„Víš, kdo je pan Vojtěch?" ptala se, jsouc rozpustilejší a cyničtější.
Muži zdálo se to být lhostejným. Ostatní společnosti též. Zastávka však začínala být trapnou. Vojtěch se zamračil; jeho opojení bralo mu obvyklý jeho blaseovaný, unavený výraz; jeho zraky hleděly skoro výhružně na smějící se ženu.
Ona však nepozorovala toho pohledu. Nebo ji bavil?
„Pan Vojtěch mne miloval," pokračovala s novým výbuchem smíchu. Tlustý mužík hleděl nechápavě. — Jeho nálada byla ohrožena. — Paní naklonila se k němu a zatahala ho za knír.
„Miloval mne," opakovala. „Ale nebruč! Bylo to neviňátko! Hotové neviňátko!"
Cosi škublo Vojtěchem. Stará, po léta neukojená zloba se vzbuzovala; pozdvihl ruku a než kdokoliv mohl tomu zabránit, uhodil smějící se ženu v tvář.
Pak, jako někdo, jehož nervy předrážděny, dal se do nepříčetného drsného smíchu.
Byl skutečně opilý.
1897—1904.
SMUTEK PANÍ ANNY
Slunce zapadalo za horu den jako druhý; údolí bylo stejně klidné. Lesy šuměly na podzim tesklivěji a jaro mělo svou zvláštní něhu. Ale jinak nebylo událostí. Jenom že měnily se květy na stráních, svědčilo o postupu doby.
Vesničky ležely rozstříknuty po svahu vrchů. Jakoby chtěly sjeti do údolí. Všecky byly drobné a pozapomenuté. Do městečka bylo daleko; ale také městečko bylo pokračováním ticha.
V revíru zněly někdy rány; hony se konaly po lesích. Také pytlák snad vyšel občas na lov; ne příliš často a jaksi krotce.
Dceruška pana lesního jmenovala se Anna. Brouzdala se travou ještě zarosenou a poslouchala ptáky; znala je všechny po hlase. Vše, co žilo v lese, bylo jí blízké; znala doupata jezevců a pelechy zajíců. Vše u ní bylo pohyb; překypovala životem. Už jako dítě ráda tančila. V tom byla svízel. Bylo zřídka možno tančiti. Byla panské dítě; a tak jen za čas při rodinné nějaké slavností se tančívalo. Z dalekých dvorů sjížděli se úředníci panství se svými rodinami, s divokými i nesmělými hošíky, se švitořivými a koketními dívčinami v celé nádheře nových šatů — Tomu však bylo zřídka.
Jinak vycházela do polí a poslouchala hudbu v hostinci „u Lva". Tam se tančilo. Docela blízko se neodvažovala. Bylo tam mnoho lidí, křičících a podnapilých. Tanec nebyl asi nejpříjemnější v nacpané a dusné místnosti, plné prachu. Ale přece byl to tanec.
Stávala tam na mezi s nejasnou touhou. Tančit! Jak ji to lákalo! Bylo to pro ni opojení — A to opojení bylo tak vzácné. Vznášeti se rhytmicky a zapomenout na všechno!
3a
33
Kam unášel ji kolébavý vír? Bylo to její tajemství. Ale srdce bilo jí prudčeji a její tváře se zarděly a oči měly vlhký, toužebný lesk —
Když dorůstala, dostala se do městečka k tetě, jež nebyla příliš veselá. Ale byly tu kamarádky, které žvatlaly a pomlouvaly. Byly tu drobné historie, jež měly tak ohromnou důležitost. Z dáli objevovali se romantičtí rytíři. Setkání, pohled, vzdechy! Skrývaná tajemství, prozrazující se nicméně tak snadno. A tanec, konečně tanec. Zdálo se jí, že vstupuje v ráj, když po prvé vcházela do tanečních hodin. A když tančila skutečně! Bozplývala se blahem. Tanec byl životem. Jaký rozkošný život! Co bylo mezi dvojí taneční hodinou, bylo tak prázdné a hluché. Ale pak —!
Ti romantičtí rytíři byli studenti, úředníčkové, mužská mládež města, domýšlivá a neotesaná. Jaká to byla obtíž vychovat je k tanci! A jak snadno tančila Anna! Nebylo jí třeba lekcí. Tančila náruživě — Její tanečníci hleděli na její ohnivé tváře, do jejích planoucích očí. Domnívali se, že je miluje. Klamali se. Milovala pouze tanec.
