PROBLÉM (podle F. Čermáka):


Problémy (vědecké) lze řešit:

a)      buď vědeckou zkušeností (pozorováním, měřením, pokusem), při řešení problému před vlastní
vědeckou zkušeností musí předcházet hypotéza: (řecky ϋπόθεσις hypo-thesis, podklad, princip,
předpoklad) = výpověď, jejíž platnost se pouze předpokládá, ale je zároveň formulovaná tak, aby ji
bylo možno potvrdit nebo vyvrátit (původně právní a řečnický termín; dnes základem empirické vědy).

b)      nebo testovatelnou teorií.


Podle povahy problémů, kterými se věda zabývá:

Ø  typy, např. Bunge, M. A. (1967): Scientific research, two volumes. Heidelberg…


A.    Substantivní (objektové: „Kolik je toho?“)


1.      Empirické

1.1 sběr dat: s cílem charakterizovat objekty zkušenosti zvl. pozorování, počítání a měření

1.2 tvorba něčeho: vytvoření přístroje, příprava přípravku, vytvoření algoritmu apod.


2.      Konceptuální

2.1  popis: charakterizace jednotlivin a tříd

2.2  uspořádání: třídění a pořádání souborů

2.3  objasnění: interpretace znaků a precizace (přesné vymezení, zpřesnění) pojmů

2.4  dedukování/ dedukce: hledání odvozeného výsledku; zvl. hledání: hodnoty proměnné (komputace:
výp. tech.; fáze systémové analýzy následující po kvantifikaci matematického modelu a zahrnující
procesy spojené s prováděním výpočtů, zvl. na počítačích: počítačové zpracování), důkazu teorému
(kontroly řešení, výkladu faktů a empirické generalizace; vysvětlení) a projekce (predikce a
retrodikce)

2.5  výstavba: vymýšlení idejí (zvl. zavedení nového pojmu, empirické generalizace, hypotézy vyšší
úrovně, vybudování systému vyšších hypotéz (teorie) či rekonstrukce teorie…

2.6  metalogické problémy: odhalení a odstranění nesoustavností, prokázání konsistentnosti a
nezávislostní pravidla apod.


B.     Strategické (procedurální: „Jak to spočítám?“)


1.      Metodologické

1.1 konvence: zavedení pravidel označování, škál měření a jednotek, rovin signifikantnosti aj.

1.2 techniky: návrh taktiky k řešení problému, pro pozorování, měření aj.

1.3 návrh pokusu (experimentu): naplánování jeho podoby

1.4 zkonstruování teorie: naplánování výstavby teorie

1.5 ověření metody: analýza a kritika (ad 1.1-1.4)


2.      Evaluativní (hodnotící)

2.1  váhy: uvážení dat, hypotéz, teorií, technik a vybavení – se zřetelem k daným desideratům
(„žádoucím postupům“, požadavkům, přáním)

2.2  vyhodnocení základu: prošetření vlastních desiderat („požadavků“)



Poznámky:

Problém

Ø  nejvlastnější motor vědecké aktivity

Ø  úroveň výzkumu určité vědy se měří i rozsahem řešeného problému

Ø  každý typ problému vyžaduje odlišné řešení

Ø  často problémy nejsou tak jasné nebo se v určitých ohledech liší

Ø  problémy dané protiklady:

(a)   individuální – funkční (jedna proměnná x více proměnných, typu „který/kde/proč/jestli?“ proti
„jak/jaký?“)

(b)   určité – neurčité (dobře nebo špatně vymezené a nejasné)

(c)   rutinní – výzkumné (opakující se, se zaběhlým řešením nebo bez něj)

(d)   málo dat – přemíra dat (potřeba dodatečného sběru nebo redukce)

Ø  vedle základního vy-/řešení problémů vědeckým výzkumem (zvl. po získání dalších dat, objevení
nových technik či teorie): další alternativy:

·         na problém se jako na nedůležitý zapomene

·         jako triviální, nesmyslný, chimérický či nadhodnocený se problém časem pomine

·         problém se vyjasní jako nedorozumění či pseudoproblém, který byl špatně formulovaný


Problémy nevědecké, nelogické: předmětem vědeckého výzkumu obvykle nejsou
(např. filozofických aj.):

Ø  zařadit, identifikovat, posoudit z hlediska současné metodologie a úrovně znalosti
ve vědě a i z hlediska jeho pravdivostní hodnoty.


