Myšlenka univerzální knihovny

148/ Už ve vyspělých starověkých kulturách s rozvinutým písemnictvím se objevuje problém orientace
v rostoucím množství zaznamenaných informací (dokumentů). Zpočátku měla tato encyklopedická
myšlenka motivaci osobně prestižní – takový smysl mělo zřejmě vytvoření proslulé královské knihovny
v Ninive asyrským králem Aššurbanipalem (asi 668 – 638 př. Kr.). Snahou prosadit encyklopedickou
myšlenku bylo zřejmě vedeno i vytvoření slavné Alexandrijské knihovny, v níž se za vlády řeckého
rodu Ptolemaiovců (305 – 30 př. Kr.) soustředilo údajně na 700 000 svitků děl tehdejší helenistické
kultury.

          V období novověku se snahy prosadit encyklopedistickou myšlenku stále víc zaměřují na
oblast vědy. Projevuje se např. v názorech německého filosofa a posledního polyhistora a knihovníka
– na svou dobu vynikající knihovny ve Wolfenbütelu – Gottfrieda Wilhelma Leibnize (1646 – 1716).

148-149/ Francouzští encyklopedisté se pak pokusili ve druhé polovině 18. Století soustředit
tehdejší poznání ve slavném díle s příznačným názvem Encyklopedie čili naučný slovník věd, umění a
řemesel (1751).

149/ Francouzský filosof Auguste Comte (1798 – 1857) prohlašoval, že jediným způsobem, jak čelit
důsledku nezdravé specializace ve vědě, je vytvořit jednotnou soustavu věd.

          Po Konrádu Gesnerovi (1514 – 1565) a jeho díle Bibliotheca universalis (1545), jež bylo
pokusem o univerzální bibliografii, stávalo se stále více zřejmé, že je nad síly jednotlivce
pořídit byť jen soupis stále rostoucí světové literární produkce.

          Teprve v r. 1895 vznikl v Bruselu z iniciativy dvou belgických právníků – Paula Otleta a
Henri Lafontaina – Mezinárodní bibliografický ústav s úkolem zachytit ve světovém měřítku veškerou
světovou literární produkci. Záměr po téměř 40letém vyčerpávajícím úsilí ztroskotal. Nicméně tato
snaha přinesla některé cenné výsledky a zkušenosti: Mezinárodní desetinné třídění (MDT),
Mezinárodní federaci pro dokumentaci (FID) a posléze poznání, že bez výpočetní a telekomunikační
techniky jde o úkol stěží zvládnutelný.

          … nová egyptská Alexandrijská knihovna jako knihovna všech kultur, které se kdy vyskytly
v oblasti Středozemního moře.

K problému univerzálního jazyka

150/ V evropském středověku byla univerzálním jazykem středověká latina. Spisovná latina
definitivně dožila v 7. stol. Teprve koncem 10. stol. se ustálila nová spisovná norma středověké
latiny, která se stala jazykem církevním, uměleckým a odborným. Ve 14. a 15. stol. humanisté
oživili latinu klasického římského období. Vznikla tak latina humanistická.  Později latina
ustoupila národním jazykům.

          V 16. a 17. stol. začaly sílit snahy o vytvoření univerzálního vědeckého jazyka.
Pokoušeli se o to zejména Francis Bacon („jazyk zkušenosti“), René Descartes („jazyk matematický“)
a také J. A. Komenský (myšlenka pansofie). Myšlenka mathesis universalis (jednotné vědy
s univerzálním jazykem) zaujala i G. W. Leibnize, jenž proslul tím, znovuobjevil dvojkovou
soustavu, známou již před 3–5 tisíci lety v Číně.

          V 19. stol. se pak začaly vytvářet umělé jazyky jakožto mezinárodní pomocné jazyky. Mezi
ně patří zejména volapük (1879 – 1880, Švýcar J. M. Schleyer), esperanto (1887, varšavský lékař L.
L. M. Zamenhof), interlingua (1903, italský matematik G. Peano) aj.