9.4 Vývoj českého slovníkářství (české lexikografie)

Lexikografie má v Čechách dlouhou tradici a sehrála významnou roli při národně emancipačním,

kulturním i politickém vývoji české společnosti.

Zrod slovníkářství vycházel z nutnosti a touhy porozumět cizojazyčnému textu, hlavně latinskému,

používaném při liturgických obřadech. Na počátku stály glosy, česká slova vkládaná

na okraj cizojazyčného textu, které se objevovaly již ve 13. století (např. ve slovníku Mater

verborum). Později vznikaly celé slovníčky těchto glos, které byly zaměřené na jednu tematickou

oblast. Tak můžeme najít například tzv. rostlináře (například rostlinář Olomoucký z počátku

14. století), kterých se ze 14. - 16. století dochovalo kolem čtyřiceti. V 15. - 16. století

měly své místo také tzv. mamotrekty (například mamotrekty Kapitulní z 15. století), které

vykládaly podle vzoru italského minority Giovanniho Marchesiniho neobvyklá slova Písma.

Byly řazeny lokálně, ty se věnovaly biblickému textu v jeho přirozené posloupnosti, anebo

abecedně, které významně přispěly k formování slovníků v abecedním pořadí. Kromě toho se

objevovaly ještě sbírky latinsko-českých překladových dvojic zvané vokabuláře, nebo příručky

určené pro výuku latiny; sekvenciáře vykládaly česky latinský text sekvencí, hymnáře

vykládaly slova hymnů, poenitenciáře vykládající slova veršů Poenitaes cito peccator, roháče,

hexametricky upravené mnemotechnické pomůcky pro žáky, synonymáře aj. Nelze je ale považovat

za skutečné slovníky, protože jim ještě chybí vlastní sběratelská nebo překladatelská

práce, specifické slovníkové řazení a výstavba hesel (slovníková makrostruktura a mikrostruktura).

Středověk vybudoval dvojí formu slovníkové makrostruktury; alfabetáře (abecední soubory)

a nomenklátory (věcně řazené soubory).

K významným slovníkářům této doby patří Bartoloměj z Chlumce zvaný Claretus de

Solencia neboli Klaret, autor česko-latinských slovníků využívaných převážně studenty Karlovy

univerzity, které bývají nazývány Vokabulář (gramatický), Bohemiář a Glosář. Vznikly

v 60. letech 14. století, dochovaly se ale pouze jejich opisy z pozdější doby. Klaretovo dílo se

stalo základem téměř všech dalších slovníků až do období Národního obrození. Na sklonku 14.

a především v 15. století se začaly prosazovat výše zmíněné alfabetáře. Nezahrnovali pouze

jména, jako tomu bylo u mamotrektů, ale také slovesa a příslovce. K největším dílům patří

latinsko-český abecední slovník Velešínův z roku 1458, který obsahuje přes 3500 slovních

dvojic. Později vznikaly alfabetáře smíšené, tedy takové, které kombinovaly abecední část s

jedním nebo i více věcně uspořádanými nomenklátory.

Lexikografie

102

Až do konce 15. století se objevovaly většinou slovníky dvojjazyčné, latinsko-české, od

15. století pak i trojjazyčné slovníky latinsko-německo-české, např. Trialog vídeňský z roku

1489, slovník v učebnici Jana Holubáře pro Ladislava Pohrobka (rukopis z roku 1454) a

nalezen byl i slovník čtyřjazyčný hebrejsko-německo-latinsko-český z 15. století.

Období rukopisných slovníků, jejichž ambice byly převážně praktické, končí s 15. stoletím.

Snahy o zachycení komplexní češtiny se objevují až později, v 16. století. Humanismus

přinesl velký rozkvět slovníkářství stejně jako i vzdělanosti a vědě. Velkým impulsem se stal

vynález knihtisku roku 1450 a také to, že latina přestala být jediným jazykem hodným vyššího

zájmu a vzdělanosti. I v českém prostředí se objevovaly snahy o zachycení jazyka v co největší

komplexnosti i náznaky metodologického přístupu reflektujícího živý úzus. Slovníky začaly

získávat novou dimenzi teoretického popisu shromážděného materiálu. Tak se začaly objevovat

první specializované lexikografické práce nebo etymologické slovníky zpracované prozatím

na předvědecké úrovni.

