A. STARŠÍ ČESKÉ SLOVNÍKÁŘSTVÍ I. Zdroje českého slovníkářství: Chronologie: Data Období Charakteristika 1050-1300 předklasické (glosy) 1301-1350 raně klasické (první významné památky) 1351-1380 karlovské (1. vrchol – Klaret) 1381-1410 předhusitské (Klaretovi následovníci) 1414-1450 husitské (biblické slovníky- „mamotrekty“) 1451-1500 pohusitské sklonek rukopisné produkce 1501-1620 humanistické 2. vrchol slovníkářské produkce 1. Zárodky slovníků: glosy a glosování (od předklasického období): 1.1 počáteční období: při převodu z jazyka posvátného do jazyka profánního (světského, nenáboženského, všedního - zpočátku vedle českých i staroslověnské - první české prvky v českých (nejč. latinských) textech: bohemika (glosy Svatořehořské, glosy Jagičovy – Vídeňské, Chronica Bohemorum - Kosmas) - zpočátku vnímáno jako textová/jazyková „nepravost“ (zpočátku dokonce též znesvěcující); např. přípisky svatojiřské z konce 13. století: jeptišky si v latinském zpěvníku, antifonáři, vypořádávají účty se svými pánskými protějšky) - ve 13. století se ale už glosy vymaňují ze „zajetí posvátnosti“: na cestě ke slovníkům = rostlináře; např. Rostlinář olomoucký (konec 13. století); ale i později 1.2 pozdní období: např. výkladový slovník Mater verborum; překlady vět: Homiliář opatovický, Túlec svatého Bonaventury 1.21integrace glos do textu, jejich počešťování (funkce konektorů) 1.22 na ústupu: 14. století; domácí kořeny slovotvorby: na modelu slovníku kroniky tzv. Dalimila: a) čeština už není metajazykem jako u Alexandreis, ale inherentní součástí sdělení b) etymologický přístup (např. výklady jmen místních z osobních) c) směr k raně klasickému období II. Středověké slovníkářství aneb Klaret a jeho družina (karolínská doba česká i její pozdější reflexe) 1. Klaret a jeho lexikologický projekt (k pol. 14. století): - 3 rukopisy s českými glosami: astronomie, hádanky a záhady, příklady (hlavně pro kazatele) - Glosář (základní dílo), Vokabulář, návazně Bohemarius/ Bohemář aj. 2. Klaretovská tradice: - vydávání slovníků pokračuje (ale už u Klareta neologismy: bohla = bolenie hlavy, nasva = zádušní akt, záduší, prosba za mrtvé (památka na svaté, na pomáhanie svatých, nasvátnost = posvátná oběť? Gb; ale pro rostlinu Klaret: bolehlávek) - spolupracovali i Karel IV. a Arnošt z Pardubic? - Václav Flajšhans: Klaret a jeho družina (edice slovníků) 3. postklaretovská produkce sklonku středověku: doba předhusitská a husitská: a) 1351-1380 Bohemarius minor, Nomenclator (Kapitulní slovník), latinsko-český slovníček v rukopise svatovítském (autor současníkem Klaretovým) b) 1381-1410 nový Nomenclator, slovníčky v Kodexu Vodňanském, latinsko-českýVokabulář c) 1411- 1450 latinsko český slovník (Ostřihomský - největší dílo středověku), latinsko-německo-český slovník (za lat. slovníkem Catholicon), latinsko český Velešínův slovník d) 1451-1500 Klementinský slovník (lat.-čes.), slovník Jana Holubáře (lat.-něm.-čes.) lat.-čes.slovník Slovník Rokycanův: synonymický; vydán na paměť Rokycanovu 3.1 samostatné skupiny: a) rostlináře (srov. též výše) b) mamotrekty: - počátek 15.století: Klementinský, lokální: Břevnovský - největší: Kapitulní (k celé bibli), další v Univerzitní knihovně (nejrozsáhlejší) - více středem zájmu menší překladové slovníky/ mamotrekty: Menčíkův zlomek,Trhovosvinenský... c) výklady: Nového zákona, hebrejských jmen; mladší Výklad krumlovský: největší středověký biblický slovník lat.-čes. (aj.) III. Slovníkářství raného novověku (pohusitská a humanistická doba) 1. Vokabulář Jana Vodňanského – Lactifer (první tištěný slovník, 1511) 2. slovníkářství za humanismu: 2.1 Zikmund Hrubý z Jelení = vrcholný zjev českého slovníkářství 1. poloviny 16. století - původně lat.