I. LEXIKÁLNÍ SUBSYSTÉM A JEHO JEDNOTKY Lexikální jednotky. Slovo, motivovanost slova, slova značková, slova popisná, lexém, víceslovná pojmenování, frazémy (srov. také Příruční mluvnice češtiny s. 64-73) * lexikologie = zabývá se studiem lexikální roviny * jednotky: slova a ustálená slovní spojení (lze považovat i lexikální morfémy) * v porovnání s ostatními jazykovými rovinami je repertoár těchto jednotek podstatně rozsáhlejší * slova se skládají z jednotek rovin nižších (fonémů, morfémů - zvukově, slovotvorně, tvaroslovně lj utvářejí), jsou stavební prvky rovin vyšších (slovní spojení, věty, texty) * disciplíny v rámci lexikologie: · * onomastika: vlastní jména * etymologie: původ slov * lexikografie: teorie a praxe sestavování slov s lexikologií úzce souvisí slovotvorba 1. Slovo (např. jako jednotka?) * nemá jednotnou definici (příčina - velká formální, významová i funkční různorodost) * považováno za základní jednotku lexikální roviny * ustálená jednotka jazyka, která je utvořena řadou fonémů ve větě přemístitelnou (výjimečně fonémem jediným) a nese lexikální, gramatický, někdy pragmatický význam. Základní charakteristiky slova: a) formálně-významová jednota * stránku formální a významovou nelze od sebe oddělovat * nejde ale vždy o symetrický vztah (synonyma - více forem = jeden význam, polysémie, homonymie - jedna forma = více významů) b) fonetická a fonologická utvářenost * slovo = zvukově ucelená řada fonémů oddělená potencionálními pauzami (x v konkrétních projevech se však pauzy s hranicemi slov nekryjí (ptaljsemse) * přízvuk na první slabice v čj, slova nepřízvučná (např. příklonky) c) grafická podoba * slovo = řada grafémů ohraničená mezerami (x zjara, z jara / ptát se) d) významová stránka * lexikální význam: umožňují pojmenování předmětů, jevů a vztahů mimojazykové reality * gramatický význam: umožňuje plnění textových funkcí * pragmatický význam: mohou nést v aktuálních kontextech: vyjadřuje různé postoje mluvčího e) přemístitelnosti a nahraditelnost * slovo může měnit místo v promluvě, v češtině je slovosled volnější, ne však libovolný (Zítra půjdu do kina. Do kina půjdu zítra.) * slovo může být nahrazeno jiným patřícím na určitém stupni zobecnění do stejné třídy. (Mám, nosím svetr.) f) ustálenost * ustálené v určitém jazykovém společenství (např. hlásky lom, mol se pojí s významem, kdežto oml, lmo atd. ne) 2. Motivovanost slova (slovo na pomezí slovotvorby) - arbitrárnost (libovolnost) slovní formy * slovo je jazykovým znakem, mezi jeho formou (např. posloupnost hlásek ve slově p-e-s) a pojmenovávanou skutečností neexistuje ve většině případů žádná přímá souvislost * vztah mezi nimi vzniká pouze na základě konvence * důkaz: stejný předmět nebo jev bývá v různých jazycích označován různě (pes, rus. sobaka) - mimojazyková motivovanost * přímá motivovanost formy mimojazykovou skutečností pouze slova onomatopoistická (zvukomalebná), ale i ty jsou konvenční záležitost (v jiných jazycích různé) - vnitrojazyková motivovanost * řada slov, jejichž forma je motivačně spojena s jinými jednotkami systému * - tzv. relativní motivovanost (systémová) * - motivovanost slovotvorná (topič: slovo topit - činitelské substantivum se sufixem č), nebo sémantická (přenesená pojmenování - čočka optická, přenesení na základě podoby) 2.1 Slova popisná a značková * popisná: * slova, u nichž na základě formy a jejího vztahu k jiným slovním jednotkám lze usuzovat lexikální význam * lexikální význam je totožný se slovotvorným (je odvoditelný z formy); např. učitel (ten, kdo učí), blednout (stávat se bledým) * většina slov ale podléhá lexikalizaci (omezuje se motivovanost), význam je pak širší, užší, nebo modifikovaný * někdy forma motivovaného slova naznačuje jen některý z jeho významových komponentů (zelenina - zelená, kapesník) * značková: forma je vzhledem k ostatním jednotkám nemotivovaná (př. nos, voda, dům) 2.2 Zatemňování motivovanosti * motivovanost je často odhalena až etymologickým zkoumáním * původně popisná se stávají značkovými (např. dnes