ONOMASTICKÉ MINIMUM


Část I.


Onomastika:

-         také pro tuto disciplínu platí komplexnost zkoumaných jevů

-         zahrnuje lingvistické i nelingvistické metody (lexikologické

a etymologické znalosti, aspekty fungování ve společnosti a samotné onymické objekty; Šrámek,
Rudolf: Úvod do obecné onomastiky. Brno: Masarykova univerzita 1999).

-         větší důraz: lingvistické metody (propria jsou jazykovým faktem).

-         v některých zemích pokládána za pomocnou vědu (právě kvůli nelingvistickým metodám)

-         v 19. stol. a na počátku stol. 20. v Německu i u nás pokládána

za pomocnou vědu historickou

-         holandští a švýcarští badatelé: pomocná věda topografická

-         v USA: pomocná věda sociologická

-         Rakušané: pomocná věda demografická

-         ve Francii pomocná věda estetická…


Předmět onomastického výzkumu: vlastní jména čili onyma, propria (Šrámek, 1999).

- protikladem apelativ, tj. jmen obecných

- předpokladem systémového výkladu onymie: mimojazyková fakta; lokalizace (viz dále), typy
onymických objektů + znalost dokladů historických

- to ale nestačí k vytvoření systémového a komplexního obrazu oboru.

- nutný je interdisciplinární přístup (pokusy o vydělení onomastiky z lingvistiky nejsou šťastné,
protože propria mají jazykovou podstatu, tedy i onomastika by měla být vědou lingvistickou: Šrámek,
1999)


Funkce vlastních jmen: stejné objekty v rámci jednoho druhu lokalizovat, individualizovat a
diferencovat.


Lokalizace: zařazení do určitých prostorových, věcných, historických, sociálních nebo ekonomických
vztahů.

Individualizace: ohraničení onyma jako jednotliviny, která se neopakuje

Diferenciace: odlišuje jednotlivé prvky v rámci téhož druhu.


2 základní aspekty onymie: komunikační + pojmeno(vá)vací

-         spojeny aspektem funkčním (Šrámek, 1999).

Mezioborové vztahy aneb onomastika a…

-         Lingvistika obecně,

-         gramatika (zvláště normativní mluvnice),

-         sémiotika,

-         sémantika,

-         lexikologie,

-         lexikografie,

-         stylistika,

-         literární věda,

-         historie,

-         demografie (teorie osídlení),

-         mytologie,

-         etnogeneze,

-         kulturní a sociální dějiny,

-         etnografie, etnologie, národopis,

-         antropologie,

-         geografie, geomorfologie, kartografie;

-         pomezní vědy onomastické: socioonomastika, psychoonomastika…

-         areálová onomastika;

-         onomastika a právo (standardizace jmen, právní aspekty výběru, užívání vlastních jmen,
jméno a ochranná známka),

-         onomastika a metody matematiky a statistiky (kvantita v onomastice, využívání
statistických metod při sběru onomastických dat, pojmy: hustota, průměr; onymická křivka);

-         počítačová (komputační) onomastika (příprava a vyhotovení databází; způsob a možnosti
využití);

-         onomastika a škola (výchova a pedagogika),

-         jazyková kultura

-         apod.


Jednotlivé třídy vlastních jmen:


Geonyma – objekty, které se nacházejí v (pozemské) krajině a jsou zaznamenány v mapách

-         toponyma: k místním jménům


Oikonyma: – názvy pro osídlené objekty, tedy vlastní jména hradů (Bítov, Cornštejn), mlýnů (Tříletý
mlýn, Rajmundský mlýn), zámků (zámek Vranov nad Dyjí, Telč), domů (U Kamenného zvonu), sídlišť
(Šumava, Hvězda), měst (= urbonyma, Jemnice, Moravské Budějovice x urbanonyma), vesnic (Kostníky,
Police), městské či obecní části (Na Slovanech), ulice… apod.


Anoikonyma: –pro neosídlené objekty:

1.     Hydronyma – vlastní jména potoků (Bíhanka), řek (Želetavka, Dyje), moří (Jaderské moře),
vodopádů (Onšovské vodopády), mokřadů (Pístovské mokřady), vodních nádrží – přehrady (Lipno),
rybníky, jezera… atd.

