V literární kritice po roce 1918 vidíme koexistenci několika generací. Stále zůstává silný hlas kritické generace 90. let, zejména zásluhou F. X. Šaldy, dynamicky reagujícího na proměny literatury v tomto období, a A. Nováka, konzervujícího naopak estetické ideály moderny. Mladší hlas představují kritici tzv. pragmatické generace, ostře se vymezující proti avantgardě. Tu pak představuje v kritice řada výrazných osobností, svými názory na literaturu v průběhu období spíše divergujících.

V opoře studujeme s. 128-134.