zn. slovo pestrý je etymologicky spjato se slovesem psát v původním významu malovat) * v důsledku zastření skutečné motivovanosti např. světlnice - sednice - světnice, slovo si najde novou motivovanost 2.3 jednotky lexikálního systému (jinak vymezené) Ø slovní tvary kupuje, kupoval jsem… jsou formálně různé, ale spojuje je jeden lex. význam, jejich formální diference slouží pouze k rozlišení významů gramatických Ø lexikologii zajímají významy lexikální * lexém (lexikální jednotka, dále LJ) * abstraktní jednotka lexikálního systému * zahrnuje u ohebných slov všechny jejich gramatické tvary * jen jedna forma je vždy reprezentativní (bývá ve slovnících) - infinitiv, nom. sg * víceslovné - víceslovná pojmenování (základní škola, kyselina sírová) * frazémy (usnout na vavřínech = 1 lexém) 2.4 Problematika reflexivity a počtů LJ 2.41 Reflexivita a valence: * je-li ve funkci předmětu (myl se jako sebe) = zvratné zájmeno, 2 LJ * pouze zvratné sloveso (reflexivum tantum) jako např. smát se = nesamostatný morfém dvoučlenné LJ, 1 LJ * předložková vazba: vzpomínat (vzpomínání) na = 1 LJ 2.42 Víceslovné lexikální jednotky * existuje řada ustálených spojení (doba ledová, hlava děravá…) * nemožnost nahrazovat je synonymy (*doba studená), antonymii (*doba teplá), případně rozvíjet (*doba velmi ledová) * patří sem víceslovná pojmenování a frazémy A. Víceslovná pojmenování * často charakter termínů * funkcí je pojmenovávat dosud nepojmenovanou realitu * jednoduchost tvoření, motivační průhlednost - výhoda * délka, neschopnost tvořit odvozeniny - nevýhoda * v mluveném jazyce tak dochází často k univerbizaci (základka) * většinou motivačně průhledná, jejich význam je odvoditelný z významu jednotlivých složek (šicí stroj, orel skalní) * mohou mít ale i charakter metaforický (v lidové terminologii, slzičky panny Marie) * zpravidla dvouslovná (skok vysoký), ale i vícečlenná (ústřední revizní komise) * část určující a určovaná, determinující a determinovaná - determinující (sírová) významově upřesňuje determinovaný člen obecnějšího významu (kyselina) * typy: * substantivní pojmenování + shodný adj. přívlastek (hladká mouka, kyselina sírová, se zkratkou HIV-test) * substantivní pojmenování + shodný subst. přívlastek (matematik analytik, javor klen) * substantivní pojmenování + neshodný přívlastek (poločas rozpadu, hod oštěpem) B. frazémy * ustálená kombinace alespoň dvou slovních forem, celistvý význam (zpravidla neodvoditelný z částí) a minimálně jeden z komponentů se užívá jen v tomto, nebo několika dalších spojení * často metaforické a expresivní (udělat díru do světa, lézt někomu krkem) * ve frazémech se často uchovávají archaismy (kout pikle, nemá kouska citu) * objevují se v nich i prvky monokolokabilní (nevyskytují se jinde než v tomto frazému: honit bycha, mít pré) * pojmově blízký termín - idiom: frazém označuje spíše formální stránku frazeologické jednotky, idiom významovou a) frazémy nevětné * jsou blízké k volným slovním spojením, hranice se často nedá určit * zapojují se do vět až v konkrétních promluvách a pak teprve jsou gramaticky formovány (lev salónů, Stal se lvem salónů.) * typy nevětných frazémů * frazémy s funkcí slovesnou (obsahují sloveso): dopadnout bledě * frazémy s funkcí jména v nominativu (kombinace adj. a subst.): růžové brýle * frazémy s funkcí jména v nominativu (kombinace substantiv): zkouška ohněm * frazémy s funkcí adverbiální (kombinace adj. a subst., nebo substantiv v jiném pádě než nom.): levou zadní, s klidem Angličana * frazémy z neautosémantických komponentů: podle mého, pro nic za nic, jako takový, bodejť by ne, s takovou b) ustálená přirovnání Ø naznačují větnou strukturu, ale některé pozice obsazují až v konkrétní promluvě (spát jako na vodě - Dědeček spí jako na vodě) Ø podoba · · Petr (comparandum, přirovnáním je charakterizován) · · je (relátor dávající přirovnání povahu predikátu) · · zvědav (tertium comparationis, znak, který má comparandum společný s comparatem, ne vždy vyjádřeno) · · jako (komparátor, formální znak pro