2. Oronyma – označení pro vertikální nerovnosti: kopce (Ostrý), skály (Prachovské skály), jeskyně
(Chýnovská jeskyně), hory (Krkonoše, Alpy), roviny, srázy, vyvýšeniny apod.

3. Agronyma – jména pro agrotechnicky využívaná místa, tedy pole, louky, lesy, lány, vinice,
pastviny atd.

4. Hodonyma – označení komunikačních spojů: cesty, silnice, mosty (Karlův most, Nuselský most),
železnice, přístavy, letiště (Letiště Václava Havla) apod.
5. Choronyma – anoikonymicky nepojmenované části zemského povrchu (obv. větší celky), např. pouště
(Sahara), světadíly (Evropa), státy (Česká republika), kraje (kraj Vysočina), regiony, okresy
(Třebíč), národní parky (Krkonošský národní park) apod.


Kosmonyma (astronyma): vlastní jména hvězd (Polárka), planet (Země, Venuše), galaxií (Mléčná
dráha), jiných nebeských těles, umělých kosmických těles (Sputnik, Voyager 1)


Bionyma: vlastní jména živých objektů, které jsou vázány na společenské a sociální vztahy

1. Antroponyma: vlastní (nebo také osobní) jména, slouží k individualizaci konkrétní osoby: rodná
(křestní) jména (Pavel, Jana), příjmení (Novák, Svobodová), hypokoristika (Tomík, Nikča, Míša),
deminutiva (Hanička, Radeček), pseudonyma, kryptonyma, jména obyvatelská (Pražan, Brňan), etnonyma
(Čech, Němec), rodová jména (Přemyslovci, Lucemburkové) apod.

2. Nepravá antroponyma: vlastní jména hraček, pohádkových, mytologických a alegorických postav:

a) Theonyma – vlastní jména bohů (Perun, Alláh)

b) Zoonyma – vlastní jména pro existující, pohádková či mytologická zvířata (pes Sultán, koza Líza,
pes Alík; tedy i nepravá zoonyma: drak Šmak, medvídek Pú, kůň Pegas, Šemík); v chovu ušlechtilých
koní se uplatňuje systemizované pojmenovávání podle rodové linie (Cora, Coral, Costar)

c) Fytonyma – vlastní jména skutečných či smyšlených rostlin (Žižkova lípa, Dub sedmi bratří;
masožravá rostlina Adéla, Yggdrasil).

(Vlastní jména živočichů a rostlin je třeba odlišovat od zoologické či botanické terminologie
(kočka Micka × kočka domácí)


Abionyma: vlastní jména neživých objektů a jevů:

-         přírodních (hora Sněžka)

-         člověkem vytvořených (město Opava).


Podle druhu pojmenovávaných objektů se rozlišují:


Chrématonyma: vlastní jména pro předměty, které jsou výsledkem činnosti lidí, jsou zakotveny v
politických, ekonomických a kulturních vztazích, nikoli v přírodě:

1. Jména výrobků (krém Nivea, zvon Zikmund, auto Škoda – Octavia)

b) Jména zařízení, společenských institucí a organizací (Slezská univerzita, Národní divadlo v
Praze, Slezská knihovna)
c) Jména společenského jevu (Den matek, Velká francouzská revoluce)


-         dále: toponyma a kosmonyma (srov. výše)


Historie onomastiky

-         Rudolf Šrámek: Onomastika. In: Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Petr
Karlík, Marie Krčmová, Jana Pleskalová, Radoslav Večerka (eds). Praha: Academia 2007; s. 377–425.


1.     předvědecké období:


1.1 zájem o vlastní jména sídlištní, tj. (dnes) oikonyma, vodní, tj. hydronyma, osobní, tj.
antroponyma, také o jména hor, tj. oronyma, apod.: od počátků literární a historiografické tradice

1.2 zpočátku voluntarismus a nahodilost, etymologie naivní
a pseudoučenecké apod.

