MASARYKOVA UNIVERZITA
UNIVERZITA TŘETÍHO VĚKU
Česká literatura
Její vývoj a aktuální
otázky výkladu
kolektiv autorů
MASARYKOVA UNIVERZITA
UNIVERZITA TŘETÍHO VĚKU
Česká literatura
Její vývoj a aktuální
otázky výkladu
kolektiv autorů
Masarykova univerzita
Brno, 2006
© Hana Bočková, Jiří Kudrnáč, Zbyněk Fišer, Luisa Nováková, 2006
Obsah
1 Starší literatura (Hana Bočková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4
Literatura středověku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 4
Literatura doby humanismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6
Literatura doby barokní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7
Ukázky textů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 9
2 Literatura národního obrození a druhé poloviny 19. století
(Jiří Kudrnáč) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13
Od počátků obrození po preromantickou klasiku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13
Biedermeier, romantismus a počátky realismu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14
Májovské renouveau. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 14
Ruchovci, lumírovci, realisté . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15
Ukázky textů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
3 Literatura od fin de siècle do poloviny čtyřicátých let 20. století
(Jiří Kudrnáč) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21
Fin de siècle: 1886–1914. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21
Od druhé dekády 20. století do konce třicátých let . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 22
Konec třicátých let a protektorát . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 24
Ukázky textů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26
4 Literatura v období 1945–2005 (Zbyněk Fišer) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30
Tři proudy literatury. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30
Historický a společenský kontext . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 30
Exil a samizdat . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 31
Nezávislá literární věda. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 32
Ukázky textů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 33
5 Literatura pro děti a mládež na přelomu tisíciletí
(Luisa Nováková) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38
Základní pojmy, postavení literatury pro děti a mládež . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38
Literatura a dětský čtenář . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 38
Literatura pro děti a komerce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 39
Reklama a literatura pro děti. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40
Fantasy a její obliba u dětského čtenáře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 40
Ukázky textů. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 42
Redakční poznámka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 45
STARŠÍ LITERATURA4
1Starší literatura
Hana Bočková
První část českého literárního vývoje nese tradiční označení „starší česká literatura“
a zahrnuje produkci sahající od druhé poloviny 9. století do poslední třetiny 18. století.
Téměř tisíc let kulturního vývoje poskytuje moderní literární vědě množství látky
– ať textů známých, které je třeba na základě prohloubeného poznání nově interpretovat,
nebo (vzácněji) textů nově objevených, jejichž analýza doplňuje dosavadní
obraz literárního vývoje na našem území. Periodizace starší české literatury je v zásadě
tradiční, dělí se na tři základní období odpovídající i periodizaci dějin: středověk
(a v něm i husitské období), humanismus a baroko. Neustálené je jejich podrobnější
členění na dílčí etapy, neboť musí reflektovat stále postupující vývoj poznání ve všech
sférách literárněvědného bádání. Zkoumány jsou problémy autorství a datace některých
textů, jejich filiace, stanovení archetypu. Důležité je i zkoumání mezioborových
vztahů, zařazení textu nejen do souvislostí literárního, ale též kulturního a duchovního
vývoje národní pospolitosti i vývoje evropského.
Literatura středověku
Období sahající od počátků literární tvorby na našem území až po konec šedesátých
let 15. století, kdy končí i doba literatury husitské.
Literární medievistika (medium aevum – střední doba, středověk) studuje texty,
jejichž podoba a funkce se mnohdy vzpírají čtenářským zkušenostem moderního
člověka; časová vzdálenost i rozlehlost středověku (jehož samo označení vyplývá
z rozpaků, jak jedním pojmem označit nejasné období mezi dvěma výjimečnými
epochami – antikou a renesancí) vzbuzuje u moderního člověka nejistotu, za niž
si ovšem – jak s nadsázkou konstatuje Umberto Eco (Umění a krása ve středověké
estetice, 1998) – „může tak trochu i sama středověká kultura: protože tím, že si zvolila
– nebo byla nucena si zvolit – latinu jako jazyk, Bibli jako svůj základní text a patristickou
tradici jako jediné svědectví antické kultury, nakonec nedělá nic jiného, než
že komentuje komentáře, cituje autoritativní formule, a přitom se tváří, že neříká nic
nového, přestože tomu tak není. Středověká kultura má i smysl pro inovaci, snaží se
ji však ze všech sil ukrýt pod pláštík opakování téhož, na rozdíl od kultury moderní,
která předstírá inovaci, i když pouze opakuje.“ Středověký autor klade důraz na
tradici, měřítkem kvality díla je schopnost napodobit vzor a v soutěži s ním zvítězit,
nikoli však myšlenkovou novostí, ale promyšleným použitím uměleckých prostředků
(imitatio et aemulatio – nápodoba a soutěž).
Středověká literatura na našem území je v mnoha ohledech pestrá. Nejzřetelnější
je hledisko jazykové: z nejstarších literárních jazyků je to staroslověnština, jež byla
přinesena cyrilometodějskou misí na Velkou Moravu a jako literární jazyk sloužila
do konce 11. století – v Sázavském klášteře, posledním centru v Čechách, kam přišla
poté, co se Velkomoravská říše na konci 10. století rozpadá.
Nejrozšířenějším literárním jazykem středověké Evropy i českých zemí však je
latina, která spojuje celou Evropu a slouží též jejímu universalismu a konzervatismu;
její antické kořeny jsou znovu připomínány v návratech „středověkých renesancí“,
STARŠÍ LITERATURA 5
jakou byla renesance karolinská (na přelomu 8. a 9. století iniciovaná reformami Karla
Velikého) a otonská (10. a 11. století za císaře Oty I. a jeho nástupců), odehrávají se
však v ovzduší křesťanské Evropy a jejím potřebám slouží. V latině byla vytvořena terminologie
teologie i všech dalších vědních oborů, stala se literárním jazykem a žánrový
systém latinsky psané tvorby byl vzorem pro texty psané v národních jazycích.
Od počátku 12. století se začíná v latinských textech objevovat čeština, zprvu
v podobě glos – překladů jednotlivých slov a vět, dokonce i žertovných poznámek,
časem vznikají překlady celistvé a pak i původní česká tvorba. Přelom 13. a 14. století
bývá považován za dobu vzniku česky psané tvorby. Nelze však pominout ani tvorbu
psanou německy – prostor jí dává zejména dvorské prostředí posledních Přemyslovců,
u dvora žilo několik básníků – minnesängerů a písně v tomto duchu skládal i Václav
II. Konečně je třeba připomenout hebrejsky psané texty členů pražské židovské obce.
Literární díla psaná latinou, němčinou či hebrejštinou na našem území a pro potřeby
české společnosti jsou součástí české národní literatury.
Zajímavým tématem je zkoumání předpokládaných „předliterárních“ útvarů – písní,
pověstí spojených s pohanstvím, které křesťanství nepřevzalo, kromě jiného i proto,
že už v době svého příchodu na naše území stálo kulturně výš. Dozvíme se o nich
pouze v „negativních otiscích“ – v kněžských zpovědních zrcadlech, penitenciálech,
vzácně jsou zachyceny i jinde, např. v Kosmově kronice.
Důvod, proč právě na sklonku 13. a pak v celém 14. století dochází k prudkému
rozvoji česky psané literatury, býval dříve hledán v tradici, již sice věda nedokázala
přesně rekonstruovat, ale předpokládala, že ji tvořila nedochovaná díla spolu s projevy
folklórními. Současný názor je odlišný – působila tu nikoli tradice, ale spíše vývojový
skok, souběh příznivých okolností ekonomických i politických, vzájemná inspirace
rozvíjejících se uměleckých odvětví, z nichž mohla těžit i literatura.
Latinská a posléze i česky psaná literatura vytvářejí rozvinutý žánrový systém, do
jehož centra náleží tvorba vycházející vstříc potřebám pěstování víry – bohatá legendistika
psaná prózou i veršem, od 10. století latinsky a staroslověnsky, od počátku
14. století česky; dále duchovní písně a kázání, liturgické drama, které se postupně
„posvětšťuje“ a opouští prostor kostela. Bohatá je historiografie – činnost letopisců
a kronikářů (nejznámější jsou Kosmas a jeho pokračovatelé, tak řečený Dalimil, dějepisci
doby Karlovy). Do oblasti žánrů literatury světské náleží pestrá poezie žákovská
zejména po založení Karlovy univerzity, milostná lyrika vznikající ve dvorském
prostředí i rytířský epos pěstovaný tamtéž. K tvorbě lyrickoepické náleží žánr sporu,
o jehož oblibě svědčí i existence sporů parodických; tvorba didaktická, usilující o kultivaci
čtenářovy (či posluchačovy) víry i morálky a využívající k tomu i satirických
prvků (Desatero kázanie božie); didaktické alegorie o správném fungování společnosti,
bajky a exempla. Rozvíjejí se i žánry literatury naukové, pro jejichž potřeby se vytváří
odborná česká terminologie, první slovníky. Česky psaná tvorba postupně obsazuje
všechny významné žánry, v nichž funguje vedle latiny, oproti ní navíc ještě může
oslovit i široké publikum laiků (a negramotných – posluchačů), pro něž zprostředkovává
i tematiku určenou dříve pouze vzdělanostní elitě (Tomáš Štítný).
Literatura doby husitské
Období od konce 14. století do šedesátých let století 15. náleží sice ještě do středověku,
na jehož ideové a sociální podněty také reaguje, předznamenává však současně
nový vývoj směřující k reformaci. Husitská literatura (patří sem nejen tvorba produkovaná
husity, ale i jejich odpůrci) navazuje sice na tradice literatury 14. století, přejímá
z ní však pouze ty žánry, které jsou schopny sloužit jejím cílům, často si je přetváří
a upravuje pro své potřeby; vytváří pochopitelně i žánry nové. Literatura doby husitské
akcentuje apelativnost, angažovanost, je jednou ze zbraní, jimiž spolu protivníci
bojují. Užívá latinu, zejména pro šíření své ideologie ve „vyšších“ vrstvách ve vlasti
a v zahraničí, tvorba psaná česky svůj jazyk zjednodušuje, bere ohled na prostého
recipienta.
STARŠÍ LITERATURA6
Poezie se podřizuje nábožensko-propagačním cílům; duchovní píseň doprovází
liturgii, ale ve větší míře než dříve vystupuje z kostela a zpívá se při slavnostních
příležitostech (Jistebnický kancionál); vznikají písně historické a publicistické, pomocí
nichž se zprávy šíří mezi posluchači, aktuální spory reflektují skladby polemické
(Budyšínský rukopis). V próze vládne náboženský traktát a kázání, jejichž tvůrci patří
k reprezentantům jednotlivých proudů husitství – náleží sem působení tzv. předchůdců
Husových (Matěje z Janova, Konráda Waldhausera, Jana Milíče), práce Husovy,
Jakoubka ze Stříbra, kronikáře Vavřince z Březové. Zajímavou kapitolu tvoří tvorba
radikální větve husitů – táborů (Mikuláše Biskupce a dále i táborských kazatelů, kteří
bez tradičního teologického vzdělání interpretovali ve svých kázáních biblický text).
Osobností uzavírající celou etapu a otvírající cestu reformaci je myslitel a originální
filozof Petr Chelčický.
Pro literaturu doby husitské je příznačné úzké ideové a tematické sepětí textů všech
žánrů, vzájemné ovlivňování a „vypůjčování“ argumentů, témat a motivů, uměleckých
postupů – tzv. „mezidruhový kontext“ (Jaroslav Kolár), který se však po skončení
bojů opět rozpadá a znovu se víc uplatňuje ohled na žánr a jeho specifičnosti, ke
slovu přicházejí i jiné funkce než předtím převládající.
Literatura doby humanismu
Dlouholeté spory se v moderní evropské vědě vedly už o upřesnění významu ústředních
pojmů – renesance, reformace a humanismu; rozpory panovaly v časovém
a teritoriálním vymezení renesance jako kulturní epochy, nejednotné mínění panovalo
o vztahu renesance a reformace, o obsahu pojmu humanismus. V současnosti se
užívá pojem renesance jako označení kulturního procesu, jehož duchovním podnětem
je obdiv k antice, k lidské individualitě, kráse lidského těla a síle rozumu a který
se během 15. století rozšířil po celé Itálii a ovlivnil (v různé míře) řadu evropských
zemí. Pod označením humanismus lze rozumět učenecké, intelektuálně estetické hnutí,
které se vracelo k antice, její literatuře, filozofii, jazykům jako vzoru, jehož podněty
studovalo a dále rozvíjelo. Reformace je chápána jako hnutí zaměřené na otázky víry,
které hledá nápravu soudobé církve návratem k jejím kořenům, prvotní církvi žijící
v duchu evangelií; reformační tvorba je na rozdíl od renesance zaměřená nábožensky
a moralistně – v takové podobě se s ní setkáváme i v naší literatuře.
Na literárním obrazu této epochy se podílí i činnost protestantských církví, z nichž
pro českou kulturu největší význam měla početně malá jednota bratrská, jejíž vydavatelská
aktivita – zejména příprava šestidílné Bible české (Kralické) náleží k vrcholům
humanistické ediční činnosti. Tvář epochy poznamenal i nástup protireformace v druhé
polovině 16. století; příchod řádu jezuitů otevřel český prostor katolické Evropě,
doba jeho největšího vlivu však přišla až v následující epoše. Speciální otázkou je
rozvoj a působení knihtisku, který spolu s rozšířením vzdělanosti měl zásadní vliv na
kulturní a početní růst českého recipienta – čtenáře.
Doba humanismu (od sedmdesátých let 15. do dvacátých let 17. století) bývá
různě periodizována (např. Milan Kopecký: humanismus raný do roku 1520, zobecněný
do roku 1570 a popularizovaný do roku 1620; Jan Lehár: raný a vrcholný
humanismus); pozornost je nově věnována nejen pražskému centru, ale i moravským
humanistům; badatelé sledují kontakty českých humanistů s osobnostmi celé Evropy
na zahraničních školách, diplomatických či kavalírských cestách, též i recepci jejich
podnětů v domácím prostředí.
Humanistická literatura se rozvíjí ve dvou větvích – latinské a české. Latinsky píšící
humanisté nepovažovali národní jazyk za dostatečně vhodný a dokonalý (Bohuslav
Hasištejnský z Lobkovic, Jan Dubravius), poskytli však svou formálně vybroušenou
tvorbou vzor později se rozvíjejícímu humanismu „národnímu“, jehož autoři psali
česky a brali v potaz vkus a potřeby českého čtenáře (Viktorin Kornel ze Všehrd,
STARŠÍ LITERATURA 7
Mikuláš Konáč z Hodiškova aj.), posléze se česká tvorba uplatnila ve většině žánrů,
jež zprvu náležely latině.
Žánrový systém humanistické literatury byl velmi široký; pro české prostředí je
specifické, že zájem je o literaturu naukovou, často v překladech (kroniky, štambuchy,
kosmografie, právní, lékařské, přírodopisné a astronomické spisy) a literaturu moralistní
(zrcadla mravů, pravidla lidského života); zájmu o podobu světa vycházejí vstříc
cestopisy (Oldřich Prefát z Vlkanova, Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic aj.). Rozvoj
zaznamenává i drama, duchovní píseň a dále zábavná próza určená hlavně nižším
společenským vrstvám a šířená v tzv. knížkách lidového čtení.
K diskutovaným tématům literární vědy náleží oprávněnost označení sklonku éry
humanismu jako manýrismu, přechodného období připravujícího nástup baroka.
Literatura doby barokní
Období bývá děleno na etapu baroka raného (od dvacátých let 17. století do poloviny
17. století), vrcholného (od poloviny 17. století do dvacátých let 18. století) a doznívajícího
(od dvacátých do osmdesátých let 18. století).
Dopad porážky stavovského povstání se projevil i v literatuře, emigranti-nekatolíci,
kteří museli po vyhlášení Obnoveného zřízení zemského (roku 1627) opustit vlast,
tvoří nadále už jen v exilu, bez vydatnějších kontaktů s domácím prostředím; jejich
práce vycházejí z tradic humanistického vzdělání, nesou však už též rysy baroka.
Nejvýznamnějším představitelem je Jan Amos Komenský, jehož všestranná tvorba
ovlivnila mnoho oblastí poznání i praktické činnosti, bohatý je i žánrový rejstřík jeho
prací (traktát, kázání, školské drama, historiografie, učebnice, kancionál, encyklopedie,
polemika; zasahoval do oblasti teologie, filozofie, literární teorie, didaktiky aj.), ale
dosáhla i k cílům obecnějším (projekt všeobecné nápravy lidské společnosti). Mezi
exulanty najdeme dále především historiografy (Pavel Skala ze Zhoře, Pavel Stránský),
ale i autory duchovních písní (Jiří Třanovský). S postupem času však tato větev ztrácí
kontakt s vlastí a v dalších generacích se zapojuje do nového kulturního kontextu.
Tyto nové souvislosti, „druhý život“ české exulantské tvorby (např. v prostředí německých
pietistů), náležejí k zajímavým tématům literární historie.
Skutečný rozvoj barokní tvorby spadá až do období druhého – tehdy se prosazuje
„barokní vidění světa“ – nespojitelný a nepřekonatelný protiklad mezi hmotností všeho
pozemského a duchovností Boha; dynamičnost a expresivita, rafinované umělecké
prostředky tvorby „vysoké“ (Fridrich Bridel) i prostá sdělnost textů soustředěných
na kultivaci stále početnějšího prostého recipienta (Valentin Bernard Jestřábský).