označení podobnostního vztahu) · · opice (comparatum, zobecnělý model, k němuž se přirovnává). Ø základní funkce: intenzifikace (zesílení), zdůraznění, zhodnocení Ø někdy převládne intenzifikační aspekt a dojde k desémantizaci (ztrátě významu): např. jako hrom, jako Brno c) frazémy větné (též: parémie) o podoba „hotové“ věty slovesné (Ranní ptáče dál doskáče), neslovesné (Všude dobře, doma nejlíp), souvětí (Čiň čertu dobře, peklem se ti odmění.) o vyčleňují se mezi nimi: Ø pořekadla: anonym. výroky vystihující určitou situaci (I mistr tesař se utne.) Ø pranostiky: druh pořekadel vyjadřující vztah mezi ročním obdobím a atmosférickými jevy, zemědělskými pracemi (Vánoce na blátě) Ø přísloví: anonymní výroky s mravním poučením poukazující na kolektivní zkušenost (S poctivostí nejdál dojdeš) Ø okřídlená slova: Veni, vidi, vici (výrok přiřčený Caesarovi) Jejich oblast je ale mnohem širší, např. různé typy průpovídek (V Praze je blaze, ale draze, až naprší a uschne…), regionální, dialogické (vztahují se minimálně ke dvěma komunikantům, Pozdrav pánbú, na zdraví) II. Lexikální význam (význam lexikálních jednotek), autosémantika, synsémantika, obecná a vlastní jména (srov. také: Příruční mluvnice češtiny s. 73-79) * lze abstrahovat z jejich užití, fungování v komunikaci * podle míry významové autonomie: plnovýznamová a neplnovýznamová slova (slovní druhy) * autosémantika ve slovní zásobě převažují, ale synsémantika jsou frekventovanější (prvních deset nejfrekventovanějších slov: a, býti, ten, v/-e, on, na, že, s/-e, z/-e, který) * v centru zájmu lexikologie stojí autosémantika a jejich lexikální význam Ø problémy lexikální sémantiky (podle M. Čejky: Česká lexikologie a lexikografie) Ø sémaziologie (nauka o slovním významu – v užším smyslu); dále k sémantické charakteristice slov: 1. Autosémantika a synsémantika: Ø Typy autosémantik (v širším smyslu - včetně „přechodových“ pojmenování); plnovýznamová slova: * významově samostatná slova, plní ve větě funkci tzv. větných členů * mají význam lexikální, kategoriální (promítá se do slovnědruhového zařazení) * mohou nést i významy gramatické (někdy označovány jako lexikálně-gramatická slova) v konkrétní promluvě (Orel letěl ... lex. význam... pohybovat se vzduchem, gram. význam… 3. os. ind. prét. akt.) 1.1 slova nominativní (pojmenovávací): · substantiva (pojmenovávají substance, tj. osoby, zvířata, věci konkrétní i abstraktní) · adjektiva (statické příznaky substancí, vlastnosti, vztahy vlastnictví) · slovesa (dynamické, v čase se měnící, příznaky substancí, tj. procesy, stavy a změny stavů) · adverbia (pojmenovávají příznaky dynamických i statických příznaků, tj. okolnosti procesů, nebo vlastností, např. místo, čas, způsob, míru, příčinu), ale vydělují se - jsou neohebná 1.2 slova deiktická (odkazující): zájmenné výrazy v širokém smyslu (pronomina, pronominální adjektiva + deiktická adverbia) 1.3 slova kardinální (uspořádávající, seřazující): především numeralia cardinalia (číslovky řadové) - ostatní typy. - spec. numeralia, interjekce = přechodové (okrajové) Ø Typy synsémantik: * slova významově závislá, nesamostatná; plného významu nabývají až ve spojení s autosémanticky * neplní úlohu větných členů * podílejí se na výstavbě a organizaci textu, převažuje tedy u nich význam gramatický * nesou ale i význam lexikální, proto bývají označována někdy jako gramaticko-lexikální ü předložky (prépozice; ve vztahu k autosémantikům mají úlohu modifikační a specifikační) ü spojky (konjunkce; slouží ke spojování VČ a vět ü částice (partikule – různé: modální, emocionální, kontaktové, navazovací - a další funkce) * blízko k synsémantikům mají slovesa sponová, tzv. verbalizátory (jsem zpěvák), modální (chci zpívat) a fázová (začnu zpívat) - vázána na spojení se slovy plnovýznamovými, liší se od nich morfologickou utvářeností i charakterem významu - na přechodu od autosémantik k synsémantikům jsou např. nepůvodní předložky (jsou nahraditelné původními předložkami za cenu ztráty specifičnosti, ve prospěch obce - pro