172
Utváření víry, nauky a spirituality
Gnóze
173
systému, jenž mohl oslovit hloubavé lidi a společenské vůdce, aniž by ztratilo prvek víry a osobní oddanosti, jak ji projevovali prostí věřící. Jestliže jsme se naučili oceňovat výjimečného ducha hebrejského náboženského myšlení, stalo se tak díky postupnému rozvoji vědeckých metod, které byly zahájeny řeckými literárními kritiky. Zůstává živou otázkou, zda křesťanskou teologii vyjádřenou v řeckých pojmech může církev, čelící výzvé další expanze např. v Africe a Latinské Americe, stále využít. Co však můžeme říci s jistotou, je, že takové otázky by nikdy nebylo možné položit, natož o nich přemýšlet, kdyby církev od svých řecky mluvících stoupenců nepřevzala umění přesného vyjadřování a racionální debaty.
BIBLIOGRAFIE
Čtenáři neseznámení s řeckou literaturou si mohou udělat ř.ivý obrázek z R. Livingstone, The Pageant of Greece {Oxford University Press 1923). Tentýž autor rovněž vydal The Legacy of Greece (Oxford University Press 1921), sbírku esejů pojednávající o všech aspektech řecké kultury.
Existují početné dějiny řecké filosofie; A. H. Armstrong, An Introduction to Ancient Philosophy (London, Methuen 1965»; Totowa, N.J. Rowman and Allanheld, reprint 3. vyd., 1983) mi tu výhodu, že dává bohatý prostor filosofům raně křesťanských dob.
E. Hatch, The Influence oj Greek Ideas and Usages upon the Christian Church (lcindon, Williams and Norgate, 7. vyd. 1898 a reprinty) ještě stále rozhodně stojí za nahlédnuti. Podívejte se v knihovnách či antikvariátech po frakrurou psaných „The Hibbert Lectures 1888". Bádiví ať snad lépe začnou s Lecture II. Viz také: W. Jaeger, Early Christianity and Greek Paideia (Cambridge [Mass.], Harvard University Press 1962); H. Chadwick, Early Christian Tlmught and the Classical Tradition (Oxford University Press 1966); R. A. Markus, Christianity in the Roman World (London, Thames and Hudson 1975), s vynikajícími ilustracemi.
16.
GNÓZE Kurt Rudolf h
Psaní dějin závisí na mnoha předpokladech, což ztěžuje dosažení přetrvávajícího ideálu objektivity. Jednou z podstatných otázek je scav pramenů. Pokud jde o „gnózi" či „gnosticismus" - jak je tento pozdně antický náboženský proud nazýván od osmnáctého století - můžeme tuto otázku ilustrovat zvlášť jasně.
Přírůstek nových a hlavně původních pramenů a pamárek zásadním způsobem změnil průběh výzkumu v několika posledních desetiletích. V důsledku toho musíme, a taky tak učiníme, opustit starší názory. Ruku v ruce s kritickou analýzou pramenů šla i změna ve formulování otázek, na čemž má nemalou zásluhu Religionsgeschkhtliche Schule („Škola dějin náboženství") protestantské historické teologie na přelomu století. Tato situace ukazuje nový aspekt historiografie — stanovisko zkoumání.
