Vztah mezi výrazovou a významovou stránkou pojmenování


I. klasifikace pojmenování v češtině (shrnutí předchozího výkladu):


Pojmenování značková (nemotivovaná, základová)

–        význam nelze odvodit ze slov současně existujících ve slovní zásobě

–        výrazová forma je záležitostí konvence (např. strom, les, bít)

–        obvykle motivující pro další typy pojmenování


Další typy pojmenování - pojmenování motivovaná (popisná, utvořená na základě slov jiných - stavbou
napovídají význam)


-          typy motivace:

1.      zvuková (imitativní): napodobování mimojazykových zvuků citoslovci a slovy zvukomalebnými
(onomatopoickými)

2.      sémantická (transpoziční):

-          primárně: zejména metaforické a metonymické přenášení pojmenování

-          sekundární typy přenášení významu

3.      slovotvorná (derivační): obměna vnitřní formy slov (slovotvorné postupy):

a.       odvozování

b.      skládání

c.       zkracování


Fundace: slovo fundované (výsledné, cílové) podmíněno fundujícím (původním, výchozím)

-          na slově fundujícím se slovo fundované zakládá

-          slovo fundující je formálně součástí slova fundovaného


(lesní – lesník, roh – nároží)


II. Na vztahu motivace a fundace jsou založeny i další pojmy slovotvorby:


a) slovotvorné svazky:

-          jedno slovo je motivující (fundující)

-          ostatní slova jsou od fundujícího slova odvozená...

(les - lesík, lesíček, polesí, zalesnit)


b) slovotvorné řetězce

-          platí vztah motivace (fundace) mezi sousedními členy, např.: les – zalesnit – zalesňovat
– zalesňovací


c) slovotvorná hnízda:

- obsahují zároveň slovotvorné řetězce i svazky, např.:

les, lesík, lesíček

lesní

lesopark, lesostep

zalesnit, zalesněný

zalesňovat, zalesňovací

podlesí

polesí, polesný

lesák, zálesák

prales

Každé motivované (fundované) slovo:

-          pojmová (onomaziologická) báze (určitá /společná/ třída jevů)

-          pojmový (onomaziologický) příznak (znak, který daný jev odlišuje od jiných jevů této
třídy)


Příklady:

sběratel – báze: osoba, příznak: sbírá (např. známky)

sběrač – báze: osoba, příznak: sbírá (např. jahody)

sběrač^ – báze: nástroj, příznak: sbírá (součást stroje, technického zařízení)

chytrák – báze: osoba, příznak: je chytrý, resp. vychytralý

posluchárna – báze: místo, příznak: místnost, kde se konají přednášky

sušička – báze: nástroj; příznak: určen k sušení (prádla, potravin)


Slovotvorné procesy:


MUTACE

-          nově utvořené slovo = jiný význam než slovo základové (výchozí)

-          větší změna než u ostatních slovotvorných procesů

-          změna slovního druhu:

-          může proběhnout: slepý – slepec (adjektivum – vlastnost → substantivum – osoba), běžet –
běžec (sloveso – děj → substantivum – osoba)

-          nemusí proběhnout: kniha – knihař (substantivum – věc → substantivum – osoba)


TRANSPOZICE

-          ve porovnání se slovem základovým:

-          u slova nově utvořeného se mění slovní druh, ale nemění se lexikální význam

-          nově utvořené slovo: stejný význam jako slovo základové

-          např. název vlastnosti: chudý – chudoba (adjektivum → substantivum), název děje: létat –
létání (verbum → substantivum), označení místa (původu): dole – dolní (adverbium → adjektivum)


MODIFIKACE

-          nově vzniklé slovo = pouhá obměna slovního významu slova základového

-          k původnímu významu slova se přidává nějaký příznak (modifikuje se)

-          nemění se slovní druh

-          např.:

-          strom – stromek (odvozenina má všechny příznaky původního významu s expresivním
příznakem vyjadřujícím zde malou velikost)

-          stromek – stromeček, sladký – slaďoučký


- nejčastější typy:

a) vidové změny sloves: běžet – vyběhnout;

b) stupňování adjektiv: těžký – těžší – nejtěžší;

c) tvoření zdrobnělin (deminutiv): obličej – obličejík – obličejíček;

d) tvoření slov zveličelých (augmentativ): bába – babizna;

e) tvoření kolektiv: kámen – kamení;

f) tvoření výrazů přechýlených: žák – žačka;

g) tvoření názvů mláďat: slon – slůně.


Typické varianty pojmenování:


1. hláskové (polévka – polívka, také – taky, čištění – čistění);

2. tvaroslovné (brambor – brambora, favorité – favoriti, činitelé /život./ – činitele /neživot./);

3. slovotvorné (tamní – tamější, tančit – tancovat, kreditní – kreditový).