Typy výzkumné (explorační) práce:


1.      podle kritéria hlavního účelu výzkumu:

Ø  heuristický: slouží k věcnému řešení problému

Ø  kritický; směřuje k potvrzení nebo vyvrácení existujících teorií

Ø  metodický (technický); ověřuje nové výzkumné metody a postupy, případně nové výzkumné postupy
navrhuje;


2.      podle kritéria explikační síly získaných poznatků (explikace: lat. explicatio, rozvinutí,
vysvětlení; znamená vysvětlení nejasného nebo neurčitého výrazu; odlišně: implikace = „zahrnutí“):

Ø  orientační; zaměřen na vyhledávání problémů, na všeobecnou orientaci ve zkoumané oblasti a
předmětu zkoumání (patrně zahrnut do badatelského výzkumu); také předvýzkum

Ø  sondážní; zaměřen na zjišťování základních faktů, která jsou nutná proto, aby mohl být problém
definovaný a mohly být vyslovovány hypotézy; také předvýzkum

Ø  pilotážní; zaměřen na zjištění základních poznatků umožňujících vlastní řešení zkoumaného
problému (závěry: často podoba modelu; srov. dále); také předvýzkum

Ø  exploatační; výsledkem je konkrétní návrh využití dosažených výsledků při řešení konkrétního
problému

Ø  experimentální; ověřuje různými metodami a technikami pravdivost dosažených výsledků (zvláštní
typ: terénní výzkum)


3.      podle kritéria délky trvání výzkumu:

Ø  výzkum krátkodobý (např. trvající do jednoho roku)

Ø  dlouhodobý (rozložený do několika let)


4.      podle kritéria personálního zajištění:

Ø  individuální, řešený jedním člověkem

Ø  týmový, řešený kolektivem výzkumníků


5.      podle zapojení výzkumných oborů: jednooborový nebo víceoborový


Týmová práce interdisciplinárního charakteru = současný trend organizace výzkumné práce...


HEURISTIKA:


Ø  z řečtiny heuriskó, εύρίσκω (nalézt, objevit)

Ø  odhad, procedura, metoda (hledání)

Ø  umění řešit problémy (zejména vědecké a filozofické)

Ø  věda zkoumající tvůrčí myšlení, také heuristická činnost, tj. způsob řešení problémů (např.
MAŇÁK, Josef – ŠVEC, Vlastimil: Výukové metody. Brno: Paido, 2003: 113)

Ø  moderní odborný termín označující významný rys lidských bytostí poznávat, odhalovat, objevovat v
daném prostředí vše, co je důležité pro život

Ø  také v kontextu vzniku specifické teorie (z hlediska logiky objevů a vývoje filosofie)

Ø  zkusmé řešení problémů, pro něž neznáme algoritmus nebo přesnější metodu (nejjednodušší
heuristická metoda je pokus a omyl); Skinner, „myška v bludišti“ apod.

Ø  heuristické řešení často jen přibližné, založené na poučeném odhadu, intuici, zkušenosti (nebo
prostě na „zdravém, selském rozumu“)

Ø  první odhad se může postupně zlepšovat, i když heuristika nikdy nezaručuje nejlepší řešení

Ø  univerzálně použitelná, jednoduchá a rychlá metoda…

Ø  podle J. Pearla: heuristika je strategie, jak lidé i stroje mohou řešit problémy s použitím
dostupných – i když jen volně aplikovatelných – informací… viz: Pearl, Judea (1983). Heuristics:
Intelligent Search Strategies for Computer Problem Solving. New York, Addison-Wesley, p. vii.