V žánrovém systému je zastoupena poezie světská (alamodová tvorba), ale především
duchovní písně shromažďované v mnoha slavných kancionálech (Adam Michna
z Otradovic, Fridrich Bridel, Matěj Václav Šteyer, Jan Josef Božan aj.), dále historiografie
(Bohuslav Balbín, Tomáš Pešina z Čechorodu, Jan Kořínek), filologie (Václav
Jan Rosa, Jiří Konstanc), dramatická tvorba (Karel Kolčava), legendistika, homiletika.
Ve fázi poslední se ještě objevují díla vynikající kvality (kázání Bohumíra Hynka
Bílejovského), historiografie se však začíná omezovat na problematiku regionální, do
literatury více vstupují autoři lidoví (František Jan Vavák, kantor Antoš), stále početná
je produkce nábožensky vzdělávací literatury, prostému recipientovi jsou též určeny
lidové hry, knížky lidového čtení, jarmareční písně i celá široká oblast ústní lidové
slovesnosti.
Barokistické bádání zažívá svůj plný rozkvět až v posledních letech a jeho plodem
jsou četné odborné práce literárněvědné i mezioborové a též bohatá ediční činnost
zpřístupňující texty dosud neznámé.
STARŠÍ LITERATURA8
Doporučená literatura
Slovníky a dějiny
Forst, Vladimír – Opelík, Jiří a kol.: Lexikon české literatury. Academia, Praha 1985,
1993, 2000
Petrů, Eduard — Machala, Lubomír a kol.: Panorama české literatury. Rubico,
Olomouc 1994
Hrabák, Josef (red.): Dějiny české literatury I. Nakladatelství Československé akademie
věd, Praha 1959
Lehár, Jan a kol.: Česká literatura od počátků k dnešku. Nakladatelství Lidové noviny,
Praha 2004
Speciální
Boubín, Jaroslav: Petr Chelčický. Myslitel a reformátor. Vyšehrad, Praha 2005
Černý, Václav: Až do předsíně nebes. Čtrnáct studií o baroku našem i cizím.
Mladá fronta, Praha 1996
Černý, Václav: Staročeský Mastičkář. Nakladatelství Československé akademie věd,
Praha 1955
Hashemi, Michaela Soleiman pour: Karel Račín, nedoceněný barokní autor.
Masarykova univerzita, Brno 2005
Hlobil, Ivo — Petrů, Eduard: Humanismus a raná renesance na Moravě. Academia,
Praha 1992
Kolár, Jaroslav: Návraty bez konce. Studie k starší české literatuře. Atlantis, Brno 1999
Kopecký, Milan: Český humanismus. Melantrich, Praha 1988
Kopecký, Milan: Nic stálého přítomného. K literárnímu baroku. Masarykova
univerzita, Brno 1999
Lehár, Jan: Nejstarší česká epika. Vyšehrad, Praha 1983
Lehár, Jan: Česká středověká lyrika. Vyšehrad, Praha 1990
Nechutová, Jana: Latinská literatura českého středověku do r. 1400. Vyšehrad,
Praha 2000
Petrů, Eduard: Vzdálené hlasy. Studie o starší české literatuře. Votobia,
Olomouc 1996
Škarka, Antonín: Půl tisíciletí českého písemnictví. Odeon, Praha 1986
Vašica, Josef: České literární baroko. Vyšehrad, Praha 1938
Vilikovský, Jan: Písemnictví českého středověku. Universum, Praha 1948
STARŠÍ LITERATURA 9
Ukázky textů
Kocovník
(Pochází z konce 14. století. Duchovní píseň z vrcholného období české středověké
literatury odkazuje na tradiční symbol Boha jako tvůrce-řemeslníka /zde kožišníka/.
Bohatá evangelijní symbolika rozvíjí aspekty spasitelského díla Ježíše Krista.)
Znamenajte, všichni mistři:
Jeden kocovník z své chytři
sšil mi kožich nepřěměřě
pravý mi v čas při méj vieřě.
Chodila sem v něm toliko
let nádcěte několiko,
však sem ho nezapsovala,
tak krásen, jakž sem jej vzala.
Z jedné kóžě hranostajě
z něho sobě kožuch skráje:
mně mój ostal cěl, biel, krásen,
tak, jakž sem jej vzala, řásen.
Učinil oba črvena,
jako u broci zbarvena;
svój kožuch vzvlékl na lva, orla,
na člověka i na vola.
Vzvlékl na člověka rozením
a na vola umořením,
na lva, když vstal z mrtvých mocně,
na orla tehdy, když vzročně
vstúpil z zřějma na nebesa –
ottad příde mečem třasa,
v tom kožišě sěde súdě:
přěd ním stanem všichni v trudě.
(Jan Lehár: Česká středověká lyrika. Vyšehrad, Praha 1990, s.194.)
Bartoloměj z Chlumce řečený Klaret
Ortulus phisologie (Ptačí zahrádka)
(Mistr Klaret /†1369–70/, školmistr v Praze ve škole u sv. Víta, proslul jako autor
či redaktor mnoha latinských veršovaných a encyklopedických prací, podílel se na
tvorbě českého odborného názvosloví. Jeho verše o ptácích /doplněné prozaickými
přípisy opisovačů/ zprostředkovávají dobové odborné znalosti a současně poukazují
na morální poselství, které v sobě nese každá část přírody; poznání je neoddělitelně
spojeno s kultivací morálky.)
Žluva
Žluva se podobá drozdovi, je ale zelená. Živí se višněmi a na nich se chytá do sítě. Dělá si podivuhodné
hnízdo, v němž vždy mívá hedvábí.
Hnízdo své krásné chce míti –
vždy zdobí je hedvábnou nití:
vydej vše cenné, co můžeš,
ať dlouhého života dojdeš.
Ohňa
Je to pták, praví Solinus, který se směle položí do plamenů a tak se svine, že se ani jeho peří ani
samo tělo ohněm nespálí; jen zčervená jako slepice – a považuje to za zábavu.
STARŠÍ LITERATURA10
Vesele v ohni si leží –
jí plamen však uškodí stěží:
pro svého Pána kdo strádá,
nechť radostně útrapy zvládá.
(Claretus: Ptačí zahrádka. Z latinského originálu přeložila Jana Nechutová, Petrov, Brno 1991, s. 42, 39.)
Nathanaél Vodňanský z Uračova
Theatrum mundi minoris.
Široký plac neb Zrcadlo světa, to jest:
Živý kontrfekt nesčíslných bíd všeho lidského pokolení v tomto světě
rytiřujícího
(Kniha z roku 1605. Nathanaél Vodňanský /1563–1621/ adaptoval populární spis
francouzského humanisty Pierra de Boaistuau; kritický až pesimistický pohled na
schopnosti člověka a perspektivu celé lidské společnosti je projevem tzv. „renesančního
pesimismu“ a tvoří méně známou, odvrácenou stranu dobového obdivu ke člověku
jako tvoru nejdokonalejšímu. Oba – jakkoli protikladné – názory jsou legitimní
součástí renesančního vnímání světa a člověka.)
Mnozí staří a vysoce učení jak řečtí, tak latinští, tolikéž i barbarští mudrcové vyšetřivše
způsob přirození lidského a jej prvé s každým nerozumným hovadem, též s všelikým
životčichem plným vyzpytováním obojího způsobu života bedlivě prohlédše a jeden
s druhým srovnavše, žádný životčich na všem okršlku světa tohoto, kterýž v sobě
život zdržuje a na zemi se plazí, nepokládali býti mízernější nad člověka. Anobrž
někteří vzáctnější zpytatelé přirození lidského na též přirození těžce se domlouvali
jmenujíce je ne rodičkou a matkou dobrotivou, ale zlou a zůřivou macechou.
Mnozí také (jako byl onen Thales Milesius) po všecken čas života svého lidskou bídu
oplakali.
Věděli zajisté dobře, že všecko, co se koli pod širokým nebem spatřuje, nic jiného
není než prosté dívadlo lidského neštěstí, věčného oplakání a ustavičného želení hodné.
Ale jiní (mezi nimiž se nacházel Democritus Abderites) všem hanebným skutkům
lidským, kteří nynějšího času dalece a široce panují, toliko se smávali a jich sobě za nic
pokládali, kteřížto kdyby nyní zase z mrtvých povstali a mnohých křesťanův bezbožná
obcování spatřili, Bože nebeský, jakého by smíchu nenatropili? (…)
Ó veliké bláznovství těch lidí, kteří se domnívají, že sou se k pejše na svět zrodili.
Jiná zvířata, jakž na svět přicházejí, přirození své při sobě výborně poznávají, protož
nebezpečenství své časně předcházejí, jedna prudkostí běhu, jiná zaletěním na rozličná
místa. Ale člověk bez vyučování ničemuž nerozumí, nic nezná, ba ani mluviti,
choditi, pokrmův požívati, a krátce mluvě, žádné přirozené moci sám od sebe, kromě
samého pláče, vykonávati neumí.
Jednomu zajisté člověku přirození dalo, aby plakal a kvílil. Druhému, aby pejchu
a rozkoš nesčíslným způsobem na všech oudech těla svého provozoval. Jinému nádhernost,
někomu lakomství přivlastnilo. Některému zplodilo na mysli chutnání dlouhého
věku, mnohému marnou žádost před oči představilo, některým i toho dobrodiní
udělilo, aby o budoucí věci přemejšleli a na své skončení se rozpominali.
A summou jednomu většího hněvu, většího nepřátelství, ukrutnější vzteklosti než
druhému propůjčilo. Proti tomu pak vidíme, že všickni životčichové spolu se srovnávají,
v svém způsobu utěšeně přebývají, proti svým škůdcům se shromažďují a při sobě
pevně stojí. Ale nastojte, člověku z člověka mnoho zlého pochází. Anobrž člověk člověku
není toliko samým nepřítelem neb hltavým vlkem, ale jest vtěleným ďábelstvím.
STARŠÍ LITERATURA 11
Zase aby týmž životčichům větší vděčnosti dokázáno bylo, přirození jakožto rodička
života způsobilo jim domy a příbytky, jako peleše, hnízda a doupata, v nichž by
před bouří nebeskou i jinými odpornými časy se ukryli a pod širým nebem odpočívati
nemuseli.
Větším zajisté hovadům jeskyně, brlohy a skrejše připravilo, jiným pak menším
zeměplazům, jako hlemejžďům, žábám třepnatým s štíty a k těm podobným živočichům,
opatřilo, aby se s příbytky svými beze vší obtížnosti nositi mohli. Anobrž není
žádného semínka, které by klásky, plevami, luštinkami a jinými subtilnými kožkami
obvinuté a obalené nebylo. Některým také, jako pláněm kůry, vořechům škořípky,
k zachování věcím přirozených vymyslilo. Ale člověk od sebe nic toho nedosahuje,
jediné leč sobě to sám v potu tváři bezděčnou prácí shromažďuje.
(Nathanaél Vodňanský z Uračova: Theatrum mundi minoris. Ed. Hana Bočková, Atlantis, Brno 2001, s.
53, 60.)
Bohuslav Balbín
Přepodivná Matka Svatohorská Maria v zázracích
a milostech svých na Hoře Svaté nad městem Příbrami
hor stříbrných den po dni víc a víc se stkvějící…
(Text z roku 1666. Bohuslav Balbín /1621–1688/ náleží k nejvýznamnějším historikům
doby barokní. Slavná poutní místa, jejichž historii věnuje ve svém díle značnou
pozornost, tvoří neoddělitelnou součást obrazu barokních Čech; jsou místem, kde
se prostřednictvím zázraků uskutečňuje kontakt člověka a světce, kde člověk prožívá
dotek boží přízně.)
Rok šestnáctistý šedesátý a v něm měsíc červen přinesl cos velmi divného Pražanům,
Příbramským i všem svatohorským poutníkům, čímž nejdůstojnější svatohorská královna
své zázraky a slávu velice rozmnožila, stvrdila a zvelebila touto příležitostí. Byla
v Praze babice jménem Saloména Lunačka, všem po městech pražských, obzvláštně
pak dětem velmi dobře známá; neb nemohouc sama choditi, musela se dáti od dcery
po městě nositi, kteráž ji nosívala v koši. Že pak baba neuměla mlčeti, ale z koše žvala
ledacos, co se líbilo dětem, proto mnoho dětí s posměchy za ní běhalo a své zoufalství
provozovalo.
Zatím dcera, anebo že se jí stesklo matku tak dlouho nositi, anebo radši z pobožnosti,
vsadivši matku do koše, nesla ji na Svatou horu přes sedm mil dobře měřených.
Někteří dávají zprávu, že ta baba neráda se dala donesti na to svaté místo. Buď jak
buď, věc jistá jest, že léta 1660 devátého dne měsíce června přinešená jest na Svatou
horu a vprostředku svatohorské kapličky před obrazem Rodičky Boží posazená.
Mnohým mnoho smíchu jak v Praze, tak i na cestě baba, když se nesla v koši, zplodila.
Než nechci se o tom mnoho zmíniti, neb to není k mému předsevzetí.
Když tehdy tak, jak jsem nyní oznámil, dostala se do svatohorské kapličky a tam
jakož i její dcera horlivě se k Rodičce Boží za uzdravení modlila a po svaté zpovědi
a přijímání velebné svátosti napijíc se svatohorské vody usnula a po snu hned ještě
toho dne, jsouc všech svých nemocí pojednou zproštěná, povstala na nohy, vládla
rukama a slyšela dobře. Vidělo ji, když byla zdráva, několik tisícův lidí z rozličných
míst a jmenovitě všickni ti, kteří tehdáž z Telče, z Jindřichova Hradce a z Bechyňského
kraje na Svatou horu připutovali.
(Miloš Sládek: Malý svět jest člověk aneb Výbor z české barokní prózy. H&H, Jinočany 1995,
s.113-114.)
STARŠÍ LITERATURA12
Fridrich Bridel
Jesličky
Úryvek z Rozjímání o nebi v noci na jitřní božího narození
– Psaní ku Pánu Bohu
(Text z roku 1658. Dílo Fridricha Bridela /1619–1688/ náleží k vrcholům českého
barokního básnictví. Jeho Jesličky tvoří soubor duchovních písní převážně s vánoční
tematikou. Úvodní více než pětisetveršové Rozjímání je vyjádřením básníkova niterného
prožívání víry, vědomí pomíjející pozemskosti člověka oproti dokonalosti boží.)
Ach živ jsem! Sotva živý,
jako bych tonul na vodě,
stín smrti nedůživý,
tělo moje jako lodě.
Zde tonu na tom moři,
jako v ňáké bouřce vězím,
již se má loďka boří,
po tobě, ach, často slzím!
Víra, naděje – dvoje
jsou jako lodi podpory,
až tato loďka moje
přetrhne kostí závory.
Když zatluče na dveře,
když se můj konec přivine,
hned jí tíše otevře,
do nebe duše poplyne.
Poplyne vzhůru, vzhůru
v blesku svatých nebešťanův,
nahoru k svému kůru
křídly blažených měšťanův.
Tou se nadějí kojím,
když nastává vlnobití,
u mé kotvice stojím,
když mne straší hromobití.
Nedbám na bouřky moře,
neb mezi těmi bouřkami
Bohu poroučím hoře,
zahrávám si s hvězdičkami.
(Fridrich Bridel: Básnické dílo. Ed. Milan Kopecký. Torst, Praha 1994, s. 71.)
LITERATURA NÁRODNÍHO OBROZENÍ A DRUHÉ POLOVINY 19. STOLETÍ 13
2Literatura národního obrození
a druhé poloviny 19. století
Jiří Kudrnáč
Od počátků obrození po preromantickou klasiku
Vědecký začátek národního obrození tvořili Josef Dobrovský a další vědci, předmětem
jejichž zkoumání jsou kulturní atributy českého národa, jakkoliv je pozdější jungmannovci
zastínili vlasteneckým patosem. Toto období rané obrozenské vědy bylo vysoko
ceněno počínaje úvodní, pozitivistickou fází české literární historiografie a kontinuálně
vlivným T. G. Masarykem v jeho filozofických pracích aktualizujících smysl
české kultury.
Beletristická literatura tehdy sestávala jak z pokusů o náročnou tvorbu, tak
z množství textů orientovaných na lidové publikum. Předmětem literární historiografie
jsou tedy i dnes básnické experimenty v známých almanaších bratří Václava a Karla
Ignáce Thámů a zejména Antonína Jaroslava Puchmajera, využívající barokní idylismus
a nově přinášející anakreontskou poetiku a klasicistní inspiraci, podobně jako
počátky českého moderního dramatu, dochované však jen v zlomcích z celé tehdejší
produkce, známé tedy mnohdy jen podle názvu. Širokému publiku byly určeny texty
jako kramářské písně nebo povídky či knížky lidové četby, jejichž zkoumání dodnes
hledá co nejadekvátnější metodu. Též v mnohých textech esteticky nepříliš náročných
do české literatury pronikaly podněty nových evropských literárních směrů. Zkoumání
tohoto zatím nepříliš přehledného materiálu je dnes badatelsky aktuální a přináší už
podstatné výsledky.
Josef Jungmann a jeho žáci vynikli v tvorbě imanentně pojaté literatury, která existovala
dříve než její početnější publikum. Podle vzoru cizích literatur usilovně vytvářeli
novou tradici, přičemž experimentovali též s podněty antickými a dokonce staroindickými,
navracejíce se k skutečným i domnělým zdrojům slovanské kultury. Takový byl
i proslulý pokus o reformu české prozódie a zavedení časomíry jakožto estetické obohacení
náročné české poezie. Tento pokus byl odsouzen k nezdaru, protože mechanická
aplikace časomíry na češtinu je nepřirozená, posílil však hierarchickou stratifikaci české
poezie, podnítil vznik řady esteticky náročných textů, a tak vlastně splnil obecně pojatý
cíl Jungmannovy družiny. Erbovní dílo této skupiny vytvořil Jan Kollár Slávy dcerou,
první vrcholnou novočeskou básnickou skladbou, která se dočkala tohoto ocenění i od
Jaroslava Vrchlického, mytologickou vizí i kolekcí vlivné intimní lyriky. F. X. Šaldovi
byl prvním umělcem mezi obrozenskými básníky František Ladislav Čelakovský jako
autor esteticky svébytných ohlasů lidové poezie ruské a české i básník intimní a filozofické
lyriky poučené na Goethovi.
