6)         ČAS V DRAMATU (A NA DIVADLE)


ČAS = jeden ze základních prvků dramatického textu (i scénického provedení divadelního díla)

-       informace o času v dramatu zachyceny:
  * nepřímo → v hlavním textu (v dialozích)
  * přímo → ve vedlejším textu (poznámkách)


základní rysy času v divadle a dramatu:

-       časová tranzitornost (pomíjejícnost) = rozvíjení v jednosměrném a nevratném časovém
kontinuu (čas je teď a tady → sled přítomných, teď a tady probíhajících situací)

-       přítomnost = zpřítomněná minulost → tím se drama liší od lyriky a epiky
  * lyrika – dominantní je prožitek okamžiku (uplývající čas pro tento žánr de facto neexistuje)
  * epika – dominuje čas minulý (vyprávění prostřednictvím vypravěče + její časový rozměr je v
principu neomezený a může obsáhnout libovolné časové rozpětí + popis a detailnost)
  * drama – komplikovanější: zpřítomňuje předváděním minulé příběhy

příběh vyprávěný dramatem je umístěn v minulosti (spřízněnost dramatu s epikou) X ale předváděn
přímo (jako sled přítomných, teď a tady probíhajících situací)


čas dramatu → limitován: drama je určeno pro scénické provedení, a tak nemůže obsáhnout velké
časové rozpětí

-       dramatik → musí příběh koncentrovat, vyzdvihnout významné události X epika ne

-       drama → zhuštění a výběr situací a reflexe minulého děje (umožňuje zpřítomněním minulého
děje)


pro drama → je zásadní rozdíl mezi fabulí a syžetem → doplňující se protiklady, dva aspekty příběhu

-       Tomaševskij, 1965: „Fabule je to, co se skutečně stalo, a syžet způsob, jakým s tím byl
čtenář seznámen."

-       fabule = výčet, souhrn událostí (případně situací, motivů) seřazených podle chronologické
následnosti → v podstatě děj, který si sestavujeme

-       syžet = způsob zprostředkování těchto událostí → jak je nám zjevována fabule

př. Král Oidipus → fabule = celý život Oidipa X syžet = koncentrován do několika hodin → jeden
život zpřítomněn v jednom dni


v dramatu se projevuje → souvztažnost tří časových rovin

-       abychom zachytili komplexnost časové struktury dramatu, je nutno kromě roviny syžetu a
fabule vzít na vědomí i další časovou rovinu → rovinu vnímání

-       pokud drama čteme = čas čtení

-       sledujeme-li hru v inscenaci = délka inscenace

→ drama nutno charakterizovat popisem souvztažnosti všech tří časových rovin


1) čas jevištní (vnější, realizační, čas vnímání)

-       čas události spojený s průběhem představení = čas diváka, který danému představení přihlíží

-       to, co se děje mezi začátkem a koncem představení → vždy přítomný

-       různý → měřitelný začátkem a koncem představení (aktovka pro děti x Shakespearovo drama)

-       psychologicky → subjektivní vnímání času (nuda x nadšení)

-       v principu vždy čas jevištní koncentrovaný, zahuštěný → má znakový charakter


2) mimojevištní čas (dramatický, čas zobrazený dějem, vnitřní)

-       čas fikce, o níž představení vypráví (fabule) → čas v dramatu zobrazený


vztah mezi časem jevištním a mimojevištním

-       způsob, jakým zápletka organizuje materiál fabule a jakou časovou montáž jednotlivých prvků
nabízí čas fikce (vyprávění) → vzniká temporytmus


a)       dramatický čas > jevištní čas

-       dramatický příběh – často rozprostřený do několika dnů nebo měsíců → se v divadle odehraje
za několik hodin → reálný čas (dramatický) je většinou delší než čas jevištní

např. děj tragédie Romeo a Julie (Shakespeare) probíhá čtyři dny X na jevišti proběhnou za dvě až
tři hodiny

-       klasicistní estetika (Boilleau) → dramatický čas nesmí překročit 24 hodin

-       jevištní čas → vždy koncentrovaný, zahuštěný = má znakový charakter

-       koncentrace času → dosahuje se dvěma postupy:
  * vynecháváním nedůležitých a okrajových situací, nebo jejich zpřítomňováním skrze vyprávění
  * koncentrace času uvnitř scény: jeden z důvodů, proč máme jako diváci dojem, že drama má velký
spád

b)      dramatický čas = (je stejně dlouhý jako) jevištní čas

-       jednota času → drama proběhne během několika málo hodin či nepřesáhne „jeden oběh slunce“
(Aristoteles) + i v případě, kdy je čas delší, ale scény na sebe úzce navazují

