presvedčení musí být také oprávnené. To by samozřejmě znamenalo, že Sára neví, protože Sářino přesvědčení není oprávněné.
Ale podmínka, že pokud má být přesvědčení považováno za vědění, musí být oprávněné, nám způsobí jinou potíž - problém regrese opravňování. Tato podmínka vylučuje možnost, že máme vůbec nějaké vědění.
A tak stojíme před rébusem. Na jedné strane se potřebujeme zbavit problému regrese opravňování, ale zdá se, že toho lze dosáhnout pouze odmítnutím podmínky, že přesvědčení musí být oprávněné, pokud má být považováno za vědění. Pokud však odmítneme tuto podmínku, dostáváme se do problému, který vzniká v případě vědmy Sáry - že za vědění lze považovat i zcela iracionální přesvědčení.
Jinými slovy, táhne nás to dvěma odlišnými směry. Na jedné straně se zdá, že vědění musí být podmíněno oprávněností, na druhé straně se zdá, že nemůže.
Jak lze tento rébus vyřešit? Třeba na to přijdete sami.
SOUVISEJÍCÍ KAPITOLY:
V této kapitole jsme se v podstatě snažili uvést to, co filozofové nazývají nutnými a postačujícími podmínkami věděni. Vysvětlení toho, co jsou „nutné a postačující podmínky" a další příklad toho, jak seje filozofové snaží zajišťovat, najdete v 9. kapitole, Aleje to umění?
DALŠÍ ČETBA:
—■ —........ —■-----,r
Chris Horner, Em rys Westacott, Thinkingthrough Philosophy{Czmbňdge University Press, Cambridge 2000), 2. kapitola.
20.
PODOBÁ SE MORÁLKA BRÝLÍM?
STUPEŇ NÁROČNOSTI FILOZOFICKÉ GYMNASTIKY
ROZCVIČKA STŘEDNÍ ZÁTĚŽ NÁROČNĚJŠÍCVIČENÍ
Jisté věci - jednání lidí - mají pro nás morální hodnotu, považujeme je za správné nebo nesprávné. Podle mnohých filozofů však tato hodnota není tomuto jednání vlastní. Spíše je zakořeněna v naší zkušenosti, v tom, jak citově reagujeme na to, co pozorujeme. Jako bychom pozorovali svět skrze jakési brýle morálky: hodnotu, o níž se domníváme, zeje objektivně součástí světa „tam venku",, ve skutečnosti dané situaci dodávají citové brýle, kterými situaci pozorujeme. Pokud bychom mohli tyto brýle sejmout, zjistili bychom, že svět „sám o sobě" ve skutečnosti žádné hodnoty nemá.
Nazývám to brýlový model morálky. Některou z jeho verzí vyznávalo mnoho filozofů, z nich snad nejprosluleji David Hume (1711-1776). jiní jsou však ostře proti; jsou přesvědčeni, že nesprávnost řekneme aktu krádeže je objektivní vlastnost tohoto aktu, vlastnost, která je s takovýmito akty spojena tak jako tak, ať j e vás názor na krádež jakýkoli. Která z obou těchto teorií morálky, pokud vůbec nějaká, je správná?
'V 2);
256
2S7
Jak rozeznáme nesprávnost?
Podívejme se blíže na názor, že morální hodnota je objektivní, že existuje „tam venku" nezávisle na nás. Tento názor je známý jako mordlnírealismus. Jak zjistíme, morální realismus s sebou nese jeden známý problém: znemožňuje vědění o tom, co je správné a co nesprávné. Je tomu tak proto, že není schopen vysvětlit, jak tyto morální vlastnosti rozeznáváme. Vysvětluje nám to následující příběh.
Jednoho rána, když Dobromila venku věší prádlo, přistane u ní na zahradě mimozemská vesmírná loď. Posádka z jiné planety jí nabídne, aby se s nimi proletěla nad městem, Dobromila jejich nabídku přijme a brzy už se vznáší nad střechami. Mimozemšťané učiní loď neviditelnou, aby je nikdo v ulicích pod nimi neviděl.