obec), celá řada desémantizovaných slov typu věc, záležitost, otázka, mít, dělat, dát… Ø Specifické slovní druhy * zájmena (+ zájmenná příslovce): ve výpovědích mohou nahrazovat autosémantika, jejich úkolem není pojmenovávat ale zastupovat, ukazovat, odkazovat * citoslovce: jsou významově samostatné, ale nepojmové a neohebné, vyjadřují city a postoje mluvčího, kontakt s posluchačem, nebo napodobují zvuky, funkci VČ plní jen zřídka¨ Lexikální význam a jeho konstituování * lexikální význam: jazykově ztvárněná mentální reflexe pojmenovávané skutečnosti, schopnou vyjadřovat i postoje mluvčího k této skutečnosti a promluvové situaci, lex. význam se zpřesňuje v konkrétních promluvách - obtížně definovatelný, na jeho konstituování se podílí několik hlavních činitelů: * pojmenovávaná realita: materiální, psychická * myšlenkové zobecnění: m. z. podstatných rysů pojmenovávané reality v lidském vědomí (pojmu) * pojem se vyznačuje určitou neohraničeností třídy, tím způsobuje významovou vágnost slov přirozeného jazyka, např. ráno (kdy končí, kdy začíná), toto jazyku neškodí, umožňuje mu to značnou pružnost * tam, kde by byla nevhodná, užíváme termíny, jejichž význam je přesně daný (slovo pták může být jak termínem tak netermínem) * jazykové zpracování obsahů našeho vědomí (začlení se do významové struktury jazyka) * pragmatický faktor: tj. postoj mluvčího k pojmenovávané realitě, k promluvové situaci * význam pak získává pragmatické rysy (emotivnost, aspekt hodnotící, rysy stylistické - vypovídající o sociálních, geografických atd. okolnostech) * pojmově shodná spojení manžel spí, starej chrápe mají rozdílné pragmatické významové rysy * pragmatické rysy významu jsou někdy označovány termínem konotace: často nestálé, individuální (konotace u slova pavouk u ženy a nadšeného přírodovědce), nebo ovlivněné kulturní tradicí * lex. význam bez pragmatické složky bývá nazýván nocionální, též věcný, konceptuální, kognitivní, pojmový - mají termíny Ø popis nociálního významu: o termíny lze označit klasickou definicí: slovo zařadíme do nejbližší nadřazené třídy a pak mu dodáme specifikující rysy (př. pes + specifika jezevčíka) o význam LJ lze vyložit také pomocí synonym (lingvista - jazykovědec) o význam může být charakterizován také popisem jednotlivých rysů a funkcí pojmenovávané skutečnosti 2. Sémantické relace: 3.1 Reference: - relace mezi jistou jazykovou formou (např. slovem nebo slovním spojením) a jistým mimojazykovým předmětným individuem (představou), popř. množinou individuí v nějakém možném světě (srov. literaturu: teorie možných světů – formální logika, filosofie, literární teorie apod.) - akt mluvčího, který tím, že použije jisté jazykové formy (referenčního výrazu), odkazuje (referuje) k individuu či k množině individuí (referentu) - jazykové formě tak mluvčí uděluje referenční (extenzionální) význam - to, co se LJ komunikuje díky jejímu vztažení k objektům, vlastnostem a relacím vnějšího světa (srov. sub II. 6.2) - otázka úspěšnosti reference (RUDOLF HADRABA dostal pětku z matematiky...) Specifické jazykové výrazy specializované pro funkci výrazů referenčních: (1.) vlastní jména (2.) osobní zájmena (3.) určité jmenné fráze (deskripce - srov.u Russella) 2.2 Denotace: Ø zobecnění referenčního vztahu Ø u lexikální jednotky · vztah, který platí v jazykovém systému (v langue - nezávisle na jednotlivých případech užití ve výpovědi, v parole/ v promluvě/-ách): a) mezi touto jednotkou - na jedné straně b) mezi entitami (lidmi, reáliemi, „topy“/lokalitami...), vlastnostmi entit, procesy, činnostmi a relacemi mezi entitami, které jsou mimo jazykový systém – na straně druhé · výsledkem denotát = množina entit, jejich vlastností, procesů, činností a relací mezi entitami „mimo jazykový systém“, o nichž se lexikální jednotky užívá správně 3.3 Smysl (u jazykové formy, lexikální jednotky - LJ) * nejobecněji: to, co se skrze tuto formu o něčem bezprostředně (přímo) říká (u všech autosémantických slov a slovních spojení) * lze postihnou jedině v kontextu (jde-li o přirozený