1.3 nekrologia, glosy a přípisky (včetně marginálií); např. Nekrolog podlažický z let 1224 – 1250
(objevil v roce 1792 Josef Dobrovský)

1.4 obd. kalendária (přejímání cizích jmen světců), kroniky a seznamy (indexy, soupisy…) osob =
staročeská onymie

1.5 Kosmas: z prvních správných výkladů; Chronica Boemorum
ze 12. století: jméno hradu Podivín podle zakladatele Podivy

1.6 Kronika česká Václava Hájka z Libočan z roku 1541… navazuje na starší tradici; mnohé naivní
výklady (součástí lidové slovesnosti; etymologické pověsti)… (Šrámek, 2007).

1.7 integrující síla domácího jazyka, politických, kulturních, církevních, obchodních a
cestovatelských kontaktů: exonyma (cizí provenience…
v kronikářských, biblických, diplomatických a legendistických textech,
v cestopisech a překladové literatuře) x endonyma (domácího původu).

1.8 nový typ slovníku Matouše Benešovského Philomona z roku 1587 (stále ve formě esejí): Knížka
slov českých vyložených, odkud svůj počátek mají, totiž jaký jest jejich rozum: zakladatelský
význam pro humanistickou „préonomastiku“ (mimo jiné i osobní jména skrytá ve jménech místních;
propojuje apelativa s proprii; počešťování německých a křesťanských jmen).

1.9 vlastivědné a topografické popisy: Knížka, obsahující v sobě kratičké poznamenání míst, zámkův,
tvrzí i jiných sídel v tomto slavném království ležících … z roku 1610, Václav Lebeda z Bedršdorfu
(písař a topograf zemských desek): první samostatný onomastický slovník v české onomastice; soupis
jmen z Čech

1.10                   pro Moravu podobné dílo: Bartoloměj Paprocký z Hlohol, Zrcadlo slavného
markrabství Moravského (1593)

1.11                   rozbory jmen sídlištních, říčních a (některých) horských: Respublica
Bohemiae (1634) Pavla Stránského ze Zápské Stránky (první česká historicko-vlastivědná práce s
rozbory jmen).

1.12                   toponymie na mapách: Komenského Mapa Moravy (1626, vyšla 1627 v
Amsterodamu); jména řek, horstev, sídel, rybníků, hor, porostů, krajin, zemí… i nepojmenované
objekty (česky, latinsky a německy).

1.13                   v 17. a 18. století … (barokní) popisy zemí, krajů a panství; evidence z
právních a administrativních důvodů (nenahraditelný pramen jmen sídlištních).

1.14                   slovníky z doby pobělohorské: propria odděleně od apelativ
nebo informace dodatkové k apelativům (do mluvnic tehdejší doby příliš nepronikala).


2.     od přelomu 18. a 19. století


2.1 tereziánské a josefinské reformy: v osmdesátých letech 18. století evidence obyvatelstva:
stálé, pevné, dědičné příjmení a povinnost toto příjmení (dvoučlenný model jména rodného a stálého
= dodnes).

2.2 na zlomu kriticismu a racionalismu (klasicismus mění původní barokní, později rokokový systém;
navazuje préromantismus)

2.3 u nás počátky nového vědeckého oboru; počátky soudobé onomastiky

2.4 Gelasius Dobner: pro zkoumání onomastiky = historické doklady a starší fáze jazyka


2.5 Zobecňující vlastnosti: hlavním představitelem bádání u nás Josef Dobrovský (Šrámek, 2007):

a)     zásady etymologického výkladu

b)    na stejné úrovni struktura apelativ a proprií

c)     velkým objevem: ztráta lexikálního významu proprií

d)    podstata hypokoristického krácení jmen

e)     řád slovotvorby: význam pro vznik vlastních jmen (nahradil dosavadní interpretace)

f)      u proprií potřeba analyzovat vztah k lexiku a zároveň k odvozovacím prostředkům


2.6 první polovina 19. století; v době národního obrození: veškeré odborné zájmy staly součástí
české religionistiky, historiografie a studia vývoje jazyka; funkce vlastních jmen prosazována jako
společenská a ideová

2.7 častěji než filologie: historiografie (onomastika jako pomocná věda historická: metody historie
a religionistiky x metody lingvistické)

2.8 historické výzkumy proprií:

Ø ve čtyřicátých letech 19. století = připravované edice českých památek: problémy s identifikací a
výkladem antroponym, hydronym a toponym

Ø důsledek národní uvědomělosti: nová jména nebo převzatá původní jména

Ø Jan Kollár: přecenění společenského významu proprií (Šrámek, 2007).