V devatenáctém století bylo na gnostické sekty ještě stále z velké míry pohlíženo jako n,i raně křesťanské herese. Vědecké prezentace šly ve stopách církevních otců, kteří tento pohled zapříčinili. To všechno se změnilo s přístupem, jaký prosazovala Škola dějin náboženství. Vlivný církevně-historický výzkum, který vedl zvláště A. von Harnack, byl nahrazen výzkumem nábožen-sko-historickým, jak ho praktikovali především W. Bossuet a R. Reitzenstein. Regionální perspektiva byla nahrazena perspektivou univerzálnější; teologická perspektiva perspektivou nábožensko-historickou. Tato změna stanoviska šla však ještě dále. Otázky byly formulovány tak, aby zahrnovaly nové přístupy sociologické, sociálněvědné, ekonomické a sociálněhistorické. Cílem bylo umístit gnózi do kontextu dějin idejí helenistického světa a pozdní antiky. Gnóze byla považována za součást nábožensko-filosofického protestního hnutí ukazujícího rozklad antického pohledu na svět. Zároveň byla považována za částečný pokus zvládnout sociální, politické a intelektuální problémy mezi Východem a Západem (Římem) vytvořením protikladu „nižšího" a „vyššího", podobně jako to učinila jiná náboženství a skupiny. Zahrnutí gnóze do rámce univerzálního, ekumenického okruhu významně utváří dnešní bádání, a to přinejmenším do té míry, že tento výzkum není zaměřen pouze na nezbytné zpracování a analýzu pramenů.
174
Utvářkní víry, nauky a spirituality
Gnóze
175
Mluvíme-Ii o „gnózi", uvádíme do moderního výzkumu a do moderních způsobů myšlení pojem náležející do raně křesťanských dějin a do jejich historického kontextu. Svůj původ má u teologů, v první řadě církevních historiků a u učenců zaobírajících se Novým zákonem. Označení „gnóze" užívali již raně křesťanští autoři; první jistou zmínkou je lTm 6,20. Užívalo se jej pro skupiny lidí, kteří nebyli spokojeni s formulacemi víry a způsoby chování, jež byly předány a široce přijímány. Pokud jde o problém zla, jeho původu a vývoje a o problém místa a osudu člověka v kosmu, šly tyto skupiny svou vlastní cestou. Jejich myšlení dominoval dualismus, který můžeme ve starověkém světě nalézt v platonismu, v íránských a zoroastrických náboženstvích a který rovněž pronikl raným judaismem, jak je patrné z Kumránu a apokalyptických spisů. Podrobené národy mohly chápat pravou povahu situace ve světě -v blízkovýchodní politice sahající až k Alexandrovi Velikému a pak znovu v aktivitách Římanů - jako vzniklou v prastarých dobách {Urzeit), kdy byl stvořen kosmos.
Takový pohled nebyl samozřejmě ničím novým, ale gnostikové jej chápali velmi radikálním a významným způsobem. Počínaje biblickým vyprávěním o stvoření a vírou v absolutního, transcendentního Boha, většina gnostiků hájila poznání (gnósis), že tento svět je výtvorem pošetilého stvořitele, podřadného „demiurga", jenž se pustil do práce bez svolení „neznámého Boha" (agrióstos theos). Při stvoření mu pomáhali nižší andělé nebo planetární bytosti. Aby nejvyš-ší Bůh ukončil proces stvoření, poté co začal, měl pouze jedinou možnost: pustit se do lstivých protiopatření. S těmito protiopatřeními začal u lidských bytostí, jakožto u středu stvoření. Bez vědomí či souhlasu demiurga obdařil lidi božskou, nc-pozemskou substancí, nazývanou bud „Duch", „duše" nebo „Jiskra", lato substance umožnila lidem (tj. ideálnímu Adamovi) vidět skrze dílo podřadného stvořitele a uvědomir si pravý cíl lidstva - návrat do říše nejvyššího Boha, často popisované jako Království světla.
Telos („konec") dějin je z gnostického pohledu definitivní rozpad kosmu. „Poznání" (gnósis) těchto kosmologických a antropologických vztahů je samozřejmě nadpřirozené. „Těm, kteří mají poznání" (gnóstikoi), je zprostředkováno skrze zjevení, které se může dít bud skrze posly, kteří jednají podle instrukcí nejvyššího Boha, nebo skrze tradiční rormu mýtu (tj. posvátného vyprávění) o událostech pradávných dob, které určují současný stav světa a lidstva.