jazyk): analýzou kontextu i formy, ne formy izolované (Tak rychle rostl-.../-y ty dva stromy... /-i spolu ti dva lidé... rozdíl!) * soubor podmínek, které musejí platit, aby jisté individuum nebo množina byly referentem příslušné lexikální jednotky * způsob zadání referentu nebo denotátu vytyčením některých charakteristických vlastností individua nebo množiny * jazykový popis smyslu LJ: slovníková definice (srov. sub II. 5 - níže), komponentová analýza (rozklad na sémantické příznaky – sémy...) * z hlediska lingvistické analýzy – nejabstraktnější sémantické minimum LJ, jímž je maximálně začleněna do významového plánu jazyka (smysl je v tomto kontextu základním významem LJ; srov. sub II. 6) 3.4 Logické ekvivalenty smyslu a reference: Ø Smysl = intenze pojmu (odpovídá obsahu pojmu - vždy v kontextu! ... bez kontextu: význam): definuje se uvedením vlastností, popř. příznaků, které pojem charakterizují: – dva logické predikáty intenzionálně totožné: klavír – piáno (při komponentové analýze jim odpovídají tytéž množiny logických příznaků); extenzionálně rozdílné! (... zahrneme různý výčet – detaily!) Ø Reference = extenze pojmu (odpovídá rozsahu pojmu): definuje se výčtem prvků, které pod daný pojem spadají: – dva logické predikáty extenzionálně totožné: Jitřenka - Večernice (vztahují se na tutéž množinu spočetných prvků); intenzionálně rozdílné (různé výsledky komponentové analýzy obsahů!) Počátek rozlišování u Gottloba Fregeho (1848 – 1925): Über Sinn und Bedeutung, 1892 (česky 1967) - dále: Lyons 1977 a dále, Leech 1981 a dále, Russell 1905 (česky již 1956), Sgall 1986 aj. 3.5 Typy definic: - k zachycení smyslu slova (LJ) - zpravidla posloupnost jiných slov, popř. úplná výpověď - lat. definitio: „vymezení, určení, stanovení hranic, výměr“ - meze, hranice toho, co je nezbytné pro pochopení podstaty jevu, který má být označen nebo popsán - jazykový popis smyslu LJ (srov. sub II. 3.5 - výše)... problém adekvátnosti... Klasifikace typů definic: Ø klasická (formální, reálná, věcná, faktická, logická, aristotelská) Ø deskriptivní Ø sémantická (obsahová, výkladová) Ø exemplifikační (příkladem) Ø synonymická Ø komparativní (srovnávací) Ø tropi(sti)cká (metaforická, metonymická, synekdochická) Ø kontrastivní (kontrastem, negativní – negací) Ø funkční (procesuální, genetická, operacionalistická) 6. K charakteristice specifik „významu“ a sémantických relací: 6.1 vztah proprií (onym) a apelativ (opakování) Obecná jména (apelativa) * lex. se zabývá zejména obecnými jmény (apelativy) * zobecnělý a zobecňující význam, shrnuje podstatné rysy dané třídy jevů * mohou označovat abstraktní pojem (Kočka je šelma), nebo konkrétní jednotlivinu (Sousedovic kočka) Vlastní jména (propria - onyma) * nenesou zobecňující význam, označují konkrétní jednotliviny (Jan Hladký, Vltava, Praha) * vlastními jmény se zabývá onomastika (antropomastika, …) * antroponyma: jména lidí * toponyma: jména zeměpisná - světadílů, států, hor, lesů atd. * chrématonyma: jména lidských výrobků, institucí atd. Propria vs. apelativa * řada proprií (Svoboda, Písek) vznikla z apelativ, z mnohých proprií zas vznikla apelativizací jména obecná (lazar, madla) * odlišnost je reflektována i v pravopise (malá, velká počáteční písmena) * problematika příslušníků národů, značkových pojmenování sériových výrobků: vztahují se k celé třídě stejných jednotlivin, tím mají blízko k apelativům (favorit vs. Favorit) 6.2 typy sématických relací: a) smysl (srov. výše) b) referenční složka (srov. výše) c) afektivní (emotivní) složka významu d) reflektovaně sdružený významový komponent – u polysémní LJ (co se touto LJ komunikuje: asociace s jiným významovým užitím téže LJ nebo jejího formálního segmentu), popř. v relaci s homonymní jednotkou...), asociativní složka významu - konotace e) kolokativní (syntagmatická, souvýskytová) složka významu III. VÝZNAMOVÉ VZTAHY PARADIGMATICKÉ A SYNTAGMATICKÉ 1. paradigmatické relace: * lze je ve větě dosadit na totéž místo, v konkrétním textu se však vzájemně vylučují (kromě