Prvním tištěným latinsko-českým slovníkem byl tištěný humanistický slovník Lactifer

z roku 1511 od Jana Vodňanského. Slovník byl uspořádán do tematických oddílů s abecedně

řazenými slovy a jeho cílem bylo usnadnit čtení latinských klasiků. Jednalo se o dílo nejen

překladové, ale i etymologické a z části také encyklopedické. Další slovníky ze 40. - 70. let 16.

století se nejčastěji věnovaly slovní zásobě každodenního života, převážně městského, čímž

získaly skutečně humanistický charakter.

Roku 1562 vyšel v Olomouci jako druhá část k latinsko-českému dílu Dictionarium latinobohemicum

první česko-latinský slovník Dictionarium bohemicolatinum. Vrcholem humanistického

slovníkářství se stalo dílo Daniela Adama z Veleslavína (1546-1599), tiskaře a

velkého představitele rudolfinské doby. Čeština se v jeho posledních lexikografických pracích

stala jazykovým východiskem. Významně přispěl i k rozvoji metodologie. Opíral se téměř výhradně

o cizí předlohy, které aplikoval na češtinu, domácí tradici tvoření slovníků hodnotil velice

kriticky. Vydal čtyři významná díla: Dictionarium linguae latinae (1579), Nomenclator

tribus linguis (1586), Nomenclator quadrilinguis (1598) a Sylva quadrilinguis (1598). Jeho

tvorbu můžeme považovat za skutečný začátek české lexikografie.

V 17. století se stal pokračovatelem slovníkářské tradice Jan Amos Komenský. Jeho

největší projekt, latinsko-český a česko-latinský slovník Thesaurus linguae Bohemicae, který

měl obsahovat úplné zpracování české slovní zásoby v jejím synchronním a diachronním pohledu,

propojit lexikální a gramatické informace, zahrnovat soubor frazeologie aj. se však neuskutečnil,

protože většina materiálu, kterou shromažďoval více než 20 let, shořela roku 1656

při požáru polského Lešna. Zachovala se pouze sbírka přísloví a rčení Moudrost starých Čechů

za zrcadlo vystavená potomkům, která byla vydána později roku 1849 společně s Didaktikou

českou.

Pro období baroka byl příznačný zájem o slovní zásobu, který souvisel s patriotismem

později ovlivněným vlnou puristických tendencí (tj. očištění jazyka od cizích, zejména německých

vlivů). Velmi vzrostla slovní zásoba, která byla doplňována celou řadou neživotných,

Zbyněk Holub - Lexikologie

103

chybně tvořených a většinou nepotřebných neologismů. Z druhé poloviny 17. století se zachoval

materiálově i metodicky hodnotný pouze slovník Václava Jana Rosy (zemřel roku 1689)

Thesaurus linguae Bohemicae. Ve svém díle se snažil o hlubší pochopení českého jazykového

systému.

Největší rozvoj lexikografie přineslo období Národního obrození. Snaha každého vzdělance

podílet se na očistě a obnově lexikálního bohatství jazyka přinesla kromě pozitivních

výsledků také novou vlnu až nevhodných neologismů a historismů. Na počátku 18. století pražský

tiskař Kašpar Zachariáš Vusín vytvořil Dictionarium von dreien Sprachen, Teutsch,

Lateinisch und Böhmisch... (1700-1706, 1722-1729, 3. vydání pod názvem Lexikon Tripartitum...

1742). Velké množství neologismů se objevilo v díle Slovář český z roku 1705 Jana

Františka Josefa Ryvoly, živým jazykem z okolí Turnovska byl poznamenán slovník Františka

Jana Tomsy. Zásadním přínosem pro vývoj českého zájmu o slovo spočívající především

ve vytvoření vynikajícího popisu pravidel českého jazyka bylo dílo Josefa Dobrovského. Ve

svém vlastním slovníku Deutsch-böhmisches Wörterbuch (I. 1802, II. 1821) navíc poprvé a

nadlouho jako jediný prosazoval zásadu zachycovat pouze slova, která jsou skutečně doložená

v mluveném úzu nebo literatuře.

Obrozenecké ambice ve vývoji lexikografie v plné míře naplnilo až dílo Josefa Jungmanna.