(mostíkové chápali sami sebe jako „vyvolený lid", jako elitu, jež. na rozdíl od „tělesně smýšlejících" pochopila těsné spojení mezi světem, lidstvem a spásou. Cílem gnostického učení je s pomocí „poznání/vhledu" {gnósis) osvobodit vyvolené z okovů tohoto světa; to je význam „spásy" v tomto kontextu. Nejedná se o osvobození z hříchu a viny, ale o uvolnění duše či ducha z těla a látky (hylé).
Celý aparát, jejž si gnostikové v průběhu času vytvořili ze svých mýtů i ze své etické a devocionální praxe, směřoval k tomuto cíli. Jeho součástí byl „exegetický protest" proti starším tradicím, lo znamená, interpretace starších tradic takovým způsobem, jenž stál v protikladu k jejich původnímu smyslu. Pole působnosti zahrnovalo dvě věci. Za prvé jejich obvyklý, „svčta-se-stranící" asketický étos. Za druhé ideologicky nevyhnutelnou redukci sakramentálních praktik ve prospěch spásy dosažené pouhým „poznáním/vhledem" (gnósis). Libertinské rysy vzešlé ze stejné touhy po překonání světa, jaké nalézáme v asketismu, jsou dosud doloženy pouze v heresiologických zprávách. Navíc postoj k sakramentálnímu rituálu nevylučoval pokračování, reinterpretaci nebo znovu ustavení starších náboženských ceremonií. Gnóze se nevyhýbala formálnímu uctívání! Jelikož byla gnostická komunita s výjimkou manichejců ustavena ve rormě „tloktrinální školy" nebo „mysterijního klubu" většinou pouze se základní organizací, blížila se navenek antickému způsobu sdružování.
Charakterizace gnostických přesvědčení a praktik, kterou jsme podali výše, je, jak jinak, pouze obecným náčrtem. Existují zřetelné rozdíly a jejich relativní význam se v textech, které jsou nám přístupné, značně liší. Přes mnohé výpůjčky ze starších i soudobých náboženství helénismu i císařského světa (asi druhé století př. Kr. až třetí století po Kr.) si gnóze udržuje poměrně autonomní náboženskou strukturu, kterou můžeme rekonstruovat z helenistických, raně židovských a raně křesťanských pramenů. Až do roku 1945 neměli badatelé k dispozici originální gnostické texty žádné z větví gnóze s výjimkou mani-cheismu. Původní manicheistické prameny byly objeveny v letech 1902—1914 a v roce 1930. Některé zprávy, včetně výtahů z textů, nám poskytují - přirozeně pod rouškou polemiky - církevní otcové z druhého až čtvrtého stolen. Mezi nimi zmiňme lústína (zemřel r. 165), Eirénaia z Lyonu (asi 140—200), Hippolyta Římského (zemřel asi r. 235), Tertulliana (asi 150-223/5), Klementa Alexandrijského (asi 140/150-211/215), Órigena (zemřel asi r. 253/254) a Epifania ze Salamíny (315-403).
Nesnáze při užívání této literatury spočívají částečně ve stanoviscích spisovatelů - v gnostických školách viděli pouhé odchylky od pravé nauky, zplozené ďáblem — a částečně ve vzájemné závislosti jednotlivých pramenů, což znamená, že pozdější autoři opisovali starší zprávy a sami k nimi přidávali jen nepatrně nových informací. Heresiologové mají navíc rozdílné teorie o historickém původu gnóze v tomto světě a tyto teorie určují způsob, jakým prezentují svůj materiál, lůstínos a Eirénaios prosazují židovský původ, 1 lippolytos a Kléméns hledají předchůdce v řecké filosofii, Epifanios se snaží vystopovat svých osmdesát he-resí k řeckým a židovským školám či sektám, ale čistě schematickým způsobem (srv. „osmdesát konkubín" z Písně písní 6,8). Starší bádání (tj. od časů E C. Baura
176
Utváření víry, nauky a spirituality
G noze
177
a A. von Hamáčka) nicméně dokázalo sestavit jasný obrázek svého předmětu, ačkoli jako dříve dominovala církevně-historická perspektiva.