Potom, když prolétají nízko nad jednou tmavou uličkou, zahlédne Dobromila mladíka, který se pokouší ukrást peněženku nějaké ženě. Upozorní na to mimozemšťany, „Podívejte!" řekne. „Měli bychom té ženě pomoct. To, co ten mladík dělá, je nesprávné!"
Mimozemšťané jsou zmateni.
„Nesprávné? Ty vaše pozemské řeči o tom, že je něco nesprávné, jsou pro nás naprosto nepochopitelné. Vašemu jazyku většinou rozumíme, ale nesprávnost, to je vlastnost, která pro nás zůstává záhadou. Nemůžeme přijít na to,, co znamená. Chceme poznat celkové pojetí vesmíru. Nechceme nic opominout. Prosím, vysvětli nám, co je to nesprávnost."
Dobromila je zaražená. Ukáže z okna a řekne: „Copak nevidíte, že to, co ten mladík dělaje nesprávné?"
Mimozemšťané hledí soustředěné z okna a potom se opět otočí k Dobromile.
„Ne, nevidíme. Vlastně nám to, co říkáš, že je možné ,vidět nesprávnosť,
258
připadá velmi zvláštní. Máme pět smyslů, stejně jako vy - zrak, sluch, čich, chuť a hmat ale tu vlastnost, kterou nazýváš nesprávnost, nejsme schopni rozeznat. Kde je? Kterým z vašich pěti smyslů ji rozeznáváte? A říkáš, že ji vidíš?"
Dobromila začíná chápat, proč jsou mimozemšťané tak zmatení. Koneckonců, našich pět lidských smyslů je naším jediným oknem do svéta kolem nás. A pokud je nesprávnost objektivní vlastnost -pokud je součástí světa „tam venku"   jak se o ní dozvídáme? Jak rozeznáváme nesprávnost?
Dobromila má pocit, že přišla na to, v čem to nedorozumění spočívá,
Jak usoudit, že je něco nesprávné
„Aha, už je mi jasné, v čem je ten problém" řekne Dobromila. „Nesprávnost není vlastnost, kterou můžete pozorovat přímo, jako řekněme kulovitost. To ale neznamená, že je těžké zjistit její existenci. Koneckonců, to samé platí o magnetismu, ne? Nemůžeme ho vidět, slyšet, ochutnat, nahmatat ani cítit, nebo ano?" „To je pravda."
„A přece víme, že magnetismus tam venku existuje. Protože oprávněně odvozujeme existenci magnetismu z toho, co můžeme pozorovat přímo: například z jeho účinku na kovové piliny."
Zdá se, že mimozemšťané začínají chápat. „Takže vy odvozujete nesprávnost krádeže z těch rysů krádeže, které můžete pozorovat?"
„Přesně."
Co je a co by mělo/ nemělo být
K Dobromílině překvapení jsou však mimozemšťané stále zmateni, „To jsi na omylu. Takto nelze oprávněně odvozovat." „Proč ne?" zeptá se Dobromila,
„Říct, že něco je nesprávné, přece znamená, že bychom to neměli dělat, nebo ne?
Dobromila souhlasně kývne.
259
„A skutečnosti týkající se toho, co bychom měli nebo neměli dělat, se zcela liší od skutečností týkajících se toho, co je."
Dobromila je zmatená. „Tomu nerozumím."
„Přece říct, že něco by nemělo být, není totéž jako říct, že něco/e. Říct, že tento mladík by neměl krást tu peněženku, ještě není totéž jako říct, že ji krade nebo nekrade, ne?"
Dobromila je nucená souhlasit. i
„A naopak, říctj že něco je, není totéž jako říct, že by to mělo .! nebo nemělo být." '}
Tím sí Dobromila není tak jistá. „Ale co třeba taková skutečnost, ■! že krást způsobuje utrpení a činí lidi nešťastnými? Neposkytuje -nim bezprostředně racionální důvod, abychom nekradli?" ■]
Mimozemšťané zavrtí svými zelenými hlavičkami. „Ne, nepo- IP skytuje. Podívej, dejme tomu, že některým lidem dělá radost pů- I sobit utrpení a kradou, aby jiné činili nešťastnými. Ve skutečnosti 1 si tedy myslí, že by to milí dělat. Nemá tedy smysl takovým lidem Mj argumentovat tím, že krást způsobuje utrpení a neštěstí, protože 'I v tom s tebou budou nadšeně souhlasit. Pouze se neshodnete v tom, I jestli by měli krást, či ne." ;|f „To je pravda.""