Byl to krásný rok; vzal, žel, konec. Vrátila se domů. Kraj se jí zdál mnohem smutnějším. I pes vyl nějak smutně v té pustině na večer; a ptáci nezdáli se zpívat tak vesele jako druhdy.
Kdysi zabloudil sem mladý muž, který se jí dvořil. Uměl pěkně hovořit a říkat věci, jež se poslouchají rády. A jeho oči dovedly podmaňovati; byly to hluboké, jiskřivé oci. Nebylo třeba ničeho jiného k její lásce.
Mladému muži, inženýru Bláhovi, nebylo bojovati s drakem o princeznu. Nebylo překážek jejich lásky. Vše urovnáno lehce a hravě. Brána štěstí se otvírala, i vejděte, jejichž srdce jsou mlada —
Kteréhosi dne, bylo to nedlouho před svatbou, šli spolu blízkou vesnicí. Vrátili se právě z officielní návštěvy u staré, podivínské tety,  jež ještě nyní budila jejich
34
smích. Připadala jím jako neznámý nějaký svět. Bylo lo v neděli o žních. A ,.u Lva" se tančilo.
Smích slečny Anny dozněl. Zadumala se.
Ženich všiml si toho.
„Co jc vám?" ptal se neklidně.
Zahleděla se na sál, který míval tolik přitažlivosti pro její dětská léta, na zahřáté a udýchané páry, vycházející chvílemi ven, a pak se vážně a téměř váhavě otázala:
„Tančíte rád?"
Usmál se.
„Rád?"
A s výbuchem smíchu, tak lehko vyvolaným v dobách radosti, dodal:
„Netančím vůbec."
Zklamání objevilo se v Aniných očích. Ženich přestal se smál.
„Nenaučil jsem se nikdy tančit," pravil. „Nebyla příležitost."
A — bylo to už za vsí a šero přicházelo — naklonil se k Anně a líbaje její oči, ptal se s úsměvem: „V tom snad nevidíte nic zlého." Byla tichá a málomluvná. Odvětila pouze: „Ne."
Pak už nemluvili o tom. Byl krásný letní večer, svěží a opojivý. A nebe bylo poseto hvězdami.
*
Slečna Anna vdávala se na podzim. Byla to veselá svatba; vzpomínalo se dlouho na ni a na slečnu Annu. Jakoby odletělo veselé ptáče.
Po svatbě odešli novomanželé do hlavního města.
Říkali, že jsou šťastni.
Milovali se. A nižádný stín nepoložil se mezi ně. Nebo přece? Někdy byla paní Anna smutná. Zahalila se v mlčení a její oči hleděly teskhvě a nepozorně. Přehlížela pak vše, co bylo jejím štěstím; jakoby neslyšela slova lásky, jakoby
36
jí nerozhřívaly polibky. Otázky úst i očí byly marný; její manžel poznal to několikráte. Bylo to stereotypní nic, jež zdá se tolik toho skrývat; více neuslyšel. Vzdal se na konec naděje dopátrat se příčiny této melancholické zamlklosti. Bylo to ostatně zřídka, že její smutek náhle se vynořil. Jinak byli šťastni. Dopisy, které psala domů, mluvily o tom. A po chvílích zamlčeného smutku přicházely výmluvné radosti. Mladý manžel vysvětloval si ostatně záhadné rozmary paní Anny; byla v naději. Cekal trpělivě. A tak stín vždy zmizel a ustoupil jasu a záři.
Bylo to v pozdních dnech příštího léta, kdy přišla těžká chvíle paní Anny. Porod byl lehký. Ale pak — nikdo nedovedl říci odkud — přišla nemoc. Paní Anna ležela y těžkých horečkách. A dům, kde bývalo tak jasno a teplo, zachmuřil se. Kroky všech zněly bázlivě a ztlumeně, jako jejich slova. A obava plížila se do nitra manželova. Lékař tvářil se vážně; nechápal, zdálo se, nemoc. Obtížný případ, mručel, mysteriosní případ. — A chorá ležela jakoby v ohni. Nebyla při vědomí. Blouznila. Byla to vysoká horečka.
Seděl u jejího lože. Byla noc.
Matné světlo kahance osvětlovalo smutný pokoj, kde bývalo tolik blaha. Naslouchal; dech choré byl neklidný a nepravidelný. Sáhl jí na čelo, hořelo. Naklonil se k ní, až k ní, a seděl tak nepohnutě.
Rty choré šeptaly něco; napial pozornost, aby zachytil zvuk jejích slov. Nesrozumitelně zprvu, ale pak jasněji, prudkým, trhavým tónem blouznění šeptala paní Anna:
„On netančí."
Červenec 1906.
37