Ø  ve filozofii (zvláště ve filosofii evropského kontinentu) adjektivum „heuristický“ (popř. ve
spojení „heuristický nástroj“): i v případě, když skutečnost X umožňuje porozumění či znalost
skutečnosti Y; např.:

·         model nikdy není identický s tím, co předvádí, je pouze nástrojem, který umožní pochopit
to, co modeluje;

·         příběhy, metafory apod. = v tomto smyslu také označeny jako heuristické;

·         představa utopie v Platonově Re(s)publice: „ideální město“, orientační bod pro rozvoj,
propojení, principy a souvislosti;

·         apod.

Ø  někdy postup, který je schopný v některých případech podat výsledek (i když neprobere všechny
možnosti; zejména v komputačním prostředí).

·         výsledek podáván zpravidla jedním ze dvou možných způsobů:

- buď jako kladný výsledek (odpověď)

- nebo jako výrok neurčitosti (známo např. z právního i z komputačního prostředí)

Absolutně nutné: odlišit pozorovatele a pozorované věci, resp. specifikace jejich vzájemného
vztahu:

Ø  závažný metodologický problém ve vědě (důležitý zvl. při ověřování hypotézy, teorie apod.)

Ø  pozorovatel může pozorovaný objekt nebo jeho souvztažnosti nechtěně měnit
(N. Bohr: studie k atomové a jaderné fyzice; dnes problém mikrosvěta… R. Jakobson: např.
Lingvistika a poetika…
https://service.ucl.cas.cz/edicee/images/data/prirucky/obsah/pruvodce/Lingvistika%20a%20poetika.pdf
… a jiní)

Ø  problém validity zkoumaných faktů, tj. jejich relevantnosti a nezkreslenosti, nedeformovanosti
nevhodným výběrem, nežádoucí modifikací či vlastní analytickou metodou


HEURISTIKA ŘEŠENÍ PROBLÉMŮ (podle M. Bungeho; v pojetí F. Čermáka):


1.      Problém zformuluj jasně a přesně (tj. minimalizuj vágnost pojmů, nekonkrétnost a
dvojznačnost a užívej adekvátní, výstižné a co nejjednodušší symboly a metajazykové prostředky):
toto bývá nejobtížnější a často možné až na více datech.

2.      Identifikuj složky (tj. zjisti premisy a co je neznámé).

3.      Odhal předpoklady (tj. ty nejdůležitější a relevantní): to může však event. vést i k
reformulaci problému…

4.      Lokalizuj problém; tj. urči:

Ø  zda je substantivní či strategický (viz výše):

Strategie (z řeckého strategos, generál < stratos (vojsko, výprava + agein, vést) je dlouhodobý
plán činností zaměřený na dosažení nějakého cíle.

Taktika (z řec. taktiké techné, umění seřadit vojsko) se používá ve vícero souvislostech (v
krátkodobějším smyslu, jako nástroj): soubor konkrétních metod používaných různými stranami za
účelem dosažení cíle. Promýšlení konkrétních variant, nikoliv tedy rozmýšlení nad dlouhodobým
plánem.

·         je-li substantivní, zjisti, zda je empirický nebo konceptuální;

·         je-li strategický, zjisti, zda je metodologický nebo evaluativní;

Ø  problém pak zařaď i do určité disciplíny – jedné či více zároveň (interdisciplinárnost)

Ø  zjisti i jeho historii...

5.      Zvol metodu, přístup adekvátní povaze problému a druhu hledaného řešení:

Ø  zvaž napřed ne/výhody různých metod;

Ø  pokud specifická metoda neexistuje, konstatuj pak strategický problém hledání metody a zaútoč
napřed na ten

Ø  zde je těžké zvláště:

·         zvolit správně metodu (podle cíle)

·         přejít k substantivnímu problému nalezení metody.

6.      Simplifikuj (tj. eliminuj redundantní informaci, popř. kontextem vnesenou informaci, data
podle možnosti zhušťuj, zaveď pro přehlednost a první fázi zjednodušující předpoklady):

Ø  tato kritická fáze může vést k přehodnocení a reformulaci problému samotného;

Ø  při velkém množství dat je někdy třeba začít i pracovní eliminací určité relevantní informace v
nich

Ø  někdy je obtížné rozhodnout, které předpoklady (apod.) jsou primární a které sekundární…

7.      Analyzuj problém (tj. rozlož ho až do co nejjednodušších celků a nejkratších kroků): jde o
atomizaci na dál nedělitelné části (pro danou potřebu); analýza tu však někdy na řešení ještě
nestačí, a je pak třeba i silnější teorie.