Mimozemšťané argumentují dále. „A na takovémto názoru ca- ; | kovýchto bezohledných lidí přece není ani vzdáleně nic imdonál- ' í
níbo. Můžeš to považovat za nemorální. Ale nemůžeš prostřednic- I tvím skutečností týkajících se toho, ,co je', poukázat na nic, co by j podpořilo tvé tvrzení, že utrpení by se působit nemělo, oproti tvr-        ' ■ zení těchto lidí, že by se působit mělo. Prostým poukázáním na , skutečnosti týkající se toho, co je, nemůžeš uvést žádný argument pro tvrzení, že ty máš pravdu a oni se mýlí." „Hm. Možná ne."
„Potom ale nemůžeš z popisu toho, co je, racionálně odvozovat, 1 co by mělo nebo nemělo být," „Proč ne?'ť
„Pozorování odhaluje pouze skutečnosti týkající se toho, co je.        v > Odhaluje pouze to, co se děje. Nemůžeš přímo pozorovat skutečnosti týkající se toho, co by mělo být. Už jsi připustila, že nesprávnost aktu krádeže není sama o sobě přímo pozorovatelná. Ale právě
jsme si ukázali, že nesprávnost krádeže nelze z pozorovatelných skutečností týkajících se toho, co je, ani oprávněně odvodit."
„Asi máte pravdu. Ze skutečností týkajících se toho, co je, bych odvozovala skutečnosti týkající se toho, co by mělo být. A to zákonitě nelze."
„Přesně tak."
Záhada
Mimozemšťané nyní shrnou své rozpaky nad touto vlastností -nesprávností -, o níž se Dobromila domnívá, že je tam venku, za sklem, takto: ,Jak potom ale rozeznáš existenci této podivné vlastnosti? Nemůžeš ji přímo vidět, cítit, dotknout se jí, ochutnat ani slyšet, ale nemůžeš ani odvodit její přítomnost z toho, co pozoruješ, jako můžeš odvodit třeba přítomnost magnetismu. A přece říkáš, že víš, že tam je?"
Mimozemšťané se podívají z okna a zvednou obočí. „Tak jak vy, pozemšťané, tuto .nesprávnosť rozeznáváte? Prosím, jestli tam skutečně je, ukaž nám ji."
Dobromila se poŠkrábe na hlavě a hledí upřeně na mladíka, který se stále snaží vytrhnout ženě peněženku. „Abych byla upřímná, nevím. Cítím, že určitě je tam venku. Cítím, že to, co ten mladík dělá, má určitě tu vlastnost, že je to nesprávné. Ale prostě nevím, jak tuto vlastnost rozeznat."
Zdá se, že mimozemšťané mají pravdu: nesprávnost neumíme přímo pozorovat, ale nejsme schopni ani oprávněně odvodit její přítomnost z toho, co pozorujeme. Proto pokud ona vlastnost, kterou mimozemšťané hledají, opravdu je „tam venku", za skleněným okýnkem, jak ji Dobromila rozezná?
Humeovo řešení
Proč nejsou mimozemšťané schopni nalézt vlastnost, kterou hledají, nám uspokojivě vysvětluje brýlový model, podle něhož morální hodnotu dodává dané situaci pozorovatel. Dobromila tím, že popisuje to, co dělá mladík za sklem jako „nesprávné", podle
260
261
brýlového modelu pouze popisuje či vyjadřuje, jak ona vnímá tOj co vidí. Mimozemšťané cedy hledají na špatném místě. Pokud chtějí nesprávnost najít, musí zkoumat samotnou Dobromilu. !
