Literatury českého středověku a raného novověku... Mediální a náboženský kontext Co se dozvím: * Co přineslo nové médium – knihtisk. * Jaký dosah na literární dění v českých zemích měly náboženské spory. * Co znamenají pojmy reformace/protireformace/rekatolizace. * Jak rozumět pojmům renesance a humanismus. Jedním z mezníků mezi středověkem a novověkem je zdokonalení a rozšíření knihtisku. S knihtiskem se spojuje představa zrodu „modernosti“, „moderního světa“. Vedle toho se v poslední době – v souvislosti s nástupem digitálních médií, odlišných od světa tištěných médií – mluví o nynějším novém předělu, o začátku nové kultury, ne-li přímo nové epochy. K podobnému mediálnímu předělu došlo právě ve 2. pol. 15. stol. a na přelomu 15. a 16. stol. Knihtisk přinesl zásadní proměnu. Kniha postupně přestala být artefaktem dostupným jen malé hrstce lidí (vzdělancům, resp. kléru, a šlechtě), komunikátem zacíleným na konkrétního adresáta. Tiskaři byli v první řadě podnikatelé, nikoli literární mecenáši a jejich produkce zpravidla odrážela obchodní zájmy a připravenost obyvatelstva na nové medium, které také proměnilo způsob vnímání textu. Knihtisk umožnil (oproti rukopisnému šíření knihy): * plošný oběh jednoho textu, * relativně rychlou výrobu desítek až stovek více méně totožných exemplářů textu, * znásobení dosahu takového textu. První tiskárny, které se rychle rozšiřují po celé Evropě brzy po polovině 15. stol., byly něco jako dnešní start-upy. (Podrobněji ke knihtisku viz exkurz „Knihtisk. Stručný výklad“.) Knihtisk poznenáhlu přinesl na rozdíl od rukopisné knihy také několik změn spojených s podobou či strukturou knihy: titulní strany tisků podávají nově informace o autorovi či tiskaři; vzniká nový vztah autor – nakladatel (první soudní proces mezi autorem a jeho nakladatelem se datuje do r. 1500!). Mění se struktura knihy a postupně přechází do té podoby, jak knihu – zhruba – známe dnes, kdy je například rejstřík uspořádán abecedně (nikoli tematicky) a odkazuje se v něm na strany knihy (nikoli na čísla kapitol, jako tomu bylo často dřív). Knihtisk také v průběhu 16. stol. napomohl Martinu Lutherovi v šíření jeho myšlenek (nejprve v německojazyčných oblastech Evropy) a přispěl tak ke zrodu nových křesťanských církví. Křesťanská církev měla ve starověku dvě mocenská centra: metropole Řím a Konstantinopol (šlo o centra dvou říší spojených s počátky křesťanství – Řím byl hlavním městem Říše západořímské a Konstantinopol Východořímské /Byzantské/ říše). Západní a východní křesťanství se postupně navzájem odcizovalo, což bylo umocněno jak rozdílným jazykem, a tudíž i zřetelnou jazykovou bariérou mezi latinou (Západ) a řečtinou (Východ, tj. Byzanc), tak i kulturními odlišnostmi. Rivalita mezi oběma centry křesťanství narůstala. PŘIPOMEŇME SI: S východní (byzantskou) tradicí u nás souvisí literatura a kultura staroslověnská a církevněslovanská (obě se na našem území uplatnily jen epizodicky). V roce 1054 pak došlo v křesťanské církvi k velkému schizmatu (= rozštěpení) mezi západní a východní církví. Konstantinopolský patriarcha (hlava východní církve) exkomunikoval (= vyloučil z církve) římského biskupa (hlavu západní církve) a ten na to odpověděl stejným krokem. Důležitý zvrat, tentokrát ve vývoji západní, římské církve, přinesla počáteční desetiletí 16. století. Těm předcházelo pět staletí vrcholného a pozdního středověku, kdy církev dosáhla nejvyšších stupňů moci, ale současně vykazovala nejvyšší známky bohatství, korupčnosti a vzdálení se ideám osobnosti, od níž odvozovala svoji existenci: Ježíše Krista. Uvnitř západní církve proto vznikla řada alternativních hnutí, která usilovala o reformu církve, její