8.      Plánuj (tj. naprogramuj si strategii, uspořádej si problémy podle celků a logické priority
či aspoň obtížnosti).

9.      Hledej podobné vyřešené problémy (tj. zařaď daný problém do známé třídy, kde jsou už jiné
známé a bývalé problémy a dojdi tak k jeho rutinnímu řešení): v praxi je třeba především
prostudovat často velkou bibliografii a prameny, což bývá obtížné a dlouhé)

10.  Transformuj problém (tj. variuj jeho složky a/n… ano-ne… formulaci a snaž se z něj udělat jiný
problém, který je v téže oblasti a je snáze sledovatelný; přecházej k ekvivalentnímu problém,
kdykoliv je to možné): tento krok závisí na ne/úspěchu postupu dle bodu 9.

11.  Exportuj problém jinam (tj. pokus se ho při neúspěchu v předchozím kroku změnit v homologický
problém v jiné oblasti):

Ø  to obecně souvisí (mj.) s integrací vědy, o kterou se mnozí stále víc snaží
(např. morfologický problém biologický se řeší přenosem na molekulární úroveň a po jeho vyřešení
tam se přenáší zpátky).

12.  Kontroluj řešení (tj. ověř si správnost a jeho rozumnost, připomínej si simplifikované
předpoklady a podle potřeby i rozvolni některé restrikce a zaútoč konečně na nový a složitější
problém; zopakuj celý postup a podle možnosti vyzkoušej i jiné techniky; vyhodnoť přesnost výsledků
a naznač popř. i nové možné cesty zlepšování daného řešení): jde tu o kontrolu skrze
opakování/alternativnost přístupu a úvahu o jeho rozumnosti (ta je obvykle na první pohled jen
intuitivní).


Začátek aplikace vědecké metodologie a výzkumný cyklus.

Ø  výše uvedené kroky heuristického postupu řešení lze v jejich začátcích (zvl. kroky 1-2) rozvést
do více etap, srov. A-H dále:


A.    Polož si dobře zformulované a pravděpodobně i plodné otázky.

B.     Utvoř si prokazatelné i testovatelné hypotézy/hypotézu vedoucí k odpovědím na tyto otázky;
vyhýbej se nezávazným a divokým odhadům.

C.     Vyvoď ze svých předpokladů logické důsledky.

D.    Vymysli techniky k testování těchto předpokladů.

E.     Otestuj tyto techniky co do relevantnosti a spolehlivosti.

F.      Proveď vlastní testy a interpretuj výsledky. Testuj co nejrigorózněji a nebuď k sobě
shovívavý.

G.    Vyhodnoť předpokládaný stupeň pravdivosti předpokladů a věrnosti technik.

H.    Vymez oblasti, v nichž dané předpoklady a tvrzení platí, a zformuluj nové problémy nastolené
tímto výzkumem. Úspěšně potvrzenou hypotézu považuj nanejvýš jen za částečně pravdivou.


POZNÁMKA:

Ø  vyvozené pravidlo je teoreticky oprávněné jen tehdy, je-li jak opodstatněné, tak systematické;
tj. …

·         je součástí konsistentního systému pravidel

·         je založené na jedné zákonitosti či na více zákonitostech.



