nedostal. Dvě malé postavičky s uzlíky na rukou se kymácejí na obzoru k zoufání osiřelém.
Vojtěch se za nimi dlouho dívá a postavičky se nehýbají z místa, jsouce zasazeny vedle silnice jako dva patníky.
Ráno tam byly ještě, s hlavami sehnutými nad nekonečnou poutí. Čas míjel a často je polil dešť a sežehlo slunko, ale postavičky, věčně putující, nikdy nedošly na konec dlouhé silnice. Až jednoho dne se Voj těch pustil za nimi a dohonil j e. Trupy dvou starých vrb, zkroucené a šklebící se, trčely tam nad vyschlou tůní.
Vojtě.ch sáhl do útrob vykotlaného pařezu, ale dlaň, kterou vytáhl, byla smutná a prázdná.
44
DO MESTA
„Však on už ví, zpříma za nosem 1" smál se otec, když se matka ještě starala, trefí-li František. Františkovi byl vzácný otcův smích a nebyl by jej pokazil za nic na světě; a proto se tvářil statečně a raději se ani nedíval na matku, která ho vždycky zahanbovala svou starostlivostí.
„Třicet čtyři - čtyřicet dva," říkal si cestou rozměry skleněných tabulek, které měl v městě koupit. Nejprve se šlo přes les a na cestách byly koleje, o kterých si František nikdy nedovedl představit, kdo je tam vyryl. Nikdy neviděl, aby jel lesem vůz. Loučka zůstala vzadu i Josef Vybíral, hrající si v kuličky u poslední chalupy, kdežto František měl před sebou vážný cíl. ,
Přišel na rozcestí a rozvažoval: napravo či nalevo ? Doma říkali, aby šel pořád rovnou. Ale jak jít rovnou, když jsou tu dvě cesty, jedna zahýbá
45
vpravo a druhá vlevo, a žádná nejde rovnou ? František udělá pár kroků po cestě vlevo, a vrátí se; pak jde po cestě vpravo, a vrátí se. Stojí a rozvažuje, a nebe je nad ním modré a hluboké jako oči lesních panen bez úsměvu. Jde tudy sedlák s rukama v kapsách a dívá se na Františka zkoumavě. František hned vykročí na jednu z cest a tváří se rozhodně, jako by věděl, kam jde. Stydí se za své rozpaky. Ale čím dál tím jde pomaleji. Což není-li to pravá cesta ? Konečně potká starou ženu s uzlem trávy a zeptá se jí. Musí se ovšem vrátit, rudý jako krev.
Vyšel z lesa a octl se uprostřed polí. Obilí stojí vysoko po obou stranách pěšinky a nic se nehne. Všecko tkví v zlatém tichu, které voní sytostí jako požehnaný chléb. Ale modrá barva nebe a modré oči chrp mezi obilím vzbuzují ve Františkovi podivnou úzkost svou hlubokostí. Zato vlčí máky hoří červeně a jsou odhodlány jako vášeň. František trne, jeho bosé nohy tlapkají příliš hlasitě v horkém prachu. Nahý chlap prý běhá mezi obilím a straší. František neví, čím by mu mohl ublížit, ale děsí se při každém hlasitějším šelestu.
Však obilí se pojednou rozevřelo a František uzřel radniční věž města. Ulice mu zahlomozily
vstříc a František se musil držet zdi, aby ho to nevzalo s sebou. Vyřídiv svou věc spěchal rychle odtud a neodpočinul si, dokud neucítil pod nohama chladně zelený drn. Položil opatrně sklo na mez a díval se, jak lezou brouci z pórů země a šplhají po stéblech trávy. ,,Prohánějí se mezi travou jako lidé mezi stromy," pomyslil si a zahleděl se s tesknotou do bezedného nebe. Ale pak se utěšil, vzpo-menuv si na domov. Jistě na něho už doma vzpomínají a maminka se už dívá na hodiny.
František vzal sklo a vykročil. Trochu ho bolely nohy, ale pak to přešlo. Spěchal, aby se mohl pochlubit, že byl sám v městě. Nepoví ovsem, jak se zmýlil na křižovatce. Neprozradí také nic o modré úzkosti, hluboko tkvící v tichu polí. Tomu by beztoho nikdo nevěřil.
František minul ves před lesem a pak už byl na cestách, které dobře znal, ač v lese vždycky padá na člověka jakýsi strach. Věděl však, že má domů na zavolání, a protože se styděl za svůj strach, šel schválně kolem Kaděrova lomu, před kterým ho doma vždycky varovali. Rákosí se nehybně zrcadlilo v temné prohlubni, na jejímž dně ležely lopaty a krompáče oněch lamačů, kteří přišli jednoho rána ke skále a našli ji zatopenu. Lamači už
46
47
dávno umreli, a lidé si vypravují pověsti o hloubce zatopeného lomu, avšak přes to svítívá rokle za letních večeru těly koupajících se a ráno plove po hladině smutná potrhaná tráva.
František usedl nad lomem a díval se s bázní do zlověstné vody. Říkají, že je velmi čistá. Několik kroků od kraje prý není tuze hluboko, tam se mohou koupat i malé děti. Františkovi se stávalo, když uviděl vodu v kaluži, že pocítil žízeň. A teď byl tak zmučen posledním parnem, že jeho celé tělo žíznilo po vodě. Sešel dolů a začal si svlékat šaty. Uzřel ve vodě svou nahou podobu. Měl pocit hrozné volnosti. Ale jak pokročil blíž, ucouvl před obrazem oblohy, která se ve vodě zachmuřila jakousi pohromou. František se však nepoddal. Sel pomalounku dál, a když mu bylo vody nad kolena, sedl si do ní a bil kolem sebe rukama, že se hladina poplašila až k protějšímu břehu. František ztichl a naslouchal, jak voda pleská o drn. Nebyl mu příjemný ten zvuk, příliš se podobající živému hlasu, a proto začal znovu bít kolem sebe. Když ho to unavilo, umínil si, že vyzkoumá, jak daleko se může jít. Mihlo se mu sice: ,,Kdybych se tak utopil...," zavrhl to však, neboť se mu pravidelně nevyplňovaly věci, kterými se zabýval v
svých představách. Udělal ještě dva kroky, a najednou měl před očima zelenou mlhu. Okamžik ještě nevěřil, a pak zakřičel v nevýslovné hrůze. Nahoře však už nebylo nic slyšet.
Ode vsi běželi ke Kaděrovu lomu lidé a potom tam přitáhli hasičskou stříkačku. Františkovy šaty a dvě tabulky skla ležely vedle vody, která nic ne-prozrazovala. Myslili, že se jim podaří trochu vody vypumpovat, a střídali se při práci. Pumpoval silný kovář, a chvíli pumpoval i Františkův otec, stolář se zástěrou postříkanou od žluté barvy. Na konec pumpovala i Františkova matka, ale muž ji brzo zahnal, protože si pořád utírala oči zástěrou. Leč vody neubývalo, i začali hledat dlouhým hákem. Stolář byl bled, ale nesmírně pozorný, kdežto jeho žena usedavě plakala, očekávajíc objevení synkovy mrtvoly.
Vytáhli ho za vlasy a položili na pošlapanou trávu. Stolář stál vzadu, matka však klečela u Františka a s novou bolestí, čím dál tím rozdíravější, se opět a opět ujišťovala, že je vskutku mrtev. I zatlačila synkovi oči, v kterých utkvěla naplno modrá úzkost, tentokráte nezapíraná.
48
49