-něm.-česky pro Ladislava Pohrobka - 1531 Lexicon Symphonon: vícejazyčně – též vlašsky, francouzsky... - význam slovanských jazyků (blízké řečtině, latině i germán. jazykům): konstrukce slovanštiny; koncepce celoevropské příbuznosti 2.2 Tomáš Rešel z Jindřichova Hradce (1560): čes., lat. a něm.; dedikace Vilémovi z Rožmberka 3. dílo Daniela Adama z Veleslavína: vyvrcholení lexikografie 16.stol.; české výrazy na 1. místě 3.1 Nomenclator quadrilingvis (1598), čes.-něm.-lat., doplněn řecky 3.2 Silva quadrilingvis... (1598) 4. od humanismu k počátkům barokních slovníků: 16. – 17. století 4.1 Petr Kodicil z Tulechova: Vokabulář (1546, ale dále: 1586 Veleslavín, 1707,poslední vydání: 1776): tematicky řazený soupis slov (nomenklator lat. – něm. - čes.) 4.2 Matouš Benešovský - Philonomus: Knížka slov českých vyložených, odkud svůj počátek mají, totiž jaký jest jejich rozum (1587) 4.3 Petr Lodeckerer: slovník sedmi jazyků (lat., ital., dalmat., čes., pol., něm.): 1605 (reakce na projekt F. Vrančiće: 1595 v Benátkách: místo češ. a pol. je zde maďar.; obd. již 1592 H. Megiser ve Štýrském Hradci; komplex potom: k „širším“ slovníkům jazyků světa!) B. SLOVNÍKÁŘSTVÍ V 17. STOLETÍ Jan Ámos Komenský a jeho slovníkářské dílo: 5.1 Tesaurus linguae Bohemicae (shořel v Lešně 1556) - - pokračování lexikografického úsilí v humanismu; dílo osobnosti stojící na hranici mezi renesancí a barokem: latinsko-český a česko-latinský slovník (česky Poklad českého jazyka) - synchronní a diachronní pohled propojení lexikální a gramatické složky - soubor frazeologie (aj.) 5.2 sbírka přísloví a rčení Moudrost starých Čechů za zrcadlo vystavená potomkům, později (roku 1849) vydaná společně s Didaktikou českou 5.3 ke slovníkářské vývojové linii: - dvě práce určené pro výuku jazyků: - Dvéře jazyků odevřené (Janua linguarum reserata, 1631); 1669 vydal Janua linguarum reserva… Steyer (sic!)! - Orbis sensualium pictus (1658) Václav Jan Rosa: - Tesaurus linguae Bohemicae; zahrnut v Jungmannově slovníku! (koupi rukopisu zprostředkoval Jungmannovi Dobrovský, ač jinak k Rosovi kritický!) - „V různosti jazyků ukázal všemohoucí svou sílu!“ (Rosa: Čechořečnost) - materiálově i metodicky hodnotný slovník z druhé poloviny 17. století - autor na něm pracoval (podle vlastních slov) přes třicet let - zůstal v rukopise (tři rukopisné exempláře + elektronický přepis Rosova slovníku - abecedně řazený Thesaurus (30-40 tisíc hesel uspořádaných na principu etymologických hnízd) - formálně trojjazyčný česko-latinsko-německý slovník; ve skutečnosti však už zakládá linii směřující k jednojazyčnému výkladovému slovníku národního jazyka - zatímco Veleslavín se ve svých slovnících ještě neoprostil od dominance latiny, Rosa se v důvěře v český jazyk dostává dále: latina a němčina se v jeho slovníku posouvají do funkce pomocníka při výkladu slov českých - v centru pozornosti čeština: její sémantika, etymologické a slovotvorné souvislosti a také poprvé gramatika C. SLOVNÍKY 18. STOLETÍ; POČÁTEK STOLETÍ 19. ( nástup obrozeneckého slovníkářství ) - největší rozmach slovníkářství byl v období obrozeneckém - snaha bylo rozšířit funkční rozsah češtiny na úroveň všestranně ,,výkonného“ moderního jazyka - nebývalý zájem o slovní zásobu - tvorba řady slovníkových děl (ne vždy kvalitních, vlna nevhodného neologizování, nadbytečné historizování a slavizování češtiny...) Kašpar Zachariáš Vusín Ø pražský nakladatel a knihkupec Ø Dictionarium von dreien Sprachen, Teutsch, Lateinisch und Böhmisch - trojdílný německo-latinsko-český slovník - opakované vydávaný ( 1700 – 1706, 