Až do nedávných dob bylo k dispozici jen velmi málo původního pramenného materiálu. Citace, které nalézáme u heresiologú, nezabíraly více než padesát, šedesát stran. Takzvané Corpus Hermeticum („Korpus hermetických (tajných, esoterických[ spisů"), jehož původ není dosud zcela vysvětlen, obsahuje několik řeckých pojednání, jejichž ráz je zřetelně gnostický. Na základě toho musíme vzít v úvahu silný vliv helénisticko-egyptských, tj. alexandrijských rysů. Příkladem je první text sbírky, známý v Evropě od patnáctého století jako Poimandrés (Pastýř lidi). Jedinými rozsáhlými původními díly byly dva koptské rukopisy, přivezené do Anglie v osmnáctém století, avšak vydané až na konci století devatenáctého. Obsahovaly rzv. Pistis Sofia (Víra a Moudrost), dvě knihy leů a čtyři fragmenty. Další gnostický kodex byl objeven roku 1896 berlínským církevním historikem C. Schmidtem; jednalo se o Papyrus Beroliniensis 8502, poprvé publikovaný v roce 1955 a obsahující mezi jiným i dva spisy podstatné pro výzkum gnóze: Tajnou knihu Janovu a spis Sofia Jestí Cbristi (Moudrost Ježíše Krista). Konečně, mezi údajně gnostické texty náleží „Ódy Šalomounovy" z koptské a syrské tradice a takzvaná „Píseň o perle" z apokryfních Skutků apoštola Tomáše (kapitoly 108-113). Největší množství gnostické literatury jsme získali prostřednictvím malé křestní komunity mandejců, sídlící v oblasti dolního Tigridu a Eufratu a íránské řeky Karún (v Chúzistánu). Detailnější znalosti o této komunitě máme však k dispozici až od konce devatenáctého století.
Závažnou událostí ve studiu gnóze bylo objevení třinácti koptských knih v Horním Egyptě, na místě nazývaném Nag Hammádí v roce 1945. Knihy nesou název Nag Hammadi codices. Objev byl detailně popsán teprve nedávno a tento popis je téměř stejně fantastický jako vyprávění o objevení komunity u Mrtvého moře (Kumrán). Celá událost však byla ještě více utajovaná a politické události bránily publikaci těchto důležitých textů více než jedno desetiletí. Egyptský velbloudář, jenž společně se svými bratry hledal úrodnější půdu, objevil nádobu obsahující cenné rukopisy. Protože pro ně nemohl najít kupce, prodal je za nepatrnou cenu a jejich další prodej nechal na káhirských obchodnících se starožitnostmi a různých překupnících, kteří byli převážně Kopty (egyptskými křesťany). Prodej pokladů je v Egyptě přísně kontrolován, ale jelikož obchodování s cizinci může být velmi lukrativní, bylo dosaženo dohody, díky níž mohla být část nálezu v letech 1947-1948 dopravena do Evropy. Tato část je známá jako Jungův kodex, pojmenovaný po slavném psychologovi Carlu G. Jungovi. Bylo otázkou dalších dvou let (1946-1948), než se větší část nálezu konečně dostala do Koptského muzea ve Staré Káhiře.
První zpráva o nálezu byla publikována v roce 1948. V roce 1950 pak H.-Ch. Puech v Paříži zveřejnil první obecný přehled. V roce 1955 se objevil první detailní popis jungova kodexu, dnes nazývaného Nag Hammadi codex /., který byl následně uložen ve Švýcarsku (v roce 1975 byl převezen zpět do Káhiry). Trvalo téměř pět let, od roku 1956 do roku 1961, než se podařilo kodexy konzervovat a pořídit jejich soupis. Na konci tohoto období byl M. Krause v roce 1962 schopen pořídit velmi přesný popis toho, co kodexy obsahují. Naše porozumění jejich obsahu bylo opakovaně korigováno další prací, dokud nakonec nebylo - v mezinárodní spolupráci vedené Institutem pro antiku a křesťanství v Claremontu v Kalifornii a financované organizací UNESCO - publikováno rozsáhlé faksimilní vydání v jedenácti svazcích. Svazky dohromady obsahují dvaapadesát spisů, většinou dříve neznámých, čítajících 1 1 53 stran. Okolo 90 procent z přibližně 1 257 originálních stran tak bylo zachováno.
