Jaroslav Seifert: Prosinec 1920	to slovo tělem učiněno jest,	Josef Hora: Proč?
	by přebývalo mezi námi.	Prosinec, 1920.
V zalán,		
kde slunce nikdy nezáří,	Nevinný	Ulice dýchala krví.
je stůl	sestoupil s nebe jak květ květiny,	Na dvoře Lidového domu
a ten je chudý jak záhon, kde žádné nevzrostlo kvítí,	přišel jak vůně na ulici,	kles' večer prvý.
smutný jak klec, když pták z ní ulétnul;	nepoznán, poznával své,	Na dvoře Lidového domu,
jen bochník chleba na něm j ako slunce svítí	zatímco lidské srdce hlaholící	kde Rudý prapor zněl,
a číše smutek upíjí.	bilo na poplach,	špalírem bajonetů
	že nevinný	Antonín Němec šel
Na tento stůl vsadili semeno bolesti,	přišel jak vůně na ulici,	po tvé, ještě neuschlé krvi,
když už ji v srdcích svých nemohli unésti,	sestoupil s nebe jak květ květiny.	ty prvý!
a z něho vyrostla květina podobná lilii,		
měla však rudý květ,	To přece nevadí, že přítel mrtev jest	Vždy širší jsou kruhy.
který byl smutný jak lidské neštěstí	a že už zapáchá,	Před parlamentem republiky
a krásný jako svět.	ze slov a vzdechů věnec modlitby počal plést,	krvácel ráno druhý
	aby jej položil na bílá oblaka;	a ty se ptáš, proč?
K tomuto květu	obrátil oči do duše	
přiletěla zrána bílá holubice	a v čarodějné předtuše	Ti, kdo šli na ulice,
a žalovala celičkému světu,	pohlédl s úsměvem naň a řekl:	vědí: padlo jich ještě více ~
že je duší Josefa Kuldy		mluvila kulka a bajonet,
a letí rovnou z nemocnice;	Josefe Kuldo, pravím tobě, vstaň!	fundament, na němž lpí starý svět
jak je víno sladké, když se pije,		a ty se ptáš proč?
tak je trpký život, když se žije,	A hle, on vstal,	
a přece jen že je to krásná věc,	a kdyby slunce nesvítilo k tanci,	Proto, že sláb jsi. Proto pouze.
že je to sladkostí plná dlaň,	byl by zaplakal,	Proto, že vůdci tě zradili.
krajina po dešti,	vstal a po hřbitově lehce kráčel,	Proto, že v pýše své, ješitné touze
touha po štěstí,	aby si rosou šaty neumáčel,	tvůj ideál zaprodat slíbili,
že je to slunce, které krvácí jak postřelená laň,	byl jako sen	protožes trpěl a odpouštěl,
kámen moudrosti,	a tvář měl docela jinou,	netrestat viny jsi dopouštěl ~
studna radosti,	byl jako ženich, štěstím nešťasten,	
pastýřská píseň na šalmaj,	a voněl rozmarýnou.	a sám se žalovaným stal.
že jsou to oči hezkého děvčete,	(ze sb. Město v slzách, 1921)	S buržoou zrádce tě soudí,
do nichž se člověk zadívá		co lichvář jde klidně v svou skrýš,
a srdce zazpívá:		dělníku!
Jen jednou kvete v roce máj, jen jednou v žití láska.		A tvá to je krev, která proudí
To slovo		a plá nad republikou v dál.
letělo jako pták do sítě hvězd		Co odpovíš?
a nad hvězdami		(ze sb. Srdce a vřava světa, 1923)