1722 – 1729, 3. vyd. pod názvem Lexicon Tripartitum …, 1742 ) - slovník byl neoprávněně kritizován za puristické neologizování (několik málo novotvarů je jen v německo-české části, kde slouží jako ekvivalenty německých hesel) Jan František Josef Ryvola Ø Slovář český ( 1705, 1716 ) - silně poznamenán neologizujícími tendencemi (nešťastně doplňován) - v předmluvě oslovuje čtenáře: ,,A jestli se nelíbí Slovář,/ať je z tebe lepší kovář,/ na ostro slova ukovej,/ budeš mít potah hotovej./ Jestli lépe neumíš/ a těm slovům nerozumíš,/ styď se,/ pokudž se vysmíváš,/ neb jim mnoho cti ujímáš. Raději co zlatou kytku/ hleď ten Slovář míti v příbytku,/ každý den čti z něho pilně,/ a starej se o to silně,/ aby řeč ta naše česká/ byla k vyslovení hezká/ …“ Jan Karel Rohn Ø Nomenclator (1764) - čtyřdílný slovník - také tento slovník silně poznamenán umělým tvořením slov bez opory v jazykovém úzu Václav Wiedemann Ø první profesor češtiny na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě Ø Neuverfasstes deutsches und böhmisches Wörterbuch (1768) - značně neúplný slovník, ale vyhnul se nadměrnému neologizování Karel Ignác Thám Ø známý autor obran české řeči Ø český spisovatel a překladatel Ø jeho slovníky přinesly velké množství neústrojných novotvarů (opět dost nešťastně) Ø Deutsch-böhmisches Nationallexikon ( 1788 a další vyd.) František Jan Tomsa Ø nadaný jazykovědec Ø český spisovatel a publicista, editor gramatických a lexikografických děl a spisů českých autorů a překladatel z němčiny Ø jeho slovníky byly velkým přínosem pro českou lexikografii (kvalitní) Ø svou slovníkářskou činnost opíral mj. o živý jazyk z rodného Turnovska a) malý německo-český slovník z roku 1789 b) především Vollständiges Wörterbuch der böhmischen, deutschen und lateinischen Sprache (1791; podklady + předmluva o tvoření slov: Josef Dobrovský)... Jiří Palkovič Ø Böhmisch-deutsch-lateinisches Wörterbuch (1820) - ve slovníku použit i slovní materiál slovenský (zejména ze sběru Jiřího Ribaye a Štěpána Lešky) Josef Dobrovský Ø kněz, český filolog, historik Ø zakladatel slavistiky v českých zemích Ø kritický postoj k neologizujícím snahám Ø lexikografické dílo: 1. na cestě ke slovníku: popis pravidel české slovotvorby (Die Bildsamkeit der slawischen Sprache an der Bildung der Substantive und Adjektive in der böhmischen Sprache dargestellt, 1799); tato práce ovlivnila českou lexikografii více než dále uvedený slovník (zvláště ve II. generaci ČNO) 2. vlastní slovníkářská práce: Deutsch-böhmisches Wörterbuch (Německo-český slovník; I. 1802, II. 1821): poprvé (nadlouho jako jediný) zásada zachycovat pouze slova reálně doložená v mluveném úzu nebo v literatuře... o podklady pro svou práci cíleně shromažďoval od roku 1797 (sbírka slov Jana Josefa Zeberera, materiály Josefa Valentina Zlobického aj. o dosavadní lexikografickou tradici dobře znal (přehled českého slovníkářství od dob Veleslavínových v prvním díle slovníku o studoval i rukopisné slovníky ze 14. a 15. století (inicioval edici, realizovanou v r. 1833 Václavem Hankou: Zbírka nejdávnějších slovníků) o přípravné práce na slovníku také: Štěpán Leška, Vojtěch Nejedlý, František Martin Pelcl, Antonín Jaroslav Puchmajer, Jiří Ribay, František Jan Tomsa; Puchmajerovi svěřil Dobrovský i realizaci druhého dílu slovníku (finální korektury 2. dílu po Puchmajerově smrti provedl Václav Hanka) o kritický postoj k pokusům obohacovat češtinu umělými a (většinou chybně tvořenými) neologismy; spíš rozšiřování (spisovné) slovní zásoby z jiných slovanských jazyků nebo z dialektů D. LEXIKOGRAFICKÉ DÍLO JOSEFA JUNGMANNA A JEHO NÁSLEDOVNÍKŮ (do konce 19. století) Obrozenecké lexikografické ambice však v plné míře naplnilo až dílo Josefa Jungmanna, vůdčí osobnosti druhé generace národního obrození... 