Pozoruhodnou, ve své době nedoceněnou osobností byl Josef Linda, průkopník
esteticky náročné historické beletrie, zvláště prózy a dramatu. K vrcholným dílům
tohoto období patří falzifikované básnické texty z Rukopisu královédvorského
a Rukopisu zelenohorského, které rozšiřovaly preromantickou senzibilitu také jako
nejpřekládanější tehdejší české literární texty. V jungmannovské a pojungmannovské
době národního obrození vznikly i některé pozoruhodné texty básnického dramatu
a zejména tehdy tvořil Václav Kliment Klicpera, dramatik z boží milosti, často i později
nazývaný největším českým komediografem.
LITERATURA NÁRODNÍHO OBROZENÍ A DRUHÉ POLOVINY 19. STOLETÍ14
Biedermeier, romantismus a počátky realismu
Do obrozenské doby vtrhl Karel Hynek Mácha, dodnes nejpříslovečnější český básník,
vnímaný už ve své době jako představitel subjektivního romantismu; zároveň autor
napojený naturfilozofií a zužitkovávající domácí kulturní tradici. Mácha nebyl většinovým
kulturním publikem přijat, avšak jednotlivé osobnosti jeho subjektivní romantismus
nesly dál a rozvíjely, předávaly následujícím: Karel Sabina, Václav Bolemír
Nebeský, Josef Jiří Kolár, Josef Václav Frič, Prokop Chocholoušek, svým způsobem
i některé hraniční osobnosti jako Boleslav Jablonský, Jan z Hvězdy, ba i rozervaneckou
subjektivitu potlačující Josef Kajetán Tyl. Máchův romantický antipod Karel Jaromír
Erben byl v konstrukci svých pohádek poučen příkladem bratří Grimmů a mytologicky
harmonizující poetika jeho Kytice je paralelní s baladickým romantismem v mnoha
evropských literaturách, anglickou Jezerní školou aj. Kapitola zkoumání českého
romantismu, včetně jeho návaznosti i vyzařování, zdaleka není uzavřena. Tak Máchovy
prózy předjímají některé prvky Karoliny Světlé i eufonickou lyričnost Zeyerovu.
Populárním tématem při zkoumání obrozenské literatury je v těchto letech biedermeier.
Dnešní bádání přejmenovává vlastenecký romantismus, jak jej nazýval ještě
Arne Novák, a vykládá příkladnou působnost Tylovu a literaturu jeho typu ve vícero
významných kontextech. Nalezené směřování z německy psaných literatur rekonstruuje
a upřesňuje příbuznosti, které česká literatura v 19. století sama zamlčovala nebo
nezdůrazňovala, míříc k emancipaci vůči nejbližšímu sousedovi a leckdy svému pramenu.
Po průkopnických studiích zejména Vojtěcha Jiráta z první republiky a širokém
úsilí dnešním nepochybně přijdou objevy, jako když jsou shledávány genetické vztahy
českých autorů k cizím v pozdějších dekádách české literatury, zejména od devadesátých
let 19. století počínaje.
Cestou k realismu jdou svým dílem Božena Němcová a Karel Havlíček, do jisté
míry i Josef Kajetán Tyl. Průkopnice ženské emancipace a účastnice intelektuálních
debat si podmaňuje recipienty géniem přirozenosti a působivou poetikou spojující epiku
s lyrikou, tragiku s humorem; od konce 19. století je po předchozím skandalizování
unisono vnímána jako zakladatelský zjev moderní české prózy. Karel Havlíček, ve své
době proslulý jako novinář a kritik, byl průkopníkem osvícensky parodického a travestického
humoru v básnických skladbách, které dosud zůstaly v české humoristicko-satirické
literatuře nepřekonány; právem se jako Havlíčkovu humoru blízcí mohou
uvést Voltaire a Gogol. Havlíčkův příklad realistické politické osobnosti aktualizoval po
půlstoletí T. G. Masaryk. S úsilím o postižení, ale i vytvoření české vlastenecké reality
je celoživotně spjat mimořádně populární Josef Kajetán Tyl, v začátcích soupeřící
s Máchou o vytvoření českého romantického hrdiny. Tylovým ziskem je česká varianta
biedermeieru, jeho každodenní patos, etické zacílení a postižení pitoreskní skutečnosti.
Tylovy hry půldruhé století žijí na jevišti, jejich pojímání osciluje mezi linií žánrového
realismu či zábavnou, herrmannovskou a linií (novo)romantickou máchovsko-zeyerovskou.
Po roce 1948 se stal Tyl jedním z nečasových, marných vzorů pro novou oficiální
literární tvorbu; i dnes je však dramaturgicky aktuálním autorem zejména pro své
divadelně účinné postavy.
Májovské renouveau
Vzápětí po publikování vrcholných obrozenských děl, Babičky Boženy Němcové
a Kytice Karla Jaromíra Erbena, a krátkém interregnu vzniklém úmrtími či zmlknutími
dosavadních vůdčích spisovatelských osobností prosazují se v literatuře májovci
jakožto ambiciózní novátoři, v čele Jan Neruda a Vítězslav Hálek spolu s průkopnicí
románové prózy Karolinou Světlou. S nimi se uplatňuje Jakub Arbes, tvůrce specifického
novelistického novotvaru – romaneta a extenzivního sociálního románu tvořeného
ve stopách více populárních tendencí literatury 19. století, vykladač romantiků a dalších
originálních osobností – autor vývojově přínosné psychologické a kulturní literární
LITERATURA NÁRODNÍHO OBROZENÍ A DRUHÉ POLOVINY 19. STOLETÍ 15
kritiky, encyklopedický žurnalista. Velkou, zdrojnou postavou spojující více podstatných
etap a tendencí literatury 19. století je Jan Neruda. Mladý básnický bouřlivák,
zdánlivě cynicky šokující konzervativní publikum osobní, národní a sociální hořkostí,
vzápětí geniální žurnalista, jenž tyto podněty přenesl do beletristické prózy, a konečně
opět básník aktualizující po májovském způsobu Kollárovu národní vizi a před Dykem,
Seifertem a Závadou formulující gnómickou poezii životní moudrosti. Vítězslav Hálek,
někdy neadekvátně podceňovaný, je básníkem přírody v poezii i próze, v Schillerově
smyslu naivní, autor naturfilozofie a pokračovatel v linii Rousseauova přirozeného člověka.
Rousseauovou dědičkou je i Karolina Světlá postihnuvší etnografický a psychologický
svéráz český a zejména Podještědí, po Boženě Němcové další z českých žákyň
George Sandové. Svými současníky byla oceňována jako tvůrkyně českého novodobého
románu a toto ocenění není ani dnes zásadně zpochybněno.
Mezi zisky májovců patří též modernizace české poezie, její demokratizace v žánru
písně i filozofické zvýznamnění také v různých jiných žánrech, na čemž se podílejí
i další znamenití básníci jako Adolf Heyduk, Václav Šolc, Rudolf Mayer. Prozaickým
experimentátorem je také staročesky ideově konzervativní Alos Vojtěch Šmilovský,
jenž svým vytvářením autonomního stylového svérázu předchází Vladislava Vančuru.
Prvním systematickým estetikem byl autor rozsáhlých kompendií z estetiky a poetiky
Josef Durdík, filozof z Herbartovy školy, autor první české monografie o lordu
Byronovi a zasloužilý popularizátor estetiky a literatury. Májovské drama bylo téměř
úplně neúspěšné; jeho relativními zisky byly komedie či frašky hrané ochotnickými
soubory; všichni májovští dramatici podlehli v zápase o velkou tragédii poučenou na
Shakespearovi a Schillerovi. Tyto neúspěšné autory tehdy překonával romantik Josef
Jiří Kolár jevištně působivými hrami především tragickými.
Bezmála masové literatuře část Nerudova odkazu zprostředkoval Ignát Herrmann
jakožto autor řady rozličných groteskních povídek a série zábavných románů o otci
Kondelíkovi a dalších brzy zlidovělých postavách, portrétista českého maloměšťáka;
ambivalentní pojem malého českého člověka nabyl na palčivé aktuálnosti v politicky
a filozoficky složitém 20. století a byl pak fenoménem vedoucím k autorům jako Karel
Čapek, Ferdinand Peroutka, Karel Poláček, Josef Škvorecký, Ota Pavel či Viktor Fischl.
Ruchovci, lumírovci, realisté
Ruchovsko-lumírovské úsilí částečně opakuje jungmannovské gesto: Národní kulturu
reprezentuje v první řadě poezie, jejíž markantně básnický styl ji odlišuje od ostatních
textů. Básnickými rysy se honosí i reprezentativní lumírovská próza, především
Zeyerova, a ovšem básnické, leckdy knižní drama, spojující tradici romantickou
s počátky symbolismu. Kompaktní estétské dílo vytvořili nejplodnější český klasický
básník, próteovsky všestranný Jaroslav Vrchlický, tvůrce samotářského autonomního
díla Julius Zeyer a hluboký intimní lyrik a hravý básník pro děti Josef Václav Sládek.
Nezpochybněnou stálicí byl Svatopluk Čech, estétský básník rétor, jenž zpoetizoval
liberální, svobodomyslnou ideologii, autor idealistické, často pohádkové satiry
prózou a veršem.
Vývojový skok v dramatu znamenal Ladislav Stroupežnický, ponejvíce svou komedií
Naši furianti, jíž do české dramatické literatury přivedl sofistikovaný tematicky tragikomický
realismus. Francouzským módním dramatem zápletkovým a anachronickým byl
inspirován obratný Emanuel Bozděch.
Příznivý vliv na vývoj beletristické literatury, estetiky a literární vědy vykonával
Durdíkův žák Otakar Hostinský, jeden z tvůrců, již opětovně a šířeji vymezili realismus,
tentokrát srovnatelný s verzemi z cizích literatur, západoevropských i slovanských;
k prospěchu vývoje české literatury propagoval a aplikoval aktuální podněty pro estetiku
a literaturu od Charlese Darwina a Richarda Wagnera.
Realistická próza se v české literatuře výrazně uplatňuje od sedmdesátých let, generace
jejích autorů vytváří rozsáhlý a vlivný úsek české literatury; publikuje mnoho,
LITERATURA NÁRODNÍHO OBROZENÍ A DRUHÉ POLOVINY 19. STOLETÍ16
literaturu dlouho a dodnes čtenou v poměrně širokých čtenářských kruzích, její nová
a významná díla vycházejí ještě 10 i 20 let po přelomu 19. a 20. století. Právě díla
této skupiny bývají určujícím, někdy dokonce výhradním zdrojem představ o českém
realismu vůbec. Platí však, že obsahují obrozenské relikty a v mnohém se liší od děl
soudobých cizích realistů, kteří tehdy stáli v čele literatury světové. Představitelé časově
další vlny českého realismu jej pak redefinovali, často za pomoci vrcholných zahraničních
vzorů, jimž se dostalo odpovídajícího přijetí právě až na konci 19. století od
členů generace moderny z konce osmdesátých let a let devadesátých. Realistická próza
má dvě silné větve, venkovskou a historickou. První reprezentují Karel Václav Rais,
Antal Stašek, zřejmě nejvýrazněji Tereza Nováková a autor originální varianty básnické
a filozofické realistické prózy Josef Holeček. Historickou větev reprezentuje nejpopulárnější
český realista Alois Jirásek, jenž převzal étos obrozenský a výkladu dějin Františka
Palackého; nespravedlivě v jeho stínu dlouho byl a je Zikmund Winter, autor tragikomických,
groteskních příběhů, moderní paradoxní a absurdní optiky, jaká převládla též
v české literatuře až generací České moderny počínajíc.
Doporučená literatura
Slovníky a dějiny
Forst, Vladimír — Opelík, Jiří a kol.: Lexikon české literatury. Academia, Praha 1985,
1993, 2000
Novák, Jan V. – Novák, Arne: Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až
po naše dny. Romuald Promberger, Olomouc 1936–1939
Vodička, Felix (red.): Dějiny české literatury II. Nakladatelství Československé akademie
věd, Praha 1960
Pohorský, Miloš (red.): Dějiny české literatury III. Nakladatelství Československé
akademie věd, Praha 1961
Petrů, Eduard — Machala, Lubomír a kol.: Panorama české literatury. Rubico,
Olomouc 1994
Lehár, Jan a kol.: Česká literatura od počátků k dnešku. Nakladatelství Lidové noviny,
Praha 2004
Speciální
Čapek, Jan Blahoslav: Básnická osobnost J. V. Sládka. In: J. B. Č.: Záření ducha a slova.
J. R. Vilímek, Praha 1948
Forst, Vladimír (red.): Realismus a modernost. Nakladatelství ČSAV, Praha 1965
Haman, Aleš: Česká literatura 19. století a evropský kontext. Západočeská univerzita,
Plzeň 1999
Janáčková, Jaroslava: Stoletou alejí. Československý spisovatel, Praha 1985
Kudrnáč, Jiří - Červenka, Miroslav: Komentář. In: Jaroslav Vrchlický: Intimní lyrika.
Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000
Kusáková, Lenka: Krásná próza raného obrození. Karolinum, Praha 2003
Masaryk, T. G.: Česká otázka. Čas, Praha 1895
Mocná, Dagmar: Případ Kondelík. Karolinum, Praha 2002
Novák, Arne: Literatura českého klasicismu obrozenského. Státní nakladatelství,
Praha 1933
Polák, Karel: O umění Jana Nerudy. Václav Petr, Praha 1942
Pynsent, Robert B.: Julius Zeyer. The Path to Decadence. Mouton,
The Hague – Paris 1973
Slavík, Ivan: Hledání modrého květu. Středočeské nakladatelství a knihkupectví,
Praha 1988
Tureček, Dalibor (red.): Estetika roč. XXXIII, 1996, č. 3–4 (dvojčíslo věnované českému
biedermeieru)
Vašák, Pavel: Literární pouť Karla Hynka Máchy. Odeon, Praha 1981
Vodička, Felix: Počátky krásné prózy novočeské. Melantrich, Praha 1948
LITERATURA NÁRODNÍHO OBROZENÍ A DRUHÉ POLOVINY 19. STOLETÍ 17
Ukázky textů
František Ladislav Čelakovský
Večerní patření
(Ze Smíšených básní, 1822. Jeden z esteticky nejzdařilejších příkladů jungmannovské
klasiky, význačný preromantickou senzibilitou, ukázka ozvláštňujícího působení
časomíry.)
K západu slunce se chýlí. Růžovitými posívá
oblakové hory věnci; zlatem již vršky planoucí
klidně slaví odchod zvýšence do lůna tichého,
ještě jenom jediný zásvit se tratí v zlatolýčí.
Nášedivá mlha rozplývá se po obrubě lesní,
kupně rudá mračna v hladinách rybníka pokojných
obražují se, rybák rozkládaje síť na lodičce
v soumraku vlnky čeří, dvojitá vesnička ze sádků
modrošerých kyne s háječkem borovým, libě vůkol
kraj tu celý v měňavosti barev plyne v obrazu krásném.
Hlas jasný opodál zvonců zní z leštiny temné,
větve sytý skot rozvinujíc, vážným po pahorku
táhne krokem, veselou si klučík vzadu zpěvkuje píseň.
Větrninou se zatím roznáší zvuk tu do dálky
z veské vížky na sen připomínajecího klekání.
Z proutí šum vrbového tichý vyniká u potůčku,
jenžto zlehounka crčí dolinou – kde se duch s milelými
předměty rád hluku a trudu prost všelikého zabývá;
tamto hrčí zas přes křemení klidné u chaloupky,
z píšťaly líbezné kde večír loudí zvuky pastýř.
Pod hustými chodec poléhá lipami, ježto
z svých ramenou květ a ochladu naň větříky nesoucí
jemně vypouštějí. Z pustých čarodějně vyhlídá
luna sutin hradu tamto starého; po obloze jasné
postupujíc semotam vine jen zsinalými se mráčky.
Slyš! slyš! hlas to jaký sem z mrákot houštiny nízké
zakroužil medové zvuky? Zlehka nyní povyráží
z líbezných melodí v jemnější; kouzloplnou tu
stříbrně již hlaholíc roznáší hudbu povětří
tknuté v kraj poutichlý. Nezni, umlkni, slavíčku!
Z dřímoty touhu nebuď! Jihnoucí srdce pojímá
tak blahocit v sladkém celování dívky milostné.
(František Ladislav Čelakovský: Básnické spisy. Ed. Karel Dvořák. Vyšehrad, Praha 1950, s. 235-236.)
LITERATURA NÁRODNÍHO OBROZENÍ A DRUHÉ POLOVINY 19. STOLETÍ18
Karel Sabina
Rozenec poušti
(Příklad ponorné romantické linie české literatury. Typický portrét statečného romantického
osamělce, jehož autorem je ne dost pochopený romantik i podstatný průkopník
realismu, básník poezie idejí usilující též o hudebnost. V Sabinově poetice má
místo více dobových typů, jaké reprezentují např. Mácha, Byron, Novalis, Shelley.)
Samoten ve život postavený,
svobodným jsem já poušti rozencem:
přítel žádný mne nedoprovází,
žádné dívce nesluji milencem.
