Konrádova statuta
1189, léto (1229, 17. březen)
Za účasti předních knížecích družiníků v Sadské v létě roku 1189 vyhlásil kníže Konrád II. Ota soubor právních norem, jež představují významnou kodifikaci Českého středověkého práva. Obsahem Konrádových statut jsou významné reformy v oblasti starého obyčejového práva, zejména v soudnictví. Nejzdvažnéjší částí těchto statut bylo udelení práva dedičné držby statků vznikající Šlechty. Celkovg je tento soubor panovníkových nařízení a příkazu výrazem snahy vytvoňt určitý model kodifikovaných vztahů v základních oblastech života státu a společnosti, zejména v oblasti vztahů mezi mocí panovníka a šlechty. Znéní Konrádových statut se zachovalo v jejich potvrzení Přemyslem Otakarem I. pro brnenské údelné knížectví z r. 1229.
Otakar, který je také [jmenováni Přemysl, z boží milosti král Cechů, županům
Y   a všem urozeným i lidu |veřejnosti| brněnské oblasti navěky. Slušnosti odpovídá a přísluší královské výsosti i cti, aby všemi způsoby se dbalo a podporovalo, aby nikdo nebyl postihován proti řádu práva, nýbrž aby jednomu každému byla ještě práva nezkráceně zachována; dbalostí práva totiž se i udržuje čest a sláva na tomto světě i se od Boha dává. duši odměna ve vlasti nebeské. Aby pak ta práva, která byla stanovena, dříve od našich předchůdců, jako od dobré paměti vévody Konráda a od jiných, a pak od nás v celé brněnské oblasti, v průběhu doby od nikoho z lidí ne-
e jménu Svaté a nedílné trojice amen.
mohla býti změněna, nýbrž na věky aby zůstala stálá a pevná, nechť ví jak pfítomný věk tak po něm následující budoucnost, že my po pečlivém jednání s věrnými našimi župany českými a stejně i moravskými, chtějíce, aby ode všech věčně byla neporušeně zachovávána, práva stanovíme takto:
Cl. 1/ Všechny nemovitosti, které urození muži jak vyšší, tak nižší za.času vévody Konráda drželi, dodnes beze sporu spravedlivě a pokojně, nechť drží nadále v dobrém pokoji a míru.
Cl. 2/ Žádný komorník nechť nikoho nepohání, leč za bezpečného svědectví těch, jichž se to týká, a zvláště každý z nich má vzíti s sebou posla kastelánova a dále soudcova, nad to dva fádné muže z okolních vesnic; a jestliže komorník kráčí sám druhý nebo třetí bez poslů úfedníkú, nikdo neodpovídá za to, je-li zabit.
ČI. 3-4/ Byl-li by zloděj u některého urozeného nebo u někoho, čí je vesnice, a (ten) by jej odevzdal soudu, všechno jmění nechť je jeho a hrdlo zlodějovo budiž dáno. v moc knížete.
Nadto chytí-li se zloděj v některém místě a pověsí-li se, všechno, co měl, je knížecí kromě plodin, jež dotud zůstaly na poli.
ČI. 5/ Co se nazývá nárok, to nemá být, leč kde je známo, bezpečným svědectvím, že pozbyl svého majetku, ledaže by se to pfihodilo v lese nebo v nějakém skrytém místě, nebo nějakému cizinci a dříve než se připustí, má býti učiněno oznámení soudu, jichž se to týká, totiž soudci, kastelánovi a ostatním.
ČI. 6/ Když některý chudý přijde a žaluje ve vlastní věci, nechť se mu naprosto neodnímá oděv.
ČI. 7/ Žádný sok ať nikoho neobviňuje, leč by škoda byla známa s bezpečným svědectvím sousedů; a bude-li sok usvědčen, nechť je kamenován za svědectví obecného tržiště.
ČI. 8/ Když má někdo podstoupit soud vody, ať jej nikdo nespouští na vodu leč duchovní a jeho pomocník; jestliže by mu Bůh pomohl, ať dá soudci dva denáry a duchovnímu 14; jestliže by se svlékl a nechtěl soud podstoupit, ať zaplatí kaplanovi 7 denárů a bábě dva. f J
Cl. 9/ Jestliže by některý urozený muž a ne druh měl proti sobě nárok, ať za něho podstoupí soud služebník, a kdyby úspěšně neprošel, zaplatí za něho 200 denárů.
Cl. 10/ Když se vede to, co se nazývá svod, má býti přítomen posel kastelána, soudce, vladaře a komorníka a jeden nebo dva z onoho sousedství a nad tři ať se nevodí, nýbrž na třetím ať se zůstane stát; a bude-li usvědčen, ať odevzdá 200 denárů do knížecí komory a učiní zadost tomu, kdo se nazývá póvod.
ČI. 11/ Kdyby někdo tajně uzmul koně, kobyly nebo býky, krávy či některé [jiné] větší věci, velikost škody ať se odhadne s bezpečnou vírou a přísahou těch, jimž je svěřena pravomoc a podle toho nechť se připustí žalobcové.
ČI. 12/ Zloději ať jsou trestáni rovným trestem jako jejich společníci a nadržovači.
ČI. 13/ Také to, co se nazývá slubní súd, ať mají mezi sebou svobodně a volně; totiž o koze a o ovci a ostatních takových věcech, mimo krávu, býka, koně a jiné věci větší.
Cl. 14-15/ Jsou-li tajně uzmuty některé věci, oděv nebo jiné takové, to ať se soudu neoznamuje, avšak je-li tajně uzmut býk nebo dobytče, to ať se soudu oznamuje.