Přesně tentýž názor měl filozof z osmnáctého století David Hume {v podstatě patří tento argument, který nyní mimozemšťané Dobromile uvedli, právě Humeovi). Jak tvrdí Hume, hlavním problémem morálních realistů je vysvětlit, jak získáváme vědění o objektivních morálních vlastnostech. Kdyby morálka skutečně byla „tam venku", zřejmě bychom jt nebyli schopni poznat. Hume dochází j k závěru, že morální hodnota má původ v nás - v našich citech: 1
Vezměte si jakékoli jednání, považovanéza nemravné. Například vraždu. I
Zkoumejte ji ve všech jejích aspektech a uvidíte, zda dokážete objevit I
onu skutečnost či reálnou věc, kterou nazýváte nectností... Nikdyji ne- J
objevíte, dokud své úvahy nenamíříte do své hrudí, kde naleznete pocit I
nesouhlasu vůči tomuto jednání, který ve vás vzniká.* f
Podle Huma dodává „nectnost" dané situaci pozorovatel. íí
I
Moore a „intuice"
G. E. Moore (1873-1958) byl morálním realistou, který si uvědomoval slabinu realismu, definovanou Humem, a navrhl následující řešení. Našich pět smyslů není naším jediným oknem do vnějšího < světa, nemorálnost jednání nerozpoznáváme obyčejným pozorováním, ale jsme vybaveni ještě dalším, šestým smyslem - Moore ho nazývá „intuice" -, který nám umožňuje rozeznávat vnější mo- , rální vlastnosti. Stejně jako používáme radar pro vyhledávání lodí a letadel, jež zůstávají skryté našemu zraku, tak můžeme používat tuto schopnost „intuice" k vyhledávání morálních vlastností, které nelze odhalit našimi prvními pěti smysly.
Mimozemšťané tak nemohou nesprávnost odhalit, protože, na rozdíl od Dobromily nemají tento další, šestý smysl.
Vyřešil Moore záhadu, jakým způsobem získáváme mravní vědění? Ve skutečnosti nikoli. Zůstává totiž naprostým tajemstvím,
* David Hume, The Treááse on Ruman Náture (1740), Book III, Part I, Section I.
jak tato naše další schopnost „intuice" má fungovat. Moore vyřešil jednu záhadu pouze tím, že ji nahradil jinou, o nic pochopitelnější. A tak Humeova námitka vůči morálnímu realismu zůstává aktuální: stále se jako jediné možné vysvědení mravního vědění jeví být brýlový model.
Tři verze brýlového modelu
Ukázali jsme si, že brýlový model morálky nabízí uspokojující vysvětlení toho, proč mimozemšťané nejsou schopni rozpoznat nesprávnost. Měli bychom tedy brýlový model přijmout?
Ve skutečnosti můžeme vybírat hned z několika různých verzí brýlového modelu morálky. Nastíním zde tři z nich.
• Subjektivismus. Toto je nejjednodušší verze brýlového modelu. Podle subjektivismu tvrdit, že něco je nesprávné, znamená tvrdit, že vy osobně s tím nesouhlasíte. Podobně pak tvrdit, že něco je správné, znamená tvrdit, že s tím souhlasíte.
• Intersubjektivismus, Podle intersubjektivismu tvrdit, že něco je nesprávné, znamená tvrdit, že vaše komunita s tím nesouhlasí. Podobně pak tvrdit, že něco je správné, znamená tvrdit, že vaše komunita s tím souhlasí.
Všimněte si, že podle obou těchto teorií vynést morální soud znamená něco tvrdit, Toto tvrzení, pokud je pravdivé, je činěno pravdivým nějakou skutečností. Ale skutečnost, která činí tvrzení pravdivým, není „tam venku" nezávisle na nás. Tato skutečnost je skutečností týkající se nás.