Slunce nade mnou jen osvěcuje
zpustlý kolem svět; – ne však mé hoře;
životem se vina, neznán hynu,
jak se vlna tratí v bezdnu moře.
Umdlený kdy v chladu odpočívám,
nade mnou list sykomóry šumí;
mnohé zašlé obrazy se vrací,
mnohé památné zasléchám dumy.
Zvuk za zvukem však se v poušti tratí,
obraz za obrazem mi odchází;
jedinký ze všech, cit neklamný,
na daleké poušti mne provází.
Tam, za mlhou, zem se hlučná točí,
z dálky směšné pozoruji zmatky;
oči mé však záhy unavené
k tiché poušti vracují se zpátky.
Jak mi volno zde, kde slunce jižné
plamenným mne ovinuje věncem!
Ve mně svět a kolem věčnost širá
volným poušti zovou mne rozencem!
(Ze sbírky Básně 1, 1841. Editováno podle vydání dvou knih v České elektronické knihovně, www.
ucl.cas.cz, ed. Blanka Svadbová, Stanislava Fedrová a Michal Kosák. Karel Sabina: Básně 1, Bohumil
Haase, Praha 1841, s. 87-88. Karel Sabina: Básně. Ed. Jan Thon. Vybrané spisy. Jan Laichter, Praha
1911, s. 67-68.)
Vítězslav Hálek
Pohádky z přírody
(Spisovatel přírodní filozofie Vítězslav Hálek antropomorfizoval přírodu ve své poezii,
ale i v pohádkových črtách, téměř souběžně s Janem Karafiátem /jehož první vydání
Broučků roku 1876 prošlo bez odezvy/).
Setmělo se již a mráz povídal: „Musíme si udělati zimní noc.“ A dýchnul a kde na
nebi jaký mráček, hned zmizel, jako když ho spálí. Nebe hned mělo modrou barvu.
Hvězdy jako by se tetelily a jejich paprsky jako by měly jehly. Měsíc byl bledý jako
od dlouhého postu a vzduch byl jako tajemné mrkání, jako stříbrný mihot, jako by
paprsky těch hvězd a toho měsíce se hledaly. Všecko mrkalo a svítilo. Na zemi lesknul
se a mrkal sníh a každý sněžík jako by byl hvězdou, která jest sestrou tamté nahoře.
Nebylo po celém světě dechu, jenom mráz dýchal, ale tak klidně, jako by usínal.
Nebylo po celém světě hlasu, jenom mráz mluvil, ale jako by šeptal. Jako pohádka
táhlo se to a předlo se to po celé krajině.
Tak tedy faktum bylo, že byl nad vodou led. Rákos měl ledu po pás, vejpůl těla jako
když ho spoutá; spodem měl nohy ve vodě tuhé jako socha, nahoře mohl klátiti hlavou
jako šašek. Po rákose dostávaly hlavně noviny spolehlivé o světě – teď byl všemu
LITERATURA NÁRODNÍHO OBROZENÍ A DRUHÉ POLOVINY 19. STOLETÍ 19
konec. Sem dříve dojížděly pošty odevšad, po potocích a stružkách, které sem se
ústily: raci přinášeli zprávy co pěší poslové, s těžkým nákladem, pstruzi měli rychlovlaky
a telegrafy a mezi těmito dvěma druhy pošt pohybovalo se ještě poslů a poslic
do nekonečna: po vodě pavouci – a to jako lodě, po vzduchu ptáci – a to jako balony,
protože ptáci mají tuto otázku již rozluštěnou. A teď bylo všemu konec.
„To už se jaktěživy nic nedovíme o světě,“ pravily ryby slečinky a zdálo se jim, že
už jsou v klášteře.
„Nu dobrá,“pravil vítr, „však já si pomohu.“
(Národní listy 1873. Vítězslav Hálek: Pohádky z přírody. Ed. Arthur Novák. Arthur Novák, Praha 1921,
s. 51, 53-54.)
Ladislav Stroupežnický
Naši furianti
(Úryvek /z druhého jednání/ zachycuje jednu z mnoha scének furiantského
trumfování, tentokrát mezi starostou a prvním radním, jejichž děti se mají brát.
Stroupežnického komediální charakteristiky přispívají k tématu, jež se zanedlouho
stane velmi populárním: vykreslení české národní povahy.)
BUŠEK (posměšně k Dubské) Vy tomu rozumíte! (k Dubskému) A proč bys to nemoh uvěřit?
To bys mušel bejt náramně zpozdilej. Vidíš, já ti prál, ten chlap řek o mně,
že jsem nevzdělanej člověk, a kdo tohle řekne, ten je každý špatnosti schopen.
(Pije.)
DUBSKÝ (mírně) Ale prosím tě, Bušku –
BUŠEK (impertinentně) No, já vím, že tě to mrzí. Tys na něj tolik držel. Inu, taková
věc může člověka dopálit! Nu a nejvíc tě mrzí, že já mám pravdu, – viď? – No –
jářku, Filipe, jen se tak nemrač. – No – (Vezme si sklenici) A připí mi!
DUBSKÝ (v zamyšlení, poněkud váhá).
BUŠEK Oho? Snad mi nechceš ani připít? Co?
DUBSKÝ (poněkud nuceně) No – proč bych ti nechtěl připít? (Připije si.)
BUŠEK (náhle radostně) No – vidíš, Filipe, tebe má celá ves za nejchytřejšího člověka.
A proto tě udělali starostou. (Pije.) Nu, já ti to nezávidím–, ačkoli jsem starší –
Ne! – Ale vidíš, já přeci nad tebou vyhrál! Já měl pravdu, že je Bláha darebák.
A to tě mrzí. Viď?
DUBSKÝ (mírně) Ale Jakube...
BUŠEK (pije).
HABRŠPERK (vrátil se zatím a posadil se, kde dříve seděl).
BUŠEK (s holbou v ruce) Nu, mrzí tě to, že se ukázalo, že já jsem chytřejší. Ale já mám
z toho takovou radost – (uhodí pěstí o stůl), že jsem měl pravdu, – že bych mord
set – já nevím, co bych radostí udělal. (Udeří oběma pěstěma o stůl, pak obratem
drsně.) Víš, Filipe, co? Tys včera prál, že když přidám ten pár koní, že si plácnem
a že budou Václav a Verunka svoji. – Řeks to, nebo ne?
VÁCLAV, VERUNKA (se postaví za ně a dychtivě poslouchají).
DUBSKÝ: No, to jsem řek!
BUŠEK (furiantsky) Tu je ruka – já ten pár koní přidávám! (Podává Dubskému ruku.)
DUBSKÝ (překvapen) Ty že přidáš ten pár koní?
BUŠEK: Přidám. – No – snad nechceš vzít slovo zpátky!
LITERATURA NÁRODNÍHO OBROZENÍ A DRUHÉ POLOVINY 19. STOLETÍ20
DUBSKÝ (tím nemile dotčen – opravdově)
Oho – Jakube – to mě neznáš! (srdečně) No, víš, ať je to tedy s Bláhou jakkoli – já
slovo zpátky neberu. (k Dubské) Stará, slyšíš to? (srdečně) Tu je ruka. – Dej pámbu
štěstí!
BUŠEK: Dej pámbu štěstí!
DUBSKÁ: No – dej pámbu štěstí –, ale Bláhovi křivdíte. (Podává ruku Buškové.)
(Hra měla premiéru a byla prvně vydána 1887. Editováno podle dvou vydání: Ladislav Stroupežnický:
Paní mincmistrová. Naši furianti. Ed. Vladimír Müller. Orbis, Praha 1950, s. 93–94. Ladislav
Stroupežnický: Naši furianti. Ed. Vladimír Müller. Odeon, Praha 1968, s. 50-52.)
Jaroslav Vrchlický
(Jaroslav Vrchlický je neuvěřitelně plodný básník, jenž svou senzibilitou a idealismem,
tak jako překlady zejména současných francouzských básníků, tvoří přechod od parnasismu
k směrům fin de siècle.)
Zlaté slzy
Ne slzy rosné, jimiž zory líce
se skvěje a jež slunce lehce slíbá:
zde hoří zlaté slzy pryskyřice.
Jsem strom, do jehož kůry říznul osud
dost hluboko, až duše roní slzy,
a rány mé jsou nesceleny posud.
Mé slzy zlatem planou, písní zvoní
a ztuhlé v jantar, vděkem jar, jež přešla,
jak na růženci zrna ještě voní.
Kam?
Obláčky jarní lehké jak dým
se houpají;
vlaštovky s písní, cožpak já vím,
kam vstoupají?
Kam vzdechy a tužby, kam sloka a rým? –
Dál ku ráji!
Bezedné modro, propast a tůně,
bez břehů moře, po vašem lůně
má duše stůně.
Bubliny z vody, porod a zmar,
kam klesají?
Paprsky slunce, úsměv a žár,
kam padají?
Ptáčkové kořist jsou v luňáků spár –
a zpívají.
Nesměrná noc se mlčením pásá,
z prášníků hvězd svůj zlatý pel střásá –
Má duše jásá!
(Ze sbírek Hořká jádra, 1889, a Okna v bouři, 1894. Jaroslav Vrchlický: Intimní lyrika. Ed. Milada
Chlíbcová. Nakladatelství Lidové noviny, Praha 2000, s. 196 a 298.)
LITERATURA OD FIN DE SIÈCLE DO POLOVINY ČTYŘICÁTÝCH LET 20. STOLETÍ 21
3Literatura od fin de siècle do
poloviny čtyřicátých let 20. století
Jiří Kudrnáč
Fin de siècle: 1886–1914
Fin de siècle v české literatuře je vymezen přibližně lety 1886 (kdy začal vycházet
Herbenův Čas) a 1914 (kdy nové tendence usoustavnil Almanach na rok 1914).
V atmosféře rozhodného kosmopolitismu jsou i pro tuto českou variantu mezinárodní
fáze kulturního vývoje klíčové pojmy, ustavené zpravidla nejprve v kultuře
francouzské, jako belle epoque, prokletí básníci, moderna, modernost, modernismus,
dekadence, symbolismus, naturalismus, impresionismus, secese, kriticismus, reflexe.
V tzv. generaci devadesátých let, která se ustavila v tomto desetiletí, krystalizovaly
čtyři nejvlivnější literární programy, které zmíníme postupně:
Chronologicky první byl realismus, když jeho dosavadní podoba v české literatuře
byla mladými literáty shledána jako nedostatečná a jen částečně odpovídající
vrcholným realistickým dílům cizích literatur západních i slovanských. Došlo tedy
k redefinování českého realismu za pomoci zkušeností z cizích literatur a pečlivě
vybrané tradice domácí (Božena Němcová, Karel Havlíček, Jan Neruda). Podobně
jako v cizích literaturách byly i v literatuře české vnímány jako prostupné a vzájemně
se doplňující poetika realistická a poetika naturalistická – jejich oddělování je až
záležitostí následnou a leckdy apriorně, ideologicky motivovanou.
Tribunou realistů byl týdeník a deník Čas, vydávaný v letech 1886–1915, jehož
redaktorem byl Jan Herben, jeden z nejvýznamnějších moderních českých žurnalistů,
který do svého pojetí realismu integroval též regionalismus svého učitele Františka
Bartoše, moravského etnologa. Starším kolegou a ideovým učitelem této skupiny
byl úspěšný reformátor české politiky a vědy T. G. Masaryk. Kritiky, kteří aplikovali
a obohatili zkušenosti zejména ruské, francouzské, anglické a německé, byli Hubert
Gordon Schauer a Vilém Mrštík. Reprezentativními básníky tendencí prosazovaných
Časem byli Josef Svatopluk Machar a Petr Bezruč, jejichž poetika poznamenaná
impresionismem, symbolismem a dalšími obecnými tendencemi charakteristickými
pro celý fin de siècle dokládá široké pojetí realismu, iniciující jeho pojetí v 20. století.
Česká moderna bývá vnímána jako skupina, jež pojmenovává celou generaci
– někdy se mluví o generaci České moderny –, přesněji řečeno je to však program
bez skupiny. Byla deklarována po dřívějších pokusech stejnojmenným časopiseckým
provoláním roku 1895. Byla v něm nově pojata literatura v kontextech kultury, filozofie,
veřejného života aj., jako jejich relevantní, organická součást; byla deklarována
nezbytnost silných osobností ve službě ideálu. Česká moderna jako skupina nebyla
ustavena, jejím programem byly obecné zásady charakteristické pro celou generaci
devadesátých let, které signatáři České moderny realizovali jakožto nezávislé osobnosti.
Byli to nejvýznamnější představitel moderní české literární kritiky F. X. Šalda
a jeho sociologicky orientovaný kolega František Václav Krejčí, dva nejsilnější
představitelé básnického symbolismu Otokar Březina a Antonín Sova, dva tehdejší
oslnivé zjevy naturalismu v próze Vilém Mrštík a Josef K. Šlejhar, básnický průkopník
generace 90. let a autor textu provolání Josef Svatopluk Machar.
Kompaktní, širokou a velmi vlivnou skupinu reprezentoval časopis Moderní
revue, vydávaný v letech 1894 – 1925, vykládaný převážně jako časopis spisovatelů
LITERATURA OD FIN DE SIÈCLE DO POLOVINY ČTYŘICÁTÝCH LET 20. STOLETÍ22
dekadence a novoromantismu. Jeho záběr však byl větší, odpovídá spíše šířeji pojaté
tendenci symbolistické, a také proto jeho stránkami v třicetiletém průběhu jeho
vydávání prošli téměř všichni významní autoři více generací. Jejím redaktorem byl
Arnošt Procházka, nejvlivnějším přispěvatelem vůdčí zjev českých dekadentů Jiří
Karásek ze Lvovic, směřující od dekadence k novoklasicismu. Předčasně zemřelý
talent Karel Hlaváček dovedl dekadentní poetiku k absolutní poezii a na práh surrealismu.
Miloš Marten jako kritik a prozaik spojil podněty dekadentního psychologismu
s frankofilským novokatolickým tradicionalismem.
Pandánem České moderny chtěla být Katolická moderna, jejíž literární program
byl Českou modernou inspirován. Nejprve se distancovala od radikálně reformních
tendencí v katolické církvi, ve svém úsilí o idealizaci a spiritualizaci literatury se
těšila sympatiím ze strany České moderny i Moderní revue. Její chloubou byl časopis
Nový život, vydávaný v letech 1896–1907, jehož redaktorem byl Karel DostálLutinov.
Dalšími zakladateli byli Sigismund Bouška, přítel Březinův a jeden z jeho
objevitelů, múzický vykladač mystiků a symbolistů – zneuznaný průkopník generace,
a Xaver Dvořák, v jehož náboženské poezii se uplatňuje dekadentní inspirace, podle
Arna Nováka dokonce první moderní lyrik český. Souputníky těchto a podobných
menších spisovatelských osobností byli dva z nejvýznamnějších dobových autorů,
stojící však mimo jádro této družiny, Julius Zeyer a Otokar Březina.
Před přelomem století a kolem něho debutovali příslušníci tzv. druhé generace
devadesátých let, zvané též předválečná generace nebo generace buřičů. Jejich
učitelem byl Stanislav K. Neumann, příslušníky František Gellner, Viktor Dyk, Fráňa
Šrámek, Jiří Mahen, Karel Toman, z prozaiků dále Ivan Olbracht, Jaroslav Hašek,
Marie Majerová.
Po přelomu století se větší měrou objevují též počátky nedeklarovaného expresionismu,
navazujícího na dekadenci, symbolismus a naturalismus. Jsou to osobití
solitéři Ladislav Klíma a Jakub Deml. Vůbec sledujeme rozmach poetiky se smyslem
pro naivismus, grotesknost, absurditu: v próze, poezii i dramatu je realizují svérázné
osobnosti jako Jakub Deml, Jaroslav Hašek, František Gellner, Karel Matěj Čapek
Chod, Jaroslav Hilbert, František Zavřel.
Po přelomu století sílí novoklasická vlna, překonávající psychologismus devadesátých
let, v níž se scházejí představitelé generace devadesátých let i mladí: F. X. Šalda,
Jiří Karásek ze Lvovic, Arnošt Procházka, Růžena Svobodová, Miloš Marten, Viktor
Dyk, Antonín Sova, Karel a Josef Čapkové, Otokar Fischer, František Langer. V próze
ji reprezentuje novela vycházející z Boccaccia a dalších renesančních autorů i novelistů
19. století, poezie a drama jsou inspirovány antikou a jejími pokračovateli.
Konec konce století je ohraničen deklarovaným nástupem nových směrů v Almanachu
na rok 1914. Jeho literární program je součástí programu obecně uměleckého.
Je vyhlášen rozchod s naturalistickou a aristokratickou dekadencí a impresionismem.
Umění a literaturu ovlivňují nové koncepty francouzského filozofa Henriho
Bergsona, trvání – durée, životní síla – élan vitale. Známkou modernosti v poezii
se stává volný verš. V tomto almanachu vystoupili zejména Karel a Josef Čapkové,
Stanislav K. Neumann, Otokar Fischer, Otakar Theer a Arne Novák.
Od druhé dekády 20. století do konce třicátých let
Od druhé dekády do konce třicátých let probíhá plynulý vývoj. Pozoruhodná
moderna, jejímž zřetelným centrem je dodnes nedoceněný Almanach na rok 1914, je
širší, dokonce stále nezcela zmapovaná. I v literatuře se projevuje působení tendencí
vlivných zejména ve výtvarném umění, jako jsou kubismus nebo kubofuturismus.