synonym nemohou platit zároveň); např. barvy (bílý svetr, oranžový - jen jedna barva týkající se určitého svetru) * založené na významové podobnosti Ø synonymie, opozitnost, hyperonymie-hyponymie... * vztahy formální + formálně-významové (učit - učitel) * „čistě“ významové vztahy - paradigmatické a syntagmatické * význam každé LJ je ve slovníku stanoven paradigmatickými a s. významovými vztahy 2. syntagmatické relace: * existují mezi jednotkami které se mohou ve větě spojovat; např. pes na jedné straně se štěkat, na druhé se zlý apod. * kolokace – srov. též problém valence, homonymie x polysémie, problém kompatibility apod.) 3. konkrétní vyjádření vztahů: 3.1 paradigmatické významové vztahy /1/ synonymie * stejnoznačnost, souznačnost, významový vztah * stejný význam, jiná forma * protikladem je polysémie a homonymie (jedna forma = více významů) * významová podobnost je i v rovině jednotek nižších (morfémy), vyšších (slovní spojení, vět), může spojovat i slovo a jeho víceslovnou parafrázi (např. ve výkladových slovnících), frazeologismem * synonymní mohou být pouze slova stejného druhu (nejčastěji druhy s pojmenovávací fcí (s adj, adv, v) * za synonyma nepovažujeme varianty morfologické (př. kedluben, kedlubna) a) úplná synonymie * shodnost významových (vč. paradigmatických) rysů * stoprocentní zaměnitelnost těchto jednotek ve všech kontextech * odporuje ekonomičnosti jazyka * i zdánlivě významově totožná slova (zde-tady) nejsou ve všech kontextech zcela zastupitelná, nebo se v nich liší minimálně frekvencí * nejblíže úplné s. jsou lexikální dublety cizích slov s českým ekvivalentem (ale i tady je upřednostňována v různých kontextech jedna z variant (kosmonaut, astronaut, jazykovědec, lingvista) b) částečná synonymie * synonyma se shodují v základních významových rysech, ale liší se okrajovými, příp. pragmatickými * v lexikální rovině jsou běžným jevem * ve skutečnosti se však jedná spíše o významovou podobnost c) synonyma ideografická * jednotky se liší ve sféře nocionálního (věcného) významu * označují buď velmi blízké skutečnosti, nebo tutéž skutečnost z různých hledisek; např. moudrý-chytrý (rozumově vyspělý, ale), les-háj, zemřít-zahynout * - bývají k nim řazena také synonyma specifikační * funkce významového zpřesnění (červený - rudý) * lze považovat také za vztah nad-podřazenosti Ø synonymie intenzifikační * LJ se liší rozdílnou intenzitou významového znaku, významová gradovatelnost * souvisí se synonymií emocionální; např. studený – ledový d) synonyma pragmatická * synonyma se nemusí lišit jen odstíny věcného významu, ale mohou se odlišovat pragmatickými rysy Ø synonyma emocionální * vyjadřují citové a hodnotící postoje mluvčího (spát - hajat, nováček - zelenáč) * lze sem zařadit eufemismy a dysfemismy Ø synonyma stylistická * odlišují se možností užití v různých kontextech a projevech * osa hovorovost - neutrálnost - knižnost (nehoda - malér, ale - leč) * příslušnost k různým fčním stylům, např. odbornému (zlomenina - fraktura); popř. sociolektické či teritoriální příznaky u jednotek různých jazykových systémů a vrstev; srov. též tautonyma (nářeční a jinojazyčné ekvivalenty; obd. slang, argot, profesní mluva) e) synonymické řady * synonymní LJ nevytvářejí pouze dvojice, ale též celé řady, skupiny; např. odvážný, statečný, smělý, udatný, mužný, heroický * mají jádrové synonymum (dominantu) * označuje skutečnost, k níž se vztahují i ostatní členy, má základní význam a pokud možno neobsahuje další významové ani pragmatické příznaky * o nejméně kontextově omezené, největší frekvence * o někdy je těžké určit jednu f) synonymie a polysémie * synonymie je vztahem v oblasti významové, polysémní (víceznačná) slova vstupují do tohoto vztahu každým významem zvlášť, př. slepý (člověk, náboj), kohoutek /2/ hyperonymie – hyponymie Ø jako významový vztah mezi LJ, které vyjadřují nadřazený a podřazený pojem (RYBA - pstruh) * souvislost obecnějšího a speciálnějšího * hlavní organizující princip "slovníku" * hyponymum nějakého hyperonyma může být zároveň