žáků bezprostředně nenáležel, nicméně se dokázal jejími výboji inspirovat. (Ve
sféře historického filmu se reprezentativním
dílem konce šedesátých let
stala jeho adaptace románu Václava
Kaplického Kladivo na čarodějnice,
f. 1969, která v dobové situaci získala
platnost historického podobenství
o mechanismech moci.)
Období rozvoje „nové vlny“ ukončily
administrativní zásahy v roce
1969. Některé filmy nebyly uvedeny
do kin nebo ani nebyly dokončeny.
Vedle Skřivánků na niti postihl zákaz
Fotografie z filmu Ostře sledované vlaky, 1966
Z filmu Marketa Lazarová, 1967
Literatura III_2.indd 550Literatura III_2.indd 550 19.3.2008 11:08:1819.3.2008 11:08:18
ŠEDESÁTÁ LÉTA JAKO OBDOBÍ SYMBIÓZY LITERATURY A FILMU
551
například přepis novely Karla Misaře Pasťák (f. 1968 /výroba 1969/, rež. Hynek
Bočan), zvýrazňující drsný a pesimistický ráz příběhu, adaptaci románu Evy
Kantůrkové Smuteční slavnost (f. 1969, rež. Zdenek Sirový) nebo film Drahomíry
Vihanové Zabitá neděle (f. 1969), založený na stejnojmenné povídkové
sbírce Jiřího Křenka. Všechny zmíněné filmy měly premiéru v kinech až v roce
1990. Na postupy „nové vlny“ ještě navázal přepis „černého“ románu Vítězslava
Nezvala Valerie a týden divů (f. 1970, rež. Jaromil Jireš).
Literatura III_2.indd 551Literatura III_2.indd 551 19.3.2008 11:08:2019.3.2008 11:08:20