Futuristické a civilistické tendence reprezentují Neumannovy Nové zpěvy, rozdílné
svou menší avantgardní důsledností od děl nejproslulejších evropských představitelů,
Marinetiho, Chlebnikova nebo Majakovského, naopak relativně blízké tehdejšímu
silnému vitalismu v české literatuře i brzy následující tzv. poezii srdce.
LITERATURA OD FIN DE SIÈCLE DO POLOVINY ČTYŘICÁTÝCH LET 20. STOLETÍ 23
Vitalismus byl silnou tendencí, která v druhé dekádě 20. století zasáhla množství
autorů a děl jinak různých skupin a směrů. Jeho teoretické vymezení podaly dvě
knihy předních mnohostranných literátů, Miroslava Rutteho Nový svět a S. K. Neumanna
Ať žije život. Vitalistická, spojující dědictví impresionistické a mytizující byla
poezie Neumannova, Šrámkova, Weinerova a próza Durychova.
Kolem první světové války působí také nová fáze vývoje českého překladu, která
ovlivňuje formování poetiky literatury původní. Tvoří ji antologie Karla Čapka
Francouzská poezie nové doby, překladatelské dílo Otokara Fischera a vůbec další
překlady Shakespeara po Sládkovi, stejně tak Otmar Vaňorný a další modernizují
překladatelství z antiky. K stále silnému působení francouzské poezie romantismem
a prokletými počínaje přispívají novátorskými překlady spolu s Karlem Čapkem též
Viktor Dyk a Hanuš Jelínek. Překladová poezie je podle svědectví současníků součástí
inspirace nové fáze básnictví: jak unanimismu Jiřího Wolkera, tak jeho částečných
souputníků poetistů.
V dvacátých letech působila v Brně Literární skupina, určitá protiváha proletářské
literatury a poetismu, dlouho nedoceňovaná z ideologických důvodů pro nerevoluční
socialismus a křesťanský humanismus svých autorů; skupina sdružující pozoruhodné
básníky, prozaiky, dramatiky a kritiky jako Lev Blatný, Čestmír Jeřábek,
František Götz, Václav Černý. Tyto autory spojoval se známou tzv. proletářskou
literaturou koncept zvaný tehdy poezie srdce, v podstatě expresionistický a existenciální.
Zpočátku byli jeho vlivnými reprezentanty později různorodí Jiří Wolker
a Zdeněk Kalista; výmluvná je příbuznost jejich prvotin Host do domu a Ráj srdce.
Předčasně zemřelý Jiří Wolker je přínosný svou tvořenou stylizací, jak dokládají
uznalé soudy Šaldovy.
Fenoménem, jemuž se odpovídajícího výkladu dostává až nyní, je nakladatelská
produkce Josefa Floriana, realizovaná obětavě ve velmi skromných podmínkách.
Tato svérázná „katolická univerzita“ je pragmatickou, realizovatelnou a realizovanou
variantou dřívějšího programu Katolické moderny.
Poetismus, jemuž byla věnována velká badatelská pozornost od šedesátých let,
je nepochybně významnou etapou moderní české poezie, ne dost prozkoumaná je
jeho návaznost na dada, kterou vyvozoval Jindřich Chalupecký. Do jeho výkladu
je nutno adekvátně pojmout inspiraci literární a kulturní periferií, – spolu s právem
zdůrazňovanou vazbou na Guillauma Apollinaira a příbuzné francouzské zdroje –,
společnou i dalším prvorepublikovým skupinám a osobnostem. Z nich to jsou bratři
Čapci, esteticky jedinečný prozaik Jaromír John inspirovaný kýčem a vůbec autoři
sdružení v Lidových novinách; z nich si docenění zaslouží zejména filozofický dramatik
František Langer nebo žurnalismem inspirovaný autor próz o cirkusu Eduard
Bass. Dadaistickou poetiku má též sbírka Idioteon: Malé grotesky od divadelníka
E. F. Buriana.
Dlouhodobé nepřízně se dostávalo literatuře s legionářskou tematikou, z níž
nejvýznamnější byla próza. Mnoho výtek už od Šaldy právem obdržel deklarovaný
dědic heroického novoromantismu a autor dějové prózy Rudolf Medek, naproti
tomu přínosnou součástí nerudovské linie moderní literatury jsou František Langer
a Josef Kopta. Marxistickou alternativou děl těchto autorů byla umělecky zdařilá
tvorba Jaroslava Kratochvíla, jedna z českých realizací románu řeky.
Další dlouhodobě zanedbávanou částí prvorepublikové literatury byl ruralismus.
Ruralisté deklarovali návaznost na Březinu i na všechny venkovské – „pastorální“ realisty
od obrození. Tvořili skupinu autorů od ideově naivního Jana Vrby („můj přítel
Březina“) po předního prozaika své doby Josefa Knapa, novátorského autora existenciálních
prozaických balad a románů místa. Ruralisté navázali na Šrámka a skandinávský
příklad. Ačkoli konkrétní český ruralistický program a jeho realizace nebyly
vnímány jako jednoznačně úspěšné (viz F. X. Šalda a jeho přísné srovnání s paralelami
z cizích literatur), idea v širším slova smyslu byla nepochybně relevantní a hodna
rozvíjení, jak dokládá kupř. Karel Čapek svými Hovory s Antonínem Švehlou.
LITERATURA OD FIN DE SIÈCLE DO POLOVINY ČTYŘICÁTÝCH LET 20. STOLETÍ24
Pragmatismus a relativismus i masarykovský realismus jsou ideovými znaky autorů
sdružených kolem Lidových novin, s bratry Čapky v čele; byli úspěšní za první
republiky a v období mezi lety 1948 a 1989 byli střídavě roubováni na dobový kmen
panrealismu a kritizováni za údajný abstraktní humanismus. Od jejich doby dodnes
existují alternativní interpretace děl těchto autorů, paralelních ovšem s G. K. Chestertonem
nebo G. B. Shawem, v kontextu masové literatury, ba kýče. Přispívá k tomu
příbuznost jejich textů s žurnalistikou (viz román-fejeton), využití okrajových žánrů
(jako kupř. soudnička nebo sci-fi román) a též využití hodnotově ambivalentní
tradice českého žánrového realismu. Relevantní, leč opomíjený výklad této skupiny,
zasazující ji místně i časově mimo 19. století a ruskou tradici, podával politický a kulturní
žurnalista Ferdinand Peroutka. Po roce 1989 byla z těchto autorů prospěšně
věnována soustavná vykladačská pozornost nejvíce Karlu Poláčkovi.
Společenská próza této doby je právem oceňována, tak Marie Pujmanová, Anna
Marie Tilschová i Marie Majerová; opomíjena však bývala jejich návaznost na secesní
Růženu Svobodovou a také na následující Boženu Benešovou, jež sdílela s Flaubertem
jeho odučování romantismu.
K novému rozkvětu se vypracovala historická próza, jejíž pokrok charakterizuje
básnické novátorství Jaroslava Durycha a Vladislava Vančury. Proti domněle mělkému
pragmatismu byly postaveny socialistický kolektivismus a katolický idealismus.
Po vyčerpání poetismu na sklonku let dvacátých sílí tendence k čisté poezii navazující
na domácí symbolismus a postsymbolismus a tradici R. M. Rilka, opětovně
se deklaruje příklon k tradici Otokara Březiny a spíše opomíjen je adekvátní příklad
Karla Hlaváčka vedoucí na práh surrealismu. Na jednom z vrcholných období
moderní české poezie se podílejí Josef Hora, Vladimír Holan, Jan Zahradníček,
František Halas, Jaroslav Seifert, František Hrubín, Václav Renč a jiní. V téže době
je v české literatuře vyhlášen surrealismus, druhá výrazná básnická tendence té doby,
který přes nepřízeň protektorátu, padesátých let i normalizace přetrval do současnosti,
jako samostatná metoda i jako obohacení jiných tendencí.
Čtenářsky živou a kritiky oceňovanou skupinu tvoří psychologická próza, v níž
zesílilo uplatňování existenciální tematiky a symbolické motiviky a která zužitkovala
tradici secesní moderny a prvních desetiletí 20. století, tedy příklad Ivana Olbrachta,
K. M. Čapka Choda, Růženy Svobodové, Boženy Benešové aj. Jaroslav Havlíček
aktualizoval naturalistický a maloměstský román, Egon Hostovský postupoval paralelně
s francouzským existencialismem, v předního autora této skupiny se vypracoval
Václav Řezáč, jeden z posledních autorů Lidových novin. V sebeuvědomování generace,
jež byla postižena politickou nepřízní protektorátu a poúnorové doby, sehrál
významnou roli literární historik a kritik Václav Černý se svým časopisem Kritický
měsíčník.
Konec třicátých let a protektorát
Toto krátké, ale výrazné období přineslo jak pokračování dosavadního vývoje, tak
mnohá specifika.
Koncem třicátých let nastalo známé emocionální vzepětí poezie z důvodu mnichovské
smlouvy, brzy pak další, stupňovaná aktivizace dědictví symbolismu a čisté
poezie v díle všech představitelů této tendence z třicátých let. Typickým příkladem
se stal Josef Palivec, využívající příklad Paula Valéryho, jehož kongeniálně překládal,
i obrozenské poezie v ohledu jazykotvorném a stylotvorném.
Nejvlivnějším básníkem silné nastupující generace byl Jiří Orten, navazující na
unanimistu Wolkera a podněty halasovské. Po jeho smrti vzrostla úloha Kamila
Bednáře, autora existenciální koncepce „nahého člověka“. Také další literární skupiny
té doby se nejprve zdařile profilovaly především jako básnické: Skupina 42, pokračující
surrealisté nebo skupina Ra.
LITERATURA OD FIN DE SIÈCLE DO POLOVINY ČTYŘICÁTÝCH LET 20. STOLETÍ 25
Pokračovala existenciální vlna v próze, tentokrát i v próze s historickou tematikou.
Pokračovala tvorba Durychova a novými výraznými zjevy v jeho linii se stali Karel
Schulz, který spojil oblíbené žánry románu historického a biografického, a František
Křelina. Využitím poetiky těchto autorů se obohatil také čtenářsky oblíbený střední
proud, reprezentovaný autory jako František Kožík, Václav Kaplický nebo Miloš
Václav Kratochvíl.
Doporučená literatura
Slovníky a dějiny
Forst, Vladimír — Opelík, Jiří a kol.: Lexikon české literatury. Academia, Praha 1985,
1993, 2000
Novák, Jan V. – Novák, Arne: Přehledné dějiny literatury české od nejstarších dob až
po naše dny. Romuald Promberger, Olomouc 1936–1939
Pešat, Zdeněk – Strohsová, Eva (red.): Dějiny české literatury IV, Victoria Publishing,
Praha 1995
Petrů, Eduard — Machala, Lubomír a kol.: Panorama české literatury. Rubico,
Olomouc 1994.
Lehár, Jan a kol.: Česká literatura od počátků k dnešku. Nakladatelství Lidové noviny,
Praha 2004
Speciální
Čarek, Jan (red.): Tváří k vesnici. Novina, Praha 1936
Černý, Václav: Paměti 2. Křik koruny české. Atlantis, Brno 1992
Götz, František – Tetauer, Frank (ed.): České umění dramatické. Část 1.: Činohra,
Šolc a Šimáček, Praha 1941
Chalupecký, Jindřich: Cestou necestou. H & H, Jinočany 1999
Chalupecký, Jindřich: Expresionisté. Torst, Praha 1992
Mlejnek, Josef: Křesťanská univerzita Josefa Floriana. Vetus Via, Brno 2000
Musil, Roman- Filip, Aleš (red.): Zajatci hvězd a snů. Argo, Praha 2000
Nezval, Vítězslav: Moderní básnické směry. Dědictví Komenského. Praha 1937
Nikolskij, Sergej Vasiljevič: Fantastika a satira v díle Karla Čapka. Československý
spisovatel, Praha 1978
Peroutka, Ferdinand: Osobnost, chaos a zlozvyky. F. Borový, Praha 1939
Poláček, Jiří: Legionářská literatura. CERM, Brno 1994
Putna, Martin C.: Česká katolická literatura v evropském kontextu 1848–1918. Torst,
Praha 1998
Strohsová, Eva: Zrození moderny. Československý spisovatel, Praha 1963
Urban, Otto M. – Merhaut, Luboš (red.): Moderní revue 1894–1925. Torst, Praha 1995
Vodička, Felix – Svoboda, Ludvík – Brabec, Jiří – Kautman, František (red.):
F. X. Šalda 1867, 1937, 1967. Academia, Praha 1968
LITERATURA OD FIN DE SIÈCLE DO POLOVINY ČTYŘICÁTÝCH LET 20. STOLETÍ26
Ukázky textů
Karel Hlaváček
Rekonvalescence
(Ojedinělá báseň v české literatuře, variující omezený počet slov a obrazů. Krajní realizace
symbolismu, originální poloha Hlaváčkova.)
Já viděl, nad daleké, daleké ledy
jak vyšel kdys měsíc tak smutný a bledý
a lhostejný – nad mojím lhostejným hledem –
a lhostejný v světle svém smutném a bledém,
a lhostejný nad vším, i nad vlažným ledem,
i lhostejný nad tím, že nasákl jedem.
A v dalekém, zšeřelém, zborceném ledu
mu vězněný slavík pěl v jódovém bledu,
neb nemohl usnout i pod vlažným ledem,
a nemohl usnout ve světle tom bledém
a smutném a bázlivém, nasáklém jedem,
neb nemohl usnout před lhostejným hledem.
Pak pojednou ztichl – a v dalekém ledě
se rozvoněl červený hyacint bledě –
to zapadal měsíc nad zborceným ledem
ve světle svém lhostejném, smutném a bledém…
A hyacint voněl, ač otráven jedem,
a hyacint kvetl, ač na stonku hnědém,
a hyacint vadl, ač nad vlažným ledem.
Já viděl, nad daleké, daleké ledy
jak měsíc kdys vyšel tak smutný a bledý,
a slavík se rozzpíval nad vlažným ledem
a hyacint rozvoněl ve světle bledém
a vše bylo vlažné a nasáklé jedem
a vše bylo bledé před lhostejným hledem.
(Báseň z pozůstalosti. Karel Hlaváček: Básně. Ed. Antonín Hartl. Kvasnička a Hampl, Praha 1930,
s. 122 – 123.)
Ladislav Klíma
Slavná Nemesis
(Ukázka z jediné v meziválečné době relativně známé beletristické knihy filozofického
a beletristického protikonvenčního solitéra. Kniha byla vydána čtyři roky po
LITERATURA OD FIN DE SIÈCLE DO POLOVINY ČTYŘICÁTÝCH LET 20. STOLETÍ 27
autorově smrti a vybavena pietní předmluvou autora z okruhu pragmatismu Josefa
Kodíčka. Úryvek postihuje dynamický vztah vnějšího a vnitřního světa ve stopách
Arthura Schopenhauera, Friedricha Nietzscheho a jiných, svým beletristickým rázem
obohacuje krásnou literaturu.)
Bylo to zevní okolí, které z něho vše to vyluzovalo? Nemohl si dát odpověď. Pohledy
na ohromné, ledovci zjasněné hory koldokol, na stezky po nich se plazící, na jednotlivé
domy městečka rozžehovaly sice v něm zázračné blesky nestvůrných pocitů; ale
vždy se musil tázat: není to nakonec především jen mé světlem přetékající nitro, které
vrhá své paprsky na tyto předměty, aby pak reflexy jejich, jako dary zdánlivě cizí, opět
vsálo do svého mateřského všelůna? Vše zevní připadalo mu tak mysticky známým,
– ale musil si říci: což není hlubině duše známo vše, vše? Jest něco, co by nebylo jejím
majetkem od věčnosti? Jak jinak mohla by vůbec – vidět a slyšet? Není všechno vidění
jen slétáním se do duše nazpět všech těch tajemných ptáků, kteří její věčné hnízdo
kdysi opustili?
Jen proto, že to bylo nutno, opouštěl čarodějné místo … a jakmile mu z očí
zmizelo, zmizel i záhadný lesk z duše, zcela rázem, a ustoupil neobyčejné skleslosti
a zmučenosti. Ale i zde byl nucen položit si otázku: není to pouhou náhodou, že
právě v této chvíli dostavil se nutný duševní odliv? Snad i jistá hluboká autosugesce je
v tom, ale nic nadpřirozeného, zázračného, co mne tak láká.
(Ladislav Klíma: Slavná Nemesis a jiné příběhy. Ed. Vojtěch Zelinka. Bohumil Janda – Sfinx, Praha
1932, s. 15-16.)
Jaroslav Durych
Bloudění
(Durychovo Bloudění, jeden z největších českých románů, dílo spisovatele novátorského
ideově i stylisticky, je autorovým příspěvkem k české otázce, již pojímá pomocí
výkladu katolického náboženství, jeho role v dějinách i jeho pojmosloví. Ve vypjatém
finále se spojí ve svatebním loži a zároveň ženichově loži úmrtním španělská katolička
a český protestant.)
„Andělko – víš, co jest láska?“
Řekl to tiše a sladce. Klesla na jeho rameno, tlumíc pláč a divíc se tomuto štěstí.
„Zůstaň už, zůstaň!“ zašeptal. „Jest to vůle Boží!“
Pozdvihl se a čekal. Krev poznovu se mu začala řinout z rány, ale to právě ulevilo
jeho bolesti, takže oči mu zářily radostí a láskou. Zahlédla krev z jeho rány, ale
teď se nemohla děsiti a rozmýšleti, poněvadž v očích jeho viděla svrchovaný rozkaz
a hodina smrti už se ohlašovala. Vůle Boží byla neodvolatelná, milosrdná a přesvatá.
Nezbývalo než poslechnouti.