1. plán rozvoje českého jazyka v plném stylovém rozrůznění: 1.1 v prvé řadě rozšíření a stabilizaci slovní zásoby 1.2 vytvořit velké shrnující lexikografické dílo (důstojně reprezentovat národní jazyk): 1.21 pětidílný Slovník česko-německý Josefa Jungmanna - příprava slovníku od roku 1815 - na konci roku 1833 dílo připraveno do tisku - vycházel v letech 1834-39 - slovník abecední - řada přispěvatelů, zejména Antonín Marek - cíl: - shrnout veškerou známou slovní zásobu (slova jazyka starého i nového, mluveného i psaného, slova neutrální i rozličně příznaková, apelativa i vlastní jména; v případě potřeby i obrozenecké neologismy) - význam: - základy novodobé spisovné češtiny - přímý předstupeň novodobé jednojazyčné výkladové lexikografie - podle názvu překladový, ve skutečnosti už však má charakter popisného výkladového slovníku češtiny (němčina v něm slouží především jako nástroj k výkladu sémantiky českých ekvivalentů) František Ladislav Čelakovský - měl slovní zásobu slovníku Jungmannova převést do slovníku uspořádaného podle kořenů - nerealizováno; ale vydal: Dodavky ke Slovníku Josefa Jungmanna (60 stran/ 1851; v úvodu vyzval veřejnost k pokračování ve sběru slovní zásoby) Ve druhé polovině 19. století: - řada menších (prakticky zaměřených) dvojjazyčných slovníčků - po celé 19. století snahy terminologické (zahrnoval je však již Jungmannův slovník) - pozdní následovník Jungmanna: František Štěpán Kott (1825 - 1915): - český středoškolský pedagog, lexikograf a překladatel z latiny - působil v Jindřichově Hradci, Jičíně, Olomouci a Praze - v Jičíně založil soukromou vyšší dívčí školu Dílo: * Česko-německý slovník zvláště grammaticko-fraseologický, 1878–1893 * Příspěvky k česko-německému slovníku zvláště grammaticko-fraseologickému, 1896–1897 Kritika: - neuspořádané (dodatky řadí samostatně, je tu příliš mnoho doplnění a nově řazených souborů) - nicméně: největší slovníkové dílo po Jungmannovi E. LEXIKOGRAFICKÁ TVORBA 20. STOLETÍ - kvantitativní a kvalitativní rozmach české lexikografie - značná diferenciace (doposud v podstatě jednotný proud): a) moderní jednojazyčný výkladový slovník češtiny b) specializovaná lexikografická díla: slovníky diachronní, slovníky vymezené lingvistickou subdisciplínou (frazeologické, onomastické, terminologické) apod. (slovníky specializované) I. jednojazyčný výkladový slovník češtiny 1. Příruční slovník jazyka českého (PSJČ, vycházel v letech 1935-1957 v osmi dílech a devíti svazcích; obsahuje 250 000 hesel): a) první velký jednojazyčný výkladový slovník češtiny - první dokončený slovník tohoto typu ve slovanském světě - čeština (jako mateřština národa žijícího ve vlastním státě): relativně stabilizovaný jazyk (bez ambicí dotvářet slovní zásobu či uměle předjímat její další vývoj… ještě u Jungmanna) - snaha podat co nejkomplexnější popis synchronního stavu lexika (diachronní pohled: Jan Gebauer, Slovník staročeský od počátku století - doména historické lexikografie) - ke stabilizaci funkčního stylového rozvrstvení lexikonu b) nikoliv kodifikační: vědecký deskriptivní slovník - přesto především k upevnění slovní zásoby spisovné - snaha o ujasnění hranic spisovnosti/nespisovnosti - první rozsáhlejší pokus o stylistickou klasifikaci lexikálních jednotek - materiálově založen na vlastní excerpci. c) redakce: Oldřich Hujer, Emil Smetánka, Miloš Weingart, později též Bohuslav Havránek, Vladimír Šmilauer a Alois Získal 2. paralelně s přípravou PSJČ (autorsky, koncepčně a materiálově nezávisle): menší výkladový