Ne podle všech verzí brýlového modeluje však moralizování spojeno s odvoláváním se na skutečnosti. Viz třetí verzi brýlového modelu:
• Emotivisrnus, Podle emotivismu říct, že něco je nesprávné, vůbec neznamená něco tvrdit, ale spíš vyjádřit s tím nesouhlas. Dejme tomu, že jdu na fotbalový zápas. Můj tým, Wormington Rovers, dá gól a já zvolám „hurá, Wormington Rovers". Tvrdím tímto zvoláním něco? Nikoli. „Huráj Wormington Rovers" žádné tvrzení
262
263
neobsahuje. Není to ani pravda, ani nepravda. Všimněte si, že se dokonce nejedná ani o tvrzení o tom, co cítim. Spíše jen vyjadřuji, co cítím. Nu a podle emotivismu je něco podobného, když řeknu, že „zabíjet je nesprávne". Tvrdit, že zabíjet je nesprávné, je v podstatě totéž jako volat „hanba zabíjení". Takže „zabíjet je nesprávné" není ani pravdivé, ani nepravdivé, protože, samozřejmě ani „hanba zabíjení" není ani pravdivé nebo nepravdivé. Potom ale není zapotřebí žádná skutečnost, která by činila tvrzení „zabíjet je nesprávné" pravdivým. Mezi přední emotivístické filozofy patří A. J. Ayer (1910-1989) a C. L. Stevenson (1908-1979).
Všechny tyto teorie jsou verzemi brýlového modelu, protože všechny tři tvrdí, že morální hodnota není rysem objektivní reality, ale je zakotvená v našich subjektivních reakcích na ni. Morálka má kořeny v tom, jak individuálně či kolektivně cítíme jistá jednání. Individuálně či kolektívne vytváříme morální hodnotu svým pocitem.
Proč mimozemšťané nemůžou rozeznat nesprávnost
Všechny tyto teorie vysvědují, proč mimozemšťané nemůžou rozeznat nesprávnost, přestože každá tak činí poněkud jiným způsobem.
Podle subjektivismu, když Dobromila tvrdí, že „krást je nesprávné" tvrdí, že ona osobně s krádeží nesouhlasí. Aby mimozemšťané našli skutečnost, která činí její soud pravdivým, museli by zkoumat přímo Dobromilu.
Když Dobromila tvrdí, že „krást je nesprávné", tvrdí podle in-tersubjektivismu, že její komunita s krádeží nesouhlasí. Proto pokud by mimozemšťané chtěli zjistit, jestli to, co Dobromila říkáme pravda, museli by přestat pozorovat, co dělá zloděj a začít zkoumat, jaké mínění má o krádeži Dobromila a její komunita.
Podle emotivismu Dobromila netvrdí vůbec nic. Potom ale není zapotřebí žádná skutečnost, která by to, co Dobromila říká, činila pravdivým. Prostě neexistuje žádná „skutečnost", že krást je nesprávné. Proto mimozemšťané tuto „skutečnost" hledají marně.
Ale přestože brýlový model se vyhýbá problému s vysvětlením, jak získáváme mravní vědění, jeden rys našeho moralizování zřejmě
j plně nevystihuje. Zdá se, že všechny verze brýlového modelu, ať už
1 jsou jakkoli sofistikované, nevyhnutelné vylučují možnost jistého
i I druhu morálního omylu - takových omylů, kterých se ve skuteč-
I' nosti dopouštíme.
i Vezměte si například subjektivismus. Podle subjektivismu, když
{' řeknu „zabíjet je nesprávné", tvrdím, že osobně se zabíjením ne-
,> souhlasím. Pak ovšem neexistuje možnost, že bych se v tom, co
je nesprávné, mýlil (samozřejmě kromě případu, kdy bych nebyl v kontaktu se svými city). Pokud cítím, že zabíjet je nesprávné, pak i je nesprávné (alespoň pro mě). A stejně tak, pokud Max cítí, že za-
) 1 bíjet je správné, pak i on má pravdu: pro něj zabíjení je správné.
| Podle subjektivismu máme pravdu oba.