Podrobila se jako dítě v náručí Božím s veškerou vznešeností studu a s vděčnou
radostí před tváří nebes. A když na svém prsu ucítila tíži krvácejícího srdce a tvář ženichova
odpočívala na její tváři, tu všecka naděje božská vykřikla v jejím srdci nesmírným
plesem, jako by krev ženichova se vlévala do srdce jejího a sloužila rozkazu lásky,
která jest silnější než smrt.
Tak vyšla Andělka z městských bran jako z Ur Chaldejských. Zpozorovala, že silnice
vede do Prahy. Šla, a když byla už daleko od města, začala uvažovati, kam jde; proč
jde do vnitra této země; neměla-li by se obrátiti k hranicím a navždy opustiti tuto
LITERATURA OD FIN DE SIÈCLE DO POLOVINY ČTYŘICÁTÝCH LET 20. STOLETÍ28
zemi, jejíž bědy největší teprve nastávaly; když to byla země nešťastná, země opuštěná,
a byla v ní jen vyhnancem. Vždyť teď byla přece volna.
Tu však ucítila něco ve svém těle i ve své duši. Něco se v ní vzbouzelo, něco se
k ní tisklo s neznámým dosud jásotem. Všecka se zalila ohněm a žárem vzpomínky na
svou svatbu v Chebu. Přitiskla si ruce k obličeji. Pak na prsa. Užasla a vytryskly jí slzy
radosti a vděčnosti. Šla dále. Do vnitra té země, která ji tolik let nosila a živila, která
jí dala ženicha, které bude patřit její dítě, počaté z tak podivuhodného milosrdenství
Božího.
Šla. Sama, neznámá, do bídy a zimy, do nejistoty věku, s jistotou v srdci.
Nešťastná země! Cizí země! Moje požehnaná vlasti!
(Román prvně vyšel 1929. Jaroslav Durych: Bloudění. Melantrich, Praha 1934, s. 300, 305-306.)
Josef Knap
Muži a hory
(Podobně jako autoři legionářské literatury chtěli zdomácnit pozitivní vlastenecký
patos, ruralisté prezentovali pozitivní křesťanskou přírodní filozofii, inspirováni
nesourodě zároveň tvůrčími předchůdci jako Sigrid Undsetovou, Vilémem Mrštíkem,
Josefem Holečkem, Fráňou Šrámkem, ale i venkovskými autory 19. století, dokonce
banálními exemplovými idylami počínaje. Josef Knap je nejvíce spojoval s dalšími
literárními školami.)
Ještě bylo léto, ještě noci měly dost tepla, aby se dalo sedat po večeři na návsi na
kládách. Večery nyní se snášely tmavé, bez měsíce, že stěží bylo rozeznat přítomnost
temene Poludnice tam kdesi vzadu nade vsí. Jak asi je v tuto chvíli v salaších a kolibách
nahoře? Lehké mlhy se vláčely po lesních roklinách a nad pastvinami.
Staří i mladí v těchto večerech vysedávali dlouho do noci na kládách. Čí vlastně
byly ? Tlely tu dlouhá léta obhroublé kmeny, aniž kdo nyní věděl, k čemu kdysi byly
určeny, kromě za shromaždiště.
Ve staveních bylo již zhasnuto světlo, dědina v údolí odpočívala ve tmě. Nebylo
třeba vidět na tváře. Večerní náves, to byly jen hlasy. V posledních dnech poněkud
skoupé a zaražené, často vystřídávané mlčením. Byly to večery, které se ponořovaly
do slýchávaných zvláštních příběhů. Rodila se v nich pověst o majiteli pily a připojovala
se k pověsti o divném medvědobijci Petrovičovi a ukládala se k jiným, ještě
minulejším.
(Román byl prvně vydán roku 1928. Josef Knap: Muži a hory. Růže, České Budějovice, 1970, s. 155.)
LITERATURA OD FIN DE SIÈCLE DO POLOVINY ČTYŘICÁTÝCH LET 20. STOLETÍ 29
Jan Zahradníček
Před bouří
(Nejuznávanější básník ze silné skupiny katolických autorů v meziválečné literatuře,
který spolu s Františkem Halasem, Josefem Horou, Vladimírem Holanem a některými
dalšími rozvíjel rilkovskou tradici a inspiraci čistou poezií; jedna z legend meziválečné
literatury, autor obrazu bábelu 50. let; jeho osud byl krutě poznamenán nezákonným
vězněním.)
Jak žluté ovsy náhle zesinaly
pod černým stanem vody visuté.
Pod biči blesků skelně zapraskaly
výšiny k zemi prudce sehnuté.
A dole klas a strom se rozševelí
v přiznání cudném k žhavé žízni své.
Osiny sucha v mízách řeřavěly
a klesla křídla v tíze drolivé.
Až pruty dešťů v zemi zakoření
večery křehčí nežli fontány,
až stvoly pozdvihnou se v tenkém chvění
a vůně k barvám budou přidány,
jak půjdu žasna, v kapkách poznávaje,
co ve mně padá, lká a dosud zraje!
(Ze sbírky Jeřáby, 1933. Editováno podle dvou vydání: Jan Zahradníček: Dílo I. Ed. Mojmír Trávníček
a Radovan Zejda na základě samizdatové edice Bedřicha Fučíka, Československý spisovatel, Praha
1991, s. 141. Jan Zahradníček: Knihy básní. Ed. Jitka Bednářová a Mojmír Trávníček, Praha 2001,
Nakladatelství Lidové noviny, s. 143.)
LITERATURA V OBDOBÍ 1945–200530
4Literatura v období 1945–2005
Zbyněk Fišer
Tři proudy literatury
Orientace v současné české literatuře se může běžnému čtenáři na první pohled jevit
jako cesta zarostlým lesem. Je to proto, že na knihkupeckých pultech si lze vybírat
ročně ze stovek nových titulů rozmanitých témat a literárních úrovní. Tak se však jeví
situace v posledním desetiletí. V uplynulém půlstoletí převládala období, kdy literatura
v Československu byla ovládána jinou ideologií, než je diktát trhu.
Po převratu v roce 1989 byla zrušena cenzura a začínají u nás opět vycházet díla
českých autorů do té doby zakazovaných. Kulturní politika dotud vládnoucí komunistické
strany totiž prosazovala ideologická kritéria na posuzování autora či díla
a znemožnila tak stovkám prozaiků, básníků, překladatelů, žurnalistů, dramatiků
a vědeckých pracovníků oficiálně publikovat ve státních nakladatelstvích a vydavatelstvích.
Pro mnohé autory to znamenalo odmlčení nebo hledání alternativních
způsobů publikace – v exilových nakladatelstvích nebo v tzv. samizdatu. Díla takto
publikovaná a texty rukopisné (paměti, vzpomínky, svědectví či deníky, strojopisné
bibliofilie apod.) byla od počátku devadesátých let 20. století zpřístupňována tiskem
českému čtenářstvu. Podobu současné české literatury tak dnes vytváří opět spojené
tři proudy – tzv. oficiální, samizdatová a exilová literatura. Literární věda a především
literární historiografie ovšem ono vynucené rozdělení české literatury v minulých
čtyřiceti letech reflektuje a hodnotí. Abychom se zorientovali v současné literatuře
– v jejích textech, hodnotách, funkcích a rolích, v jejích rozmanitých knižních, esejistických
či scénických podobách – musíme mít k dispozici co možná nejvíce původních
textů a informací o jejich původu a dobovém kontextu.
Historický a společenský kontext
Významnou studií mapující hlavní zřetelné rysy poválečného vývoje literatury v Československu
je např. Dodatek k nenapsaným dějinám české literatury Josefa Jedličky,
vydaný v Londýně v literární a filozofické revue Rozmluvy (č. 7, 1987). Jedlička píše,
že válka se v kontinuitě české kultury neprojevila tak významně, že by stačily upadnout
v zapomenutí všechny mezinárodní kontakty a její hluboké vazby s ostatními
evropskými kulturami. V období protektorátu nedocházelo k masivní kolaboraci českých
intelektuálů; „česká literatura prvé poloviny čtyřicátých let totiž byla ve skutečnosti
plynulým pokračováním duchovního úsilí prvorepublikánského, pěstovali ji lidé
prvou republikou vychovaní a určení, a proto to byla literatura povýtce humanistická,
demokratická a tolerantní,“ píše J. Jedlička. Poválečné polemiky o hodnotách a směřování
literatury a umění vůbec byly mj. ovlivněny dobovou euforií, která umožnila vnímat
komunismus jako pozitivní alternativu vůči poraženému fašismu. V rámci toho se
začíná prosazovat ideologizovaný mýtus o protifašistickém odboji a „hodnoty, pevně
zakotvené v národním povědomí, se prohlásily za logický a organický předstupeň kultury
socialistické“ (Jedlička). To umožnilo posuzovat autory podle politického postoje,
a tak již v tříletém období před převratem v únoru 1948 bylo autorům (žijícím, zemře-
LITERATURA V OBDOBÍ 1945–2005 31
lým i obětem války) měřeno dvojím metrem. Jedlička připomíná, že zvláště básníci
a spisovatelé duchovní katolické orientace byli již v tomto období opomíjeni.
Po únoru 1948 záhy dochází k zákazu činnosti uměleckých skupin a časopisů, vyjma
komunisticky orientovaných. Postupně jsou od publikačních možností odříznuty
desítky básníků, spisovatelů a publicistů, zákazem výkonu povolání jsou postiženi
i badatelé, vysokoškolští učitelé apod., z knihoven jsou vyřazeny tisíce knižních titulů
současných i předválečných autorů, včetně překladů ze světové literatury, pokud
autor, dílo či jeho překladatel byli shledáni „ideologicky závadným“. Ve zmíněné studii
uvádí J. Jedlička několik příkladů neobjektivního, ideologického kádrování, např.:
„Tak v nepřízni byl Karel Čapek, ačkoliv do hrdel a statků dosvědčil svůj antifašistický
postoj, a úctě a chvále se těšila Marie Majerová, ačkoliv spolupracovala za války na
filmu s vysloveně antisemitskou tendencí.“ Není bez zajímavosti, že vytvoření jednostranného
obrazu sloužily i manipulace s dílem komunistických autorů, například
Fučíkovo svědectví z vězení, nazvané Reportáž psaná na oprátce, bylo v úplnosti
publikováno až v devadesátých letech.
Od konce čtyřicátých let jsou připravovány vykonstruované politické procesy se
spisovateli a intelektuály, v nichž byly vyneseny i rozsudky smrti a doživotí a dlouholetého
vězení (roku 1951 byl popraven literární teoretik Záviš Kalandra). Podle
Jedličky bylo za dvacet let komunistické vlády ve vězeních zabito nejméně 22 spisovatelů.
Politické a kulturní uvolnění v zemích sovětského bloku, nastartované po smrti
J. V. Stalina kritikou jeho kultu, přineslo zmírnění přísných trestů a většina autorů
se v šedesátých letech dočkala rehabilitace, ne všichni se však stačili vrátit do literatury
a čtenářského povědomí. Restalinizace v období tzv. normalizace po okupaci
Československa sovětskou armádou a vojsky Varšavské smlouvy (srpen 1968) přinesla
konec reformního úsilí československých komunistů, a to jak na poli praktické
politiky a ekonomiky, tak v oblasti kultury a ideologie. Dochází k druhé vlně represí
vůči humanitní inteligenci, nastává druhá, ještě mohutnější vlna emigrace na Západ.
Situace se v mnohém podobá době poúnorové; postihy výkonu povolání se týkají
nejen spisovatelů, ale umělců všech oblastí, učitelů, pracovníků v kulturních, výchovných,
badatelských a vzdělávacích institucích atd.
Exil a samizdat
Zatímco exilové ediční aktivity v padesátých a šedesátých letech (Křesťanská akademie,
Řím 1950; edice Sklizeň svobodné tvorby, Švédsko 1955; Společnost pro vědy
a umění, USA 1960; časopis Svědectví, 1956) a domácí samizdat v padesátých letech
(pražská Edice Půlnoc, 1949–1954) byly spojeny povětšinou s menším okruhem
příjemců, v sedmdesátých a osmdesátých letech měly širokou odezvu jednak mezi
čtenáři v exilu, jednak mezi příznivci neoficiálního umění a vědy v Československu
(nakladatelství: Sixty-Eight Publishers, Toronto 1971; Index, Kolín nad Rýnem
1971; Opus bonum, Frankfurt n. M. 1972; Konfrontace, Curych 1973; Poezie mimo
domov, Mnichov 1975; Rozmluvy, Londýn 1982 aj.). — Umělci mladé generace se
přidávali k hnutí tzv. undergroundu, čímž vyjadřovali svůj postoj nespolupracovat
s oficiálními nakladatelstvími a hudebními vydavatelstvími, a tvůrčí svobodu nadřadili
sociálnímu nepohodlí. Nezávislou kulturní scénu doma spoluvytváří postupně od
70. let řada literárních a odborných edic (Edice Petlice, Edice Expedice, Edice Kvart,
Edice Prameny aj.) a nezávislých periodik (časopisy Informace o Chartě 77, Vokno,
Obsah, Voknoviny, Host, Lidové noviny, Jednou nohou – Revolver Revue ad.),
hudební samizdat, domácí bytová divadla, soukromé galerie a koncerty.
Někteří spisovatelé (někdy za cenu cenzurních zásahů do textů) pomalu pronikali
na oficiální knižní trh (např. Bohumil Hrabal, Jan Skácel), jiní využívali možnosti
publikovat pod cizím či fiktivním jménem (např. překladatelé Ludvík Kundera,
Ivan Wernisch). Mladí básníci využívali schůdnější cesty k publiku prostřednictvím
zhudebněné poezie (Vladimír Merta, Jaromír Nohavica, Karel Plíhal, Oldřich Janota,
LITERATURA V OBDOBÍ 1945–200532
Dagmar Voňková ad.) nebo v dramatických útvarech na malých literárních scénách,
kde cenzurní dozor nebyl tak přísný. Zvláště divadla tohoto typu a hudební festivaly
populární hudby představovaly v období 70. a 80. let místa nezávislého estetického
myšlení, tvořivého a kritického uměleckého projevu a občanského zrání (např.
divadla: Na provázku s utajenými adaptacemi Milana Uhdeho, autorské Nedivadlo
Ivana Vyskočila, literární večery Zelené peří Mirka Kováříka, mystifikační Divadlo Járy
Cimrmana aj.). V osmdesátých letech pak nezastupitelnou roli sehrály i vydavatelské
programy některých českých nakladatelství, především opět vydáváním překladů současné
i klasické literatury (Odeon), i za cenu utajení překladatele.
Nezávislá literární věda
Odhalit, posoudit a zhodnotit odborně všechny složité společenské a umělecké vztahy
v literatuře období 1945–1990 bude ještě nějakou dobu trvat. Již nyní je k dispozici
několik literárněvědných prací s různou šíří a hloubkou záběru. Pro první orientaci
mohou sloužit slovníkové příručky jako např. Slovník českého románu (1992),
Slovník české prózy (1994), Slovník českých spisovatelů od roku 1945, 1. a 2. díl,
(1998, 1999) nebo učebnice Panorama české literatury (1994), Česká literatura od
počátků k dnešku (2004), Na tvrdém loži z psího vína (1998). Speciální monografií
je např. Kniha a český exil 1949–1990 (1995) Aleše Zacha nebo Underground (1999)
Martina Pilaře. Tyto a další publikace uvádějí soudobou českou literaturu do širších
uměleckých a kulturních souvislostí a vytvářejí její obraz na pozadí dobových uměleckých
směrů druhé poloviny dvacátého století. K podnětným zde patří např. literárněvědné
práce Milana Suchomela, Daniely Hodrové, Zdeňka Kožmína, Jiřího Trávníčka
nebo Lubomíra Machaly ad.
Doporučená literatura
Slovníky a dějiny
Dokoupil, Blahoslav — Zelinský, Miroslav (red.): Slovník českého románu 1945–1991.
Sfinga, Ostrava 1992
Dokoupil, Blahoslav — Zelinský, Miroslav (red.): Slovník české prózy 1945–1994.
Sfinga, Ostrava 1994
Janoušek, Pavel (red.): Slovník českých spisovatelů od roku 1945, 1. a 2. díl. Brána,
Praha 1998, 1999
Rachůnková, Zdeňka: Zamlčovaní překladatelé. Obec překladatelů, Praha 1992
Machala, Lubomír: Průvodce po nových jménech české poezie a prózy 1990–1995.
Rubico, Olomouc 1996
Speciální
Čulík, Jan: Knihy za ohradou. Trizonia, Praha 1991
Hodrová, Daniela: Místa s tajemstvím. Koniasch Latin Press, Praha 1994
Hodrová, Daniela a kol: ...na okraji chaosu... Torst, Praha 2001
Holý, Jiří a kol.: Český Parnas. Galaxie, Praha 1993
Chvatík, Květoslav: Svět románů Milana Kundery. Atlantis, Brno 1994
Kožmín, Zdeněk — Trávníček, Jiří: Na tvrdém loži z psího vína. Jota, Brno 1998
Machala, Lubomír: Literární bludiště. Brána, Praha 2001
Pilař, Martin: Underground. Host, Brno 1999
Suchomel, Milan: Literatura z času krize. Atlantis, Brno 1992
Trávníček, Jiří: Poezie poslední možnosti. Torst, Praha 1996
Zach, Aleš: Kniha a český exil 1949–1990. Torst, Praha 1995
LITERATURA V OBDOBÍ 1945–2005 33
Ukázky textů
Václav Havel
Audience
(Text z roku 1975, závěr jednoaktové hry. Pivovarský sládek požaduje po svém podřízeném
Vaňkovi, zakázaném českém dramatiku, aby pro něj psal o sobě hlášení, která
na sládkovi vyžaduje Státní bezpečnost. Sládek za to Vaňkovi nabízí práci ve skladu.)
