S Y M F O N I E - orchestrální skladba vážného obsahu a většího rozsahu - myšlenkově patří k nejzávažnějším a nejnáročnějším skladebným druhům v dějinách evropské hudby - psána pro velký orchestr, který je podle symfonie pojmenován – symfonický - název symfonie (souzvuk) už v antickém Řecku, v evropské hudbě se od té doby vyskytoval až do 17. století v různých významech (jako název hud. nástrojů, skladeb, nebo hudby obecně) - od počátku 17. století označoval termín s i n f o n i a jednodílnou předehru italského typu s tempovým označením (R-P-R) - počátkem 18. století změna funkce: samostatná koncertní skladba, která se vyvinula z italské sinfonie, jejíž jednotlivé části se osamostatnily (1. 2. 3. Menuet, 4.) - na jejím formování měli vliv čeští hudebníci v Mannheimu (J. V. Stamic, F. X. Richter- na 3. místě Menuet, do 1. věty pronikla sonátová forma) - raně klasické symfonie měly ráz zábavné hudby, různý počet vět a neustálenou formu - postupně se v symfonické tvorbě pojetí symfonie obsahově a myšlenkově prohlubuje, což dokládá 12 Haydnových Londýnských symfonií z let (1790 – 1795), poslední 3 Mozartovy symfonie (Es, g, C „Jupiter) - za zakladatele moderní symfonie považován Beethoven: 1) rozšířil orchestr o žestě a bicí 2) menuet nahradil scherzem 3) zvětšil rozpětí vět u (6. symfonie) 4) některé s. koncipoval podle předem daného programu (popis a zvukomalba = nižší stupeň hudebního líčení) 5) do finále 9. d moll zapojil sóla, sbor a orchestr 6) zhudebňuje velké a společensky závažné myšlenky - těžištěm klasické symfonie 1. věta, postupem času nabývá stále většího významu věta finální jako vyvrcholení a vyústění celého cyklu (také psána v sonátové formě) - v 19. století je symfonie pokládána za reprezentativní hudební druh, sloužící k závažné často až filozofické výpovědi skladatelově; už nejde o množství, ale o kvalitu - v této době vznikla celá řada symfonií, které vedle sebe žily bez jakékoliv bližší závislosti. Jedná se o tyto symfonie: 1. programní symfonie = je komponována podle předem daného programu, který má mimohudební námět (nehudební povahu), jenž může být literární, výtvarný či přírodní. Takové symfonie psal: Berlioz, Liszt Mahler, Strauss 2. rozvíjející se národní školy vnesly do symfonie lidovou hudbu – především národní tance, např. Dvořák místo scherza stylizuje český národní tanec – furiant 3. v průběhu 19. a 20. století se symfonický orchestr stále zvětšuje a obohacuje o další nástroje a symfonická tvorba nabývá stále větších možností, vznikají mohutné velké symfonie dokladem je Bruckner (žestě) a Mahler 4. paralelně s velkými symfoniemi vznikají komorní symfonie pro komorní obsazení, někdy jen pro smyčcový orchestr – takový typ reprezentuje A. Schönberg: Komorní symfonie (15 nástrojů!), A. Webern: Symfonie pro malý orchestr, op.21 5. vyvíjí se i drobnější symfonie – symfonieta; P. Bořkovec: symfonietta pro komorní orchestr; L. Janáček: Sinfonietta, V. Kaprálová: Vojenská symfonietta 6. Vokální – poprvé Beethoven v deváté – v jeho duchu pak pokračovali romantičtí autoři: Mendelssohn ve 2. symfonii „Lobgesang“, Liszt v závěru obou symfonií, Berlioz (symfonie Romeo a Julie), Mahler (2., 3., 4., 8.) Slavní symfonikové 18. – 20. století Stamic 60 Liszt 2 Haydn 104 Čajkovský 6 Mozart 40 číslovaných (celkem 76) Prokofjev 7 Beethoven 9 Rachmaninov 3 Schubert 10 (3 nedok.) Scrjabin Schumann 4 Glazunov Mendelssohn 5 (12 smyčcových) Mahler 10 (9. nedokončená) Brahms 4 Strauss 2 Bruckner 11 (číslovaných 9) Šostakovič 15 Dvořák 9 Honegger 5 Berlioz 4 Milhaud 12 Martinů 6 Vyznačeno tučně = romantické symfonie období 19. stloetí