hyperonymem nějaké jiné podřazené jednotky * vztahy podřazenosti a nadřazenosti vytvářejí vícestupňové hierarchické struktury * základ například pro systematizaci členů přírodní říše (systém živočichů) * LJ, které se nacházejí ve středu hierarchické struktury patří k základnímu slovnímu fondu * jednotky vyšších stupňů vyžadují zobecňující abstrakce, nižších zas specifikaci (novější, méně běžné ve slovní zásobě) Ø vzájemné zahrnování * z hlediska extenze pojmu (tj. třídy všech jevů skutečnosti, na něž se daný pojem vztahuje) je hypo- zahrnuto v hyperonymu, př. třída všech pstruhů je součástí třídy ryb * z hlediska intenze pojmu (tj. souboru rysů stanovující obsah pojmu) je celý význam hyper- obsažen ve významu hyponyma, které je pak obohaceno o další specifikující významové rysy, př. pstruh zahrnuje význam slova ryba + další znaky (využívá se ve slovnících při definování významů) * jedno hyperonymum bývá nadřazeno několika hyponymům o kohyponyma: * slova, která jsou na stejné úrovni vzhledem k jednomu hyperonymu * spojena vztahem souřadnosti * řady s otevřenými hranicemi (názvy květin), uzavřené (roční doby) Ø vztah části a celku * blízký hyperonymně-hyponymnímu vztahu; např. tělo - noha, židle - opěradlo * také tento významový vztah vytváří hierarchické struktury * modifikací je vztah jednotlivost - skupinovost (otec - rodina, strom - les) v různé typy uvedených hierarchických významových vztahů jsou využívány zejména při vytváření hesel ve slovnících řazených věcně, pojmově /3/ opozitnost (antonymie) * není opakem k synonymii, naopak je její podmínkou blízkost významů (póly jedné osy) * tedy jde spíše o kohyponymii * nevytváří řady, struktury, pouze dvojice * není příliš častým jevem ve "slovníku", většina LJ opozita nemá (kniha, mouka…) Typy opozit/ antonym: a) lexikální opozita: u nestejných slovních základů (život - smrt, neřest - cnost) slovotvorná opozita (odvozená, složená): (morální - amorální, maloměsto - velkoměsto), sem patří i opozita záporná (zpívám - nezpívám, přítel - nepřítel, smrtelný - nesmrtelný, ale ne velký-nevelký, kde záporka ne- pouze oslabuje význam = opozita neúplná) * - opisné vyjádření opozičnosti (nevrlý - mající dobrou náladu) b) antonymie na škále (polární, graduální opozitnost, kontrární) * protikladné dvojice, opačné póly stupnice, např. malý - velký * mezi nimi existují mezistupně (minimálně jeden), popření jednoho neznamená nutně platnost druhého * jedno z dvojice bývá užíváno také bezpříznakově (jako zobecnělý význam pro označení celé stupnice), to, co stojí na pólu maxima, např. jak je to dítě staré, vysoké? * "graduální" - antonyma souvisí s gradováním nějakého příznaku * jsou tvořena jakostními adjektivy, která je možno stupňovat * užíváme ve srovnávacích větách (menší než já, největší ze všech) * vyjadřují srovnání vzhledem k standardu (velký člověk se přibližuje k maximu velikosti člověka, nízká hora bude bezpochyby vyšší než jakýkoliv člověk, ale vzhledem k velikosti hor se bude pohybovat u pólu minima) * 2. stupeň nemusí být užíván pouze u srovnávacích adjektiv, muže mít fci zesilující (tzv. elativ): starší člověk (starší než průměr), často v eufemických vyjádřeních c) komplementarita (komplementární opozita, kontradiktorická) * vzájemně se doplňují, pokrývají svými dvěma významy celý rozsah nadřazeného pojmu * nemají žádné mezistupně * popření jednoho znamená platnost druhého (logická kontradikce) * př. živý - mrtvý (polomrtvý je pouze metafora) * tato adjektiva nelze stupňovat * má blízko ke gramatické negaci (spí - nespí) - též kontradiktorický vztah jaký je mezi komplementárními opozity bdít - spát d) konverzivnost * bývá k opozičnosti řazena, ale není založená na negaci, ale pouze protichůdnosti pohledu na skutečnost; např. najmout - pronajmout, koupit - prodat, učitel - žák * za konverzivní lze považovat i významový vztah mezi vektorovými opozity (přijít - odejít, napustit - vypustit) * formálním prostředkem vekt. opozic jsou předpony (do-z, od-k, nad-pod) e) kontextová opozita * v konkrétní