Tento objev je jedním z nej rozsáhlejších rukopisných nálezů poslední doby. S vydáváním, překládáním do moderních jazyků (především němčiny, angličtiny a francouzštiny), komentováním a analyzováním se začalo brzy nato, co byly texty zpřístupněny jednotlivcům. Po H.-Ch. Puechovi to byl J. Doresse, jenž k tomuto úsilí přispěl významnou měrou. V německy mluvícím světě se texty staly známými díky vydáním a překladům A. Bôhliga, M. Krauseho a dalších. Užitečný anglický překlad všech textů se objevil v roce 1977 (třetí opravené vydání v roce 1988). Existuje i studijní série publikací o textech (Nag Hammadi Studies, od roku 1971), v níž se objevilo i koptsko-anglické vydání. Koptsko--francouzské vydání vychází v Québecu od roku 1977.
Obrovský význam těchto nových pramenů je zcela zřejmý. Ačkoli dosud neexistuje přesné vysvětlení toho, jak sbírka vznikla a jaké byly kruhy, v nichž se jednotlivé spisy předávaly, většina z nich má gnostický původ (přinejmenším čtyřicet z dvaapadesáti). V každém případě se zdá, že celý korpus byl složen a užíván kresťanskými gnostiky. Z dokumentů, které byly kvůli ochraně umístěny do pouzder, můžeme určit, že místo jejich nálezu se nachází nedaleko od místa, kde byly ve starověku sepsány. Bylo to v oblasti egyptských mníšskych sídel nazývané Chenoboskion či spíše Diospolis Magna (Théby) a Diospolis Parva. Pomocí paleografie můžeme také s jistotou určit, že dokumenty nemohly vzniknout dříve než v polovině čtvrtého stolen' po Kr.
Zdálo by se, že se zde zabýváme sbírkou dokumentů složenou heretickými mnichy, proti nimž byly vedeny polemiky z Alexandrie, duchovního centra ortodoxního křesťanství té doby. Převažující asketický a enkratický (tj. zdrženlivý a odříkavý) charakter těchto textů tuto tezi ještě více podporuje. Horní Egypt byl velmi častým shromaždištěm či útočištěm heretických skupin, jako například manichejců; dále, podoby koptského jazyka jsou často označovány jako „dialekt
178
Utváření víry, nauky a spirituality
Gnóze
179
heretiků" {Ketzerdialeki). Především na úkor významu Alexandrie pod římskou nadvládou se kulturní centra posunula do Středního a Horního Egypta. Dokladem tohoto kulturního rozšiřování nejsou jen gnostické a manichejské texty, ale i nálezy klasických textů řeckých (např. Menandros). Z Horního Egypta rovněž pochází novoplatonik Plótínos.
Sbírka původního gnostického pramenného materiálu se tak značně rozšířila a postavila výzkum na zcela nové základy. Jelikož jsou texty téměř bez výjimky překlady z řeckých originálů (např. Tomášovo evangelium) a některé původně pocházejí z originálů syrských, můžeme ryto originály samozřejmě datovat do dřívější doby, než je datace nálezu. Většina spisů je nyní datována do druhého a třetího století. Názvy některých z nich, jako např. Tajnou knihu o Janovi, zmiňují rovněž některé heresiologické prameny (např. Eirénaios z Lyonu).