Schéma výzkumného cyklu (srov. 1-12 výše):


Úhrn dostupného vědění (včetně problému) =>hypotéza/hypotézy:

Ø   testovatelné/-á

·         důsledky ↗vyhodnocení↗nový úhrn

·         testovací postupy ↗ vědění (poznání)

·         techniky ↗ evidence hypotéz ↗ nový problém

ð  empirický cyklus


Řešení problému formulací otázek:


Ø  heuristický postup řešení problému (1-12 výše) rozvedeme do jednoduchých a konkrétních otázek

Ø  mnohé se zkonkrétní; lze tak stane explicitně pojmenovat

Ø  ne všechny tyto otázky jsou pro lingvistiku smysluplné…


Postupy:


1.      Formulace:


a)      Co je to za problém? (Rozpoznání)

b)      Jaká data jsou k dispozici? (Zdroj informace)

c)      Jaké jsou tu předpoklady? (Zdroj idejí a nápadů)

d)      Jaké jsou dostupné prostředky a techniky? (Zdroj procedur)

e)      Jaké jsou logické vztahy mezi daty a neznámým? (Podmínky a situace složek)

f)       Jaké je hledané řešení? (Profil)

g)      Jaká je zapotřebí kontrola? (Identifikace řešení)

h)      Proč se to řešení hledá? (Cíl)


2.      Předběžné zkoumání:


a)      Jak to vypadá? (Hledání podobností se známým)

b)      Je to definováno? A jestli ano, jak? (V případě pojmů)

c)      Předpokládá se to? A jestliže ano, z jakého důvodu? (V případě předpokladů)

d)      Je na to hypotéza? A jestli ano, na základě čeho? (V případě předpokladů)

e)      Je to pozorovatelné? (Zvl. v případě fyzických objektů)

f)       Je to počitatelné nebo měřitelné? (… dtto)

g)      Jak to lze počítat nebo měřit? (… dtto)


3.      Popis:


a)      Co to je? (Referent)

b)      Jaké to je? (Vlastnosti, povaha)

c)      Kde to je? (Místo, distribuce, výskyt; metody ověření validity pojmenování apod.:
distribuce + substituce)

d)      Kdy k tomu dochází? (Čas, podmínky)

e)      Z čeho se to skládá? (Složení, stavba)

f)       Jaký je vztah mezi částmi? (Konfigurace)

g)      K čemu to slouží? (Funkce)

h)      Kolik toho je? (Kvantita)

4.      Interpretace:


a)      Které tu jsou relevantní proměnné? (Faktory)

b)      Které faktory jsou určující? (Příčiny)

c)      Jaký je vztah mezi relevantními/ proměnnými? (Zákonitost)

d)      Jak to funguje? (Mechanismus)

e)      Odkud to pochází/pramení? (Původ)

f)       Do čeho se to transformuje? (Predikce)


5.      Kontrola a vyhodnocení řešení (včetně zpětné vazby):


a)      Jaká je oblast platnosti řešení? (Omezení)

b)      Lze téhož řešení dosáhnout jinými prostředky? (Možnost nezávislého ověření)

c)      Bylo řešení známé? (Původnost)

d)      Je řešení v souladu s úhrnem přijímaného vědění? (Porovnání)

e)      Jaký je přínos tohoto řešení dostupnému vědění? (Efekt)


Heuristická metoda (zejména ve výuce):

Ø  metoda (řízeného) objevování: v širokém smyslu metoda výuky, při níž posluchač
s menší či větší mírou samostatnosti (za větší či menší podpory a řízení vyučujícího) dospívá
vlastní činností k novým poznatkům…

Ø  samostatný postup posluchače na cestě za novým poznatkem: charakter vědeckého postupu, části
vědeckého postupu či jeho dílčích kroků (analogicky; s ohledem na rozvoj poznávací úrovně
posluchače)

Ø  užití heuristické metody:

v  v užším smyslu malá výzkumná (badatelská) metoda

v  v širším smyslu klasifikujeme podle postupu posluchače:

·         podle míry samostatnosti

·         podle velikosti kroků, které posluchač samostatně dělá (na cestě za novým poznatkem)


Aplikace heuristických metod:


1.      Heuristický dialog + sokratovská metoda:

Ø  využití dialogické metody výuky k objevování nových poznatků

Ø  výchovný a vzdělávací postup, při němž se učitel snaží své studenty přesně formulovanými (předem
promyšlenými) otázkami přivést k novému poznání

Ø  snaha přivést posluchače k tomu, aby si vlastním postupem, krok za krokem, logicky, na základě
svých předchozích vědomostí, aktivně vyvodili nový poznatek.