Josef Jungmann patří k vůdčím postavám druhé etapy Národního obrození, pro kterou

bylo hlavním cílem vytvoření velkého shrnujícího lexikografického díla, které by reprezentovalo

český národ, sloužilo pro praktické potřeby lidu a zároveň obstálo ve srovnání s evropským

kontextem. Takovým dílem se stal pětidílný slovník Slovník česko-německý Josefa Jungmanna.

V předmluvě autor uvedl dodnes aktuální tvrzení: "Slovník národního jazyka náleží

mezi první potřebnosti vzdělaného člověka". Na díle pracoval autor od roku 1815, s největší

intenzitou pak od roku 1828 a až na konci roku 1833 byl slovník připraven do tisku. Koncepčně

se autor přiklonil ke slovníku abecednímu, odmítl tak ideu prosazovanou například Dobrovským

a Puchmajerem, aby slova byla řazena podle kořenů na základě etymologického principu,

což by lépe posloužilo vědeckým účelům, ale pro čtenáře by to bylo komplikovanější. Z praktických

důvodů silně omezil i utváření slovotvorných hnízd. Cílem Jungmanna bylo nashromáždit

veškerou známou slovní zásobu, tedy jazyka starého i nového, mluveného i psaného,

slova neutrální a rozličně příznaková, apelativa i vlastní jména. Pro obohacení slovní zásoby

přidal také výpůjčky z cizích jazyků, hlavně z polštiny a ruštiny.

Svým dílem položil Josef Jungmann základy novodobému spisovnému jazyku a jeho

slovník plnil více než sto let úlohu uznávaného jazykového arbitra. Je s ním spojován počátek

novodobé výkladové lexikografie. Podle názvu se sice ještě stále jedná o slovník překladový,

ve skutečnosti má již charakter popisného výkladového slovníku češtiny, němčina v něm

slouží k vysvětlení významu českých slov. Uvádí rozsáhlé údaje o významech a kontextovém

užití českých slov, o české frazeologii, synonymech apod. Původně chtěl autor zařadit i podrobnou

stylistickou klasifikaci slov, ale vzhledem k náročnosti takového úkolu a také doby od toho

úmyslu ustoupil.

Ve 20. století se české slovníkářství značně rozrůstá, zkvalitňuje a vnitřně diferencuje.

Reaguje tak na dosažený stupeň lingvistického poznání a také se snaží vyhovět náročnějším

Lexikografie

104

potřebám uživatelů slovníků, kterými už nejsou jen odborníci, ale také laikové. Z do této doby

v podstatě jednotného proudu se vyčleňuje na jedné straně jako výsledek několikasetletého lexikografického

vývoje jednojazyčný výkladový slovník češtiny a na straně druhé se profilují

specializovaná lexikografická odvětví, která do této doby nebyla zastoupena vůbec, nebo

pouze pracemi na nižší teoretické i metodologické úrovni.

Ve 20. století se osamostatnila tvorba diachronních slovníků (historických i etymologických),

slovníků, které zpracovávají slovní zásobu teritoriálně nebo podle jednotlivých sociálních

skupin (nářeční, slangové), rozšiřují se slovníky terminologické, frazeologické, onomastické,

retrográdní, frekvenční, věcné/tezaurové, případně synonymické aj. Počátek profilace diachronních

slovníků představuje nedokončené dílo Jana Gebauera Slovník staročeský z roku

1903-1904, nové vydání pak roku 1970, který zachycuje v abecedním pořadí hesla pouze po

písmeno N. Novodobějším pokračováním je Staročeský slovník vydaný roku 1968 Ústavem

pro jazyk český ČSAV (AV ČR). Pro vysokoškolské potřeby sloužil také podobně zaměřený

Malý staročeský slovník z roku 1979 od J. Běliče, A. Kamiše a K. Kučery.

S diachronním pohledem na český jazyk je také spjata etymologická lexikografie, která

se rozvíjí zejména v druhé polovině 20. století. K hlavním dílům tohoto odvětví patří Etymologický

slovník jazyka českého (1952) od J. Holuba a F. Kopečného, který se věnuje i etymologii

gramatických afixů, Stručný etymologický slovník jazyka českého se zvláštním zřetelem

k slovům kulturním a cizím (1967, druhé vydání 1978) od J. Holuba a S. Lyera, který se

mimo jiné věnuje i výkladu slov přejatých, Etymologický slovník jazyka českého a slovenského

(1957; další vydání 1968, 1997 se orientují pouze na český jazyk), jehož autorem je V.