í ' To je však absurdní, ne? Je přece přinejmenším možné, aby se
jednotlivci mýlili v tom, co je správné a nesprávné. Pomocí pojmů „správné" a „nesprávné" poukazujeme na vlastnosti, které exis-, tují „tak jako tak", nezávisle na tom, jak se nám věci jeví. Potom
| však náš pouhý pocit; že je něco nesprávné, není zárukou toho, že
i máme pravdu.
i Také intersubjektivismus vylučuje jisté druhy omylu. Pokud
' tvrdím, že „zabíjet je nesprávné", je to podle intersubjektivismu
pravda, pakliže má komunita kolektivně cítí, že zabíjet je nesprávné. To připouští možnost, že já se můžu mýlit (můžu se mýlit v tom,
i s čím moje komunita nesouhlasí), ale vylučuje to možnost, že by
se mýlila moje komunita. Pokud moje komunita cítí, že zabíjet je nesprávné, pak je to nesprávné (alespoň pro ni).
^ Ale ani toto není přijatelné. Vždyť i celá komunita se může mýlit.
Skutečnost, že staří Římané měli pocit, že nechat otroka roztrhat divokou zvěří pro pobavení je morálně přijatelné, nečinila z této kratochvíle nic přijatelného.
> A nakonec si vezměme emotivismus. Když říkám, že „zabíjet je
nesprávné", netvrdím podle emotivismu vůbec nic. Pokud ale nic netvrdím, opět z toho vyplývá, že neexistuje možnost, že bych se
■ mýlil v tom, co je nesprávné. Nelze se mýlit v ničem.
Zkrátka, možnost takovéhoto individuálního a kolektivního omylu ukazuje, že morální vlastnosti jsou, koneckonců, objektivní vlastnosti.
264
265
i 1
Proč, to nám pomůže osvětlit následující analogie. Být kulatý jej dejme tomu, objektivní vlastnost. Věci jsou kulaté tak jako tak, bez ohledu na to, jaké nám připadají být, Kulatá věž nám v dálce a při jistém osvětlení bezesporu nemusí připadat kulatá. Může se zdát hranatá. Ale kdybychom všichni soudili, že věž je hranatá, mýlili bychom se. Věž by přesto byla kulatá.
TA VEŽ , dH HRAN/ATA.
A to3 že tvar je objektivní vlastnost, vlastnost, která existuje „tak jako tak" vysvětluje, proč se můžeme individuálně i kolektivně mýlit v tom, jestli je něco kulaté. Kdyby byly věci kulaté, hranaté a tak dále pouze proto, že by se tak zdály, pak by věž byla hranatá, protože by se zdála být hranatá.
Kdyby tedy platil brýlový model a věcí by byly nesprávné jen proto, že se zdají být nesprávné, pak by nemohla existovat možnost, že se můžeme mýlit v tom, co je nesprávné. Skutečnost, že se můžeme individuálně i kolektivně mýlit v tom, co je nesprávné, ukazuje na to, že nesprávnost je, stejně jako kulatost, objektivní vlastnost.
Zkoumali jsme tu dva konkurenční pohledy na morálku. Někteří obhajují brýlový model morálky, podle něhož morální hodnotu dané situaci dodávají citové brýle, jimiž pozorujeme svět. Jiní jsou přesvědčení o tom, že správnost a nesprávnost jsou objektivní vlastnosti, které existují „tak jako tak", bez ohledu na to, jak se nám věci jeví.
Který názor je správný? Musím přiznat, že v tom sám nemám jasno. Na jedné straně ti, kteří věří, že morální hodnota existuje „tam venku" nezávisle, narážejí na nepřekonatelnou překážku - musejí vysvědit, jak získáváme mravní vědění, Na druhé straně musím také připustit, že to, že se můžeme individuálně i kolektivně mýlit v tom, co je správné a co nesprávné, poukazuje na to, že slova „správnéťf a „nesprávné" používáme k označování objektivních vlastností, které existují „tak jako tak". Argumenty nás tedy táhnou na obě strany. .
Kterým směrem se tedy vydat? Někteří filozofové tvrdí, že jediným řešením je přijmout teorii „omylu". Na druhé straně naše morální pojetí „správného" a „nesprávného" poukazuje na to, že všechny vlastnosti, které lze takto označit, musí být objektivní. Ukazuje se však, že tam venku žádné takové objektivní vlastností nejsou. Proto všechno, co za použití těchto pojmů tvrdíme, je ve skutečnosti nepravdivé. Je nepravdivé, že krást je nesprávné, stejně jako je nepravdivé, že krást je správné. Dopouštíme se „omylu", když se domníváme, že jednání má morální vlastnosti. Morální hodnota je nakonec iluze.