Ø  postup se odvolává se na antického filosofa Sókrata

Ø  Sókrates (v některých svých dialozích): poznání je vlastně rozpomínání a svoji úlohu při tom
přirovnává k činnosti porodní báby.

Ø  užívá se na školách i v profesním a firemním tréninku kritického myšlení a logické argumentace

Ø  za hlavní přednost metody je považována forma zapojení studentů / účastníků
do procesu poznávání a zvýšená motivace „přijít věci na kloub“ oproti pouhému výkladu učitele
(posluchači mohou problémy formulovat sami)

Ø  metoda problémového výkladu

Ø  zdůrazňuje se logičnost, jasnost, jednoduchost a přesnost ve formulaci, jazyková správnost
(srov. např. Kalhous, Z., Obst, O. a kol.: Školní didaktika. Portál, Praha 2002: 322)


2.      Heuristická metoda v užším smyslu

Ø  zadávány problémové úlohy, jejichž řešení představuje jednotlivé úseky výzkumného postupu

Ø  zvláštní případ metody řešení problémů: posluchači řeším problémy v potřebné míře samostatně,
ale z hlediska učitele kontrolovaným a řízeným způsobem

Ø  vyvozování nových poznatků

Ø  rozdílně od sokratovské metody:

·         ne tak verbální, nevede k novému poznatku krok za krokem

·         staví posluchače před větší úseky, po nichž jde relativně samostatně za novým poznatkem
(za použití různých postupů analogických postupům výzkumným

·         od posluchačů se vyžadují různorodé činnosti (včetně experimentálních, práce se zdroji
informací apod.)

·         rovnováha mezi aktivitou učitele a posluchačů: společně (aktivně) určují jednotlivé kroky
řešení problému…

·         pro řešení úkolu je nutné znát předešlé etapy postupu


3.      Využití výzkumné (badatelské) metody v práci žáků různých typů škol:

Ø  úlohy, které jsou předkládány žákům, mají komplexní charakter (žáci hledají samostatně řešení)

Ø  samostatné řešení představuje ucelený výzkumný postup (analogii výzkumného postupu, přiměřenou
úrovni žáků); aktivita učitele ustupuje
do pozadí

Ø  samostatnost žáků při řešení problémových úloh výzkumného typu je značná

Ø  samostatně nejen postupují etapami řešení problému krok za krokem, ale musí uplatňovat
sebekontrolu, identifikovat, analyzovat a korigovat chybné kroky.

Ø  kontrola a řízení učitele jsou však i zde potřebné, žáci nemohou být zcela ponecháni sami sobě.

Ø  podle Lernera (https://www.pf.ujep.cz/obecna-didaktika/pdf/Vyukove_metody.pdf): efektivnost
metody dána intelektuálním rozvojem

Ø  podle Bloomovy taxonomie: do roviny analýzy, syntézy, hodnotícího posouzení.


Výhody a nevýhody využití heuristické metody ve výuce:


1.      výhody:

Ø  aktivní objevování nových poznatků samotným žákem posouvá úroveň jeho
učení do vyšších pater Bloomovy taxonomie kognitivních cílů
(https://clanky.rvp.cz/wp-content/upload/prilohy/10347/priloha_c_1___bloomova_taxonomie_kognitivnic
h_cilu.pdf)

Ø  na rozdíl od prezentace hotových poznatků učitelem, která může vést ke zdůraznění pouhého
zapamatování, rozvíjí se také porozumění a aplikace, a v komplexnějších heuristických přístupech i
analýza, hodnocení a tvořivost.

Ø  při vhodném využití (návaznost na dosavadní vědomosti a dovednosti žáků, přiměřená obtížnost
zadávaných úloh) může metoda objevování posilovat motivaci žáků, udržovat zájem a pozornost.

Ø  cílem při využití heuristické metody není jen osvojení nových vědomostí a dovedností
vyplývajících z učiva; žáci se postupně seznamují s vědeckými postupy a získávají s tím související
dovednosti.


2.      Některé nevýhody:

Ø  heuristická metoda klade vyšší nároky na učitele ve srovnání s metodou výkladu – a to jak při
přípravě, tak při realizaci. Tyto nároky se týkají jak odborné a pedagogické připravenosti učitele,
tak jeho času a osobnostních předpokladů.