obnovu v původní, nezkažené podobě. Klíčové bylo vystoupení Jana Husa v Čechách na počátku 15. století (upáleného v roce 1415), a především o sto let později na počátku 16. století Martina Luthera v Německu, který nepřímo zapříčinil vznik církevního společenství nezávislého na Římu, tedy nepodléhajícího papeži jakožto hlavě západní církve. Tato reformační církev se pak od poloviny 16. stol. dále štěpila na různé odnože – úhrnem mluvíme o reformačních či protestantských společenstvích, resp. o evangelické církvi. V dějinném vývoji křesťanské církve se tedy vytvořily tři hlavní proudy křesťanství: • východní (pravoslavný, ortodoxní), • protestantský (evangelický, reformační, luterský), • katolický (pod centrálním vedením římského biskupa – papeže). Patnácté století, kdy vrcholí snahy o reformu církve (viz Jan Hus a jeho stoupenci), je u nás do velké míry obdobím náboženských bojů a sporů (vzpomeňte na husitství v 1. pol. 15. stol.). Ve 2. pol. 15. stol. pak v Čechách koexistují oficiálně dvě křesťanské církve, menšinová katolická a většinová utrakvistická, obě s vlastní vnitřní správou (organizací). Počátkem roku 1485 byl mezi katolíky a utrakvisty sjednán náboženský mír, který měl minimalizovat stále se vynořující konflikty zejména mezi radikálními utrakvisty a katolíky. Zcela nelegitimní postavení měly nejrůznější sekty i zvláštní odnož české reformace, tzv. Jednota bratrská, která právě na přelomu 15. a 16. století prodělávala výrazný vnitřní přerod a přestávala se tolik uzavírat okolnímu světu i širšímu vzdělání;^^[1] počet členů Jednoty stoupal, velká část z nich přešla z venkova do měst.[2] Jako důsledek husitských válek a národnostních tenzí ubylo v 15. stol. u nás německého obyvatelstva; většina území Čech včetně Prahy byla etnicky a jazykově česká. Latina do jisté míry ztratila své postavení v oblasti administrativy i literární tvorby, zůstala však jazykem vyššího vzdělání; čeština se uplatnila i v psané formě v širokém žánrovém a funkčním spektru. Pouze v těch oblastech Čech, kde žilo převážně německé obyvatelstvo (tj. při dnešních hranicích s Polskem, Německem a Rakouskem), dominuje nebo češtině konkuruje němčina. U části obyvatel pak předpokládáme nebo máme doložen německo-český bilingvismus, u menší části vzdělanců pak latinsko-německo-český trilingvismus, který však měl převážně recepční podobu – nevíme o autorech, kteří by psali ve všech třech jazycích.^ Koncem 15. stol se u nás zřetelně ozývají první ohlasy humanismu. (Podrobněji v přednášce č. 4.) Humanismus a renesance v českých zemích nabyly specifického charakteru, protože se uplatňovaly v prostředí, kde byla živá tradice husitství a kde působily vlivy reformace. Spor o podobu církve, který probíhal mezi katolickou a protestantskou stranou, nesměřoval jen k náboženským otázkám, ale dotýkal se i morálních hodnot a uspořádání společnosti. V literární tvorbě přispěla reformace v našem prostředí k trvalému rozvíjení tvorby duchovních písní, pro vlastní věroučné spory však byly příznačné spisy agitační, polemické a satirické, které vznikaly jak na straně protestantů, tak i katolíků. Husitství vedle odkazu morálního patosu, věroučné autenticity a vojenského věhlasu zanechalo i vnucený odkaz izolacionismu a nedůvěry vůči vývojovým tendencím za hranicemi Čech (diplomatické úsilí Jiřího z Poděbrad zařadit země Koruny české do evropského povědomí bylo jen krátkou epizodou). V průběhu 15. stol. např. velmi upadla úroveň pražské univerzity a zájemci o kvalitní vzdělání odcházeli studovat na zahraniční univerzity (nejčastěji italské nebo německé). Označení renesance se užívá jako nadřazeného pojmu – označuje se tak buď celá dějinná epocha, nebo umělecký či celkově životní sloh (tedy způsob myšlení; kulturní, hospodářské, politické a duchovní tendence). Tradičně se užívá pojmu renesance pro italskou kulturu 14.