Arnošt Procházka: Konec pohádky
A les opět zpustnul.
Princeznu zlatou zase vězní v černém hradě trojhlavý drak
a chrlí žár a síry v třesoucí se děsem kraj.
Je mrtvo kol.
Smutno je ňadro mé
a smutna duše má.
Na volných vlnách neúkojných tužeb se chvěje,
ve stojatých vodách pohřebných slz se utápí.
Je mrtvo kol.
A les opět zpustnul.
Kvílící zvuk táhne se zněmlou houští,
výr těžkým tepotem křídel tiš hluchou brázdí.....
teď v stínech blesklo ustrašené oko
a laň prchá,
bílá laň.
Má duše se modlí.
Nebo choří starci jdou ve vyhnanství hlubokými závějemi a hlad je vede.
Vojíni klekají před bitvou pod žehnajícím objetí kněze.
A les opět zpustnul.
Oplzle hnusné tance vede šerednost nečistých čarodejnic nad ohni smrdutých kouřů
a z dáli ozývá se nářek stád hnaných na porážku,
ryk matek, jimž berou mláď.
Hadi!
Duše má rozervána řítí se v skon.
Tupí barbaři vtrhli do obětnic nedotknutých,
hruborucí, zprznili cudnost květův a poplvali bílou něhu světic.
Servány jsou úběly svatebních rouch čistých nevěst,
vůně myrt nevinnosti do prachu stékají,
panenství mystické krvácí ve chlípných rictech masa.
A les opět zpustnul.
Nádhery královských jasů rozváty.
Šero mlžné a sychravé zaplavuje rozdupanou zemi.
Šero mlžné a sychravé pláče s dalekých nebes.
Šero mlžné a sychravé plně sytí třísnivým kalem duši mou.
A les opět zpustnul.
(Prostibolo duše, 1895)
Karel Hlaváček: Hrál kdosi na hoboj
Hrál kdosi na hoboj, a hrál již kolik dní
hrál vždycky navečer touž píseň mollovou
a ani nerozžal si oheň pobřežní,
neb všecky ohně, prý, tu zhasnou, uplovou.
Hrál dlouze na hoboj, v tmách na pobřeží, v tmách,
na plochém pobřeží, kde nikdo nepřistál:
hrál pro svou Lhostejnost, či hrál spíš pro svůj Strach?
byl tichý Pastevec, či vyděděný Král?
Hrál smutně na hoboj. Vzduch zhluboka se chvěl
pod písní váhavou a jemnou, mollovou...
A od vod teskně zpět mu hoboj vlhkem zněl:
Jsou ohně marny, jsou, vždy zhasnou, uplovou.
(1898?)
O. Březina: Snad potom…
Tu hudbu mi nalej v akkordů křišťálnou číš,
kde z tonů zvětralých jisker se zdvihá mámivá tíž
jak výpar z nejhlubších sklepení duše, kde v stínech
zrá výčitek oheň ve vzpomínek kvasících vínech.
Na úpatí pohoří Smrti, kde v ledovců závratný spád
se smývá Věčnosti příval, chci umdlený spát,
a illusi dní, klam krve a šero vlastního žití,
jak dusivý sen, jenž na prsa kleká, chci sníti.
A probuzen lítostí duší svou povstat za tisíce jar
pod sestárlým sluncem až blankytu vyhasne žár,
a k vychladlé zemi jak uhelný milíř, setlelý v kouři,
se zřítí udušen život pod nánosem věků a bouří.
Snad potom, v žal posledních soumraků, vzpomenu zpět
na světla vyhaslých lilií a západů krvavý květ,
na hudbu pěnících vod, jak v ztlumeném zachvění citer
v ruch růžových slavností zvonila za vyhaslých jiter,
a v zeleních niv na zářivé průvody slunečních dní,
jak v triumfech táhly, v jásotu barev a v šelestu žní
pod rozpjaté stany čekajících nocí, z nichž lila se jednou
na hlavy dávných národů vůně. A procitlé zvednou
se písně bývalých tužeb, pohledů doznělý smích
a rozkoší žár, jimž dýchal těl vonný a chvící se sníh
a z dýmu vyhaslých věků a ve tmy zapadlých vodopádech
snad s lítostí ucítím vlastního života teplo a vůni a zádech.
(Tajemné dálky, 1895)