Kromě své v zásadě gnostické náplně se jednotlivé texty liší ve svém přístupu. Můžeme je však uspořádat podle různých gnostických dělení, založených na heresiologických klasifikacích jednotlivých sekt. Podobně nás seznamují s poměrně širokým spektrem gnostických autorů. Vedle hermetických a určitě va-lentínovských textů jsou nejvýznamnější školy „barbelognostická" a „séthovská" (tato heresiologická označení sekt zde nemůžeme dále rozebírat, protože jsou velmi sporná), z čehož jasně vyplývá rozmanitost gnostických způsobů myšlení a působení. Texry nám rovněž zprostředkovávají nečekaný pohled do vývoje gnostických systémů a do gnostické zbožnosti.
Velký význam objevu spočívá v tom, že nás seznamuje jak se spisy křesťanskými, tak nekřesťanskými, které byly lehce upraveny z křesťanského hlediska. Jinými slovy, spisy demonstrují nezávislost gnostických spisovatelů na křesťanech, což potvrzuje tezi o nekřesťanském původu gnostického učení. Zároveň je zřejmé silné spojení s apokalyptickou a mimobiblickou židovskou tradicí. Starší a populární názor, že gnóze vyrašila na okrajích raného judaismu, tak již nemůžeme nadále pomíjet.
Na druhé straně můžeme nyní v prolínání gnostických a raně křesťanských myšlenek v křesťansko-gnostických textech vidět hlavní pozadí polemiky here-siologů většinové církve, kteří podle mého soudu rozpoznali nebezpečí, že by cizí myšlenkový svět mohl způsobit křesťanství újmu. Gnostikové nicméně často přispívali k trojiěním, christologickým a kosmologickým naukám. Byli často první, kdo takové otázky uvedli do diskuse, a tím nutili tradiční církev k zaujetí stanoviska. V tomto ohledu tedy měly jejich aktivity pozitivní hodnotu. Na nových textech je navíc tu a tam velmi zřetelná role řecké filosofie v gnózi; obzvlášť užitečné byly texty v otázce role gnóze ve formování novoplatonismu. Objevy kodexů z Nag Hammádí nám tak poskytly mnoho nových pohledů a zároveň nečekaným způsobem určily program dalšího výzkumu gnóze.
Významné je, že na „dějiny působení" (Wirkungsgťschichté) gnostického myšlení bylo vrženo nové světlo díky dostupnosti nových pramenů. To, co hlásala raně křesťanská-historiografie, bylo v mnoha bodech zkorigováno. Vztah „oficiální (ortodoxní) církve" ke gnostickým skupinám a teologům musíme považovat za velmi různorodý. Velmi aktuálním se dále znovu stal význam gnostických myšlenek a praktik pro porozumění mnoha spisům, jež jsou dnes zahrnuty do novozákonního kánonu - tohoto významu si byla vědoma jíž Škola dějin náboženství. Vždy musíme pamatovat na to, že novozákonní kánon obsahuje spisy z let 50-140 po Kr., což znamená, že existovalo dlouhé období, během něhož gnostické hnutí ovlivnilo nejen protiheretickou polemiku, ale i křesťanské učení. Iěologické problémy se do určité míry objevily i při setkání s gnostickými koncepty.
Další vliv gnóze i organizovaného gnosticismu je součástí náboženských dějin pozdní antiky, středověku i myšlenek a filosofie moderní doby. V dřívějších dobách viděl J. G. Herder (1744-1803) v gnózi „první náboženskou filosofii v křesťanství" a byl toho názoru, že urváření křesťanské teologie od druhého století je nemyslitelné bez otázek, které gnostikové vznášeli. Teologické snahy Eirénaia, Klementa Alexandrijského, Órigena, Lactantia i Augustina (díky jeho desetiletému příslušenství k manichejcům) byly do značné míry určeny jejich protivníky. Stav světa, problémy stvoření a spásy, status Krista Spasitele ve vztahu k Bohu a člověku Ježíši z Nazaretu, vztah mezi vírou a poznáním, smrtí a vzkříšením, dobrem a zlem, tradicí a výkladem - to všechno jsou témata, která gnostikové uvedli do diskuse, a protože se jejich pozice často značně rozcházela s oficiální křesťanskou tradicí, vyvolávala reakci.