slovník (příručka pro širší veřejnost): - Pavel Váša, František Trávníček: Slovník jazyka českého pravopisný, kulturní a frazeologický (1935-37; později Slovník jazyka českého). - původně dvojsvazkový slovník; od II. vydání (1941) jednosvazkový - řazen abecedně - především materiál literární, pozornost však i nejdůležitější terminologii (ale dost poznamenán puristickým poučováním – návaznost na koncepci redakce časopisu Naše řeč) 3. Cesta české lexikografie k modernímu jednojazyčnému výkladovému slovníku (prozatím – srov. plány ÚČNK!) vyvrcholila v Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ, 1960-71/ 4 svazky; znovu 1989/ 8 svazků): 3.1 kontinuálně navázal na PSJČ: a) promyšlenější a účelnější výběr pojmenování b) vnitřní koordinace zpracování hesel c) důraz na systémové pojetí slovní zásoby 3.2 redakce: vedená Bohuslavem Havránkem; dále: Jaromír Bělič, Miloš Helcl, Alois Jedlička, Václav Křístek a František Trávníček 3.3 první kodifikační slovník češtiny (lexikální, ortografické, ortoepické i gramatické normy): - vedle popisu spisovné slovní zásoby zachycoval také slova (v době vydání) nespisovná - rozvinul, prohloubil a zdokonalil lexikografické postupy PSJČ - zavedl řadu inovací (např. zachycení slovesných vazeb, vidových opozic, usouvztažnění lexikálních jednotek v rámci synonymie a zčásti i antonymie, zapojení informace o původu přejatých slov). 4. Řadu výkladových slovníků češtiny 20. století završil: Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (SSČ, 1978, druhé a upravené vydání 1994, třetí vydání/ s drobnými úpravami/ 2003) 4.1 prototyp výkladového slovníku menšího rozsahu - určen pro praktickou potřebu uživatelů - odpovídá účelu: výběrem materiálu, zpracováním… 4.2 kodifikačním statut (zejména od 2. vydání z roku 1994; v 1. vydání slovník poněkud předběhl dobovou kodifikaci posunem některých hovorových jevů na ose spisovnost- nespisovnost) 4.3 autorský kolektiv pod hlavní redakcí Josefa Filipce, Františka Daneše, Jaroslava Machače (1.vyd.) a Vladimíra Mejstříka (2.vyd.) - slovník jednosvazkový 4.4 typ lexikonu: - (rozsahem i obsahem) pasivní slovní zásoba středoškolsky vzdělaného člověku (cca 50 000 jednotek) - slovní zásoba od roku 1945 (s ohledem na období první republiky) - eliminuje slova starší klasické literatury - omezuje také slova teritoriálně nebo sociálně specifická - zvláštní péče dubletám a variantám, které jsou součástí živého úzu II. speciální slovníky 1. od přelomu 19. a 20. století: diachronní lexikografie: - hodnotné (nedokončené) dílo Jana Gebauera: Slovník staročeský (1903-1904, v novém vydání 1970) - novodobější pokračování: Staročeský slovník (od roku 1968 Ústav pro jazyk český ČSAV, dnes AV ČR) - pro vysokoškolské potřeby: např. Malý staročeský slovník (1979) od J. Běliče, A. Kamiše a K. Kučery... 2. zejména ve druhé polovině 20. století etymologická lexikografie: - spjata s diachronním pohledem na češtinu - např.: - Etymologický slovník jazyka českého (1952) od J. Holuba a F. Kopečného - Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem k slovům kulturním a cizím (1967, 2. vyd. 1978) od J. Holuba a S. Lyera - Etymologický slovník jazyka českého a slovenského (1957; později jen jazyka českého; fotoreprint nově vydán i po roce 1990) od Václava Machka: slova slovanského původu, též reflexe nářečí - nověji např. Český etymologický slovník (2000) od J. Rejzka (slova od původu slovanská i přejatá). 