A když je někdo zraněn přicházeje z trhu nebo odjinud, to ať se soudu oznamuje.
ČI. 16/ Když je při krádeži nějaký urozený muž chycen a oběšen a nemá potomstvo, jeho nemovitosti spadnou na krále, i jestliže je někdo chycen pfi krádeži zjevné; jeho žena má třetinu.
ČI. 17/ Kterýkoli urozený či sedlák by někoho zabil, ať zaplatí soudu 200 denárů a jinam ať odejde a žádá o milost a jeho žena ať sedf [doma] klidně a beze škody.
ČI. 18/ Kdyby někdo neměl syny nebo syna a měl dcery, na tyto nechť připadne dědictví stejným způsobem; kdyby ani jich nebylo, dědictví nechť připadne nejbližším účastníkům nedflu („dědicům"].
ČI. 19/ Jsou-li někomu tajně uzmuta dobytčata nebo lidé z čeledi či ukradeny včely, má podstoupiti soud železa, to jest radlic.
ČI. 20/ Dále, jestliže někdo by byl oloupen výbojem, ať označí za pachatele koho ■ chce a jako pachatele hrdosti ať jmenuje koho chce, a staré zvyklosti ať jsou zachovány.
ČI. 21/ Kdo by přešel celní čáru, aniž dostal od celníka povolení a aniž zaplatil clo, ať se netrestá jinak než dvojnásobnou celní povinností a kromě toho ať zaplatí pokutou 60 denárů.
ČL. 22-23/ Jestliže někdo pozná vlastního koně, jak táhne nějaký vůz, ať za vůz a za
věci na něm neplatí vfc než 60 denárů.
A kdyby někdo koně našel zraněného u někoho, ať si koněyneosobuje soudce, nýbrž
spokojí se jen 60 denáry.
ČI. 24/ Bude-li někdo pohnán a na soudě obdrží své právo, ať neplatí'ani vřez ani póhončie, nýbrž jen dva denáry, což se domácím jazykem jmenuje pomocné.
ČI. 25/ Na obecné volání, které se lidovým jazykem nazývá nestojte, není nikdo povinen běžet, ledaže by to chtěl udělat z vlastní vůle.
ČI. 26/ Jestliže je někdo obeslán k soudu pro vlastní věci movité či nemovité, tento majetek, o nějž je pře, ať si neosobuje k držbě ani soudce ani vladaf pána země, nýbrž ten, kdo je pro tento majetek obeslán, ať jej klidně drží, dokud tuto při nerozhodne nález.
ČI. 27/ Kdyby stopy věci z krádeže mizely u nějaké vesnice, tato vesnice ať se nijak netrestá z podnětu této krádeže.
ČI. 28/ Mimo to nikdo z těch, kdož hlídají les, nemá nikoho obírat na cestě nebo na tržišti, než ať jej obere tenkráte, když jej najde, jak seká strom; k tomu soudce ať nikdy nenalézá na Ipokutuj 300 denárů, nýbrž na 60.
ČI. 29/ Dále, soudce nikdy nemá soudit sám, nýbrž v přítomnosti kastelána nebo několika urozených; a když soudí vladař nemá chodit na radu ven ze soudu nýbrž        146 necht soudí zasedaje s vojáky (= hradskými družiníky],
ČI. 30/ Když je čas, aby se šlo soudit, a jsou všichni na místě a vladař nechce jít necht soudí soudce s vojáky [= s členy hradské družiny).
tednľ A S°UdCe neb° Vladaf neChť k0naíf S°Ud VŽdy Z rána a nikdy v hodině odP°-
ČI. 32/ Když je někdo zabit na cestě, ať je to člověk šlechtice či soudce či vladaře, je tu velký zmatek, podle obyčeje se tu pfinášfvají peníze, zlato a stfíbro; ten, kdo žaluje a pán (zabitého) má přísahat na ostatky svatých.
Cl. 33/ Jestliže by někdo byl pohnán pro dluh a nestál k soudu pFi prvním roku, nechť je prodán (= pfiřčen věřiteli za dluh], ledaže by mohl prokázat zákonnou překážku, [pro niž k soudu nepřišel).
Cl. 34/ Nad to nikdo z lidí patřících urozeným, kdo jde v nějakém poslání nebo ve vlastní věci či k soudu, nikdy ať neplatí na novém clu, ovšem na starém ano.
Cl. 35/ K soudu nechť se nikdo nedostavuje, leč by byl podle práva před tím ve svém sídle pohnán.
Cl. 36/ Nad to jestliže králův vladař bez soudu někomu něco zabaví, král nechť to napraví svým právem; jde-li/rvladaře komorníkova, ať zaplatí hřivnu zlata, jde-li o pána, nechť pozbude úřadu.
Cl. 37/ Mimo to souboj, který se domácím jazykem nazývá kyj, nechť se koná pouze s cizinci.
Cl. 38/ V tom všem činí výjimku výsady zbožných mužů, knížaty udělená a práva kleriků s kostelními nadáními, jimiž se řídí podle práva kanonického.
Cl. 39/ K tomu všichni společně nechť mají krčmy.
Listinný originál, jimi Přemysl Otakar I. 17. bfezna 1229 v Brní potvrdil Konrádova statuta, uložen v Moravském zemském archivu, v Brně, G 1, i. 176. Listinu vydal A. Botek in-. Codex Diplomaticus et epistolaňs Moravlae, 11, Olomouc 1839, s. 209-212. Latinský text i použitý český překlad V. Vanlíka in-. Prameny k dejinám státu a pravá v Československu, {vyd. V. Vanilek, K. Malý a kol), Praha 1967, s. 40-48.