8) DIALOG, MONOLOG A ŘEČ V DRAMATU dialog – základní princip a vyjadřovací prostředek dramatu = přímá řeč + s monologem v dramatu dominuje → druhově se tak drama liší od prózy a poezie - střídání promluv (replik) dvou a více postav → přímo či nepřímo vyjadřují své zájmy, názory a vztahy - do dialogu → se promítají subjektivní postoje postav - dialog = trvalá oscilace mezi akcí a reakcí DIALOG → tvoří ho účastníci (mluvčí) + dramatická situace + téma (o němž se hovoří) - rozhovor dvou nebo více postava – slovní komunikace mezi postavami - výměna informací při komunikaci – divák má pocit, že přihlíží důvěrně známé formě při komunikaci - akcelerace napětí – je důležitá proto, aby čtenář/divák byl zaujat Jan Mukařovský → určil tři typy dialogu (dominance určitého typu vždy odpovídá určitému žánru dramatu): 1) osobní d. – vyzdvihuje vztah mezi účastníky hovoru (v dramatu dominuje) → psychologické drama 2) situační d. – dominuje vztah mezi účastníky hovoru a situací (např. pracovní hovor) → akční žánry (intriková komedie, fraška) 3) konverzační d. – soustřeďuje pozornost na dialog sám jako řetězec významových zvratů (hovor pro hovor) → příznačný pro tzv. konverzační nebo diskuzní hru jiné členění: 1) podle počtu postav – umožňuje rozlišit několik typů komunikace (rovnost, podřízenost, třídní a psychologické vztahy) 2) podle rozsahu – např. dialogy v klasicistním dramatu svou délkou často připomínají monology 3) podle vztahu k jednání 1) veršované dialogy - inklinují k vyšší stylizaci (deklamaci) + často delší promluvy - básnická stylizace spisovného jazyka (rytmizace, figury, tropy…) 2) prozaické dialogy - rychlejší spád a těsnější vazba replik (přibližují se přirozenému charakteru a spádu reálné mluvy) - využívají různých podob hovorové řeči lokálních dialektů, slangů a argotu každá replika, promluva postavy → má vždy dva adresáty: - adresát fiktivní v rámci světa hry (tj. jinou postavu) - adresát reálný, divák dialogy → vyjadřují vztahy mezi postavami, konfrontují jejich postoje → v absurdním dramatu – dialog výrazem diskomunikace (nedorozumění) mimoverbální dialog – aktivita pohybová, gestická a mimická MONOLOG = ucelený projev jediného mluvčího, samomluva postavy (opak dialogu) Monolog je taková jazyková promluva, která přímo nevyžaduje bezprostřední, sobě přiměřenou a adekvátní verbální (příp. neverbální) reakci. Taková orientace v něm není „zakalkulována“ a je v něm potlačena informace spojená s předpokládanou reakcí partnera promluvy. Jan Mukařovský: „Jazykový projev o jediném účastníku aktivním bez ohledu na přítomnost nebo nepřítomnost účastníků ostatních, pasivních.“ má partnera: 1) v rámci hry – nepřítomnou postavu, alter ego 2) v rámci konzumu díla – vnímatele (čtenáře či diváka) řeči stranou → zvláštní forma monologu = mluvčí komentuje situaci a zveřejňuje své postavení v ní - adresátem je pouze konzument díla - postavy přítomné na scéně je vůbec neslyší FUNKCE ŘEČI V DRAMATU 1) komunikační → dorozumíváme se, sdělujeme si informace 2) charakterizační → situace blíže specifikujeme, charakterizujeme řeč v dramatu → má znakový charakter – je to řeč znázorňující promluvu/řeč postavy lingvisté rozeznávají několik funkcí řeči: 1. funkce informační či referenční – řeč odkazuje k realitě, referuje o něčem 2. funkce expresivní – jakým způsobem se v promluvě zračí individuální rysy mluvčího - v některých epochách → celkový autorský styl dominuje (např. řecká tragédie nebo tragédie klasicistní) - jindy dochází k rozlišení pomocí jazykových prostředků 3. funkce apelativní – řeč je nástrojem působení na okolí → slovy přesvědčujeme, prosíme, rozkazujeme… – i v dramatu → zde posíleno v případě omezeného vnějšího fyzického jednání postav 4. funkce fatická - je zaměřena na samotné ustavení a udržení komunikačního kanálu - projevuje se např. osloveními, rétorickými otázkami a výzvami (Všimli jste si?), případně dotazy ověřujícími (Rozumíš? – Posloucháš vůbec? – Vnímáš? – Chápeš?) - tato funkce se v případě dramatického textu nijak zvlášť neproměňuje → většinou úzce spjata s funkcí informační, resp. v případě dramatu „kreativně zobrazující“ 5. funkce metajazyková - řeč má schopnost reflektovat sebe sama, odkrývat svou vlastní strukturu a upozorňovat na ni - v dramatu je místem, kdy je metajazykové funkce výrazná, zejména slovní hříčka 6. funkce poetická - důraz na samotný materiál komunikace → jazykové znaky (využití verše a rýmu, rétorických figur (metafory, přirovnání atp.) → není samoúčelné, ale má sloužit rozvíjení dramatické situace a charakteristiky postav