Ø „tvůrce české onomastiky“ František Palacký (zřetel filologický a historický; soupis osobních
jmen; zásadní význam: však mají jeho toponomastické práce… všechny tehdy dostupné archiválie,
stabilizoval a vývojově popsal toponymii; české názvosloví zbavil nánosů němčiny: rovnocenné
německému);

Ø následně Palackého doplnili Václav Vladivoj Tomek a Josef Kalousek (Šrámek, 2007).


3.     II. polovina 19. století – do I. světové války; zejména staročeská antroponyma zejména v
historických mluvnicích (popis vývoje jazyka a časových vrstev)


3.1 přesun z historických oborů do jazykovědy

3.2 větší význam: etymologická a filologická analýza

3.3 onomastika: relativně samostatný obor…

3.4 vliv: Jan Gebauer (ač jen 2 články k vlastním jménům); metodologie: Hermenegild Jireček
(toponymie: jména sídlištní a nesídlištní = vytvořil termín názvy pomístné).

3.5 mezijazyková komparace a filologicko-etymologická analýza (Bedřich Vilém Spiss, František
Dvorský, Vincenc Brandl, František Xaver Prustík, František Černý: převážně toponomastika).

3.6 vědecká terminologie nauky o vlastních jménech: Bedřich Vilém Spiss = onomatologie (badatel =
jmenoslovec); jindy jmenověda; termíny příjmení a osobní jméno.

3.7 nárůst regionálních prací o sídlištních jménech:

a)     první toponomastická kniha u nás: Moravská jména místní. Výklady filologické (1907, filolog
Pavel Váša + archivář a historik František Černý)

b)    méně antroponymie; obecnější, zejména příjmením: Jan Hulákovský, O původu a proměnách jmen
rodních (1860, cizí a domácí původ příjmení); obd. Vincenc Prasek: O jménech rodinných (1874 i
Vincenc Prasek)

c)     k nejlepším studiím té doby: František August Slavík, O skracování starodávných jmen
osobních a místních (1889)

d)    antroponomastika: Antonín Kotík, Naše příjmení (1895).

e)     nově hydronyma a oronyma, malý zájem: jména ulic a domů

f)      projev lidové tvořivosti: do zábavného čtení a do učebnic hříčky a žerty se jmény; obd.
gramatiky a pedagogické práce…


4.     období od I. SV, zejména pak meziválečné: 1914 – 1945


4.1 Roku 1913...

a)     založení Místopisné komise při České akademii věd a umění (doposud nejstarší odborný orgán v
české vědě)

b)    Vilém Mathesius: O vědeckém zkoumání anglických jmen místních (moderní pojetí onomastické
práce).

4.2 Přetrvává mladogramatický pozitivismus: analytická přesnost, ale neodlišuje příliš apelativa a
propria… (neprojevil se tolik vliv PLK); lingvistická větev onomastických výzkumů

4.3 historická a topografická větev onomastiky: vlastivěda a význam
propriím; např. František Roubík, Ladislav Hosák, Bohuslav Horák; antroponyma: Václav Chalupecký

4.4 v historických seminářích VŠ: začala se přednášet onomastika


5.     v polovině 20. století v rámci lingvistiky relativní samostatnost: od 50. let 20. stol. (po
roce 1945); do konce 60. let 20. století;


5.1 zakladatelem české onomastiky Vladimír Šmilauer; Osídlení Čech ve světle místních jmen (1960,
reedice: 2005); Úvod do toponomastiky (1963) aj.

5.2 Antonín Profous aj. = Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny…

5.3 Antroponomastika:

a)     Josef Beneš, O českých příjmeních (1962; geneze příjmení, klasifikace podle lexikálních
základů a z hlediska formy; reedice)

b)    Jan Svoboda, Staročeská osobní jména a naše příjmení (1964); přesah do antroponomastiky
slovanské

5.4 Dialektologický zřetel po druhé světové válce: František Cuřín, Historický vývoj označování
rodiny a rodinné příslušnosti v českých nářečích, Kapitoly z dějin českých nářečí a místních a
pomístních jmen (1969).