–16. století. Lze ovšem o renesanci uvažovat i mimo italské prostředí? Mimo Itálii se renesance tak komplexně neuplatnila, přesto jsou její projevy v umělecké tvorbě evidentní v 16. století i v ostatních západo- a středoevropských zemích. Renesance vyšla z negujícího vztahu vůči středověku (vzpomeňme si, že pojem středověk začínají užívat právě italští renesanční učenci ve 2. pol. 15. století, aby pojmenovali období mezi koncem antiky a vlastní dobou – středověk, střední věk se svojí barbarskou podobou, včetně neklasické, dekadentní latiny). Renesance nezaútočila na systém církevní organizace (jako to dělala reformace), ale zaútočila emancipací lidské osobnosti a silou jejího ducha na zkostnatělost a pokrytectví církevního myšlení a konání. Renesanci byla vzdálena sociální kritika, ta je spojena s reformací. Humanismus je pak dílčím celkem renesance: chápe se jako proud především literárně-vědecký a ideový, který sice vyšel z Itálie, byl však postupně modifikován a obohacen v ostatních evropských zemích podle potřeb domácího socio-kulturního a ideologického vývoje (viz předchozí odstavec). Lze říct, že humanismus je vnitřní vývojovou linií renesance: směřuje k rozvoji umění i vědeckého poznání, vytváří nové pojetí hodnot; jako literární směr se vrací k myšlenkovému odkazu antiky, usiluje o obrodu slovesné tvorby návratem k antickým vzorům (řeckým, ale hlavně latinským autorům). Z počátku klade důraz na obnovu stylu latiny, na její přiblížení se latině klasické. Antiku však neobjevil pro novověkou kulturu a literaturu až humanismus, zájem o starověkou kulturu Řecka a Říma existoval i ve středověku, měl však jiný charakter a lišil se intenzitou. Ve středověku bylo studium antických děl prostředkem k lepšímu a hlubšímu pochopení bible, a s tím souvisel také omezený výběr antických děl fungujících ve středověkém kulturním kontextu a jejich specifická interpretace. Humanismus představuje nový způsob osvojení si kulturního odkazu antiky: chápe antickou tradici jako více méně rovnoprávnou biblické. Humanisté se drželi věrně antické metriky, rétoriky, motiviky apod. Z toho plyne, že pro humanistickou literaturu je příznačný určitý formalismus – umělecká praxe se řídí (antickou) teorií, jejími estetickými představami o harmonii a jednotě uměleckého díla. POZOR: Vedle tohoto užšího historického pojetí humanismu užíváme pojmu humanismus i v širším významu – jako souhrn postojů či snah, jejichž jádrem je podpora důstojnosti člověka a respekt k němu jakožto svébytné duchovní a tělesné bytosti. Kořeny tohoto pojetí jsou už v antické a renesanční kultuře, ale později jsou výrazně ovlivněny osvícenskými ideami. Jako renesanci označujeme široký kulturní proud a proces a také životní styl, který se od konce 14. století šířil nejprve Itálií a od konce 15. století také dalšími evropskými zeměmi; spojujeme si jej s obratem k člověku a pozemským hodnotám, založeným na empirii a důvěře v poznatelnost světa. Humanismus jako ideový proud se orientuje na mezinárodní obec učenců; usiluje o filologický a filozofický výzkum antiky, o snahu setkat se nezprostředkovaně s řeckými a římskými prameny, tj. s autentickými antickými texty, které představují ideový, jazykový i formální vzor. ________________________________ [1] O století později z jejích řad vzejde jeden z významných intelektuálů evropského novověku Jan Amos Komenský (Comenius). [2] S působením Jednoty je později spjat i jeden z nejvýznamnějších českých biblických překladů, tzv. Bible kralická.