(Pauza)
SLÁDEK: Ty, Ferdinande –
VANĚK: Ano?
SLÁDEK: Kdybys věděl, jak mě to všechno sere!
VANĚK: Chápu to –
SLÁDEK: Prdlajs chápeš! Ty si jen říkáš: je blbej – ať se vykecá –
VANĚK: To si neříkám –
SLÁDEK: Proč nepiješ?
VANĚK: Já piju –
SLÁDEK: Byl jsi na svačině?
VANĚK: Ještě ne –
SLÁDEK: Vykašli se na svačinu –
VANĚK: Já stejně nemám hlad –
SLÁDEK: Snad jsem blbej, ale jsem férovej –
VANĚK: To jste –
SLÁDEK: Chtěl jsem s tebou mluvit –
VANĚK: Já vím –
SLÁDEK: Lidi jsou velký svině! Velký! Proč nepiješ?
VANĚK: Já piju –
SLÁDEK: Byl jsi na svačině?
VANĚK: Ještě ne –
SLÁDEK: Copak ty – tobě je hej –
VANĚK: Jsem vám velice zavázán –
SLÁDEK: Je to všechno na hovno –
(Sládek otevře další láhev a naleje si. Pauza) Poslyš –
VANĚK: Ano?
SLÁDEK: Nevadí ti, že ti tykám?
VANĚK: Ne –
SLÁDEK: Jestli ti to vadí, tak to řekni –
VANĚK: Nevadí mi to –
SLÁDEK: Aspoň teda, že ti to nevadí –
VANĚK: Naopak: jsem rád, že jsme se sblížili –
SLÁDEK: „Jsem rád, že jsme se sblížili“ – „oceňuji vaši upřímnost“ – proč vlastně
mluvíš tak to – tak –
VANĚK: Knižně?
SLÁDEK: Jo –
VANĚK: Jestli vás to irituje, tak –
SLÁDEK: Mě nic neirituje – oceňuji, že jsme se sblížili – Prd!
VANĚK: Prosím?
LITERATURA V OBDOBÍ 1945–200534
SLÁDEK: Prd!
(Pauza)
VANĚK: Pane sládku –
SLÁDEK: Co je?
VANĚK: Musím už jít –
SLÁDEK: Kam bys chodil?
VANĚK: Budou mě ve sklepě shánět –
SLÁDEK: Však oni se neposerou! Je tam přece Šerkézy! Seď tady a pij!
VANĚK: Vážně – budou se zlobit –
SLÁDEK: Aha, už tě otravuju, viď? No já vím – s Gottem a Bohdalovou, to jste mívali
jiný večírky!
VANĚK: Je mi tu s vámi dobře, nechci jen, aby z toho byly nějaké řeči – nemělo by to
smysl – zvlášť teď, kdy tu je perspektiva té práce ve skladu –
SLÁDEK: Fakt je ti tu dobře?
VANĚK: Fakt –
SLÁDEK: Neříkáš to jen tak?
VANĚK: Ne –
(Sládek otevře další láhev a naleje si. Pauza)
SLÁDEK: Ferdinande –
VANĚK: Ano?
SLÁDEK: Víš, co je na tom nejhorší?
VANĚK: Co?
SLÁDEK: Že já za boha nevím, co jim mám každej tejden říkat – vždyť já o tobě dohromady
nic nevím – do styku s tebou vlastně skoro nepřijdu – a těch pár blbostí,
co zachytím – že se chodíš zašívat do laboratoře – že tě viděli párkrát ve městě
s Maruškou z flaškovny – že ti kluci z údržby dělali doma něco na topení – co
s tím? No řekni – co jim mám furt říkat? Co?
VANĚK: Nezlobte se, ale v tom já vám můžu těžko pomoct –
SLÁDEK: Ale můžeš! Jen kdybys chtěl –
VANĚK: Já? Jak to?
SLÁDEK: Jsi přece inteligent, ne? Máš přece politickej přehled, ne? Píšeš, ne? Kdo jinej
má vědět, co vlastně chtějí vědět, než ty?
VANĚK: Promiňte, ale to snad –
SLÁDEK: Koukej, v tom skladě bys měl fůru času – co by ti to udělalo, kdybys mi to
jednou tejdně hodil na papír? Za to ti snad stojím, ne? Budu nad tebou držet
ochrannou ruku! Budeš se tam mít jak prase v žitě! I pivo si tam budeš moct
nosit – kolik budeš chtít. Pro tebe to přece musí bejt hračka! Jsi přece, sakra,
spisovatel! Ten Tonda Mašků je fakt slušnej kluk a fakt to potřebuje – tak ho
nemůžem přece nechat ve štychu! Anebo jsme si, sakra, neřekli, že budem táhnout
za jeden provaz? Že si budem pomáhat? Že budem zkrátka parta? Neťukli
jsme si snad na to? No řekni – ťukli jsme si na to nebo neťukli?
VANĚK: No dobře, ale –
SLÁDEK: Všechno teď, Ferdinande, záleží na tobě! Když nám píchneš, bude všechno
dobrý! Ty pomůžeš mně, já jemu, on mně a já zas tobě – takže žádnej přitom
nepřijdem zkrátka! Nebudem si přece dělat z života peklo!
(Pauza)
No – co koukáš?
VANĚK: Já nekoukám – (Pauza)
SLÁDEK: Měl bys příměj vliv na to, co o tobě budou vědět – to přece není k zahození –
VANĚK: Já vím –
(Pauza)
SLÁDEK: A v tom skladu by to bylo přece taky dobrý, ne? Teplo – fůra času –
VANĚK: Bylo by to výborné –
(Pauza)
LITERATURA V OBDOBÍ 1945–2005 35
SLÁDEK: No – tak o co teda jde?
(Pauza)
VANĚK: Pane sládku –
SLÁDEK: Co je?
VANĚK: Já jsem vám opravdu velmi vděčen za vše, co jste pro mne udělal, vážím si
toho, protože sám vím nejlíp, jak je takový postoj dnes vzácný – vytrhl jste mi
tak říkajíc trn z paty, protože já vážně nevím, co bych si bez vaší pomoci počal
– to místo ve skladu by pro mne znamenalo větší úlevu, než si možná myslíte
– jenomže já – nezlobte se – já přece nemůžu donášet sám na sebe –
SLÁDEK: Jaký donášení? Kdo tady mluví o donášení?
VANĚK: Nejde o mne – mně to uškodit nemůže – ale jde přece o princip! Já se přece
z principu nemůžu podílet na –
SLÁDEK: Na čem? No jen to řekni! Na čem se nemůžeš podílet?
VANĚK: Na praxi, s kterou nesouhlasím – (Krátká, napjatá pauza)
SLÁDEK: Hm. Tak nemůžeš. Ty teda nemůžeš. To je výborný! Teď ses teda vybarvil!
Teď ses teda ukázal!
(Sládek vstane a začne rozčileně přecházet po místnosti)
A co já? Mě v tom necháš, viď? Na mě se vykašleš! Já můžu bejt svině! Já se
v tom bahně můžu patlat, na mně nezáleží, já jsem jen obyčejnej pivovarskej
trouba – ale pán, ten se podílet nemůže! Já se pošpinit můžu – jen když pán
zůstane čistej! Pánovi, tomu jde o princip! Ale co ostatní, na to už nemyslí! Jen
když on je hezkej! Princip je mu milejší než člověk! To jste celí vy!
VANĚK: Kdo my?
SLÁDEK: No vy! Inteligenti! Páni! To jsou jen samý hladký řečičky, jenomže vy si to
můžete dovolit, protože vám se nic nemůže stát, o vás je vždycky zájem, vy si to
vždycky umíte zařídit, vy jste nahoře, i když jste dole, zatímco obyčejnej člověk
se tady plahočí a má z toho prd a nikde se nedovolá a každej se na něho vysere
a každej s ním zamete a každej si na něho houkne a život žádnej nemá a nakonec
ještě o něm páni řeknou, že nemá principy! Teplej flek ve skladu, to bys ode
mě vzal – ale vzít si i kousek toho svinstva, v kterým se musím denně brodit, to
už se ti nechce! Vy jste všichni moc chytrý, moc dobře to máte spočítaný, moc
dobře se o sebe umíte postarat! Principy! Principy! Bodejť byste si je nechránili,
ty svý principy – vám se totiž výborně zhodnotěj, vy si je totiž výborně prodáte,
vy si na nich totiž pěkně vyděláte, vás ty principy totiž živěj – ale co já? Já za
ně můžu dostat jen napráskáno! Vy máte vždycky šanci – ale jakou šanci mám
já? O mě se žádnej nepostará, mě se žádnej nebojí, o mně žádnej nenapíše, mně
žádnej nepomůže, o mě se nikdo nezajímá, já jsem tak dobrej na to, abych dělal
hnůj, z kterýho ty vaše principy porostou, sháněl vytopený místnosti pro vaše
hrdinství a sklízel za to nakonec jen posměch! Ty se jednou vrátíš mezi ty svý
herečky – budeš se tam na ně vytahovat, že jsi koulel sudy – budeš hrdina – ale
co já? Kam já se můžu vrátit? Kdo si mě všimne? Kdo mý činy ocení? Co já
mám ze života? Co mě čeká? Co?
(Sládek zhrouceně klesne na své místo, položí hlavu Vaňkovi na hruď a začne hlasitě štkát.
Po chvíli se uklidní, vzhlédne na Vaňka a tiše se ozve)
Ferdinande –
VANĚK: Hm –
SLÁDEK: Jseš kamarád?
VANĚK: Jsem –
SLÁDEK: Prosím tě, dojdi pro ni – teď hned ji sem přiveď – prosím tě o to –
(Pauza)
Řekni jí „Jiřinko – je tam se mnou jeden kamarád – takovej pivovarskej trouba
– ale férovej chlap“–
(Pauza)
LITERATURA V OBDOBÍ 1945–200536
Vybojuju ti to místo ve skladě – žádný hlášení od tebe nebudu chtít – jen tohle,
prosím tě, zařiď –
(Pauza)
Uděláš to pro mě? Viď, že to pro mě uděláš? Na jedinej večer – pak mi už bude
dobře – pak už bude všechno jiný – pak už budu vědět, že jsem nežil nadarmo
– že ten můj posranej život nebyl tak úplně posranej – přivedeš ji?
(Pauza; pak sládek uchopí Vaňka za šaty a začne mu zoufale vykřikovat do tváře)
Jestli ji nepřivedeš – já – já nevím – já snad – já snad – já snad –
(Sládek se tiše rozpláče a opět položí hlavu Vaňkovi na hruď. Pauza; po chvíli se sládkovo
štkaní promění zvolna ve hlasité chrápání. Vaněk chvilku vyčká, pak položí sládkovu
hlavu šetrně na stůl, tiše vstane a zamíří ke dveřím. Tam se zastaví, otočí se, chvilku váhá,
načež řekne ke spícímu sládkovi)
VANĚK: Nebuďte smutnej –
(Vaněk odejde. Krátce nato se ozve zaklepání. Sládek se ihned probere, je po krátkém spánku
opět zcela střízlivý a chová se přesně jako na začátku hry: zřejmě zároveň zapomněl na
vše, co předcházelo)
SLÁDEK: Dál –
(Do místnosti vstoupí Vaněk, dopíná si poklopec)
Á, pan Vaněk, pojďte dál! Posaďte se –
(Vaněk usedne)
Dáte si pivo?
(Vaněk přikývne; Sládek vytáhne z basy láhev, otevře ji, naleje do dvou sklenek, z nichž
jednu přisune před Vaňka. Vaněk ji okamžitě vypije)
Tak co? Jak to jde?
VANĚK: Je to všechno na hovno –
(OPONA padá)
Konec hry
(Václav Havel: Hry. Soubor her z let 1963–1988. Lidové noviny, Praha 1992, s. 225–230.)
Jan Skácel
Oříšky pro černého papouška
(Oproti samizdatové verzi z roku 1976 bylo čtyřverší 5. v knižním vydání v roce 1983
pro narážku na zakázané básníky vypuštěno, autor je však nahradil jiným.)
i voda v řece léthé zamrzne
/kdo zemře dvakrát věčně bude živý/
až vydají se pěšky přes zálivy
básníci zakázaní za živa
pravda je jako kovat býka
škvíří se pazneht mokro mží
před kovárnou pravda je žhavá
a proto dlouhé kleště lži
(Jan Skácel: Oříšky pro černého papouška. Samizdat 1976, nestránkováno; Naděje s bukovými křídly.
Mladá fronta, Praha 1983, s. 67.)
LITERATURA V OBDOBÍ 1945–2005 37
Zdeněk Rotrekl
Národ děkuje vlast nezapomíná
(Basic Czech pro pokročilé)
(Ve sbírce Basic Czech, 1979, imitující jazykovou učebnici, reflektuje básník osobní
zkušenosti s totalitními režimy. Autor prožil jako politický vězeň třináct let v komunistických
věznicích a přes čtyřicet let nesměl v Československu publikovat.)
národ dík dík vlast
národ vlast dík nezapomínat
národ nezapomínat vlast dík
dík vlast národ nezapomínat
dík deset let patnáct let nezapomínat
dvacet let doživotí žalář dík národ
vlast nezapomínat trest deset dvacet doživotí
žalář národ vlast dík
vlast žalář národ doživotí
národ dík vlast dík
doživotí dík nezapomenout
trest národ žalář vlast
vyznamenání řády odebrat vlast dík
dík žalář nezapomenout trest
dík nezapomínat
ó národe
ó vlasti
(Zdeněk Rotrekl: Sněhem zaváté vinobraní. Atlantis, Brno 1991, s. 141.)
LITERATURA PRO DĚTI A MLÁDEŽ NA PŘELOMU TISÍCILETÍ38
5Literatura pro děti a mládež
na přelomu tisíciletí
Luisa Nováková
Základní pojmy, postavení literatury pro děti a mládež
Termín literatura pro děti a mládež (užívají se rovněž synonyma dětská literatura nebo
literatura pro mládež) označuje tu část literární tvorby, která je intencionálně, tedy
záměrně, určena dětem (věková hranice přitom bývá stanovována různě, v současnosti
nejčastěji přibližně od dvou do šestnácti let života člověka).
Někteří literární teoretici pod tento pojem zahrnují i rozsáhlou skupinu děl tzv.
neintencionálních, tedy těch, která byla původně určena dospělým, ale děti si je z různých
důvodů přivlastnily (sem by patřila například velká část klasické dobrodružné
literatury apod.).
Literatura pro děti a mládež je plnoprávnou, rovnocennou součástí celonárodní
literatury. Ačkoli se tento názor začal v české literární vědě výrazně prosazovat už ve
čtyřicátých letech dvacátého století, musejí dodnes specialisté na dětskou literaturu
čelit skutečnosti, že je nejednou chápána jako substandardní a je odsouvána kamsi na
okraj vědeckého zájmu.
Dětská literatura přirozeně má svoje specifika. Odvíjejí se od čtenářských potřeb
dítěte, které jsou závislé nejen na osobním čtenářském vkusu (o němž nepochybně
můžeme mluvit i u dětí a jehož rysy nabývají na zřetelnosti s přibývajícím věkem), ale
jsou především závislé na ontogenezi – vývoji dítěte, jeho znalostí, jeho orientace ve
světě a lidské společnosti. Právě tyto zvláštnosti pak musejí mít na zřeteli všichni, kdo
s literaturou pro děti a mládež pracují – autory počínaje a vychovateli konče.
Literatura a dětský čtenář
Významný dětský psycholog Bruno Bettelheim (1903–1990) ve své knize Za tajemstvím
pohádek napsal: „Dnes i v dobách minulých je nejdůležitějším a zároveň nejobtížnějším
úkolem při výchově dítěte pomoci mu najít životní smysl.“
To, že kvalitní literatura může být při tomto úkolu dobrým pomocníkem, si přirozeně
neuvědomoval jen on sám. Schopnost pomoci při formování dětské osobnosti
umění a literatuře zvlášť málokdo upírá.
Jako naprosto nezastupitelná se zde přitom stále jeví schopnost knihy probouzet
a podporovat v dítěti fantazii. Vyvinutá fantazie je nutná nejen pro rozvoj abstraktního
myšlení vůbec, ale i pro dobré fungování sociálních vztahů – právě na umění vnímat
svět celostně, předvídat a představovat si závisí totiž mimo jiné také tzv. sociální
inteligence.
Fantazie, nepovrchní, komplexnější vnímání světa okolo, smysl pro poezii a umění
jako takové, podpora emocionality a empatie (spojená s jedinečnou schopností
dětského čtenáře identifikovat se s literárním hrdinou) – a v neposlední řadě schopnost
literárního díla pomoci dítěti vyrovnat se se složitými životními okolnostmi
– to vše jsou důvody, proč i na počátku 21. století je kvalitní dětská poezie a umělecká
próza stěží nahraditelná jiným médiem (jinak je tomu u knih naučných či
populárně-naučných).
LITERATURA PRO DĚTI A MLÁDEŽ NA PŘELOMU TISÍCILETÍ 39
Tlak multimediální kultury na společnost, na umění a dětskou knihu je přirozeně
značný. Na počátku 21. století už přitom není hlavním konkurentem dětské
knihy televize, ale počítač. Podle průzkumů dětského čtenářství je mezi současnými
žáky základních škol více než 20% nečtenářů, mezi dětmi v 5. – 9. třídě jich je už
více než 30%.
Velmi výrazně se potvrzuje nezastupitelná role rodiny ve výchově k umění a literatuře.