Ø  časově náročná – prezentace nových poznatků učitelem zabere méně vyučovacího času než jejich
objevování žáky.

Ø  nebezpečí formalismu: … otázky a úlohy, které učitel předkládá žákům, mají být smysluplné, ne na
první pohled vymyšlené jen za účelem „objevování“ něčeho, co již bylo dávno objeveno. Žáci pak
ztrácejí zájem a dávají přednost snazší cestě – nový poznatek si někde najdou („to přece najdu na
internetu!“).
heuristická metoda (zvl. výzkumná metoda, včetně „malé“) je náročná na vybavení školy pomůckami.

Ø  není-li proces objevování učitelem důsledně řízen (jsou-li žáci ponecháni sami sobě, bez
učitelovy kontroly a podpory), může výuka heuristickou metodou vést k velmi slabým výsledkům.


Využití klasifikace metod v rámci heuristiky:

A.    Slovní metody:

1.      Monologické: vysvětlování se používá, když se učitel nemůže opřít o předchozí posluchačovy
zkušenosti (např. při užití metody problémového výkladu a vlastní metody heuristické).

2.      Dialogické: rozhovor vyžaduje od učitele dovednosti formulovat otázky, a to stručně,
srozumitelně, jazykově správně, variabilně (proměnně); srov. např. výše sokratovský rozhovor a
výklad heuristického přístupu. Posluchač by měl odpovědět obsahově a jazykově správně. Účinný
dialog: akceptované téma, vhodná atmosféra, připravenost apod.

Zejména u mladších žáků lze využít dramatizace: názorného předvedení události či příběhu, děje
(předvedení nějakého předem daného děje nebo rekonstrukce již proběhnuvší události).



Heuristické postupy podle Pólya:

-          „Jak to vyřešit“; Polya, George (1945): How To Solve It: A New Aspect of Mathematical
Method, Princeton, NJ: Princeton University Press („otec heuristické metody“).
  * Podívejte se na problém.
  * Pokud mu nerozumíte, zkuste si nakreslit obrázek (schéma).
  * Pokud nemůžete najít řešení, zkuste předpokládat, že ho máte, a podívejte se, jestli z něj
nemůžete získat postup („práce odzadu“).
  * Jestliže je problém abstraktní, zkuste nejdříve řešit konkrétní příklad.
  * Zkuste nejprve řešení obecnějšího problému („paradox vynálezce“: čím ambicióznější plán, tím
lepší jsou vyhlídky na jeho dokončení).

K metodám deterministické a stochastické heuristiky

-          Determinační: určují postup a vedou k požadovaným závěrům

-          Stochastické: náhodné, tedy nikoliv podmíněné postupy…


K PRAKTICKÉ ODBORNÉ PRÁCE:

-          zásady trojí triády…

-          problematika citace…


Literatura:


Základní:

ČERMÁK, František:

-          Základy lingvistické metodologie. Nástin hlavních principů na pozadí obecné teorie vědy.
Vysokoškolské skriptum. Praha: Karolionum 1993

-          Jazyk a jazykověda. Praha: Karolinum 2011


Doplňující a rozšiřující (např.):


CHALUPA, Bohumír: Heuristické řešení problému se zřetelem ke komplexnosti odpovědi.

Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity (Studia minora Facultatis philosophicae
Universitatis brunensis). I 23, 1987: 41-54

KALHOUS, Z., OBST, O. a kol.: Školní didaktika. Portál, Praha 2002

MAŇÁK, Josef – ŠVEC, Vlastimil: Výukové metody. Brno: Paido, 2003: 113

OCHRANA, František: Metodologie, metody a metodika vědeckého výzkumu. Praha: Karolinum 2019

STRECKOVÁ, Ivonne: Základy metodologie vědecké práce. Teze z vybraných kapitol. Ekonomicko-správní
fakulta Masarykovy univerzity Brno. Zpracováno pro potřeby postgraduálního studia na ESF MU; Brno:
MU 2002