promluvě se do významového vztahu dostávají i slova, která opozity nejsou; např. nepřijdu zítra, přijdu v neděli * někdy se v povědomí mluvčích ustálí některé dvojice jako kontextově vázané protikladné dvojice, př. červené a bílé (víno) - stojí na periferii systémové opozitnosti 3.2 Významové vztahy syntagmatické (lexikální spojitelnost) a) principy polysémie, homonymie apod. (srov. také Příruční mluvnice češtiny s. 88-92) * mezi LJ, které se spolu mohou spojovat v lineárním řečovém řetězci * schopnost spojitelnosti = kolokabilita (není neomezená) * některá slova se spolu spojují s velkou pravděpodobností, př. vyprchat - vůně, štěkat - pes * jednotky monokolokabilní: mohou se objevit pouze v jediném syntagmatu, neexistují samostatně, jsou součástí frazémů, např. být hin, jít na kutě, dávat bacha b) předpoklady kolokability Ø významové: · některé jednotky mají vzhledem ke svému významu předpoklady pro velkou kombinovatelnost (mít, velký), jiné mají značná omezení (př. vraždit - subjekt s významovým znakem, tvz. sémem "člověk") · tato sémantická determinace se odráží v syntaktické valenci · narušení: např. metafory (př. řeka zpívá), někdy je anormálnost spojení dána neobvyklostí v reálném světě (vařit koberec) Ø pragmatické: · LJ z obdobného stylového, emocionálního zařazení (*obdržet vyhazov, chcíplý oř) · narušení: ozvláštnění projevu (komický efekt) V konkrétním projevu je každá LJ jednotka kombinovatelná s kteroukoliv jinou, pokud narušení pravidel spojitelnosti vyjadřuje nějaký záměr c) realizace vztahů: /1/ polysémie * víceznačnost, existence více než jednoho významu pro jednu formu * polysémní jednotky mají zřetelnou genetickou souvislost (př. zub - metaforicky) * v lex. systému běžným jevem * mnohoznačné jednotky se v kontextech stávají jednoznačnými (Babička podojila kozu.) * všechna slova jsou do jisté míry víceznačná, o polysémii mluvíme, když se významový posun začne lexikalizovat * tedy jde o ustálené a poměrně zřetelně vydělitelné skupiny významů (př. letět - pohybovat se vzduchem, rychle běžet atd.) * jednotlivá významová užití (lexie) se liší významovými rysy (sémy) i pragmatickými a kontextovou spojitelností * polysémní lexém (hyperlexém) Hierarchie významů * všechny významy polysémního slova nejsou na stejné úrovni * jeden chápán jako základní (bývá vývojově primární, stylisticky a emoc. neutrální a má předpoklad velké kolokability) /2/ homonymie * též jedna forma, více významů, ale neexistuje zde žádná přímá souvislost (jejich formální shoda bývá pouze náhodná); např. takt (rytmický celek - z latiny, ohleduplnost - z francouzštiny), původ slov může být z různých jazyků Ø typy: * úplná: shodují se ve všech gramatických tvarech (raketa) * částečná: některé tvary odlišné (los - podle hrad, pán) * nepravá: * homofona: zvukově shodné, ale graficky odlišné (např. objet - oběd, mýt - mít) * homografa: graficky shodné, zvukově odlišné (panický - panic, panický - panika) * blízko k homonymům mají paronyma (slova formálně podobná, ale významově odlišná, např. historický - hysterický, kosmický, kosmetický) Homonyma a paronyma: problém hlavně pro cizince (milý, milí, myly, myli, mílí, míli, mýlí...) d) hranice mezi polysémií a homonymií * neostrá; homonymie může vznikat rozpadem polysémie (užití se od sebe natolik vzdálí, že se vytratí souvislost), např. prát (bít, mlátit)/ se, prát (zbavovat špíny vodou), ač spolu pojmenování dříve souvisela (pralo se bušením dřevěnou plácačkou - změna mimojazykové reality); srov. slovo °brdo * ojediněle se z homonym mohou stát polyséma (mylně bývají dávány do souvislosti: nesprávně: lenoch/ líný člověk x lenoch/ druh pohovky) * homonymy nejsou slova, která vznikla přechodem mezi slovními druhy (kolem, večer) – jsou to různé slovní druhy (slova vznikla ze stejného základu) * sporná slova: - pomocí polyfunkční (homonymní) přípony utvořena od stejného základu, např. kopáč - dělník, náčiní) - významově blízká, ale nelze je od sebe odvodit (původně: zámek – zařízení určené k zamykání, zámek – panské sídlo)