Jestliže se kniha nestane naprosto přirozenou a příjemnou součástí života dětí už
v nejútlejším dětství, jestliže už v předškolním věku aspoň do jisté míry dítě nepochopí,
co mu může přinést právě a jedině ona, nebo je-li výchova dítěte i v oblasti
čtenářství zaměřena převážně na získávání fakt a hromadění informací, bude kniha
ze života dítěte velmi brzy zcela vytlačena.
Literatura pro děti a komerce
Listopad 1989 přinesl výrazné změny také v oblasti dětské literatury.
Především v první polovině devadesátých let se prosazuje výrazná tendence k literárním
návratům. Zdeformovaný obraz české dětské literatury se snaží narovnat jak
nakladatelství renomovaná, tak řada nových vydavatelů – už zde se bohužel začínají
prosazovat komerční zřetele. Své místo na knižním trhu i u čtenářů si tak hledají
texty autorů v období totality proskribovaných, a to v reedicích, vydáních těch děl
našich autorů, která dosud mohla vyjít jen v zahraničí, i novinek dříve zakazovaných
spisovatelů.
Na trhu výrazně přibývá rovněž překladů ze západních literatur, zvláště z angličtiny.
Vedle výrazně komerčně motivovaných (nejednou doslova ubíjejících domácí
produkci) vstupují do kontextu české literatury pro mládež mnohá pozoruhodná
překladová díla. V případě těch, jejichž vydání si muselo počkat na devadesátá léta
z důvodů politických (např. Bratři Lví srdce Astrid Lindgrenové), můžeme i zde mluvit
o jistém druhu literárních návratů.
Od počátku devadesátých let se však začínají projevovat i negativní tendence ve
vývoji českého knižního trhu, které pak zákonitě ovlivňují též vydávání dětských knih.
Za hlavní lze považovat komercionalizaci trhu. Zájmům trhu (tedy zdaleka ne vždy
kvalifikovaných a kvalitních distributorů a knihkupců) se přitom nepodřizují pouze
vysloveně komerční nakladatelství (v oblasti dětské literatury např. některá zaměřená
na vydávání dívčích románků). Přinejmenším přihlížet k nim jsou nuceni rovněž
nakladatelé zodpovědní a kvalitní. Jestliže se tedy zvláště poslední desetiletí jeví z hlediska
původní české tvorby pro děti jako víceméně krizové, lze to vysvětlit i situací na
našem knižním trhu. Novinky české dětské beletrie, nemluvě vůbec o méně známých
či debutujících autorech, jsou – také vzhledem k téměř nulové reklamě – většinou
mnohem hůře prodejné než tzv. „ověřené tituly“ české i světové literatury pro děti.
Převažující část na českém trhu dětských knih pak tvoří překlady, přitom nejkvalitnější
překladová díla, která po roce 1989 poprvé vyšla v češtině, často zůstala nepovšimnuta
širší veřejností, naprosto ve stínu čistě komerčních, kýčovitých digestů (výběrů)
apod. – a pochopitelně také bestsellerů, provázených až agresivní reklamou.
Orientace na knižním trhu je zároveň stále obtížnější i pro specialisty na dětskou
literaturu. Určitým vodítkem tu mohou být například literární ceny jako Zlatá stuha
(je organizována každoročně, zejména českou sekcí IBBY a Obcí spisovatelů, a knihy
jsou oceňovány v několika kategoriích), případně Magnesia litera – nebo Časopis pro
teorii a kritiku dětské literatury Ladění (čtyřikrát do roka jej vydává Ústav literatury
pro mládež Pedagogické fakulty MU). Připomenout v tomto kontextu můžeme rovněž
Mezinárodní veletrh dětské knihy v Liberci, který se v roce 2007 koná už popáté.
LITERATURA PRO DĚTI A MLÁDEŽ NA PŘELOMU TISÍCILETÍ40
Reklama a literatura pro děti
Jak již bylo výše řečeno, významné postavení získala postupně po roce 1989 reklama.
Nepřehlednost knižního trhu, rozsáhlost knižní produkce, téměř naprostá absence
literárních kritik či recenzí v denním tisku nebo jiných než speciálních a odborných
periodicích její význam jen potvrzuje.
Jistým fenoménem se přitom stal typ propagace vybraných literárních bestsellerů,
které se dočkaly atraktivního filmového zpracování. Zatímco spojení filmu a knihy
a jeho využití v reklamě můžeme už považovat za do jisté míry tradiční, jako novum
posledního desetiletí se, alespoň u nás, jeví využití zfilmovaného literárního
díla pro další komerční účely. Nejde přitom pouze o samostatné vydávání filmové
hudby, či nejrůznějších, na oblibě filmu parazitujících „dílek“ (o vzniku filmu apod.).
Jde o mnohem širší využití popularity původních textů: výrobu tematických hraček,
upomínkových předmětů, předmětů denní potřeby nebo dokonce potravin. Tato
reklama bývá velmi často zaměřena cíleně na děti a mládež. Tak tomu u nás bylo a je
třeba v případě cyklu knih (a filmů) o Harrym Potterovi od J. K. Rowlingové, Letopisů
Narnie C. S. Lewise nebo Pána Prstenů J. R. R. Tolkiena.
V případě této agresivní a zhusta nevkusné reklamy často u intelektuální části
naší populace dochází k paradoxnímu jevu: reklama působí jako antireklama. V této
souvislosti je proto třeba zdůraznit, že kvalita výchozího literárního textu nemá s jeho
komerčním využitím mnoho společného, jinými slovy: že takto propagována mohou
být díla zcela braková, vedle nich určitou úroveň zachovávající díla čistě zábavná
(Harry Potter), ale také díla literárně velmi hodnotná (C. S. Lewis, J. R. R. Tolkien).
Stále podstatnější se tedy jeví schopnost samostatného hodnocení literárního díla,
ať už je stihl osud bestselleru, nebo zůstalo na okraji komerčního zájmu.
Fantasy a její obliba u dětského čtenáře
Nejvýraznějšími bestsellery mezi knížkami pro děti v posledních letech jsou prózy
zařazované do žánru fantasy. Fantasy (odhlédneme-li od ojedinělých děl) vstoupila
do českého literárního kontextu v podstatě až po roce 1989, se značným zpožděním
oproti literatuře světové, a rychle si získala značnou čtenářskou oblibu.
Je jedním ze základních žánrů literární fantastiky, podobně jako pohádka je to
žánr poměrně obtížně definovatelný a typově rozrůzněný. Hojně čerpá z nejrůznějších
mytologií, historie, lidové slovesnosti, zvláště pohádek, apod. Hraničit ovšem
může i s literaturou science-fiction (která se od ní liší především vysvětlením podstaty
fantastických jevů), hororem aj.
Je však nutné zdůraznit, že fantasy, ačkoli tak někdy bývá chápána, není primárně
žánrem dětské literatury. Naopak: Pohlédneme-li blíže na knižní produkci,
českou i světovou, textů určených intencionálně dětem zde mnoho nenajdeme (ani
Tolkienův Pán Prstenů pro děti napsán nebyl a jde rozhodně o text v mnoha ohledech
obtížně srozumitelný čtenářům mladším patnácti let). Zato značná část fantasy
produkce je pro dětského a mladého čtenáře z různých důvodů vysloveně nevhodná
(odhlédneme-li od nízké umělecké kvality řady děl, jde tu hlavně o přemíru sexu
a násilí v některých žánrových typech fantasy).
Fantasy se však jeví – jak v literatuře pro mládež, tak v literatuře pro dospělé
– jako žánr skutečně nosný. Snaha o její kultivaci a kritickou recepci je proto opravdu
důležitá.
Nejlepší díla tohoto žánru (a zde snad můžeme hledat kořeny jeho přitažlivosti)
totiž mohou uspokojit mladé čtenáře nejen z hlediska touhy po zábavě, odpočinku
a přitažlivém příběhu. Nabízejí možnost zamyšlení nad základními otázkami života,
dobra a zla, podstatou lidské existence.
A také prostor pro fantazii. A ta není pro rozvoj lidské osobnosti důležitá pouze na
jeho počátku – zůstává trvalou hodnotou.
LITERATURA PRO DĚTI A MLÁDEŽ NA PŘELOMU TISÍCILETÍ 41
Doporučená literatura
Kovalčík, Zdeněk – Urbanová, Svatava: Minimum z literatury pro děti a mládež.
Scholarforum, Ostrava 1996
Šubrtová, Milena: Kapitoly za světové literatury pro mládež I. CERM, Brno 1998
Šubrtová, Milena.: Kapitoly za světové literatury pro mládež II. CERM, Brno 1998
Toman, Jaroslav: Současná česká literatura pro děti a mládež. CERM, Brno 2000
Toman, Jaroslav: Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. Jihočeská univerzita
– Pedagogická fakulta, České Budějovice 1992
Urbanová, Svatava: Historický vývoj žánrů literatury pro mládež – antologie.
Žánry, osobnosti, díla. Ostravská univerzita – Pedagogická fakulta, Ostrava 19982
Urbanová, Svatava: Meandry a metamorfózy dětské literatury.Votobia,
Olomouc 2003
Urbanová, Svatava: Sedm klíčů k otevření literatury pro děti a mládež 90. let
20. století. Votobia, Olomouc 2004
LITERATURA PRO DĚTI A MLÁDEŽ NA PŘELOMU TISÍCILETÍ42
Ukázky textů
Ivan Blatný
Večer
(Mezi významné literární návraty můžeme počítat také návrat sbírky dětských veršů
Ivana Blatného Jedna, dvě, tři, čtyři, pět. Vydání těsně před únorem 1948 ji odsoudilo
téměř k zapomenutí. K dětským čtenářům se tak dostala znova až po padesáti letech.)
Obruče letí s drnkotem,
je večer, kdesi za plotem
si hrají uličníci.
Je večer, jeden kamarád
odešel domů, půjde spat,
za chvíli půjdou všici.
Je ticho, zurčí vodovod,
tma padá na ten starý plot
a na ostatní ploty,
vlak na nádraží zapíská
na rumiště a smetiska,
kde dřímou staré boty.
(Ivan Blatný: Jedna, dvě, tři, čtyři, pět. Akcent, Třebíč 1997, s. 30.)
Václav Renč
Perníková chaloupka
(V letech devadesátých se k dětem vracejí také díla katolických spisovatelů. Ježíškova
košilka Jana Zahradníčka /knižně poprvé 1951, údaj v knize antedatován na 1947/
a Perníková chaloupka Václava Renče /knižně poprvé 1944/ jsou záhy zařazeny do
Zlatého fondu české literatury pro děti a mládež.)
Už v lese zrají ostružiny,
už dozrály a opadaly,
už zčervenaly jeřabiny
a z kolouchů se srnci stali.
Haraší podzim temným lesem,
dětem je chladno i v té kleci.
A zetlel podzim, zima jde sem.
A baba zatopila v peci.
LITERATURA PRO DĚTI A MLÁDEŽ NA PŘELOMU TISÍCILETÍ 43
„Děťátka, to se ohřejete,“
zub jedovatý baba cení.
„Děťátka, to se pomějete,
dnes bude u nás posvícení!“
Ta divná řeč, ten smích, ten hlas!
Po dětech rázem přeběh mráz.
(Václav Renč: Perníková chaloupka. Vyšehrad, Praha 1990, s. 30.)
Karel Šiktanc
Stříbrný a Ryšavec
(Výjimečný přínos českému pohádkářství představují umělé pohádky Karla Šiktance,
osobitě čerpající z lidové tradice. Vyšly v souborech Královské pohádky a O dobré
a o zlé moci. Mimořádná estetická úroveň těchto textů, psaných rytmizovanou prózou
oscilující často na samé hranici s volným veršem, zařazuje Šiktancovy pohádky
mezi nejlepší díla české literatury pro děti vůbec.)
Jsou místa na světě, kde jak by den co den byla jen neděle…
kde všecko v krajině čistotně prostřeno a v tiché rovnováze nebíčko i zem…
kde šeptem chodí voda
a šeptem ptačí křik…
takže kdo o nich, o těch místech, ví, jako by našel poklad: má kam utéci, když
chce být chvíli sám – ať s radostí či s žalem.
A nemyslete:
místa jsou to obyčejná. Pražádný přepych. Ani div…
třeba jen dlouhatánská louka – od kraje do kraje huňatý trávníček – a za ní modrý
les, vzpřímený, v pozoru, jak bys ho vystříhal z bledého obzoru… a ještě v poli
stoh… a ještě uprostřed v té husté zeleni tři statné javory, košaté, vysoké, skoro až
do nebe, v nichž vrže povětří a starodávné dřevo.
Verunka od tůně, opřená o prostřední kmen, sedí a dívá se nahoru do korun –
a všecko tohle ví: však je tu s ovcemi sedumkrát do týdne a zná tu každý list a každé
stébýlko a každé hlesnutí… takže jí do zpěvu, a proto zpívá si, že
„…přes knížecí pole,
křidýlka naruby,
lítli v bílém kole
dva černí holubi…“.
je světlé odpoledne… tři statné javory kývají hlavama – a tráva jako samet –
a zvonky ovečkám cinkají na krku.
(Karel Šiktanc: O dobré a o zlé moci. Albatros, Praha 2000, s. 33.)
LITERATURA PRO DĚTI A MLÁDEŽ NA PŘELOMU TISÍCILETÍ44
Pavel Čech
O zahradě
(Roku 2006 došla oprávněného zájmu literárních kritiků tvorba brněnského malíře
a grafika Pavla Čecha. Jeho autorská kniha O zahradě se dočkala nominace na Zlatou
stuhu za rok 2005 za svébytné navázání na dílo Jiřího Trnky.)
Babička Františkovi vyprávěla, že v zahradě je dům, ve kterém žil před mnoha
lety malíř. Dlouho maloval tutéž tvář, až jednoho dne našel plátno prázdné. – Dívka
z obrazu obživla a říká se, že se dodnes toulává zahradou.
Někteří lidé tvrdili, že někde v zahradě je vchod do tajné chodby. A František si
představoval tajemné labyrinty v podzemí.
Povídalo se, že v zahradě je studna tak hluboká, že kámen není slyšet dopadnout.
Vyprávělo se, že jeden cestovatel v zahradě zakopal úžasné poklady. Z jedné ze
svých mnoha expedic do arabských pouští se už nikdy nevrátil.
Říkalo se, že straka, která loupí po celém městě lesklé a třpytivé věci, má hnízdo
právě v zahradě.
V zahradním domku prý bydlel starý hodinář, který sestrojil hodiny zastavující
čas. A Františkův kamarád Jirka přísahal, že v zahradě každé hodiny přestanou tikat,
a když nad městem sněží, za zdmi zahrady zrají jablka.
(Pavel Čech: O zahradě. Brio, Praha 2005, s. 31-41.)
Iva Procházková
Únos domů
(Na jednom z čelných míst současné české literatury pro děti a mládež najdeme dílo
Ivy Procházkové, držitelky řady našich i zahraničních literárních cen. Domov, ztráta
a nalézání lidské vzájemnosti, opravdové rodiny, komunikace mezi blízkými, odlidštěnost
proti lidskosti, to jsou hlavní motivy, které se v prózách Ivy Procházkové vrací
v originálních obměnách.)
„Jak se cítíš v den svých dvanáctých narozenin?“ zeptala se teta, když líbací ceremonie
skončila.
„Jde to,“ odpověděl jsem. Přesně tak to bylo, Pane. Libor Ješín, sirotek vyrůstající
v rodině svého zámožného strýce, si neměl na co stěžovat. Zacházeli s ním slušně.
Posílali ho do dobré internátní školy. U příležitosti narozenin, Vánoc a jiných svátků
si ho nechali přivézt domů. Nikdy mu nedali pocítit, že ho nemají rádi. Nikdy mu
nedali pocítit opak. Nesměl mít psa, ale dovolili mu kocoura. Šlo to, Pane.
(Iva Procházková: Únos domů. Albatros, Praha 1998, s. 8-9.)
REDAKČNÍ POZNÁMKA 45
Redakční poznámka
Přítomné skriptum pro Univerzitu třetího věku Masarykovy univerzity vzniklo
prací členů Ústavu české literatury a knihovnictví se záměrem vyložit problematiku
vývoje české literatury a jeho literárněvědného zpracování, tedy postihnout současný
stav bádání a výhled možných dalších úkolů. Takto aktuálně je koncipován i výběr
sekundární literatury a antologie textů primární literatury, jež také přináší ukázky
významných edic. Posluchači se seznámí s ukázkami beletristických děl zpravidla
donedávna nebo dosud méně známých nebo neadekvátně vykládaných, která mají v
české literatuře významné, často prvořadé místo, a jsou atraktivní pro čtenáře podobně
jako pro badatele.
(jk)
POZNÁMKY46
Poznámky
POZNÁMKY 47
Poznámky
48
Česká literatura
Její vývoj a aktuální
otázky výkladu
PhDr. Hana Bočková, Dr.,
doc. PhDr. Jiří Kudrnáč, CSc.,
PhDr. Zbyněk Fišer, Ph.D.,
Mgr. Luisa Nováková, Ph.D.
Vydala Masarykova univerzita v roce 2006
1. vydání, 2006
Náklad 150 výtisků
Editor Jiří Kudrnáč
Grafická úprava EXACTDESIGN
Tisk PRINTECO, s.r.o., Hněvkovského 77, Brno
Skripta byla vytvořena v rámci rozvojového projektu MŠMT „Modernizace
infrastruktury a rozšíření programů Univerzity třetího věku na Masarykově
univerzitě“, evidovaného pod číslem 4/6.
MASARYKOVA UNIVERZITA, UNIVERZITA TŘETÍHO VĚKU, 2006
www.muni.cz