Josef Hora: Čas, bratr mého srdce
Potoky mezi vrbovím,
motýlí louky domoviny,
dny, procházející se růžovým
úsvitem rovin mezi stíny,
ustaňte v běhu, dny větrné,
postavte do trávy své stany.
Ruka, jež ticho roztrhne,
vymyje šátkem tmy mé rány.
Jiný vítr a jiný den,
mocnější slunce nad hlavami.
A k jiným hvězdám, v jiný sen
nebesa otočí se s námi.
Čas, bratr mého srdce, jež jde
a odměřuje mi hodiny bytí,
zaváhá, zhroutí se do tváře mé,
usne a zavoní jak kvítí.
(ze sb. Struny ve větru, 1927)
Jan Zahradníček: Slova mrtvému
Vnuknutí mladá, spící ve větvích,
mně šeptají o měkkých krocích tvých,
efébe, peruti, jež teď jsi stínem,
hvězdám i červům blízký v světě jiném.
Tam anděl, tepna světla, z tebe vlá,
zde cvrček, herold ticha, mne se ptá.
Tam kovář stálic ležíš u kořenů,
zde větve své nad jejich spletí klenu.
Zde podzim, snítka vřesu na horách,
a vše, co země spěchá změnit v prach,
o tobě vypráví svým žalujícím pádem,
na něj jak na křídla tvé jméno kladem
Zde vše, co hyne, rozkazujíc dí:
oblaka, vítr, pták a souhvězdí.
(ze sb. Jeřáby, 1933)