KONCERT


-          skladba pro jeden sólový nástroj, výjimečně pro několik sólových nástrojů a orchestr

-          utvářel se v období hudebního klasicismu ve 2. pol. 18. století v tvorbě Haydna, Mozarta
a Beethovena

-          na barokní třívětý cyklus se aplikovala sonátová forma a důsledně se začíná
propracovávat virtuózní stránka sólového partu

-          nejčastější sólové nástroje:    smyčcové (housle, violoncello),

dechové (flétna,klarinet, hoboj, lesní roh)

klavír/ varhany

-          klasický koncert je třívětý:    1. rychle (sonátová forma)

2. pomalu (velká třídílná forma)

3. rychle (rondo)

-          v koncertu se objevují 3 základní typy vztahu sólového nástroje a orchestru:

1)      sólista vede melodii a orchestr pouze doprovází (zvláště v pomalé větě)

2)      hlavní melodii vede orchestr a sólový nástroj pouze doprovází, nejčastěji figuracemi

3)      poměr sólového nástroje a orchestru je vyrovnaný, oba mají relativně samostatnou úlohu

-          koncerty pro dva a více nástrojů se psaly častěji v období baroka a klasicismu, v 19.
století jsou spíše výjimkami (Beethoven: Trojkoncert pro housle, violoncello a klavír nebo Brahms:
Koncert pro housle a violoncello)

-          období 19. století bylo obdobím velkého zájmu o oslnivou virtuozitu; (kult virtuosa –
Liszt, Paganini, Rubinstein)

-          vzniká typ tzv. concerto brillante, který je zaměřen na uplatnění sólisty v kantilénách
i ve virtuózních pasážích (Weber, Chopin: 2 klavírní koncerty – f moll a e moll – je virtuóznější)

-          ve 2. pol. 19. století vzrůstá úloha symfonického orchestru, do koncertu proniká
symfonismus, mluvíme o typu symfonického koncertu; takové psal např. Čajkovský, nebo Rachmaninov

-          v krajních případech se koncert stává spíše symfonií než koncertem což platí pro oba
Brahmsovy klavírní koncerty: d moll a B dur

-          ve 20. století vznikají jak velké koncerty, dramaticky vypjaté až symfonické, tak díla
drobná a hravá (neobarokizující a neoklasicizující tendence, např. po

-


-          barokním způsobu staví proti sobě dvě skupiny B. Bartók: Koncert pro orchestr, W.
Lutoslawski)

-          zvláštností je Koncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány B. Martinů

-          v koncertu se objevuje kadence: je to virtuózní složka bez průvodu orchestru, umísťuje
se před závěr první nebo třetí věty; je druhým provedením, neboť zpracovává témata věty; z hlediska
harmonického průtažný 6/4 – D – T, orchestr zastaví proud hudby na zmíněném 6/4, pak následuje
sólo, které obyčejně končí dlouhým trylkem, do něhož pak vstoupí orchestr D-tou a pokračuje
k tónice

-          nejslavnější koncerty 19. století:      Beethoven (C, Hes, c, G, Es)

Schumann (pfte: a/ vln: d/ vlc: a )

Liszt (pfte: Es, A)

Chopin (pfte: f e)

Mendelssohn (housle e/ klavír g, d)

Brahms (pfte: d, B/ vln: D)

Rachmaninov (pfte: g, c, d, fis)

Čajkovský (pfte: b, G, Es), (vln: D)

Dvořák (pfte g),  (vln a),  (vlc h)

Grieg (pfte: a)

Rubinstein: pfte (5), Vln (1), Vlc (2)

Saint-Saëns: (pfte 5), (Vln 3), Vlc (Vlc a)

Grieg (pfte a)

Prokofjev (pfte 6), (Vln 2), (Vlc e, g)

Šostakovič (pfte 2), (Vln 2), (vlc 3)

Berg (vln 1)



Vysvětlivky: pfte (klavírní), vln (houslový), vlc (violoncello)