Gnostické modely nebyly reflektovány pouze negativně ve snaze se od nich distancovat, ale často také poměrně pozitivně v proti-programech heresiologů. I v praktické a sociologické sféře měly gnostické základy přímý a hmatatelný význam pro vývoj církve, ať už jde o rozdělení moci a hierarchii v církvi (episko-pální systém), vyloučení žen z vedení komunit (hájené především Tertullianem) či prosazení laiků do právní a hierarchické organizace státní církve.
Církev jen stěží unikla „gnostickému nebezpečí". Když vliv gnostických systémů (zvláště valentínovských a markiónských, jež také náležely ke gnózi) ve druhém a třetím století ochaboval, objevilo se gnostické světové náboženství v Mezopotámii, tehdejší Persii - manicheismus. Jeho zakladatel, nadaný Peršan Máni (216-277), vytvořil přizpůsobivý systém v duchu gnostického dualismu. Zřídil navíc dobře organizovanou církev vyvolených a katechumenů, jež svou misijní činností získávala nové stoupence. V této podobě se manicheismus od třetího do čtrnáctého století rozšířil téměř po celém tehdy „civilizovaném světě" -přes Sýrii, Egypt, severní Afriku, Španělsko a Řím na Západě, přes Irán, severní
180
Utváření víry, nauky a spirituality
Indii, Střední Asii (kde byl v devátém století uznán za státní náboženství) a Cínu na Východě. Dokumenty tohoto zcela nezávislého náboženství — je nesprávné považovat ho za křesťanskou heresi, za kterou například byzantští teologové později podobně považovali islám — byly znovu objeveny v tomto století v různých jazycích v Egyptě (koptsky) a ve Střední Asii (Turfán/Mongolsko).
Zároveň s manicheismem se gnostické vlivy rozšířily i do křesťanského a islámského středověku. Na Západě vyvolávali konHikt s katolickou církví v desátém až třináctém století bogomilové a kataři (či albigenští) a zcela jasně ukazovali, že církev se „stínu gnóze" nezbavila. Nejúčinnější mocenský nástroj, jejž měla křesťanská církev k dispozici, inkvizice, původně vznikl proto, aby tato hnutí vymýtil. Po likvidaci katarů, posledního velkého hnutí s pečetí gnosticko-mani-chejské síly, byly na Západě prvky více či méně typických gnostických systémů zachovány. Myšlenky a praktiky se často přizpůsobily měnícím se historickým okolnostem, čímž docházelo k jejich upravování nebo metamorfování. Mezi těmito prvky byly kosmologické, dualistické, antropologické a mytologické myšlenky, libertinské či asketické praktiky a vědomí esoterismu či elitářství.
Radikálně „světa-se-stranící" mystické a kabalistické skupiny však samozřejmě nejsou vždy motivovány gnostickým myšlením; s gnózí je však můžeme spojit přinejmenším v dějinách idejí. To platí pro mluvčí pozdějších náboženských filosofií, jako byli J. Böhme, F. W. J. Schilling a G.W. H Hegel, které můžeme považovat za dědice gnostických spekulací o duchu. V této souvislosti můžeme ukázat také na novější teosofická, antroposofická, „existenciální" a „synkretická" hnutí (to všechno můžeme nalézt v současném hnutí „New Age").
Vyznačování takových souvislostí však není vždy oprávněné, a to ze dvou důvodů. Za prvé, skutečný charakter pozdně antické gnóze s jejím nepřátelstvím vůči kosmu je až příliš často chápán chybně. Za druhé, magie, mystika a esoterismus jsou zcela bez uvážení pokládány za typicky „gnostické", ačkoli tento názor je dnes předmětem kritiky. Bude úkolem budoucího výzkumu, jenž je nyní podepřen lepšími materiály, aby dříve, než bude schopen podat přesný a historicky ověřitelný popis nositelů gnosrického a manichcjského odkazu, odhalil mnohem více chybných závěrů v dějinách idejí. V nedávné době se objevili někteří, kteří započali tuto snahu s odkazem na renesanci, ale zabývali se spíše dalším působením pozdně platónské a hermetické literatury.