Machko, a který se naopak zaměřil pouze na slova slovanského původu a ve značné míře reflektuje

nářečí. Z novějších prací můžeme připomenout například Český etymologický slovník

(2000) od J. Rejzka.

Své uplatnění našla od počátku 20. století také nářeční lexikografie. Reprezentuje ji

zejména dílo Františka Bartoše Dialektický slovník moravský (1906), významné jsou také

lokální nářeční slovníky J. F. Hrušky a Q. Hodury. Od 40. let 20. století se nářeční lexikografie

vyvíjí pod vlivem tzv. brněnské dialektologické školy (slovníky I. Maliny, A. Gregora, A.

Lamprechta, S. Těšného aj.). Na konci 20. století vznikly nářeční slovníky J. Bachmannové, Z.

Sochové, počátkem 21. století slovník Z. Holuba aj. Soustavnější práce na zachycení slangů se

objevuje ve druhé polovině 20. století, této oblasti se věnoval zejména Jaroslav Hubáček, L.

Klimeš nebo J. Suka, na Slovensku např. Pavol Odaloš aj..

Speciální oblast slovní zásoby zachycují slovníky terminologické, jako zvláštní typ se

vyčlenily také slovníky cizích slov, které mají výběrem materiálu i svojí funkcí blízko k lexikografii

terminologické a provenienčním aspektem k lexikografii etymologické. V souvislosti se

vznikem samostatných lingvistických subdisciplín se v novodobé české lexikografii osamostatnily

také slovníky onomastické (lexikografické zachycení toponym) a slovníky frazeologické.

Zachycují tu část slovní zásoby, kterou výkladové slovníky reflektují jen okrajově, protože není

předmětem jejich popisu.

Zbyněk Holub - Lexikologie

105

K nevýznamnějším onomastickým slovníkům patří Místní jména v Čechách, jejich vznik,

původní význam a změny (1947-1957) od Antonína Profouse, čtvrtý díl dokončil pak J. Svoboda,

Slovník pomístních jmen v Čechách I (A) (2005); II (B-Bau) (2006) od J. Matúšové,

Příjmení v současné češtině (1992) od M. Knapové aj. Frazeologii a idiomatiku nejkomplexněji

zpracovává Slovník české frazeologie a idiomatiky (SČFI): Přirovnání (1983); Výrazy

neslovesné (1988); Výrazy slovesné A-P (1994), R-Ž (1994), který vyšel pod redakčním vedením

F. Čermáka, J. Hronka a J. Machače.

Výraznou novinkou lexikografie druhé poloviny 20. století byly slovníky řazené na principu

frekvenčním. První prací tohoto typu se stalo kompendium Jaroslav Jelínek – Josef Václav

Bečka – Marie Těšitelová: Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce, vydané

v r. 1961. Pokrok ve frekvenčním popisu češtiny přinesla také korpusová lingvistika. Průkopnickým

dílem se stal Frekvenční slovník češtiny (2004) zpracovaný kolektivem autorů pod

vedením Františka Čermáka a Michala Křena.

Speciální metoda řazení materiálu charakterizuje i slovníky retrográdní, ke kterým patří

například práce Eleonory Slavíčkové Retrográdní morfematický slovník češtiny s připojenými

inventárními slovníky českých morfémů kořenových, prefixálních a sufixálních

(1975) nebo i Retrográdní slovník současné češtiny (1986) od M. Těšitelové, J.Petra a J. Králíka.

Od počátku 90. let 20. století až po současnost se vedle speciálních slovníků tradičních

(etymologické, slangové...) objevují zcela nové slovníky zaměřené jednak na gramatické jevy,

jmenovitě na valenční schopnost slov a jejich vazebnost, na novou slovní zásobu, na neologismy

v současné standardní češtině. Všechny tyto nové slovníky se orientují na dynamiku

jazyka současnosti (dále: Hladká, Martincová 2008, s. 261-286).

