S. K. Neumann: Credo
Věřím v Satana, jenž Pýcha jest a Vědění a Život,
věřím v stvořitele dobré matky Země,
věřím v stvořitele Lásky a Záští a Vášně.
Vládne nad propastmi a ku hvězdám až sáhá
a hudba sférická je sykotem jeho krve,
jež v mocném kolotání probíhá hvězdnými rody
a lidskými rody planet a žhnoucími ohni sluncí.
Věřím v jeho syna, v Člověka, jenž slavný
metamorfosou tvarů vyšel ze hlubin Země
a stvořen byl k radosti a k boji a síle,
stvořen, by pyšně a volně nádheru duše svojí
jak třpytivý chvost páva rozestíral na slunci.
Byl zrazen zlatovlasým mužem z Nazarethu,
byl zrazen Člověk a umíral ve křečích hysterie...
Však Ženou znova narodil se a tisíckrát znova se rodí,
před Křížem klesnuv, znova k Lásce vztyčuje šíji.
Věřím v Satana Otce a věřím i v jeho Syna,
věřím, že tmavá sklepení Bídy rozbije odvážnou pěstí
a sebe silného a sebe jediného
v střed postaví vířících kruhů volného žití.
(ze sb. Satanova sláva mezi námi, 1897)
Pozn.: nutná je znalost Apoštolského vyznání víry
Xaver Dvořák: Zbloudilí
Zbloudili jsme od Slunce,
temno pralesa nás obklopuje;
jaké kahance jste rozsvítili?
kalná zář jich stíny rozmnožuje.
Staré smutky zvedly se
jako noční ptáci v šumu svislých snětí,
zraky jejich zahořely krví;
příliš nízko nad mou hlavou letí.
Cítím zápach hniloby
smrti říše. Zde jsou hroby blíže.
Ticho jako náhrobkem tu stojí.
Smrt vše zhlodala zde i jich kříže.
Navraťme se k Slunci zpět!
Zastesklo se mi příliš. Navraťme se!
Jak nám sladce plálo ve Dni novém,
vše se usmívalo pod ním v plese.
Hleděli jsme s Golgoty,
do údolí hleděli jsme v snění;
lilie tam rozkvétaly poli,
fíky zrály v temném uzardění.
Vůně oliv prýštila
jako z thuribulí do prostoru;
písně lidu plny tajné touhy
zaznívaly sladce do obzorů.
Mír byl v jejich pohybu
jako v bohoslužbě v práce shonu,
plál zrak zanícením žhoucí lásky,
slitování k bědným v jejich sklonu.
Proč jsme odtud odešli!
po výsostech větších my jsme práhli,
sestoupili jsme a v půlnoc táhli,
jiných Dnů a Sluncí nedosáhli.
(ze sb. Nový život, 1903)