Východ, starobylá líheň gnóze i manicheismu, je dnes domovem poslední gnostické komunity. Jde o mandejce, křestní sektu v jižním Iráku a jihozápadním Íránu, která disponuje rozsáhlou literaturou ve vlastním jazyce i písmu, jež je, jak můžeme poznat, jednoznačně spjata s gnózí. Protože mandejci byli až do doby před několika málo desítkami let vytlačeni na okraj, jejich vliv je omezený.
Gnóze
181
Větší vliv v dějinách islámských heresi měl manicheismus a hermetismus. V raném islámu se životem ducha do značné míry zabývali „dualisté" (zanádiqd) a sabejci a podobné jako křesťanští gnostikové vyvolávali polemickou literární reakci. To obohatilo teologické i filosofické myšlení, počínaje samotným konceptem „poznání". Také islámská mystika pokračovala v gnostických myšlenkách, jako například v myšlence „vesmírného člověka". Manichejský světový názor můžeme vidět i v myšlení samotného Muhammada — v jeho cyklických pojetích zjevení, k nimž jsou přidány další prvky.
Ale antická gnóze měla zřetelný vliv především ve skupině heretického šfitské-ho hnutí, o němž jsme nabyli přesnějších znalostí teprve v nedávné době. První stoupenci šíitského extremismu se objevují v osmém století právě ve starých he-retických centrech Sýrie a Mezopotámie. Setkáváme se u nich s jasně gnostickou spekulací o božství (theologúmena) a jejich novodobé následovníky najdeme v alawitech nebo nusajrovcích. V polovině devátého století se v Iráku objevili ismaelité, karmatovci (qarámita) nebo „stoupenci sedmého", v jejichž starších tradicích se zcela zřetelně projevuje gnostické dědictví. Patří k nim i obávaní assassíni z dob křižáckých tažení a stejně tak i sekta drúzů, jež se objevila na počátku jedenáctého století a nyní ji můžeme najít v Sýrii, Libanonu a Izraeli. K ismaclitům patří také indičtí khojové se svým vůdcem Aga Ghánem a bohrové.
Udivující paralely najdeme mezi starým, základním a tradičním učením kosmologických a soteriologických mýtů a gnostickou mytologií. Světové i literární dějiny se zde navíc pozoruhodným způsobem opakují. Apokalyptické a pseudo-epigrafické tradice jsou v průběhu času upravovány a reinterprerovány a nakonec se zapojují do rozsáhlejších systémů, jimž vévodí filosofie, zvláště novopla-tonismus. Jednotlivá učení jsou sledována k dřívějším legendárním postavám, zvláště k 'Abdulláhu ibn Saba'. Heresiologové činí z Ibn Saba' předchůdce gnostických ší'itň stejným způsobem, jakým dělají církevní otcové ze Simona Maga předchůdce gnostiků.
Studium islámských heresi se v poslední době stalo velmi cenným pro výzkum dalšího působení a vlivu gnóze. Ukázalo totiž, že i islám, druhé pokresťan-ské světové náboženství (prvním byl manicheismus), má svůj „gnostický stín". Tento stín nežil jen svým vlastním, nezávislým životem, pokračoval v tisíciletém hledání odpovědí na fundamentální otázky existence kosmu a člověka odděleně od oficiálních teologií a ve světě představ a pojmů ponechal volný prostor nekonečné zvídavosti.1
1 Originální německá verze této kapitoly byla publikována v Zeichen der Zeil, 38, 1984, str. 217-221. Anglický překlad připravil Gregory D. Alles a přehlédl jej lan Hazlett.