PRO ZÁJEMCE

Komputační lexikografie:

Tento lexikografický obor se zabývá především problematikou práce s korpusy, tedy autentickými,

reálnými jazykovými daty – v komputačním prostředí, které umožňuje utváření souborů

informací vyššího řádu, vždy opětovně softwarově nově konstruovaných z kontinuálně

obnovované textové databáze. Uspořádání vstupních dat předpokládá práci s jazykovými korpusy

(pokud jde o korpusy plně reprezentativní, pak tedy s národními jazykovými korpusy).

Odlišujeme korpusy obecné a specializované, jádrové (referenční) od monitorovacích apod.

Sběr dat vychází z konverze dat (textů), pokračuje prostřednictvím optického skenování a je

doplněn manuálním přepisem textů tištěných. Již tu byla řeč o konkordancích (srov.výše); nejvyšším

a nejabstraktnějším zpracovaným stupněm korpusu je potom lexikální databáze relačního

typu... (k dalšímu využití metod komputační lexikografie, k problematice software /analyzátoru,

značkovače, lemmatizátoru, popř. kategorizátoru/, k metodologii a k technikám zpracování,

k využití, k výstupům, ke koncepci projektů apod. srov. dále: Čermák, F., in: Manuál

1995, s. 50-71).

Lexikografie

106

SAMOSTATNÝ ÚKOL

9/3 ...

Porovnejte následující slova se Slovníkem spisovného jazyka českého a se Slovníkem spisovné

češtiny pro školu a veřejnost (posuďte, do jaké míry pronikla do spisovného jazyka):

deko, dechovka, háklivý, kilo, kibic, moc (ve významu „mnoho“), pár, párkrát, malinovka,

textilka, baštit, bendit, citovka, činžák, flink, flákač, flaksa, flinta, frajer, gruntovat, habaděj,

kafe, mindrák, almara, marodit, běžky, sjezdař, betony, kliky (ve smyslu „shyby“)

SHRNUTÍ KAPITOLY

Úkolem kapitoly je přiblížit čtenáři lexikografickou problematiku (v porovnání s předchozím

výkladem lexikologickým). Pojmenování ve slovníku přirozeného jazyka jsme hodnotili

z hlediska frekvence. Vysvětlili jsme si základní lexikografické postupy a naučili jsme se jich

užívat. Objasnili jsme slovníková hesla (pojem lemma) a proces lemmatizace. Seznámili jsme

se s klasifikací slovníků (modely klasifikace slovníků jsme doložili na typu jednojazyčném a

dvojjazyčném, univerzálním a speciálním, překladovém, informativním a normativním, dále

na speciálních slovnících) a s vývojem českého slovníkářství.

DALŠÍ ZDROJE

ČEJKA, M. Česká lexikologie a lexikografie. Masarykova univerzita, Brno 1992.

ENCYKLOPEDICKÝ slovník češtiny. (Karlík, P., Nekula, M., Pleskalová, J. eds.). Nakladatelství

Lidové noviny, Praha 2002......... ESČ

FILIPEC, Josef - ČERMÁK, František: Česká lexikologie. Praha: Academia 1985.

HAUSER, Přemysl: Nauka o slovní zásobě. Praha: SPN 1980.

HLADKÁ, Zdeňka, MARTINCOVÁ, Olga, Tradice a současnost české lexikografie. In:

Маргарита Чернышева (ed.), Teoрия и истoрия слaвянсkoй лekсиkoгрaфии. Нaучныe

мaтeриaлы к XIV съeзду слaвистoв. Мockвa 2008, s. 261-286.

MANUÁL LEXIKOGRAFIE (Čermák, F., Blatná, R. et al./ eds.). Jinočany: H&H, 1995.

NĚMEC, Igor: Rekonstrukce lexikálního vývoje. Praha: Academia 1980b

NĚMEC, Igor: Slova a dějiny. Praha: Academia 1980a

Zbyněk Holub - Lexikologie

107

PŘÍRUČNÍ mluvnice češtiny. 2.vyd. Praha, Lidové noviny (např. 1996).

SLOVNÍK spisovného jazyka českého. Praha: Academia 1989 …… SSJČ

Tálská, Ivana: Čeština po síti. Ostravská univerzita v Ostravě 2010; http://eridanus.

cz/id32402/jazyk/jazyky/indoevropske(1_jazyky/slovanske(1_jazyky/c(2es(2tina/

(LEX-OU)

https://www.facebook.com/AntiKavarna.cz/videos/2030688393852725/