-       pokud je v dramatu jeden ústřední konflikt → přirozené, aby se děj netříštil do epizod a do
velké časové šíře

-       antické divadlo → zachovávání jednoty času není normou, ale nepsaným pravidlem (dojem
jednoty vzniká tím, že děj je jednoduchý a koncentrovaný a zároveň text téměř neobsahuje implicitní
údaje o čase)

-       klasicismus → nejdokonalejší příklady → klasicistní doktrína (respektování domnělých
aristotelských pravidel bylo prohlášeno za zákon)

-       př. Racine: Faidra nebo Britannicus – jeden příběh bez jakéhokoliv přerušení

+

-       naturalistické divadlo a drama (1:1) → snaha imitovat realitu (na jevišti mohl divák vidět
skutečné hodiny odtikávající čas stejným tempem jako jeho vlastní hodinky) → však pouze výjimka


c)       dramatický čas < jevištní čas

-       velmi vzácné → poetické divadlo (Robert Wilson)

-       inspirované možnostmi filmu → nedochází ke zpomalení jevištního času diváckého vnímání x
ale k zaostření na určitý okamžik

-       zvýraznění průběhu určité akce jejím stylizovaným zpomalením


čas v rámci fabulační výstavby

práce s časem v rámci fabule může mít různé uspořádání:

-       kontinuální/lineární → události řazeny v časové posloupnosti tak, jak jdou za sebou

-       diskontinuální → události časově řazeny bez ohledu na plynutí přirozeného času, řada
odboček a trhlin

-       simultánní → dvě paralelní časové roviny

-       řetězová kompozice → řetězec víceméně volných událostí

-       kompozice rámcová → události jsou časově zarámovány rámcem přítomnosti a vrací se do
minulosti

-       kompozice cyklická → události se vrací do jednoho bodu – většinou přítomnosti

-       drama 20. století → pod tlakem filmu → dochází k rozrůznění možností časové organizace →
všechny možnosti, které filmu poskytuje filmový střih, si divadlo a drama také osvojily
  * retrospektiva → rozrušuje kontinuitu syžetového času odskokem do minulosti a událost z
prehistorie je předváděna, zpřítomňována dialogem a hereckou akcí → traktována objektivně jako jiné
situace hry → údajně poprvé použil Arthur Miller: Smrt obchodního cestujícího (1949) → časová
jednota je rozrušena několika scénami, které předvádějí různé výjevy z minulosti hlavního hrdiny
Lomana (obrazy vzpomínek mají výrazně objektivní charakter → pozorujeme minulost, nikoliv se o ní
jen zprostředkovaně dozvídáme)

  * děj vedený paralelně → Brecht: Kavkazský křídový kruh → děj je veden i paralelně, vypráví se tu
dva příběhy (jeden se týká dívky Gruši, druhý samozvaného soudce Azdaka) → obě linie začínají v
situaci lidového povstání, příběhy jsou zcela nezávislé, spojí se teprve v závěru hry (line na
úrovni fabule probíhají souběžně, ale předloženy jsou po sobě)
  * vyprávění pozpátku → můžeme se setkat s doslovným zpětným pohybem (využívá konvenci pozpátku
puštěného filmu) nebo vyprávění samotného příběhu v opačném chronologickém sledu


manipulace s časem

s časem lze také různým způsobem pracovat → manipulovat s ním, aby tvůrci dosáhli určitého účinku:

-       koncentrace / expanze

koncentrace času → se dosahuje dvěma postupy:

1)      vynecháváním všech nedůležitých a okrajových situací, případně jejich zpřítomňováním skrze
vyprávění

2)      koncentrace času přímo uvnitř scény: jeden z důvodů, proč máme jako diváci onen laický
dojem, že drama má velký spád a „řítí se“ kupředu

-       zrychlení / zpomalení (temporytmus)

zpomalení času → díky zaostření na určitý okamžik, zvýraznění průběhu určité akce jejím
stylizovaným zpomalením

-       zastavení / rozběhnutí

-       návrat zpět / promítnutí vpřed


Pro rozšíření znalostí si nastudujte následující text (naleznete ho v příloze):

JUNGMANNOVÁ, Lenka: Čas v dramatu: In: Miroslav Červenka a kol. Na cestě ke smyslu: Poetika
literárního díla 20. století. Praha: Torst, 2005, s. 245–256