III. Základní prostředky rozšiřování české slovní zásoby


 1. tvoření slov (zejména odvozováním, skládáním a zkracováním - srov. výše)

–        tvoří se nová pojmenování

–        sleduje derivatologie (jazykovědná disciplína)


Poznámky k odvozování slov:


–        zejména prefixace a sufixace

–        konverze (odvozování koncovkové): ke slovnímu základu ohýbací tvarotvorný sufix – koncovka
(kořen-ø – kořen-í, přinés-t – přínos-ø /nulová koncovka v 1. p. sg., pochvál-i-t – pochval-a,
trn-ø – trn-í, lov-i-t – lov-ø

–        typy koncovek: pádové, osobní (u sloves), rodové (u slovesných příčestí), infinitivní (u
sloves)


Základní typy smíšeného odvozování:


a) prefixálně-sufixální (předponově-příponový), např. vod-a /po-vod-eň- ø, čern-ý /z-čern-a-l-ý

b) prefixálně-konverzní (předponově-koncovkový), např. dráh-a /ná-draž-í, čas-ø /po-čas-í

c) prepozicionálně-konverzní (předložkově-koncovkový), např. žen-a /o žen-ě, kámen-ø /na kamen-i


Odvozování méně častými typy afixů


a) Postfix (také tzv. zápona) – slovotvorný afix připojený až za gramatický sufix (za koncovku),
tedy k úplného slovnímu tvaru. V češtině se takto tvořená slova omezují pouze na některá neurčitá
zájmena a příslovce a můžeme se setkat s následujícími typy postfixů:


– -si (kdo-si, koho-si; kde-si, kdy-si);

– -koli s variantou -koliv (co-koli/v/, čeho-koli/v/; kdo-koli/v/; jaký-koli/v/; kde-koli/v/;
kdy-koli/v/);

– -pak (kdo-pak, koho-pak; jaký-pak; kde-pak, kdy-pak);

– -ž (jen-ž, jeho-ž, je-ž, ji-ž);

– -že (kdo-že, koho-že; kde-že);

– -hle (ten-hle, toho-hle, takový-hle; tam-hle).


b) Infix – zvukový komplex dodatečně vkládaný do základu slova, např. souhláska rozšiřující kořen
slova (tra-m-poty), nebo opakování zvukového komplexu při intenzifikaci adjektiv a adverbií
(mal-il-inký, maloul-il-inko, dlouh-an-ánský).


c) Interfix (také spojovací vokál, konekt, spojovací submorf) – segment vyskytující se mezi dvěma
jednoduchými základy tvořícími slovo složené, nejčastěji -o-, méně často -e- nebo -i-
(velk-o-město, vel-e-dílo, svít-i-plyn), může být i nulový (knih-0-tisk).

2.      přejímání slov z cizích jazyků – adaptace: v celém průběhu vývoje jazyka nejčastěji z
latiny, řečtiny, angličtiny, italštiny, francouzštiny, němčiny a ostatních slovanských jazyků


 3. přejímání z jiných než spisovných útvarů národního jazyka, tj. místních dialektů, event.
interdialektů (např. v uměleckém stylu šohaj, cérečka), profesních a zájmových slangů (např.
sportovní výrazy baráž, kouč) a argotu (chlupatej, polda)


 4. přenášení pojmenování (na daném základě; srov. dřívější výklad + výše):

-          vnější podobnost (metafora: kaštanové vlasy)

-          vnitřní podobnost (metonymie: zahrát Čajkovského)

-          rozsah, poměr rozsahu apod. (synekdocha: živit pět krků)


Literatura:


Hubáček, Jaroslav; Jandová, Eva; Svobodová, Jana: Čeština pro učitele. 3. vydání (např.), VADE
MECUM BOHEMIAE, Opava 2002

Příruční mluvnice češtiny. KARLÍK, P. - NEKULA, M. - RUSÍNOVÁ, Z. NLN - Nakladatelství Lidové
noviny, Praha 2000 (opr. vydání)


-       pro konkrétní přednášku:


  * K některým současným vývojovým trendům v oblasti české slovotvorby. Mezinárodní sborník (UMB
Banská Bystrica, OU v Ostravě, SU v Katovicích). Ostrava 2005. Jana Svobodová, Diana Svobodová, Eva
Höflerová (eds.)
  * Svobodová, J. – Svobodová, D. –Höflerová, E. (eds.): Západoslovanské jazyky v 21. století.
Pedagogická fakulta Ostravské univerzity, Ostrava 2005