3. slovníky specializované na teritoriálně, sociálně nebo jinak vymezenou část slovní zásoby: 3.1 teritoriální nářečí: 3.11 nářeční lexikografie: a) V 19. století (od gebauerovského období) (především) rozsáhlý lexikon: František Bartoš: Dialektický slovník moravský (1906) b) řada podobných slovníků vyšla v průběhu 20. století (např. Hruškův aj.) c) ke konci 20. století slovníky J. Bachmannové, Z. Sochové, Z. Holuba aj. 3.12 celonárodní popis nářeční slovní zásoby s reflexí vývojové dynamiky lexika mluvené češtiny podávají první tři svazky neslovníkového díla: Balhar, J., Jančák, P. a kol. Český jazykový atlas (1992, 1997, 1999); další svazky (4 a 5) jsou věnovány jiným rovinám jazyka. 3.2 sociolekty: a) soustavnější lexikografické zachycení slangů od 2. poloviny 20. století - celoživotní dílo Jaroslava Hubáčka (např. Malý slovník českých slangů, 1988 aj.) - studium lexikálního bohatství českých slangů: Lumír Klimeš - v současnosti ve slovenském prostředí: Pavol Odaloš 4. slovníky cizích slov: od poloviny 20. století 4.1 nejrozsáhlejší a dosud metodologicky nejkvalitnější z nich je Akademický slovník cizích slov (1995, 1997) Věra Petráčková, Jiří Kraus a kol. - jednojazyčný výkladový slovník, 100 000 významů přejatých slov užívaných v současné češtině - v přepracovaném a rozšířeném vydání: 2005, Nový akademický slovník cizích slov 4.2 známý je i Slovník cizích slov Lumíra Klimeše... (vyšel nově i po roce 1990) 5. lexikografie onomastická: hlavně od poloviny 20. století: 5.1 zachycení toponym: Antonín Profous, Místní jména v Čechách, jejich vznik, původní význam a změny (1947-57) 5.2 paralelně (materiál z Moravy a Slezska): L. Hosák a R. Šrámek, Místní jména na Moravě a ve Slezsku 5.3 souhrnně (zeměpisná jména): I. Lutterer, R. Šrámek, Zeměpisná jména v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Slovník vybraných zeměpisných jmen s výkladem jejich původu a historického vývoje (1997) 5.4 od konce 20. století zejména anoikonyma (pomístním jména; výzkum ale hlavně od 60. let 20. století; např. L. Olivová-Nezbedová a její následovníci)… 5. slovníky frazeologické: 5.1 Slovník české frazeologie a idiomatiky (SČFI) - pod redakčním vedením F. Čermáka, J. Hronka a J. Macháče: - popis oblasti české frazeologie a idiomatiky v relativní typologické úplnosti - výběr frazémů se však programově omezuje pouze na současný jazyk (tj. opírá se o materiál z 2. poloviny 20. století) - SČFI zpracován podle jednotné koncepce a metodiky, každý díl je však v podstatě autonomním slovníkem zaměřeným na určitý strukturně a funkčně vymezený typ frazémů/idiomů 5.2 srov. další práce starší i novější (Zaorálek, J.: Lidová rčení, pokusy o popis parémií apod.) 6. na principu onomaziologickém: slovníky pojmové a synonymické (Český slovník věcný a synonymický, ČSVS; nedokončen) 7. slovníky řazené na principu frekvenčním: - kompendium: Jaroslav Jelínek – Josef Václav Bečka – Marie Těšitelová: Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce (1961) - významný pokrok - na konci 20. století korpusová lingvistika: Frekvenční slovník češtiny (2004); autorským kolektiv pod vedením Františka Čermáka a Michala Křena... 8. speciální metoda řazení materiálu: např. slovníky retrográdní: Marie Těšitelová – Jan Petr – Jan Králík: Retrográdní slovník současné češtiny (1986) POUŽITÁ LITERATURA: HLADKÁ, Zdeňka. České slovníkářství na cestě k jednojazyčnému výkladovému slovníku. Naše řeč. ISSN 0027 -8203, 2005, vol. 88, no. 3, s. 140 -159. HLADKÁ, Zdeňka. Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia, 2007. s. 164-198. MARVAN, Jiří: Starší české slovníkářství. UK – Karolinum, Praha 2007 Elektronické zdroje (např.): http://209.85.135.132/search?q=cache:2PhafHKlPxAJ:www.phil.muni.cz/cest/lide/hladka/CJA014_Tradice. rtf+josef+dobrovsk%C3%BD+die+bildsamkeit&cd=3&hl=cs&ct=clnk&gl=cz&lr=lang_cs [citováno 2010-03-05]