5.5 Vlastní jména v mluvnicích:

a)     Například Mluvnice spisovné češtiny, František Trávníček, 1947

b)    (Česká mluvnice) … Stručná mluvnice česká, Bohuslav Havránek a Alois Jedlička, 1950
(skloňování, pravopisu, třídění jmen, odvozování jmen obyvatelských nebo hypokoristických,
přídavných a deminutivních podob jmen).

5.6 Obecná východiska: Miloš Dokulil; pravopis uličních jmen, názvů institucí a zařízení.

5.7 Periodika: v roce 1960: Vl. Šmilauer a Jan Svoboda: první české onomastické periodikum:
Zpravodaje Místopisné komise Československé akademie věd; 1983 – 1994 Onomastický zpravodaj
Československé akademie věd, od roku 1995 Acta onomastica.

5.8 Onomastické konference: r. 1966 I. česká onomastická konference
v Liblicích; r. 1975 II. česká onomastická konference; další následovaly…


6.     rozvoj onomastiky: od 70. let 20. století do současnosti:


6.1 nástupce Vladimíra Šmilauera: od r. 1983 Ivan Lutterer; ale již např. Ladislav Hosák – Rudolf
Šrámek: Místní jména na Moravě a ve Slezsku, I., 1970

6.2 výzkum pomístních jmen; sběr pomístních jmen = největší projekt české a slovanské onomastiky

6.3 příprava ČJA a Slovník pomístních jmen v Čechách (dále: Slovník pomístních jmen na Moravě a ve
Slezsku)

6.4 edice slovníků a následný výzkum; kvalitativní i kvantitativní rozvoj:

a)     např. tým prof. Olivové – Nezbedové, M. Knappové, J. Malenínské, J. Matúšové, M. Harvalíka
aj. – zejména pomístní jména

b)    oddělení onomastiky v Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky
(https://ujc.avcr.cz/o-ustavu/oddeleni/oddeleni-onomastiky): Pavel Štěpán, Žaneta Dvořáková,
Martina Ptáčníková aj. …

c)     Slovník pomístních jmen v Čechách:
https://ujc.avcr.cz/elektronicke-slovniky-a-zdroje/Slovnik_pomistnych_jmen_v_Cechach.html

d)    Slovník pomístních jmen na Moravě a ve Slezsku:
https://ujc.avcr.cz/elektronicke-slovniky-a-zdroje/Slovnik_pomistnych_jmen_na_Morave_a_ve_Slezsku.h
tml

6.5 mezinárodní význam výzkumu antroponomastiky:

a)     Miloslava Knappová, Jak se bude jmenovat? (1978), Jak se bude Vaše dítě jmenovat? (1996);
především praktické zaměření.

b)    Jana Pleskalová: Tvoření nejstarších českých osobních jmen (1998); rozbor antroponymie
staročeských bohemik z 9. – 13. století

c)     Karel Komárek: Osobní jména v českých biblích (2000); překlad jmen, jejich začleněním do
českého systému a jejich znění k původním předlohám

d)    Václav Rameš: Po kom se jmenujeme? Encyklopedie křestních jmen…

6.6 Mluvnice a slovníky související:

a) deklinaci a tvarosloví: Příruční mluvnice češtiny, 1995

b) Encyklopedický slovník češtiny, 2002 … onomastika jako relativně samostatná subdisciplína
lingvistiky

Ø Nový encyklopedický slovník češtiny, Czech Ency:

Onomastika: https://www.czechency.org/slovnik/ONOMASTIKA

Onomastická gramatika: https://www.czechency.org/slovnik/ONOMASTICK%C3%81%20GRAMATIKA

Onomastická rekonstrukce: https://www.czechency.org/slovnik/ONOMASTICK%C3%81%20REKONSTRUKCE

Onomastický atlas: https://www.czechency.org/slovnik/ONOMASTICK%C3%9D%20ATLAS

Onomastikon: https://www.czechency.org/slovnik/ONOMASTIKON

6.7 Výuka na VŠ: jenom výběr z doby novější; např. Ludvík Kuba (Pedagogická fakulta Univerzity Jana
Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem), tamtéž Miloslava Knappová, Bohumír Dejmek (katedra
bohemistiky v Hradci Králové), Rudolf Šrámek (Filozofická fakulta Masarykovy univerzity v Brně)
apod. …