Jiří Karásek ze Lvovic: Zelené oči
Tvé oči zelené, jež fosforově žhnou,
Mně suggerovaly jak vlnou tajemnou,
Mně suggerovaly zapadlý dávno sen:
Jsme sami, sami dva, a kolem bílý den.
A kolem bílý den a jako žhavý kov –
Já rhytmus poslouchám tvých přitlumených slov.
Co chceš mi? Nevím to. Jsem zemdlen, zemdlen vším.
A celý jsem teď vzdán tvým očím zeleným.
A utonulý jsem v jich průsvitavé hře.
Jak střelka magnetu jdu k pólu duše tvé.
A v měkkou lichotnost jdu tvého úsměvu,
A v těla nejprudčí a rozechvěnou hru...
A v touhy vášnivé, jež ke mně horké jdou,
A v očí vlhký lesk, jež fosforově žhnou.
Já vyžit chtěl bych vše, co zbylo v těle mém,
Do šťávy poslední, v záchvěvu jediném,
Já chtěl bych horečně se prochvít duší tvou!
Být spálen ohněm tvým! Rozkoší smyslnou!
Rozkoší extremní, být tebou lehce tknut!
Být tebou obklopen, být tebou proniknut!
Být v tobě roztaven a v tobě splynulý!
Tvým dechem dýchati! Tvou vášní býti mdlý!
A cítit, poslední jak touhy v ňadrech mrou,
Jak všechno splněno, co šlo kdy duší mou!
Do šťávy poslední jak vše jsem vyplýtval!
Své mládí jak jsem ti a celý žár svůj dal!
A vůni krve své a svěžest všech dnů svých,
Pod vlivem očí tvých, tvých očí zelených,
Tvých očí zelených, jež fosforově žhnou,
Jež suggerovaly mně touhu tajemnou...
(ze sb. Sexus necans, 1897)
Karel Hlaváček: XII
Již mrtvo vše, již mrtvo vše, kraj ani nezavzdýchá –
a marno vše, a marno vše – ten tam je vzdor a pýcha,
ryk msty již nikdy nezazní zde do mrtvého ticha.
Tlí v polích marné modlitby na tělech hnisajících,
těch, kteří známku geuzovství ve vpadlých měli lících
a kteří mstili, mstili ji na Kroesech hodujících.
Po polích sirné plameny nad mrtvolami svítí –
oh, moje Manon ješitná – hle konec, konec žití,
jen plačte s mojí violou – i její struny cítí:
neb mrtvo Geuzů království – oh, muselo tak býti.
(ze sb. Mstivá kantiléna, 1898)
Viktor Dyk: A přišla zas a byla trochu
mdlou,
šla jako ten, jenž váhá, než-li vkročí...
Že přestala být dávno počestnou,
to ke mně mluvil neklid její očí.
Já pokrčil jsem mlčky rameny
nad bídou její, nad bídou svojí.
Sentimentálně ona mluvila:
Já prostitutka a ty prostitut!
Já ohradil se slovy vážnými
nekorrektnosti toho tvrzení.
Že známo mi, že četla Garborga,
však o tom už se mnoho nemluví.
Že, celkem vzato, bezúhonný jsem,
a hřeším-li, tož jako spravedlivý –
Sentimentálně ona mluvila:
Já nešťastna a ty jsi nešťasten...
A říkala, že všechno hrozné je,
a říkala, že takto nelze žít...
Já mínil, že snad jakás naděje.
(– A potom šla a měl jsem svatý klid...)
***
Vřískavá disharmonie
celou noc v duši ječela.
Já přemýšlel o našich ctnostech,
o beznadějnosti naší politiky,
o dobrých lidech...
A disharmonie
celou noc ječela mi v uši,
a, patrně dojat,
improvisoval jsem kuplet:
„Kde jsi, kde jsi, o sílo života...“
(ze sb. Síla života, 1898)