To je však až příliš nestravitelné sousto. Spočívá snad jediné uspokojivé řešení tohoto rébusu v tom, že připustíme, že nakonec nic takového jako morální hodnota neexistuje? Nebo přijdeme na nějakou uspokojivější odpověď? '
266
267
SOUVISEJÍCÍ KAPITOLY: f
------- '  ■-.-.-~--.........- .{JH
■ 'J
V této kapitole jsme si uvedli některé z argumentů pro a proti morálnímu i. realismu. V 1 S. kapitole, Podivná ríše čísel, zkoumám argumenty pro a proti matematickému realismu. Většina názoru a argumentů v té kapitole, jak zjistíte, odráží názory a argumenty této kapitoly.
Brýlový model jde nevyhnutelně ruku v ruce s morálním relativismem - ná- 1 zorem, že co je správné pro jednoho jednotlivce či komunitu, může být pro jiného nesprávné, a že neexistuje žádná objektivnízákladnf skutečnost, pokud jde o co, co je správné. Morální relativismus je rozebrán dosti obšírně v 5. kapitole, Do jámy lvové relativismu.
Někdo t>y mohl tvrdit, že názor, že morální hodnota je objektivní, předpokládá, že Bůh existuje. Toto tvrzení je zpochybněno v 10. kapitoleje možná morálka bez Boha a náboženství?
DALŠÍ ČETBA:
Emocivismus je dokonale vysvětlen jedním z jeho nejvýznamnejších stoupenců v:
A.J, Ayer, Unguage, Truth and Logic (Pelican Books, Harmondsworth 1971), 6. kapitola.
Názory a argumenty z této kapitoly jsou rozebrány v:
J. L. Mackte, Ethics: tnventing Right and Wrong (Penguin Books, Harmondsworth 1977).
Pokud jste už přečetli tuto i 18. kapitolu, doporučují k přečtení:
Hilary Putnám, The Many Faces ofReaíism (Open Court, LaSalíe, IL 1991). Zde najdete čtyři srozumitelné přednášky o realismu.
21.
_MĚLI BYCHOM TO JÍST?
STUPEŇ NÁROČNOSTI FILOZOFICKÉ C-YMNA5TÍKY
ROZCVIČKA STŘEDNÍ ZÁTĚŽ
NÁROČNĚJŠÍ CVIČENÍ
Každý rok je zabito několik miliard zvířat, aby byla uspokojena naše lačnost po jejich mase. Já sice maso jím, ale musím uznat, že jsou tu pádné filozofické argumenty svědčící pro to, že zabíjení jiných tvorů pouze pro uspokojení naší záliby v jistém druhu potravin je vysoce nemorální. Tato kapitola uvádí hlavní z těchto argumentů.
Jako jíst lidské maso
Restaurace, Le Clerque si pravě objednává další vepřové klobásy. De Selby se na něj káravě podívá.
Le Clerque: Hele, mně maso chutná Proč bych ho neměl jíst, když chci?
De Selby: Protože aby sis mohl ty pochutnat, musí být zabit živý tvor. Le Clerque: A co je na tom špatného?
De Selby: Myslíš, že by bylo morálně přijatelné, kdyby někdo zabíjel lidi jen proto, že mu chutná lidské maso?
Le Clerque: Myslíš jako Hannibal Lecter? Samozřejmě, že ne.
De Selby: Ale zabíjet a jíst prasata, krávy a kuřata je podle tebe v pořádku?
Le Clerque: Ano.
De Selby: Pak mi vysvětli, proč je nesprávné zabíjet a jíst íidíj zatímco u všech ostatních živočichů to nevadí. Jaký rozdíl mezi námi a jimi nás opravňuje k tomu, abychom s nimi zacházeli jinak než s námi?
De Selbyho otázka je oprávněná. Jak zjistíme^ není lehké najít na ni odpověď,
268
269